Ukvičené utrpení presstitutky ZBisslavy

 Zdá se, že česká liberální bažina se po dlouhém zimním spánku konečně probrala, zabublala, zachrochtala, vypustila několik ideologických pšouků a z jejího dna začaly vylézat všechny ty obvyklé mediální ropuchy, komentátorské žáby, salonní mloci a profesionální hlídači jediné správné demokracie, protože na Ministerstvu zahraničních věcí došlo k události tak strašlivé, že proti ní musí pád Říma, morová epidemie i zavření výčepu v knajpě U Nádraží působit jako drobná provozní nepříjemnost: na tiskovou konferenci ministra Petra Macinky nebyla připuštěna presstitutka ZBisslava z Deníku Nenávist, načež se pražská mediální stoka rozeřvala jako štětky v bordelu při policejní razii a vzduchem okamžitě začala létat těžká slova o potlačování svobody slova, útoku na demokracii a bezprecedentním ohrožení novinářské práce, takže neinformovaný občan by mohl nabýt dojmu, že český novinář není člověk s diktafonem, notebookem a novinářským průkazem, nýbrž zákonem chráněný živočišný druh stojící někde mezi orlem mořským, bílým nosorožcem a posvátnou krávou, tvor nedotknutelný, nenapadnutelný a patrně i neposratelný, na kterého se nesmí zvýšit hlas, nesmějí se před ním zavřít dveře a už vůbec se nesmí zpochybnit jeho samozřejmé právo strčit rypák všude, kam se mu zachce, protože jinak se celá mediální stoka okamžitě nafoukne jako kolikou postižená kobyla zapomenutá na dešti a začne vytrubovat, že demokracie právě dostala poslední pomazání.

Dřepím v Kanceláři posledního rozumu a v mé povaze brouka hovnivála není geneticky zakódováno stěžovat si, kvičet, fňukat, svolávat tiskové konference ani pobíhat po mediální žumpě s cedulí, že mi někdo ublížil, už proto, že stěžovat si stejně není komu a zdravý rozum se v téhle republice dávno nevyskytuje ani jako chráněný druh.                                                                                                                                                            Ve své rejpavé nátuře, nabitý satirou a ironií, velmi rád se od srdce vysměju každému blbovi, který se s vážností okresního náčelníka požární ochrany začne veřejně nafukovat vlastní důležitostí, až čekám, kdy mu praskne ventil a odletí kroužit někam nad Říp.                                                  Právě taková chvíle nastala teď, když pročítám na sockách zděšené tirády na obranu presstitutky ZBisslavy a s nimi i učené úvahy o posvátné nedotknutelnosti novinářského stavu, z nichž pomalu nabývám dojmu, že novinář má nejen právo klást otázky, kritizovat, šťourat, soudit, nálepkovat a strkat politickým mutantům nebo i normálním tvorům chodícím, plazícím se, létajícím, plovoucím či dosud vědou nepopsaným svůj vlezlý mikrofon pomalu až do nosní dírky, ale zároveň jakési dědičné právo na vlastní nekritizovatelnost, bezmeznou vstřícnost a snad i nábožnou úctu ze strany veškerého tvorstva na planetě, takže všichni tzn.                                                                                                                                  Zmutovaný člověk, tedy politik, pes, kapr, slepice, užovka i já, poslední hovnivál na hromadě hnoje bychom při spatření novinářského průkazu měli patrně pokleknout, smeknout, pobít čelem o zem, políbit diktafon a s pokorným výrazem provinilého ministranta čekat, zda nám Její Milost presstitutka vůbec dovolí otevřít hubu.

Od vypuknutí rusko-ukrajinského konfliktu se normální média a normální novináři, tedy ti, kteří ještě nepovažovali redakční poradu za zasedání ideologického politbyra a novinářský průkaz za licenci na jedinou povolenou pravdu, metodicky a úzkostlivě snažili dávat prostor jak zastáncům "mainstreamového" euroatlantického proudu, tak té části veřejnosti, která válku, její příčiny, důsledky nebo způsob jejího řešení viděla jinak, protože přesně k tomu by snad měla být média v demokratické společnosti určena, pokud se z nich mezitím nestala názorová latrína s jedním povoleným otvorem.                                                                                                                                                                                                         Pečlivá snaha o vyváženost, konfrontaci různých pohledů a obyčejné novinářské pravidlo vyslechnout také druhou stranu však často skončily tím, že se z mediální stoky začaly rozdávat nálepky "prorusský", "proputinovský" či "protizápadní", s takovou lehkostí, s jakou se ve putyce po zavíračce rozdávají rady o řízení státu, a zpravidla je rozdávali právě ti samozvaní celníci správného názoru, kteří dnes při nevpuštění presstitutky ZBisslavy na jednu celkem nezajímavou tiskovou konferenci, bijí na poplach, rvou si demokratické spodní prádlo a tváří se, jako kdyby Macinka právě nechal zabarikádovat redakce, spálit tiskárny, odpojit internet a na troskách svobody slova slavnostně otevřel stánek s buřty ministerstva pravdy.

Zmíněné "prorusské" nálepky se časem začaly rozdávat skoro na běžícím pásu a do jejich distribuce se s vervou pouťových prodavačů zaručeně značkových cetek pustily i různé neziskové organizace, analytická centra a samozvané hlídky správného názoru, kolem nichž se zároveň proplétaly peníze z grantů, zahraničních zdrojů a soukromého financování, až z toho vznikla taková finančně-mediální nudlová polévka, že by v ní účetní bez mapy, buzoly a potápěčského kurzu utopil i kalkulačku.                                                                                                                                      V tomtéž širším mediálním prostředí se později objevil také hradní Deník Nenávist, financovaný svými investory a podporovateli hradního komouše.                                                                                                                                                                                                                                     V jeho redakci působí to nejodpornější bahno ze dna bažiny prehistorických novinářských sraček, ZBisslava, dnes údajně "poškozená Macinkou", takže se při pohledu na celou tu žumpu jen pobaveně drbu na tykadlech a přemýšlím, zda se nám někde cestou nezměnila pravidla hry: když se cejchovalo okolí, byl to údajně boj proti dezinformacím, ale když někdo přibouchne dveře před jednou presstitutkou, mediální ToiToika se otřásá v základech a demokracie málem dostává poslední pomazání.

Samozřejmě, že se neodbytně a logicky, v téhle ideologické žumpě objevilo kouzelné slovíčko, bez něhož by dnešní mediálně-nezisková ToiToika snad ani nedokázala spláchnout: DEZINFORMACE. Dezinformátor, dezinformační, dezinformující.                                                                              Nádherná slovní rodinka z pružné gumy, do níž lze nacpat každého, kdo si dovolí pochybovat, položit nepříjemnou otázku, nesouhlasit s právě platnou verzí pravdy nebo se jen odmítne zařadit do stáda pochodujícího spořádaně k názorovému žlabu.                                                        Dezinformátorem v jejich výkladu byl a dodnes je prakticky každý, komu ještě mezi ušima zůstal vlastní mozek a má tu drzost používat jej bez předchozího povolení ideologického hajzldědka.

Jakmile člověk jednou dostal na čelo razítko DEZINFORMÁTOR, bylo vymalováno.                                                                                                           S takovým individuem se nemluví, jeho argumenty se neposlouchají, o vyjádření se nežádá a jeho pochybnosti se nezkoumají.                                  Zato může být vykázán za plot správné společnosti, prohlášen za škůdce demokracie, užitečného idiota či poskoka cizí moci a následně vláčen mediální stokou s takovou samozřejmostí, s jakou hajzlbába z putyky Na Nádraží vyhazuje o půlnoci posledního ožralu na chodník.                    Obzvlášť komicky pak tahle vlastenecko-demokratická očista zněla z úst představitelů neziskovek, které samy využívaly zahraniční financování. Zatímco českému Frantovi od ponku bylo vysvětlováno, že cizí vliv je něco mezi morem, syfilidou a chcíplou krysou ve špajzu, dolar pocházející z kapes farmáře z Texasu nebo dělníka z Ohia měl patrně po překročení Atlantiku projít zázračnou demokratickou očistou.                                            Na jejím konci už nebyl zahraničním vlivem, nýbrž neposkvrněnou hostií občanské společnosti, která po dopadu do pražské neziskové kalové jímky voněla po demokracii, svobodě a morální nadřazenosti.

Když Evropa pocítila náraz migrační vlny přicházející mimo jiné z afrických a blízkovýchodních zemí, začaly se ve veřejné debatě stále častěji objevovat otázky integrace, bezpečnosti, kulturních rozdílů a schopnosti evropských států celý nápor zvládnout. Podobné otázky tehdy některým samozvaným strážcům jediného správného názoru a hlasatelům vznešené ideologie smrděly jako chcíplá krysa zapomenutá týden pod výčepem.

Dnes už se o řadě tehdejších obav mluví podstatně otevřeněji. Evropská politická bažina postupně objevila problémy, o jejichž pouhé zmínce se ještě před lety některé mediální ToiToiky otřásaly pohoršením.                                                                                                                                    Najednou lze mluvit o integraci, bezpečnosti, paralelních společnostech nebo nezvládnuté migraci, aniž by okamžitě přijela názorová fekální cisterna a postříkala člověka od hlavy k patě.                                                                                                                                                                    Když jsem tehdy diskutoval s lidmi, kteří na možná rizika migrace upozorňovali, místo věcné polemiky se často vytahoval osvědčený kýbl hnusných nálepek. "Xenofobie." "Konspirace." "Vyvolávání nenávisti."                                                                                                                              Nálepka se připlácla na čelo, ideologický hajzldědek spokojeně orazítkoval formulář a bylo vymalováno.                                                                      V tehdejší mediální latríně bylo zkrátka mnohem pohodlnější označit pochybujícího za závadovou osobu než se s ním hádat o čísla, zkušenosti jednotlivých zemí a skutečné integrační problémy.                                                                                                                                                            Hlavně nebylo třeba připustit tu nejnepříjemnější možnost, že pod krásně naleštěným kobercem evropského humanismu možná něco zatraceně nepříjemně bobtná.

Tak si ty nálepky pojďme průběžně sečíst, ať máme alespoň trochu pořádek v tomhle smradlavém skladu ideologického harampádí: rasistická, proruská, konspirační, nenávist vyvolávající Kancelář posledního rozumu a Archiv absurdity.                                                                                              A za jaký strašlivý zločin?                                                                                                                                                                                                          Mimo jiné za tu drzost dávat prostor kriticky myslícím a nespokojeným občanům, kteří si dovolili mít vlastní názor a nečekali, až jim ho někdo schválí, orazítkuje a podá na tácku jako dietní párek v závodní jídelně.                                                                                                                                  Stavěli se snad tehdejší mediální inkvizitoři, kteří dnes najednou objevili škodlivost nálepkování, proti podobnému cejchování lidí, kteří za své daně žádali a dodnes žádají jinou politiku, než jakou jim servírovala liberální politická elita?                                                                                                  Rozčilovali se tenkrát stejně hlasitě ti, kteří dnes nadávají Macinkovi za to, že označil Deník Nenávist za "alternativní médium" a "konspirační blog"? Trhali si košile, svolávali poplach, bušili na vrata demokracie a vyhlašovali stav ohrožení republiky pokaždé, když podobná nálepka přistála na někom jiném?                                                                                                                                                                                                                              Ale vůbec ne. Kdepak.                                                                                                                                                                                                              Dokud se ideologický cejch vypaloval do cizího zadku, v mediální stoce panoval spokojený klid a strážci čistoty veřejného prostoru u toho ještě ochotně přikládali pod kotel.

Já si je tedy pamatuji ještě trochu jinak.                                                                                                                                                                            Vybavuji si je spíš jako součást téže hlučné mediální stoky, ze které se podobné nálepky a leckdy ještě horší nadávky jako svoloč a svině, které se vylévaly kýblem na každého, kdo se odmítal poslušně brodit předepsaným směrem.                                                                                                      Tehdy to nebyl útok na demokracii, nebylo to umlčování a nikdo kvůli tomu netahal svobodu slova z vitríny jako svatou relikvii.                                  Tehdy se tomu říkalo boj proti extremismu, dezinformacím, nenávisti nebo prostě ochrana demokracie. Když dnes dostane nálepku jejich vlastní redakce a najednou z mediální latríny zní takový řev, jako kdyby někdo místo hajzlpapíru pověsil na hřebík Listinu základních práv a svobod.

A to se teprve dostáváme k době covidové, kdy se česká mediální žumpa proměnila v podivnou směs hygienické stanice, ideologické zpovědnice a okresního revolučního výboru, kde se místo rudých knížek kontrolovala správnost názorů na roušky, lockdowny, očkování a vládní opatření.        Kdo tehdy výrazněji zpochybňoval některá covidová opatření nebo povinné očkování, mohl v části veřejné debaty velmi rychle schytat nálepku konspirátora, dezinformátora, nezodpovědného sobce a někdy dokonce člověka ohrožujícího životy ostatních.                                                            Mohl mít diplom, ordinaci, vědeckou kariéru nebo životopis dlouhý jako účet po mejdanu ministerských poradců.                                                  Jakmile vybočil z povolené názorové ohrady, mediální fekální cisterna už startovala motor.                                                                                                Je vlastně pochopitelné, že se na tu dobu dnes mnoha lidem nechce vzpomínat.                                                                                                              Nebyla to zrovna epocha, kterou bychom si měli nechat vyšít zlatou nití na státní prapor.                                                                                                  A ano, byly tu také seznamy a přehledy výroků označovaných za dezinformace, včetně materiálů vznikajících ve státní či ministerské sféře. Ocitala se v nich i tvrzení známých osobností a odborníků, kteří zpochybňovali některé podoby protiepidemických zásahů nebo jejich společenské a ekonomické důsledky.                                                                                                                                                                                Místo normálního sporu nad daty, přiměřeností opatření a cenou, kterou za ně společnost platila, tak občas vznikala atmosféra, v níž člověk čekal, kdy ministerská hajzlbába kromě seznamu závadových názorů zavede ještě názorovou očkovací knížku a bez správného razítka vás nepustí ani do hospody na tlačenku.

A právě tady mě dnes zajímá ta nádherná pružnost zásad.                                                                                                                                                  Kolik článků proti samotné praxi podobného cejchování tehdy napsal Deník Nenávist?                                                                                                  Jak hlasitě se dnešní obránci novinářské nedotknutelnosti ozývali, když novinářky Markéta Dobiášová nebo Angelika Bazalová byly tepány převládajícím mediálním proudem poté, co začaly klást otázky, které do tehdejšího názorového žlabu příliš nezapadaly?                                            Kde byly všechny ty dnešní poplašné sirény, když se kolem nepohodlných hlasů stavěla názorová karanténa?                                                          Andrej Babiš se za některé chyby covidového období alespoň veřejně omluvil.                                                                                                                 U řady někdejších nadšených rozdavačů nálepek jsem zatím podobnou frontu kajícníků před zpovědnicí nezaznamenal.                                            Možná mají zavřeno.                                                                                                                                                                                                                    Nebo tam dřepí Halík.                                                                                                                                                                                                                Nebo se v mediální ToiToice zpovědnice tradičně otevírá jen pro ty druhé.

A nakonec tu máme prezidenty, tu naši pravidelnou českou disciplínu, při níž se z novinářů, komentátorů a politických podržtašků stávají podle momentální potřeby buď hradní lokajové, nebo rozzuření deratizátoři prezidentské kanceláře.                                                                                    Pamatuji si, jak Parlamentní Listy jediné poskytovaly při vítězné kandidatuře Miloše Zemana v roce 2013 prostor jemu i jeho příznivcům.                    Značná část mediálního prostředí se na Zemana dívala s nadšením člověka, kterému právě někdo hodil chcíplou kočku do nedělní polévky.              Jenže současně na stránkách Parlamentních Listů vycházela i ostrá kritika tehdejšího prezidenta, například prostřednictvím rozhovorů s Pavlem Novotným, jehož slovník připomínal vylitou latrínu po třídenní pouti a jemuž se dnes ve veřejném prostoru svou vlastní disciplínou hrubosti a idiotství podle mého soudu nebezpečně přibližuje pouze sněmovní buran a hulvát Zdeněk Hřib.                                                                                Výrazy, kterými někdejší řeporyjský starosta Zemana častoval, opravdu není třeba opakovat.                                                                                        Vedle nich by se i inventář nadávek z nádražní putyky mohl stydlivě schovat pod ubrus.

Čas trhl oponou, staré kulisy odvezli na skládku politického odpadu a po volebním výbuchu Jiřího Drahoše v prezidentském klání roku 2018 začalo hledání nového kandidáta pro příští prezidentskou volbu. Někdejší naděje byla fuč a politická bažina se znovu rozbublala, protože bylo třeba najít někoho, koho půjde naleštit, zabalit, opatřit správnou etiketou a v roce 2023 postavit proti všemu, co bylo předtím označováno za hradní mor, populismus a další tehdy módní politické infekce.

Ve stejném roce 2018 vznikl také již mnohokrát zmíněný Deník Nenávist.                                                                                                                              Právě tady začíná být tahle historie mimořádně zajímavá.                                                                                                                                                      V jeho redakční radě totiž usedl generál Pavel, tedy člověk, který byl o několik let později svými loutkovodiči vyslán do prezidentského klání a nakonec obsadil Pražský Hrad.                                                                                                                                                                                                    Samo o sobě to samozřejmě ještě nedokazuje žádné temné spiknutí, tajnou lóži ani sklep plný iluminátů s mapou republiky na stole.                   Pro brouka hovnivála, který má vrozený zlozvyk šťourat klackem do každé podezřelé hromádky, je to však zatraceně zajímavý detail, který by byla škoda jen tak spláchnout do kanálu.

A když se z vyčpělého lampasáka Varšavské smlouvy stal komouš na hradě, chameleon Gumák, mezi sponzory jeho kampaně patřili, mimo jiné byznysmeni Martin Vohánka, Libor Winkler, Ondřej Fryc a Martin Hájek.                                                                                                                        Potud v pořádku.                                                                                                                                                                                                                    Jenže zmínění lidé patří mezi zakladatele Deníku Nenávist.

Vyváženě informující média, mající právo sedět na tiskovce v Černínském paláci "liberálním dobroserům" vadila.                                                             Incestní mediálně-politický průnik mezi financováním Deníku Nenávist a současně kampaně Gumáka nevadí.

Moje motto je "Nenechte si diktovat, co si máte myslet." .                                                                                                                                                      Proto tento fejeton ponechávám bez závěru.                                                                                                                                                                            Jistě si vše přeberete sami.

Ale pokrytectví je fakt hnusná věc.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                              redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                              Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                              Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                      Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                                              Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem. Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                                                                                                                                                                                       Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu. Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                         Pozvěte Facebrouka na kávu                                                                                                                                                                                                                                                                                         Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk