Válka pravomocí

Několikaměsíční přetahovaná mezi Hradem a vládou dospěla do okamžiku, kdy někdo konečně vytáhl poslední špunt z politického papiňáku a vypustil všechnu nahromaděnou páru ven. Vláda totiž oznámila složení české delegace na summit NATO v Turecku a mezi jmény lidí, kteří pojedou zastupovat Českou republiku, jméno bolševického lampasáka, maršála Gumáka, jednoduše není. Zatímco premiér Andrej Babiš, ministr zahraničí Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zuna balí obleky, složky a diplomatické úsměvy, Gumák zůstává doma. Poprvé po dlouhé době totiž zjistil, že generálské epolety sice vypadají dobře na fotografiích, ale samy o sobě nezaručují místo v letadle. A právě v tu chvíli se ukázalo, že několikaměsíční partie mezi Hradem a vládou skončila způsobem, který ještě před pár měsíci většina presstitutek a eurohujerů z opozišní Pětilepry považovala za nemožný. Hradní komouš, který byl zvyklý vstupovat do zahraniční politiky s jistotou člověka přesvědčeného, že mu patří půlka hřiště, zůstal stát za postranní čarou a může pouze sledovat, jak na trávník nastupují jiní hráči.

Přišel okamžik, který bude pro značnou část presstitutek stejně bolestivý jako kopnutí do holeně o vlastní morální nadřazenost. Ať si totiž o Petru Macinkovi myslí kdokoliv cokoliv, svůj souboj s Gumákem vyhrál. Ne v televizních debatách. Ne v komentářích presstitutek a servilních moderátorů, zejména z obzvlášť zatuchlé mediální žumpy zvané Česká televize. Ne v akademických rozpravách politologických mudrců typu pološíleného Schmartze, kterého z klecového lůžka pouštějí pouze při mimořádných příležitostech, televizních debatách a jiných mediálních pohromách. Tvora, který s výrazem trolla vyhnaného z horské jeskyně dokáže dvacet minut vysvětlovat, někdy slovy, jindy nepříčetným řevem, za podpory vyvalených očí, křečovitých grimas a vodopádu slin něco, co by normální člověk shrnul do jediné věty. Živočicha, který každou debatu promění ve zvláštní směs politologického semináře, skupinové terapie, hospodské rvačky a veřejného exorcismu, během něhož není nikdy úplně jasné, zda právě analyzuje politickou situaci, nebo vyvolává dávno zapomenuté démony bruselské demokracie. Oponent si přitom po celou dobu nemůže být jistý, zda v příštím okamžiku vytáhne další politologickou teorii, nebo přeskočí stůl a zakousne se mu do krku jako podvyživený vlkodlak, kterému právě někdo sebral poslední porci evropských dotací. Macinka vyhrál ho způsobem, který politické dementosaury bolí ze všeho nejvíc. Výsledkem. Gumák na summit NATO nejede. Ministr zahraničí, kterému ještě nedávno celé hejfno mediálních papagájů vysvětlovalo, proč se mýlí, jak moc se mýlí a proč by se měl okamžitě vrátit do politické školky, tam jede. Tabule svítí, rozhodčí odpískal konec a skóre je vidět i bez brýlí, lupy a několika hodin komentářů na České televizi.

Všechny řeči o tom, kdo měl mít podle presstitutek pravdu, jsou v tuto chvíli asi stejně důležité jako názor cestujícího na jízdní řád ve chvíli, kdy mu vlak právě zmizel za obzorem a průvodčí z posledního vagónu naposledy zamával. Politika je totiž krutá disciplína. Nezapisují se do ní komentáře, analýzy, záchvaty morálního pohoršení ani hysterické výkřiky mediálních kazatelů demokracie. Nezapisují se do ní sloupky, tweety, televizní mudrování ani kolektivní vzlykání komentátorského akvária.

Zapisuje se pouze výsledek.

A ten dnes svítí na tabuli mimořádně nepříjemně pro Gumáka, jeho loutkovodiče, marketéry, dvorní našeptávače a celý houf profesionálních výrobců prezidentského lesku. Ještě bolestivější pohled to musí být pro starého hradního hada a ostatní politické alchymisty, kteří celé měsíce syčeli do médií, že něco takového se přece stát nemůže, stát nesmí a hlavně nikdy nestane.

Jenže stalo se. A stejně jako mnohokrát v politice se znovu ukázalo, že realita má odporný zvyk kašlat na přání presstitutek, servilních komentátorů, ignorovat přání marketérů a s obzvláštní chutí rozkopávat pečlivě budované mediální hrady z písku. Stačí jeden silnější příliv skutečnosti a celé týdny televizního mudrování, novinových komentářů a marketingového lakování reality se sesypou rychleji než pískový hrad, když přijde větší vlna.

Najednou nezbude nic než mokrý písek, několik bezcenných skořápek a skupina zmatených stavitelů, kteří si ještě před chvílí byli naprosto jistí, že jejich dílo přežije věčnost.

Když Gumák odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, Macinka prohlásil, že vláda k němu začne přistupovat stejně jako k opozici a že pokud bude záležet na ministerstvu zahraničí, Gumák na summit NATO nepojede. Většina presstitučního orchestru nad tím tehdy mávla rukou podobně jako hosté v hospodě nad řečmi místního podivína. Komentátoři si odfrkli, televizní experti nasadili své oblíbené povýšené úsměvy a politologové začali veřejnosti vysvětlovat, proč se něco takového nikdy nemůže stát, nemá šanci se stát a vlastně ani nesmí stát. V televizních studiích se opět rozjela oblíbená disciplína české mediální žumpy. Nezkoumat, co se může stát, ale vysvětlovat, proč se to stát nesmí. Každý, kdo tvrdil opak, byl okamžitě zařazen do kategorie politických kacířů, nebezpečných populistů, narušitelů zavedeného pořádku a dalších oblíbených nálepek, které presstitutky vytahují pokaždé, když realita odmítá spolupracovat s jejich scénářem.

Dnes se ukázalo, že to nebyla silná slova určená do televizního studia. Nebyla to póza. Nebyla to marketingová věta pro večerní zprávy.

Byla to výstraha. A stejně jako mnoho jiných výstrah v politice byla vysmívána, zlehčována a ignorována až do okamžiku, kdy se proměnila ve skutečnost. V tu chvíli už nezbylo než sledovat, jak se další z pečlivě budovaných mediálních jistot sesypala pod vlastní vahou a zmizela rychleji než předvolební sliby v okamžiku, kdy se zavřou volební místnosti a začnou se počítat hlasy.

Premiér Babiš po jednání vlády odmítl, že by šlo o osobní pomstu nebo vyřizování účtů. Tvrdí, že jde o čistě praktické rozhodnutí. Na jednáních, kde se řeší obrana země, zahraniční politika a závazky za stovky miliard korun, mají podle vlády sedět lidé, kteří za tato rozhodnutí nesou odpovědnost a kteří je budou následně vysvětlovat občanům.

Jinými slovy řečeno, vláda Gumákovi právě vzkázala něco, co se na Hradě nebude poslouchat snadno:

Děkujeme za službu vlasti. Děkujeme za zahraniční cesty, za projevy, za fotografie s generály, králi, prezidenty a premiéry. Děkujeme za vyprávění o zachraňování raněných, bojích s krokodýly, dobrodružstvích z vojenských misí, za diplomatické výlety, paktování s Lichtenštejny, přátelské potřásání rukou se sudetskými šlechtici, teroristou Šarou i za všechny ty historky, které znějí jako směs válečného filmu, foglarovky a dobrodružného románu pro pokročilé skauty. Ale o zahraniční politice této země budeme rozhodovat my.

Současně je potřeba připomenout, že vláda Gumáka nikam nezavírá. Hradní komouš během posledních měsíců procestoval značnou část planety, navštívil řadu zemí, poskytl desítky rozhovorů, pronesl nespočet projevů a tu a tam si neodpustil ani několik dobře mířených šťouchanců směrem k vlastní vládě. Navzdory všem jeho excesům mu navíc byla nedávno schválena další cesta na summit OSN, takže vyprávění o prezidentovi uvězněném na Hradě připomíná spíše scénář dobrodružného románu než politickou realitu.

Představa, že Gumák sedí zavřený na Hradě jako vězeň na Bezdězi, z hradních oken vyhlíží kolemjdoucí diplomaty a se slzou v oku sleduje odlétající vládní speciály, je proto směšná. Stejně směšná jako tvrzení, že mu vláda brání vykonávat funkci, zatímco mu současně schvaluje další zahraniční cesty.

Skutečný problém totiž neleží v cestování. Neleží ani v summitu NATO. A dokonce neleží ani v Turecku.

Skutečný problém leží v otázce, kdo určuje zahraniční politiku České republiky. Zda vláda, která za ni nese odpovědnost, skládá účty voličům a ponese následky svých rozhodnutí. Nebo hradní komouš, který si po letech mediálního obdivu zvykl vstupovat do politických sporů s jistotou člověka přesvědčeného, že jeho hodnost, popularita, pečlivě naleštěný mediální obraz a několik generálských hvězd na náramenících samy o sobě představují argument.

Právě tady se totiž z protokolárního sporu stává boj o moc. Právě tady přestává jít o jedno místo v letadle. Právě tady začíná souboj o to, kdo bude v této zemi skutečně určovat směr. A právě proto je celá tahle válka mnohem důležitější než jedno prázdné sedadlo v letadle směřujícím do Turecka. Protože ve skutečnosti se nebojuje o Turecko. Nebojuje se ani o summit NATO. Bojuje se o to, kdo bude držet kormidlo české zahraniční politiky. Kdo bude stát u kormidla. A kdo bude stát na palubě a poslouchat rozkazy.

Vláda dospěla k závěru, že Gumák začal stále častěji vstupovat do prostoru, který považuje za svou vlastní kompetenci. A ve chvíli, kdy odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem navrženým premiérem, podle mnohých překročil hranici, za kterou už nebyl vnímán jako nestranná hlava státu stojící nad politickým zápasem, ale jako jeden z jeho aktivních účastníků.

V očích podstatné části vládního tábora se tak z Gumáka stal politický hráč. Podle některých už dokonce nehraje roli prezidenta stojícího nad stranami, ale chová se spíše jako vůdce opozice s kanceláří na Hradě. Hráč, který už není rozhodčím stojícím uprostřed hřiště, ale jedním z mužů v dresu, kteří bojují o výsledek zápasu a občas by nejraději určovali i pravidla hry.

Právě tehdy se z chladného vztahu stal konflikt. Právě tehdy skončilo období opatrného našlapování kolem sebe. Právě tehdy se mezi Hradem a vládou vykopaly první zákopy.

A právě tehdy začala studená válka mezi Hradem a vládou, která dnes vyústila v bitvu o summit NATO, ale ve skutečnosti se vede o něco mnohem většího. O moc, vliv a hranice prezidentských pravomocí. O odpověď na otázku, zda bude prezident rozhodčím, nebo dalším hráčem na hřišti.

Teď ovšem přichází nejzajímavější část celého příběhu.

Gumák totiž dlouhé měsíce naznačoval, že pokud ho vláda na summitu nezařadí, podá kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu.

A dnes svá slova proměnil v čin.

Pokud uspěje, bude se prezentovat jako muž, který se postavil vládě a zvítězil. Pokud prohraje, zcela jistě předstoupí před kamery, nasadí svůj tradiční, pečlivě naprogramovaný výraz spravedlivého rozhořčení klidného gumobota, několikrát vážně přikývne, pronese několik vět o ústavních principech, odpovědnosti a respektu k institucím a nakonec oznámí, že jako správný demokrat rozhodnutí soudu samozřejmě respektuje. Přesně tak, jak se sluší a patří na člověka, který nikdy nezapomene vypadat státnicky ani ve chvíli, kdy právě schytal politickou facku.

Žaloba nakonec skutečně přišla. Ne proto, že by šlo o summit NATO. Ne proto, že by šlo o jednu zahraniční cestu. A dokonce ani ne proto, že by šlo o Turecko Přišla proto, že po měsících veřejných prohlášení, výhrůžek, mediálních štvanic a pokusů dostat Babiše a jeho vládu pod tlak, může být pro zbytnělé ego lampasáka v záloze a jeho khaki dušičku jednodušší vstoupit do soudní bitvy než vysvětlovat vlastnímu hadímu táboru, proč do ní nevstoupil.

Protože jedna věc je měsíce hřímat o ústavních principech, prezidentských pravomocích a obraně ústavního pořádku. A druhá věc je ve chvíli, kdy přijde čas, sklopit uši, schovat šavli a tiše ustoupit. To by se totiž v hradním teráriu plném syčících poradců, dvorních našeptávačů a mediálních fanoušků vysvětlovalo podstatně hůř než případná prohra u soudu. Teď už nebude řeč o Turecku. Nebude řeč ani o NATO. Půjde o další kapitolu války mezi Hradem a vládou. Války, která začala buzerováním Babiše, pokračovala sporem o Filipa Turka, přerostla v Gumákem zbytečně vyvolanou, trapnou aféru s textovými zprávami, bezpečnostními složkami a zákulisními půtkami a nyní se přesouvá přímo na území ústavních kompetencí.

Komentátoři budou psát analýzy. Politologové budou kreslit grafy. Presstitutky budou opět vysvětlovat veřejnosti, co si má myslet.

A občan bude dál platit účet.

Jedna věc je však po dnešku zřejmá. Celá tato kauza nevznikla kvůli summitu NATO. Nevznikla kvůli Turecku.

Vznikla proto, že se proti sobě postavila vláda, která chce vládnout a má plné ruce práce s uzdravováním vybrakované republiky Nutelliérovou smečkou a mozkový gigant s IQ 107, který si po letech řvaní na buzeráku a nekritického mediálního obdivu zvykl, že jeho přání jsou automaticky považována za státnický názor a jeho názor za rozkaz. Je výsledkem Gumákova přebujelého ega, návyků starého lampasáka Varšavské smlouvy v záloze a neutuchajícího syčení hradní hadí smečky, která mu celé měsíce našeptává, že prezident není součástí ústavního systému, ale něco stojícího nad ním.

A právě proto dnes nestojíme na začátku sporu.

Stojíme u jeho dalšího dějství. Opona se zvedá, Herci už jsou na jevišti, Presstitutky si brousí pera, Politologové fixy, Hradní hadi jedové váčky.

A divákům nezbývá než sledovat, jak se další kapitola českého absurdistánu řítí na scénu s elegancí opilého nosorožce na kolečkových bruslích.

Teď už není řeč o Turecku. Není řeč ani o NATO. Jde o Ústavní soud. Právě tady začíná část příběhu, která bude zajímat možná ještě více lidí než samotný spor mezi Hradem a vládou. Významná část ústavních soudců totiž získala svůj talár právě díky jmenování Gumákem. To samo o sobě samozřejmě neznamená, že budou rozhodovat v jeho prospěch. Ústavní soudce není voják, který po jmenování automaticky salutuje svému bývalému veliteli, ani zaměstnanec, který musí splácet kariérní dluhy. Přesto by byl naivní pouze ten, kdo by předstíral, že si této skutečnosti nikdo nevšiml. A právě proto budou tentokrát pod drobnohledem nejen politici, ale i samotný Ústavní soud.

Mnoho lidí si totiž položí jednoduchou otázku. Budou soudci rozhodovat podle práva?

Podle Ústavy? Podle předložených argumentů? Nebo bude nad celou kauzou viset stín pochybností, že v pozadí hrají roli i osobní vazby, staré sympatie a lidská vděčnost? Nezbývá než doufat, že soudci zvolí první možnost. Protože pokud má mít Ústavní soud autoritu, musí být vidět, že nerozhoduje ve prospěch Hradu ani vlády, ale ve prospěch práva. Jinak by se totiž mohl stát pouhou další frontovou linií v nekonečné válce mezi Hradem a Strakovou akademií. A to by byla pro českou demokracii zpráva mnohem horší než jakýkoliv spor o jedno místo v letadle do Turecka.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                  redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                    Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk