Země se zbláznila

Fejeton z rozpadající se republiky

Sedím v Kanceláři posledního rozumu, mezi nakřivo poskládanými šanony, které už dávno smrdí zatuchlinou evropských směrnic, mokrým kartonem a potem úředníků, kteří celý život razítkují vlastní zbytečnost, a dívám se z okna na republiku, která se pomalu mění v absurdní lunapark pro ideologické kazatele, grantové parazity a televizní moralisty s výrazem vykastrovaného kazatele z ranního vysílání, zatímco vedle mě hučí starý počítač jako unavený ventilátor v krematoriu západní civilizace a studená káva chutná přesně tak, jak dnes chutná veřejný prostor: hořce, levně a lehce po plísni.

Kdysi bývala hospoda posledním místem, kde člověk slyšel pravdu bez marketingového filtru a bez hysterického pištění prodejných presstitutek, kteří dnes lezou z obrazovek nafouknutí jako reklamní koblihy ve výloze supermarketu a tváří se jako proroci pokroku, přestože působí jako podomní prodejci hrnců po třetím exekučním řízení. Chlap přišel z práce, sedl si mezi ostatní, zanadával na vládu, na ceny, na život, dal si pivo a věděl, že kolem něj sedí lidé z masa a kostí, ne digitální avatary s duší probruselské prezentace o diverzitě. Dnes? Dnes sedí mladý evropský občan doma v krabici za patnáct tisíc měsíčně, cucá sójové cappuccino přes ekologické brčko a bojí se říct vlastní názor hlasitěji než notifikace na telefonu, protože byl vychován systémem, který z člověka vyrábí poslušnou kancelářskou larvu, vrtící se jako přerostlý ratlík před miskou grantového žrádla.

A pak se všichni tváří překvapeně, že hospody chcípají. Že pivovary zavírají. Že mladí nechodí mezi lidi. No jistě že nechodí. Vždyť jim posledních deset let televizní kazatelé a bruselské mátohy v saku vysvětlují, že druhý člověk je problém, potenciální hrozba, nositel špatného názoru nebo klimatický zločinec s uhlíkovou stopou větší než povolená norma Evropské komise pro slušného člověka. Do toho přišel covidový karneval poslušnosti, ten nechutný kabaret udavačů v teplákách, kteří zpoza záclon bonzovali souseda za dvě piva na zahradě, zatímco ministři pobíhali po tiskovkách jako přetížení prodavači vysavačů během požáru obchodního domu a televizní epidemiologové se tvářili jako novodobí apoštolové hygienické spásy, přestože působili jako účetní z krematoria po noční směně.

Největší ironie celé té frašky je v tom, že právě ti lidé, kteří nikdy neseděli mezi obyčejnými chlapy v zakouřené hospodě, dnes kážou národu o solidaritě, demokracii a evropských hodnotách, zatímco se cpou lososem na bruselských rautech a vrtí se kolem eurokomisařů jako obtloustlí mopslíci kolem řeznického pultu. A mezitím normální člověk počítá, jestli mu po zaplacení energií zbyde na večeři a jedno pivo, které už dnes stojí skoro jako menší hypotéka v přepočtu na lidskou důstojnost. Český ležák, kdysi tekutý symbol země, se stal obtížným hmyzem evropské regulace, zatímco víno si bruselská honorace hýčká jako aristokratický mazlíček, protože prosecco na summitu vypadá lépe než půllitr v mozolnaté ruce člověka, který skutečně pracuje.

A když člověk sleduje dnešní Hrad, vládu, opoziční pětidemolici a ten jejich groteskní taneček kolem funkcí, summitů a zahraničních póz, musí mít pocit, že republiku už dávno neřídí státníci, ale prodejné presstitutky a aparátčíci s morálkou pružnou jako rozvařená nudle v závodní jídelně Evropského parlamentu. Jeden tábor se tváří jako poslední obránci euroatlantické civilizace, druhý jako strážci ústavních tradic, ale pod tím vším je slyšet jen cinkání příborů na mocenských banketech a šustění kariérních životopisů. Summity dnes nejsou diplomatická jednání, ale přehlídka nafouknutých figurín v drahých oblecích, které pronášejí čtyři předem schválené věty o odpovědnosti, hodnotách a koordinaci, zatímco za nimi sedí armáda poradců, grantových pijavic a politických eunuchů, kteří by prodali vlastní babičku za pozvánku do bruselského salonku s klimaticky neutrálním chlebíčkem. A uprostřed toho všeho stojí bolševický rozvědčík, chameleon Pávek, mozkový gigant s IQ 107, s tváří vytvarovanou skutečným prezidentem Kolářem do výrazu disciplinovaného školníka NATO, který se jednou tváří jako voják řádu a odpovědnosti, podruhé jako maskot bruselského akvária, kde se malí kolaboranti a političtí šmelináři koupou v teplé vodě evropských dotací a navzájem si olizují morální certifikáty jako přerostlí ratlíci před miskou žrádla.

A pak se divíme, že se země rozpadá na osamělé byty, prázdné hospody a unavené lidi, kteří už nevěří vůbec ničemu. Protože zatímco obyčejný člověk ještě pořád chápe vlast jako místo, kde žije, pracuje a jednou chcípne, moderní salónní spasitel chápe stát jen jako přestupní stanici mezi grantem, konferencí a televizním studiem. Vlastenectví je pro něj sprosté slovo, pokud není schválené evropským manuálem správného myšlení. A loajalita? Ta dnes nepatří zemi, ale Washingtonu, Bruseli, Berlínu, Kyjevu, prostě tomu, kdo právě rozdává dotace, funkce a pozvánky na recepce.

Někdy večer sedím v Archivu Absurdit, poslouchám hučení starého disku a říkám si, že celá tahle civilizace začíná připomínat opuštěný evropský kulturák po konferenci o inkluzi: všude smrad levného vína, pomačkané letáky o toleranci, studené chlebíčky a na pódiu poslední ideologický kazatel, který ještě přesvědčuje uklízečku, že právě zachránili demokracii. A venku mezitím stojí obyčejný člověk s drahým pivem v ruce, kouká do tmy a pomalu mu dochází, že mu někdo ukradl svět, aniž by při tom rozbil jediné okno.