Vlhké sny Prevítka Ropušana

Ropušan se zase jednou probudil v leknínech, protáhl slizká brka, oklepal ze saka bahno, žabinec a zbytky politické důstojnosti a vyblil do éteru další státnický veleblábol: "Kdybych já byl za současných okolností premiér, tak bych…" Chvalme pánaboha, všechny svaté, pohanské bohy, hasiče, deratizátory a hlavně výčepního v posledním nonstopu na periferii, že nejsi, Prevítku. Česká politika už tak připomíná žumpu po povodni, do které někdo vysypal obsah sněmovní kantýny, přidal kolotoč z okresní pouti a nechal celé panoptikum tři dny kvasit na slunci. Představa Ropušana coby vrchního principála českého národního bordelu by proto nebyla změnou vlády, ale posledním dějstvím cirkusu, při němž klaun převezme pokladnu, opice ministerstva a ožralý poník zahraniční politiku. Zůstaň raději přilepený na dně svého močálu, kam slunce nesvítí ani omylem, protože představa premiéra Ropušana zavání kolektivní lobotomií prováděnou rezavou naběračkou někde za výčepem čtvrté cenové.

Když střízlivý i podroušený štamgast přelouská seznam grandiózních plánů, které by vrchní Ropušan okamžitě rozjel, vyvstává palčivá otázka, jestli se v místním politickém prasečáku chlastá Okena po kýblech, až mozek vytéká ušima do pilin pod výčepem, nebo jestli národ postihla hromadná ztráta paměti a zapomněl na nedávný estrádní tyjátr, který by nevzali ani do programu kočovného cirkusu po třech exekucích. Vypustit z huby požadavek na "okamžité obnovení strategické komunikace", kterou současná vládní parta zrušila, totiž vyžaduje žaludek otrlého kanálního potkana, paměť akvarijní rybičky po lobotomii a drzost starého štamgasta, který právě pochcal výčep, rozbil půllitr a vzápětí se dožaduje funkce vedoucího hygieny. Ropušan totiž nemluví o nějakém cizím lejnu, které mu připlavalo stokou pod oknem. Mluví o politickém výtvoru vlastní vládní stáje, kolem něhož ještě nedávno pochodovala celá parta s výrazem objevitelů státního rozumu, aby dnes dělal, jako kdyby strategická komunikace spadla z nebe, někdo cizí ji umlátil lopatou a on teď přichází v holínkách zachraňovat republiku před následky cizího bordelu.

Co přesně si pod strategickým kvákáním představit, kromě návratu orwellovských spolků typu KRIT, kde přemoudřelí darmožrouti za veřejné chechtáky šmírují lidi pomalu skrz klíčové dírky, třídí názory jako plesnivé salámy v závodní jídelně a potom kážou špinavému plebsu, která pohádka je právě povinná pravda a která už zavání závadovým myšlením? Má snad z politické maringotky znovu vylézt pološílený magor Foltýn, kterému se státní komunikace proměnila v hospodskou disciplínu hodu urážkou na občana, a místo srozumitelného vysvětlování vládní politiky zase kropit národ jedovatými slinami, nálepkami a slovníkem, vedle něhož působí hádka dvou namazaných štamgastů nad posledním utopencem jako seminář vídeňské diplomatické akademie? Jestli Ropušan sní právě o návratu podobného cirkusu, bylo by poctivější přestat tomu říkat strategická komunikace a pověsit nad vchod ceduli státního výčepu, kde se z veřejných peněz nalévá jediná povolená verze reality a každému, kdo nad půllitrem zvedne obočí, vrchní okamžitě připíše na účet nálepku "svině".

Máme snad znovu fasovat debilní kartičky s vládními moudry, financovat převýchovné tábory myšlení a krmit armádu vyžraných parazitů, PR šamanů a externích vyžírků z daní sedřeného dělníka, který večer počítá drobné na zvětralé pivo? Pokud stát potřebuje cokoliv křísit z mrtvých, pak elementární schopnost vyklopit karty na stůl, mluvit na rovinu a nesypat lidem do ksichtu vápno pokaždé, když začnou remcat na vrchnost.

Další perla z Ropušanova komediantského klobouku velí "adekvátně navýšit rozpočet bezpečnostních služeb", což připomíná trik staré kurvy s kapavkou, která po třiceti letech v přístavním bordelu nakráčí do kostela a začne z kazatelny přednášet o panenské čistotě. Nejdřív je potřeba vyrobit pořádnou várku hysterie, aby hospodský lid nabyl dojmu, že tajné služby a chudáci fízlové živoří o suchých kůrkách někde v zapadlé tůňce státní bažiny, topí si ve služebně třemi stránkami starého trestního řádu a poslední dalekohled si půjčují na směny od hajného. Potom už stačí, aby Ropušan slavnostně vyjel z politické žumpy na vychrtlé, kostnaté herce, v jedné ruce měšec veřejných chechtáků, ve druhé trubku posledního spasitele bezpečnosti, a oznámil plebsu, že právě osobně zachraňuje republiku před zkázou. Lacinější pouťovou šaškárnu by člověk pohledal i u maringotky, kde za dvacku házíte třemi míčky na plechovky a hlavní cenou je plyšový medvěd, kterému už před deseti lety vypadlo oko.

Bezpečnostním aparátům se rozpočty neškrtaly, nýbrž bobtnaly jako bachor štamgasta po desátém pivu, a taková realita sedí černá na bílém v rozpočtových lejstrech bez ohledu na to, kolik politické mlhy Ropušan vypustí z útrob své politické žumpy. Debatovat o opodstatněnosti dalších miliard je samozřejmě legitimní hospodská i parlamentní disciplína, protože stát může dojít k závěru, že policie, hasiči nebo tajné služby potřebují víc peněz, lidí či vybavení. Krmit ovšem veřejnost báchorkami o podvyživených bezpečnostních složkách, které údajně sedí v koutě státního chlíva, okusují suchou kůrku a čekají, až jim spasitel Ropušan přinese kasičku, už není debata o prioritách, ale prachobyčejné politické žvanění zasmrádlé hnojem z maštale STAN.

Státní pokladna má totiž pro podobné pouťové kejklíře jednu zatraceně nepříjemnou vlastnost: čísla neumějí salutovat, nemají stranickou legitimaci, nechodí na tiskovky a odmítají se posrat strachy před politickým principálem. Sedí v účetních knihách, rozpočtových kapitolách a závěrečných účtech jako nasraný výčepní nad nezaplaceným lístkem a čekají, až někdo začne u pípy vyprávět pohádku o tom, jak bezpečnostní aparát celé roky hladověl. Potom stačí otevřít kasu, vytáhnout účtenky a nafoukané hospodské tlachání politických panáků se rozsype po podlaze nálevny jako pytel pilin hozený do louže chcanek.

Korunu celé estrádě nasazuje Ropušanův brekot nad osekáním dotací na "mediální gramotnost a boj proti dezinformacím", což v překladu z politického ptydepe do jazyka čtvrté cenové zní podstatně prostěji: někde u vysychajícího koryta začíná být podezřele vidět dno. Zrušení několika tabulkových židlí a přesun agendy pod obyčejné tiskové oddělení rozkopalo pohodlný model, kolem něhož se za veřejné chechtáky roztáčel kolotoč projektů, expertů, seminářů, kampaní a dalších bohulibých krmítek, jejichž skutečný přínos by člověk hledal lupou i po třech panácích. Jestli kolem podobné agendy skutečně proteklo zhruba sto milionů korun, bylo by zatraceně zajímavé položit na výčep účet a ukázat, jaký konkrétní užitek za ně občan dostal, protože samotné zaklínadlo "boj proti dezinformacím" ještě z každého utraceného milionu nedělá svatou relikvii.

Ropušanův kvikot proto působí jako kvílení štamgasta, kterému hospodský po letech zavřel sekeru a najednou chce vědět, kdo všechny rundy objednal, kdo je vypil a proč účet platila celá hospoda. Pohodlný stůl, kolem něhož se mohly motat spřátelené partičky, samozvaní vykladači pravdy a profesionální zachránci občanova mozku před nesprávnou myšlenkou, dostal kopanec do nohy a zpod ubrusu začaly vypadávat účtenky. Právě v takové chvíli se z politické bažiny pravidelně ozve zoufalé kvákání o ohrožení demokracie, protože málokterá demokracie bývá pro její placené zachránce tak krásná jako demokracie s plným korytem.

Vykřikovat hystericky o škrtech nestačí, protože každá hospoda pozná rozdíl mezi rozbitou kasou a zavřeným kohoutem, z něhož někomu roky tekly veřejné chechtáky. Mnohem zajímavější by bylo konečně položit na ulepený výčep účty a začít se ptát, kdo přesně si ze zhruba stovky milionů ukrojil, komu peníze přistály na stole, za jaké projekty, kampaně, analýzy, školení a papírové tanečky byly vyplaceny a hlavně jaká hmatatelná hodnota z celé černé díry nakonec vylezla. Jestli výsledkem nebylo nic než pár powerpointů, brožurek, konferencí, samozvaných strážců pravdy a hromada úředního papíru, potom se nabízí nepříjemná otázka, jestli nešlo o bohapusté pálení bankovek na oltáři neschopnosti, kde místo kadidla doutnaly faktury a kolem posvátného koryta obřadně tančili příjemci dotací.

Vytisknout na bezcenný pamflet nápis "boj za pravdu" totiž ještě neznamená, že účet automaticky získá svatozář, odpustek a nedotknutelnost relikvie uložené za neprůstřelným sklem. Veřejná koruna zůstává veřejnou korunou, i když ji někdo navoní demokracií, převáže mašlí mediální gramotnosti a pokropí svěcenou vodou strategické komunikace. Ropušan může kolem vysychajícího koryta mávat kadidelnicí až do bezvědomí, ale hospodského nakonec stejně zajímá jediná zatraceně přízemní věc: kdo chlastal, co objednal, kolik účet stál a co za něj celá hospoda skutečně dostala.

Schopnost rozpoznat šméčko, fake news a manipulaci samozřejmě smysl dává, o tom žádná, protože informační stoka je narvaná podvody, propagandou a hovadinami stejně jako hajzl na nádraží po sobotní pouti. Jenže užitečný cíl nesmí fungovat jako bianko šek pro každého vyčůraného vyžírku, který se naučí vyslovovat "mediální gramotnost", pověsí si na krk cedulku bojovníka za pravdu a přisaje se na státní cecek tak důkladně, že ho od veřejných peněz neodtrhne ani instalatér s hasákem. Ušlechtilý nápis na faktuře totiž ještě nedokazuje užitečnost projektu, stejně jako cedule "luxusní restaurace" neudělá ze zavšiveného pajzlu podnik s michelinskou hvězdou.

Pokud státní aparát zjistí, že za miliony vyteklé z pokladny do dotačního kanálu dostal leda velký kulový, pár trapných plakátků, prezentaci o sedmdesáti snímcích a seminář, na kterém jeden placený mudrc vysvětloval druhému placenému mudrci, proč musí být placeni oba, má svatou povinnost kohouty nemilosrdně utáhnout. Následovat nemá Ropušanův pohřební pochod za zavřeným korytem, ale účetní inventura až na holou prdel: kolik se utratilo, komu, za co, s jakým výsledkem a kdo výdaj schválil. A jestli po odhrnutí dotačního hnoje zůstane jen hromada faktur a užitek velikosti chcíplé mouchy na parapetu, odpovědní panáci nemají dostat další grant na vysvětlení předchozího grantu, nýbrž být hnáni k odpovědnosti za veřejné chechtáky, které poslali do hajzlu.

Takže laskavě zabrzdi, Ropušane, stáhni za sebou rákosovou plentu, zalez zpátky pod pařez ve své politické bažině a nevykládej hospodě další pohádky o záchraně světa za cizí prachy, protože lidi v ulicích zajímají především tvrdé výsledky, nikoliv další naleštěné tunely zavrtané do veřejných rozpočtů, nad jejichž vchodem visí vznešená cedule o demokracii, bezpečnosti nebo boji za pravdu. Každý politický principál umí rozhazovat chechtáky z cizí šrajtofle a potom u televizního mikrofonu předvádět státnický výraz spasitele, ale skutečné umění začíná ve chvíli, kdy má ukázat účet, doložit výsledek a vysvětlit nasranému štamgastovi, proč z jeho peněz zaplatil další várku expertů, projektů, brožurek a dotačních kejklířů.                                                                                                                                                                                                                                      Složenky, daně a odvody totiž neplatí virtuální bytosti vyrobené v PR agenturách ani pohádkoví skřítci z ministerských tiskových oddělení, ale reální lidé, kterým stát každý měsíc sahá do peněženky s jistotou kapsáře v přeplněné tramvaji. Požadovat vyúčtování každé veřejné koruny proto není dezinformace, extremismus ani útok na demokracii, ale naprostý základ normálně fungujícího státu. Bez podobné kontroly se z republiky rychle stane rozvrzaná maštal, kde u jednoho žlabu chrochtají dotační vyžírkové, u druhého přežvykují političtí panáci, ve stáji se po kolena brodíme hnojem a vrchní Ropušan stojí na převráceném kýblu, mává prázdnou kasou nad hlavou a huláká, že potřebuje ještě pár miliard, aby mohl celý chlív konečně zachránit.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                  Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                    Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                    redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                      Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                            Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                          Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                        Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                            Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                              Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                   Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                          Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                  Mstivoj Facebrouk