Výzva Facebrouka politickým mozkovým gigantům

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, poslouchám politické mozkové giganty a nestačím se divit, co všechno jsou schopni vypustit z huby, aniž by se přitom sami udusili vlastní absurditou.                                                                                                                                                                      Už nějakou dobu nám totiž s vážnou tváří vyprávějí pohádky o tom, že čím víc nakoupíme tanků, raket, granátů a čím více miliard utopíme ve zbrojních zakázkách, tím blíž jsme prý vytouženému míru.                                                                                                                                                      To je logika pokřivená jako zábradlí na schodišti činžáku, do kterého čtyřicet let zatéká a jedinou opravou bylo přelepit díru plakátem s nápisem "Strategie bezpečné budoucnosti".                                                                                                                                                                                        Když ty jejich zoufalé, blbé kecy poslouchám, nabývám čím dál většího dojmu, že každá další miliarda vytažená z kapes lidí, každá nová objednávka zbraní a každá provize, která se cestou přilepí na cizí prsty jako rozteklý guláš na ubrus ve čtvrté cenové, představuje další velký krok ke světovému míru.

Jenže jestli opravdu platí tahle jejich převrácená poučka, že masivní zbrojení samo o sobě znamená touhu po míru, pak bychom museli přepsat celé dějiny lidstva naruby a vydávat největší zbrojní horečky za mírové festivaly.                                                                                                          Takovou pitomost by nevymyslel ani ožralý Jurečka, kterému na  mejdanu po střelbě na fakultě, po osmém rumu spadla hlava do utopenců a po probuzení tvrdí, že právě objevil nový politický směr.                                                                                                                                                              Dějiny přece ukazují něco úplně jiného.                                                                                                                                                                                    Zbrojit může být někdy nutnost.                                                                                                                                                                                                  Ale tvrdit, že každá další miliarda nacpaná do arzenálu je automaticky důkazem lásky k míru, může jen člověk, který ohýbá pravdu s pružností použitého prezervativu nataženého přes rezavou dopravní značku a ještě si u toho připadá jako profesor logiky.

Vážení, jestli opravdu platí vaše zvrácená logika, že čím víc zbraní nakoupíte, čím víc stát zadlužíte a čím větší arzenál postavíte, tím víc sloužíte míru, pak by se musely celé dějiny přepsat vzhůru nohama.                                                                                                                                             Pak by totiž největšími mírotvorci nebyli státníci, kteří dokázali válkám zabránit, ale naopak dobyvatelé a diktátoři, kteří budovali největší válečné mašinérie.                                                                                                                                                                                                                                    Podle téhle zvrácené  parlamentní logiky by se mezi průkopníky míru zařadili Napoleon, Hitler a další šílenci, kteří Evropu proměnili v obrovská jatka.                                                                                                                                                                                                                                         Tak absurdní závěr může zrodit jedině hlava parlamentního génia, který si spletl zdravý rozum s účetnictvím zbrojařských zakázek a věří, že každá nově nakoupená houfnice automaticky vyklíčí v bílou holubici.

A zatímco normální člověk ráno vstává do práce, počítá každou korunu, řeší složenky a přemýšlí, jestli mu po zaplacení účtů zůstane aspoň na víkend na Mácháči, já sleduju parlament, kde se po chodbách přelévají poradci, analytici, koordinátoři, lobbisté, kancelářské pijavice a další lovci veřejných peněz jako stará splašková voda v popraskaném potrubí, které už dávno nikdo neopravuje, protože na opravu se nejdřív musí zřídit pracovní skupina, expertní komise a tři placené studie.                                                                                                                                                            Pokaždé si říkám, že kdyby zdravý rozum měl nohy, dávno by z té budovy utekl zadním vchodem, zabouchl za sebou dveře a na vrata ještě přibil ceduli:   Zavřeno. Poslední normální člověk právě odešel.

Ale to jen tak na okraj.                                                                                                                                                                                                              Ve skutečnosti uvažuji o něčem úplně jiném.                                                                                                                                                                            O lidech.                                                                                                                                                                                                                                      Můžete nakoupit tisíce tanků, desetitisíce raket, celé vagóny munice a zaplnit sklady zbraněmi až po střechu, jenže to všechno je jen hromada železa, pokud nenajdete lidi, kteří budou ochotni vzít tyhle zbraně do ruky, za tuhle zemi bojovat a v krajním případě za ni položit vlastní život.         A právě tady narážíte na problém, o kterém se v tomhle parlamentním skanzenu podivuhodně mlčí.

Znám spoustu obyčejných lidí, kteří by bez váhání bránili svůj dům, svou rodinu, své děti a ulici, ve které celý život žijí.                                              Neznám jediného člověka, který by šel dobrovolně nasadit krk za dementní Černochovou, Decroix, Nutelliéra, Kupku hnoje, Ropušana, Blbuši, Čerpačku Šebelovou, Gumáka, Knedlíka Mastikulku, křivé flanďáky Výborného, Jurečku, svazáky Havla s Hladíkem, mektavého inkvizitora Jákoba, hulváta Hřiba a jeho Slepičí džihád vlastizrádné europoslance Zdechlinu, Farského, Niedermayera, Koláře nebo za celou tuhle parlamentní sebranku géniů, kteří se tváří jako otcové vlasti, ale důvěru občanů dokázali prošustrovat rychleji než obecní opilec výplatu cestou z hospody.

A proč?                                                                                                                                                                                                                                          Protože jste za ta léta dokázali vybudovat stát, který obrovská část lidí přestává vnímat jako svého spojence.                                                            Místo služby občanům jste vytvořili systém plný kancelářských pijavic, lovců veřejných peněz, ideologických dozorců správného myšlení a profesionálních přísavek na státní cecek.                                                                                                                                                                        Systém, který obyčejnému člověku čím dál častěji připadá cizí, povýšený a nepřátelský.                                                                                                  Jestli si myslíte, že člověk bude s nadšením umírat za politiky, kterým nevěří, za instituce, které v něm budí nedůvěru, a za režim, který podle svého přesvědčení stále častěji pracuje proti němu místo pro něj, pak jste ztratili kontakt s realitou stejně spolehlivě, jako jste ztratili kontakt s lidmi, kteří vás ze svých daní živí.

Jediná skutečně smysluplná investice do bezpečnosti téhle země totiž neleží na stránkách katalogů zbrojařských firem ani v dalších miliardových zakázkách, ze kterých se některým politikům a jejich okolí lesknou oči víc než psovi nad čerstvě spadlým buřtem.                                                        Leží v něčem mnohem obyčejnějším a zároveň mnohem těžším.                                                                                                                                      Leží v tom, aby lidé znovu uvěřili, že tenhle stát je opravdu jejich, že je nebude okrádat, ponižovat, ideologicky převychovávat ani s nimi zacházet jako s dojnými krávami, které mají jen poslušně platit stále vyšší účty za vaši neschopnost a velikášství.

Ptáte se, jak toho dosáhnout?                                                                                                                                                                                              Můžu poradit.                                                                                                                                                                                                                            Začněte tím, že přestanete občany považovat za podezřelé idioty, kteří potřebují každé ráno nové poučení od dvacetiletého blbečka z parlamentu, nové nařízení z Brusele a novou dávku propagandy od mediálních presstitutek.                                                                                            Přestaňte se chovat jako vrchnost, která z oken parlamentu shlíží na poddané, a zkuste se po letech znovu stát služebníky lidí.                                  Teprve pak možná zjistíte, že důvěru nelze koupit za miliardy ze státního rozpočtu, protože ta se nevyrábí v továrnách na houfnice, ale rodí se z obyčejné poctivosti, spravedlnosti a respektu.                                                                                                                                                                       A právě těch se v téhle sněmovně už léta nedostává víc než zdravého rozumu.

Přestaňte lidem nadávat.                                                                                                                                                                                                          Přestaňte z nich dělat hlupáky, dezoláty, proruské šváby, Putinovy poskoky, svoloč, svině nebo občany druhé kategorie jen proto, že si dovolí nesouhlasit.                                                                                                                                                                                                                              Přestaňte se jim vysmívat z televizních studií, přestaňte je vychovávat jako neposlušné školáky, přestaňte je fízlovat na každém kroku a přestaňte je ždímat jako starý hadr, ze kterého už dávno nevyteče ani kapka vody.                                                                                                                          Člověk, kterého léta ponižujete, okrádáte a podezíráte, za vás opravdu umírat nepůjde.

A pak konečně udělejte pořádek i ve vlastním chlívě.                                                                                                                                                      Vyhoďte Foltýny i s celou tou jejich družinou rozpočtových přisíračů, kteří se tváří jako obránci demokracie, ale připomínají spíš politruky z dob, o kterých jsme si naivně mysleli, že už se nikdy nevrátí.                                                                                                                                                              Pošlete domů všechny ty Řehky, Zelinky a další Jasánky, kteří se ochotně staví do role ideologických dozorců správného myšlení, jako kdyby armáda měla vyhrávat války tiskovými konferencemi a moralizováním na sociálních sítích.

A místo nich dejte prostor skutečným vojákům.                                                                                                                                                                    Lidem, kteří znají pach střelného prachu lépe než smrad dezinfekce televizního studia, kteří umějí velet mužům, ne algoritmům veřejného mínění, a kteří vědí, že armáda není politická agitka ani marketingová agentura vlády.                                                                                                                  Chci věřit, že v české armádě ještě nějací takoví zůstali.                                                                                                                                                      Jen mám stále větší obavu, že čím déle budou o obraně země rozhodovat parlamentní sebestřední tupci, tím usilovněji je budou z té armády vytlačovat.

Umožněte policii dělat to, kvůli čemu vznikla. Ať honí vrahy, násilníky, podvodníky a organizované zločince, místo aby podle názoru svých kritiků stále častěji působila dojmem, že největší hrozbou pro stát je občan, který napsal na sociální síti příspěvek, který se někomu zrovna nehodí do politického scénáře.                                                                                                                                                                                                                                              Zajistěte, aby justice znovu budila důvěru a nebyla v očích velké části veřejnosti vnímána jako instituce, kde se metr na občany ohýbá pružněji než rezavý hřebík ve svěráku.                                                                                                                                                                                                                Přestaňte vytvářet atmosféru, ve které se lidé bojí říct svůj názor, aby nepřišli o práci, o pověst nebo o klidný život.                                                                Přestaňte posílat proti odpůrcům vlády své horlivé aktivisty, samozvané mravokárce a ideologické dozorce správného myšlení, kteří se kolem veřejného prostoru rojí jako vosy kolem rozlité malinovky na pouti.

Vykliďte školy od politického mentorování a vraťte je vzdělávání.                                                                                                                                        Přestaňte cpát ideologii do každého úřadu, každé instituce a každé veřejné debaty, jako kdyby občan nebyl svéprávný člověk, ale kus plastelíny určený k převýchově.                                                                                                                                                                                                                  Přestaňte určovat, které názory jsou ještě přípustné a které už mají skončit pod nálepkou škodlivého myšlení.                                                  Přestaňte nahrazovat otevřenou diskusi seznamy zakázaných témat.                                                                                                                                  A hlavně konečně zařiďte, aby před zákonem platil stejný metr pro všechny.                                                                                                                      Ne pro obyčejného člověka jeden a pro politiky, jejich kámoše, vlivné aktivisty a mediální šmíru druhý.                                                                Protože stát, který ztratí důvěru ve spravedlnost, může mít sebevíc tanků, houfnic a stíhaček, ale pevný už nebude.                                              Bude jen draze ozbrojenou kulisou, za kterou se rozpadá to nejcennější, co měl chránit.

Až už jednou přestanete zachraňovat celý svět, zkuste pro změnu zachránit vlastní zemi.                                                                                              Začněte tím, že lidem vrátíte zdravotnictví, ve kterém se člověk nebude cítit jako pořadové číslo na porouchaném displeji, a školství, které bude učit děti přemýšlet, ne papouškovat správné odpovědi.                                                                                                                                                Zajistěte, aby se lidé večer nebáli projít ulicí svého města a aby pořádek nebyl jen slovo v předvolebním programu.                                                  Opravte rozbité silnice, chodníky a mosty dřív, než se začnou podobat kulisám z filmu o konci civilizace.                                                                  Přestaňte vymýšlet další strategie, akční plány a kulaté stoly a místo toho začněte stavět byty, domy, školy, školky a dětská hřiště.                            Podporujte mladé rodiny tak, aby měly důvod mít děti, a ne jen důvod přemýšlet, do které země se jednou odstěhují.

Začněte se konečně chovat s úctou k seniorům.                                                                                                                                                                      Ne jako k rozpočtové přítěži, kterou je potřeba co nejlevněji udržet při životě, ale jako k lidem, kteří tuhle republiku desítky let budovali, pracovali, platili daně a vychovali generace, na jejichž práci dnes sedíte jako kukačky na cizích vejcích.                                                                                    Nebýt jich, neseděli byste dnes ve svých vyhřátých poslaneckých lavicích a nerozdávali moudra za statisícové platy.

Vraťte lidem naději.                                                                                                                                                                                                            Vraťte jim důstojnost.                                                                                                                                                                                                            Vraťte jim pocit, že stát stojí na jejich straně a není jen dojicí stroj na peníze, poslušnost a nekonečnou trpělivost.                                                    Protože já mám čím dál silnější pocit, že jste jim nevzali jen klid a víru ve spravedlnost.                                                                                                    Vy jste jim pomalu vzali i pocit, že tahle země ještě patří jim.                                                                                                                                                  A národ, který přestane věřit, že jeho země je opravdu jeho domovem, se neporáží zvenčí. Ten se rozpadá zevnitř.

A především s touto věcí přestaňte okamžitě.                                                                                                                                                                      Přestaňte tuhle zemi bezhlavě tlačit směrem k válce.                                                                                                                                                        Žádný stát totiž neubráníte jen tím, že nakoupíte zbraně.                                                                                                                                                      Ubráníte ho jedině tehdy, když mu budou jeho vlastní občané věřit.                                                                                                                                  Jestli tu důvěru definitivně zničíte, můžete lidem rozdat pušky, tanky i celé sklady munice, ale nezískáte jejich odhodlání ani jejich loajalitu.              A stát, kterému přestanou věřit vlastní občané, je slabý bez ohledu na to, kolik miliard utratí za zbrojení.

Pokud s tím nepřestanete, může se snadno stát, že až jednou lidem rozdáte zbraně, zjistíte, že největší hrozbou pro vaši moc už nebude žádný zahraniční protivník, ale hluboká ztráta důvěry vlastních občanů.                                                                                                                                          A to je okamžik, který by měl děsit každého rozumného politika mnohem víc než všechny projevy jeho nepřátel.                                                      Může se stát, až lidem rozdáte zbraně, že první, proti komu je obrátí, budete vy sami.                                                                                                    Já v takové chvíli budu stát na straně občanů, kteří budou požadovat návrat zdravého rozumu, odpovědnosti a svobody.

Já pořád doufám, že k tomu nedojde.                                                                                                                                                                                Doufám, že ještě přijde chvíle, kdy se do vysoké politiky vrátí zdravý rozum dřív, než účet za všechny vaše křivárny zaplatí obyčejní lidé.                  Protože právě oni platili každou politickou zaslepenost v minulosti a vždycky ji zaplatili nejdráž.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                      Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                      redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                              Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                    Mstivoj Facebrouk