Panika skalárky Decroix

Seděl jsem zase v Kanceláři posledního rozumu, mezi šanony nasáklými pachem starého papíru, levného toneru a politických zdechlin, zatímco počítač funěl jako astmatický poslanec po výstupu na Sněžku a studená káva vedle klávesnice chutnala jako výluh z mokrého kartonu nalezeného za brněnskou neziskovkou nacpanou kávovými revolucionáři, co v životě nedrželi lopatu, ale o to víc kecají o lidskosti mezi jedním latté a druhým, když jsem narazil na další perlu z Archivu Absurdit, totiž na výlev Evičky Tričko, té obstarožní salonní moralistky s výrazem člověka, který se tváří jako prorok civilizace, přesto má vzhled a chování podomní prodejkyně hrnců objíždějící důchodce po kulturácích mezi Břeclaví a Pelhřimovem.

"Byla jsem plná vděčnosti a hrdosti na Českou republiku. Jen opravdu nechápu, jak jsme mohli prohrát volby a pustit ke kormidlu tuto svoloč."

No samozřejmě, pomyslel jsem si tehdy, zatímco venku pršelo na oprýskané fasády republiky a z rádia se linulo další kázání mediálních presstitutek o hodnotách a demokracii, protože nic nevystihuje moderní českou parlamentní tragikomedii lépe než okamžik, kdy stranická zametačka bitcoinové ostudy začne půlku národa nazývat svoločí jen proto, že jí voliči odmítli dál financovat její ideologický lunapark plný grantových parazitů, parlamentních eunuchů, přifouklých aparátčíků a stranických podržtašek, kteří se kolem funkcí vrtí jako přerostlí ratlíci před miskou žrádla a ještě u toho moralizují o slušnosti jazykem člověka, jehož morálka je pružná asi jako rozvařená nudle v závodní jídelně ministerstva spravedlnosti.

Znám tyhle typy. Sedí v televizních studiích s pohledem unavené dělnice nejstaršího řemesla po noci strávené v přístavu na palubě velrybářské lodi plné námořníků vracejících se po tříměsíční plavbě, obličej napůl rozteklý od studiových světel, napůl od vlastní přetvářky, a do kamer pak s výrazem svaté mučednice parlamentních hodnot vykládají o demokracii, solidaritě a správném směru, zatímco za okny těch naleštěných studií lidé počítají drobné na máslo, elektřinu a nájem, stojí u pokladen s košíkem lehkým jako volební program opozičního eurohujera a přemýšlejí, jestli si příští měsíc ještě budou moct dovolit topit, ale tihle salonní kazatelé z parlamentního cirkusu dál melou své naučené fráze s dikcí učitelky občanské nauky po třech sklenkách prosecca na stranickém rautu ve sněmovním salonku, protože člověk, který v životě nestál frontu na zlevněné kuře, nikdy nepočítal poslední stovku před výplatou a nikdy nemusel vybírat mezi léky a nájmem, má vždycky největší potřebu poučovat ostatní o lidskosti, občanské odpovědnosti a morální převaze, vrtí se u toho jako tlustý čokl před miskou žrádla a tváří se jako prorok civilizace, přestože působí spíš jako podomní prodejce ideologických hrnců, který vám přišel do obýváku vysvětlit, proč je vaše bída vlastně důkazem pokroku.

A tak nám tady v poslední době poněkud nervózní a přehnaně afektovaná Evička Tričko, výrobkyně důchodce Václava z Vysočiny z fotobanky Shutterstock, začala přeskakující fistulí, připomínající sirénu rozladěné sanitky uvízlé mezi stánkem s langoši a stranickým mítinkem městských aktivistů, pištět o demokracii, lidskosti a správném směru, přestože její vlastní politická banda za sebou táhne smrad kauz jako stará popelářská tatrovka rozteklý odpad po červencovém sídlišti, kde se v horku vaří nejen kontejnery, ale už i poslední zbytky důvěry lidí v tenhle rozpadlý kabaret nafouklých aparátčíků, presstitutek a parlamentních eunuchů v naleštěných škorních.

Kampelička. Dozimetr. Bitcoinový cirkus. Jedna fraška špinavější než druhá, trapné operetky jedna grotesknější než druhá, až člověk při sledování jejich tiskovek získával pocit, že nesleduje vládu státu, ale zoufalou kočovnou společnost podvodníků, která objíždí republiku se stanem plným účetních kouzelníků, grantových parazitů a salonních moralistů, kteří se tváří jako zachránci civilizace, přesto působí jako podomní prodejci hrnců po třetím exekučním řízení.

A do toho inflace. Ta nádherná, inflace kejklíře Stanjury, která lidem sežrala úspory rychleji než stihne olepit exekutor ledničku samoživitelce v Mostě, zatímco tihle ideologičtí kazatelé dál seděli ve studiu veřejnoprávní liturgie a vykládali o prosperitě s výrazem zdegenerované aristokracie uražené tím, že poddaní začali po letech mlčet méně a nadávat více. Člověk skoro slyšel to tiché pohoršené syčení slepýšů ze sněmovních kuloárů: "Jak si vůbec dovolují být nespokojení, když jsme jim přece dali správné hodnoty, barevné vlajky a tiskovky o odpovědné budoucnosti?"

A jako by toho nebylo málo, začaly se kolem Evičky Tričko rojit nejrůznější dohady, spekulace, polopravdy, hospodské teorie. Internetem se zároveň začaly šířit nejrůznější spekulace, internetové detektivky a otázky týkající se jejího vzdělání, kvalifikace i magisterského titulu. Objevily se úvahy, zda bylo vše v pořádku a zda byl titul užíván oprávněně. Na tuto otázku odpověď neznám a nechávám ji těm, kteří mají přístup k dokumentům a příslušným institucím. Je však zřejmé, že pokud by se někdy prokázalo jakékoli pochybení, nešlo by pouze o akademickou zajímavost. Mohly by se totiž objevit otázky týkající se některých případů a činností, na nichž se Evička Tričko v minulosti podílela. Právě proto stojí podobné informace za prověření a nikoli za automatické zametání pod koberec. V českém Absurdistánu totiž stačí málo. Jeden článek, jeden status, jedno video a během několika hodin se vyrojí více samozvaných vyšetřovatelů než komárů nad jihočeským rybníkem v červenci. Najednou se řešilo, kdo co vystudoval, kdo co dostudoval, kdo kde získal titul a kdo naopak získal pouze podezření. A protože v politice bývá často důležitější dojem než skutečnost, začala se kolem celé věci vytvářet mlha hustší než ranní opar nad močály českého Absurdistánu. A jako by toho nebylo málo, na hovniválovu kuličku se při dalším valení nalepila ještě jedna zajímavá pochybnost. Začaly se totiž objevovat další pochybnosti a otázky týkající se vzdělání Evičky Tričko. Hovniválova kulička informací zatím netvrdí, že je na nich něco pravdy. Mohu pouze konstatovat, že se objevily a že stojí za prověření. V českém Absurdistánu totiž bývá často zajímavější samotná cesta k odpovědi než odpověď samotná. A tak se začalo mluvit o vzdělání, studiu, titulech i podmínkách výkonu profese. A protože se současně objevila i cesta do Francie, začali si někteří lidé pokládat otázku, zda jde o náhodu, zlatokopeckou výpravu, maskovací manévr nebo o další dílek skládačky. Zatím nevím. Zatím se pouze ptám. A právě od toho přece hovniválové existují.

Když totiž vidím u Evičky Tričko zvýšenou nervozitu, upocenost dveří od chlíva v srpnovém vedru a ječivou přeskakující fistuli připomínající rozladěnou sirénu sanitky, která právě najela do výmolu velikosti menšího rybníka, musím si vyslovit letitou, jednoduchou pravdu.

"Kváká jako ropucha. Vypadá jako ropucha. Chová se jako ropucha. Bude to nejspíš ropucha."

A právě tady člověku dochází, jak hluboko celý tenhle cirkus klesl. Oni už totiž dávno nemluví s obyčejnými lidmi. Oni mluví jen sami mezi sebou. Jedna presstitutka odkývá druhou, jeden parlamentní eunuch poplácává druhého po ramenou na konferenci o demokracii a lidských právech, kde catering stojí víc než měsíční nákup rodiny z Karviné, a všichni se tam navzájem ujišťují, že problémem republiky nejsou jejich průsery, jejich kampeličky, Dozimetry, jejich bitcoinové čachry ani jejich morálka pružná jako rozvařený knedlík v polní kuchyni po povodni, ale obyčejný člověk, který si dovolil být nasraný.

Jenže člověk si za jejich jalové kecy chleba nekoupí.

A právě v tom je celý ten rozklad. Tihle lidé totiž léta žili a stále žijí v přesvědčení, že republika je naleštěná pohádka ze stranického salonku pro grantové parazity, presstitutky a otylé aparátčíky, kde stačí papouškovat pár chytrých frází o hodnotách, natočit pár reklam s komediantskou šmírou převlečenou za obyčejné občany a pak už jen moralizovat z televizního studia jako prorok civilizace, přestože člověk působí spíš jako podnapilý vedoucí kulturního domu po školení o tom, jak správně zachraňovat svět cizími penězi a cizím potem.

Jenže venku mezitím hnije skutečný svět. Oprýskané fabriky. Vyčerpaní lidi. Důchodci počítající drobné u regálu s máslem. Mladé rodiny, které zjistily, že hypotéka je dneska jiný druh trestu. A do toho tihle salónní spasitelé dál jezdí po konferencích, vrtí se jako ratlíci před miskou žrádla a navzájem si udělují ceny za obranu demokracie, zatímco republika pod nimi vrže jako starý výtah v paneláku před zřícením.

A já to všechno sleduju z Archivu Absurdit, mezi hučícím počítačem, studenou kávou a šanony plnými kauz, které už dneska nikdo ani nestíhá počítat, a říkám si, že největší ironie celé téhle doby není ani ta jejich arogance.

Největší ironie je, že tihle lidé pořád mluví o obyčejných lidech, ale už dávno mezi nimi nežijí.

Jen za obtížný hmyz, který občas vleze do volební urny a pokazí jim jejich krásně naleštěný parlamentní raut.

A Evička Tričko? Ta se na půlroční funkci ministryně spravedlnosti třásla jak hladováhyena na kost hozenou pod stůl ve sněmovní kantýně, oči navrch hlavy, úsměv nalakovaný jak výloha lacinéhofrcu a kolem sebe celou tu partu stranických podržtašků, kteří jí ještě včera mazali med kolem huby o důvěře, odpovědnosti a službě republice, jen aby ji pak při prvním větším smradu kolem bitcoinového cirkusu odkopli stranou rychleji než vyhodí hospodský opilce, co poblil výčep. Dnes už nepůsobí jako sebejistá, arogantní vládkyně televizních debat, ale spíše jako člověk, kterému při zaslechnutí jmen jako Tejc, Rajchl nebo Vesecká začne pod naleštěným úsměvem stékat po zádech studený pot tak rychle, že by se s ním dala zavlažovat menší část Vysočiny. Ještě nedávno rozdávala morální rozsudky s výrazem vrchní učitelky evropské správnosti, jenže ve chvíli, kdy se kolem bitcoinového cirkusu začalo mluvit o odpovědnosti, začala se její sebejistota třást jak sulc na korbě tatrovky. A člověk si skoro dovede představit ten okamžik, kdy i ona pochopila, že v celém tom stranickém ODS kabaretu sehrála jen roli užitečné idiotky, která poslušně odříkávala naučené fráze o demokracii a transparentnosti, zatímco kolem ní smrděly kauzy jako přeplněný kontejner za hospodou po víkendové zabijačce. A odměnou za tuhle oddanou službu systému nakonec nebyl ani potlesk, ani úcta, ale tiché odstrčení od koryta a vyřazení z vedoucích stranických funkcí, protože v politickém cirkuse platí staré pravidlo: když začne být kolem člověka příliš velký smrad, vlastní parta ho odtáhne na hajzlík rychleji než hospodský opilce, který začal zvracet doprostřed lokálu.

V bezesných nocích, kdy v prázdných sněmovních chodbách hučí klimatizace jako vítr ve starém kravíně a monitor telefonu svítí do obličeje unaveného aparátčíka ostrým světlem pozdní paniky, možná přichází i ten nepříjemný stín pochybnosti, jestli se celý ten bitcoinový cirkus jednou nezačne rozplétat způsobem, který už nepůjde odbýt tiskovkou, naučeným úsměvem ani dalším hysterickým kázáním o demokracii. A člověk si skoro dovede představit, jak rychle by zmizela ta obvyklá arogance salónní moralistky ve chvíli, kdy by místo televizního studia seděla celé hodiny pod bzučící zářivkou a bez ochotných presstitutek kolem sebe, zatímco by jí hlavou běželo, že svět mimo parlamentní akvárium je mnohem tvrdší a mnohem méně milosrdný než večerní debaty na veřejnoprávní liturgii.

A tak tady dnes sedíme. Republika smrdí přepáleným olejem z parlamentní kantýny, televizní presstitutky dál melou své večerní liturgie o hodnotách a demokracii, zatímco po chodbách sněmovny pobíhají bezpáteřní mátohy s výrazem lidí, kteří ještě včera rozhodovali o osudech národa, ale dnes už jen nervózně kontrolují titulky novin a přemýšlejí, jestli se pod nimi nezačíná propadat podlaha.

A Evička Tričko? Ta dál pobíhá mezi kamerami jako hysterická uvaděčka v cirkuse zkrachovalých existencí, jednou piští o morálce, podruhé o právním státu, potřetí o demokracii, zatímco za ní zůstává mastná stopa trapnosti, afér a přezíravosti hustá jak kouř v putyce čtvrté cenové po zavíračce. Celé roky se tvářila jako mravní komisařka republiky, jako učitelka správného myšlení pro ten údajně zaostalý a nevzdělaný plebs, který má držet hubu, platit daně a poslušně tleskat každému stranickému kejklu, jenže pak přišel střet s realitou, a ta realita měla tvrdost dlažební kostky vrhnuté do ksichtu.

Protože obyčejní lidé už dávno nejsou okouzlení těmi jejich naleštěnými frázemi. Nevěří těm televizním kázáním, nevěří těm naučeným úsměvům ani těm hysterickým výkřikům o ohrožené demokracii pokaždé, když jim někdo sáhne na koryto nebo připomene další smradlavou kauzu. A právě to je na celé téhle tragikomedii nejkrásnější. Ne ten jejich strach. Ne ta nervozita. Ale ten pomalý rozpad aury vlastní výjimečnosti.

A největší problém pro tenhle parlamentní kabaret nastane ve chvíli, kdy si tihle salónní šašci uvědomí, že české dějiny nikdy nebyly dějinami slepé poslušnosti. Tahle země už zažila císaře, stranické aparátčíky, komisaře, protektory i všemožné naduté kazatele jediné správné pravdy, kteří byli přesvědčeni, že lid vydrží všechno a bude dál poslušně kývat hlavou jako školák před třídní důtkou. Jenže česká historie má jednu nepříjemnou vlastnost. Pamatuje si chvíle, kdy se nahromaděná frustrace a vztek zvrhly v defenestrace a arogance mocných se začala valit z oken dolů rychleji než lejna ze splašeného fekálního vozu.

A právě proto dnes po sněmovních chodbách bezhlavě pobíhají bezpáteřní mátohy jako krysy na rozpáleném plechu s takovou nervozitou, protože i v jejich naleštěném parlamentním akváriu už začínají tušit, že smrad vlastních kauz se nedá věčně přebíjet drahým parfémem, televizními žvásty o demokracii ani hysterickým pištěním mediálních presstitutek, které ještě včera rozdávaly rozumy celému národu, ale dnes jim pomalu začíná docházet, že ve chvíli opravdu velkého průseru budou jen přítěží, kterou ti, jimž léta nadšeně lezli do zadků a olizovali mocenské podrážky nablýskaných škorní, bez jediného zaváhání odkopnou z paluby potápějícího se vraku, a oni už teď cítí, jak se jim pod nohama houpe podlaha rychleji než parket v zaplivané hospodě těsně před pořádnou rvačkou. A ta nervozita není ani z vládní koalice, ani z veřejného pohledu. Je z hrůzy z toho tichého okamžiku, kdy obyčejný člověk definitivně přestane věřit jejich pohádkám o morální nadřazenosti a začne je vidět jen jako unavené politické šmelináře, kteří se celé roky vezli na cizích penězích, cizí práci a vlastním nafouknutém egu, až nakonec sami uvěřili, že tenhle rozpadlý parlamentní cirkus patří jen jim.

Najednou už totiž nejsou nedotknutelní. Už to nejsou bohové televizních studií a sněmovních salónků. Jsou to jen unavení političtí šíbři v drahých hadrech, kteří zjistili, že venku za kamerami existuje svět lidí, co mají účty, dluhy, hypotéky, bolavá záda a hlavně stále menší ochotu poslouchat další jalové kecy nadutých, nekompetentních moralistů.

A já to všechno sleduju z Archivu Absurdit, mezi hučícím počítačem, studenou kávou a šanony plnými českých politických ostud, a vím jediné.

Každý tenhle nafouknutý parlamentní cirkus jednou skončí.

Jednou zhasnou reflektory. Ztichnou studia. Přestanou zvonit telefony presstitutek. Straničtí podržtaškové zmizí rychleji než krysy z potápějící se lodi a zůstane jen ticho, pach starých kauz a několik unavených figur, které ještě včera moralizovaly celý národ, ale dnes už jen sedí v prázdných kancelářích a marně přemýšlejí, kde se stala chyba.

A tehdy možná konečně pochopí to, co obyčejní lidé věděli od samého začátku. Že politik může dlouho pohrdat vlastní zemí, vlastními voliči a vlastní realitou. Ale dřív nebo později ho ta realita stejně dožene.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                       Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.                                                                                                                                                     Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                 redakce@facebouk.cz                                                                                                                                                                                                            Pokud chcete podpořit další tvorbu                                                                                                                                                                                        Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem                                                                                                                                                            Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.

Mstivoj Facebrouk