Vítejte v žumpě lidské nenávisti, malosti a zloby !!!

Přátelé, vítejte v Kanceláři posledního rozumu. Hoďte do sebe panáka, připoutejte žaludek řemenem a kýbl si dejte radši k židli, protože dneska se brodíme pražskou stokou, kde už dávno neteče voda, ale lidská zloba, nenávist a morální splašky tak husté, že by v nich chcípl i kanalizační potkan.

Poslechněte si vybranou rétoriku hrdinů současného politického lunaparku. Martin Ondráček, prominentní šíbr pouťové atrakce Dárek pro Putina, kolem nákupu vrtulníku Čestmír mlží způsobem, vedle kterého vypadá zakouřená putyka ve čtyři ráno jako observatoř, a do veřejného prostoru vypustil perlu: "Je to skvělé, protože za mojí prací zůstává spousta mrtvých Rusáků." Člověk by čekal charitativní projekt, dostane místo něj slovník výčepního válečníka, který si nad bůhví kolikátým půllitrem kreslí čárky za mrtvoly a připadá si jako maršál zeměkoule.

Do stejného sudu žluči si namočil tlamu německý novinář Michael Martens, který se v Bělehradě na tiskové konferenci Zelenského zeptal: "Jak můžeme pomoci zabíjet více Rusů?" Paráda. Diplomacie podle čtvrté cenové. Ještě tácek pod půllitr, nakládaný hermelín a můžeme řešit, kolik mrtvých je potřeba k dosažení správné evropské morální teploty.

Vybral jsem tyto dva exempláře z panoptika, protože kdybychom měli vytahovat každý podobný výrok z pražsko-bruselského močálu, potřebujeme bagr, fekální vůz a tým prosektorů v ochranných oblecích. Nenávist se totiž v politickém cirkusu převlékla do svátečního saka, navoněla se demokracií a promenáduje se po manéži, jako kdyby přání dalších mrtvých bylo společenskou disciplínou pro lepší lidi. Jakmile dostane nenávist správnou adresu, správnou národnost a správné politické razítko, část tupého publika ještě zatleská a objedná si další kolo.

Člověk pak jenom zírá, kam až může veřejná řeč sklouznout, aniž by někomu v bažině blikla kontrolka. U jiných výroků se svolávají mravokárné komise, televizní tribunály a procesí profesionálních pohoršenců. Tady se kolem slovní žumpy našlapuje po špičkách, aby si někdo náhodou neumazal naleštěné lakýrky.

Historie přitom ukazuje jednu dost odpornou zákonitost. Jakmile společnost začne dělit mrtvé na politicky přijatelné a politicky nevhodné, hospoda civilizace pomalu zavírá a otevírá se výčep barbarství. Evropa už zažila dobu, kdy byla nenávist k vybrané skupině nejen tolerovaná, ale společensky výhodná, otevírala dveře ke kariéře a z lidského charakteru udělala kus hajzlpapíru opatřený úředním štemplem. Hákové kříže na rukávech nám připomínají, kam podobná morální kanalizace dokáže dojít, když se jí přestane říkat kanalizace a začne se prodávat jako ctnost.

Stejně nebezpečné je romantizovat historické násilí podle toho, kdo zrovna držel pušku a proti komu ji namířil. Bandera, ukrajinský nacionalismus, masakry polského obyvatelstva i dnešní spory o pojmenovávání ulic nejsou hospodská pohádka o hodných a zlých kašpárcích. Právě proto bychom měli být sakra opatrní pokaždé, když někdo začne z mrtvých lidí dělat potleskovou kulisu pro vlastní politický cirkus. Protože ven, ze stoky se civilizaci neleze snadno. Zato sklouznout do ní umí po hlavě, v naleštěných botách a ještě za potlesku publika.

Podobnou zhoubu dokáže vyrobit i nekontrolovaná migrace z rozvrácených a chudých koutů Afriky a Blízkého východu. Jakmile stát otevře vrata bez pravidel, kontroly a schopnosti vymáhat vlastní zákony, zadělává si na vykradený dvorek, kde hospodář stojí s vidlemi v ruce a překvapeně čumí, že mu někdo mezitím rozebral kurník, vypil studnu a požaduje klíče od baráku.

A jak se část migračního průseru projevuje? Vedle kriminality, ghett a kulturních střetů také nenávistí. Nenávistí vůči starousedlíkům, pohrdáním společností, která příchozím poskytla bezpečí a sociální zázemí, a někdy dokonce odporem vůči progresivním aktivistům, kteří ještě včera po náměstích mávali duhovými prapory a skandovali "Free queer Palestine". Evropský absurdistán tak zase předvádí varieté, kde jedna část publika tleská vlastnímu kopanci do zadku a druhá už prodává vstupenky na přídavek.

Jenže dovážet nenávist přes hranice ani není vždycky potřeba. Domácí politická bažina má vlastní chov. Když máte ve výběhu Ondráčka s kecy o mrtvých Rusech nebo Martense s otázkou, jak pomoci zabíjet více Rusů, nemusíte čekat na žádnou migrační vlnu. Evropská knajpa si zvládne uvařit kýbl nenávistné žluči sama, nalít ji do křišťálových skleniček, přilepit etiketu správná věc a ještě uspořádat konferenci o humanismu.

Dolfi v srdci a válečné maso na porážku Evropa přitom po porážce Hitlera navršila hory zákonů, směrnic, deklarací a papírů, aby se podobná zrůdnost už nikdy neopakovala. Výsledek někdy připomíná hasičskou stanici postavenou z benzínových kanystrů. Paragrafů proti nenávisti máme plnou stodolu, ale jakmile nenávist dostane politicky schválenou adresu, část veřejného prostoru začne dělat, že smrad přichází ze sousedního chlíva.

Najednou slyšíme řeči o mrtvých příslušnících celého národa, otázky, jak jich zabíjet víc, a všechno se balí do celofánu velkého dějinného úkolu. Pochybnost se mění skoro v kacířství, účet letí ke stropu a zbrojní výdaje se prodávají jako vstupenka do ráje. Politický lunapark má otevřeno, kolotoč rachotí, pokladny cinkají a lidské životy se v hospodské debatě mění v čísla na tácku.

Nejodpornější okamžik nastává, když někdo přestane rozlišovat mezi podporou napadené země a představou, že další lidské maso v rakvích automaticky vyřeší problém. Ukrajinští muži nejsou pytle cementu, které lze naložit na korbu a odvézt podle přání politických šíbrů od bruselské bažiny. Debata o jejich pobytové ochraně, mobilizaci nebo návratu na Ukrajinu proto nesmí vypadat jako objednávka dobytčáků na frontu.

Jenže pražsko-bruselská žumpa miluje jednoduché recepty. Přisypat další miliardy, objednat další železo, pokřtít další veřejnou sbírku vlasteneckým názvem a před kamerami nasadit výraz státníka, který právě zachránil civilizaci. Nutelliér s Gumákem se pak mohou slavnostně vyfotit u dalšího kusu techniky a politická chátra zatleská, protože ve stáji znovu krásně zacinkalo krmné koryto.

A já stojím u výčepu, koukám na evropský močál a přemýšlím, kdy se z hesla "už nikdy nenávist vůči národům" stalo "nenávist nevadí, když míří správným směrem". Právě v podobném okamžiku začíná být smrad ze stoky zatraceně povědomý.

Když se krvavý kolotoč v roce 2022 roztočil naplno, řekl jsem si, že v podobné maškarádě nebudu sedět v koutě u vystydlého kafe, držet hubu a čekat, až politická pouť zavře krám. Někdo přece musí ukázat prstem na žumpu, kde se lidské životy mění v čísla, válka v televizní estrádu a každý pochybovač dostane od samozvaných majitelů pravdy cedulku na krk dřív, než stačí dopít první půllitr.

Evropa už jednou zažila, kam může dojít propaganda, odlidštění celých národů a poslušné mlčení okolí. Šest milionů zavražděných Židů, miliony dalších obětí nacistického teroru a obludné vyhlazovací plány namířené také proti Slovanům nejsou dekorace z muzea, které jednou ročně oprášíme věncem a druhý den pokračujeme ve stejné hospodské soutěži, komu lze beztrestně přát smrt. Historie není hajzlpapír v nádražní putyce, který po použití spláchneme a objednáme další rundu.

Právě výroky Ondráčka, Martense a dalších válečných roztleskávačů mi znovu připomněly, proč Facebrouk vůbec leze po kolenou do politické žumpy. Proč jsem se vykašlal na pohodlné sezení za pecí, otevřel dveře Kanceláře posledního rozumu a začal šťourat klackem do bažiny, přestože z ní okamžitě vyletěla hejna samozvaných strážců správného názoru, aby mi vysvětlila, kdo smí mluvit, kdo má držet hubu a komu už je dovoleno přišpendlit cedulku extrémista.

Od začátku jsem měl proti celé politicko-mediální mašinérii šanci asi jako ožralý harmonikář z nádražní čtyřky proti obrněnému cirkusu s granty, televizemi, aparátem a vlastním orchestrem. Jenže právě proto má cenu do plechového kolosu aspoň mlátit půllitrem. Ne proto, že ho jeden Facebrouk porazí, ale protože mlčet pokaždé, když se z nenávisti začne stávat společensky přijatelná disciplína, znamená přidržovat politickým gaunerům vrata.

A jestli mi za podobné kecy někdo zase pověsí na krk ceduli extremisty? Klidně. V pražské stoce nálepek mají celý šuplík. Horší by bylo jednou sedět nad posledním pivem, čumět do prázdného půllitru a přiznat si, že když močál začal smrdět až ke stropu, držel jsem hubu, protože jsem se bál, že si někdo umaže rukavičky.

Bojovat se musí. I kdyby měl člověk proti obrněnému cirkusu jen provázkový luk, ostrou hubu a poslední půllitr munice.

Krvavý účet a pochod do dobytčáků                                                                                                                                                                                                                Protože v Ondráčkově a Martensově světě se mi žít nechce. Ve světě, kde se nad mrtvými lidmi cinká půllitrem, počítají se jako body na pouti a otázka, jak zabíjet víc příslušníků nějakého národa, může zaznít s elegancí objednávky dvou utopenců a jednoho piva. Radši budu stát po kolena v močálu a rvát se s proudem, než jednou z bezpečného břehu čumět, jak smradlavá lavina politické nenávisti zalila celou hospodu i s výčepem.

Žaloba od Oganesjana, trestní oznámení, nadávky, posměšky ani hospodské kecy zblblého okolí nejsou nic proti představě, že se jednou válečné šílenství přelije až k nám a političtí šíbři začnou vysvětlovat, proč naše děti potřebují uniformu, pušku a jednosměrnou jízdenku někam k zákopu. Stačí poslouchat, jak lehce se dneska mluví o lidských životech, jako kdyby na ministerstvu obrany vedli sklad brambor a pouze řešili, kolik pytlů ještě zbývá poslat na východ.

Ani excelentní politický blb, dementosaurus Zdechovský, našeptávač, protokolář Kolář nebo jiná libovolná hradní figurka nejsou sami o sobě nejděsivější. Mnohem horší je politická bažina, kde se postupně zabydlí představa, že občan představuje položku v mobilizačním excelu a lidský život spotřební materiál pro velké geopolitické šachy. Papaláš pronese řeč, generál ukáže šipku na mapě, zbrojař vystaví fakturu a Pepík od vedle má dodat syna. Nádherná dělba práce. Jeden dodá kecy, druhý munici, třetí rakev a čtvrtý ji zaplatí.

Kdykoliv slyším Ondráčkovy kecy o mrtvých Rusech, připomínám si, proč podle mě zpátečka neexistuje. Nečekám slávu, metály ani dechovku před Kanceláří posledního rozumu. Spíš další kýble nadávek, práci a nekonečné přehrabování politické žumpy klackem, protože právě tak vypadá úděl člověka, který odmítá sedět v nálevně se založenýma rukama a čekat, až mu někdo oznámí, že válka už není televizní pořad, ale rodinný program.

Radši budu dnes poslouchat, že kvůli Facebroukovi trávím méně času s rodinou, než abych jednou musel vysvětlovat, proč jsem držel hubu v době, kdy se z lidí začínaly dělat statistické kusy. Radši budu snášet kýble hnoje presstitutek a morální kázání profesionálních strážců jediné správné pravdy, než jednou stát u krajnice a sledovat, jak státní aparát násilím cpe mladé chlapy do autobusů s vysvětlením, že dějiny právě potřebují další maso.

A radši budu dneska sypat vlastní kačky do budování Facebrouka, jeho zázemí a prostoru, kde lze podobnému cirkusu nadávat bez povolenky od vrchního principála, než jednou shánět úplatky pro válečné veksláky, kteří budou rozhodovat, kdo skončí doma a kdo v zákopu. Protože válečný bordel má jednu starou neměnnou vlastnost: nahoře se pronášejí vznešené projevy, dole se krvácí a někde mezi tím si vždycky nějaký šíbr pořídí zlatý hajzl, vilu u moře a jachtu v Dubaji.

Politická žumpa totiž nikdy neposílá na jatka vlastní zadky nebo zadky svých dětí. Vždycky hledá cizí.

Na závěr                                                                                                                                                                                                                                                  Bohové! Mohu udělat jen málo.                                                                                                                                                                                            Jsem obyčejný chlap s hubou, klávesnicí a Kanceláří posledního rozumu proti celému cirkusu naleštěných papalášů, presstitutek a bruselských vykladačů jediné správné pravdy.                                                                                                                                                                                            Až ale jednou přijde chvíle skládat účty, budu moct říct alespoň jedno: nestál jsem s rukama v klíně a nedržel hubu.                                                      Nemlčel jsem, když se z Bandery dělal hrdina. Nemlčel jsem, když se nenávist převlékala za ctnost a mrtví lidé se měnili v politické skóre. Nedržel jsem hubu ani ve chvíli, kdy pražští a bruselští váleční roztleskávači začali mluvit o zabíjení způsobem, jakým se ve čtyřce objednává další runda, a přemýšleli, jak krvavý účet ještě navýšit.                                                                                                                                                                                Proti podobné mašinérii jsem jen dědek s prakem před branou politické žumpy. Ale prak jsem nezahodil, hubu jsem nezavřel a před močálem jsem se neposral.                                                                                                                                                                                                                        Až tedy jednou bohové otevřou účetní knihu a zeptají se, co jsem dělal, když se kolem mě z nenávisti zase stávala společenská disciplína, odpověď bude jednoduchá:                                                                                                                                                                                                        "Málo. Ale mlčet jsem odmítl."

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu. Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                  redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                  Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                            Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                    S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                        Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                      Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                            Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                   Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                          Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk