Gumákův vlhký sen

Zažil jsem totální absurditu ve své Kanceláři posledního rozumu, mezi šanony zaprášenými jako archiv dávno zkrachovalého impéria a mezi studenými hrnky od kávy, které už dávno připomínaly archeologické nálezy z období pozdního eurooptimismu, a sledoval jsem další díl nekonečného seriálu s názvem "Jak si hradní žumpa představuje budoucnost republiky", kterou zjevně považuje za zastaralý model vhodný maximálně do muzea vedle parního stroje, telefonní budky a jiných reliktů minulosti..

Maršál Gumák, zastydlý bolševický lampasák Varšavské smlouvy v záloze, současný hradní komouš a symbol všeho správného, evropského a mediálně schváleného, a s vážností člověka, který nedávno objevil recept na věčný život mezi bruselskými dotacemi, hradními recepcemi a konferencemi o strategické inkluzi, začal znovu rozvíjet své sny o Spojených státech evropských, což při stavu jeho páteře pružné jako použitý prezervativ, morální stability připomínající korouhvičku za silného větru a s vědomím, komu a čemu všemu už v minulosti stihl přísahat oddanost, ve mně vyvolalo jedinou okamžitou asociaci a následnou nevolnost tak prudkou, že jsem málem pozvracel vlastní klávesnici: Svaz Evropských socialistických republik, název, který musí tomuto hradnímu chameleonovi, celoživotnímu převlékači kabátů a turistovi mezi ideologiemi znít v uších stejně důvěrně jako stará pochodová píseň z mládí "Přes spáleniště, přes krvavé řeky", kterou sice oficiálně zapomněl, ale její melodii si stále nostalgicky pobrukuje a zjevně ji pořád bezpečně pozná.

Musel jsem použít uchošťoury. Ne proto, že bych zanedbával hygienu, ale protože jsem si po vyslechnutí další várky mouder lampasáka ve výslužbě Gumáka potřeboval ověřit, zda mi v uších nezůstaly zbytky vosku, nebo se mi tam opravdu snaží nacpat další porci hradních pohádek a bruselských omalovánek, pečlivě zabalených do řečí o pokroku, jednotě, obraně a spáse lidstva, kterou má údajně zajistit armáda úředníků, poradců, stratégů a militantním Gumákem dirigovaných cínových zbrojnošů, jejichž životní zkušenost zpravidla končí někde mezi služebním bufetem, klimatizovaným konferenčním sálem a buzerplacem v kasárnách, odkud se dnes tváří jako architekti budoucnosti civilizace, přestože působí spíš jako podomní prodejci ideologických hrnců na zájezdu důchodců, kterým omylem dali do ruky mapu Evropy a oni nabyli dojmu, že právě jim bylo svěřeno řízení dějin. Ne proto, že bych špatně slyšel.

Právě tento výrok mě vyděsil natolik, že jsem v něm okamžitě rozpoznal útok na českou státnost a další krok na cestě k rozmělnění suverenity země, kterou podle všeho Gumák považuje za zboží vhodné k odevzdání stejně lehkomyslně, jako se na hradních recepcích rozdává úsměvy, prázdné fráze a diplomatické potřásání rukou. Podobné úvahy nepovažuji jen za další Gumákův vlhký sen, ale za nebezpečnou fantasmagorii odtrženou od reality, ve které si hradní mozkový gigant kreslí federace na mapu Evropy stejně bezstarostně, jako když ožrala v hospodě čmárá ohryzanou tužkou po pivním tácku plány na přestavbu světa, aniž by musel nést sebemenší odpovědnost za škody, které po jeho opileckém veledíle zůstanou.

Nikdy mě nepřestane fascinovat, s jakou lehkostí dokáže tento mozkový gigant s IQ prvoka mluvit o rozpouštění států, tradic, hranic a suverenity, jako by šlo o starý koberec určený k vyřazení nebo o prošlé konzervy z armádních skladů bývalého režimu, zatímco obyčejný člověk mezitím obrací každou korunu dvakrát v ruce, počítá složenky, splátky hypotéky a ceny energií a přemýšlí, zda mu po výplatě zůstane víc než pár drobných na rohlíky, máslo a poslední zbytky důstojnosti, které mu ještě nestačili zdanit, regulovat, zpoplatnit ani vysvětlit armádou expertů vysvětlujících, že se má vlastně lépe než kdykoliv předtím.

Považuji se za vlastence, a právě proto na mě chameleonova slova už nepůsobí jako další zoufalé hradní mudrování u kávy, chlebíčků a televizních kamer, ale jako mimořádně odpudivá ukázka toho, jak daleko se může od reality odtrhnout hradní Gumák, který už příliš dlouho poslouchá potlesk vlastních přikyvovačů, mediálních presstitutek a profesionálních leštičů ega. Skutečný prezident by měl hájit existenci, suverenitu a zájmy České republiky, nikoliv se zasněně rozplývat nad projekty stále hlubší politické integrace Evropy, jako by národní stát byl jen stará skříň po babičce určená k odvozu do sběrného dvora dějin a česká státnost otravná překážka na cestě k jeho vysněnému bruselskému ráji.

A když k tomu přičtu představy o postupném přebírání dalších evropských politik, přijetí eura, vzdání se práva veta a dalších krocích vedoucích k osekávání národní svrchovanosti, začínám mít stále silnější pocit, že hradní mozkový gigant nehledí na Českou republiku jako na zemi, kterou má chránit, ale jako na položku v inventáři určenou k přesunu do stále většího bruselského skladu, kde budou národy naskládány do regálů jako zaprášené krabice, opatřeny čárovým kódem, evidenčním číslem a několika směrnicemi o správném používání vlastní historie.

Čím déle totiž poslouchám tyto federační fantasmagorie, tím více nabývám dojmu, že zatímco obyčejní lidé stále ještě považují republiku za svůj domov, chameleon Gumák ji začíná považovat za nepotřebný historický artefakt, který by bylo vhodné odevzdat do bruselského muzea vedle parního stroje, telefonní budky a posledních zbytků zdravého rozumu.

K tomu všemu musím přidat i širší kritiku působení bývalého bolševického lampasáka, která se mezi lidmi ozývá stále hlasitěji. Stále více lidí totiž nabývá dojmu, že hradní guma dávno zapomněla, kde končí role prezidenta a kde začíná role politického aktivisty opoziční pětidemolice. Podle těchto kritiků se Gumák stále častěji plete do témat, do kterých mu nepřísluší zasahovat, komentuje politiku s vervou hospodského všeználka po šestém pivu a vystupuje způsobem, který připomíná spíše vůdce parlamentní opoziční Pětilepry než nestrannou hlavu státu. Místy člověk získává dojem, že na Pražském hradě nesedí prezident všech občanů, ale jakýsi nevolený opoziční kritik vlády okresního formátu, který každou vhodnou příležitost využívá k veřejnému mentorování, napomínání a politickému mudrování s vervou aktivisty, jenž si spletl státnickou funkci s nekonečnou předvolební kampaní. Čím déle ho poslouchám, tím více nabývám dojmu, že mu voliči omylem nepřidělili prezidentský úřad, ale funkci předsedy vzteklého, s výsledky voleb nesmířeného opozičního spolku, který měl správně sídlit někde v parlamentní kanceláři mezi tiskovými prohlášeními a stohy stížností, nikoli v reprezentačních prostorách Pražského hradu.

Jeho vystoupení na zahraničních cestách, rozhovory a komentáře podle mnoha lidí stále méně připomínají projevy prezidenta všech občanů, ale stále více kázání ideologického kritika vlády, samozvaného vůdce opoziční Pětidemolice a kazatele správného myšlení, který už dávno uvěřil vlastní propagandě natolik, že ji začal zaměňovat za realitu. Místy člověk získává dojem, že nesleduje hlavu státu, ale předsedu opozičního spolku na předvolební kampani, který omylem dostal do užívání Pražský hrad a nyní jej využívá jako kulisu pro své nekonečné zoufalé, politické komentáře.

Zatímco mediální presstitutky, salónní moralisté, opoziční eunuchové, eurohujeři a profesionální výrobci správných názorů poslušně přikyvují každému jeho výroku s nadšením hladového ratlíka pod řezníkovým stolem, obyčejní lidé si čím dál častěji kladou otázku, zda na Hradě skutečně sídlí prezident republiky, nebo jen zastydlý bolševický lampasák přesvědčený o své historické velikosti, vlastní neomylnosti a poslání zachránit národ před ním samým.

A čím déle hradního mozkového giganta s obřím IQ 107 poslouchám, tím více mám pocit, že se kolem něj vytvořila zvláštní ochranná bublina složená z přisluhovačů opozičního eurohujerského systému, politických šmelinářů, lidských mátoh bez obsahu a profesionálních výrobců souhlasu, kteří by mu zatleskali i za oznámení, že voda teče do kopce a slunce vychází na západě. V takovém prostředí se pak není čemu divit, že člověk, jehož páteř vykazuje pevnost použitého prezervativu ponechaného týden na slunci, začne považovat vlastní názory za státnickou moudrost a vlastní omyly za vyšší formu evropského osvícení.

Podle mnoha kritiků tak Gumák stále častěji nepůsobí jako nestranný prezident, ale jako malý upocený kolaborant bruselských a vlastních fantasmagorických představ, který se tváří jako zachránce civilizace, přestože mnohdy připomíná spíše reklamního maskota projektu, jehož obsah už dávno nahradily slogany, pózy, sebeprezentace a nekonečné moralizování, zatímco skutečné problémy obyčejných lidí zůstávají někde daleko za hradními zdmi, mimo zorné pole celé této naleštěné družiny.

Celý článek se nese v duchu ostré kritiky Gumákova výroku o Spojených státech evropských, který podle mnoha lidí dokonale zapadá do mantinelů jeho nikdy zcela nepřekonaného bolševicko-lampasáckého způsobu uvažování, doplněného páteří s konzistencí želé, která se spolehlivě ohne pokaždé, když zafouká jakýkoliv politický vítr. V představách hradního chameleona se tak stále častěji začíná rýsovat cosi, co mnohým občanům nepřipomíná spolupráci evropských států, ale spíše jakýsi Svaz bruselských socialistických republik, pečlivě zabalený do lesklého papíru vznešených frází o pokroku, jednotě a společné budoucnosti.

Mnozí lidé proto tento výrok označují za jednu z nejabsurdnějších fantasmagorií, které kdy vypadly z úst jistě sečtělého chameleona, jehož intelektuální obzory podle zlých jazyků končí někde mezi armádní příručkou pro poddůstojníky v záloze, služebním řádem a motivačním letákem o evropských hodnotách. Právě proto stále více občanů nabývá přesvědčení, že otázka české státnosti, suverenity a budoucí podoby republiky patří mezi základní témata, o nichž by měla probíhat otevřená veřejná diskuse, nikoliv být smetena ze stolu jako obtížná překážka na cestě k vysněnému federálnímu ráji.

A právě postoje k evropské integraci mohou podle mnoha lidí výrazně ovlivnit budoucí hodnocení hradní gumy veřejností, protože zatímco obyčejní občané stále považují Českou republiku za svůj domov, Gumák čím dál častěji působí dojmem člověka, který ji považuje spíše za administrativní položku určenou k přesunu do stále většího bruselského skladu.

Nakonec se mi do hlavy začala vkrádat jedna absolutně šílená myšlenka a s ní i neodbytná obava, že nám zde bývalý bolševický kádr a současný hradní komouš začíná snít svůj fantasmagorický vlhký sen o návratu monarchie, založení nové dynastie a nástupu neomezené vlády Kinga Pávka, lorda Lampase, sira Chameleona, maršála Gumáka, vrchního ochránce správného myšlení, nejvyššího dozorce evropské poslušnosti, strážce bruselského dogmatu a dědičného pána všech hradních koberců, čemuž ostatně napovídá i stále okázalejší přivlastňování si sídla skutečných vládců Zemí Koruny české, kteří, pokud z onoho světa sledují, jak si chameleon Pávek toto historické a posvátné místo upravuje k obrazu svému, musí klít tak strašlivě, že se otřásají kamenné náhrobky dávno mrtvých králů, chrliče na katedrále obracejí oči v sloup a nebeským kronikářům samovolně praskají kalamáře pod náporem bezmocného vzteku.

A lidé stojí ve frontách u pokladen a sledují, jak se jim obsah nákupního košíku zmenšuje rychleji než důvěra ve státní instituce a jak ceny rostou svižněji než počty hradních poradců, hradní guma si zatím sní své federační pohádky a kreslí si v hlavě mapu budoucího superstátu, ve kterém bude společné úplně všechno kromě odpovědnosti, účtů, následků vlastních rozhodnutí a samozřejmě vlastních privilegií, protože právě ta bývají v podobných projektech chráněna pečlivěji než státní hranice, tradice a zájmy lidí, kteří celou tuhle drahou politickou atrakci platí ze svých daní.

Živnostník sedí večer nad fakturami, odvody a daněmi a přemýšlí, kde ještě ušetřit, aby mu stát nesebral i poslední zbytky chuti podnikat, zatímco bruselský orchestr ladí hymnu budoucí říše úředníků s nadšením pouťové kapely, která právě dostala grant na propagaci vlastní hudby.

Penzista přemýšlí, jestli si koupit léky nebo máslo, salónní spasitelé civilizace, mediální proroci a grantoví mudrci rozkreslují na mapu další vrstvy úředníků, komisí, výborů, koordinátorů, zmocněnců, poradců, náměstků poradců a poradců poradců náměstků, až to celé připomíná obří byrokratickou cibuli, pod kterou už dávno není žádný obsah, jen další vrstva lidí placených za to, aby dohlíželi na jiné lidi placené za dohlížení.

I já přemýšlím, zda ještě žiji v republice, nebo už jen ve stále bizarnější kulise dementního, ideologického kabaretu, kde se každá pochybnost považuje za hřích, každý nesouhlas za podezření a každá otázka za projev nedostatečné víry v hradní a bruselské zázraky.

A tak si zatím dolévám další studenou kávu, zakládám nový šanon a připravuji místo pro další kapitolu.

Protože zkušenost mě naučila, že když si myslíte, že větší absurdita už přijít nemůže, politická scéna se na vás usměje tím svým naleštěným úsměvem připomínajícím kliky v krematoriu a okamžitě dokáže opak.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                 Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů.                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.

Mstivoj Facebrouk