Tupá arogance Blbuše s podporou aktivistky z ČT

Blbuše, která se sama ráda tváří jako zosobnění kultivovanosti, nestrannosti a novinářské noblesy, tentokrát klesla na další úroveň dna bažiny plné prehistorických žabích sraček. V přímém přenosu prolhané České televize přirovnala europoslankyni Jaroslavu Pokornou Jermanovou ke zvířeti a s povýšeným úsměvem dementosaura utrousila, že když některá zvířata zvládnou někdy mluvit a někdy nemluvit, zvládne to jistě i ona. V tu chvíli už člověk skoro čekal, že se místo znělky z režie ozve jen spokojené mlaskání bažinných mloků, protože úroveň veřejnoprávní diskuse se právě propadla až na samotné dno bažina plné prehistorických žabích sraček. Jenže Jaroslava Pokorná Jermanová nehodlala dělat publikum v téhle zprofanované proopoziční televizní žumpě. Zvedla se, odepnula mikrofon a před zraky diváků ze studia odešla. Než za sebou zavřela dveře, řekla jediné: "Vy mě nebudete urážet do zvířat. To si zkoušejte někde jinde."

Co se vlastně stalo?

Ve středu večer odvysílala Česká lžitelevize v pořadu Události, komentáře debatu čtyř europoslankyň. Za hnutí ANO dorazila Jaroslava Pokorná Jermanová, za STAN Blbuše, za Piráty Markéta "Chceš prcat" Gregorová a za KSČM Kateřina Konečná. Sestava pestrá asi jako jídelní lístek ve čtvrté cenové, kde si můžete vybrat mezi utopencem, nakládaným hermelínem a prošlou tlačenkou. Člověk už předem tušil, že se nebude servírovat věcná debata, ale spíš politický guláš, do kterého si každý přihodí vlastní lopatu ideologických zvratků.

Tématem byl právě skončený summit NATO v turecké Ankaře, kde se řešily obranné výdaje členských států, podpora Ukrajiny i budoucnost Severoatlantické aliance. Zatímco svět řešil bezpečnost Evropy, česká politická žumpa opět předvedla disciplínu, ve které patří mezi světovou špičku, totiž jak udělat z vážné zahraniční cesty frašku připomínající kočovný cirkus po slevové akci na klauny. Na summit totiž odletěl premiér Andrej Babiš jako předseda české vlády společně s ministrem zahraničí Petrem Macinkou a ministrem obrany Jaromírem Zunou, zatímco Gumák se tam proti vůli vlády vydal vlastní cestou, protože mu to posvětil Ústavní soud. Výsledek? Dvě české delegace, dvě letadla, dvě kolony aut a dost možná i dvoje účtenky pro českého daňového poplatníka. Zahraniční diplomaté nejspíš chvíli přemýšleli, jestli jsme ještě stát, nebo už putovní kabaret, ale summit nakonec skončil a svět se točil dál, jako by se české absurdistánské divadlo odehrávalo někde za zvukotěsným sklem.

Premiér Andrej Babiš jasně oznámil, že vláda příští rok navýší rozpočet na obranu o 36 miliard korun a Česká republika poprvé dosáhne dvou procent HDP na obranu. To není hospodská sázka o utopence ani předvolební leták nalepený na oprýskanou pavlač někde na Žižkově. To je konkrétní číslo, konkrétní závazek a konkrétní peníze, které se objeví ve státním rozpočtu. S tím se manipuluje podstatně hůř než s televizními dojmy nebo politickými pohádkami pro dospělé.

Debata v České lžitelevizi se zpočátku tvářila skoro důstojně, až měl člověk podezření, že si v režii omylem spletli scénář. Jaroslava Pokorná Jermanová hodnotila summit pozitivně a připomněla fakta, která nakonec potvrdila i závěrečná deklarace NATO. Evropa začala vážně řešit vlastní obranu, Spojené státy zůstávají plnohodnotným členem aliance a článek pět, tedy závazek, že útok na jednoho člena je útokem na všechny, zůstal nedotčený. Dokonce i Blbuše zpočátku přikyvovala jako domovnice z pavlače, která ještě neví, komu dnes bude nadávat. Jenže tenhle záchvat věcnosti nevydržel dlouho. Sotva došla fakta, otevřela se obvyklá zásobárna politických vykopávek, zaprášených citátů a účelových překroucenin. Místo debaty o výsledcích summitu se začalo kutat v premiérových výrocích z prezidentské kampaně roku 2003 a kolem obranných výdajů se začala točit taková mlha, že by se v ní ztratil i lampář po deseti pivech hledající cestu domů. V tu chvíli už bylo jasné, že nejde o diskusi, ale o další díl oblíbeného seriálu "Když fakta překážejí, vytáhneme cokoliv jiného."

A právě v tomhle okamžiku se celá debata definitivně utrhla ze řetězu a z pořadu o zahraniční politice se během několika minut stalo něco mezi pavlačovou štěkanicí, čtvrtou cenovou po zavírací době a soutěží o nejkřivější politickou pomluvu roku. Když totiž Blbuši dojdou fakta, nastupuje stará osvědčená disciplína české libtardí politické školy. Vytáhnout zaprášený výrok, ořezat ho jako plesnivý salám, vyhodit všechno, co se nehodí do krámu, a s vítězoslavným výrazem ho předhodit divákům jako čerstvou delikatesu.

Právě to předvedla Blbuše. Začala tvrdit, že Andrej Babiš v prezidentské debatě v roce 2023 prohlásil, že by neposlal české vojáky na pomoc Polsku v případě ruského útoku. Jenže zamlčela drobný detail, který se do jejího pohádkového scénáře vůbec nehodil. Ten výrok zazněl v chaotické televizní přestřelce se servilním, jednostranně naladěným presstitutem Řezníčkem, který debatě dirigoval tempo asi stejně nestranně, jako rozhodčí fandící jen jednomu boxerovi. Andrej Babiš navíc své vyjádření opakovaně vysvětlil a později ho jednoznačně korigoval. Jenže proč divákům servírovat celý příběh, když se z jediné věty dá uvařit pořádný mediální guláš? Na podobných kuchařkách totiž stojí kariéra nejednoho televizního moralisty.

Když se Jaroslava Pokorná Jermanová pokusila uvést věci na pravou míru, Blbuše ji začala překřikovat tak usilovně, až člověk získal dojem, že soutěží sama se sebou o titul mistryně republiky v disciplíně "nenech protivníka dokončit jedinou větu". A když už nebylo koho překřikovat, začala si s vážnou tváří stěžovat aktivistce, dřepící na místě moderátorky, že jí Jermanová skáče do řeči. To už připomínalo zloděje, který po vyloupení trafiky běží na služebnu nahlásit, že mu někdo ukradl svědomí. Pikantní na celé věci bylo, že právě Kateřina Konečná potvrdila, že Blbuše přerušovala a urážela ostatní prakticky po celou dobu debaty. Když vám tedy vlastní spoluhráčka začne počítat fauly, není to zrovna známka čisté hry.

Pak přišel okamžik, který celou televizní estrádu poslal z úrovně politické diskuse rovnou na dno mediální bažiny. Jaroslava Pokorná Jermanová poznamenala, že kdyby měla vytahovat všechny výroky, které kdy Blbuše vypustila z úst, diváci by se nestačili divit. Člověk by čekal, že vysokoškolská profesorka, bývalá rektorka Mendelovy univerzity a europoslankyně, obchodnice s tituly odpoví argumentem. Jenže místo argumentu přišlo něco, co by se možná styděl vypustit z pusy i opilec sedící po desátém pivu, zlitý pod obraz, pod oprýskanou pavlačí.

Blbuše svou kolegyni přirovnala ke zvířeti. Doslova prohlásila, že když některá zvířata zvládnou někdy mluvit a někdy nemluvit, zvládne to i Jaroslava Pokorná Jermanová. To nebylo uklouznutí jazyka ani nešťastná metafora. To byla vědomá osobní urážka, která s debatou o summitu NATO měla společného asi tolik jako utopenec s jadernou strategií aliance. Jaroslava Pokorná Jermanová přitom nezvýšila hlas, nezačala nadávat ani nepředvedla divadlo. Prostě vstala, odepnula mikrofon, sebrala své papíry a klidně řekla, že se nenechá urážet do zvířat. A odešla. V tu chvíli totiž ve studiu nezemřela jen slušnost. Tam definitivně chcípla i poslední iluze, že se ještě pořád díváme na seriózní politickou debatu.

A prolhaná aktivistická presstitutka Tereza Řezníčková?

Ta seděla ve studiu s výrazem rozhodčího, který právě viděl faul na červenou kartu, ale protože ho spáchal hráč správného dresu, rozhodl se raději obdivovat kvalitu trávníku. Nezasáhla. Nezarazila Blbuši uprostřed osobní urážky, nevyzvala ji k omluvě a nepřipomněla, že se snad ještě pořád nachází v debatě veřejnoprávní televize, a ne na pavlači činžáku po třetím sudu Bráníku. Prostě ji nechala bez jediného slova pokračovat dál, jako kdyby přirovnávání politických oponentů ke zvířatům patřilo do moderátorského manuálu České televize mezi doporučené techniky kultivované diskuse. Teprve asi po třiceti vteřinách, když Blbuše svůj výstup dokončila, s ledovým klidem oznámila, že paní Jaroslava Pokorná Jermanová opustila diskusi. Padla osobní urážka. Moderátorka selhala. Odešla slušnost. Jen prostě... účastnice opustila studio. Tak zoufale a trapně sterilní, až by jeden čekal, že stejným tónem oznámí změnu počasí nebo výpadek teletextu.

Představte si teď úplně opačnou situaci. Představte si, že by Jaroslava Pokorná -Jermanová řekla o Blbuši, že je tupá kráva. Ještě než by dojela televizní režie závěrečné titulky, sociální sítě by hořely jako skládka pneumatik, neziskový průmysl by svolával mimořádné tiskové konference, mediální moralisté by si trhali košile, presstitutky by psaly o konci politické kultury a Česká lžitelevize by nejspíš vyhlásila třídenní smutek za demokracii. Jenže protože urážela Blbuše, rozhostilo se ticho husté jako omáčka z jídelny čtvrté cenové. Najednou nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel a nikomu to nepřišlo divné.

A úplnou třešničkou na tomhle televizním dortu z prošlého margarínu bylo samotné finále. Místo aby zazněla omluva, dostala Blbuše od moderátorky ještě prostor k závěrečnému slovu. Člověk by čekal, že po osobní urážce přijde alespoň špetka sebereflexe. Kdepak. Blbuše prohlásila, že ji celá situace sice mrzí, ale že skutečnou obětí je vlastně ona sama, protože ji ostatní po celou dobu osobně inzultovali. A tak jsme byli svědky dalšího zázraku české politické zoologie. Člověk, který před miliony diváků přirovná svou kolegyni ke zvířeti, se během několika vteřin promění v ukřivděnou oběť. To už není politická debata. To je groteska, kterou by odmítl jako přehnanou i scénárista Monty Pythonů.

To je ten typický styl Blbuše. Urazit, zaútočit a pak se tvářit, že je to ona, komu se ubližuje. Kateřina Konečná to okomentovala naprosto přesně. Řekla, že to, co Blbuše předvedla, je vrchol nevkusu, a dodala, že asi neměla svůj deníček, aby tam měla své noty a začala se vyjadřovat normálně. To byla narážka na slavný moment z prezidentské volby v roce 2003, kdy byla Blbuše přistižena, že má při debatě v černém sešitku tahák s odpověďmi. I tehdy to celé popírala a tvářila se, že se nic neděje.

Ale pojďme na chvíli odložit divadelní vložky, osobní urážky i zoologická přirovnání a podívat se na to, co Blbuše v té debatě skutečně předvedla po věcné stránce. A právě tam se celá její pečlivě naleštěná aura odbornice začala rozpadat rychleji než levná omítka ve čtvrté cenové po jarním tání. Před kamerami se stylizovala do role neomylné ekonomky, bývalé rektorky, ženy, která prý rozumí číslům lépe než účetní finančního úřadu po třetím dvojitém espressu. Čím déle mluvila, tím víc její argumentace připomínala ementál. Díra vedle díry, mezi nimi pár frází, několik účelově ohnutých faktů a pořádná porce pokrytectví přelitá omáčkou sebejistoty.

Celou dobu s vážnou tváří káralа současnou vládu, že Česká republika údajně nedává na obranu dost peněz, lamentovala nad pomalým tempem navyšování výdajů a varovala, jak nesmírně obtížné bude splnit haagský závazek ve výši 3,5 procenta HDP na obranu plus dalších 1,5 procenta souvisejících investic do roku 2035. Posluchač, který by o celé věci nic nevěděl, mohl snadno nabýt dojmu, že před sebou nemá europoslankyni, ale vrchní účetní NATO, která má v kabelce kalkulačku schválenou samotným generálním tajemníkem aliance. Mluvila s takovou jistotou, že by jí člověk skoro uvěřil, i kdyby právě tvrdila, že dvě a dvě je pět, pokud to schválí správná bruselská pracovní skupina. Jenže sebevědomý tón ještě nikdy nenahradil fakta a hlasitě pronášené fráze nejsou totéž co pravdivé argumenty.

Jenže při tomhle sebevědomém školení celé republiky Blbuše jaksi zapomněla na drobný detail velikosti paneláku. Ona sama je součást strany, která byla součástí vlády, která ten samý závazek několik let nedokázala splnit. Hnutí STAN bylo součástí Nutelliérovy vlády Národní devastace a za celé její volební období se České republice podle oficiálního hodnocení NATO nepodařilo dosáhnout ani základních dvou procent HDP na obranu. To už chce pořádnou dávku politické drzosti, nebo úplnou ztrátu paměti. Je to asi stejné, jako kdyby ožrala ze čtvrté cenové, který pět let chlastal na sekeru, začal novému hospodskému vysvětlovat zásady finanční odpovědnosti a vyčítal mu, že ještě nesplatil dluhy, které mu nechal na účtu.

Čísla jsou přitom neúprosná a mají jednu nepříjemnou vlastnost. Na rozdíl od televizních presstitutek se nedají ukřičet. V roce 2023 vydávala Česká republika na obranu podle NATO jen 1,31 procenta HDP. V roce 2024 to bylo 1,97 procenta. A když se Nutelliérova vláda Národní hrůzy v roce 2025 začala vítězoslavně plácat po zádech, že prý konečně splnila dvouprocentní závazek a do Brusele poslala číslo 2,01 procenta, NATO po přepočtu uznalo jen 1,85 procenta. Tolik k triumfálním fanfárám. Bublina praskla rychleji než igelitka s pivem na rozpálené pavlači.

A právě tady se z celé televizní estrády stává groteska, kterou by jako přehnanou odmítli i opilci ze čtvrté cenové po desátém pivu. Blbuše, jejíž vlastní strana seděla celé roky u hrnce, ve kterém se tenhle rozpočtový guláš připaloval, dnes sedí v České lžitelevizi, nasazuje výraz profesorky ekonomie a školí novou vládu za účet, který sama pomáhala vystavit. To už není politická debata. To je absurdní divadlo, kde zloděj svolává tiskovku o ochraně cizího majetku, pyroman pořádá seminář o požární prevenci a štamgast, který pět let pil na sekeru, poučuje nového hospodského o finanční odpovědnosti. Člověk už jen čeká, kdy se objeví kominík a začne rozdávat lekce z čistoty.

Právě tenhle paradox trefila Jaroslava Pokorná Jermanová naprosto přesně. Připomněla, že nová vláda převzala první rozpočet ve stavu, který sama diplomaticky označila za velmi kreativní. Jenže slovo kreativní bylo ještě mimořádně laskavé. Já říkám podobnému účetnictví prostě naleštěná bouda. Premiér Babiš pak v Ankaře nevysvětloval spojencům vlastní průšvih. Vysvětloval účet, který na stole nechala Nutelliérova vláda Národní devastace, ve které se spokojeně rochnili nejen občanští demokraté, ale také Piráti, TOP09, KDU-ČSL a STAN. Jinými slovy, jedni po sobě zhasli, zabouchli dveře, hodili klíče do kanálu a druzí pak museli obcházet sousedy, omlouvat se za smrad na chodbě a vysvětlovat, proč se z bytu ještě pořád valí kouř. To je totiž kouzlo politické odpovědnosti po česku. Ti, kdo ten nepořádek vytvořili, dnes nejhlasitěji křičí, že se uklízí příliš pomalu.

Přesto Babiš na summitu uspěl. Jasně oznámil navýšení rozpočtu o 36 miliard korun na příští rok. Jasně se zavázal k dosažení dvou procent HDP a, co je důležité, vyjednal pro Česko důstojné podmínky, i když musel prezentovat čísla, která zanechala minulá vláda. To je práce. To jsou výsledky. To je rozdíl mezi tím, kdo vládne, a tím, kdo jen mluví v televizi.

A mimochodem Blbuše v debatě řekla ještě jednu zajímavou věc. Tvrdila, že současný premiér pod tlakem okolností otočil a rozhodl se navýšit obranné výdaje. Pod tlakem okolností. Blbuše tím chtěla naznačit svůj vlhký sen, že Babiš jedná jen pod tlakem. Jenže co to říká o ní samotné? Její vláda měla čtyři roky. Čtyři roky na to, aby navýšila výdaje na obranu, a přesto ani jednou nedosáhla dvou procent HDP podle hodnocení NATO. Žádný tlak okolností ji k tomu nepřiměl.

Válka na Ukrajině začala v únoru 2022. Nutelliérova vláda Národní zhouby měla od té doby tři roky a přesto ta dvě procenta nedodala. Takže kdo tady jedná pod tlakem a kdo jedná zodpovědně?

Pojďme ale ještě k dalšímu tématu, které v debatě rezonovalo. Otázce programu PURL, tedy mechanismu, přes který evropské země a Kanada mohou nakupovat americky vyráběné zbraně a předávat je Ukrajině. Ministr zahraničí Petr Macinka oznámil, že Česko přesměruje část prostředků z jiných projektů právě do tohoto programu, a najednou byl z toho skandál.

SPD údajně nevědělo. Tomio Okamura prohlásil, že tomu nerozumí, a Blbuše se samozřejmě hned chytila příležitosti a označila to za diplomatické faux pas.

Jenže Jermanová to v debatě vysvětlila velmi jasně. Peníze byly alokovány v rozpočtu ministerstva zahraničních věcí. Byly určeny pro Ukrajinu. Ministr zahraničních věcí s vládou ty peníze nasměroval do fondu PURL, kam přispívají i jiné státy. Částka není nijak velká a je jednorázová. A navíc premiér řekl, že následující den bude koaliční rada, kde to koaličním partnerům vysvětlí. Tedy žádný chaos, žádné faux pas. Normální koaliční komunikace, která se řeší na koaliční radě.

Jenže Blbuše z toho potřebovala udělat skandál, protože potřebovala odvést pozornost od vlastních selhání.

Pak se debata stočila ke Gumákově účasti na summitu NATO a právě tady padla otázka, která byla možná nejrozumnější za celý večer. Kateřina Konečná se jednoduše zeptala, jaký konkrétní přínos měla pro Českou republiku účast Gumáka na summitu. A byla to otázka naprosto přesná. Ne ideologická, ne stranická, ale obyčejně selská. Co jsme tím vlastně získali? Jaký výsledek? Jakou dohodu? Jaký konkrétní prospěch pro Českou republiku? Po všech těch řečech nakonec zůstalo jen Gumákovo prohlášení, že si odváží podněty a chtěl by měnit zákony. Jenže zákony nepíše prezident. Prezident není vláda, není Poslanecká sněmovna a nerozhoduje o státním rozpočtu. Kvůli tomu opravdu není potřeba posílat na summit dvě delegace, dvě letadla, dvě ochranky, dvě kolony aut a pořádat mezinárodní estrádu, která působila asi tak důstojně, jako když se na jedné svatbě objeví dva ženichové a oba tvrdí, že právě oni jsou ti praví.

Obrázek celé absurdity byl přitom téměř groteskní. Gumák seděl u stolu s albánským premiérem a debatoval o Balkánu, zatímco premiér Andrej Babiš jednal s ukrajinským vůdcem Zelenským o otázkách, které se bezprostředně týkají bezpečnosti České republiky i celé Evropy. Člověk si pak nemohl nepoložit otázku, kdo tam skutečně zastupoval zájmy českého státu a kdo si přijel hlavně udělat vlastní zahraniční výlet na účet daňových poplatníků. To už připomínalo štamgasta ze čtvrté cenové, který se vetře na schůzi bytového družstva, dvě hodiny vypráví o chovu holubů a pak odchází domů s pocitem, že právě zachránil svět.

Že se něco podobného běžně nevidí, si nevšimli jen Češi. Zahraniční média se pozastavovala nad tím, že Česká republika dorazila na summit NATO se dvěma vrcholnými delegacemi. Američané, Britové i Němci si pokládali stejnou otázku. Kdo tedy vlastně za Českou republiku mluví? Premiér, nebo prezident? A právě tady je potřeba připomenout podstatnou věc. Vláda od začátku jasně říkala, že Českou republiku bude zastupovat premiér, protože zahraniční a bezpečnostní politiku podle Ústavy vytváří vláda, vláda schvaluje rozpočet, vláda nese odpovědnost Poslanecké sněmovně a vláda za svá rozhodnutí skládá účty občanům. Tak funguje parlamentní demokracie. Aspoň do chvíle, než se do ní rozhodne vstoupit ego větší než celý konferenční hotel.

Jenže Gumák si postavil hlavu jako rozmazlený fracek na pavlači, kterému maminka odmítla koupit druhou zmrzlinu. Trval na tom, že pojede také. Trval na tom tak dlouho, až se celá věc dostala k Ústavnímu soudu, který rozhodl, že mu vláda musí účast umožnit. A výsledek? Dvě kolony aut vyrážející ze stejného hotelu. Dvě oddělené tiskové konference. Dvě reprezentace jednoho státu. Premiér na jednom konci společné fotografie, prezident na druhém, jako kdyby přijeli zastupovat dvě různé republiky. To už nebyla státnická reprezentace. To byla groteska, kterou by jako přehnanou možná škrtli i scenáristé "Jáchyme, hoď ho do stroje". A odpověď na otázku, kdo za tu ostudu nese odpovědnost, je přitom překvapivě jednoduchá. Ten, kdo za každou cenu potřeboval být u toho, i když tam pro výkon své ústavní funkce vůbec být nemusel.

Vraťme se ale znovu k vystoupení Blbuše. Člověk měl chvílemi pocit, že nesleduje politickou debatu, ale pavlačovou řežbu dvou domovnic o to, kdo komu zase ukradl uhlí ze sklepa. Blbuše, která sama vyrůstala v prominentní komunistické rodině, se s vervou pustila nejen do Jermanové, ale i do Kateřiny Konečné, jako kdyby právě ona osobně podepsala zvací dopis z roku 1968. Komunistická minulost jí najednou vadila tak urputně, že by člověk čekal, že za chvíli začne kontrolovat rodokmeny až do třetího kolena. Jenže jak správně připomněla Konečná, na Hradě sedí komouš a v čele Ústavního soudu stojí Baxa, který byl kandidátem na komouše. To už je ale podle Blbuše zřejmě jiný druh komunismu. Asi bio, bezlepkový a schválený bruselskou komisí pro správné soudruhy. Když jde o Konečnou, vytahuje se rudá karta rychleji než závislák u kiosku otvírá lahváče po výplatě. Když jde o Gumáka, najednou nastává kolektivní ztráta paměti, vedle které vypadá zlatá rybka jako univerzitní profesor historie. Tohle není princip. To je dvojí metr ohnutý do tvaru preclíku, který Blbuše nosí v politickém batohu už celé roky.

A pak přišla na řadu Markéta "Chceš prcat" Gregorová, další etalon geniality, která s vážnou tváří tvrdila, že žádnou schůzku Andreje Babiše s Donaldem Trumpem neviděla a že internetem přece koluje video, kde se na něj Trump při podání ruky ani nepodívá. Jenže Jermanová jí tenhle balónek propíchla dřív, než vůbec stihl vystoupat ke stropu. Připomněla jí, že premiér s Trumpem skutečně mluvil a že problém nebude ve videu, ale spíš v tom, na co se Gregorová dívala. Fakta totiž mají tu nepříjemnou vlastnost, že se nenechají umlátit dojmy. Babiš jednal s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, seděl s ním v první řadě na fóru obranného průmyslu, absolvoval bilaterální jednání a odvezl si domů konkrétní výsledky. Ne stoh barevných papírů, úřednických plků, kulatých stolů a slibů, které mají asi stejnou hodnotu jako předvolební leták nalezený na dně popelnice

Celá debata tak připomínala knajpu čtvrté cenové těsně před zavíračkou, kde jeden ožrala tvrdí, že porazí Mikea Tysona, druhý vysvětluje, jak by řídil jadernou elektrárnu, a třetí je skálopevně přesvědčený, že zeměkoule je šiška sekané. Výsledky žádné, zato ego na rozdávání. Česká opoziční žumpa už dávno nesoutěží nápady, ale hlasitostí urážek. Když chybí výsledky, nastoupí křik. Když nejsou argumenty, vytáhne se nálepka. A když není vlastní plán, začne se kopat do každého, kdo nějaký má. Blbuše za celou debatu nepředstavila jediný konkrétní návrh, jak řešit obranné výdaje. Žádná čísla, žádný plán, žádná strategie. Jen série obecných mouder o tom, že by bylo hezké, kdyby zakázky dostávaly evropské firmy a výrobní kapacity rostly. To jsou řeči asi na stejné úrovni, jako kdyby hospodský místo guláše přinesl prázdný talíř a slavnostně oznámil, že hlavní ingrediencí dnešního menu je pozitivní myšlení

Babiš přijel ze summitu s konkrétním závazkem. Třicet šest miliard korun navíc na obranu v příštím roce. Dosažení dvou procent HDP. Zapojení do programu PURL. Jednání s klíčovými partnery. To jsou výsledky. To je práce.

A proti tomu stojí Blbuše, která umí jen přirovnat kolegyni ke zvířeti a pak se tvářit jako oběť. Víte, co je na tom všem nejsmutnější?

Blbuše představuje přesně ten typ politiky, který Češi ve volbách poslali tam, kam ve čtvrté cenové putuje zvětralé pivo. Nutelliérova vláda Národní katastrofy neprohrála proto, že by jí voliči nerozuměli. Prohrála proto, že jí rozuměli až příliš dobře. Roky poslouchali slavnostní řeči o hodnotách, evropské odpovědnosti a lepších zítřcích, zatímco jim pod rukama zdražovalo úplně všechno, od másla až po elektřinu. Vykládali o pomoci celému světu, ale vlastní stát jim připomínal hospodu, kde vrchní rozdává rundy cizím stolům a štamgastům u výčepu oznámí, že dneska se pivo nenalévá, protože došly půllitry. A když přišlo na obranu republiky a závazky vůči NATO, ukázalo se, že velkohubých projevů mají na rozdávání, ale skutečných výsledků by člověk nenašel ani lupou po dědovi z hodinářství.

Blbuše je pokračovatelkou právě téhle školy politické komedie. Snaží se mluvit vznešeně, tvářit se jako chodící encyklopedie a sypat čísla rychleji než vekslák na burze bankovky, jenže čím déle člověk poslouchá, tím víc zjišťuje, že pod naleštěným lakem je prázdno jako v sudu po sobotní zabijačce. Když přijde na konkrétní výsledky, začne přešlapovat jako harmonikář, kterému v půlce hospodské zábavy praskly všechny měchy. A tak nakonec nezbude nic jiného než osobní útoky, protože urážka je poslední útočiště politika, kterému došly argumenty. Její největší příspěvek do debaty o bezpečnosti České republiky tak nebyl jediný návrh, jediné řešení ani jediná myšlenka. Bylo to obyčejné štěkání přes plot. Hlasité, protivné a z dálky nápadné, ale když otevřete branku, zjistíte, že za tím rámusem nestojí vůbec nic.

Po debatě se Blbuše okamžitě rozběhla na sociální sítě, kde začala vysvětlovat, že Kateřina Konečná a někteří vládní europoslanci prý sahají k osobním útokům vždycky, když jim dojdou argumenty, zatímco ona něco takového nikdy tolerovat nebude. To už člověk opravdu neví, jestli se smát, nebo preventivně schovat všechny ostré předměty. Štěkna, která před pár hodinami v přímém přenosu přirovnala svou kolegyni ke zvířeti, se najednou pasuje do role patronky politické slušnosti. To je asi stejně uvěřitelné, jako kdyby kapsáři založili spolek na ochranu peněženek, veksláci vedli kurz finanční etiky a ožralové ze čtvrté cenové pořádali seminář o zdravém životním stylu mezi osmým pivem a druhým rumem.

A protože absurdní divadlo zřejmě ještě nemělo poslední dějství, o dva dny později se Blbuše na sociálních sítích pochlubila, že běhá jako sloní mládě. Člověk by skoro řekl, že zvířecí přirovnání jsou její nejoblíbenější politický program. Když docházejí argumenty, nastoupí zoologie. Jenže tentokrát si žádné zvíře hledat nemusela. Přidělila si ho sama, takže kritikům ušetřila práci. Někdy totiž satiru nepíše komentátor. Někdy si ji blbka napíše úplně sama.

A právě proto má smysl, že existují stránky, jako je Facebrouk. Ne proto, aby něco vymýšlely nebo přikrášlovaly, ale proto, aby podobné okamžiky skládaly vedle sebe jako střepy rozbitého džbánu. Často totiž stačí politiky jen pozorně poslouchat a poctivě připomenout, co říkali včera a co tvrdí dnes. Zbytek grotesky už odehrají sami, bez nápovědy, bez režiséra a často i bez sebemenšího tušení, že právě vystoupili v nejdražší komedii na účet daňových poplatníků.

Prolhaná Česká televize v této debatě selhala.                                                                                                                                                                      Servilní presstitutka Řezníčková, parodie na komentátora nezasáhla, když padla osobní urážka. Nechala Blbuši pokračovat, jako by se ni nestalo. Mediální expertka Alena Maršálková to okomentovala slovy, že moderátorka Řezníčková se opět předvedla jako aktivistka, která má jediný úkol. Pomoci znemožnit každého politika, který nepatří do současné opozice.

Přesně to jsme viděli.                                                                                                                                                                                                      Jermanová byla celou debatu přerušována, nebyla nechána domluvit, a když se ohradila, byla uražena.                                                             Servilní presstitutka Řezníčková nezasáhla.                                                                                                                                                                               Na závěr si řekněme jedno.

Summit NATO v Ankaře byl úspěch.                                                                                                                                                                                        Premiér Babiš splnil to, co slíbil. Přijel, prezentoval českou pozici a přivezl domů konkrétní výsledky.

Blbuše zatím umí jen urážet kolegyně v televizi a tvářit se jako oběť.                                                                                                                                      To je celý rozdíl mezi vládou a opozicí. Mezi prací a řečmi. Mezi výsledky a urážkami.

Co si o tom myslíte vy?                                                                                                                                                                                                                Byla Blbuše oprávněná přirovnat Jermanovou ke zvířeti, nebo to byl trapný výpad, který nemá v politické debatě co dělat?

Napište mi do komentářů.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                  Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                          Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                  redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                      Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk