Virus kreténizmu nakazil česká média !!!

Groteska z Krkavčích hor a bruselského chlíva                                                                                                                                                                                                                                                                                                          Zdravím celou zoufalou společnost od lepkavého pultu čtvrté cenové a rovnou lezu do ringu bez rukavic, protože veřejná maškaráda už dávno překročila hranici, za kterou normálnímu člověku nedochází pouze trpělivost, ale začíná se mu obracet žaludek jako kolotoč na pouti po třetím rumu a prošlém párku. Výrazy, které ještě před pár lety patřily do nejtemnějšího kouta noční putyky mezi pisoár, automat na cigára a štamgasta spícího v tlačence, se dnes derou na jazyk úplně samy. Smrad z veřejného prostoru totiž připomíná stáj, do které třicet let nikdo nevlezl s vidlemi, zato se před vraty vystřídalo šest vlád, dvanáct komisí a stádo politických pacholků vysvětlujících, že hromada hnoje uprostřed maštale je ve skutečnosti evropská příležitost.

Stačí po ránu odklopit víko mediální žumpy a místo zpráv na člověka vyšplouchne další kýbl splašků. Jednou se dozvíme, že vládce Kremlu údajně bloudí před objektivy, podruhé že ztrácí balanc na koberci, potřetí už skoro čekám mimořádné vysílání o tom, že si při státní návštěvě spletl hajzlík s věšákem a geopolitická rovnováha planety visí na posledním knoflíku jeho saka. Zpravodajství se místy mění v pouťovou atrakci, kde principál mává megafonem, presstitutská kapela tříská do bubnu a každé škobrtnutí, zakašlání nebo křivé podívání dostane takovou dramatickou omáčku, až by vedle ní mexická telenovela působila jako zápis ze schůze zahrádkářů.                                                                                                                  Novinářský cirkus se zřejmě rozhodl soutěžit s propagandistickou stokou o putovní pohár "Zlatého hovna" a jedinou disciplínou je výroba největšího informačního lejna z co nejmenšího drobku. Rozum mezitím sedí venku na obrubníku, kouří poslední cigáro a odmítá vlézt dovnitř, protože v šapitó už není místo. Všude pobíhají presstitutky s kýblem senzací, političtí kejklíři tahají z klobouku další správný názor a bruselská stáj k tomu z lóže důstojně přikyvuje, jako stará kurva s kapavkou, která po třiceti letech v bordelu začala přednášet o panenství a základech osobní hygieny.                                                                                                                                                                                                                              Veřejný prostor tak připomíná pražskou bažinu po průtrži mračen. Morálka plave břichem vzhůru, elementární úsudek ucpal kanál a zdravý rozum někdo naposledy zahlédl, jak s kufrem utíká směrem k hranicím. Uprostřed močálu přitom dál stojí naleštění političtí pávi, mediální šašci a bruselští čeledíni, všichni po kolena v hovnech, ale s výrazem majitelů lázní. Smrdí to až na ulici, bublá to jako ToiToika před výbuchem a z každé další várky informačních splašků se ozývá stejné slavnostní zakokrhání: "občane, hlavně drž hubu, protože odborníci právě pro tebe znovu zachraňují svět".                                                                                                                                                                                                                                          Servilní, zaprodaná televizní studia mezitím nasadily funebrácké ksichty, naleštily lopaty a s vážností pohřebáka účtujícího pozůstalým poslední cestu opisují z bulvárních plátků pohádky o nebožtíkovi z Kremlu, nacpaném v mrazicím boxu, aby vzápětí stejnému publiku servírovaly báchorky o jeho zázračném zmrtvýchvstání v paláci. Mediální cirkus připomíná pouťovou márnici přistavenou k nálevně čtvrté cenové: dopoledne mrtvola, odpoledne dvojník, večer originál a před půlnocí patrně přijede Rasputin na kolotoči, Lenin vyskočí z mauzolea a principál vyhlásí tombolu o poslední zbytky zdravého rozumu. Putinovo jméno se přitom omílá od rána do noci v tak odporných souvislostech, až člověk čeká, kdy nějaký presstitutský génius objeví Putina také za drahým rohlíkem, ucpaným hajzlem na hlavním nádraží, chcíplým kaprem ve Vltavě a ranní kocovinou redaktora, který večer přechlastal vlastní morální převahu.                                                                                                                                        Presstitutkám zřejmě hráblo v makovicích definitivně, protože informační žumpou se brodí s rozkoší prasete vypuštěného do čerstvého močálu a každou další báchorku rozčochtají po veřejném prostoru, dokud z ní nevznikne mazlavá mediální kaše vhodná k nalévání do hlav tupounů od snídaně až po večerní zprávy. Nenávist crčí z obrazovek po kýblech, společnost se porcuje na znepřátelené kusy jako prase na zabijačce a kolem celé stoky pobíhá parta debilních televizních ksichtů s výrazem apoštolů pravdy, přestože jejich pouťový krám začíná připomínat věštírnu mezi střelnicí, kadibudkou a stánkem s prošlými klobásami. Zdravý rozum už dávno leží za výčepem v bezvědomí, soudnost někdo prochlastal a poslední zbytky novinářské důstojnosti odvezl fekální vůz rovnou do pražské žumpy.

Zvláštní výběrovou kategorií zůstávají vládní i opoziční šašci z Pětilepry, kterým stejné jméno crčí z tlamy jako pomyje z prasklé roury pod nádražním hajzlem. Z cizího vládce si vyrobili univerzální nepřátelskou politickou modlu, strašáka, fackovacího panáka, gumovou pannu i pouťovou atrakci v jednom balení, bez jehož pravidelného poplivání už snad nedokážou otevřít tiskovou konferenci, vysvětlit vlastní průser ani dopotácet ze sněmovního bufetu na hajzl. Jakmile začne smrdět domácí hnůj, stačí ukázat prstem na východ, třikrát zakřičet správné zaklínadlo a doufat, že občan přestane čmuchat kolem českého koryta, kde se mezitím politická prasata rochní v teplých pomyjích a tváří se jako správní rada lázní.          Česká politická bažina tak získala univerzálního čerta na pružině, kterého lze vytáhnout z krabice při každém domácím průseru. Rozpočet teče jak hajzl po silvestrovské směně? Kreml. Ministr posere, na co sáhne? Kreml. Politická komunikace připomíná ožralého harmonikáře padajícího ze schodů i s basou piv? Kreml. Opozice potřebuje deset minut televizního kyslíku a nemá zrovna nic čerstvého v kýblu? Kreml. Brzy snad v parlamentní kantýně dojde hořčice, svolá se bezpečnostní rada státu, šest zachmuřených expertů vytáhne mapu Evropy a večerní zprávy oznámí podezření na hybridní útok proti českému párku. Cizí vládce se stal politickým hajzlpapírem na každý domácí průser, zatímco pasáci českého bordelu dál sedí u koryt, cákají kolem sebe sračky a diví se, proč jejich naleštěná žumpa smrdí až na ulici.

Celou věčnost navíc masíruje mozky druhé uctívané jméno ze sousedního bojiště, jemuž část mediálního cirkusu vystavěla pomník rychleji, než vesnický podvodník obere hejla u skořápek na pouti. Zelený vyšňupaný mužík vyskakuje z kliky od hajzlu, leze z tuby od zubní pasty, číhá pod víčkem od paštiky a zamořuje veřejný vzduch tak dokonale, že i obyčejná úleva na nádražním hajzlu, doprovázená mohutným únikem střevních plynů začíná znít jako extatické vydechnutí jména ukrajinského hrdiny. Stačí ještě přivřít oči a člověk má pocit, že slyší orgasmus nadrženého studentíka před kabinetem Blbuše v dobách velkého kšeftování s rychlotituly, kdy akademická důstojnost svištěla kanálem a kolem pokladny se vznášela vůně vzdělání, lejster a čerstvě naleštěné prestiže.

Zpoza oceánu mezitím mediální kuchaři upekli z Trumpa lidožravou bestii tak obludných rozměrů, že vedle něj vypadá přerostlá filmová opice jako plyšový mazlíček do dětské postýlky. Starého Doníka pečou, smaží, dusí, rožní, marinují a protahují mediálním mlýnkem na tisíc způsobů, až z celé kuchyně lítá mastnota na strop a bruselský pingl nestačí měnit ubrusy. Trump je současně řezník, zákazník, prase na rožni i účet za hostinu, podle toho, jaký blázen zrovna drží naběračku. Bruselská maštal totiž zjistila, že americký cecek není automatická pípa s nekonečným přísunem mléka, a od té chvíle se po evropském chlívu rozléhá uražené kvičení, bouchání do stolů a hrdinské řeči o strategické samostatnosti.

Bruselská neoliberální parta proto teatrálně buší pěstičkami do vlastních propadlých hrudníčků, vyhlašuje evropskou soběstačnost a tváří se jako hospodský rváč, který právě vyzval celou ulici na férovku, přestože mu kamarádi zezadu drží kalhoty, aby mu nespadly ke kotníkům. Z řečnického pultu létají slova o síle, nezávislosti, konkurenceschopnosti a strategické autonomii, zatímco za kulisami bruselského šapitó pobíhá účetní s kalkulačkou, průmyslník s oprátkou na krku a občan s fakturou za energie, která vypadá jako výkupné za unesenou tchyni.

Evropský politický skanzen tak připomíná bordel po policejní razii, kde bordelmamá stojí uprostřed rozkopaných dveří, v ruce třímá manifest o sexuální zdrženlivosti a hostům vysvětluje, že podnik vstupuje do nové epochy morální čistoty. Proud umíme prodražit, průmyslu nasadit betonové boty, podnikatele prohnat úřednickým močálem a občana vláčet regulační stokou tak dlouho, dokud nezačne považovat obyčejnou žárovku za luxusní investiční instrument.                                                                                                                                                                                    Pak se kurvy z Brusele slavnostně postaví před kamery, nadmou hrudníky a oznámí světu, že právě vyléčily Evropu z kapavky, kterou ji samy nakazily, a teď z ní konečně vybudují konkurenceschopný ráj. Za jejich zády mezitím chcípá poslední kůň, hoří maštal, průmyslník balí fabriku do kufru a čeledín uprostřed plamenů poctivě vyplňuje formulář o uhlíkové stopě kýble s vodou. Než začne hasit, musí samozřejmě ještě ověřit, zda kýbl splňuje evropskou taxonomii, voda má certifikovaný původ, její přeprava neporušila klimatické cíle a požár byl založen sociálně spravedlivým, genderově vyváženým a uhlíkově odpovědným způsobem. Až potom může maštal shořet podle všech platných evropských předpisů.

Není třeba courat daleko po světovém panoptiku, protože domácí politická žumpa nabízí vlastní varieté zdarma a bez přestávky. Z Filipa Turka část mediálního cirkusu vyrobila nácka podle nalinkovaných notiček politruků ještě dřív, než stačil poslední klaun v šapitó dopít ranní kafe. Jenže sranda dostala poněkud groteskní zápletku: policie letos napsala, že některé prověřované příspěvky podle jejího závěru naplnily znaky podněcování k nenávisti a sympatií k nacismu, stíhání však kvůli promlčení nepřišlo; Turek autorství části materiálů odmítá. Mediální pouť se přesto roztočila tak zběsile, že kádrovací kolotoč málem urval hřídel a vyletěl i s principálem přes plot.                                                                                                                              Červencovou silniční mačkanici pak rota militantních presstitutek propírala jako královské prostěradlo po první návštěvě prince, následníka v bordelu. Každý šroubek z mercedesu dostal vlastní komentář, každý metr asfaltu tři experty a málem se čekalo na zvláštní vyjádření meteorologů o směru větru nad I. P. Pavlova. Policie přitom zahájila trestní řízení kvůli podezření na ublížení na zdraví z nedbalosti, nikoho tehdy neobvinila a později zveřejněná policejní kategorizace označila příčinu nehody jako agresivní jízdu, aniž sama určovala, který účastník ji způsobil. Jenže mediální kolotoč už dávno svištěl, popcorn praskal a pouťový amplion řval do ulice, protože čekání na konečné razítko je pro cirkus asi stejně vzrušující jako sledovat schnoucí omítku na hajzlu.                                                                                                                                                                  Z archivů se zároveň vytahovaly staré příspěvky, svědci, zhrzené milenky, bývalí známí i obvinění z osobního života, až domácí politika připomínala půdu bordelu, kde každý po letech objeví zaprášený kufr a slavnostně oznámí, že uvnitř určitě leží mrtvola. Pravomocně odloženo bylo například oznámení týkající se údajného domácího násilí, zatímco svědek spojený s archivem sociálních sítí veřejně tvrdil, že je připraven autenticitu materiálů dosvědčit policii. Výsledkem je stará dobrá Facebroukovská groteska: jeden stánek prodává Turka jako nácka, druhý jako oběť štvanice, třetí už smaží langoše na oleji z dopravní nehody a uprostřed všeho stojí občan se zvětralým pivem, kouká na kádrovací centrifugu a přemýšlí, jestli ještě sleduje politiku, nebo okresní cirkus, kde se místo medvěda na motorce vodí po manéži momentálně mediálně nejvýnosnější nepohodlný ksicht.

Rozebírat samotnou válečnou hysterii už skoro nemá smysl, protože jakýkoliv střízlivější pohled dávno zadupaly do bláta podpatky fanatiků z obou stran informačního výčepu. Zůstává vzpomínka na spanilé jízdy se žlutomodrými fanglemi po náměstích, kde vyřvávali zaprodaní baviči, komediantská šmíra blekotala politická moudra s výrazem věštce po lobotomii a opoziční fialové loutky přisypávaly svoje jedovaté slinty do společného kotle tak usilovně, až se nad celým stádem vznášel hustý žlutomodrý opar, cpán lidem do chřtánu jako skelná vata při soutěži o největšího vola okresu. Náměstí chvílemi připomínala politickou pouť po požití lysohlávek, kde se mávalo, zpívalo, řečnilo a každý pochybovač riskoval, že ho místní sbor strážců jediné správné pravdy označí za kremelskou filcku ještě dřív, než stihne dopít pivo.

Společnost je mezitím znechucená, zoufalé politické a mediální elity melou z posledního a zbytky energie cpou do leštění hradního komouše,  Gumáka jako novodobého spasitele české kotliny. Hradní marketing ho strká veřejnosti pod nos jak záchranka čpavek člověku, který omdlel při pohledu na účet za energie, aranžuje prezidentské pózy připomínající renesanční sochy odlité v kasárenské prádelně a kolem celé figuríny se vznáší trapná, nakašírovaná aureola státnické vznešenosti tak hustá, že by se dala krájet rezavým bodákem. Historie přitom není žádná tajná složka zamčená ve sklepě: Gumák sám ve svém odporném, oficiálním životopisu uvádí členství v KSČ v letech 1985 až 1989 a vojenskou kariéru zahájenou roku 1983.                                                                                                                                                                                                    Gumákovy obdivovatelky, postarší matróny v letech pak mohou vzdychat blahem nad vizáží obstarožního lampasáka Varšavské smlouvy v záloze , zatímco fotografové hledají úhel, při kterém Gumák nevypadal jako mozkový titán a IQ 107, ale jako směs římského vojevůdce, Jamese Bonda po vojenském cvičení a katalogového Kena pro podzimní kolekci NATO. Hradní cirkus naleští motorku, narovná bradu, přisvítí profil a republika dostane další dávku prezidentského čpavku přímo do nosních dírek. Stačí už jen fanfára, bílý kůň a dvacet panen rozhazujících okvětní lístky, aby se z bývalého komunisty a profesionálního rozvědčíka stal v očích oddaného publika český Aragorn z Černoučku, jenž přijel zachránit království před účtem za plyn. 

Politická groteska nakonec připomíná stádo pochodující k rokli, zatímco principál z amplionu oznamuje, že cesta vede bezpečně vzhůru. Občan táhne na krku faktury, průmysl funí jako poslední herka před kafilerií, bruselský čeledín mu přivazuje další pytel regulací a domácí politická stáj slavnostně vysvětluje, že právě nastává období prosperity. Jestli bude podobná záchranná jízda pokračovat, obyčejné vydechnutí se jednou opravdu stane luxusním produktem: člověk se nadechne, plynoměr zacinká, banka pošle nabídku spotřebitelského úvěru a z Brusele přiletí formulář, zda vypuštěný prd splňuje emisní normu. Pak už zbývá jen skočit do rokle, cestou zaplatit ekologický poplatek za opotřebení šutrů a dole poděkovat politické maštali za další úspěšný krok k lepším zítřkům.                                                                                                                  

Mediální Mordor jako by měl jediný úkol: vyhubit poslední zbytky zdravého selského rozumu a místo nich naočkovat do makovic nákazu tuposti, poslušnosti a schopnosti sežrat každé informační lejno, pokud je správně zabaleno, orazítkováno a třikrát prohnáno televizním výčepem. Stud dávno chcípl někde za stodolou, soudnost spláchli do kanálu a politická maštal jede na vlně válečného běsnění, při kterém se z každého pochybovače vyrábí podezřelý kus dobytka a z každého bruselského lejstra se tesá deska s přikázáním.                                                                      Nad celým chlívem trůní mumie, führerka Leyenová, bruselská velekněžka s výrazem vrchní účetní Titaniku, která stojí na můstku, rozdává cestujícím další formuláře a vysvětluje jim strategickou odolnost právě ve chvíli, kdy už voda šplouchá přes palubu a lodní orchestr ladí poslední valčík.                                                                                                                                                                                                                                      Bruselská stoka přitom chrlí další várky vznešených keců o hodnotách, bezpečnosti, odolnosti a evropské budoucnosti, zatímco pod naleštěným pódiem rachotí zbrojní fabriky a zbrojařští baroni počítají zakázky s blaženým výrazem hospodského, kterému právě přijely tři autobusy žíznivých horníků. Válka je tragédie pro lidi, ale pro obchodníka se smrtícími hračkami může být zároveň zatraceně výnosný kšeft, a čím déle politickým cirkusem duní bubny, tím víc se kolem válečného koryta tlačí dodavatelé, prostředníci, lobbisté a všelijací obchodní kouzelníci s kufříkem plným smluv. Z lidského neštěstí se tak v nejtemnější části politické nálevny stává účetní položka, z granátu výrobek, z mrtvého statistika a z další miliardy slavnostní tiskovka s občerstvením.

Kolem koryta se pak motá pestrá sestava politických lhářů, propagandistických šmejdů, kariérních feťáků závislých na moci a civilizačního odpadu, který by dokázal udělat powerpointovou prezentaci i z hromadného hrobu, kdyby na posledním slajdu svítila správná kolonka rozpočtu. Morálka sedí venku před putykou s rozbitou hubou, svědomí dávno odešlo bez placení a uvnitř se dál připíjí na hodnoty, zatímco účet za celý bordel putuje jako vždycky k obyčejnému člověku.                                                                                                                                                            Politická chátra totiž ovládá prastarý hospodský trik dokonale: hostina je jejich, koryto je jejich, muzika hraje pro ně, ale když přijde vrchní s účtem, strčí ho občanovi pod nos a ještě mu vysvětlí, jaké má štěstí, že smí platit.

Mechanismus fungování zpravodajských poskoků už působí tak průhledně, jako sklo ve dveřích nádražní putyky. Unijní mocipáni rozhazují grantové dukáty přes štědře dotované neziskovky, kolem peněz krouží celé hejno projektových supů a mediální čeledíni pak veřejnosti servírují vlastní pohled na svět s výrazem vrchního someliéra, přestože z konvice občas táhne stejná stará ideologická brynda. Grant sem, projekt tam, mediální gramotnost do třetího kýble, boj proti dezinformacím do čtvrtého a kolem bruselského koryta vzniká tak hustá síť všelijakých spolků, expertů, analytiků a samozvaných hlídačů pravdy, že kdyby do ní spadl mamut, dodnes vyplňuje formulář o střetu zájmů.                                                                                                      Profesionální odstup mezitím vzal kramle zadním vchodem a některé televizní debaty, zejména v ČT na Krkavčích horách nebo CNN Prima news,  připomínají hospodskou rvačku, při které moderátor zapomněl, že má hlídat výčep, a místo toho už stojí na stole, mává půllitrem a řve na hosta, kterého si předem vybral za vesnického debila večera. Otázka se položí, odpověď se nenechá doříct, obočí vyletí ke stropu, ksicht se zkřiví do výrazu uražené kurvy, která právě zjistila, že zákazník nechce šukat, ale přišel pouze na kávu, a publikum má okamžitě pochopit, kdo je v televizním chlívku správně očkovaný kus a koho je dovoleno vláčet močálem. Z presstitutky se stává žalobce, soudce, porota i hospodský vyhazovač v jedné osobě a z debaty pouťová střelnice, kde jsou některé flinty předem nabité a některým šaškům už před začátkem namalovali terč na prdel.                                                                                                                                                                                                                    Novinářská profese pak místy chcípá na úbytě z chorobné touhy po panském potlesku za bezbřehou lokajštinu. Místo hlídacího psa moci dostáváme naleštěného bruselského pudlíka, který před správnými dveřmi vrtí ocáskem, před nesprávnými cení zuby a za odměnu očekává granuli, grant nebo alespoň pochvalné podrbání za uchem od správně progresivního panstva. Jakmile se z novináře stane ministrant u oltáře vlastní ideologie, může si průkazku PRESS strčit za klobouk a jít rovnou roznášet letáky. Žurnalistika totiž bez odstupu připomíná čtvrtou cenovou bez piva: výčep stojí, lokál smrdí, vrchní je protivný a jediným produktem podniku zůstává teplá pěna keců.

Vymírání neoliberální bandy už podle všeho klepe na vrata politické maštale, jenže osazenstvo se koryt drží tak zuřivě, až jim lámou nehty.                    Penězovody pořád tečou, korporátní sýpky sypou žrádlo, grantové jesle jsou nacpané až po okraj a mnohohlavá hydra ještě kope kolem sebe jako stará herka, která už jednou nohou stojí v kafilerii, ale pořád se snaží ukousnout veterináři kus prdele. Jedna hlava vyřvává o hodnotách, druhá o správných názorech, třetí zakládá neziskovku, čtvrtá vypisuje grant, pátá pořádá konferenci o konferenci a šestá už fakturuje občerstvení. Celý chcípající cirkus se přitom tváří jako budoucnost lidstva, přestože zpod šapitó táhne zatuchlina staré ideologické maringotky, které upadla kola, chcípl kůň a principál stále prodává lístky na cestu do ráje.                                                                                                                                                                    Největší prdel celé mediální stoky ovšem teprve přichází a jmenuje se umělá inteligence. Roky nám pisálkové a televizní hlasatelé vysvětlovali, jak jsou jejich mozky nenahraditelným chrámem vzdělanosti, jak bez jejich moudrého výkladu občan netrefí ani z hajzlu do kuchyně a jak civilizace zkolabuje ve chvíli, kdy večerní ksicht nepřečte z obrazovky šest vět napsaných někým jiným. Do naleštěné redakční maštale však právě vleze digitální kombajn, který nepotřebuje kafíčko, služební taxík, teambuilding, ego masírované třikrát denně ani půlhodinovou poradu o tom, zda má být v titulku vykřičník. Najednou zjišťuje celé stádo obstarožních, přežitých mediálních kurev, že jejich údajně nenahraditelné řemeslo zvládne bedna křemíku rychleji, levněji a bez potřeby tvářit se u toho jako apoštol pravdy na cestě do televizního nebe.

Pisálky a hlasatele samozřejmě AI nesežere fyzicky i s botama, což je škoda pro milovníky groteskního divadla, ale jejich dosavadní pohodlný výběh může rozorat jako buldozer skládku. Rutinní přepisování agentur, vyrábění vatových titulků, mechanické shrnování tiskových zpráv a televizní čtení písmenek z čtecího zařízení už přestává být posvátným řemeslem vyvolených.                                                                                        Mediální dinosaurus tak stojí po kolena v hovnech, v jedné ruce drží novinářskou legitimaci, druhou ukazuje na meteorit a ještě stíhá publiku vysvětlovat, že žádný meteorit neexistuje, případně že jeho dopad bude nutné správně interpretovat.                                                                          Pointa celé frašky o strachu a hrůze některých mediálních kurev je nádherně jedovatá. Profesionální vykladači světa strávili roky svých ubohých, zbytečných životů poučováním lidí, kdo je zastaralý, nevzdělaný, nepřizpůsobivý a neschopný pochopit příchod nové doby, až jim nová doba sama vlezla do redakce, kopla je do prdele, sedla si za jejich počítač a zeptala se, k čemu přesně jsou tam ještě potřeba. Mediální žumpu totiž čeká vlastní průmyslová revoluce a největší rachot nebude dělat umělá inteligence, nýbrž vyděšené kvičení obstarožních štětek, vyháněných od koryta ve chvíli, kdy účetní zjistí, že digitální čeledín nežere stravenky, nechce přidat a nepotřebuje ani kancelářskou židli.                                          Poslední prolhanou omluvu pak možná ani nestihnou vykoktat, protože AI ji za ně napíše dřív, než presstitutka nasadí tragický ksicht !!! 

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                      Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                  Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl ?                                                                                                                                      redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů.                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                      Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                      Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                          Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                              Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                                  Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk