Televizní velikán Vašík Moravec padl do sraček !

Přátelé vítejte v Kanceláři posledního rozumu! Nalijte si něco na kuráž, protože dneska se půjdeme podívat do pražské mediální žumpy, kde nám televizní polobůh Vašík Moravec právě předvádí kouzelnický trik století: jak se z nedělního velekněze pravdy, před kterým se dvě desetiletí třásli politici v naleštěných polobotkách, stane po vypuštění z veřejnoprávního akvária obyčejný kapřík, který sebou plácá v louži a diví se, že nikdo nepřibíhá s kyslíkovou bombou. Celá léta vypadal Vašík pod světly televizního chrámu jako mediální Napoleon, jenže stačilo otevřít dveře na normální trh a císaři najednou koukají z gatí nejen lýtka, ale pomalu i prdel. A to je na tom celém cirkusu nejkrásnější. Vašík se vydal dokazovat, že jeho velikost nepotřebuje Krkavčí hory, nedělní hlavní čas ani obrovskou televizní mašinu, a zatím to připomíná pouťového principála, který dvacet let řval z amplionu, že vlastní největší atrakci ve střední Evropě, a potom zjistil, že bez obecní elektriky mu nejede ani kolotoč. Najednou se ukazuje, že sundat člověka z televizního oltáře je otázka několika vteřin, ale přimět normálního diváka, aby si ho dobrovolně našel, pustil a ještě u něj vydržel, je úplně jiná disciplína. Tam už nepomůže naleštěná svatozář, akademický výraz ani póza člověka, který právě osobně zachránil demokracii před vpádem barbarů. Tam stojíš před publikem s holou řití a musíš předvést, co skutečně umíš. A tak náš mediální velikán pomalu kráčí stejnou bažinatou pěšinkou, po které před ním zmizely další kdysi hlasité televizní celebrity. Včera hvězda, dneska vzpomínka, zítra jméno, nad kterým se u výčepu někdo podrbe na hlavě a zeptá se: "Počkej, ten ještě někde vysílá?" Mediální sláva je totiž pěkná svině. Dokud pod vámi hučí motor velké instituce, připadáte si jako kapitán zaoceánského parníku. Teprve když vás vysadí na břeh s mikrofonem, židlí a vlastní značkou, zjistíte, jestli jste skutečně kapitán, nebo jen chlapík, který se dvacet let vozil v první třídě a zaměnil pohodlné sedadlo za vlastní genialitu. A právě proto je Vašíkův výlet z veřejnoprávního paláce tak nádherně poučný. Možná jsme celou dobu nekoukali na nedostižného mediálního génia, ale na dokonale vypěstovaný produkt systému, který měl nejlepší stánek na pouti, nejsilnější amplion a místo přímo u hlavního vchodu. Jakmile se stánek přestěhoval za kadibudky, muzika hraje dál, kolotoče se točí a dav kupodivu nezastavil. A Vašík tam stojí s mikrofonem v ruce a poprvé zjišťuje, že být slavný uvnitř obrovské televize a být zajímavý bez ní jsou dvě zatraceně rozdílné věci.

Dneska Vašíkovi šlapou na paty iXTéVé, Deník TO, Parlamentky, Echo, Vox TýVý nebo Petr Bureš a celá ta kdysi nedotknutelná televizní svatozář začíná připomínat pouťovou žárovku po třiceti sezónách, která ještě občas zabliká, ale principál už radši shání novou. A teď si představte tu grotesku: jak by se téhle vyšeptalé hvězdičce najednou hodil do rozhovoru třeba ten strašlivý Rajchl, léta vystavovaný v pražské mediální panoptikální maringotce jako dezolát, nebezpečný živel a skoro chlupatá obluda, která po večerech okusuje základy demokracie. Najednou by jeho jméno nebylo infekční, ale voňavé jak guláš v nálevně pět minut před zavíračkou, protože Rajchl má jednu zatraceně nepříjemnou vlastnost: dokáže přitáhnout lidi. A v tom je právě ta obrovská prdel. Rajchl může postavit telefon na kýbl v garáži, rozsvítit dvě žárovky, začít mluvit a publikum si ho najde samo, zatímco Vašík může kolem sebe rozestavět světla, kamery, mikrofony a intelektuální kulisy až ke stropu a stejně se musí modlit ke svatému Audimatrovi, aby se mu počítadlo sledovanosti nerozjelo rychlostí fronty na záchod v prázdné knajpě. To musí bolet. Dvacet let vám leští televizní trůn, politici se vám střídají na židličkách jak kačeři na pouťové střelnici, a potom přijdete na volný mediální plac a zjistíte, že vedle vás nějaký chlap s telefonem dokáže udělat větší kravál bez celé té naleštěné televizní šaškárny.

Jenže Rajchl by musel spadnout hlavou do septiku, aby dělal Vašíkovi dobrovolného záchranáře sledovanosti. Proč by tahal z močálu někoho z mediálního světa, který ho ještě včera ochotně věšel na vrata pražské stoky jako exemplář politického moru? Na vlastním profilu si dokáže vybudovat publikum bez toho, aby za ním stál celý veřejnoprávní aparát, a právě to je pro staré televizní kněžstvo největší kopanec do zadnice. Ukazuje se totiž, že mezi "znají mě všichni" a "chtějí mě všichni sledovat" je propast hluboká jak žumpa za putykou čtvrté cenové. Už před měsíci jsem říkal, že Vašíkův moderátorský cirkus začíná připomínat atrakci, kterou principál zapomněl po revoluci odvézt z pouti. Pořád stejné grimasy, stejné akademické kudrlinky, stejná póza velekněze, který každou otázkou právě zachraňuje republiku, jen publikum mezitím odešlo o tři stánky dál, protože tam se aspoň něco děje. A teď máme možnost sledovat ten experiment bez televizního pudru přímo před očima. Vašík vyrazil na volný trh ukázat, jak obrovská je jeho skutečná mediální síla, a zatím to vypadá, že místo parního válce vytáhl z veřejnoprávní garáže dětskou koloběžku s jedním kolem nakřivo. Jestli tohle měl být důkaz jeho nepostradatelnosti, tak mu někdo zatraceně špatně vysvětlil zadání.

Mnohem větší prdel než samotný Vašíkův výlet držkou napřed do močálu sledovanosti je otázka, jak kurva, mohlo vedení naší slavné veřejnoprávní žumpy dopustit, aby jeden člověk jednadvacet let okupoval nedělní hlavní vysílací čas? Jednadvacet let! To už není moderátorská kariéra, to je držba televizního žlabu vydržením. Za tu dobu vyrostlo dítě, udělalo maturitu, našlo si práci, oženilo se a mohlo začít samo platit koncesionářský poplatek, ale v neděli zapnulo bednu a tam pořád seděl Vašík, přilepený k židli jak inventář čtvrté cenové, který už nikdo neodnese, protože se hospodský bojí, že s ním vyrve i lino. Z klíčové politické debaty si postupně udělal vlastní nedělní ego-show, takový veřejnoprávní lunapark jednoho principála, kde politici fungovali jako kačeři na pouťové střelnici a Vašík mezi nimi pobíhal s mikrofonem, důležitý jak hajzlbába na nádraží se svazkem klíčů od posledního záchodu. Otázka, doplňující otázka, teatrální ksicht, významné zamračení a další kolečko na kolotoči. Člověk pomalu čekal, kdy se místo znělky ozve amplion: "Vážení návštěvníci, atrakce Moravec právě začíná, děti držte za ruku, politici si připraví naučené fráze a koncesionáři peněženky." A teď přichází ta největší groteska. Pražská mediální stoka nám celé roky prodávala Vašíka jako jedno ze svých největších es, téměř národní kulturní památku s mikrofonem, jenže normální hospodský by si po jednadvaceti letech položil úplně jednoduchou otázku: Ty vole, neměli bychom už zkusit někoho jiného? Jenže na Kavčích horách jako by se zastavil čas. Tam se z moderátorské židle stal dědičný trůn, kolem kterého se chodilo po špičkách, aby se televizní veličenstvo náhodou neprobudilo a nezjistilo, že za plotem mezitím vyrostl internet, podcasty, soukromé televize a hromada lidí, kteří dokážou dělat politické rozhovory bez toho, aby u nich musel divák zestárnout o dvě generace. A proč tenhle cirkus mohl fungovat tak dlouho? Protože se o každého diváka nemuselo bojovat tak, jako musí bojovat normální soukromé médium. Kdyby Vašík stál se svým pořadem na pouti vedle autodromu, střelnice, stánku s klobásou a ženské, která za padesát korun hádá budoucnost z mastného tácku, musel by sakra rychle zjistit, jestli dokáže přitáhnout platící publikum. Tady ale mohl jednadvacet let sedět u televizního žlabu a pěstovat si vlastní svatozář, zatímco veřejnoprávní cirkus měl příjem z poplatků zajištěný zákonem. A právě proto je dnešní výlet Vašíka na volnější mediální plac tak zatraceně zábavný: poprvé můžeme pořádně vidět, kolik z toho velikána dělal skutečně Vašík a kolik ten obrovský televizní cirkus, ve kterém seděl jednadvacet let na nejlepší židli. Kdyby byly koncesionářské poplatky dobrovolné a celý ten veřejnoprávní cirkus na Krkavčích horách musel každé ráno otevřít krám a poctivě přesvědčit diváka, aby vytáhl vlastní prachy, možná by tam nastal takový personální průvan, že by se dveře točily rychleji než řetízák na pouti. Každý výčepní ze čtvrté cenové totiž chápe jednoduchou ekonomickou poučku, na kterou je zřejmě potřeba v pražské mediální bažině několik fakult: když máš v hospodě hnusný pivo, protivnýho pingla a hosti ti utečou ke konkurenci, nemůžeš poslat policajta po sídlišti, aby každému zazvonil u dveří a vybral od něj prachy za půllitr, který nevypil. A právě proto by mě zatraceně zajímalo, jak dlouho by Vašíkův nedělní cirkus přežil ve chvíli, kdy by o jeho existenci rozhodoval skutečně platící divák. Možná dvacet let, možná dva roky a možná by po dvou nedělích přiběhl účetní s kalkulačkou, principál s krabicí na osobní věci a společně by Vašíkovi vysvětlili, že jeho televizní svatozář sice nádherně svítí, ale pokladna u atrakce nějak podezřele zeje prázdnotou. A potom by se teprve ukázalo, jestli by publikum raději sáhlo po Xaverovi, Radimu Panenkovi, Pavlu Štruncovi, Marku Stonišovi, Maestrovi Kubelíkovi nebo po komkoliv dalším, kdo si svoje publikum musí skutečně hledat, přesvědčovat a udržet, protože za ním nestojí zákon s nataženou rukou.

A proto říkám: zrušme povinné krmení veřejnoprávní žumpy a udělejme z koncesionářských poplatků dobrovolnou záležitost. Žádné účetní šméčko, při kterém se stejná povinnost jen převlékne do jiného kabátu a přestěhuje do státního rozpočtu. Ať si slavní televizní experti konečně stoupnou na normální mediální tržiště mezi ostatní stánkaře a předvedou, co jejich zboží skutečně stojí. Tvrdíte, že jste nenahraditelní? Výborně. Otevřete kasu. Tvrdíte, že bez vás chcípne demokracie? Paráda. Tak snad se najdou miliony demokratů ochotných dobrovolně vytáhnout peněženku. Protože teprve ve chvíli, kdy občan může říct "tohle chci a zaplatím za to", nebo "tohle nechci a nedám vám ani korunu", končí veřejnoprávní pouťové kouzelnictví a začíná skutečná zkouška. Pak se krásně ukáže, kdo je mediální hvězda, za kterou lidé dobrovolně zaplatí, a kdo byl jen naleštěný kohout na střeše obrovské instituce, který si celé roky myslel, že slunce vychází proto, že právě zakokrhal.

Pak by se jejich svatá Česká televize a Český rozhlas musely konečně začít chovat jako normální média, místo aby se promenádovaly po pražské stoce s hřebínkem vztyčeným jak kohout na hnojišti a očekávaly, že občan bude automaticky cálovat, protože mu někdo vysvětlil, že bez jejich televizního požehnání se demokracie do rána rozpadne jak papundeklová maringotka po pouti. Najednou by nestačilo postavit před kameru známý ksicht, rozsvítit reflektory a prohlásit ho za národní poklad. Museli by diváka přesvědčit, že jejich program opravdu stojí za jeho vlastní peníze, což je disciplína podstatně těžší než mávat zákonem a kasírovat i člověka, který jejich mediální hostinu vůbec nežere. A hlavně by skončila ta nekonečná přiblblá pohádka o tom, že bez Moravců, Wollnerů, Fridrichových a dalších posvátných krav veřejnoprávní stáje, se republika okamžitě propadne do močálu, na Hradě zahouká sýček a demokracie bude do rána ležet na pitevním stole. Do prdele, opravdu stojí česká demokracie na tom, který blb v neděli sedí před kamerou? Jestli ano, tak jsme si za těch pětatřicet let vybudovali tak vachrlatý politický chlívek, že ho nespraví ani deset Moravců, tři orchestry Českého rozhlasu a celý kamion televizních koncesionářských složenek. Ať tedy jejich sláva nastoupí do ringu proti Nově, Primě, internetovým televizím, podcastům a alternativním médiím a předvede se bez veřejnoprávní berličky. Jestli jsou skutečně tak dobří, lidé si je najdou, pustí chlup a dobrovolně zaplatí. Jestli ne, pak ať se klidně celý ten mediální lunapark smrskne, přestaví nebo skončí v propadlišti televizních dějin. Zeměkoule se kvůli tomu nezastaví, Vltava nezačne téct do kopce, ráno vyjde slunce a v českých putykách se bude dál čepovat pivo, jako by se žádný televizní armagedon nekonal. Demokracie totiž není Vašíkův nedělní pořad, budova ČT ani svatá relikvie uložená ve sklepě na Krkavčích horách. Přežila jiné průsery než změnu financování jedné televize a s největší pravděpodobností přežije i okamžik, kdy se občana někdo poprvé opravdu zeptá: "Chceš tohle médium? Tak si ho zaplať." Dobrovolné poplatky demokracii nezabijí. Jen by se v tom veřejnoprávním močálu konečně vypustila voda a ukázalo se to, co tam celá léta skutečně plavalo, co umí plavat samo a co se drželo nad hladinou jen proto, že jsme pod tím všichni povinně foukali nafukovací kruh.

Pokud má podle vás smysl dál píchat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu. Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                              Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                  Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí. S rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                       Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                    Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk