Úřad vlády, Deep State a panika grantových kaprů

                                                  Když si kapři dělí rybník, krmítko i pravidla

Sedím v Kanceláři posledního rozumu, která se už dávno podobá spíš márnici zdravého rozumu než kanceláři, a před sebou mám agendu Úřadu vlády, gigantickou hromadu lejster, strategií, akčních plánů, poradních stanovisek, expertních doporučení, grantových žádostí a zápisů z pracovních skupin, papírová chapadla chobotnice zvané Deep State, příšery tak obludné a rozežrané, že kdyby se všechny ty dokumenty navršily na jedno místo, vznikl by kopec vyšší než morální autorita většiny televizních kazatelů demokracie, kteří dnes s výrazem zraněných světců a rozpočtem dobře živených dvorních moralistů vysvětlují lidem, proč je správné mlčet, platit, poslouchat a nechat rozhodovat ty, kteří si z veřejného prostoru udělali vlastní lovecký revír, z veřejných peněz krmelec a z demokracie cosi mezi grantovou plantáží, ideologickou oborou a výkrmnou stanicí pro profesionální strážce správného myšlení, do níž obyčejný člověk smí vstoupit pouze jako plátce, nikdy jako hospodář.

Listuji tím papírovým močálem a čím déle čtu, tím méně mám pocit, že se dívám do útrob státu, a tím více se děsím zanedbaného akvária v posledním patře Úřadu vlády, domu pokrokových zázraků dávno uzurpovaného ouřady, kteří tučnými zadky leští křesla tak dlouho, až z nich udělali součást vlastní anatomie, kde se ve vodě kalné jako svědomí dotačního parazita převalují stále stejné ryby a s vážností starozákonních proroků si navzájem potvrzují, že právě ony jsou hlasem lidu, občanské společnosti i morální autority, přestože většina národa by je na ulici nepoznala ani podle občanky a část z nich by je nejspíš považovala za účastníky dalšího podivného semináře o správném držení příboru při papalášském rautu placeném z cizí peněženky , zatímco skutečný občan stojí venku za sklem jako dítě před výlohou řeznictví, přitisknutý nosem k tabuli, odkud může jen bezmocně sledovat, jak se mu z peněženky pomalu ukrajují další a další plátky, aby bylo čím krmit toto přerostlé hejno grantových kaprů, které se tváří jako strážci demokracie, ale připomíná spíš výbor nájemníků rozdělující cizí peníze v domě, který nikdy nepostavil a který by bez cizích příspěvků dávno spadl do základů.

Je to zvláštní podívaná.

Venku ráno vstává zedník, řidič, zdravotní sestra, svářeč, prodavačka, instalatér nebo důchodce, který počítá drobné na nákup, zatímco uvnitř této vyhřáté líhně Českého blaženství zasedá chobotnice zvaná Deep state, chobotnice koordinátorů, analytiků analýz, expertů na experty a poradců poradců, kteří připomínají přerostlou kolonii kancelářských pijavic nalepených na státní rozpočet s vytrvalostí klíštěte, které už dávno zapomnělo, že původně existovalo nějaké zvíře, na kterém parazituje.

Jedna osoba sedí v radě. Druhá ve spolku. Třetí v komisi. Čtvrtá píše stanovisko. Pátá stanovisko hodnotí. Šestá hodnotí hodnocení. Sedmá zpracovává metodiku hodnocení hodnocení. A osmá se pak posadí před kamery veřejnoprávního oltáře a za horlivé asistence televizní velekněžky správných názorů začne rozdávat lekce demokracie lidem, kteří ho nikdy nevolili a s výrazem osvíceného zachránce české republiky vysvětlovat národu, že bez této soustavy vzájemného poplácávání po zádech, přerozdělování funkcí, grantů, razítek a morálních certifikátů by se země během tří dnů proměnila v postapokalyptickou pustinu obývanou rozzuřenými vidláky, negramotnými barbary a lidmi natolik nebezpečnými, že si dokonce dovolují mít vlastní názor bez předchozího schválení odbornou komisí.

Někdy mám pocit, že nežiju v demokracii. Žiju v muzeu grantového feudalismu. V zemi, kde už šlechtické tituly nenesou hrabata a baroni, ale vedoucí pracovních skupin, koordinátoři inkluzivních procesů, zmocněnci pro strategické narativy a předsedové komisí pro dohled nad komisemi, zatímco jejich erby tvoří loga nadací, neziskových organizací a evropských projektů, jejich rodokmeny se nepíší krví, ale dotacemi, a jejich moc se nepředává mečem ani korunou, nýbrž doporučujícím e-mailem a pozvánkou na konferenci s rautem, kde se pod plastovým úsměvem a za talířkem lososových jednohubek rozhoduje o věcech, které budou později vydávány za vůli celé společnosti.

A právě tehdy se mi vybaví obyčejný člověk. Ten nešťastník, který ráno vstává ve čtyři, aby stihl směnu. Ten, který tahá kabely, opravuje střechy, skládá zboží, rozváží balíky, stará se o nemocné nebo celý život odváděl daně v domnění, že stát je služba. Ten člověk je v celém tom systému asi stejně vítaný jako pašík na vegetariánském kongresu. Je dobrý k placení. Je dobrý do statistik. Je dobrý jako objekt zájmu. Je dobrý jako zdroj peněz.

Ale nedej bože, aby měl vlastní názor. Nedej bože, aby se ptal. Nedej bože, aby chtěl vědět, proč stále naráží na stejné tváře, které se přelévají mezi úřady, komisemi, nadacemi, poradními radami a televizními studii jako stará mastná voda v potrubí zanedbaného kulturáku, kde se už dávno nehraje divadlo, ale pouze nekonečná fraška o správném myšlení.

A když pak vláda navrhne, že by se některá kancelář přesunula, některá agenda zmenšila, některý odbor sloučil nebo některá rada přestala připomínat rodinnou oslavu profesionálních aktivistů, spustí se takový nářek, že by člověk nabyl dojmu, že někdo právě demoluje základy civilizace. Najednou nastupují televizní moralisté s pohledem raněného světce. Najednou se objevují salonní spasitelé lidstva. Najednou se svolávají tiskové konference, vydávají prohlášení, píší otevřené dopisy a hovoří se o konci demokracie s takovou vážností, jako kdyby se nejednalo o přesun několika kanceláří, ale o pád Říma, zánik evropské kultury a hromadné vyhynutí pand v jednom balíčku.

A já sedím v Archivu Absurdit, obracím další stránku a přemýšlím, kdy přesně se z poradců stali vládci, z pomocníků dozorci a z lidí placených veřejností samozvaní strážci veřejnosti. Protože čím déle ten systém pozoruji, tím méně mi připomíná demokratický stát a tím více obrovský ideologický cirkus, ve kterém klauni píší pravidla pro diváky, principál rozdává dotace akrobatům, akrobaté hodnotí práci principála a celý účet nakonec stejně skončí na stole člověka, který sedí v poslední řadě, mlčí, platí a začíná mít stále silnější podezření, že celou dobu nebyl občanem, ale pouze sponzorem cizího představení.                                                                                                                                                                              

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                              Líbil se vám článek? Pošlete ho dál.                                                                                                                                                                                            Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                        redakce@facebrouk.cz                                                                                                                                                                                                                Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouku,                                                                                                                                                                      můžete přispět dobrovolným darem                                                                                                                                                                                        Číslo účtu:  323549364/0300 

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.

Mstivoj Facebrouk