Z Gumáka mi je na blití !!!

Gumák postrádá jakýkoliv stud !!!                                                                                                                                                                                                  Obstarožní lampasák, který za minulého režimu budoval kariéru v armádě komunistického Československa a v roce 1987 ve svém životopise hodnotil vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jako "soudružskou pomoc", dnes vystupuje při výročí okupace jako kazatel svobody, odvahy a morálky. Jestli tohle není vrchol politický grotesky, tak už zbývá jen pozvat bývalýho lapku na přednášku o ochraně majetku a kapsáře jmenovat ministrem prevence kriminality.

Čekal bych, že právě 21. srpna bude Gumák sedět někde hodně vzadu, držet hubu a doufat, že si nikdo nevzpomene, co kdysi sám psal. Jenže kdepak. Náš hradní chameleon vleze před mikrofony, nasadí výraz morálního majáku a začne národu vykládat o svobodě, statečnosti a odporu proti okupaci. To už není obyčejný převlíkání kabátu. To je politickej striptýz naruby, při kterým na sebe člověk navlíká jeden kostým za druhým a nakonec se tváří, že se v něm už narodil. A právě v tom je ta drzost tak fascinující. Ne že někdo po desetiletích přehodnotí svoje názory. Lidi se mění a mají na to právo. Jenže když jste si kdysi budoval kariéru uvnitř režimu, jehož armáda byla součástí Varšavské smlouvy, a ještě jste okupaci Československa ve vlastním životopise označil za "soudružskou pomoc", chtělo by to při výročí srpna 1968 alespoň špetku pokory. Třeba jednu malou lžičku. Jenže v hradní kuchyni patrně došla a místo ní se zase otevřel padesátilitrovej sud morálního hnoje. A tak téměř šest desítek let po sovětských tancích sledujeme další představení českýho politickýho lunaparku. Z někdejšího komunistického lampasáka je morální kazatel, mediální flašinet hraje slavnostní pochod a pražská stoka se tváří, že minulost začala včera odpoledne. Gumák může před kamerami mlít ideologický žvásty o svobodě, až se mu od huby práší, ale jedna věc zůstává zatraceně nepříjemná: 21. srpen 1968 se nedá převlíknout do nový uniformy, přemalovat na demokratickou modř a spláchnout do kanálu jen proto, že se to dneska někomu hodí. A když už ho zástup voličů poslal na Hrad třeba i proto, že jim učarovala naleštěná fasáda, uniforma a prezidentská fotografie jak z katalogu na důstojnický holicí strojky, možná by nebylo od věci přestat chvíli civět na obal a začít poslouchat obsah. Protože prezident není figurína ve výloze ani vítěz soutěže o nejfotogeničtějšího lampasáka republiky. Je to člověk, jehož minulost, názory i dnešní slova mají být pod drobnohledem. Takže poslouchejte, přemýšlejte, porovnávejte a ptejte se. A jestli vám z toho nakonec vyjde, že hradní morální maják svítí hlavně podle toho, odkud zrovna fouká politickej vítr, máte v demokratickým krámě docela jednoduchý nástroje: kritizovat, protestovat, pískat, připomínat minulost a u příštích voleb poslat svůj hlas někam úplně jinam. Protože Hrad není doživotní trafika ani výslužka za nejpovedenější převlečení kabátu. Je to jenom dočasně pronajatý křeslo od občanů.

Sedím v Kanceláři posledního rozumu a civím na obrazovku plnou pražský politický stoky. A říkám si, že tohle už není zpravodajství, ale přímý přenos z okamžiku, kdy praskla hlavní roura městský žumpy a její obsah se rozhodl kandidovat do hlavního vysílacího času. Člověk by čekal zprávy, místo toho mu přes obrazovku teče močál, ve kterým se politici cachtají jak prasata po dešti a ještě se tváří, že jde o minerální lázně demokracie. Že má Gumák hroší kůži, to vím dávno. Stejně jako vím, že má hřbet ohebnější než hadice od fekálního vozu, když s ní zatáčí kolem posledního septiku ve vsi. Jenže aby tenhle hradní chameleon vylezl zrovna jednadvacátýho srpna před lidi a s ksichtem okresního tajemníka, a začal rozdávat lekce z morálky, svobody a odvahy, to už není politická groteska. To je cirkusovej principál, kterej právě podpálil šapitó a z hořící manéže vysvětluje hasičům zásady požární prevence. Tady končí obyčejný politický divadlo a začíná drzá a urážlivá maškaráda, proti který vypadá půlnoční program okresní pouti jako zasedání Akademie věd. Gumák stojí uprostřed manéže, kolem něj mediální flašinet, kamery vrčí, mikrofony rostou ze země jak houby po dešti a všichni čekají, jakou další morální perlu vytlačí z hradního potrubí. Ještě pár fanfár, dva klauni, medvěd na motorce a prodavač cukrový vaty a máme kompletní národní pouť pokrytectví. Přitom kdyby měl tenhle obstarožní lampasák aspoň špetku studu, zalezl by do nejtemnější šachty městský kanalizace, zaklapnul za sebou poklop a dělal tam mrtvýho brouka tak dlouho, dokud by mu rez nesežrala panty. Jenže kdepak. Gumák stojí na světle napomádovanej jak principál z kočovnýho bordelu, prsa vypnutý, výraz státníka a sebevědomí tak nafouknutý, že by s ním šlo ucpat protrženou hráz pražský žumpy. A kolem něj se roztáčí další dějství tohohle lunaparku. Jedni tleskají, druzí významně kývají hlavou a třetí se tváří, jako kdyby právě z bahna povstal rytíř na bílým koni a přivezl svatej grál demokracie. Jenže když člověk setře pozlátko, odhrne červenej koberec a podívá se pod pódium, žádnej grál tam neleží. Jen starej politickej kýbl, pár převlečenejch kabátů a další čerstvě natočená porce přetvářky z hradního výčepu.

Představte si tuhle absurdní šmíru v ještě brutálnějších kulisách, protože proti tomu by i poslední štace kočovnýho cirkusu vypadala jako večer ve Stavovským. Je červen, Lidice, pietní místo, ticho, vzpomínky a bolest. A do toho se zpoza opony vybatolí nějakej vyžilý pohlavár ze Sichrhajstdínstu, vyleze na pódium mezi pozůstalé, uhladí si patku a s výrazem morálního majáku začne do mikrofonu vykládat, že ten hnědej nacismus byl vlastně strašlivý svinstvo. To už by člověk nevěděl, jestli má zvracet, nebo zavolat principála, že mu z maringotky utekl hlavní klaun. Pak by tenhle veterán hnědýho chlíva nasadil výraz napravenýho světce a začal koktat, že jeho členství byla jen taková mladická nerozvážnost. Prostě klukovina. Někdo v mládí ukradne sousedovi třešně, jinej se vožere na hasičský zábavě a další holt vleze do mašinérie diktatury. No bóže, kdo z nás někdy neudělal nějakou tu drobnou chybičku, že jo? A svůj škraloup si přece později poctivě odpracoval u sousedů, takže račte zatleskat, morální účet je vyrovnanej a můžeme otevřít šampaňský. A pod pódiem by se okamžitě seřadila celá mediální obsluha tohohle panoptika. Smečka presstitutek z pražských náleven a kavárenských bažin by slintala blahem, cvakala foťákama a zapisovala si každej prd, jako kdyby Mojžíš právě přinesl z hory jedenáctý přikázání. Jeden by držel mikrofon, druhej by lokajsky panáčkoval, třetí by přikyvoval tak usilovně, až by mu hrozilo, že mu hlava odpadne do první stoky. A nikdo z těch mediálních pucfleků by se neodvážil zařvat tu nejjednodušší věc: že tenhle král nejenže stojí před národem dočista nahej, ale ještě z něj táhne takovej smrad zatuchliny, jako ze starejch jatek, že by před ním i krysy z pražský kanalizace prchaly na čerstvej vzduch. Protože v našem politickým lunaparku už dávno nejde o to, co kdo dělal. Stačí správně převlíknout kabát, naleštit držku, postavit se pod reflektory a doufat, že mediální kapela spustí pochod dřív, než si někdo všimne, co tomu novopečenýmu světci pořád ještě kouká z bot.

A pod pódiem by se okamžitě seřadila kompletní mediální žumpa tohohle politickýho panoptika, připravená obsloužit každou vypuštěnou bublinu, než vůbec stačí dopadnout do žumpy. Smečka presstitutek z pražských náleven a kavárenských bažin by slintala blahem, cvakala foťákama a zapisovala si každej prd, jako kdyby Mojžíš právě slezl z hory s jedenáctým přikázáním vytesaným do kamene. Jeden by držel mikrofon, druhej lokajsky panáčkoval a třetí by přikyvoval tak zuřivě, až by mu hlava málem odpadla a odkutálela se kanálem někam mezi krysy a použitý volební sliby. A kdyby se náhodou ozvalo něco, co připomíná otázku, okamžitě by to utopili v mediálním močálu, aby se hlavní principál náhodou nezapotil pod reflektorem. Jenže nahlas zařvat tu nejjednodušší věc, na to by těmhle mediálním pucflekům najednou došel dech. Že tenhle král nejenže stojí před národem dočista nahej, ale ještě z něj táhne takovej smrad zatuchliny ze starejch jatek, že by před ním i krysy z pražský kanalizace zahodily svačinu a požádaly hygienu o evakuaci. V našem politickým lunaparku totiž už dávno není důležitý, co kdo dělal, komu sloužil a přes kolik zad se vyškrábal ke korytu. Stačí v šatně převlíknout kabát, naleštit držku, přilepit na čelo cedulku "morální autorita" a předstoupit před kamery, zatímco mediální kapela spustí fanfáry tak hlasitě, aby nebylo slyšet čvachtání starýho svinstva v botách novopečenýho světce.

Téměř čtyři dekády po převratu jsme to v tomhle politickým cirkusu dotáhli k tak absurdnímu finále, že by i principál posledního kočovnýho lunaparku zahodil cylindr a šel radši vybírat žumpu. V přímým přenosu vzýváme lidi, kteří tenhle komunistickej žalář nejen pomáhali stavět, ale ještě si u toho hleděli, aby jejich vlastní cela měla koberec, teplou vodu a klíče od stranickýho výčepu. Dneska je naleštíme, postavíme pod reflektory, pověsíme jim kolem krku ceduli morální autority a mediální flašinet začne vyhrávat, jako kdyby z hradní stáje právě vyjel Masaryk, a ne starej politickej valach převlečenej do nový dečky. U Gumáka to totiž nebyl žádnej chvilkovej zkrat po desátým panáku v knajpě, kdy člověk ráno otevře oči, najde v kapse rudou legitimaci a přemýšlí, kterej hajzl mu ji tam asi strčil. Tohle nebyla hospodská nehoda ani uklouznutí na mokrý podlaze dějin. Tohle byl chladnokrevnej kariérní kalkul, pěkně srovnanej do komínku jak účtenky za útratu v nálevně. Bezohledný šlapání po hlavách těch, co se odmítli ohnout, jen aby bylo plný stranický koryto, kariérní výtah jezdil nahoru a v rozvědný maštali čekalo teplý místečko s vyhlídkou na další patro. A tenhle druh charakteru nevydrhnete ani louhem, Savem a rotačním kartáčem z městský čističky. To svinstvo je zažraný tak hluboko, že kdybyste Gumáka ponořili na tejden do dezinfekce, vytáhnete akorát čistšího Gumáka. Protože kde má bejt páteř a místo ní visí gumový lano, tam se žádnej morální zázrak nekoná. Takovej aparát se ohne ke každýmu žlabu, kterej je zrovna plnej, poslušně změní směr podle větru a ještě vám potom z hradního balkonu vysvětlí, že celý ty roky vlastně stál rovně. A pražská politická žumpa pod ním zatleská, protože v tomhle močálu se za charakter považuje už i to, když se hovado při převlíkání kabátu trefí do správnýho rukávu.

Mám pochopení pro chudáky, po kterých estébáci dupali kanadama, dokud z nich nezbylo jen číslo ve spise a strach otevřít hubu i doma v kuchyni. Pro lidi, kterým vydírali rodiny, ničili kariéry, zavírali dveře před jejich dětma a dělali jim ze života takovej močál, že proti tomu byla čtvrtá cenová po zavíračce wellness se švédským stolem. Tam člověk chápe strach, ústupky i to, že někdo pod tím svinským tlakem prostě povolil, protože hrdinství se od výčepu rozdává snadno, ale když vám bolševickej dobytek drží pod krkem rodinu, vypadá svět trochu jinak. Jenže tenhle obstarožní lampasák Varšavský smlouvy v záloze je úplně jiná disciplína. Tady se žádnej estébák nemusel plazit oknem, držet pistoli u hlavy ani vyhrožovat, že děti skončí někde u lopaty. Rudou knížku a kariérní žebřík si vybral dobrovolně, s vidinou vlastního prospěchu a s očima upřenýma na další patro stranický maštale. Žádný mučení, žádný lámání přes koleno. Prostě nabídka zněla: ohneš hřbet, podržíš hubu, budeš sloužit a žlab se ti otevře. A náš hrdina se podle toho zařídil tak ochotně, že by mu mohl závidět i číšník v nálevně pět minut před tuzérem. A nebýt toho, že se celej ten sovětskej bordel v devětaosmdesátým sesypal jak kadibudka při povodni, kdo ví, kde by dneska končila jeho věrnost a začínala další převlíkárna. Jenže dějiny otočily vývěsní štít, rudá hospoda zavřela a bylo potřeba rychle najít novej lokál, novýho hospodskýho a čistší kabát. A přesně tady začíná ta největší groteska: z kariérního produktu starý maštale se po letech vyrobí morální autorita, naleští se jí boty, postaví se před mikrofony a pražská stoka nám ji servíruje na porcelánu, jako kdyby právě sestoupila z hory s Desaterem pod paží.

Znám lidi, kteří tehdy stáli před úplně stejnou volbou. Stačilo podepsat úpis s rudou sebrankou, naučit se ve správnou chvíli držet hubu, ve správnou chvíli zatleskat a stranickej výtah by je vyvezl až do patra, kde už se nepije desítka u výčepu, ale koňak za zavřenými dveřmi. Mohli mít ředitelský křeslo, tučný prémie, podnikovou chatu, klid a teplý koryto, ze kterýho se dalo chrochtat až do důchodu. Bolševickej all inclusive měl jednoduchý pravidla: páteř odevzdejte v šatně, svědomí nechte doma a soudruzi se postarají, aby vám u žlabu nikdy nevyschlo. Jenže oni se na celou tu bolševickou sebranku vykašlali. Neohnuli hřbet, nelezli soudruhům do prdele a radši zůstali obyčejnými rovnými chlapy, i když za to žádný frčky, funkce ani naleštěný medaile nedostali. Věděli totiž něco, co se v kariérní maštali neučilo: že když jednou prodáte páteř za plnější koryto, můžete si potom na dveře kanceláře přišroubovat třeba zlatou ceduli, ale pořád jste jenom líp placenej pucflek u stranickýho žlabu. A právě proto je každej obyčejnej člověk, kterej tenkrát neprodal duši za lepší koryto a teplej flek na podniku, milionkrát větší frajer než celej tenhle převlečenej hradní póvl z výcvikovýho střediska. Charakter se totiž nepozná podle počtu hvězdiček, funkcí, uniforem a naleštěnejch metálů. Pozná se ve chvíli, kdy před vás někdo postaví plnej žlab a řekne: "Stačí se trochu ohnout." A vy ho místo toho pošlete i s tím žlabem do prdele.

A přesně tihle lidi stáli před rozhlasem a pískali na něj. Ne proto, že by potřebovali od někoho přednášku o demokracii, ale právě proto, že ji sami zažili z tý horší strany barikády. Na rozdíl od profesionálních převlékačů kabátů, kteří dokážou ráno vylézt z rudý maštale, v poledne se vykoupat v demokratický žumpě a večer už pózovat před kamerami jako čerstvě narozený morální majáky, si tihle obyčejní lidi dokázali uchovat rovnou páteř a čistej štít. Moc dobře totiž vědí, co znamená obyčejná lidská čest. Není na ni legitimace, hodnost ani razítko, nedostanete ji za zásluhy a nevydají vám ji ani na Hradě proti podpisu. A hlavně si ji nekoupíte v žádným stranickým sekretariátu ani vojenským lágru, protože tam se vždycky obchodovalo přesně s opačným zbožím: kolik páteře odevzdáš, tolik kariéry si odneseš.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu. Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                         Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině: Facebrouk –                                                                                                                                                    Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                                          Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                      Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                  Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                            Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                 Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk