Válka končí – evropská chcípající kobyla se uvázala u vlastního žlabu

Zatímco se velcí hráči pomalu vracejí k byznysu a sankční kulisy začínají dostávat první pořádné trhliny, bruselská parta papírových géniů dál sedí na hromadě vlastních paragrafů jako slepice na zkažených vejcích. Rusko si postupně hledá cestu zpátky na světové energetické trhy. Téměř ke všem. Téměř. Existuje totiž jeden pozoruhodný útvar, který si dokázal zakázat levný ruský plyn prakticky sám sobě. Nepotřeboval k tomu Kreml, Washington ani mimozemšťany. Stačili vlastní tupí, aktivističtí euroúředníci, banda politických klaunů Zdechyho typu, pár okázalých tiskových konferencí a nekonečný proud nabubřelých žvástů o evropských hodnotách. Hodnotách, které vypadají skvěle v projevech, ale nezaplatí jedinou fakturu za energie, neotevřou jedinou fabriku a nenakrmí jedinou rodinu. Tipnete si, kdo je tím jediným borcem, který si zacvakl energetická klepeta a ještě se u toho poplácal po zádech, jak skvěle to vymyslel?

Ano. Evropská uhnie. Tohle už chce pořádný talent. Zatímco ostatní začínají znovu obchodovat, bruselská žumpa dál řeší, jak si utáhnout oprátku ještě o pár centimetrů, vydat na to směrnici, zřídit tři pracovní skupiny, najmout armádu aktivistů a pak si zatleskat, že evropský průmysl chcípnul přesně podle plánu a v naprostém souladu se všemi hodnotami, strategiemi a klimatickými cíli.

A mezitím občan?                                                                                                                                                                                                                    Ten to všechno zaplatí.                                                                                                                                                                                                        Protože když se v Bruseli něco spektakulárně pokazí, účet nikdy nepřijde eurokomisaři nebo europoslanci. Vždycky přistane ve schránce člověka, který ráno vstává do práce.                                                                                                                                                                                                        To je totiž evropský zázrak. Jedni dělají politické divadlo, druzí platí vstupenky. A ještě jim u toho vysvětlují, že čím je účet vyšší, tím je demokracie údajně silnější.

A teď přichází ta největší sranda. Jestli si totiž někdo myslí, že největším vítězem případného míru bude Rusko nebo Evropská uhnie, měl by na chvíli odložit bruselské letáky o hodnotách a zapnout selský rozum. Klidně se totiž může ukázat, že největší jackpot nakonec shrábnou Spokojené státy. Ti obchod dělat umí. Nežvaní donekonečna o hodnotách, strategiích, klimatických cílech a inkluzivním utahování opasků. Prostě otevřou kalkulačku, spočítají, kde leží prachy, a jdou si pro ně. A evropská banda papírových šašků? Ta jim k tomu ještě ochotně podrží dveře.

Představte si ten majstrštyk.                                                                                                                                                                                              Nejdřív Evropa dobrovolně odstřihne sama sebe od levných energií, zatleská si, jak statečně zachránila demokracii, rozdá si medaile za morální převahu a mezitím začne nakupovat dražší plyn od spojenců přes oceán.

Tím to vůbec nemusí skončit.                                                                                                                                                                                                Jestli válka opravdu skončí a ruské suroviny se začnou vracet na světové trhy, může nastat groteska, kterou by nevymyslel ani ožralý scénárista po patnácti zelených.                                                                                                                                                                                                          Američané mohou inkasovat jednou za vlastní ropu a plyn a podruhé za ruské suroviny proudící do Evropy přes infrastrukturu, kterou ovládají jejich společnosti. Tomu se, přátelé, neříká sankční politika. Tomu se říká obchod století. A bruselská parta eurodiletantů? Ta bude nejspíš zase stát před kamerami, plácat se po zádech a vykládat občanům, že všechno proběhlo přesně podle plánu, protože čím víc peněz odteče z Evropy, tím prý silnější je evropská demokracie.

Jak je to vůbec možné? Minule jsme si ukázali, kdo si nacpal kapsy ve chvíli, kdy se Evropská uhnie rozhodla střelit sama sebe do obou kolen a slavnostně odstřihnout od levných ruských energií. Bruselská parta papírových šašků si při tom ještě zatleskala, rozdala medaile za morální převahu a občanům s vážnou tváří oznámila, že několikanásobně dražší energie jsou vlastně důkazem správně fungující demokracie.

Dnes se podíváme na další dějství téhle absurdní frašky.                                                                                                                                                      Rozebereme tři jednoduché otázky.

Za prvé. Co mohou podle dostupných návrhů znamenat Trumpovy mírové plány pro ruskou ropu, plyn a obchodní vztahy.

Za druhé. Proč slovo mír vůbec nemusí znamenat, že se Evropě vrátí levná energie. To by totiž bylo příliš jednoduché a bruselští eurodiletanti jednoduché věci přímo nesnášejí.

A za třetí. Jak může vzniknout naprostá obchodní lahůdka, ve které bude evropský občan platit za energie Spokojeným státům z několika různých stran najednou, zatímco bruselská banda bude stát před kamerami, plácat se po zádech a vykládat, jak skvěle celou situaci zvládla.

Než se do toho pustíme, připomeňme si, kam nás tahle banda dementních. aktivistických stratégů vlastně dovedla.                                                    Evropská uhnie si vlastní legislativou, nejen sankcemi, postupně zavřela dveře k ruskému plynu. U zkapalněného plynu počítá s ukončením dovozu do konce roku 2026, u potrubního plynu až v roce 2027. Podobně omezuje i dovoz ruské ropy.

Zatímco se v Bruseli vyráběly další a další směrnice, razítka a tiskové konference, Spojené státy se mezitím vyšvihly mezi největší světové vývozce ropy a staly se hlavním dodavatelem ropy i zkapalněného plynu pro Evropu. Náhoda? Možná. Možná taky zatraceně dobrý obchod.

A teď si do téhle skládačky přidejme ještě případný konec války. Trumpův mírový plán totiž není jen několik vět na sociálních sítích nebo volební heslo na kšiltovce. Podle zveřejněných informací se jedná o rozsáhlejší návrh, jehož základy vznikaly už od roku 2025 a který se od té doby dál vyvíjí během diplomatických jednání. Některé body se mění, jiné zůstávají, ale základní směr už dnes známe.

A právě tady začíná ta část příběhu, u které se může ukázat, že největšími šašky celé války nakonec nebyli ani Rusové, ani Američané. Ale zas a  znovu bruselští dementosauři.                                                                                                                                                                                                    Tady začíná ta část příběhu, kde přestává jít o tanky, rakety a generály a začíná jít o to jediné, co světové velmoci opravdu zajímá.                          O prachy.                                                                                                                                                                                                                            Obrovské prachy. Podle dostupných návrhů má jedním z bodů být postupné odbourávání části sankcí vůči Rusku a jeho návrat na světové trhy. A tím nemyslím návrat přes bruselskou úřednickou šaškárnu, kde se o každé razítko vede tříměsíční seminář s cateringem z evropských dotací. Kdepak. Ve hře může být přímý byznys mezi Washingtonem a Moskvou. Energetika. Ropa. Plyn. Strategické suroviny. Těžba. Infrastruktura. Prostě všechno, na čem se dají vydělat miliardy. A teď se na chvíli zastavme. Poslední roky nám bruselští dementosauři s tvářemi profesionálních spasitelů civilizace vykládali, že Rusko musí být navždy odstřižené od světové ekonomiky. Že sankce budou tvrdší, tvrdší a ještě tvrdší. Že se ruská ekonomika zhroutí každou chvíli. A že právě tohle je jediná správná cesta.                                                                                                              Jestli se však naplní scénář, o kterém se dnes mluví, může nastat pravý opak. Sankce se začnou postupně rozvolňovat, Rusko se bude vracet do světového obchodu a Brusel může zůstat stát u plotu jako hospodský, kterému právě skončila svatba a všichni hosté odešli utrácet vedle.

Jenže tím ta groteska nekončí. Přichází totiž druhé dějství.                                                                                                                                                Prašule.                                                                                                                                                                                                                                    Tady začíná být celé představení ještě zajímavější. Součástí úvah je také využití části zmrazených ruských aktiv na obnovu Ukrajiny. Na první pohled to zní rozumně. Jak už to v politice bývá, nejde ani tak o to, kdo peníze zaplatí.                                                                                                  Jde o to, kdo je bude rozdělovat.                                                                                                                                                                                      Hlavně kdo na tom nakonec vydělá. Většina zmrazených ruských prostředků totiž neleží ve Spojených státech, ale v Evropě, především v Belgii. Právní odpovědnost tak zůstává hlavně na evropské straně.

Jestli by ale hlavní investiční projekty, zakázky nebo významná část výnosů skončily pod kontrolou amerických společností, vznikla by docela zajímavá obchodní disciplína.                                                                                                                                                                                            Evropa by nesla velkou část právních rizik. A někdo jiný by mohl počítat zisky. Náhoda? Možná. Možná jen další z těch obchodů, u kterých se bruselská banda zoufalých šašků nakonec zase postaví před kamery, poplácá se po zádech a bude občanům vysvětlovat, že přesně takhle vypadají evropské hodnoty a strategický úspěch.

A teď se dostáváme k otázce, u které se začíná lámat chleba. Jestli si totiž někdo myslí, že velmoci hrají šachy kvůli demokracii, lidským právům nebo dojemným projevům bruselských eurodementů, měl by na chvíli vypnout televizi a zapnout selský rozum.

Tady jde o jediné. Ovládnout prachy. A hlavně kohoutky.

Spokojené státy dnes patří mezi největší producenty ropy a zemního plynu na světě. K tomu si připočtěte rostoucí zájem o venezuelskou produkci a nabízí se otázka, kterou si v Bruseli zřejmě nikdo nahlas nepokládá. Proč by někdo, kdo už prodává vlastní energii, usiloval ještě o vliv nad ruskými energetickými toky? Možná proto, že největší byznys nespočívá v tom, co vytěžíte. Největší byznys spočívá v tom, co ovládáte.

Americká energetika stojí z velké části na břidlicových ložiscích. Jenže břidlicové vrty nejsou bezedná kasička. Jejich výkon poměrně rychle klesá a aby těžba zůstala na stejné úrovni, musejí se otevírat další vrty a dál se do nich sypat miliardy.

Jinými slovy. Nestačí jednou kopnout do země a pak už jen vybírat prachy. Musí se vrtat dál. Ani případné zvýšení těžby ve Venezuele samo o sobě nemusí tenhle problém úplně vyřešit.

A právě proto podle některých analytiků může být strategicky zajímavé získat vliv i nad třetím energetickým proudem. Nad ruským plynem směřujícím do Evropy. Ne proto, aby někdo prodal o pár tankerů vlastního plynu navíc. Ale proto, aby měl pod kontrolou co největší část evropského energetického trhu bez ohledu na to, odkud samotná surovina pochází.

A tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. V dnešním světě už nemusíte vlastnit naleziště. Stačí ovládat potrubí. Terminály. Přístavy. Obchodní pravidla. Přepravní trasy. A hlavně kasu.

Právě tady vzniká model, ve kterém se Evropa stává čím dál závislejší na jediném mocenském centru. A hádejte, jakou roli v tom může hrát Evropská uhnie. Jako obvykle hned několik.

Nejdřív jako sponzor. Na evropském území leží většina zmrazených ruských aktiv určených pro obnovu Ukrajiny.

Pak jako zákazník. Nakupovala by americkou energii a současně by mohla nakupovat i ruský plyn přepravovaný přes infrastrukturu, nad níž by měly významný vliv americké společnosti.

A nakonec zůstane v roli užitečného idiota v chomoutu, který táhne vůz. Obchod se odehrává na evropském území. Právní rizika z velké části zůstávají Evropě. Ekonomické přínosy mohou podle některých scénářů z významné části odtékat jinam. Když si to člověk poskládá vedle sebe, vznikne docela pozoruhodný obrázek. Evropa financovala podporu Ukrajiny. Evropa drží většinu zmrazených ruských aktiv. Evropa si vlastními rozhodnutími zavřela dveře k levným energiím.

A pokud se jednou tyto energie na evropský trh vrátí, nemusí to být podle pravidel napsaných v Bruseli, ale podle podmínek, které nastaví někdo jiný.

Tohle přitom není žádná pohádka o tajném světovém spiknutí. Spokojené státy dlouhodobě otevřeně prosazují ekonomickou diplomacii jako součást své zahraniční politiky. Ve veřejných strategiích i analytických materiálech se ukrajinská infrastruktura, přístavy, železnice nebo energetické projekty objevují jako významné investiční příležitosti.

A právě tady se začínají cesty jednotlivých hráčů rozcházet. Washington dělá přesně to, co od světové velmoci čekáte. Hlídá si vlastní zájmy. Počítá zisky. Využívá příležitosti. Na tom není nic překvapivého.

Mnohem zajímavější otázka zní úplně jinak. Co při tom celou dobu dělali bruselští dementosauři? A hlavně… Koho vlastně zastupovali?

K čemu vlastně měla evropská diplomacie sloužit? No přece k tomu, aby Evropa seděla u stolu ve chvíli, kdy se rozhoduje o její vlastní budoucnosti. O její ekonomice. O její bezpečnosti. O jejích penězích.                                                                                                                                 Ne stát za dveřmi s visačkou "Počkejte na pokyn."

Bohužel, stalo se toto. Zatímco bruselští dementosauři celé čtyři roky pořád dokola mleli o hodnotách, morální převaze, historické odpovědnosti a definitivním odstřižení od ruských surovin, skutečná jednání o tom, jak bude vypadat poválečný byznys, probíhala mezi jinými hráči. Brusel mezitím dělal to, co umí nejlépe. Zakládal pracovní skupiny. Psal směrnice. Pořádal tiskovky. A vyráběl další hromady papíru, které mají asi stejnou cenu jako loňský jízdní řád.

Podle dostupných informací se Evropská uhnie o některých návrzích dozvídala až ve chvíli, kdy už ležely na stole. Pak honem sepisovala vlastní připomínky a protinávrhy.                                                                                                                                                                                                        Kdo připomínkuje cizí papír, nikdy neurčuje pravidla hry. Už hraje jen poskoka, podle not, které napsal někdo jiný.

A aby toho nebylo málo, podobné výhrady zaznívaly svého času i z Ukrajiny. Objevovaly se stížnosti, že o budoucím uspořádání země se jedná bez jejího plnohodnotného zapojení. Jestli je to pravda, pak jsme se dostali do zcela absurdního divadla.

O budoucnosti Ukrajiny se jedná bez Ukrajiny.                                                                                                                                                                        O budoucnosti Evropy se jedná bez Evropy.                                                                                                                                                                            Jediní, kdo mají pocit, že všechno běží podle plánu, jsou zase bruselští tupouni, kteří si po každém dalším průšvihu slavnostně zatleskají.

Stejně tak je dobré neztrácet hlavu ani při pohledu na Rusko.                                                                                                                                                Rusko není žádný pohádkový princ ani ďábel s rohy a vidlemi.                                                                                                                                              Je to velmoc.                                                                                                                                                                                                                                 A velmoci dělají to, co velmoci dělají odjakživa.                                                                                                                                                                         Počítají prachy. Počítají vliv. Počítají výhody. Vyčítat Moskvě, že se snaží vyjednat co nejlepší podmínky, by bylo asi stejně chytré jako nadávat řece, že teče z kopce, nebo hospodskému, že chce prodat pivo.

Mnohem zajímavější otázka zní úplně jinak.                                                                                                                                                                                "Jak se sakra povedlo bruselské bandě eurošašků dostat Evropu do situace, kdy ostatní rozdávají karty a ona jen nervózně postává vedle stolu a čeká, jestli na ni vůbec nějaká zbude"?

Jestli někdo oslabil evropskou vyjednávací pozici, pak to nebyl Washington. Nebyla to Moskva.                                                                                       Byla to samotná bruselská parta diletantských rádo by politiků, kteří si spletli diplomacii s tiskovou konferencí a geopolitiku s výrobou směrnic.

Jak by tedy podle tohohle pohledu měla vypadat diplomacie, která opravdu kope za vlastní lidi a ne za vlastní služební elektroauta?                        Především by neměla nechat Evropu postávat za dveřmi jako chudého příbuzného na svatbě.                                                                                  Měla by sedět by od první minuty u hlavního stolu. Tam, kde se rozdávají karty. Tam, kde se rozhoduje o prašulích. Tam, kde se píše budoucnost. Neměla by čekat, až jí někdo milostivě pošle zápis z jednání.                                                                                                                                                  A už vůbec by si neměla předem sama zavařit tím, že si dobrovolně zabouchne polovinu dveří.

Normální člověk, když jde kupovat auto, obejde pět bazarů.                                                                                                                                              Normální hospodský, když nakupuje pivo, nechá soupeřit několik pivovarů.                                                                                                                    Jen aktivistický bruselský dementosaurus si nejdřív polovinu dodavatelů zakáže zákonem a pak vítězoslavně oznámí, že všechno zdražilo.            To už chce opravdu zvláštní talent.                                                                                                                                                                                            Ruský plyn přitom vůbec nemusí být jediným řešením. Stejně jako nemusí být zakázaným ovocem. Je to prostě jedna z možností, která může soupeřit s ostatními o nejlepší cenu. Přesně tomu se říká konkurence. Tomu se říká vyjednávací síla. Tomu se říká suverenita.                                      Bruselská banda utrápených, tupých šašků udělala pravý opak. Dobrovolně si zúžila výběr. Předem oslabila vlastní vyjednávací pozici. A významnou část hry přenechala jiným velmocím.

Když si tenhle obrázek poskládáme dohromady, začne z něj vylézat docela nepříjemná, nehezká mozaika. Pokud by se současné návrhy alespoň zčásti naplnily, Rusko by se mohlo vrátit na světové energetické trhy. Nikoliv za podmínek, které by určoval Brusel. A už vůbec ne primárně ve prospěch Evropy.

Ruský plyn by se mohl vracet na západ přes infrastrukturu, nad níž by měly významný vliv americké společnosti. Vedle americké ropy a amerického LNG by tak mohl vzniknout ještě další energetický byznys, ze kterého by nejvíc těžili zase jiní. Zmrazená ruská aktiva zůstávají převážně v Evropě. Právní odpovědnost zůstává Evropě.

Jen část ekonomických výhod by podle některých scénářů mohla odtékat jinam. A kdyby se jednou zákaz levných energií začal měnit? Nemuselo by to být ve chvíli, kdy by to nejvíc potřebovala Evropa. Ale tehdy, kdy se to bude hodit těm, kteří budou držet karty v ruce. A právě tady leží možná největší problém celé téhle šarády.

Ve chvíli, kdy se podle tohoto pohledu rozhoduje o podobě poválečného uspořádání, Evropa nesedí u hlavního stolu. Sedí někde v předsálí. S pořadovým číslem v ruce. A čeká, až ji někdo zavolá dovnitř.

Vraťme se teď úplně na začátek. Říkali jsme si, že jednou válka skončí a levný plyn se vrátí. Opravdu? Možná ano. Možná úplně jinudy, přes úplně jiné ruce a hlavně za úplně jiné prachy.

Klidně se může stát, že se vrátí přes prostředníka, který mezitím ovládne podstatnou část energetických kohoutků. K vlastnímu americkému plynu přidá venezuelskou ropu a podle některých scénářů získá významný vliv i nad tranzitem ruského plynu. A z každého kubíku, každého barelu a každé faktury si někdo ukrojí svůj díl. Tomu se, přátelé, neříká zázrak. Tomu se říká byznys. A pořádný.

Mír totiž sám o sobě účet za energie nesmaže. Může jen změnit jméno toho, komu ho budete posílat. A právě v tom možná leží největší pointa celé téhle šarády.

Jestli válka skončí jen tím, že se vymění výběrčí u stejné pokladny, pak se pro člověka, který ten účet platí, vlastně nezměnilo vůbec nic. Jen zmizela stará cedule a pověsila se nová. Proto až jednou uslyšíte, jak politici slavnostně troubí do kamer, že nastal mír, nechte si jejich vítězné projevy na potom. Položte si radši dvě úplně obyčejné otázky. Skončila válka pro koho? A kdo ten účet nakonec zatáhne?

Body různých mírových návrhů jsou veřejně dostupné a každý si je může přečíst sám. O to víc má smysl číst původní dokumenty, porovnávat různé zdroje a nevěřit slepě ani politikům, ani presstitutkám, ani prolhaným servilním televizním moderátorům, zejména z ČT, kteří ještě včera tvrdili pravý opak a dnes vám budou s kamennou tváří vysvětlovat, že to tak vlastně plánovali od samého začátku.

Protože ta nejdůležitější otázka nikdy nezněla, jestli přijde mír. Ta zní úplně jinak.

Za jakých podmínek přijde. A kdo na něm vydělá nejvíc.

Jestli totiž výsledkem celé téhle několikaleté grotesky bude Evropa dál sedící v předsálí s pořadovým číslem v ruce, zatímco jiní budou rozhodovat, obchodovat a počítat prachy, pak je možná nejvyšší čas přestat poslouchat bruselské plky o hodnotách a začít se konečně ptát, komu tahle hra vlastně od samého začátku sloužila.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                        redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                  Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                 Mstivoj Facebrouk