Brněnský sjezd smíření aneb Jak se přepisují dějiny s bavorskou klobásou a chlebíčky

Existují chvíle, kdy člověk pochopí, že evropská politika už dávno není politická disciplína, ale zvláštní forma psychoterapeutického divadla pro lidi, kteří se chtějí omlouvat za věci, u kterých ještě ani nebyli na světě.

A právě takovou chvílí je sjezd Sudetoněmecký landsmanšaftu v Brně.

Sledoval jsem to celé absurdní divadlo s výrazem člověka, který právě zjistil, že mu někdo přepisuje rodinnou kroniku fixou z evropského dotačního programu. Začalo to klasicky. Slovy jako smíření, dialog, evropské hodnoty, překonání minulosti a to jsou dneska velmi nebezpečné výrazy. Jakmile je politik opoziční Pětilepry vysloví třikrát za sebou, existuje vysoké riziko, že během pěti minut začne vysvětlovat, proč vlastně historie nebyla tak úplně taková, jak si ji lidé pamatují.

Megalhář profesor Nutella se vůbec na veřejnosti nepochlubil starými fotografiemi s Berndtem Posseltem z počátku dvacátéhoprvního století. Legendárního období české politiky, kdy se privatizovalo i počasí, eurooptimismus tekl proudem a část domácí elity měla pocit, že když se bude dostatečně klanět a olizovat anální věneček Bruseli a Berlínu, promění se český rybník v alpské jezero. Nestalo se. Jen přibylo konferencí, neziskovek a Nutelliérů, kteří mají historickou paměť asi jako akvarijní rybička po lobotomii.

Pak se otevřelo téma Benešových dekretů. A najednou se ukázalo, že historické smíření funguje zvláštním způsobem: česká strana se má neustále omlouvat, vysvětlovat, přehodnocovat a zpytovat svědomí, zatímco německá strana dál velmi pečlivě připomíná majetkové křivdy a "historickou nespravedlnost". Tomu se dnes říká dialog. Kdysi se tomu říkalo jednostranný výslech.

Bezpáteřní Mastikulka Lipavský k tomu ve sněmovně mluvil tak dlouho, až mu přeskakoval hlas. Což je pochopitelné. Zkuste několik hodin vysvětlovat národu, že všechno je v pořádku, nikdo nic nechce, nikdo nic nezpochybňuje, a zároveň poslouchat výroky o tom, že Benešovy dekrety byly problém. To není politická debata. To je historický escape room.

Další číslo tohohle politického kabaretu předvedl majitel obřího mozku, předseda Senátu Vystrčil, zloprcek z Vysočiny, známý mezi senátory jako Kráčející Skála, muž, který o sobě kdysi slavnostně prohlásil, že je Tchajwanec, patrně po těžším střetu s geopolitickou realitou. Tentokrát hystericky oznámil, že se osobně zúčastní Pochodu smrti z Pohořelic do Brna, jako kdyby právě on měl být posledním nositelem evropského svědomí v zemi, která už třicet let poslouchá permanentní seminář o vlastní vině.

Šílenost této grotesky vyvrcholila ve chvíli, kdy bolševický lampasák Varšavské smlouvy ve výslužbě, chameleon Pávek alias maršál Gumák, který se domnívá, že Pražský Hrad patří výhradně jemu, převzal nad celou tou fraškou záštitu a slavnostně tím přiložil další poleno pod oheň historické amnézie. V ten okamžik už nešlo o žádné smíření, ale o symbolické ponížení České republiky před publikem evropských moralistů, kteří si z dějin vybírají jen to, co se právě hodí do aktuální propagandistické nabídky. A zatímco se v konferenčních sálech pronášely vznešené řeči o překonávání minulosti, mnozí lidé měli pocit, že tím tento mozkový gigant s IQ 107 bezostyšně naplival do tváře všem obětem nacistické zvůle, okupace, koncentráků, poprav a teroru, který tato země zažila pod německou botou.

A pak přišlo vyvrcholení celé grotesky. Bernd Posselt drze oznámil, že SPD a Motoristé "nepatří do Evropy". Nádhera. Politický drzoun připomínající pěnivým mokem natlakovaný sud bavorského piva začal určovat, kdo z českých politiků patří do Evropy, jako kdyby měl v kanceláři uložený starý kontinent v krabici od preclíků a osobně rozdával vstupní razítka do civilizace. To je asi stejně uklidňující jako když pyroman kontroluje požární bezpečnost. A největší hnus celé situace spočíval v tom, že část české politické scény začala okamžitě vysvětlovat, že to vlastně nebylo myšleno zle. V české politice totiž existuje zvláštní reflex: když něco zazní z Německa nebo Brusele, okamžitě se najde partička kolaborantů, která začne překládat i výbuch granátu jako "komunikační nedorozumění.

Pak nevyhnutelně přišla další fáze. "Mediální presstitutky a zaprodaná komediantská šmíra znovu slavnostně nastoupily na pódium přepisování historie a začaly veřejnosti vysvětlovat, že trvání na Benešových dekretech je přežitek, historická paměť údajně zavání nacionalismem a každý, kdo odmítá ohýbat dějiny podle aktuální bruselské diktatury, je podezřelý primitiv s nebezpečně vřelým vztahem k vlastní vlajce, vlastnímu národu a vlastnímu státu. Jinými slovy: člověk dnes může bez problémů nenávidět vlastní zemi, pohrdat vlastní historií a omlouvat se za své předky až do úplného rozpuštění páteře, a stále se bude označovat za pokrokového humanistu. Ale zkuste říct, že dějiny nebyly černobílá powerpointová prezentace pro grantovou konferenci, a okamžitě jste onálepkováni jako relikt z temného sklepa evropských dějin."

Píše se rok 2026.
Národ, který přežil Mnichov, okupaci, komunismus i influencer marketing, teď dostává lekce z historie od lidí, kteří si pletou odsun s workshopem o mezikulturní komunikaci."

Nejstrašidelnější na celé věci ale je, že česká politika pokaždé vypadá stejně. Na pódiu smíření, humanismus, zářivá evropská budoucnost, nové, úžasné vztahy. V zákulisí staré resentimenty, mocenské hry, historické účty a trapná, zoufalá snaha některých domácích bezvýznamných ubožáků, hrajících si na politiky působit světověji než recepční v bruselském think-tanku.

A tak uzavírám archivní složku názvem:

Češi mezi vinou, grantem a historickou amnézií

A pod ni jsem napsal poslední poznámku:

"Kdykoliv politik z dnešní opoziční Pětilepry začne mluvit o překonání minulosti, mějte se na pozoru. Velmi často to totiž znamená jen to, že minulost začíná překážet současné propagandě této zoufale kvičící, servilní a kolaborantské bandy, která by nejraději přepsala dějiny tak, aby u toho vypadala dostatečně poslušně před bruselskými komisaři i bavorskými kazateli historického smíření."

"Jen jsem seděl, listoval archivem a přemýšlel, v jaké fázi národního rozkladu začnou pomatení neomarxističtí Piráti, narkomafiáni ze STANu, probruselští anální alpinisté z TOP 09, bezpáteřní flanďáciz KDU, kteří dokázali sloužit každému režimu od mocnářství po dotační semináře, a samozřejmě bezskrupulózní kmotři z ODS, tihle samozvaní správci morálky a evropské civilizace, jezdit demonstrovat k bavlníkovým polím s omluvnými transparenty za otrokářství v Americe, přestože jejich vlastní rodokmen končí maximálně u chalupy, slepic a bečky zelí někde na Vysočině. A protože sebemrskačství moderní české politiky nemá žádné dno ani strop, nakonec nejspíš opravdu začnou obcházet pietní akty s cedulemi:
"Omlouváme se preventivně i za příští století."

Protože zatímco jedni nepřetržitě hovoří o historickém smíření, stále více lidí má pocit, že se z veřejného prostoru nevytrácí nenávist ani extremismus, ale něco mnohem podstatnějšího: obyčejná úcta k vlastním dějinám, vlastním obětem a vlastnímu národu.

Na závěr jsem poznamenal do svého archivu absurdity:

"Národ neumírá ve chvíli, kdy ho obsadí cizí armáda.
Národ začíná umírat ve chvíli, kdy se jeho vlastní elity začnou stydět za to, že vůbec existuje."

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte. Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.

Mstivoj Facebrouk