Jak se bránit presstittutkám

Zase jsem seděl v Kanceláři posledního rozumu, mezi zaprášenými šanony páchnoucími po starém papíru, studené kávě a chcíplé civilizaci, zatímco ventilátor v počítači hučel jako astmatický traktor z rozpadlého JZD a venku se Praha tvářila jako naleštěná evropská metropole, přestože pod tím lakem už dávno hnije stejně sladce a odporně jako přejetý zajíc v srpnovém příkopu, a právě tehdy mi do monitoru znovu vlezla ta groteskní podívaná na vyčpělou, orajtovanou, novinářskou relikvii Noru Friedrichovou, mediální hyenu s kamerou v brýlích, kterak se plíží kolem Poslanecké sněmovny jako podvyživený, vypelichaný potkan kolem popelnic, hladová po skandálu, kliknutí a dalším grantovém přídělu z veřejnoprávní bažiny, naplněné prehistorickými, žabími sračkami, v němž dnes místo novinařiny hnije a kvasí ideologická kejda hustá asi jako omáčka ze školní jídelny za Husákovy éry.

Viděl jsem ji tam stát od rána, tu podcastovou hysterku s výrazem ženy, která se tváří jako prorokyně demokracie, přesto však působí spíš jako podomní prodejkyně hrnců, co po třech exekucích přešla na aktivismus a teď vyměšuje odporný jed svým studeným ropuším jazykem do každého mikrofonu, který ještě nezačal plesnivět, zatímco kolem ní pobíhali různí redakční eunuchové, grantové pijavice a televizní presstitutky veřejnoprávního panoptika, ti salonní spasitelé lidstva s morálkou pružnou jako použitá šprcka z pražského bordelu na předměstí, vrtící se před kamerami jako hladové hyeny před napůl shnilou zdechlinou pakoně, jen aby z nich zase ukápla další dávka pozornosti, další kapka reklamního medu a další porce digitálního pohoršení pro znuděné publikum, které už dávno nerozezná investigativu od hysterického cirkusu.

A tak si tahle mediální žumpa počíhala na Petra Macinku, protože dnešní presstitutka už dávno nehledá pravdu, nýbrž jen krev, konflikt a pár sekund virální křeče, které pak prodá internetovému stádu jako údajnou obranu demokracie, přestože to celé připomíná spíš bazarový výprodej lidské důstojnosti pod blikající zářivkou v kulturním domě po konferenci o inkluzi a správném používání ideologických zájmen.

Když z auta vystoupil Macinka, Tvářila se jako samozvaná inkvizitorka lidských názorů, přímá pokračovatelka Heinricha Franze Bobliga von Edelstadt, vyslaná na křížovou výpravu Evropským svazem pokrokových fanatiků. V každém odlišném názoru viděla herezi, v každé otázce zločin a v každém nesouhlasu dostatečný důvod k veřejnému upalování na hranici mediálního pohoršení, ideologického rozhořčení a komentářového lynče, hned na něj vyštěkla otázku o omluvě méněcenným lidem, přičemž kolem ní poletovala ta její aura profesionální výrobkyně hysterických kauz, nafouknutá jako reklamní kobliha ve výloze supermarketu, co už druhý den táhne kvasnicovým rozkladem a laciným cukrem.

Jenže pak přišla ta chvíle, kdy se celý ten její mediální kabaret sesypal jak promočený papundekl.

"Blikají vám ty brýle?" zeptal se Macinka a v té větě bylo víc skutečné satiry než v celé tvorbě těch televizních moralistek z veřejnoprávního akvária, protože najednou tam nestála neohrožená strážkyně demokracie, nýbrž jen směšná akrobatka s mikrofonem, internetová trhovkyně s pobouřením, která se honí za politikem jako obecní drbna za sanitkou, jen aby mohla večer prodávat strach, hysterii a nafouknuté bubliny publiku, které už bez každodenní dávky pohoršení nedokáže ani usnout.

A nejhorší na tom nebylo ani to její slídění.

Nejhorší byla ta zoufalá lačnost, ten mokvající hlad po pozornosti, který z ní kapal jako levný tuk z párku na nádraží, protože dnešní mediální presstitutka už není novinářka, nýbrž digitální hyena kroužící kolem každé vymyšlené aféry, recyklovaná hlasatelka veřejnoprávní moudrosti, co se tváří jako arbitr pravdy, přestože by si od ní pes kůrku nevzal a i poslední opilec ze čtvrté cenové by si po pěti pivech dvakrát rozmyslel, jestli s ní chce stát pod jednou markýzou.

Později číhala na stejném místě a když přišel Filip Turek, celé to absurdní divadlo se rozjelo nanovo. Obstarožní redakční nekromantka s kamerou v brýlích totiž už cítila krev. Po týdnech mediálního hladovění před ní proběhla kořist a ona se za ní vrhla s nadšením hřbitovního ghúla, který právě zjistil, že rakev nebyla zamčena. V očích jí zaplály plamínky profesního štěstí, protože nic neprobouzí českou mediální zombie scénu k životu tak spolehlivě jako možnost vyrobit aféru z ničeho. Cítila prokliky, sledovanost a vůni čerstvého internetového vývaru. A tak za Turkem pobíhala mezi budovami jako lovecký pes, který ztratil stopu reality. Kdysi možná chtěla dělat novinařinu. Dnes už však připomínala spíše výrobní linku na ideologickou tlačenku pro salonní moralisty, kavárenské proroky úpadku a další éterické bytosti, které celé dny zachraňují demokracii v diskusích na sociálních sítích, zatímco normální lidé počítají každou korunu a přemýšlejí, jak zaplatí další účet za energie, nájem a všechny ty drahé experimenty, které jim někdo prodává jako pokrok.

A tam někde, mezi turnikety, šedými zdmi a unavenými ochrankami, se ukázala celá nahota dnešní mediální stoky.

"Můžu vás natáčet?" ptala se.

"Nemůžete," odpověděl Turek.

Jenže pro dnešní vlezlou, ideologickou kazatelku znamená slovo ne asi totéž co pro euroúředníka slovo úspora, tedy jen prázdný zvuk bez významu, protože když se jednou mediální hyena zakousne do nohy své oběti, nepustí, dokud z toho nevytříská poslední kapku sledovanosti a poslední reklamní drobek pro svůj podcastový kurník.

A tak za ním dál běžela, lapala dech, mávala kamerou a vřískala své "zásadní otázky" o majetku, zatímco působila jako ožralá exekutorka morálky, která si spletla investigaci s pouliční šikanou a demokracii s aktivistickým cirkusem pro mentálně unavené publikum veřejnoprávních obřadů.

A pak přišla ta část celé frašky, u které jsem si musel nalít druhou studenou kávu, protože člověk už dnes potřebuje téměř veterinární sedativa, aby vydržel sledovat tenhle pochod mediálních strašidel po chodbách státu, kde kdysi bývali poslanci a dnes tam mezi nimi pobíhají podcastové inkvizitorky s kamerou v brýlích jako podivné laboratorní krysy vypuštěné z grantového experimentu o "správném myšlení v demokratické společnosti".

Ta vyčpělá, otahaná presstitutka se totiž nezastavila ani tehdy, když jí Filip Turek jasně řekl ne, protože dnešní mediální hyena neslyší odmítnutí, stejně jako bruselský úředník neslyší slovo hranice, rozpočet nebo zdravý rozum, a tak se za ním dál potácela mezi budovami Poslanecké sněmovny s výrazem hysterické sběračky afér, která už dávno nepůsobí jako novinářka, ale spíš jako přerostlá pavlačová ludra ideologické čistoty, co obchází činžák demokracie a poslouchá za dveřmi, kdo si doma dovolil myslet něco nepovoleného.

A Turek?

Ten ji ukončil způsobem, který byl možná tvrdší než všechny její podcastové hysterické výlevy dohromady, protože zatímco ona kolem něj kroužila jako komár na steroidech, napitý aktivismem a laciným pocitem vlastní důležitosti, on ji nechal za sebou s takovým klidem, s jakým člověk odhazuje leták o veganském festivalu do první popelnice.

"Domluvte si normální rozhovor," řekl jí suše, zatímco mediální komediantka za ním funěla a mávala kamerou jako pouliční šmelinářka falešnými hodinkami na tureckém tržišti, přičemž už dávno nepůsobila jako reportérka, ale jako obtížný hmyz z redakční stoky, který se snaží procpat kamkoliv, kde ještě zbývá trochu pozornosti a trochu lidské krve k vysátí.

A pak přišla ta nádherná chvíle. Turnikety. Chladné, kovové, neúprosné.

Poslední zbytky civilizace v budově promořené politickým divadlem a novinářským cirkusem.

Turek prošel dál a samozvaná lovkyně politických čarodějnic zůstala stát venku jako zmoklá apoštolka bruselského evangelia, které se najednou zavřela vrata do chrámu, protože i ten poslední securiťák v té budově zřejmě pochopil něco, co dnešní mediální žumpa nechápe vůbec: že existuje hranice mezi novinařinou a slíděním.

A tak tam stála. Za sklem. S kamerou v brýlích. S výrazem tupěny s IQ prvoka, která si celý život myslela, že svět je její soukromé jeviště a ostatní lidé jen kulisy pro její aktivistický podcastový kabaret.

Byl to krásný obraz do Archivu Absurdit. Mediální hyena zastavená turniketem. Digitální inkvizitorka poražená kusem železa a čipovou kartou. A víte, co je na tom nejlepší? Že přesně takhle se mají obyčejní lidé podobným presstitutkám bránit. Ne hysterií. Ne omluvami. Ne vystrašeným koktáním před kamerou. Ale klidem, ironií a odmítnutím hrát jejich špinavou hru, protože dnešní mediální pyromanky žijí jen z pozornosti, ze strachu a z pocitu, že vás dokáží zatlačit do kouta jako kočka hospodskou krysu v mokrém sklepě.

Jakmile jim člověk nedodá hysterii, začnou se hroutit samy. Protože celá ta jejich moc je nafouknutá stejně jako bruselský balónek solidarity na konferenci o inkluzi v kulturním domě s plesnivým kobercem a studenými chlebíčky. Stačí říct ne. Stačí jít dál. Stačí nehrát jejich divadlo. A pak zůstane jen unavená, zklamaná mediální hyena za turniketem, funící do kamery, zatímco normální svět pokračuje dál bez ní.

Seděl jsem u toho večera u monitoru dlouho.

Venku padal večer na Prahu jako špinavá deka z azbestu a starého cigaretového kouře, počítač hučel, káva byla studená jako úsměv bruselského komisaře na konferenci o lidské důstojnosti, a já si říkal, že tohle už dávno není novinařina. Tohle je jen pozdní stadium civilizační hniloby, kde se mediální presstitutky převlékají za obránkyně pravdy, zatímco vyrábějí hysterii po tunách jako fabriky na levné párky, kde každá vyčpělá hlasatelka bruselského evangelia pobíhá s kamerou po ulicích a tváří se jako poslední světlo demokracie, přestože kolem ní už všechno smrdí rozkladem, grantovým kariérismem a tou nekonečnou lidskou malostí, která kdysi zabíjela udáváními a dnes zabíjí mediální štvanicí. A v Archivu Absurdit už na to mám vlastní složku. Tloušťka hřbetu roste každým týdnem.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte. Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.

Mstivoj Facebrouk