Mastikulka je problém
Pamatuji si už ledacos. Pamatuji si ministry, kteří mluvili jako lidé, i ministry, kteří mluvili jako tiskové oddělení automatické pračky napojené na grant Evropské komise pro harmonizaci citlivého ždímání historické paměti, ale to, co předvedl Mastikulka Lipavský při debatě o sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, působilo dojmem člověka, který se rozhodl projít minovým polem evropských dějin ve fuseklích, s úsměvem hotelového animátora a s výrazem účetního, jenž právě objevil kolonku "historická odpovědnost" a okamžitě ji zařadil mezi zbytečné administrativní komplikace.
Seděl jsem tehdy v kanceláři Archivu Absurdit, kolem mě se vršily šanony, které už dávno přestaly připomínat dokumenty a začaly připomínat sedimenty civilizačního rozkladu, zatímco jsem sledoval zoufalce Knedlíka, bývalého pseudoministra zahraničí, trapnou prezentaci podřízenosti Bruselu, chodící soubor naučených frází a naleštěných pouček, který působil spíše jako tučná úřednická příručka naditá do saka, než jako politik suverénního státu, jak s výrazem člověka přesvědčeného, že dějiny jsou jen nepříjemná překážka na cestě k bruselskému kariérnímu postupu, monotónně odříkával své sterilní řeči o smíření, toleranci a "nebezpečné historické rétorice", měl jsem pocit, že nesleduji politika, ale firemního školitele z nadnárodní korporace, který byl omylem vyslán diskutovat o národní paměti, přestože celý život řešil maximálně správné používání kancelářské sešívačky a citlivou komunikaci při poruše kávovaru.
Tehdy jsem pochopil, že současná politika už dávno není tragédie, protože tragédie ještě předpokládá určitou velikost člověka, velikost pádu a alespoň špetku důstojnosti ve chvíli, kdy se všechno hroutí, zatímco tohle je nekonečná fraška odehrávající se v zatuchlé kantýně evropského úřadu, kde unavení kariéristé s mastnými úsměvy a očima leklých ryb přežvykují studenou ideologii chutnající jako levné kafe z automatu z plastového kelímku, zatímco historická paměť národů se tam nepoměřuje pravdou ani zkušeností, ale tím, zda nenarušuje atmosféru bruselských rautů, diplomatických večírků a směšných debat o hodnotách, při nichž lidé schopní zapomenout vlastní dějiny bývají vydáváni za vrchol civilizační vyspělosti, zatímco každý, kdo si ještě něco pamatuje, je považován za bezpečnostní problém s příliš dlouhou pamětí a nedostatečně pružnou páteří.
Sudetoněmecký landsmanšaft totiž opravdu není spolek zahrádkářů ani klub důchodců soutěžících o nejhezčí muškát v truhlíku, i když se o tom Knedlík ve svém pečlivě nadrilovaném projevu snažil veřejnost přesvědčit s horlivostí podomního obchodníka, zoufale objíždějícího sídliště a pokoušejícího se důchodcům prodat fejkové nádobí za cenu menší garsonky, zatímco jim do ruky cpe leták o výhodné evropské nabídce, přímo z Brusele a tváří se přitom jako spasitel moderní civilizace, takže člověk měl chvílemi pocit, že každou chvíli vytáhne barevný prospekt s názvem "Senioři bez hranic", kde budou mezi fotografiemi lázeňských oplatek, autobusových zájezdů, usměvavých penzistů v ponožkách zasunutých v sandálech a harmonikářů v krojích nenápadně drobným písmem vloženy odstavce vysvětlující, že Benešovy dekrety byly vlastně jen nešťastné administrativní nedorozumění vzniklé z nedostatku mezikulturní empatie, špatně nastavené komunikace a tragického selhání poválečné inkluze, zatímco celé Mastikulkovo vystoupení působilo dojmem člověka, který se zoufale snaží přeleštit historickou dynamitovou nálož na roztomilou porcelánovou ozdobu do obýváku evropské politické korektnosti, kde se už dávno více dbá na správný tón hlasu než na pravdu, paměť a zdravý rozum.
A Brno? Brno není neutrální kulisa pro další evropský karneval kolektivní amnézie, kde si politici pětilepry a jejich mediální presstitutky navzájem poplácávají ramena za to, jak statečně dokázali zapomenout vlastní dějiny. To město má paměť. Těžkou, špinavou, krvavou paměť, která se nedá přemalovat úsměvem tiskového mluvčího ani utopit v hektolitrech prosecca z Brusele. Kounicovy koleje nestojí uprostřed Brnostánu jako dekorace pro selfíčka unavených eurofanatiků, kteří po třetí sklence začnou mudrovat o smíření, aniž by byli schopni unést váhu jediného skutečného historického faktu. Jsou připomínkou okupace, mučení a smrti. Připomínkou doby, kdy se za odpor proti totalitě neumíralo na sociálních sítích zablokováním účtu, ale na popravišti. Jenže dnešní libtardi, vykrmení semináři o citlivé komunikaci, inkluzi a správném používání ideologických slovníků, už dávno neumí číst kámen ani krev, protože její svět končí u grantových formulářů, reputačních tabulek a hysterického strachu, aby někdo někde náhodou nepronesl větu, která není předem schválena úředním oddělením evropské morální hygieny.
A tak jsme se dostali do té pokřivené, surrealistické a téměř neskutečné epochy evropského blázince, do doby tak absurdní, že by ji ještě před pár lety odmítl i scénárista politické satiry jako příliš přehnanou a nevěrohodnou, kdy člověk, který si dovolí upozornit na historickou symboliku podobné akce, je okamžitě nálepkován jako "nahnědlý", extremista nebo duševně podezřelý jedinec trpící nebezpečným přebytkem historické paměti, zatímco duševní naháč, odulý Mastikulka, zabalený do drahého saka a nafouknutý vlastní morální nadřazeností jako přehřátý paštikový měch, může s kamennou tváří relativizovat téměř cokoli, bagatelizovat historické symboly, plivat fráze o evropských hodnotách a ještě být presstitutkami poplácáván po zádech jako osvícený hlas pokroku, přestože jeho intelektuální výbava často připomíná reklamní leták supermarketu promočený v proseccu a jeho odvaha končí přesně tam, kde začíná riziko, že by musel pronést jedinou skutečně nepohodlnou pravdu. Bývá prezentován jako osvícený moderní Evropan, humanista a vizionář budoucnosti, tedy přesně ten typ sterilního politického turisty bez páteře, který si plete smíření s kolektivní lobotomií a otevřenou mysl zaměňuje za pečlivě vyvětranou dutinu, v níž už po letech ideologického úklidu nezůstalo vůbec nic, co by připomínalo historickou zkušenost, národní instinkt nebo obyčejný zdravý rozum.
To je mimochodem jeden z nejodpornějších a zároveň nejkomičtějších mechanismů současné bruselské politiky, taková ideologická pásová výroba na poslušné občany bez paměti, bez páteře a nejlépe i bez vlastního názoru, kde se už dávno nevede debata, ale jen třídění lidí na správně přežvýkané, mediálně ochočené a na ty ostatní, tedy na podezřelé jedince trpící těžkou diagnózou samostatného myšlení, což tady s fanatickou zarputilostí účetních inkvizitorů celé roky zkoušela zavádět Nutelliérova ukrobruselská vláda, banda naleštěných politických trafikantů tvářících se jako zachránci civilizace, přestože dodnes působí spíš jako unavení správci chátrajícího euroústavu pro převýchovu neposlušných domorodců. Teď se o totéž s urputností politického šmelináře bojujícího o poslední zbytky popularity pokouší i hradní chameleon Pávek, muž s názory pružnými jako použitý prezervativ po třídenním festivalu politické přetvářky, člověk schopný převlékat ideové kabáty rychleji než estrádní kouzelník v zaplivaném varieté, zatímco jeho páteř připomíná rozvařený makarón plovoucí v bruselské omáčce servility, takže kdykoli foukne nový vítr z NATO, Brusele nebo televizního studia, okamžitě se ohne, otočí, přizpůsobí a ještě se u toho snaží tvářit jako státník epochálního formátu, přestože celý jeho veřejný obraz často působí spíš jako marketingový projekt sestavený krizovým oddělením pro výrobu poslušných prezidentských figurín. který dokáže během jediného týdne změnit tón, postoj i principy rychleji než korouhev na střeše během orkánu, jen aby zůstal miláčkem bruselských salonů, televizních moralistů a celé té nafouklé evropské aristokracie bez kořenů, která už dávno nevěří v národy, historii ani pravdu, ale pouze v průzkumy, nálepky a vlastní samolibý obraz v zrcadle veřejnoprávních kamer. Jakmile člověk projeví historickou paměť, okamžitě je označen za extremistu, jakmile projeví obezřetnost vůči organizaci s problematickou minulostí, stává se náckem, a jakmile odmítne poslušně polykat ten řídký ideologický pudink vařený mediálními kuchaři v bruselské závodní jídelně politické korektnosti, je během několika minut překlasifikován na "hrozbu demokracie", což je mimochodem nádherný paradox dnešní doby, protože demokracie podle části současných elit zjevně znamená systém, kde mohou existovat všechny názory, pokud byly předem sterilizovány, přefiltrovány a úředně schváleny oddělením morální nadřazenosti, jehož zaměstnanci tráví pracovní dobu hysterickým hledáním závadných myšlenek, zatímco kolem nich pomalu hoří realita.
Vystoupení Knedlíka Lipavského pak působilo jako naprosto ukázkový výrobek této pokřivené, surrealistické epochy evropského ideologického cirkusu, tedy doby, v níž se o nacistických zločinech mluví s opatrností člověka nesoucího v porcelánovém šálku horkou polévku přes minové pole, aby náhodou neurazil něčí citlivé evropské svědomí, zatímco jakákoli připomínka české historické zkušenosti bývá okamžitě vykreslována jako primitivní provinční obtíž kazící atmosféru toho naleštěného bruselského lunaparku, kde se přetučnělí kariérní euroturisté s plastovými úsměvy a morálkou nafukovací matrace vozí na kolotoči vlastní nadřazenosti, lemtají prosecco za veřejné peníze, žvaní o hodnotách, které by sami nepoznali ani po srážce s kamionem dějin, a tváří se přitom jako poslední strážci civilizace, přestože jejich znalost historie často končí někde mezi reklamním letákem nízkonákladových aerolinek a příručkou ke správnému používání inkluzivních zájmen pro úřední porady, takže člověk chvílemi nabývá dojmu, že kdyby dnes někdo příliš nahlas připomněl okupaci, heydrichiádu, Lidice nebo Kounicovy koleje, část těchto nažehlených euroapoštolů opozičních kolaborantů z Pětilepry by okamžitě dostala hysterický záchvat, zavolala krizového poradce Otíka Foltýna, experta na citlivou komunikaci a dotyčného odeslala na převýchovný seminář o nebezpečí nadměrné historické paměti, protože v jejich sterilním světě je totiž mnohem větším problémem člověk, který si ještě něco pamatuje, než člověk, který relativizuje téměř cokoli.
A nejkouzelnější na tom celém cirkusu je ten téměř náboženský tón nadřazenosti, s jakým tihle euroapoštolové, bruselské modlitební mlýnky a ideologičtí obchodní cestující vystupují před veřejností, protože člověk má chvílemi pocit, že nesleduje bývalého nejtragičtějšího ministra zahraničí Mastikulky Lipavského, ale putujícího kazatele nové svaté víry Evropské Církve Nejsvětější Korektnosti, který právě přijel do zapadlé provincie obracet domorodce na jedinou správnou víru, podle níž jsou dějiny cosi obtížného, nepříjemného a hlavně ekonomicky neefektivního, protože připomínání minulosti kazí atmosféru bruselských rautů a komplikuje budování toho jejich vysněného evropského supermarketu bez identity, bez hranic, bez národů a nejlépe i bez obyvatel schopných samostatného myšlení, tedy obří sterilní nákupní haly řízené armádou přemoudřelých úředních eunuchů, kde budou lidé poslušně přejíždět vozíky mezi regály ideologie, žrát schválené názory jako ohřáté polotovary z mikrovlnky a ještě děkovat za to, že jim bylo dovoleno zapomenout vlastní minulost ve jménu pokroku, který připomíná spíš nafintěný úpadek s logem Evropské unie nalepeným na čele jako reklamní samolepku na rakvi zdravého rozumu.
Když pak Knedlík Lipavský začal teatrálně mluvit o "nahnědlé rétorice", působilo to asi stejně důvěryhodně jako kdyby pyroman v plamenech pobíhal s kanystry benzínu a hystericky křičel, že ostatní špatně zacházejí se sirkami, protože právě v tu chvíli tenhle vypasený mistr diplomatického přežvykování, jehož nejviditelnější státnickou schopností bylo během svého působení nechat si nosit žrádlo jako přežraný zdegenerovanýšlechtic z dekadentního království úředních darmožroutů, zatímco do sebe ládoval klobásy a donuty s odhodláním člověka bojujícího za poslední volné místo u hotelového bufetu, začal opět předvádět ten svůj oblíbený trik moderních euromoralistů, kteří už dávno neumí debatovat, neumí argumentovat a často už ani neumí myslet jinak než v předem schválených, naučených frázích, takže jim zůstalo jediné, a sice nálepkovat, moralizovat a hystericky ukazovat prstem na každého, kdo si ještě dovolí rozlišovat mezi skutečným smířením a přepisováním historie podle aktuální potřeby bruselského ideologického cirkusu, v němž je dnes mnohem větším hříchem historická paměť než historická relativizace.
Jenže lidé nejsou tak hloupí, jak si tahle přemoudřelá banda bruselských papalášů, televizních moralistů a vyžraných salonních kazatelů myslí. Možná jsou unavení, možná otrávení nekonečnými dávkami ideologického žvance servírovaného od rána do večera z médií, škol, úřadů a politických estrád, možná už mají plné zuby těch nekončících lekcí evropské převýchovy od všelijakých Mastikulků Lipavských, eurohujerů a přebarvených karieristů, kteří ještě před pár lety prodávali vysavače nebo podepisovali poslušnost jakémukoli režimu, jen aby měli teplé místo u koryta, ale pořád ještě dokážou poznat rozdíl mezi skutečným smířením a tou jejich lacinou marketingovou kosmetikou nalepenou na staré konflikty jako křivě připlácnutý reklamní polep na rezavý popelářský vůz, který smrdí stejně jako předtím, jen má nově na boku nalepené hvězdičky v modrém poli, pár prázdných sloganů o hodnotách a usměvavého euroúředníka ukazujícího palec nahoru, zatímco pod tou naleštěnou fasádou dál hnije stejná arogance, stejné překrucování reality a stejný pohrdavý vztah k lidem, kteří si ještě dovolují používat vlastní rozum místo předžvýkaných frází z ideologického automatu.
A tak dnes znovu sedím v Kanceláři posledního rozumu, v tom posledním azylu zdravého úsudku uprostřed kontinentu proměněného v naleštěný ústav politické přetvářky, kolem mě hučí ventilátor starého počítače jako umírající motor kdysi mocné průmyslové civilizace, kterou banda bruselských eurodementů rozebrala na šrot výměnou za dotace, uhlíkové odpustky a nekonečné semináře o inkluzivním používání kancelářských sponek, na stole mi chladne káva černá a hořká jako duše eurokomisaře po třetím nočním summitu plném lží, prosecca a prázdných frází o hodnotách, zatímco z televizních obrazovek dál vytékají další a z televizních obrazovek dál vytékají další a další poluce Knedlíků Lipavských, Pávků, eurohujerů a presstitutek s morálkou levné gumové náhražky z pochybného nočního stánku u dálnice, která se ohne do každého směru podle toho, odkud právě fouká bruselský vítr, a která vydrží přesně do chvíle, než se střetne s jedinou skutečně nepohodlnou pravdou, protože tihle političtí akrobaté už dávno nemají zásady, ale jen marketingové návody k použití, mění názory rychleji než ponožky po televizní debatě a kroutí se před mocí s pružností mastného úhoře hozeného na rozpálenou pánev kariérismu. A já si znovu uvědomuji, že největší absurdita dnešní Evropy už dávno nespočívá v tom, co si obyčejní lidé myslí u piva, v hospodách nebo doma u kuchyňského stolu, ale v tom, co jsou dnešní političtí šarlatáni schopni veřejně vypustit z pusy s výrazem samozvaných proroků civilizace, aniž by se jim vlastní jazyk proměnil v rozmočený kus toaletního papíru, páchnoucího po studeném bufetu evropské ideologie, protože člověk už dnes nesleduje státníky, ale armádu naleštěných kariérních turistů, kteří ještě před pár desetiletími prodávali hrnce seniorům na předváděcích akcích v kulturácích, a dnes místo toho prodávají celé národy za potlesk bruselských salonů a pár minut falešné slávy v televizním studiu.
Protože národ, kterému jeho vlastní elity začnou s křečovitými úsměvy televizních kazatelů vysvětlovat, že historická paměť je vlastně problém, přítěž a překážka moderní evropské budoucnosti, se dříve nebo později přestane ptát, kdo ještě chrání minulost, a začne si klást mnohem nepříjemnější otázku, totiž proč ji tihle Knedlíci Lipavští, Pávkové, eurohujerské pijavice a naleštění obchodníci s morální nadřazeností potřebují tak zoufale rozmělňovat, přepisovat a přelakovávat jako rezavý vrak starého auta před podvodným prodejem, protože člověk nemusí být historik ani génius, aby pochopil, že kdo se tak hystericky bojí paměti národa, ten většinou velmi dobře ví, co všechno by si lidé po jejím probuzení mohli znovu začít pamatovat.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte. Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.
Mstivoj Facebrouk