Sekce české absurdity je kronikou země, kde se zdravý rozum často ztrácí v mlze úředních razítek, politických divadel a podivných rozhodnutí lidí, kteří by se v dávných dobách sotva udrželi na lavičce v zadní části dlouhého domu.

Najdete zde ironické komentáře, satiru, archiv podivností moderní doby i události, nad nimiž člověk někdy jen nevěřícně mlčí a jindy se směje tak hlasitě, až to připomíná smích unaveného válečníka nad troskami bojiště.

           Macinka vs Rakušan – Střet dvou světů

Jedni řeší problémy. Druzí řeší, jak o problémech mluvit.

Jedni berou do ruky nářadí a snaží se opravit prasklé potrubí. Druzí svolávají komise, pracovní skupiny, kulaté stoly a semináře o tom, zda je výraz "prasklé potrubí" dostatečně citlivý vůči infrastruktuře.

V televizní debatě se tentokrát nepotkali jen Petr Macinka a Vít Rakušan.

Potkaly se dva naprosto odlišné pohledy na fungování státu. Střet reality s politickým marketingem. Střet odpovědnosti s výmluvami. Střet člověka, který chce řešit problémy, s člověkem, který vysvětluje, proč za ně nenese odpovědnost.

Kdo podle vás vyšel z debaty lépe?

Celý komentář najdete na Opiniu.
Odkaz v komentáři.

Celý text najdete zde

             Ako Zdechy na Slovensku pobyl

Jednoho dne dostal Zdechy pocit, že jeho velikost už dávno přesáhla hranice Brusele a nastal čas zachránit další národ. S kufrem plným grafů, screenshotů, morálního rozhořčení, evropských certifikátů ctnosti a několika kilogramů vlastního ega proto vyrazil na Slovensko poučovat domorodce o demokracii, hodnotách a správném myšlení.

Ve svých představách přijížděl jako hrdina. Čekat ho měly nadšené davy, potlesk a květiny. Jenže mezi představami bruselského eurohujera a realitou bývá často větší propast než mezi Bruselí a zdravým rozumem.

Místo ovací totiž narazil na horské hospody plné lidí, kteří měli mozoly na rukou, vlastní názory v hlavě a podivný zvyk říkat nahlas, co si myslí. A když se jeho nekonečný monolog o demokracii, Evropě a korupci začal táhnout déle než zimní noc pod Kriváněm, zazněla z hloubi lokálu věta, která odstartovala dobrodružství končící útěkem přes Tatry, smíchem horalů, několika pobavenými medvědy a návratem domů po vlastních.

Jak se stalo, že samozvaný zachránce Slovenska vytvořil nový evropský rekord v běhu do kopce? Proč se několik dní vracel pěšky? Co na jeho výkon říkali tatranští medvědi? A proč od té doby údajně nervózně hledá únikovou cestu a nervózně si rovná pleny pokaždé, když někdo vysloví slovo Tatry?

Celou pohádku "Ako Zdechy na Slovensku pobyl" najdete na Opiniu v Kanceláři posledního rozumu.

Celý text najdete zde

            Křečovitě stažené půlky Evičky Tričko

Existují chvíle, kdy člověk působí sebejistě, rozdává úsměvy, mluví o klidu a transparentnosti, ale přitom připomíná cestujícího na horské dráze, který právě zjistil, že bezpečnostní zábrana možná nezapadla tak pevně, jak si myslel.

Evička Tričko se v posledních týdnech snaží přesvědčit veřejnost, že je vše pod kontrolou. Jenže s každou novou otázkou, každým dokumentem a každou nepříjemnou souvislostí začíná být stále těžší udržet výraz člověka, který se ničeho neobává. Některé příběhy totiž mají nepříjemnou vlastnost. Čím déle se zametají pod koberec, tím více z něj nakonec trčí.

Mstivoj Facebouk se tentokrát podíval na politickou gymnastiku, při níž se uklidňující prohlášení střídají s rostoucí nervozitou a kde se zdánlivý klid mění v soutěž o to, kdo vydrží nejdéle předstírat, že se vlastně vůbec nic neděje.

Celý text najdete zde

                Předvoláme i Rakušana a Urbanovou

Když se otevře víko Dozimetru, začíná být ve Poslanecké sněmovně dusno

V českém politickém panoptiku se po dlouhé době znovu ozvalo skřípění rezavého poklopu. Poklopu, pod kterým už několik let leží kauza Dozimetr.

Vyšetřovací komise chce předvolat Víta Rakušana i Barboru Urbanovou. A zatímco jedni tvrdí, že je vše dávno uzavřenou kapitolou, jiní si začínají pokládat otázku, proč kolem celé věci stále panuje tolik nervozity.

Mstivoj Facebrouk se vydal k místu, kolem kterého se dlouho našlapovalo po špičkách. Protože někdy není nejzajímavější odpověď.

Nejzajímavější bývá otázka, kterou se někdo snaží umlčet.

Celý text najdete zde

            Hřib Satan prohloubil dno svého buranství a trapnosti

Některé politické příběhy začínají korupční kauzou. Jiné ekonomickou katastrofou. A pak existují příběhy, které začínají několika ironickými veršíky natočenými z auta stojícího v koloně.

Právě takový příběh nyní sledujeme v Praze.

Komik Michal Suchánek natočil krátkou satirickou rýmovačku inspirovanou dopravní realitou hlavního města. To, co by za normálních okolností zapadlo mezi tisíce internetových vtípků, se však proměnilo v celostátní aféru. Nikoli kvůli samotnému videu, ale kvůli reakci člověka, který se rozhodl brát několik veršů vážněji než dopravní chaos, který pomáhal vytvářet.

Mstivoj Facebouk se proto vydal do pražské dopravní laboratoře, aby prozkoumal, jak se z obyčejného humoru stala větší mediální událost než samotná doprava. Čekají vás zdravotní túry k magistrátu, dopravní experimenty, objížďky vedoucí k objížďkám a příběh politika, který z několika vteřin satiry vytvořil grotesku celostátního významu.

👉 Celý článek najdete na Opinio.

Celý text najdete zde

  Sášenka Vondra, zbrojařský byznys a bruselská žumpa svatého pokrytectví

Alexandr Vondra léta rozdává Evropě lekce o bezpečnosti, zbrojení, hodnotách a správném směru. Jenže tentokrát se reflektory neotáčejí na jeho politické protivníky. Tentokrát míří přímo na něj.

Magazín Politico, který rozhodně nelze podezírat z nepřátelství vůči Bruseli, přinesl informace o prověřování možného střetu zájmů kolem českého europoslance, titána Vondry a jeho vazeb na prostředí financované zbrojařskými firmami. A najednou se nabízí otázka, kterou bruselská vrchnost slyší nerada. Může člověk prosazující další zbrojení současně působit v prostředí napojeném na firmy, které z podobných rozhodnutí profitují?

Podíval jsem se nejen na aktuální kauzu, ale i na starší otazníky kolem Vondrovy politické kariéry. Co zůstalo z ProMoPro? Proč se znovu připomíná aféra s údajným kompromitujícím dopisem? A hlavně: může celá kauza otřást Vondrovou pozicí v Evropském parlamentu, nebo se bruselský systém opět postará o to, aby jeden z vlastních vyvázl bez škrábnutí?

Celý text najdete zde

             Gumákův vlhký sen

Co se stane, když se bývalý bolševický lampasák, hradní chameleon a celoživotní turista mezi ideologiemi zasní nad Spojenými státy evropskými?

Musel jsem použít uchošťoury, studenou kávu a poslední zbytky zdravého rozumu, abych se mohl vydat na další průzkumnou výpravu do hlubin hradních fantasmagorií.

Zatímco obyčejní lidé počítají složenky, ceny energií a obsah nákupních košíků, na Pražském hradě se sní o eurofederaci, integraci a budoucnosti, která mnohým připomíná spíše dávné sny stranických aparátčíků než skutečné potřeby občanů.

Je prezident ještě prezidentem všech občanů, nebo se z něj postupně stává nevolený vůdce opozice, vrchní kritik vlády, komentátor denního dění a kazatel evropského superstátu?

Vítejte v dalším dílu Archivu absurdit, kde se mezi hradními recepcemi, bruselskými pohádkami a šaškovskými sny rodí příběh o Kingu Pávkovi, lordu Lampasovi, siru Chameleonovi, maršálu Gumákovi a jeho velkolepé představě budoucnosti.

Po jeho boku pochodují gaučoví válečníci, klávesnicoví berserkerové, digitální maršálové a samozvaní obránci civilizace, kteří s odvahou lvů svádějí své největší bitvy z bezpečí sociálních sítí, televizních studií a komentářových zákopů.

Jenže čím vznešeněji znějí slova o jednotě, pokroku a společné budoucnosti, tím hlasitěji se mnozí ptají na jednoduchou otázku:

Kdo zaplatí účet?

A co vlastně zůstane z české státnosti ve chvíli, kdy se tento velkolepý sen jednou probudí do reality?

Celý text najdete zde

                                     Fantasmagorie Kupky Zlatoústého

K čemu vedlo otevření kroniky eurohujerského blouznění Kupky Zlatoústého, jeho podivné role ve Škole Ária, veřejnoprávního ticha a rozpadající se ODS, která se stále vydává za zachránce republiky, přestože už připomíná starou, vysloužilou, vychrtlou, téměř chcípající kobylu, kterou profesor Nutella štval přes pole pro bruselské servility tak dlouho, že dnes sotva stojí na nohou. Zatímco nový kočí Kupka Zlatoústý ji namísto senem krmí dalšími tiskovkami, morálním rozhořčením a nekonečným AntiBabišem, znovu káže o hodnotách, demokracii a správném směru země. Jenže kolem něj zůstávají otázky, na které se veřejnoprávní média roky neptala, témata, která by v normální zemi dávno vyvolala nepříjemné vysvětlování, a příběhy, které se z veřejného prostoru podivuhodně vytratily. O Škole Ária, o mlčení médií, o zvláštních vazbách minulosti i o straně, která místo řešení vlastních problémů stále dokola vytahuje strašáka jménem Babiš, bude tentokrát řeč. Protože některé příběhy nestárnou. Jen postupně začínají zapáchat.

Celý text najdete zde

                   Babiš s Macinkou naložili Gumákovi
Hradní komouš znovu otevřel téma přijetí eura a znovu rozpoutal debatu o tom, komu má český prezident vlastně sloužit. Je česká koruna přežitek, nebo jeden z posledních symbolů státní samostatnosti? Mstivoj Facebouk se podíval na střet mezi Gumákem, Petrem Macinkou a Andrejem Babišem bez bruselských kudrlinek a diplomatických mašliček.

Celý text najdete zde

                          Tchajwanec opět vyrazil zachraňovat svět

Někteří politici jezdí do zahraničí jednat. Jiní tam létají s výrazem novodobých misionářů, kteří právě připluli zachránit domorodce před nimi samými. Stačí několik diplomatických úsměvů, slavnostní večeře, pár fotografií pro média a člověk snadno nabude dojmu, že právě pochopil historii, geopolitiku i budoucnost celé Asie lépe než lidé, kteří tam žijí celý život.

Mstivoj Facebouk se tentokrát vydal sledovat další kapitolu české zahraničněpolitické turistiky, v níž se velká slova o hodnotách, demokracii a světové odpovědnosti mísí s mediálním divadlem, fotografiemi pro tiskové oddělení a nezničitelným přesvědčením některých politiků, že svět netrpělivě čeká na jejich rady. Jak dopadl Tchajwanec, jeho rogalo, početný doprovod zapisujících presstitutek a výprava, která připomínala spíše misionářskou expedici než diplomatickou cestu?

Další zápis z Kanceláře posledního rozumu právě začíná.

Celý text najdete zde

                                                               PÁVKŮV VLHKÝ SEN

Co se stane, když se bývalý bolševický lampasák, hradní chameleon a celoživotní turista mezi ideologiemi zasní nad Spojenými státy evropskými? Musel jsem použít uchošťoury, studenou kávu a poslední zbytky zdravého rozumu, abych byl schopen vydat se na další průzkum do hlubin hradních fantasmagorií.

Zatímco obyčejní lidé počítají složenky, ceny energií a obsah nákupních košíků, na Pražském hradě se sní o eurofederacích, integracích a budoucnostech, které připomínají spíše staré sny bolševických aparátčíků než potřeby občanů. Je prezident ještě prezidentem všech občanů, nebo se z něj stává nevolený vrchní kritik vlády, opoziční komentátor a kazatel evropského superstátu?

Vítejte v dalším dílu Archivu absurdit, kde se mezi hradními recepcemi, bruselskými pohádkami a šaškovskými sny rodí příběh o Pávkovi I., lordu Lampasovi I., siru Chameleonovi I. a jeho velkolepé představě budoucnosti. Jenže čím vznešenější jsou slova o jednotě a pokroku, tím hlasitěji se mnozí ptají, kdo bude platit účet a co zůstane z české státnosti, až se ten šílený sen jednou probudí do reality.

Celý text najdete zde

                           Miliony pro chvilkaře.                                                                                                             Jak profesor Nutella z vašich kapes dotoval antibabišovský film

Miliony pro chvilkaře. Film proti Babišovi. Aktivisté. Granty. Státní peníze.

Samostatně by to možná byla jen další kulturní epizoda.

Jenže když se na to člověk podívá zblízka, začne před ním vystupovat mnohem zajímavější obraz. Obraz prostředí, kde si stále stejní lidé navzájem přikyvují, udělují granty, natáčejí filmy, píší oslavné články, zvou se do televizních studií a následně veřejnosti vysvětlují, že právě oni představují demokracii, morálku, občanskou společnost a správnou budoucnost této země.

Znovu jsem otevřel další fascikl v Archivu absurdit a položil si jednoduchou otázku:

Jak by asi vypadal mediální řev, kdyby stejný film vznikl o politickém hnutí stojícím mimo hrad a pražsko-bruselský klub správných názorů?

Kolik článků by vzniklo?
Kolik mimořádných debat by se odvysílalo?
Kolik expertů by náhle objevilo ohrožení demokracie?

Odpověď není hezká.

Ale je zatraceně zábavná.

Celý text najdete zde

Úřad vlády, Deep State a panika grantových kaprů

Když si kapři dělí rybník, krmítko i pravidla, stačí sáhnout na jedno jediné krmítko a v celém akváriu zavládne panika. V Kanceláři posledního rozumu jsem se ponořil do světa poradních rad, grantových nomádů, profesionálních expertů a úředních ryb, které si už dávno spletly státní správu s vlastním chovným rybníkem. Příběh o tom, jak se z poradců stávají strážci krmítka, z veřejných peněz automat na granule a z obyčejného občana pouhý sponzor cizí hostiny

Celý text najdete zde

                     Dvojí metr Pražského hradu

Pamatuju si dobu, kdy prezident republiky ještě nebyl vyráběn jak reklamní produkt pro unavené publikum veřejnoprávního chrámu správného myšlení, kde pár marketingových eunuchů, televizních presstitutek a salónních moralistů s páteří pevnou asi jako mokrý toaletní papír rozhoduje o tom, kdo bude nový spasitel civilizace a koho je naopak potřeba rozcupovat jako nepřítele demokracie.

Jenže dnes člověk sleduje něco úplně jiného. Flanelka pro maminy, motorka pro televizní kamery, melancholické pohledy do dálky, Havlovy citáty naaranžované vedle masarykovské bradky, krokodýli, skautské pózy, evropské fráze, zahraniční patos a nekonečný proud naleštěných článků, z nichž se člověk dozvídá, že Pávek je současně válečný hrdina, filozof, krizový diplomat, lidový strejda, motorkář, patron evropské poslušnosti a téměř druhý tatíček republiky.

Jenže právě tam už se ten cirkus začíná rozpadat pod vahou vlastní absurdity. Protože když začnete z člověka, který vyrůstal ve fanatickém prostředí socialistického vojenství, kasárenské poslušnosti a světa, kde se na autoritu nesmělo koukat kriticky, ale salutovalo se jí na povel, vyrábět směs Havla, Masaryka, letce, skauta, filozofa a lovce krokodýlů holýma rukama, výsledek nakonec nepůsobí jako státník, ale jako přetížená reklamní figurína z politického outletu, na kterou každý hradní marketér přilepil svůj vlastní plakátek o spáse civilizace.

A zatímco obyčejní lidé sedí doma nad účty, tahají směny, řeší drahotu a sledují, jak se republika pomalu mění v ideologický showroom evropské poslušnosti, nahoře v naleštěných saloncích dál pobíhá smečka mediálních kejklířů s úsměvy lesklými jak lakovaná rakev na předraženém pohřbu a charakterem dávno odplaveným kanalizací pod Strakovkou spolu se zbytky prosecca a mastného cateringu z bruselských rautů.

A právě proto už dnes tolik lidí nezačíná mít pocit, že sledují státníka. Spíš pozorují unavený marketingový experiment, který se pod vrstvami PR laků, flanelek, motorek a televizních legend pomalu bortí stejně jako každá propaganda, která začne věřit vlastní reklamě víc než realitě.

Celý text najdete zde

                    Kterak Barboru nezvolili

Vítejte v dalším dílu českého parlamentního panoptika, kde se sněmovní inventář hádá o demokracii s vážností opilého konferenciéra z ideologického kabaretu, zatímco klimatizované lavice praskají pod vahou kariérismu, trafik, grantových pijavic a přifouklého ega lidí, kteří se tváří jako zachránci republiky, ale působí spíš jak účetní z obecního úřadu po třídenním školení bruselského správného myšlení.

Mareček Benda, věčný obyvatel Malostranského paláce, muž tak srostlý se sněmovní lavicí, že by ho při rekonstrukci budovy museli oddělovat dlátem a technickým lihem, dnes znovu dramaticky hřímá o barbarech, vraždění demokracie a obraně hodnot, přestože kolem něj už dávno smrdí parlamentní morálka jak koberec po třídním srazu veksláků a celý ten chrám zákonodárství připomíná spíš zatuchlý bufet pro přeživší aparátčíky všech režimů.

Kancelář posledního rozumu tak otevírá další archivní složku české absurdity, kde se z ideálů staly cedulky na dveřích, z demokracie reklamní slogan pro televizní studia a z politiky groteskní cirkus, v němž se přežraní eurohujerští potkani perou o poslední chlebíček na recepci krajského sekretariátu, zatímco obyčejní lidé venku jen nevěřícně sledují, jak se republika pomalu mění v plesnivý kulturák po konferenci o inkluzi a správném používání ideologických frází.

Celý text najdete zde

                        POLITRUČKA REPUBLIKY

Rozhořčení paní Pavlové nad Petrem Macinkou otřáslo republikou asi stejně dramaticky, jako když v kravíně praskne staré rádio hrající spartakiádní dechovku a vyděšené slepice začnou lítat po dvoře jak europoslanci po bruselském bufetu při výpadku dotací. Zatímco nahoře v hradních saloncích se mediální kejklíři, presstitutky a salónní moralisté znovu dojímají nad další dávkou správného válečnického nadšení, ukrajinského patosu a podlézavosti servírované s úsměvem naleštěným jak kliky v krematoriu, dole mezi obyčejnými lidmi začíná sílit úplně jiný pocit. Pocit, že republika už dávno nemá první dámu, ale Národní politručku, která se cítí povinna komentovat, mentorovat a ideologicky usměrňovat téměř všechno, co se ve veřejném prostoru pohne, zakašle nebo si dovolí projevit názor bez předchozího schválení bruselským amplionem správných emocí.

A právě proto už část národa při pohledu na tohle ideologické panoptikum neví, jestli se má smát, brečet nebo si jít raději zkontrolovat sklep, jestli tam náhodou nesedí další hradní poskok s lejstrem o správném hodnotovém ukotvení občana. Protože když politručka z kasáren v Prostějově převlečená za dámu z britského dvora začne národu rozdávat lekce morálky se zápalem armádní komisařky z kasárenské čekárny na rozum, působí to asi stejně důvěryhodně jako kapsář na pouti přednášející o poctivosti nebo vekslák z devadesátek kázející o duchovní čistotě mezi dvěma bruselskými rauty pro eurohujery a mediální přicmrndávače.

Celý text najdete zde

                  Jak se bránit presstitutkám

Seděl jsem zase v Kanceláři posledního rozumu mezi starými šanony, studenou kávou a hučícím počítačem, když mi monitor vyplivl další díl české mediální grotesky, v níž se vyčpělá novinářská relikvie s kamerou v brýlích rozhodla zachraňovat demokracii honěním politiků po Poslanecké sněmovně jako rozčilená domovnice ideologické čistoty.

Petr Macinka ji odbyl jednou větou.
Filip Turek jí utekl až za turnikety.

A právě tam se celý ten aktivistický kabaret sesypal jak promočený papundekl.

Žádná investigace.
Žádná obrana pravdy.
Jen další podcastová hysterka lovící kliky, pohoršení a pár minut internetového vzteku pro publikum, které už bez každodenní dávky mediální hysterie neumí ani usnout.

Jak se bránit presstitutkám?
Klidem.
Ironií.
A odmítnutím hrát jejich špinavou hru.

Nová kapitola z Archivu Absurdit právě začíná.

Celý text najdete zde

                                                                     Panika skalárky Decroix

V parlamentním akváriu se začíná vařit voda. Skalárky, které ještě včera líně kroužily pod reflektory televizních studií a nafoukaně poučovaly celý národ o demokracii, morálce a správném směru, dnes bezhlavě narážejí do skla, protože i jim pomalu dochází, že smrad vlastních kauz se nedá věčně přebíjet drahým parfémem, hysterickým pištěním mediálních presstitutek ani dalšími jalovými žvásty o hodnotách. A zatímco se Decroix a další přifouklé parlamentní skalárky zmítají v panice jako ryby vytažené na rozpálený beton, obyčejní lidé už jen berou košťata a lopaty a začínají uklízet ten zapáchající cirkus, který jim celé roky kálel do republiky pod záminkou morální nadřazenosti.

Celý text najdete zde

           Kterak Zdechy na Slovensko vyjel a jak to dopadlo 

 Inu, začalo to jako každá správná bruselská pohádka. Jeden nafoukaný eurohujer, vykrmený dotacemi, hysterickými statusy a nekonečnými semináři o evropské morálce, dostal pocit, že právě on musí vyrazit mezi prostý lid pod Tatry, vyvést ho z temnoty a vysvětlit mu, co je správná demokracie, jak se má správně myslet a komu se má správně klanět. Z Brusele tedy odjížděl jako samozvaný rytíř evropské ctnosti, obklopený komediantskou šmírou, televizními presstituty a přikyvujícími aparátčíky, kteří mu ještě na cestu mávali jak potápějícímu se parníku plnému grantových kazatelů. Jenže Slovensko není klimatizovaná kancelář Evropského parlamentu. A Tatry nejsou televizní studio, kde lze všechno překřičet hysterickým monologem o demokracii a lidských právech.

Tam v Tatrách totiž ještě pořád sedí chlapi v horských krčmách, pijí pivo, řeší traktory, ceny nafty a život, který skutečně bolí. A právě tam Zdechy poprvé narazil na něco, co v Bruselu dávno neznají. Na obyčejné lidi, kteří poznají pokřivenou povahu na sto kroků. Na horaly, kteří se nesmějí hlasitě, ale o to hůř. A nakonec i na obrovského tatranského medvěda, jenž vypadal, jako kdyby ho samy Tatry poslaly vyřídit účet za všechny ty roky bruselského žvanění, útlaku a nekonečné buzerace.

A tak vznikla dnes už legendární a oblíbená slovenská pohádka, kterou si po večerech vyprávějí mamičky alebo ockovia od Kriváně až po Dunaj. Pohádka o tom, jak jeden bruselský pablb přijel poučovat Slovensko, ale místo potlesku dostal horský smích, borovičku, medvědí pohled a útěk po kamenité stezce tak zoufalý, že se o něm mezi horaly vypráví dodnes. Protože některé pohádky nekončí slovy "a žili šťastně až do smrti". Některé končí tím, že si hlavní hrdina od své hodnotové mise až do konce života nosí pleny.

Celý text najdete na

           Zdechovského rochnění v bruselské žumpě                                Obraz politického bahna, ideologického chlíva a servilního válení se v evropské žumpě moci

Zatímco obyčejný člověk počítá poslední drobné na chleba, benzín a elektřinu, v Bruseli se dál rochní odulí eunuchové, grantové pijavice a političtí šmelináři s morálkou pružnou jako rozvařená nudle v europarlamentní kantýně. A někde mezi proseccem z vašich daní, klimaticky neutrálními chlebíčky a rezolucemi o hodnotách se znovu válí Tomáš Zdechovský, eurohujer postrádající páteř, který působí dojmem, že by prodal vlastní stín za další pozvánku do bruselského salonku.                                                                                                                                                 Mstislav Facebouk z Kanceláře posledního rozumu otevírá další šanon Archivu absurdit a zapisuje hořkou kroniku republiky, kde se politika změnila v ideologický chlív, televize v cirkus presstitutek a evropské hodnoty v mastný flek na ubrusu po banketu pro poslušné kolaboranty.

Nový fejeton právě vychází.

Celý text najdete na :

                      Faceboukovo zdvižené obočí

Pamatuji si už ledacos. Pamatuji si ministry, kteří mluvili jako lidé, i ministry, kteří mluvili jako tiskové oddělení automatické pračky napojené na grant Evropské komise pro harmonizaci citlivého ždímání historické paměti, ale to, co předvedl Knedlík Lipavský při debatě o sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, působilo dojmem člověka, který se rozhodl projít minovým polem evropských dějin v ponožkách, s úsměvem hotelového animátora a s výrazem účetního, jenž právě objevil kolonku "historická odpovědnost" a okamžitě ji zařadil mezi zbytečné administrativní komplikace. 

Celý text najdete na :

          Přemoudřelý poslanec z parlamentního akvária

                                                                      Fejeton z Archivu absurdit

Sedím v Kanceláři posledního rozumu nad studenou kávou hustou jako asfalt v létě, zatímco starý počítač vedle mě chrčí jako umírající vysavač evropské demokracie, a sleduji další exemplář parlamentního akvária, Matěje Hlavatého z Narko Krimi bandy STAN, dalšího nafouknutého kazatele morálky, který se celé roky tvářil jako spasitel republiky, přestože působí spíš jako přerostlý kapr z bruselského rybníka vykrmený dotacemi, televizními debatami a nekonečnými rauty pro euroúředníky, kde se víc žvaní o lidskosti, než pracuje pro obyčejné lidi. Zatímco dole v obcích praskají rozpočty, chátrají chodníky a lidé počítají každou korunu mezi výplatou a složenkou, nahoře v parlamentním akváriu dál plavou přemoudřelé lidské mátohy bez obsahu, které si spletly správu země s ideologickým kabaretem placeným z cizích peněz

Celý text najdete na :

          Brněnský sjezd smíření aneb Jak se přepisují dějiny s bavorskou klobásou a chlebíčky

Sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně znovu otevřel staré rány, Benešovy dekrety i otázku, kam až sahá dnešní "historické smiřování". Zatímco část českých politiků z řad pětidemoliční opozice v čele s bezpáteřním chameleonem Pávkem horlivě pózuje v roli evropských kajícníků, stále více lidí má pocit, že se z veřejného prostoru rychle vytrácí úcta k vlastním dějinám, vlastním obětem a vlastnímu národu.

Facebouk tentokrát otevírá Archiv absurdity dokořán a s jedovatou ironií komentuje politické divadlo, které v Brně znovu probudilo staré duchy minulosti a připomnělo, že některé rány evropských dějin se nikdy úplně nezahojily.

Celý text najdete na :

                   Země se zbláznila                                                           Fejeton z rozpadající se republiky

Kdysi se v hospodách vedly spory o politiku, dnes se v televizních studiích draží poslušnost vůči Bruselu jako plesnivý salám v závodní jídelně evropského ústavu pro převýchovu zdravého rozumu. Zatímco obyčejný člověk počítá poslední drobné na pivo a elektřinu, mediální kejklíři, grantové pijavice a přifouklí aparátčíci pořádají další mocenský banket pod vlajkou hodnot, koordinace a klimaticky neutrálního pokrytectví.

Mstislav Facebouk z Kanceláře posledního rozumu znovu otevírá Archív absurdit a zapisuje další kapitolu republiky, kde se zdravý rozum stal podezřelou ideologií a stát připomíná varieté pro eurohujery, salónní moralisty a politické šmelináře.

Nový fejeton právě vychází.

Celý text najdete na :