Politručka republiky
Sedím už třetí noc v té své Kanceláři posledního rozumu, mezi šanony smrdícími starým papírem, zatuchlinou minulých režimů a potem úředníků, kteří kdysi razítkovali budoucnost republiky se stejnou mechanickou poslušností, s jakou dnes mediální presstitutky sdílí další instagramové moudro z Hradu, zatímco vedle mě hučí počítač jak rozbitý transformátor v opuštěném kulturáku po konferenci o inkluzi a správném používání ideologických frází, a do toho usrkávám studenou kávu chutnající jak popel z vyhaslého režimu, když sleduju další epizodu českého panoptika, v němž se z první dámy pomalu stává cosi mezi armádní politručkou z kasárenské čekárny na rozum, ideologickou uklízečkou starých režimních chlívů a tragikomickou komtesou z bruselského kabinetu, která se tváří jako morální autorita národa, přestože působí spíš jako chodící relikvie vojenské propagandy a kasárenského smradu převlečená do saka za půl výplaty národa.
Protože v České republice už zřejmě nestačí mít prezidenta. Ne. Nově tu máme instituci všudypřítomné první dámy, ideologicky naleštěné jak kliky v kasárnách, která se musí vyjádřit snad ke každému společenskému, morálnímu, psychologickému i politickému tématu, jako kdyby republika čekala na její instagramové požehnání stejně zoufale, jako kdysi čekali soudruzi na nový výklad marxismu-leninismu z okresního výboru. A když náhodou ještě neproběhla tisková konference o duševním zdraví, hodnotách, klimatické úzkosti, mezigenerační empatii, bezpečném vyjadřování nebo správném tónu hlasu při rodinném obědě, občan začíná být nervózní, protože bez dalšího veřejného napomenutí z Hradu už skoro neví, co si má myslet, jak se má tvářit a zda je ještě dostatečně evropsky certifikovaný pro vstup do tohohle rozpadajícího se cirkusu přemoudřelých aparátčíků a grantových kazatelů.
Eva Pavlová Pávková se totiž postupně proměnila v něco, co by člověk kdysi čekal spíš v normalizačním muzeu hrůzy mezi voskovou figurínou armádní politručky a výstavou pionýrských transparentů, jen s tím rozdílem, že místo rudé knížky dnes drží instagramový profil a místo budovatelských hesel rozdává národu citlivost, hodnoty a správné postoje s výrazem politručky z kasáren v Prostějově, která právě přišla zkontrolovat ideologickou kázeň u ranního nástupu pluku. A člověk na ni hledí a říká si, jestli tahle tragická kopie britské elegance, ta přemalovaná, obstarožní komtesa z eurocirkusu s charismatem mokré ponožky zapomenuté za radiátorem, skutečně věří, že ji národ sleduje jako morální autoritu, a ne jako módní katastrofu nafintěnou jako slepice na hnojišti hradní byrokracie.
A právě tady někde začíná ten největší smrad z dnešní hradní žumpy protože nikdo politručku Pávkovou nezvolil, nikde nekandidovala, nenese žádnou politickou odpovědnost, nepředložila program, nestála v debatách, nepotila se pod otázkami voličů ani neobcházela náměstí, přesto se vyjadřuje téměř ke všemu s vervou ministryně morální osvěty a převýchovy, která právě objevila nový kontingent nedostatečně hodnotově ukotvených občanů. Když někdo vysloví jiný názor, je potřeba ho uvést na správnou cestu. Když vznikne kontroverze, první hradní politručka musí lidu sdělit, jak to správně cítit. A když už se náhodou odmlčí lampasák Varšavské smlouvy v záloze, chameleon Pávek, bolševický rozvědčík s válečnickou rétorikou nafouknutou jak reklamní kobliha ve výloze supermarketu, který se celý život snaží působit jako velký vojevůdce evropské civilizace a televizní maršál hodnotového světa, přestože lidé, kteří s ním nebo pod ním sloužili, často vyprávějí úplně jiný příběh, příběh člověka, jehož popularita mezi vojáky připomínala oblibu průjmu na polním cvičení a jehož velení v mnohých vzbuzovalo asi tolik důvěry jako opilý autobusák na horské silnici v lednu, člověka posedlého vlastní důležitostí a pózou natolik, že jeho autorita mezi vojáky působila asi stejně přirozeně jako školení o empatii uprostřed minového pole. Mnozí prý byli ochotni nechat se přeložit kamkoliv jinam, jen aby nemuseli dál poslouchat ten studený kasárenský tón živočicha ve zbrani, který si celý život pletl respekt s povinnou poslušností a velení s ideologickou přednáškou pro podřízené. A když už začalo být příliš zjevné, že některé věci pod jeho velením skřípou hlasitěji než rezavá vrata vojenského skladu po listopadovém dešti, skončil bezpečněji mezi papíry a lejstry, tam, kde mohl maximálně ohrozit kancelářské sponky, služební razítka a nervy podřízených, ale ne životy lidí v terénu. Teď tedy nastupuje jeho manželka s ideologickým zápalem kasárenské věštkyně marxismu-leninismu, která dnes káže demokracii a lidskost tónem politručky přesvědčené, že bez pravidelného morálního školení by se republika do týdne propadla do barbarství.
A celé to samozřejmě běží za velmi skromný "symbolický" příspěvek, tedy za nějakých pětadevadesát tisíc korun měsíčně, lidově řečeno jurečkovné pro podplukovnici socialistického panoptika, která dnes objíždí republiku jako živoucí exponát z vitríny normalizační poslušnosti s evropským nátěrem. A zatímco obyčejným lidem se vysvětluje nutnost šetřit, utahovat opasky, přežít drahé energie a smířit se s tím, že maso bude luxus a topení skoro třídní nepřítel planety, na hradě vzniká nová státní funkce profesionální první dámy s kanceláří, mediálním servisem a nekonečným proudem rozhovorů o hodnotách, jako kdyby republika neřešila rozpad zdravotnictví, drahotu a rozloženou důvěru ve stát, ale akutní nedostatek instagramové lidskosti.
Dřív bývala role první dámy reprezentativní. Občas úsměv, návštěva charity, diplomatická večeře, květina do ruky a konec. Jenže dnes to vypadá, že se z ní stalo celé oddělení pro ideovou korekci společnosti, taková modernizovaná ideologická matrjoška, která místo armádních brožur šíří moudrost přes sociální sítě jak rozbitý amplion na prvomájovém průvodu. Národ má být citlivý, správně naladěný, hodnotově kompatibilní a hlavně poslušný. A když není, objeví se další rozhovor, další apel a další morální doporučení od chodícího archivu rozkazů, zákazů a poslušnosti, duševně zaseknutého někde mezi Gottwaldem a bruselským seminářem o inkluzi.
Všichni si přece ještě pamatujeme téměř bolestivou grotesku z jejího vystoupení na mezinárodní konferenci pořádané v Bruseli, kde se tahle tragikomická komtesa z hradního cirkusu pokoušela působit jako evropská lady státnického formátu, zatímco ve skutečnosti připomínala spíš přemalovanou přehlídkovou příšeru z ideologického outfitu pro eurohujery. Jenom sejí podařilo dokázat, že není žádná noblesní reprezentantka státu, ale jen další ideologicky naleštěná hradní guma, která se tváří jako morální autorita civilizace, přestože působí spíš jako politručka z kasáren v Prostějově převlečená za dámu z britského dvora. Člověk pak jen sledoval ten bolestivý střet mezi realitou a trapným pokusem o pečlivě vyrobenou mediální pohádku, kde se z konfekčního mutanta s charismatem mokré ponožky zapomenuté za radiátorem pokusili vyrobithradní ikonumezinárodní elegance, zatímco ve skutečnosti celé to vystoupení působilo falešně jak turecké adidasky z vietnamské tržnice a smrdělo trapností jak přehřátý autobus plný grantových parazitů vracejících se z konference o lidskosti. Prostě utrápená, obstarožní tetka vytažená na poslední chvíli z ideologického second handu, oprášená jak starý exponát z kasárenského kabinetu politické výchovy, naditá do drahého kostýmku a postavená před mikrofon s naivní vírou, že si národ splete naučenou pózu se státnickou důstojností A lidéjenom seděli, nevěřícně sledovali její "brilantní" angličtinu lámající se jak plastová vidlička v závodní jídelně v NDR a pak ještě zoufale trapné koktání v češtině, kdy každá druhá věta zněla, jako by ji skládala za pochodu ideologická matrjoška zaseknutá někde mezi kasárenským školením mužstva a bruselským seminářem o inkluzi, a opravdu nevěděl, jestli sleduje první dámu republiky nebo školní besídku podplukovnice socialistického panoptika, která byla vyslána reprezentovat stát s charismatem mokrého hadru na podlahu a jistotou člověka, který si spletl mezinárodní konferenci s poradou závodní jídelny.
A právě tehdy si obrovské množství lidí definitivně uvědomilo, že tahle trapná figurka napodobující Windsory není žádná noblesní reprezentantka státu, ale jen další ideologicky naleštěná hradní guma, která se tváří jako morální autorita civilizace, přestože působí jako politručka z prostějovských kasáren špatně převlečená za Lady Dianu. Člověk pak jen sledoval ten bolestivý střet mezi realitou a pečlivě vyráběnou mediální pohádkou, kde se z manekýny z ústavu s charismatem mokrého hadruneúspěšně vyráběla evropská ikona elegance, zatímco ve skutečnosti celé to vystoupení připomínalo zoufalé školní představení, kde utrápená tetka v drahém kostýmku recituje naučené fráze s výrazem člověka, který si spletl státnickou důstojnost s ideologickou besídkou pro přemoudřelé aparátčíky z evropského kulturáku.
Z Hradu se line další zásadní sdělení pro občany republiky. Kauza kolem Petra Macinky paní rozvědčíkovou prý "nadzvedla". Člověk skoro čeká státní smutek, mimořádné zasedání bezpečnostní rady státu a přenos všech televizních stanic, protože bez tohoto epochálního záchvěvu duše tragikomické komtesy by se republika zřejmě zhroutila do úplného hodnotového chaosu, lidé by přestali správně emocionálně reagovat, nevěděli by, jakou grimasu nasadit při sledování zpráv, a možná by si někteří dokonce dovolili myslet sami za sebe, což je dnes v tomhle ideologickém cirkusu skoro těžší zločin než veřejně pochybovat o svatosti opozičních eunuchů a salónních moralistů.
A člověk sedí, poslouchá ty jejich sametově přemoudřelé kecy naleštěné jak kliky v krematoriu, a opravdu si klade jednoduchou otázku, která smrdí realitou víc než celý ten hradní parfém falešné noblesy dohromady. Kdo vlastně tuhle hradní politručku pasoval do role arbitra společenské morálky? Kasárenská věštkyně marxismu-leninismu trapně převlečená za dámu z britského dvora, dnes objíždí republiku s výrazem člověka, jenž právě sestoupil z ideologického Olympu vysvětlit poddaným, jak mají správně cítit, správně myslet a správně se emocionálně vymezovat ve veřejnému prostoru? Prezidentčíkova manželka přece není ministryně vnitra, školství ani spravedlnosti. Nekandidovala. Nikdo ji nevolil. Nenese žádnou odpovědnost za chod státu. A přesto se čím dál častěji tváří jako podplukovnice socialistického panoptika, která by nejraději vydala metodický pokyn nejen k tomu, co si myslet u nedělního oběda, ale i k tomu, jak hlasitě se smát v hospodě, jakou intonací vyslovovat slovo demokracie a kolik emocí je ještě společensky přípustné projevit při pohledu na tenhle rozpadající se kabaret lidských mátoh bez obsahu.
A právě tehdy člověk pochopí, že politručka zůstane politručkou a pařez, pařezem, jen se změnily kulisy, barvy a slovník, protože dřív se mluvilo o socialistickém uvědomění a třídní bdělosti, zatímco dnes tihle přisluhovači bruselského systému vřeští o hodnotovém ukotvení, evropské kompatibilitě a správném emocionálním nastavení občana, ale princip zůstává pořád stejný jako starý kasárenský smrad v plesnivém skladu vojenských bot. Občan nesmí být ponechán vlastnímu úsudku. Občan potřebuje vedení. Občan musí být správně naladěný, dostatečně citlivý a ideologicky kompatibilní s tímhle evropským panoptikem kolaborantů, kteří vrtí zadkem před Bruselí jak přerostlá fenka pudla před řeznickým pultem a tváří se u toho jako poslední obránci civilizace, přestože jejich morální autorita působí asi tak důvěryhodně jako kapsář na pouti a jejich charakter připomíná rozvařenou nudli zapomenutou v mastném hrnci evropské byrokracie.
A tak sedím dál mezi těmi starými šanony, poslouchám, jak se z televizních studií line nekonečný jekot presstitutek a grantových parazitů, kteří šíří moudrost jak rozbitý amplion na prvomájovém průvodu, a sleduju, jak se tahle země mění v absurdní ideologický kabaret, kde maršál Gumák, bolševický rozvědčík s pohledem unaveného vrchního dozorce z rozpadající se monarchie, který se tváří nadstranicky asi tak přesvědčivě jako vekslák na sjezdu mravokárců, mlčky přihlíží tomu, jak jeho manželka, utrápená kasárenská komtesa vytažená na poslední chvíli z ideologického second handu, obalená naleštěnými frázemi o hodnotách a lidskosti jak plesnivý chlebíček vrstvou levného aspiku, dál mentoruje republiku s vervou armádní komisařky z kasárenské čekárny na rozum, která právě přišla zkontrolovat, zda občané dostatečně správně cítí, myslí a emocionálně reagují na aktuální pokyny hradního panoptika . A dole pod tím naleštěným panoptikem normální lidé počítají poslední drobné před pokladnou, přemýšlí, jestli jim po zaplacení nájmu zůstane na chleba a kus salámu, zatímco nahoře v saloncích přetékajících proseccem, grantovou samolibostí a přemoudřelou hysterií pokračuje nekonečné divadlo ideologických veteránek, módních strašidel a salónních oblud, které se tváří jako aristokracie ducha, přestože působí spíš jako reklamní maskoti na zlevněné kuřecí párky v rozpadajícím se supermarketu evropské demokracie.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte. Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.
Mstivoj Facebrouk