Zdechyho rochnění v bruselské žumpě

Obraz politického bahna, ideologického chlíva a servilního válení se v evropské žumpě moci

Sedím v Kanceláři posledního rozumu mezi šanony těžkými jako náhrobní kameny dávno chcíplých ideologií, zatímco vedle mě chrčí starý počítač s hlasem unaveného ventilátoru, který už příliš dlouho fouká vzduch do krematoria evropské demokracie, a na stole stojí studená káva barvy mokrého asfaltu po listopadové bouři, protože člověk dnes nepotřebuje ani rum, ani slivovici, aby pochopil, že Evropa se proměnila v přifouklý lunapark pro bruselské eunuchy, grantové pijavice, kariérní šváby a odulé aparátčíky s morálkou pružnou jako rozvařená nudle v mastné omáčce europarlamentní kantýny. Dole pod nimi obyčejný člověk počítá drobné na chleba, benzín a elektřinu, zatímco nahoře v Bruselu se přežvykují klimaticky neutrální chlebíčky a prosecco teče proudem mezi lidskými mátohami bez obsahu, které se navzájem poplácávají po zádech za další úspěšnou rezoluci o demokracii, již nikdy nezažily mimo hotelový salonek a powerpointovou prezentaci.

A právě v tomhle močálu kariérismu, grantové prostituce a ideologického rochnění se válí a chrochtá dementosaurus Zdechy, vyžraná vepřová hlava v evropském chlévě, živočich, který působí dojmem, že kdyby servilita byla olympijská disciplína, odvezl by z Bruselu tolik medailí, že by pod ním praskla podlaha europarlamentního bufetu a odulí eunuchové by se skutáleli mezi lososové kanapky jako tučné larvy evropské morálky. Tento eurohujer postrádající páteř, tenhle politický šmelinář s výrazem účetního po chemoterapii zdravého rozumu, tam znovu vytahuje Benešovy dekrety jako podvodník s neexistujícími úvěry tahající plesnivou rekvizitu z kufru zkrachovalého cirkusu, zatímco kolem něj pobíhají televizní presstitutky a klávesoví moralisté s nadšením laboratorních krys čekajících na další dávku granulí z grantového oddělení Evropské komise. A člověk si při pohledu na tenhle groteskní výjev uvědomí, že civilizační úpadek už dávno není metafora, ale státem podporovaný program s logem inkluze, duhovou samolepkou a dotací z Bruselu.

Zdechy vůbec nepůsobí jako politik. Ne. Politik v sobě aspoň občas nese stopu odpovědnosti, stínu charakteru nebo aspoň elementárního studu. Zdechy působí jako gauner chronící na dně bažiny plné prehistorických žabích sraček, který se snaží tvářit jako obránce evropských hodnot, přestože z něj odkapává pach vlastizrady a zbabělosti tak intenzivní, že by se s ním dal dezinfikovat veřejný záchod na palubě velrybářské lodi. Zatímco normální člověk ráno vstává do práce, platí hypotéku, řeší drahé potraviny a snaží se nezbláznit z nekonečné ideologické masáže, tahle odulá figurína z výprodeje lidské důstojnosti pobíhá po Bruselu a vede svaté války o rezoluce, sankce a správnou interpretaci historie, jako kdyby právě na jeho nařvané tlamě závisela budoucnost evropské civilizace. A přitom tenhle mozkový gigant s IQ prvoka nepůsobí jako státník, ale jako dutohlav z katalogu politických nehod, který bez předem připraveného manuálu nedokáže ani dojít na toaletu Evropského parlamentu, aniž by si cestou neublížil o vlastní ego.

A pak člověk slyší ty jeho řeči o Slovensku. Právní stát. Demokracie. Menšiny. Hodnoty. Ano, samozřejmě. Přesně ten slovník bruselského varieté, kde každý druhý duševní mrzák pronáší slova o svobodě s výrazem vězeňského dozorce a každý třetí přisluhovač systému má na rukou víc politického bahna než bagr po povodni. Když dnes Evropská unie mluví o právním státu, člověk automaticky kontroluje peněženku stejně instinktivně, jako když v hospodě zahlédne kapsáře s vizitkou neziskové organizace pro podporu demokratické citlivosti. A jakmile některý stát ještě úplně neztratil pud sebezáchovy a odmítne poslušně vrtět ocasem před bruselským stolem, začne orchestr odulých eunuchů okamžitě hrát starou melodii o sankcích, pozastavení plateb a ohrožení demokracie, zatímco v zákulisí šustí grantové smlouvy, kariérní dohody a dohody kolaborantů, kteří by prodali vlastní matku za místo u klimaticky neutrálního bufetu a fotku s eurokomisařem.

A do toho všeho zazní Kateřina Konečná se svou větou o "neskutečné prasárně", což je mimochodem jedna z posledních vět v české politice, která ještě nezní jako sterilní slogan vytvořený marketingovým oddělením farmaceutické firmy po workshopu o citlivé komunikaci a duhově inkluzivním leadershipu. Protože dnešní politika už dávno není střetem idejí. Je to odporný ideologický kabaret, kde absolutní dna lidské existence recitují naučené fráze o hodnotách a solidaritě, zatímco obyčejný člověk stojí dole pod pódiem, promočený, unavený a vzteklý, a sleduje, jak se mu před očima rozpadá svět pod nánosem propagandy, hysterie a kariéristického hnusu. V televizi se střídají presstitutky, klávesoví moralisté s výrazem salónních spasitelů, zatímco venku mizí práce, hospody, normálnost i zdravý rozum a celé to připomíná rozpadlou pouť, kde se poslední klauni ještě snaží přesvědčit publikum, že smrad není smrad, ale evropská vůně pokroku.

A úplný vrchol celé té grotesky? Brusel a právní stát. To už není politika. To je psychiatrický kongres pozdní Evropy, kde se duševní mrzáci obviňují navzájem, že používají umělou inteligenci k přemýšlení, jako kdyby samotná existence jejich politických kariér nebyla největším důkazem, že lidská inteligence v evropských institucích dávno kapitulovala a odešla se zastřelit někam za sklad eurofondů. Sedím tu nad tou studenou kávou, poslouchám hučení starého disku a říkám si, že republika už dávno nepřipomíná stát. Připomíná opuštěný evropský kulturák po ideologickém festivalu: všude ulepené stoly, pomačkané letáky o hodnotách, smrad z levného vína a na pódiu poslední bruselský eunuch, který ještě přesvědčuje hajzlbábu, že právě zachránili demokracii, zatímco venku obyčejný člověk stojí v dešti, mlčí a přemýšlí, kdy se z politiky stala tak odporná žumpa plná kariérních parazitů, poslušných eunuchů a vepřových hlav rochnících se v bahně evropské moci.