Kterak Barboru nezvolili

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu a sleduji další výjev z české parlamentní bažiny, kde se banda nadutých aparátčíků, eurohujerů a salonních moralistů, přesvědčených o vlastní genialitě, výjimečnosti a neomylnosti, válí po sněmovních lavicích jak přežraní kocouři na rozpáleném radiátoru a řeční o demokracii s výrazem apoštolů civilizace, přestože někteří působí spíš jak podomní prodejci hrnců po třídenním školení bruselského správného myšlení, zatímco jejich morálka se kroutí jak červ politý savem a jejich zásady drží pohromadě asi jako promočený karton hozený do pisoáru.

STAN teď totiž předvádí další díl svého nekonečného nekonečného seriálu "Ukřivděný eurohujer hledá funkci", když se jejich kandidátce Barboře Urbanové zase nepodařilo vyhrabat na místopředsednické křeslo ve Sněmovně, vidím jejich rozhořčené obličeje a připadá mi, jako bych sledoval skupinu grantových turistů, kterým někdo zavřel hotelový bufet těsně před snídaní. Poslanci STANu se culí jak přežraní potkani v sýrovém skladu evropských dotací, melou o demokracii, ale zní jak porouchaný automat na bruselské fráze, a celá ta parta působí jak účetní z obecního úřadu, kterému omylem dali moc nad republikou a postavili před něj mikrofon do televize.

Lukáš Vlček tam pak dramaticky hřímá cosi o porušování tradic a demokratických principů, a já si při tom vybavuji všechny ty obyčejné lidi stojící ráno v montérkách na autobusových zastávkách, tahající dvanáctky v továrnách, počítající každou korunu na benzín a rohlíky, zatímco tihle salonní zachránci republiky sedí v klimatizovaných lavicích a řeší, kdo bude mít lepší kancelář, větší cedulku na dveřích a možnost tvářit se důležitě před kamerami veřejnoprávního chrámu správného myšlení. Poslanecká sněmovna kolem nich působí jak čekárna na civilizační bankrot, sněmovní morálka smrdí jak koberec po třídním srazu veksláků a jejich zásady drží pohromadě asi jako promočený karton v kanálu za nonstop barem.

A pak přijde samotný Prevítek Rakušan, věčně nafoukaný okresní Napoleon evropského střihu, živočich, který bez většího zaváhání podepsal migrační pakt a následně občanům vysvětloval, že vlastně nejde o nic, čeho by se měli obávat. Jenže ve chvíli, kdy má vysvětlit vlastní roli v událostech kolem Dozimetru, začne se celé to sebevědomé představení podivně zadrhávat. Obří ropuší oči ještě více vystoupí z důlků, hlas ztrácí někdejší jistotu a místo rázných odpovědí přichází mlžení, vytáčky a pečlivě dávkované fráze připomínající spíše krizovou komunikaci po havárii než vystupování sebevědomého státníka. Člověk pak získává dojem, že odvaha platí hlavně pro problémy druhých, zatímco vlastní nepříjemné otázky by bylo nejlepší zamést pod koberec, přikrýt tiskovou konferencí a doufat, že se veřejnost začne mezitím zabývat něčím jiným. Člověk při tom skoro slyší, jak někde v dálce umírá poslední zbytek soudnosti, protože tenhle reklamní kazatel bio demokracie s příchutí kariérismu působí jak falešný prorok z nonstop baru vedle herny, jeho státnická gesta připomínají opilce hledajícího drobné pod výčepem a jeho morálka se kroutí jak červ politý savem pokaždé, když se přiblíží možnost další funkce, další trafiky nebo dalšího naleštěného selfíčka s eurokomisařem, před kterým vrtí hlavou jak plyšový čokl za zadním sklem služební oktávky, zatímco republika kolem něj pomalu hnije pod nánosem propagandy, kariérismu a nafouklé politické hysterie, která má asi tolik skutečné důstojnosti jako plesnivý chlebíček na recepci krajského sekretariátu.

A úplný vrchol téhle parlamentní grotesky přichází ve chvíli, kdy se ozve samotný Mareček Benda, muž tak srostlý se sněmovní lavicí, až člověk získává podezření, že při rekonstrukci Malostranského paláce budou archeologové jednou oddělovat jeho kostru od dřevěného obložení dlátem a technickým lihem. O sněmovním inventáři Marečkovi, zlé jazyky po hospodách tvrdí, že jeho porod proběhl přímo mezi poslaneckými lavicemi, zatímco malé robě se zákeřně vykuleným výrazem sálo z mnoha cecíků, nad jeho kolébkou se střídavě skláněly poslankyně minulého bolševického režimu, zejména ty ze strany lidové, té věčně pružné politické gumy, která se za prebendy, funkce a talíř teplého guláše ochotně přitulila ke každému režimu od Rakousko-Uherské říše a vždycky dokázala přežít s elegancí švába po jaderném výbuchu. A právě tenhle veterán parlamentního bufetu, naleštěný jak kliky v krematoriu a důležitý jak poslední chlebíček na recepci krajského sekretariátu, dnes dramaticky hřímá cosi o barbarech a vraždění demokracie, přestože sám působí jak archivní exponát politického trafikantství, který byl kdysi rodiči omylem zapomenut ve sněmovně a od té doby tam straší nové generace poslanců jak plesnivý duch starého režimu v zatuchlém sklepě ministerstva. Člověk ho poslouchá a má pocit, že nesleduje zákonodárce demokratického státu, ale přestárlého konferenciéra z ideologického kabaretu, který už dávno neví, jestli hraje komedii, tragédii nebo vlastní nekrolog.

A co nezvolená Barbora, blízká spolupracovnice Prevítka Rakušana, politicky zděděná po zesnulém strážci stranické kasy STANu Věslavu Michalíkovi, bůhvíproč mezi kolegy důvěrně přezdívaná Matrace ze STANu? Ta se obvykle zjevuje ve chvíli, kdy je potřeba vysvětlit něco nevysvětlitelného, obhájit něco neobhajitelného nebo přesvědčit veřejnost, že to, co právě vidí na vlastní oči, vlastně vůbec nevidí. A čím nepříjemnější jsou otázky kolem Dozimetru, tím usilovněji se kolem nich rozprostírá mlha vysvětlení, polopravd a tiskových formulací, ve které by zabloudil i zkušený kartograf.

Sedím nad tímhle textem, starý počítač hučí, káva chutná jak výluh z mokré fusekle zapomenuté za radiátorem nádražní toalety a já si uvědomuji, že česká politika už dávno nepřipomíná správu státu, ale autobusák po evakuaci cirkusu, kde pobíhají euroúřední pudlíci čekající na pohlazení z Brusele, mediální presstitutky zapisující každé teatrální zakňučení a nadutí aparátčíci vyrobení v laboratoři evropského pokrytectví.

A zatímco se tihle lidé hádají o místopředsednické židle s vážností, jakou měl kdysi papež při řešení schizmat, obyčejný člověk venku mezitím řeší drahé nájmy, rozpadlé zdravotnictví, ceny energií a stát, který se pomalu mění v plesnivý kulturák po konferenci o inkluzi, kde z reproduktorů stále chrčí stejné fráze o hodnotách, solidaritě a odpovědnosti, zatímco pod stolem se přerozdělují funkce, trafiky a zbytky moci. A já už jen sedím v tom svém Archivu Absurdit, bavím se jejich řečmi o demokracii a připadá mi, že tihle lidé mluví o morálce asi jako kapsář o bezpečnosti peněženek, protože jejich loajalita má cenu mokrého papíru v obecní výlevce a jejich vlastenectví hloubku kaluže za nákupním centrem.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                    redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině: Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem. Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.

Mstivoj Facebrouk