V parlamentním kabaretu zavládla nervozita V českém politickém panoptiku nastal okamžik, který části osazenstva způsobil asi stejnou radost jako zubařs vrtačkou a cedulkou "anestezie došla". Přes zuřivý odpor opoziční Pětilepry a jejího nominanta Pavla Žáčka, který se v očích mnoha kritiků proslavil spíše rolí politického hasiče nepříjemných kauz v...
Zažil jsem totální absurditu ve své Kanceláři posledního rozumu, mezi šanony zaprášenými jako archiv dávno zkrachovalého impéria a mezi studenými hrnky od kávy, které už dávno připomínaly archeologické nálezy z období pozdního eurooptimismu, a sledoval jsem další díl nekonečného seriálu s názvem "Jak si hradní žumpa představuje budoucnost...
Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu a sleduji další výjev z české parlamentní bažiny, kde se banda nadutých aparátčíků, eurohujerů a salonních moralistů, přesvědčených o vlastní genialitě, výjimečnosti a neomylnosti, válí po sněmovních lavicích jak přežraní kocouři na rozpáleném radiátoru a řeční o demokracii s výrazem apoštolů civilizace,...
Sedím už třetí noc v té své Kanceláři posledního rozumu, mezi šanony smrdícími starým papírem, zatuchlinou minulých režimů a potem úředníků, kteří kdysi razítkovali budoucnost republiky se stejnou mechanickou poslušností, s jakou dnes mediální presstitutky sdílí další instagramové moudro z Hradu, zatímco vedle mě hučí počítač jak rozbitý...
Zase jsem seděl v Kanceláři posledního rozumu, mezi zaprášenými šanony páchnoucími po starém papíru, studené kávě a chcíplé civilizaci, zatímco ventilátor v počítači hučel jako astmatický traktor z rozpadlého JZD a venku se Praha tvářila jako naleštěná evropská metropole, přestože pod tím lakem už dávno hnije stejně sladce a odporně jako přejetý...
Existují chvíle, kdy člověk pochopí, že evropská politika už dávno není politická disciplína, ale zvláštní forma psychoterapeutického divadla pro lidi, kteří se chtějí omlouvat za věci, u kterých ještě ani nebyli na světě.
Vzpomněl jsem si na starý výstup Petra Koláře z roku 2021, nadutého hradního kazatele parlamentní čistoty, zákulisního našeptávače s hadím jazykem a výrazem člověka, který právě vylezl z diplomatického sklepa, aby národu oznámil, kdo smí dýchat demokracii a kdo už má stát v koutě s cedulkou "dezolát". Dvorní vykladač morálky, šeptavý poradní stín...
Seděl jsem zase v Kanceláři posledního rozumu, mezi šanony nasáklými pachem starého papíru, levného toneru a politických zdechlin, zatímco počítač funěl jako astmatický poslanec po výstupu na Sněžku a studená káva vedle klávesnice chutnala jako výluh z mokrého kartonu nalezeného za brněnskou neziskovkou nacpanou kávovými revolucionáři, co v životě...
Pamatuji si už ledacos. Pamatuji si ministry, kteří mluvili jako lidé, i ministry, kteří mluvili jako tiskové oddělení automatické pračky napojené na grant Evropské komise pro harmonizaci citlivého ždímání historické paměti, ale to, co předvedl Mastikulka Lipavský při debatě o sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, působilo dojmem člověka,...
Sedím v Archivu absurdit pod zářivkou, která bliká jako poslední nervový tik umírajícího zdravého rozumu, kolem mě se vrší šanony těžké jako mokré pytle s betonem, nasáklé potem referentů, plísní dotačních projektů a zápachem evropských strategií, které se rodí v klimatizovaných kancelářích tak vzdálených obyčejnému životu, až člověk získává pocit,...
