Ukřižovat Turka

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, usrkávám kafe připomínající vodu, ve které někdo týden máčel rezavý hasák, a pozoruju další díl českého seriálu "Hon na správného nepřítele", protože tahle republika už dávno nepřipomíná stát řízený zákony, ale putovní pouť, kde se před každým volebním obdobím postaví nový strašidelný zámek, dovnitř se zavře aktuálně vybraný hříšník a kolem dokola pobíhá houf politických vyvolávačů, rozpočtových přisíračů mediálních moralistů a profesionálních výrobců pohoršení, kteří se tváří jako inkvizitoři spravedlnosti, přestože ještě včera stáli po kolena ve stejné bažině, jen se zrovna nedívalo dost kamer.

Neodpustím si několik poznámek k dnešnímu sportovní disciplině s pracovním názvem "Ukřižovat Turka".                                                                  Jestli udělal chybu, ať ji vyšetří příslušné orgány, a pokud za ni nese odpovědnost, ať ji odskáče se vším všudy.                                                            Od toho přece existují zákony. Jenže v české politické zoo už dávno neplatí stejný metr pro všechny.                                                                            Tady se nejdřív vybere správná oběť a teprve potom se hledají paragrafy, komentáře, experti, podcasty, analýzy a televizní studia, která budou celý den přikládat pod kotel, až z něj zůstane jen hromádka popela vhodná k vystavení jako důkaz vítězství hodnotové demokracie.

Ze všech koutů se vyhrnou samozvaní mravokárci, kteří se tváří důležitě jako okresní tajemníci bývalého stranického výboru, jen místo rudé knížky nosí evropskou placku a místo třídního boje rozdávají certifikáty správného myšlení, přičemž jejich morální kompas se otáčí rychleji než větrník na rozpadajícím se kravíně při podzimní vichřici, protože když se objeví případ člověka z jejich vlastního dvorku, náhle dostanou zánět hlasivek, začnou mluvit o presumpci neviny, složitosti situace, lidském rozměru a nutnosti počkat na všechny okolnosti, zatímco u politického protivníka mají jasno dřív, než policista dopije první kafe.

A právě tahle selektivní spravedlnost mě sere víc než samotné kauzy.                                                                                                                          Obyčejný chlap ráno vstane, jde makat, zaplatí daně, hypotéku, elektřinu, pojištění, školní obědy dětem a večer zjistí, že z jeho peněz znovu vyrostla armáda koordinátorů koordinátorů, analytiků analýz, expertů na experty, zmocněnců pro zmocněnce a profesionálních členů komisí, kteří mezi sebou putují z ministerstva do neziskovky, z neziskovky do poradního výboru, z výboru do veřejnoprávního studia a odtud zpátky do státní správy jako stará voda přelévaná mezi plesnivými sudy ve sklepě bývalého JZD, kde už dávno nikdo neví, co bylo víno, co ocet a co jenom zatuchlá břečka.

Pak přijdou mediální presstitutky a servilní komentátoři z ČT, ČŘo CNN Prima news, nafouknutí jako pouťový balónek, z kterého už dávno vyprchalo helium, ale pořád se snaží tvářit důležitě, a začnou vysvětlovat národu, koho má nenávidět tento týden.                                             Jeden den je to politik A, druhý den politik B, třetí den kdokoliv, kdo se nevejde do správně vybarvené tabulky hodnot, zatímco skutečné problémy leží na chodníku jako rozbitá kanalizační dekly, přes kterou všichni přeskakují, aby si náhodou nezašpinili naleštěné lakýrky.

Nejvíc mě ale baví to pokrytectví, které se dnes prodává jako nejvyšší občanská ctnost.                                                                                                Když se něco stane člověku z vládního tábora, ozývá se řev připomínající chlív plný hladových prasat těsně před krmením.                                      Když se podobná otázka dotkne někoho z Pětilepry, najednou nastane ticho husté jako cigaretový kouř ve čtvrté cenové po zavíračce, kdy už na stolech zůstaly jen ulepené půllitry, mastné tácky a hospodský přemýšlí, jestli má ještě vytírat, nebo to radši celé podpálit.

Tak si vezměme případ miliardáře Pelce.                                                                                                                                                                              Podle veřejně známých informací usedl za volant pod ožralý jako prase, vjel do protisměru a následkem tragické nehody zemřel nevinný řidič. Nešlo o promáčknutý blatník, pár stehů ani lehký otřes mozku, ale o lidský život, který už nikdo nikdy nevrátí. Čekal bych, že právě v takové chvíli uslyším od všech těch samozvaných strážců morálky hromy, blesky a výzvy k nekompromisní spravedlnosti. Místo toho přichází zpráva, že se kvůli zdravotnímu stavu nemůže účastnit soudního řízení. Hlavou pak běží nepříjemná otázka, jak je možné, že někdo zvládl usednout za volant, řídit auto a dostat se až do okamžiku tragédie, ale později už nezvládne stanout před soudem a zodpovídat se z toho, co se stalo. Právě v takových chvílích začínám přemýšlet, jestli má spravedlnost opravdu jedny dveře pro všechny, nebo jestli existuje ještě zadní vchod pro ty, kteří si celý život zvykli, že peníze otevírají i zámky, které by měly zůstat zavřené.

A kde byli všichni ti neúnavní výrobci morálního pohoršení v případech jiných politiků? Kde byli v případě Marka Výborného, flanďáka s hubou plnou morálky, pokud jde o jiné, který si to hasil 92km/hod. přes uzavřenou obec, proč mravokárci Rakušan, Šebelová, Hladík, Haas, Hřib, Richterová, jejich "Slepičí džihád" a další,v parlamentu nevolali po jeho odevzdání poslaneckého mandátu. Kde byly hlasité výzvy k rezignaci, kde byly nekonečné televizní debaty, kde byly dramatické tiskové konference a parlamentní kázání o politické odpovědnosti? Kde stáli tito a další mravokárci, když se řešily jiné dopravní excesy veřejně činných osob? Proč tehdy nebylo slyšet stejně hlasité volání po složení mandátu a stejně okázalé divadlo o morální odpovědnosti? Člověk pak snadno nabude dojmu, že v české politice neexistuje jeden metr, ale celý sklad svinovacích metrů, ze kterého si každý vytáhne právě ten, který se mu zrovna hodí pro aktuální politickou přestřelku.

A proč se stejně hlasitě nevolalo po odvolání tučného křiváka Jurečky, který chlastal na mejdanu, zatímco na fakultě ležely postřílené děti a kurevsky zbaběle o tom lhal ? Kde tehdy byli všichni ti profesionální strážci veřejné morálky, kteří dnes rozdávají politické rozsudky rychlostí automatu na kafe? Veřejnost sledovala, jak se řeší jeho postup, trapné lži a vysvětlení událostí v době tragédie na filozofické fakultě? Přesto se nekonaly hysterické televizní maratony ani koordinované výzvy k okamžitému odchodu z politiky. Najednou bylo potřeba zachovat klid, pochopení, počkat na vysvětlení a hledat souvislosti. A právě tahle pružnost morálních zásad připomíná starou gumu od trenýrek. Když jde o politického protivníka, praská napětím už při prvním zatažení, ale když se jedná o člověka z vlastního dvora, natáhne se skoro do nekonečna a pořád se tváří, že drží stejně pevně.                                                                                                                                                                                                                        

Když kandidát Činčila usmrtil cyklistu, celý případ smrděl. jak bolavá noha.                                                                                                                          Přestože mu policie na místě naměřila pozitivní dechovou zkoušku, následné krevní testy vyšly negativní jak na alkohol, tak na omamné látky.      Policie nakonec nehodu uzavřela s tím, že viníkem byl cyklista, u kterého pitva prokázala přibližně jedno promile alkoholu.                                          "Na dopravní nehodě nenese vinu jiná osoba, jen cyklista. Nedošlo tedy k přečinu usmrcení z nedbalosti," stojí v policejním vyjádření.                      Benjamin Činčila je dnes poslancem, kterého si tato hodnotová média zvou jak na běžícím páse.                                                                              Zmínka o nehodě chybí, ačkoliv jakýkoli článek o Filipu Turkovi byl doplněn zmínkou o nacistických symbolech, hajlování a bůhvíčem dalším.

A co Gumák?                                                                                                                                                                                                                         Když se svého času nechal zvěčnit při jízdě na motorce bez helmy, působil na mně spíš jako přestárlý frajírek, který si hraje na motorkáře, než jako člověk zastávající nejvyšší ústavní úřad.                                                                                                                                                                  Připomínal mi puberťáka na vytuněném fichtlu, který na návsi v Horní Dolní schválně přidává plyn před autobusovou zastávkou v naději, že se po něm otočí holky, jenže místo obdivu sklízí pobavené pohledy a vrtění hlavou.                                                                                                                    A právě tahle potřeba neustále předvádět vlastní výjimečnost se s představou důstojnosti státníka snáší asi tak dobře jako harmonika s cirkulárkou.                                                                                                                                                                                                                              Gumák se ostatně celou touhle politickou kašpariádou prochází s výrazem člověka přesvědčeného, že dějiny netrpělivě čekají na jeho další velkolepé gesto, zatímco se kolem něj plazí houf hadích našeptávačů, kteří ochotně zatleskají i tomu, že si ráno jejich marionetta správně zapnula knoflík u saka.

Čím víc se tahle politická bažina snaží tvářit jako chrám demokracie, tím víc připomíná zatuchlý močál, ve kterém se přežraní mloci hádají s bradavičnatými ropuchami o to, kdo ulovil větší mouchu z veřejných peněz, zatímco starý hastrman sedící na ztrouchnivělém pařezu rozdává bahenní řády za zásluhy, pijavice se přisávají na každého, kdo ještě něco vydělává, komáři bzučí do rytmu veřejnoprávních komentářů a hejno žab spouští sborové kvákání o hodnotách pokaždé, když se v močálu objeví někdo, kdo nepatří do jejich líhně.                                                                    Nad tím vším se už léta vznáší nasládlý pach rozkladu vydávaný za vůni českého absurdistánu, přestože obyčejný člověk stojící na břehu dávno vidí, že pod hladinou se nepěstuje demokracie, ale líhnou se tam další generace rozpočtových přisíračů, dojičů eráru, lovců veřejných peněz a dotačních příživníků, kteří se navzájem poplácávají po zádech a s vážnou tváří se ujišťují, že právě oni představují poslední hráz morálky a slušnosti.

A já si pak večer říkám, jestli ještě opravdu žiju v demokratickém státě, nebo už jen v zapáchajícím ochotnickém divadle, kde kulisy už léta natírají titíž kulisáci, herci si podle potřeby půjčují kostýmy ctnosti i viny, režiséři přepisují scénář podle toho, co zrovna ukážou průzkumy veřejného mínění, nápověda šeptá správné repliky do uší politikům a obecenstvu se neustále tvrdí, že sleduje vrchol demokracie, přestože už dávno kouká jen na unavenou frašku, ve které se mění názvy stran, tváře ministrů i barva plakátů, ale účet za celé představení pokaždé přistane ve schránce obyčejného člověka, který si ten zatracený lístek nikdy nekoupil dobrovolně, přesto ho znovu a znovu zaplatí ze svých daní.

Hodnoty? Ale hovno.                                                                                                                                                                                                              Spíš hodnoty nastartované podle toho, kdo je zrovna na mušce.                                                                                                                                        Klidně ukřižujte Turka, pokud se ukáže, že si to zaslouží.                                                                                                                                                          Pokud u jiných veřejně diskutovaných kauz nebo kontroverzí týkajících se Pelce, Rakušana, Šebelové, Decroix, Výborného, Činčily, Jurečky či Gumáka najednou nastane ticho, které na mně působí dojmem, že se neměří jedním metrem.                                                                                        V tu chvíli se z keců o hodnotové politice stává jen další politický reklamní leták.                                                                                                                  Kde jsou stejné výzvy k odpovědnosti, kde jsou stejně neústupné otázky směrem k justici a státním institucím, kde jsou stejně hlasitá prohlášení o tom, že spravedlnost má platit pro každého bez rozdílu?                                                                                                                                                        Kde jsou dnes všechny ty hlasité apely na spravedlnost?                                                                                                                                                        Kde je neúnavné grilování nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové, kde jsou mimořádné tiskové konference, kde jsou televizní maratony a kde jsou politici, kteří ještě včera slavnostně prohlašovali, že před zákonem si mají být všichni rovni?                                                                              Nebo snad spravedlnost neplatí pro všechny?                                                                                                                                                                        Mají snad někteří, čistě náhodou, rezervovaný přednostní vchod?

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                  Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                        redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                            Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk