Vondra, zbrojařský byznys a bruselská žumpa svatého pokrytectví

Vítejte v dalším dílu Kanceláře posledního rozumu, kde dnes společně sestoupíme do jedné z nejhlubších stok evropské politiky. Do bruselské žumpy svatého pokrytectví. Do místa, kde se už léta káže o morálce, transparentnosti, evropských hodnotách a boji proti střetu zájmů, zatímco pod hladinou bublají lobbisté, grantové pijavice, neziskoví evangelisté, korporátní obchodníci s vlivem a politici s páteří pružnou jako opakovaně použitá šprcka v laciném bordelu. Je to fascinující svět.

Když se do problému namočí někdo z nesprávného politického tábora, okamžitě nastupují servilní televizní moralisté, neziskové inkvizice, profesionální rozzuřenci a samozvaní strážci demokracie. Týdny vysvětlují národu, že právě sleduje největší ohrožení republiky od dob vpádu kobylek do Egypta.

Když se však nepříjemné otázky začnou vznášet kolem člověka ze správné stáje, nastane ticho. Takové to zvláštní bruselské ticho. Ticho husté jako kal na dně žumpy ve chvíli, kdy do něj někdo zapíchne vidle.

Tentokrát totiž reflektory nasvítily na Alexandra Vondru. Ano, právě na toho Alexandra Vondru. Leváka, který už dlouhá léta vystupuje jako jeden z nejhlasitějších tamborů evropského zbrojení. Člověka, který dokáže o hrozbách, armádách, vojenských rozpočtech a bezpečnosti mluvit s takovým nadšením, že by vedle něj působil i vojenský instruktor jako unavený hippík po týdnu marihuanové meditace.

Jenže nyní se objevila otázka, která se některým eurohujerům a celé opoziční Pětidemolici poslouchá velmi nepříjemně. Magazín Politico, který běžně nebývá podezírán z kacířských myšlenek vůči Bruseli zveřejnil informaci, podle níž se v Evropském parlamentu rozbíhá prověřování Vondrovy činnosti kvůli jeho působení v organizaci financované zbrojařskými firmami. Transparency International upozorňuje na možný střet zájmů, protože Vondra dlouhodobě podporuje navyšování vojenských výdajů a další zbrojení.

A právě tady začíná být situace zajímavá. Protože pokud politik dlouhodobě prosazuje vyšší vojenské rozpočty a současně působí v prostředí financovaném firmami, které mohou z těchto rozhodnutí profitovat, pak je naprosto legitimní položit jednoduchou otázku:

Nevzniká zde problém? Najednou se však místo obvyklého moralizování začínají objevovat slova jako kontext, interpretace, složitost situace a potřeba opatrnosti. Zkrátka všechna ta kouzelná zaklínadla, která bruselská sekta vytahuje pokaždé, když se problém objeví na nesprávném dvorku.

Do celé věci vstoupil také slovenský europoslanec Ľuboš Blaha, který dlouhodobě patří mezi Vondrovy kritiky. Podle něj nejde jen o jednoho politika, ale o mnohem širší problém.

A právě tady se dostáváme k jádru celé kauzy. Nejde totiž jen o Alexandra Vondru. Jde o celý systém. O síť think tanků, nadací, neziskových organizací, poradních center, expertních skupin a politických převodovek, které se kolem Bruselu pohybují jako hejna pijavic kolem otevřené rány. Každý má nějaký grant. Každý má nějakého sponzora. Každý má nějakou nadaci. Každý má nějakého partnera. Každý má nějaké hodnoty. A všichni dohromady vytvářejí dokonalý ekosystém, ve kterém se veřejnosti vyprávějí pohádky o nezávislosti, zatímco v zákulisí tečou peníze rychleji než pivo během obecní zabijačky.

Jenže kolem Vondry nevisí otazníky pouze kvůli současné kauze. Kritici mu připomínají i starší příběhy, které podle nich příliš nevoněly demokratickou levandulí. A tady se nabízí další nepříjemná otázka. Co onen známý zvací komprodopis na p.Jandejska, o kterém se svého času veřejně debatovalo a který Vondra představil i v televizním vysílání a největší veselí vyvolala jeho poznámka, že neví co v dopisu je, neboť on prý neumí rusky? Nepřipomínají podobné praktiky některým lidem metody StB, které měly zůstat pohřbené spolu s minulým režimem? Nepřipomíná to některým pamětníkům dobu, kdy se místo argumentů vytahovaly složky, kompromitující materiály a zákulisní hry?

A pak je tu ještě staré ProMoPro. Kauza, která by v normální zemi vyvolávala otázky ještě po letech. U nás však postupně zmizela v mlze politického zapomnění tak dokonale, že by jí mohl závidět i kouzelník z Las Vegas.

Jen se ptám. Stejně jako se ptají mnozí další. Protože právě otázky jsou základem demokracie. Nebo nám to alespoň léta tvrdí všichni ti profesionální školitelé správného myšlení.

A těch otázek přibývá. Bude celé prověřování pouze dalším bruselským divadlem pro veřejnost? Nebo bude mít skutečné důsledky?

Může celá kauza zasáhnout Vondrovu politickou budoucnost? Mohou přijít sankce? Mohlo by mít vyšetřování dopad i na jeho postavení v Evropském parlamentu? Nebo se celá věc rozplyne stejně rychle jako stovky jiných kauz, které zmizely v útrobách bruselské byrokracie? To dnes neví nikdo.

Jisté však je, že tato kauza otevírá dveře do místnosti, kterou by mnozí raději nechali zamčenou. Do místnosti, kde se potkává politika, moc, peníze, lobbing a ideologie. Do místnosti, kde se o míru mluví stále hlasitěji, zatímco vojenské rozpočty rostou rychleji než státní dluhy. Do místnosti, kde se káže transparentnost, ale financování některých organizací připomíná matrjošku schovanou v trezoru uzamčeném uvnitř další matrjošky. Do místnosti, kde se bojuje proti střetu zájmů, ovšem pouze do okamžiku, než se reflektor otočí směrem ke správným lidem.

Pokud je všechno v pořádku, ať je to vysvětleno. Pokud žádný problém neexistuje, ať jsou fakta položena na stůl.

Ale pokud někdo propojuje politickou moc, rozhodování o bezpečnosti a zájmy zbrojařského průmyslu, pak nejde o kauzu jednoho europoslance. Pak jde o další kapitolu velkého bruselského cirkusu.

Cirkusu, ve kterém klauni kážou o morálce, principálové mluví o transparentnosti a účet za celé představení mají jako obvykle zaplatit obyčejní občané. A právě proto stojí za to pokládat otázky. Protože důvěra nevzniká mlčením. Důvěra nevzniká tím, že se nepříjemné otázky zametou pod koberec. Důvěra vzniká odpověďmi. A těch je v bruselské žumpě poslední dobou zatraceně málo.