Výlet do rezervace politických exotů

Musím se přiznat, že když jsem dostal pozvánku na komentovanou prohlídku rezervace politických exotů, představoval jsem si něco mezi safari, zoologickou zahradou a muzeem dávno vyhynulých druhů.

Říkal jsem si, že konečně na vlastní oči uvidím tvory, o kterých se běžně píše jen v novinách, občas je zahlédnu v televizi a čas od času se objeví na billboardech, aby mi slavnostně oznámili, že tentokrát už to určitě myslí upřímně.                                                                                                     Jen jsem netušil, že tahle rezervace neleží někde v africké buši ani na odlehlém tichomořském ostrově, ale uprostřed našeho českého Absurdistánu.                                                                                                                                                                                                                            Hned u vstupní brány mě přivítala oprýskaná cedule, na níž stálo: "Rezervace politických exotů.                                                                                      Nekrmit zdravým rozumem.                                                                                                                                                                                                Neházet logické otázky přes plot.                                                                                                                                                                                           Při náhlém výskytu tiskové konference zachovejte klid a pomalu ustupujte k nejbližšímu východu."

Pod ní visela ještě menší tabulka s upozorněním, že většina zdejších exemplářů je chráněna nejen zákonem, ale především vlastní neschopností přežít bez státního koryta, a proto je jakékoli pokusy o jejich návrat do běžného života přísně zakázáno provádět bez dozoru odborníků.          Vešel jsem dovnitř a okamžitě mě ovanul zvláštní odér. Nebyla to vůně sena ani zvířat jako v normální zoologické zahradě.

Ve vzduchu se mísila vůně čerstvě upečených funkcí, přepálených tiskových konferencí, studené kávy z porad, voňavých rautů a starých předvolebních slibů, které už dávno měly skončit na skládce dějin.                                                                                                                                      Z dálky se ozývalo spokojené mlaskání od státního koryta, sem tam zazvonila sklenička na recepci a mezi tím vším se neslo důvěrně známé bručení politických papalášů, kteří si navzájem přelévali prebendy stejně samozřejmě, jako hospodský přelévá zvětralé pivo z jednoho oprýskaného půllitru do druhého.

Tehdy mi došlo, že jsem nepřijel na obyčejný výlet ani na objevitelskou expedici.                                                                                                                 Přijel jsem na komentovanou prohlídku místa, kde se už léta chovají nejvzácnější političtí exoti na našem území.                                                        Popadl jsem mapu rezervace, upravil klobouk, zhluboka se nadechl a vydal se k prvnímu výběhu.                                                                                  Podle mapy vedla první zastávka k největšímu výběhu celé rezervace.  

Na dřevěné ceduli stálo prostě                                                                                                                                                                                                    "Pětilepra, hromadný výběh".

Pod názvem bylo drobným písmem dopsáno: "Jednotlivé druhy se ve volné přírodě často nesnášejí, v zajetí však vytvářejí pozoruhodnou symbiózu kolem státního koryta."                                                                                                                                                                                            Opřel jsem se o plot a chvíli jsem pozoroval to fascinující divadlo. Uvnitř pobíhali příslušníci několika odlišných politických druhů, kteří se před návštěvníky tvářili jako nesmiřitelní rivalové, ale sotva se zavřela vrátka výběhu, začali si navzájem čistit peří, přepočítávat funkce a rozdělovat nejlepší místa u krmítka. Každý měl trochu jinou barvu peří, jiný hlasový projev i jiné namlouvající tanečky před kamerami, ale když správce rezervace vysypal do koryta čerstvou dávku státních prebend, všechny rozdíly se rozplynuly rychleji než předvolební sliby po volbách.                  Jeden návštěvník vedle mě se zeptal průvodce, podle čeho se jednotlivé druhy vlastně poznají.                                                                            "Podle billboardů," odpověděl suše. "Ve skutečnosti mají téměř stejný jídelníček."

Nejdřív jsem zamířil k výběhu kmotrů z ODS.                                                                                                                                                                            Na první pohled působil jako nejstarší atrakce celé rezervace, něco mezi oprýskaným pouťovým panoptikem, maštalí pro vysloužilé dostihové koně a zadním salonkem staré putyky, kde štamgasti sedí na stejných židlích už třicet let a tváří se, že bez nich by se zhroutil celý vesmír. Kmotři se pohybovali pomalu, s majestátem tvorů, kteří už dávno vědí, kde je nejlepší stín, nejměkčí koryto a hlavně kudy vede nejkratší pěšinka ke státnímu rozpočtu, po níž chodí tak dlouho, že ji mají vyšlapanou skoro až na skálu. Každý jejich krok připomínal zkušeného koňského handlíře z vesnické pouti, který prodává pořád tu samou herku, jen jí pokaždé přebarví hřívu a slavnostně tvrdí, že právě přijela přímo z vyhraných dostihů v Ascotu.                                                                                                                                                                                                                                          Čas od času některý z místních mafiánských kmotrů slavnostně předstoupil před obecenstvo, vypnul hruď jako principál kočovného cirkusu a s výrazem spasitele národa oznámil, že právě zachraňuje republiku před jistou zkázou, zatímco druhou rukou si pod stolem nenápadně přitahoval misku s prebendami o pár centimetrů blíž k vlastnímu čenichu. A ostatní kolem něj horlivě přikyvovali jako osazenstvo zaplivané knajpy krátce před zavíračkou, kde se všichni navzájem ujišťují, že další rundu samozřejmě platí někdo úplně jiný. Když se pak otevřela vrata se státním krmením, zmizely veškeré řeči o odpovědnosti, morálce i službě občanům rychleji než peněženka v nevěstinci v pražské stoce, protože v tomhle výběhu už dávno platilo jediné nepsané pravidlo: kdo se dostane ke korytu první, ten má pravdu, a kdo se nevejde, ten alespoň hlasitě vypráví, jak statečně bojoval za veřejné blaho.

O pár kroků dál se rozkládal výběh Dozimetr-narko-krimi-gangu STAN. Na první pohled působil skoro až idylicky, jako venkovský statek z turistického prospektu, kde se na dvorku suší bylinky, na plotě sedí vrabci a pan hospodář zdraví kolemjdoucí tak poctivým úsměvem, až by mu člověk bez váhání svěřil klíče od obecní pokladny.                                                                                                                                                              Jenže stačilo obejít první roh a celá ta venkovská pohádka se proměnila v zadní dvorek zaplivané hospody čtvrté cenové, propojený s pouťovým domem hrůzy, bordelem pro buzny bez účetnictví a cirkusovým skladem, kde se rekvizity po každém představení záhadně ztrácejí i s kulisáky. Pod povrchem se vinula hustá síť podzemních chodbiček, tajných průlezů, bočních vchodů, slepých uliček a nor, ve kterých zmizely smlouvy, pronájmy, poradci, zakázky, telefony, paměť některých aktérů i pět lidských životů tak spolehlivě, jako mizí peněženky na pouti, když se kolem objeví parta zkušených kapsářů.                                                                                                                                                                                              Správci rezervace už léta běhali kolem s mapami, metry a geodetickými přístroji a snažili se celý ten labyrint zakreslit, jenže pokaždé, když měli pocit, že našli poslední chodbu, otevřela se za starou skříní další tajná dvířka vedoucí do nového sklepa, odkud se ozývalo známé: "Tady se nic nestalo, pokračujte dál."                                                                                                                                                                                                            Celý výběh připomínal groteskní atrakci z kočovného panoptika, kde principál u pokladny přísahá, že uvnitř je všechno naprosto průhledné, zatímco návštěvníci po pár minutách bloudí v takovém labyrintu absurdity, že už ani nevědí, jestli stojí v maštali, na policejní služebně, v nevěstinci nebo v zákulisí politického cirkusu.                                                                                                                                                                                            A přesto se odtud každou chvíli ozývalo sebevědomé ujištění, že právě tady sídlí ta nová, slušná a moderní politika, což znělo asi stejně věrohodně, jako kdyby majitel bordelu na pražském předměstí tvrdil, že provozuje klášter bosých karmelitánek.

Vedle se rozprostíral výběh TOP 09, druh, který už podle odhadů zoologů balancoval někde kolem dvouprocentní hranice přežití, ale uvnitř rezervace se stále choval s majestátem ohroženého nosorožce bílého, který je přesvědčený, že celý svět stojí frontu právě na jeho výběh.              Na první pohled to vypadalo jako výstavní pavilon z okresní zemědělské výstavy zkřížený s recepcí pětihvězdičkového hotelu, kam obyčejný člověk smí nahlédnout jen přes sklo, aby náhodou nezanesl dovnitř prach ze skutečného života.                                                                                      Všude samé cedulky, směrnice, doporučení, manuály, etické kodexy a návody, jak správně stát, správně sedět, správně mluvit, správně myslet a hlavně správně vysvětlit, proč všechno funguje přesně obráceně, než to vidí lidé za plotem.                                                                                            Když se někdo náhodou zeptal na selský rozum, okamžitě přiběhl vyškolený cvičitel s tlustou evropskou příručkou a trpělivě mu vysvětlil, že selský rozum je dávno překonaný folklór, který dosud neprošel certifikací, auditním kolečkem ani povinným školením o diverzitě, inkluzi a klimaticky neutrálním přemýšlení.                                                                                                                                                                                              Celý výběh připomínal kočovný cirkus pro lepší společnost, kde principál každé ráno slavnostně vyhlašuje světovou premiéru, ale klauni už desátou sezonu hrají stejné číslo, jen si mění kravaty, kulisy a názvy programu.                                                                                                                  Místní exoti působili dojmem, že běžného občana naposledy zahlédli někdy v minulém volebním období, zato bruselský koberec by poznali poslepu podle vůně, služební chodby evropských institucí by prošli se zavřenýma očima jako štamgast cestu z výčepu na záchod ve čtvrté cenové a kdyby se pořádalo mistrovství světa v lezení do cizích zadků s noblesou evropského úředníka, odváželi by si domů zlaté, stříbrné i bronzové medaile.                                                                                                                                                                                                                    Každé jejich vystoupení připomínalo licitaci na vesnické pouti, kde se už třicet let prodává tatáž rezavá koloběžka, jen pokaždé s novým nátěrem, vyšší cenovkou a slavnostním prohlášením, že tentokrát jde o technologickou revoluci evropského významu.                                                                Největší atrakcí však byl jejich vrozený talent proměnit jakýkoli neúspěch ve vítězství, každou prohru v morální triumf, každou kritiku v důkaz vlastní výjimečnosti a každou nepříjemnou otázku v osobní selhání tazatele.                                                                                                                      Chvílemi jsem měl pocit, že nestojím u politického výběhu, ale v zadním salonku zaplivaného výčepu v pražské bažině, kde parta samozvaných aristokratů s prázdnými půllitry přesvědčuje posledních pár štamgastů, že čím méně lidí jim věří, tím větší mají historickou pravdu, a když už jim z volebních preferencí zbydou sotva dvě procenta, vydávají to za důkaz, že jsou natolik geniální, až je obyčejný národ prostě nestačí pochopit.

Pak jsem dorazil k výběhu arcilotrů a křivých flanďáků z KDU-ČSL.                                                                                                                                      Na první pohled tam vládl téměř klášterní klid, jaký člověk zažije v zapadlé venkovské faře krátce po ranní mši.                                                            Všude panovala zbožná atmosféra, tiché úsměvy, sepjaté ruce a výrazy tak pokorné, že by jim i svatí na oltáři začali dělat místo.                              Celý výběh působil jako kříženec poutního místa, starobylého kláštera a rodinné hospody instalované v garáži, kde se už padesát let sedí u stejného stolu, pije z těch samých oprýskaných půllitrů a vypráví se pořád stejná pohádka o službě lidem, zatímco pod stolem se nenápadně přepočítávají židle, aby na každého z rodiny nějaká zůstala.                                                                                                                                            Jakmile se v dálce objevil správce rezervace s deskami nadepsanými "Ministerské funkce", celá ta idyla zmizela rychleji než rum z výčepu při vesnické tancovačce.                                                                                                                                                                                                           Ještě před vteřinou se výběhem neslo tiché rozjímání, ale najednou se z pokorných beránků stalo stádo závodních hřebců, které vyrazilo ke korytu s takovou vervou, že by jim rychlost záviděl hladový gepard, dostihový kůň i notorik, kterému v nálevně právě vyhlásili poslední rundu zdarma.                                                                                                                                                                                                                                  Nevěřícně jsem zíral, jak se z kázání o skromnosti během několika sekund stala olympiáda ve sprintu za ministerským křeslem.                      Největší kouzlo celého výběhu ale spočívalo v tom, že po každém takovém závodě se jeho obyvatelé během okamžiku vrátili ke svým zbožným výrazům, jako kouzelník v kočovném cirkuse, který právě schoval králíka do klobouku a tváří se, že žádný trik neexistuje.                                            Když pak návštěvníci opatrně nadhodili otázku, jak je možné, že se tahle strana pokaždé nějakým zázrakem udrží u vládního koryta, i když její volební podpora připomíná účet štamgasta po třítýdenním flámu, místní chovanci se jen tajemně usmáli, poklepali si na hruď a začali mluvit o hodnotách, tradicích a odpovědnosti s takovou přesvědčivostí, až jsem měl pocit, že nesedím u politického výběhu, ale v zadním salonku zaplivané putyky v pražské žumpě, kde se karetní podvodník právě snaží přesvědčit okradené hosty, že jim vlastně udělal laskavost.

Pak jsem dorazil k výběhu Pirátů.                                                                                                                                                                                          Ten vypadal úplně jinak než všechny předchozí.                                                                                                                                                        Připomínal studentský squat zkřížený s alternativním kulturním centrem, veganskou kavárnou, recyklačním dvorem, marihuanovým free shopem, sdílenou kolárnou a stánkem z letního hudebního festivalu, kde se už třetí den vede vášnivá debata o klimatické spravedlnosti, uhlíkové stopě festivalových kelímků a právech pampelišek, ale nikdo netuší, kdo nakonec zaplatí účet za elektřinu, vodu a pronájem pódia.                                    Všude visely duhové praporky, transparenty, manifesty, petice a cedule s tolika pravidly správného chování, že by jejich přečtení zabralo delší dobu než obeplutí zeměkoule na šlapadle.                                                                                                                                                                          Když jsem se zeptal, kde mají volební program, podali mi štos prezentací, pracovních skupin, kulatých stolů, workshopů a metodických příruček, z nichž každá trpělivě vysvětlovala, proč je naprosto nezbytné založit ještě jednu pracovní skupinu, která připraví harmonogram vzniku další pracovní skupiny, jež následně posoudí, zda je vhodné založit pracovní skupinu úplně novou.                                                                                    Obyvatelé výběhu působili dojmem lidí, kteří lopatu naposledy zahlédli jako ikonku v počítačové hře, zato o přerozdělování cizích peněz, dotací a grantů dokázali celé hodiny debatovat s vážností profesorů jaderné fyziky.                                                                                                                        Každou chvíli někdo svolával kruhovou diskusi, jiný, v náhubku, s obojkem kolem krku, koženém kostýmu a s pavími pery v holém zadku propagoval další duhový pochod, třetí organizoval kulatý stůl o významu kruhových diskusí, čtvrtý sepisoval grant na seminář o přínosech seminářů a pátý mezitím navrhoval etický kodex správného používání zájmen při objednávání piva ve stánku s bezlepkovým tofu gulášem.            Celý výběh připomínal kočovný cirkus, kde se klauni nehádají o to, kdo bude jezdit na slonovi, ale jestli se slon dostatečně identifikuje jako slon, zda podepsal informovaný souhlas a jestli se náhodou necítí druhově diskriminovaný přítomností velblouda, zatímco principál svolává krizový štáb kvůli tomu, že papoušek používá příliš tradiční slovník.                                                                                                                                                          Největší atrakce se však rozjela pokaždé, když se otevřela vrata s ministerskými funkcemi.                                                                                              V tu chvíli se z revolucionářů bojujících proti systému stávali jeho nejpilnější údržbáři a s rychlostí štamgastů, kteří právě zaslechli, že v zaplivané v knajpě u nádraží nalévají panáky zdarma, obsazovali každou volnou židli, kterou ještě minulý týden označovali za symbol zkostnatělé mocenské struktury.                                                                                                                                                                                                                                     A když se jich někdo zeptal, proč dnes dělají přesný opak toho, co ještě včera vykřikovali na demonstracích, odpověděli s kamennou tváří, že to není otočka, ale evoluce hodnot, modernizace postoje a strategická adaptace na měnící se realitu.                                                                                  V tu chvíli jsem měl pocit, že nestojím u politického výběhu, ale v zákulisí pouťového panoptika, kde principál už podesáté prodává stejnou rezavou atrakci, jen pokaždé pod novým názvem, s nově natřenou cedulí a za dvojnásobné vstupné, zatímco posledních pár diváků tleská ve stoje a navzájem se přesvědčuje, že právě byli svědky světové premiéry.

Na mapě zbývala ještě poslední zastávka.                                                                                                                                                                          Šipka ukazovala doprava.

"Pavilon zvlášť chráněných politických tupounů".

Už z dálky se odtamtud ozývala kakofonie, která zněla, jako když se před chlívkem pohádá hejno hus s opilým harmonikářem, do toho někdo mlátí poklicí o rezavý kýbl a z amplionu na pouti vyřvává sjetý konferenciér, že právě začíná světová soutěž v přehazování odpovědnosti.              Každou chvíli zaznělo slavnostní zatleskání, jako kdyby si osazenstvo právě pogratulovalo k objevu, že voda je mokrá.                                          Vzápětí se ozvalo pobouřené bučení stáda, které dostalo za úkol počítat do pěti bez pomoci poradního výboru.                                                          Mezi tím vším se neslo důstojné úřednické huhlání připomínající modlitbu účetních nad rozpočtem, z něhož už dávno všechno chutnější vyžrali lovci veřejných peněz, rozpočtoví přisírači a dojiči eráru, kteří se mezi ministerstvy, komisemi, radami, agenturami a neziskovkami přelévají jako stará smradlavá voda v plesnivém akváriu, kde už dávno neplavou ryby, ale jen nafouknuté kariéry a zkyslá ega.                                                      Čím víc jsem se blížil, tím silnější jsem měl pocit, že nejdu do žádného pavilonu, ale do zchátralého lunaparku pro politické vysloužilce.                    Tady se za státní peníze uchovávají paraziti, kteří by v normálním světě nevydrželi ani týden bez služebního auta, tiskového odboru, tří poradců, čtyř presstitutek a pěti servilních komentátorů připravených vysvětlit národu, že další ostuda je vlastně historický úspěch.                                          Úplně nejpodivnější na tom nebylo ani to, že uvnitř seděli živočichové, tvářící se jako strážci demokracie, přestože připomínali spíš zaprášené bolševické mumie z okresního výboru převlečené do drahých obleků.                                                                                                                              Jejich odbornost byla stejně přesvědčivá jako diplom pouťového léčitele vytištěný na domácí tiskárně a jejich sebevědomí bylo nafouknuté jako kolikou postižená kobyla zapomenutá na dešti.                                                                                                                                               Nejabsurdnější ale bylo něco úplně jiného. Kolem celé té ohrady stáli návštěvníci, poslušně tleskali, platili vstupné ze svých daní a ještě měli pocit, že pozorují elitu národa.                                                                                                                                                                                                          Přitom se před nimi nepředváděli žádní státníci ani reformátoři, ale parta politických nýmandů, kteří by se v putyce čtvrté cenové dokázali pohádat i s výčepním o tom, jestli se pivo správně točí zprava, nebo zleva.

Naprosto neskutečné bylo obsazení Pavilonu zvlášť chráněných politických tupounů

U hlavního vchodu stojí slavnostní patron pavilonu Gumák Nádherný, narcis, ověšený metály, stužkami a vlastní důležitostí jako pouťový maršál, kterému někdo omylem svěřil klíče od státní pokladny. Každého příchozího vítá výrazem člověka, který právě objevil Ameriku, a přestože se celý život motá kolem stejného kruhového objezdu, tak pokaždé slavnostně oznámí, že našel novou cestu. Když zrovna žádná výprava nevyráží, sedí před pavilonem na stoličce, vzpomíná na krásné časy ve Varšavské smlouvě a bolševické rozvědce, přitom hadrem leští svou papundeklovou sochu a občas jí zasalutuje, aby náhodou neztratila lesk ani úctu ke svému předobrazu.

Z reproduktorů se rozléhá slizký a vtíravý hlas konferenciéra Kupky Zlatoústého, který dokáže půl hodiny mluvit o ničem s takovou vervou, že si nakonec posluchač začne vyčítat, že vůbec čekal odpověď. Když zrovna nekomentuje svět, leští vlastní hodiny řečnického mistrovství a pečlivě hlídá, aby se při každém projevu stal hlavním tématem on sám, což se mu jako politickému nýmandovi dosud nepodařilo.                                        Jako vždy žvanil zbytečně a marně.                                                                                                                                                                                        Nakonec se pokaždé dokáže zamotat do vlastních keců jako pouťový vyvolávač, který přijel prodávat zázračný elixír, ale po hodině řečnění zjistí, že si nejvíc koupil vlastní reklamní řeči.

V čestné lóži sedí Nutelliér, Ničitel státu, který se tváří jako poslední zachránce evropské civilizace, zatímco si co pět minut uhlazuje sako, rovná kravatu a kontroluje, jestli na něj míří všechny kamery.                                                                                                                                                     Jeho pohled se přitom neustále stáčí směrem k Bruseli, odkud vyhlíží další pochvalu jako cirkusový pudl čekající na piškot po povedeném čísle. Toužebně vzdychá po své Uršule, přestože mu po celou dobu kálela na mastné čelo i na ustupující nastřelenou patku, a on to s výrazem oddaného ctitele vydával za vzácnou evropskou rosu, která prý padá jen na vyvolené.

O kulturní program pečuje Evička Tričko, kurtizána z Bologneského lesíka, která organizuje Festival správných názorů, kde se soutěží v tom, kdo natočí nejtrapnější video v prostředí veřejných hajzlů, kdo pronese nejvíc debilních frází bez jediné konkrétní myšlenky a kdo se stane nejvíc užitečným idiotem.                                                                                                                                                                                                                  Evička Tričko v této soutěži s přehledem vede.                                                                                                                                                                    Každý účastník dostane diplom za odvahu souhlasit s ostatními a zlatou medaili za schopnost tvářit se, že právě zachránil demokracii tím, že přidal další povinné školení a další tiskovou konferenci.

Po chodbách se neustále šourá tragikomická politická zdechlina Zdechy, vrchní hygienik správného názoru, který připomíná okresního sanitáře zkříženého s pouťovým biřicem a domovní důvěrnicí z padesátek.                                                                                                                                      V jedné ruce svírá rozprašovač dezinfekce na nežádoucí myšlenky, ve druhé tlustý šanon se seznamem lidí, kteří se dnes provinili tím nejhorším zločinem, že použili vlastní hlavu.                                                                                                                                                                                  Každého podezřelého okamžitě postříká ideologickým Savem, změří mu teplotu občanské poslušnosti, zkontroluje hladinu správného přesvědčení v krvi a nakonec mu vystaví potvrzení, že trpí akutním nedostatkem povolených názorů.                                                                      Když dlouho nenajde žádného hříšníka, začne kontrolovat sám sebe, protože v tomhle pavilonu je zdravý rozum nakažlivější než filcky v bordelu a jediný člověk, kterého se bojí víc než vlastního svědomí, je občan, který se místo televizních frází začne ptát obyčejným selským rozumem.

Hned za rohem pobíhá bohem i peklem prokletý flanďák Jurečka, vrchní správce pavilonu, který vypadá jako vedoucí pouti, kostelník, domovník a předseda výboru pro organizaci chaosu v jedné osobě.                                                                                                                                                  Každých pět minut někam běží s klíči u pasu, tváří se nesmírně zaměstnaně, a hledá další seniory, které by mohl okrást.                                              Když se někdo zeptá na výsledek, začne kolem sebe pobíhat rychleji než výčepák při hospodské rvačce a chrlí tolik slov, že by z nich šla postavit nová zasedací místnost pro krizový štáb.                                                                                                                                                                                A když už opravdu neví kudy kam, vytáhne z kapsy další křesťanské, morální ponaučení, zamává s ním jako pouťový kouzelník špinavou kartou a doufá, že si nikdo nevšimne, že králík z klobouku už dávno utekl zadním vchodem i s pokladnou.                                                                                  Obezřetně utajuje své chlastání na mejdanu po střelbě na Filozofické fakultě.

V nejtemnějším koutě pavilonu sedí Jan Jákob Boblig, blekotající mimoň a samozvaný vrchní inkvizitor celé téhle putovní atrakce.                          Připomíná zaprášeného kata z pouti, který sice dávno přišel o sekeru, ale o to usilovněji mává seznamem zakázaných názorů a tváří se, že právě na něm stojí osud civilizace.                                                                                                                                                                                              Pravda ho nezajímá ani za zlámanou grešli.                                                                                                                                                                            Fakta považuje za obtížný hmyz, který je potřeba rozmáčknout dřív, než začne bzučet, a zdravý rozum v něm vyvolává stejnou paniku jako kontrola finančního úřadu v bordelu na konci pouti.                                                                                                                                                            Celé dny proto obchází pavilon, hledá dalšího provinilce a s výrazem okresního drába rozhoduje, kdo bude dnes symbolicky přivázán k hranici správného názoru, veřejně odpískán, morálně ukamenován a vystaven na pranýři jen proto, aby si ostatní dvakrát rozmysleli, jestli náhodou neřeknou něco vlastního.                                                                                                                                                                                                        Když už žádného viníka nenajde, začne podezírat vlastní stín, protože v jeho světě je největším zločinem nekrást, nelhat ani nepodvádět, ale dovolit si přemýšlet bez povolení.                                                                                                                                                                                              V té chvíli se mění v pouťového vyvolávače politické inkvizice, který prodává strach po tunách, pohoršení po hektolitrech a cizí viny na metráky, zatímco kolem něj tleská parta stejně vyděšených kývačů, kteří se bojí jediné věci, že by příště mohli sedět na lavici obžalovaných oni sami.

Za oprýskanou přepážkou evidence sedí "mladá a pohledná" Blbuše, vrchní razítkovací kněžka pavilonu, která se tváří důležitěji než pokladní na pouti rozdávající poslední lístky do pekla.                                                                                                                                                                                  Razítkuje všechno, co jí přistane pod rukou, od žádostí přes stížnosti až po vlastní omyly, protože v tomhle ústavu má kulaté razítko větší váhu než selský rozum.                                                                                                                                                                                                                              Když zrovna nikdo nekouká, pod pultem nenápadně střelí nějaký ten diplom, osvědčení nebo potvrzení o správném smýšlení tomu, kdo správně přikývne, usměje se na kameru a nezapomene pochválit vedení celé téhle putovní šaškárny.                                                                                  Jakmile se před ní náhodou objeví zdravý rozum, chytne ho dvěma prsty a s maximálním odporem ho vyhodí, jako kdyby jí někdo položil na stůl chcíplou krysu z pražského kanálu.                                                                                                                                                                                            Okamžitě ho orazítkuje jako závadný materiál, uloží do oddělení ztrát a nálezů mezi poctivost, svědomí a obyčejnou slušnost a na šanon přilepí cedulku "Nebezpečný předmět. Nepoužívat bez povolení."                                                                                                                                              Potom spokojeně zazvoní na zvoneček, zavolá dalšího žadatele a s výrazem podvodnické hospodské, která právě nalévá desáté pivo na dluh, pokračuje ve výrobě úředních zázraků, protože v tomhle pavilonu se pravda razítkuje, rozum archivuje a absurdita se vydává za závaznou metodiku.

A úplně na konci pavilonu velí Hulvát Hřib svému proslulému Slepičímu džihádu, elitní jednotce hysterických opeřenců, která vyráží do útoku pokaždé, když někdo pronese větu bez předchozího schválení komisí pro správné myšlení.                                                                                              Stačí jediné slovo vybočující z hejna a z kurníku se vyvalí roj rozzuřených slepic, které kdákají hlasitěji než ampliony na pouti, mávají křídly jako stranické prapory při prvomájovém průvodu a vrhají se na každého nešťastníka s vervou opilých štamgastů z nádražní knajpy, když hospodský oznámí, že došlo pivo.                                                                                                                                                                                                              Nezajímá je, kdo má pravdu.                                                                                                                                                                                                Důležité je jen klovat.                                                                                                                                                                                                                    Klovají do argumentů, do vět, do významu slov i do zdravého rozumu tak dlouho, až po napadeném zůstane jen pár oklovaných kostí s cáry masa, cedulka s nápisem "Dezinformátor", hromada úředních protokolů a pocit, že právě absolvoval veřejnou popravu v cirkusové manéži, kde klauni rozhodují o vině a trestu, a obecenstvo tleská ještě dřív, než vůbec zjistí, co se stalo.                                                                                                A když náhodou v okolí žádná oběť není, celé hejno začne kdákat samo na sebe, protože v tomhle pavilonu je největším hříchem ticho, druhým přemýšlení a třetím odvaha říct nahlas něco, co není napsané na nástěnce u vchodu.

Když jsem konečně vyšel z Pavilonu zvlášť chráněných politických tupounů, připadal jsem si, jako kdybych právě absolvoval tříhodinovou prohlídku putovního cirkusu, kde klauni řídí stát, principál se korunuje každé ráno sám, krotitelé šelem se bojí vlastních slepic a pokladní vybírá vstupné od lidí, kterým ještě ráno tvrdila, že představení bude zdarma.                                                                                                                                Ve vzduchu pořád visel pach zkyslého guláše z nádražní knajpy, přepáleného kariérismu, zatuchlých kanceláří a laciného parfému politické nadřazenosti, který se marně snažil přebít odér starých průšvihů schovaných pod kobercem.

Ještě jednou jsem se ohlédl.                                                                                                                                                                                                      U vchodu si Gumák leštil vlastní sochu, Kupka Zlatoústý řečnil do prázdných reproduktorů, Nutelliér kontroloval, jestli jeho profil vypadá dost evropsky, Zdechy dezinfikoval poslední zbytky zdravého rozumu, Jurečka pobíhal s klíči, aniž by věděl od čeho jsou, Boblig vršil další hranici, Blbuše razítkovala absurditu jako závaznou metodiku a Hulvát Hřib právě vypouštěl další hejno rozzuřených slepic, které s divokým kdákáním vyrazilo hledat nové kacíře.

Zavřel jsem za sebou rezavou bránu, na které visela cedule "Nevstupovat bez ztráty zdravého rozumu."                                                                  Chvíli jsem jen stál, zapálil si cigaretu a zhluboka se nadechl, jako člověk, který právě utekl z blázince a ještě si není úplně jistý, jestli zůstal uvnitř on, nebo celý svět kolem něj.                                                                                                                                                                                                Pak jsem se pomalu vydal zpátky do své Kanceláře posledního rozumu.                                                                                                                            Na stole na mě čekal hrnek vystydlé kávy, hromada poznámek, další štos dokumentů a můj věrný klacek na šťourání v politických hromadách. Chvíli jsem na něj jen mlčky koukal a došlo mi, že tahle rezervace vlastně žádný plot nepotřebuje.                                                                                Její obyvatelé totiž dávno neutíkají ven.                                                                                                                                                                                    Oni se už mezitím rozlezli po ministerstvech, úřadech, televizních studiích, poradních sborech, komisích i evropských chodbách jako švábi po staré pavlači, a tváří se přitom, že právě oni představují poslední baštu rozumu.                                                                                                                    Sedl jsem si, otevřel notes a napsal první větu dalšího fejetonu.                                                                                                                                          Protože kdyby se v téhle zemi přestal ozývat i poslední protivný brouk, který klackem rozhrabává politické hromady, zůstalo by tu už jen spokojené mlaskání u státního koryta, potlesk komparzu a ticho.                                                                                                                                         A ticho ožebračovaných lidí je přesně to, na čem celé tohle panoptikum stojí.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                      Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                    redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk