Dvojí metr Pražského hradu
Vzpomněl jsem si na starý výstup Petra Koláře z roku 2021, nadutého hradního kazatele parlamentní čistoty, zákulisního našeptávače s hadím jazykem a výrazem člověka, který právě vylezl z diplomatického sklepa, aby národu oznámil, kdo smí dýchat demokracii a kdo už má stát v koutě s cedulkou "dezolát". Dvorní vykladač morálky, šeptavý poradní stín za závěsem, se tvářil, jako by mu sama historie svěřila do kapsy razítko na dobro a zlo. Jenže čím déle mluvil, tím víc to nepůsobilo jako obrana principů, ale jako syčení starého politického hada, který se plazí mezi funkcemi, vlivy a salonními známostmi a cestou každému šeptá do ucha, co si má myslet, koho má nenávidět a komu má poslušně tleskat. Hadí jazyk, sametový úsměv, kázání o čistotě, a pod tím vším klasický hradní smrad zákulisí, kde se demokracie nebrání, ale aranžuje.
Podle mnohých skutečný prezident Kolář, v roce 2021 vřískal o ústavě s výrazem apoštola demokracie, přestože už tehdy působil jako podomní dealer ideologických hrnců z televizního teleshoppingu, a nemohu se ubránit pocitu, že člověk nesleduje politiku, ale přehlídku špatně namaskovaných cirkusových klaunů, kteří si navzájem mažou huby medem, zatímco charakter jim dávno plave někde v kanále za Strakovkou mezi mastnými ubrousky a rozteklou omáčkou z hradních rautů.
Pamatuju si velmi dobře, jak tehdy tenhle salonní moralista s páteří pevnou asi jako použitý toaletní papír kázal celé republice o tom, že prezident nesmí vybírat ministry, nesmí mluvit do diplomacie, nesmí si dovolovat vlastní názor, nesmí dýchat bez souhlasu redakce veřejnoprávního chrámu správného myšlení, a jak kolem něj poskakovala smečka mediálních presstitutek, grantových pijavic a opoziční Pětilerpru nepokrytě protěžujících televizních kazatelů evropské poslušnosti, kteří tehdy kolem Miloše Zemana kroužili jak supi nad zdechlinou a analyzovali každé zakašlání s výrazem patologů čekajících na státní dotaci. Dnes ten samý hradní ansámbl, obklopený houfem smluvně zaháčkovaných servilních presstitutek s morálním kompasem rozbitým o grantové bufety a redakční trafiky, čumí do země jak přistižený kapsář na pouti, kterému právě z kapsy vypadla peněženka i s vlastní občankou. Náhle je ticho. Náhle se nekáže o parlamentní čistotě. Náhle se nehřímá o ohrožení demokracie. Hadí jazyk hradního našeptávače se stáhl zpátky do sametové nory a z někdejších inkvizitorů veřejné morálky zůstala jen banda nervózních podržtašků přešlapujících kolem kamer.
Jejich nový guru, lampasák Varšavské smlouvy v záloze, chameleon Pávek alias maršál Gumák, může dělat úplně totéž. Co bylo včera zásadou, je dnes detailem. Co bylo včera problémem, je dnes ctností. A co bylo včera nepřípustné, bývá dnes prezentováno jako vrchol státnické prozíravosti. Chová se jako jeho předchůdce, možná ještě hůř, jenže místo zaslouženého veřejného pranýřování dostane mediální lázeň, přeleštění image a titulky natřené zlatým lakem, jako kdyby nešlo o prezidenta republiky, ale o reklamního maskota na zlevněné kuřecí párky v hypermarketu evropské poslušnosti, kde se státnictví prodává vedle akční Nutelly a zahraničně politických frází v plastové vaničce "1+1 zdarma".
A tak starý hradní had znovu syčí do uší smlouvami svázaných dvorních presstitutek, grantových akrobatů a mediálních ministrantů, koho mají chránit, koho rozcupovat a koho prohlásit za nebezpečí pro republiku, zatímco celá ta naleštěná mašinérie působí spíš jako putovní cirkus přetřený na prezidentskou kancelář, kde se místo státnictví prodává správně dávkovaná poslušnost a místo pravdy jen naleštěná kulisa pro unavené publikum.
Kdysi řvali o morálce s výrazem inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, jako kdyby právě vedli poslední svatou výpravu za očistu republiky od čarodějnic, kacířů, dezolátů a jiných nečistých duší, zatímco dnes ti samí strážci správného myšlení stojí shrbeně u zdi, civí do podlahy a tváří se, že neslyší ani vlastní pokrytectví, které kolem nich smrdí jak zatuchlá sakristie po mejdanu ožralého faráře, kde se místo kadidla pálily kariéry, známosti a mediální zadání, zatímco pod stolem chrastily skleničky, šustily smlouvy a starý hradní had tiše syčel do uší dvorním presstitutkám, koho ještě prohlásit za nebezpečí pro republiku a koho naopak přikrýt zlatým ubrusem správného myšlení. A dál se znovu plazí starý hradní našeptávač s hadím jazykem, člověk, který léta působí dojmem, že republiku neřídí volby ani zákony, ale polohlasné syčení v zákulisních saloncích, mezi sklenkami vína, šustěním smluv a nervózním přikyvováním dvorních pisálků, kteří ještě včera rozdávali morální ortely s vervou středověkých biřiců, ale dnes náhle objevili kouzlo selektivní slepoty.
Jejich chráněnec má ochranný lak bruselského chrámu a mediální shovívavost vystavené na dobu neurčitou. Zatímco jiným by minulost v armádní rozvědce věšeli na krk jako mlýnský kámen, u Gumáka se z ní stal téměř marketingový doplněk, pečlivě přelakovaný alianční modří a televizním leskem. A kdykoliv někdo ukáže na stejný metr, stejné vazby nebo stejné zákulisní kejkle, okamžitě se rozběhne starý mechanismus hradního syčení, kde se kritika mění v "ohrožení demokracie" rychleji než tiskový mluvčí stihne dopít cappuccino v televizním studiu.
A právě tady začíná další legenda vyrobená v alchymistické laboratoři starého hradního hada, dvorního našeptávače s hadím jazykem, který už desítky let přelévá politické kariéry z jedné skleněné křivule do druhé jako unavený alchymista moci. Z obyčejné vojenské operace kdesi na Balkáně se postupně stal téměř hollywoodský epos o neomylném hrdinovi, protože mediální manufaktura potřebovala nového svatého patrona správného směru.
Kolem Gumáka se začala budovat aura hrdiny z béčkového válečného filmu, osamělého zachránce kráčejícího dýmem a chaosem Balkánu, zatímco televizní kamery a dvorní pisálci z něj postupně tesali téměř mytickou postavu, před níž se má národ dojatě uklánět jako před posledním rytířem euroatlantického chrámu.
Jenže čím víc se ta legenda přifukovala, tím víc začala připomínat lacinou propagandistickou kulisu natřenou alianční modří, kde se složitá realita vojenské operace smrskla do jednoduchého příběhu o neomylném hrdinovi, zatímco jména dalších lidí, kteří tam skutečně byli, se pomalu rozpustila v mlze televizních reportáží a naleštěných článků. Starý hradní had totiž dobře ví, že moderní politika už dávno nestojí jen na faktech, ale hlavně na výrobě příběhů, emocí a pečlivě lakovaných symbolů, které se opakují tak dlouho, až začnou znít jako nezpochybnitelná pravda.
A kdo do hradního mediálního chrámu vstoupí s jakoukoliv pochybností, tomu se okamžitě začne syčet do tváře cosi o dezolátech, ohrožení demokracie a ruských stínech, protože v tomhle kabaretu se kritika nepovažuje za součást debaty, ale za kacířství proti novodobému kultu správných lidí. Tváří se, že neslyší ani vlastní pokrytectví, které kolem nich smrdí jak zatuchlá sakristie po mejdanu ožralého faráře, kde se místo kadidla pálily kariéry, známosti a mediální zadání, zatímco pod stolem chrastí skleničky, šustí smlouvy a starý hradní had tiše syčí do uší dvorním pisálkům, koho ještě prohlásit za nebezpečí pro republiku a koho naopak přikrýt zlatým ubrusem správného myšlení.
Mezi presstitutky však přišel strach. Strach z neodvratného, stále se opakujícího konce. Strach z malého hocha. Vždy nejdřív vznikne pečlivě leštěný obraz. Potom se kolem něj vystaví chrám z titulků, televizních debat, reklamních póz a svatého mediálního kadidla. A nakonec stejně přijde chvíle, kdy někde zezadu zazní prostá věta malého chlapce:
"Král je nahý."
A v tu chvíli se celý ten naleštěný mechanismus začne zadrhávat.
A stejně tak i Gumákův příběh začal bobtnat jako přetlakovaná reklamní vzducholoď nad politickým lunaparkem. Začalo to flanelkou pro maminy z ranních pořadů, které v televizním světle spatřily statného, líbivého chasníka s tváří uklidňujícího kapitána z reklam na bezpečný stát a dražší máslo. Marketingoví alchymisté okamžitě pochopili, že mají v ruce dokonalý vizuální protipól k předchozímu obyvateli Hradu, a začali nového hrdinu leštit jak výlohu před návštěvou inspekce.
Pak nastoupila motorka. Jenže zatímco skuteční motorkáři, kteří tráví život na asfaltu, v garážích a v dešti mezi kamiony, jen pobaveně kroutili hlavou nad tímhle hradním divadlem pro fotografy a mediální orchestr už spouštěl další dějství kultu správného prezidenta. Sem tam ještě nějaká povinná zmínka o Havlovi, trochu toho teatrálního moralizování pro kavárenské kronikáře, pár frází o hodnotách a lidskosti, aby se správně rozechvěly obrazovky veřejnoprávního chrámu, a mezi tím opatrně naťuknuté přirovnání k "tatíčkovi" Masarykovi, protože hradní marketingoví alchymisté už zjevně nevědí, co všechno ještě na toho svého naleštěného chameleona nalepit, aby z něj vyrobili posledního spasitele rozpadajícího se eurokabaretu. Jenže právě tady už to celé začíná působit tak groteskně, až člověk nabývá dojmu, že nesleduje politiku, ale zoufalý casting na nového svatého patrona bruselského showroomu, kde presstitutky s výrazem přeučených ministrantů demokracie recyklují staré symboly, jména a historické ikony s takovou křečovitou urputností, až z toho smrdí marketingová panika jak přepálený tuk v bufetu na okresním nádraží.
A právě tam už to podle mě přehnali definitivně, protože jim zjevně nedošlo, že Václav Havel, přes všechny svoje chyby, pózy, salonní manýry i kavárenské moralizování, byl přece jen sečtělý intelektuál, člověk schopný přemýšlet v souvislostech, psát, formulovat myšlenky a pohybovat se v kulturním světě bez toho, aby u toho působil jak ztracený podplukovník na semináři o existencialismu. Jenže hradní marketingoví eunuchové si zřejmě usmysleli, že když někomu navléknou flanelku, posadí ho na motorku, dají mu vážný výraz, sem tam utrousí citát o demokracii a občas vedle něj položí Havlovu knížku, automaticky z toho vznikne novodobý filozof republiky. A pak přišel Masaryk. Tam už se ten ideologický cirkus definitivně utrhl ze řetězu jak opilý medvěd na pouti. Protože zatímco Masaryk byl vzdělaný filozof, člověk evropského formátu, který dokázal celé hodiny diskutovat o historii, náboženství, filozofii a politice bez pomoci PR oddělení a televizního scénáře, tady se hradní propagandisté evidentně spokojili s tím, že oba mají podobnou bradku, vážný výraz a umí stát před kamerou bez viditelného slinění. Šmytec. Tím veškerá podobnost končí. Jenže v tomhle rozpadajícím se showroomu eurohujerské poslušnosti už dnes zjevně stačí málo. Stačí naleštěná uniforma, správně dávkovaný mediální odpustek, několik patetických titulků od presstitutek s morálkou pružnou jak guma u armádních trenek a z člověka se začne vyrábět "tatíček národa", přestože při bližším pohledu působí spíše jako nadutý zupák z kasáren za císaře pána, který si po letech stále plete hodnost s neomylností a poslušnost podřízených s respektem veřejnosti, který celý život proháněl bažanty po buzeráku tak dlouho, dokud nezačali padat na hubu vyčerpáním, a dnes se jen snaží stejný lampasácký model disciplíny, poslušnosti a uražené autority přelakovat alianční modří a tvářit se u toho jako civilizační svědomí republiky, kterému marketingové oddělení omylem připsalo roli státníka světových dějin.
Protože když začnete z člověka, který od dětství vyrůstal ve fanatickém prostředí socialistického vojenství, kasárenské poslušnosti a světa, kde se na autoritu nekoukalo kriticky, ale salutovalo se jí na povel, vyrábět směs Havla, Masaryka, válečného hrdiny, motorkáře, skauta, krizového diplomata, filozofa, maskota pro maminy lidově oblékajícího flanelové košile a televizního patrona evropské poslušnosti zároveň, výsledek nakonec nepůsobí jako státník, ale jako přetížená reklamní figurína z politického outletu, na kterou každý marketingový eunuch přilepil svůj vlastní plakátek o spáse civilizace. A právě tam se celý ten naleštěný cirkus začíná rozpadat pod vahou vlastní absurdity, protože žádný PR tým na světě nedokáže z člověka s kasárenským myšlením vyrobit filozofa jen tím, že mu nasvítí bradku, pustí melancholickou hudbu a vedle portrétu položí Havlovy Sebrané spisy. Zůstane tam pořád ten stejný lampasácký reflex člověka, který se celý život pohyboval ve světě rozkazů, poslušnosti a hierarchie, a který pak v civilní politice místy logicky působí spíš jako nadutý, omezený lampasák prohánějící bažanty po buzeráku, než jako státník schopný chápat složitost společnosti bez potřeby mentorovat, tlačit a tvářit se uraženě pokaždé, když mu někdo nesalutuje dostatečně nadšeně. Následovalo slaňování v chrámu svatého Víta, pózy jak z katalogu krizového managementu pro střední Evropu, létání větroněm a nakonec jako vrchol celé té naleštěné trapné operetky, fotografie z australské dovolené a legendární souboj s evidentně gumovým krokodýlem, který působil asi tak autenticky jako plastový žralok v okresním akvaparku. A právě tam už bylo vidět, že se starý hradní had možná trochu přežral vlastní propagandou. Hadí jazyk syčel tak dlouho, až se mediální legenda začala bortit pod vahou vlastních PR kulis, protože když se z prezidenta začne vyrábět akční figurka pro liberální showroom, dřív nebo později si i část publika všimne, že pod zlatým lakem občas vykoukne obyčejná marketingová lepenka.
A tehdy začíná panika dvorních pisálků, kteří ještě včera rozdávali morální rozsudky s výrazem samozvaných inkvizitorů republiky, ale dnes horečně pobíhají kolem rozpadající se kulisy a snaží se publiku vysvětlit, že gumový krokodýl je vlastně strategický symbol státnictví a marketingová flanelka důkaz hluboké lidskosti.
Jakmile však jednou zazní ono prosté "Král je nahý", celé to kouzlo se začne vytrácet. Protože žádná mediální bublina netrvá věčně. Každá se nakonec roztříští o realitu, stejně jako každá propaganda jednou narazí na obyčejný lidský smích. A právě v tu chvíli starý hradní had začíná nervózně přepočítávat svou investici, protože právě zákulisní alchymisté moci dobře vědí, že každá naleštěná figurka má omezenou trvanlivost a jednou přijde den, kdy bude třeba zjistit, kolik toho jejich nablýskaný produkt vlastně splatí, komu, kdy a za jakou cenu.
A tak poslouchám Kolářovy vlastní věty z roku 2021, ty slavné tirády o parlamentní demokracii, článku 66 a nepřípustném prezidentském systému, a připadám si jak archivář v márnici civilizačního rozkladu, který vytahuje z plesnivých šuplíků staré rentgeny a zjišťuje, že pacient nakonec nezemřel na nemoc, ale na vlastní pokrytectví, protože ten samý Kolář dnes mlčí tak strategicky a opatrně, jako člověk, který příliš dobře ví, kde jsou zakopaní všichni hradní kostlivci a komu by jejich vykopání mohlo převrátit stůl. Z někdejšího hlasitého kazatele parlamentní hygieny se stal tichý správce zákulisního ticha, který už nekřičí, nesyčí, ani nekáže, protože v určitých patrech moci bývá mlčení mnohem cennější měnou než všechny televizní projevy dohromady.
Mezitím se Gumák čím dál hlouběji vtírá v rozporu s Ústavou do personálních otázek vlády, sebevědomě se tlačí do diplomacie, kde oproti vládě působí jako slon v porcelánu, nevhodně komentuje domácí politiku ze zahraničních pódií, snaží se vytvářet tlak na premiéra a místy působí spíš jako nadutý aparátčík okresního formátu z pozdního socialismu nebo lampasák Varšavské smlouvy v záloze, který si za celý život zvykl velet zbrojnošům nastoupeným v řadě, jenže mu pořád nedochází, že politika není kasárenský dvůr a demokracie nefunguje na povel, uražené mlčení a disciplinární pohled přes stůl. A právě v tom bývá ten největší problém lidí vychovaných ve světě rozkazů, protože jakmile narazí na politiky, ministry nebo veřejnost, které nemají pod kontrolou, začnou být nervózní, dotčení, vzteklí a podráždění, že si někdo dovolí kašlat na jejich lampasácké manýry a televizně nacvičenou autoritu.
Dalším velkolepým počinem mozkového giganta Pávka bylo převzetí záštity nad sjezdem sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, což působilo asi tak citlivě a politicky prozíravě, jako kdyby někdo pořádal pyrotechnickou show v muzeu střelného prachu. Zatímco hradní marketingové oddělení horečně vyrábělo další dávku řečí o smiřování, evropských hodnotách a moderním pohledu do budoucnosti, značná část lidí jen nevěřícně sledovala, jak se znovu otevírá téma, které má v české historické paměti pořád ostré hrany.
Jenže právě tehdy si mnoho lidí znovu připomnělo, že nejde o žádné akademické cvičení pro bruselské salony ani o historickou dekoraci do diplomatických projevů, ale o téma, které má v české a československé paměti pořád ostré hrany, protože v jeho pozadí stojí rozbití republiky, Mnichov, fanatismus části tehdejších sudetských Němců, Henleinovo běsnění, okupace, udavačství, koncentrační tábory i statisíce československých obětí německé okupace. A právě proto část veřejnosti reaguje podrážděně, když hradní aparát podobná gesta prezentuje téměř jako bezrizikovou PR disciplínu pro moderní evropské publikum, zatímco historická paměť mnoha rodin je mnohem syrovější, bolestivější a méně ochotná nechat se přelakovat frázemi o smiřování bez připomenutí toho, proč ten poválečný výbuch nenávisti a odsunu vůbec vznikl. Ve světle Gumákova podivného lobbování za Lichtenštejny. pak jeho ponížené poskakování poslušné čivavy kolem sudetoněmeckých témat začíná mnohým připadat asi tak přirozené jako přicmrndávání úslužného lokaje čekajícího na odměnu z kapsy velmože, protože čím déle člověk sleduje tenhle ideologický kabaret, tím víc má pocit, že českou politiku už dávno neřídí státníci, ale směs nadutých aparátčíků, kariéristů, módních evropských kazatelů a lidských mátoh bez obsahu, které mají držku namazanou medem, úsměvy svítící jak neon nad bordelem a charakter rozmáčený v hradním odpadu jak promočený leták z volební kampaně . A když pak někdo upozorní, že podobná gesta nejsou jen nevinnou PR disciplínou pro moderní evropské publikum, okamžitě se znovu rozběhne starý mechanismus ideologického syčení, kde se kritika mění v extremismus rychleji, než televizní presstitutka stihne dopít cappuccino ve studiu veřejnoprávního chrámu správného myšlení.
Nejodpornější na tom celém, ale není ani tak samotný dvojí metr, protože ten už v téhle republice smrdí falší jak popelnice za supermarketem v srpnovém vedru, nýbrž ta téměř posvátná ochota starému hradnímu hadovi zavázaných mediálních slouhů předstírat, že si ničeho nevšimli, že neexistují žádné staré výroky, žádné záznamy, žádná paměť, jako kdyby celou českou žurnalistiku vedla banda ospalých úředníků z ministerstva zapomnění, kteří každé ráno mažou realitu houbou nasáklou ideologickým saponátem a večer pak sedí v televizních studiích naleštění jak kliky v krematoriu a mudrují o hodnotách, zatímco jejich vlastní morálka má pevnost použitého toaletního papíru za autobusovou zastávkou v listopadovém dešti. A právě v tom spočívá největší rozklad celé té naleštěné rádoby demokratické operetky, protože propaganda už dnes nepotřebuje řvát z amplionů ani pochodovat v uniformách. Stačí jí orajtované presstitutky sloužící opoziční Pětilepře s naučeným výrazem vážnosti, několik správně načasovaných titulků a poslušný sbor servilních komentátorů, kteří ještě včera kázali o morální odpovědnosti s výrazem lidí čekajících na vlastní svatozář, ale dnes náhle objevili kouzlo selektivní slepoty a strategického ticha. A tak se z někdejších hlídačů demokracie stává podivná kasta mediálních ceremoniářů, kteří už dávno neslouží pravdě ani veřejnosti, ale hlavně udržování správné kulisy, správných emocí a správně naleštěných figur pro publikum sedící před obrazovkami. Realita se mezitím přepisuje opatrně, potichu a s úsměvem profesionálního moderátora, který působí dojmem člověka, jenž by s kamennou tváří odmoderoval i požár vlastní redakce, pokud by to odpovídalo aktuálnímu scénáři.
A obyčejný člověk? Ten mezitím stojí někde u pásu, tahá dvanáctky, počítá každou korunu, řeší drahé potraviny, účty a rozpadlou zemi, zatímco tahle hradní smečka salonních spasitelů si mezi konferencemi o demokracii, recepcemi s lososem a sklenkami prosecca hraje na zachránce civilizace, přestože působí jak banda přecpaných eurohujerů, kteří by bez dotací nepřežili ani víkend a bez televizní kamery by byli ztracení jako ožralá tetka na noční zastávce někde mezi Libní a bruselským snem o federální říši poslušných kývačů.
Když totiž Zeman tehdy jen kýchnul směrem k Nutelliérovu ministru Mastikulkovi, z kterého se nakonec vyklubala jedna z největších ostud a škod české diplomacie posledních let, okamžitě se do televizních studií svolávali ústavní experti s výrazem pohřebních řečníků, jako kdyby republika právě vstupovala do poslední fáze státního rozvratu a Ústava měla do rána shořet v přímém přenosu. Presstitutky dramaticky svrašťovaly čela, komentátoři si nasazovali masky profesionálně zděšených demokratů, Milion chvilek pro dementokracii v čele s výběrčím manifestačních poplatků, ryšavým Minářem, svolával další občanské bdění a starý hradní had už zpoza opony syčel cosi o ohrožení institucí, autoritářství a nutnosti bránit republiku před strašlivým nebezpečím prezidentského vlivu. Vzduchem létala velká slova, televizní studia připomínala improvizované krizové štáby a člověk měl chvílemi pocit, že nesleduje běžnou politickou hádku, ale poslední hodiny civilizace před pádem do propasti. A dnes? Dnes stejní lidé sedí potichu jak úředníci v archivu po vypnutí kamer, protože když jediný správný prezident tlačí na ministry, zveřejňuje SMSky, vstupuje do diplomacie nebo rozdává veřejné vzkazy vládě, náhle se tomu neříká ústavní problém, ale aktivní státnictví a moderní výkon funkce. A taktehdy republika poslouchala hysterické vytí o konci demokracie, ale dnes, kdy Gumák strká ruce do vlády jak rozmazlený důchodce do bufetu na zájezdu ROH, najednou všichni mlčí tak disciplinovaně, až to připomíná stranickou schůzi okresního výboru po příjezdu inspekce z Moskvy, a člověk si při tom uvědomí, že tihle lidé nikdy nehájili ústavu, principy ani demokracii, oni pouze hlídali svůj vlastní ideologický bufet, své granty, svákoryta, své televizní gauče a své naleštěné kariéry, které se kroutí před Bruselí jak zmoklý papaláš čekající na otevření parlamentního bufetu
A právě proto ta stará nahrávka dnes působí jako rezavý nůž vražený přímo do nacpaného břicha hradního marketingu, protože nikdo tenhle kabaret neusvědčil z pokrytectví lépe než jejich vlastní hradní alchymista, míchač jedu a výrobce zlých instancí, starý hradní had Kolář, živočich falešný jak turecké adidasky z vietnamské tržnice, který v roce 2021 hřímal o parlamentní demokracii a dnes stojí vedle Gumáka, jenž dělá přesně to samé, co tehdy označovali za téměř státní převrat, a přesto se nic neděje. Žádné hysterické titulky, žádné demonstrace Milionu chvilek, žádné speciály o ohrožení republiky, žádní televizní psychiatři analyzující rozklad demokracie, jen ticho husté jak mastný kouř v hospodě čtvrté cenové po zavíračce, kde se mezi rozlitým pivem válí poslední zbytky důvěry v tenhle prohnilý ideologický kabaret. A právě v tom začíná být celý ten příběh možná ještě zajímavější. Protože u lidí typu Koláře člověk nikdy úplně neví, kde končí loajalita a kde začíná chladný strategický kalkul člověka, který přemýšlí několik tahů dopředu. Nelze proto vyloučit, že část tohohle naleštěného představení nebyla jen obyčejná propaganda, ale také dlouhodobě rozehraná hra, jejíž skutečné důsledky jeho pečlivě vybroušený diamant Gumák, pochopí teprve ve chvíli, kdy už s celou věcí nepůjde hnout ani o milimetr.
A tak sedím dál, poslouchám hučení starého počítače, civím do těch výroků a mám pocit, že už dávno nežijeme v republice, ale v absurdním panoptiku, kde se pravda mění podle barvy kravaty, ústava podle televizního studia a morálka podle toho, kdo zrovna sedí na Hradě, zatímco mediální eunuchové, političtí šmelináři a přicmrndávači bruselského systému dál vřeští o hodnotách s morální autoritou asi jako kapsář na pouti, a člověk jen bezmocně sleduje, jak se tenhle stát pomalu propadá do močálu kariérismu, hysterie a laciné propagandy, smrdící starým potem ideologických konferencí a studeným gulášem z evropských dotací.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte. Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.
Mstivoj Facebrouk