Takhle si tady žijeme !!!

Při pohledu na českou veřejnou scénu si občas nejsem jistý, jestli ještě sleduju politiku, média a společenskou debatu, nebo jestli jsem omylem nevlezl zadním vchodem do obrovské národní putyky čtvrté cenové, kde se u jednoho stolu papaláši rvou o koryta, u druhého presstitutky leští mikrofony, u třetího servilní komentátoři překládají občanům z češtiny do češtiny, co právě politik řekl, a v rohu už profesionální uraženci svolávají krizový štáb, protože někdo vypustil fór bez předchozího povolení vrchního inspektorátu správných pocitů. Já už si v podobném cirkusu dávno přitáhl židli k výčepu a sleduju představení pěkně z první řady. Nad nálevnou visí mastný lustr demokracie, z politické kuchyně táhne podezřelý odér, ze sklepa bublá mediální žumpa a každý druhý štamgast mě přesvědčuje, že právě jeho stůl vlastní jedinou správnou mapu světa. Jednou mi servilní komentátorská verbež vysvětluje, že Babišovu politickou kariéru snad uplácal televizní moderátor z plastelíny, podruhé mám oplakávat rozpad federace, jako kdyby s Československem zmizelo levné pivo, věčná bratrská láska a poslední poctivý párek, potřetí mám být připraven vyhlásit Slovákům válku kvůli gumovému puku, abych si s nimi po závěrečné siréně zase sedl k půllitru a společně nadával na rozhodčího. Sotva dopiju, někdo vytáhne starý fór, politická bažina začne klokotat, presstitutky vyrážejí na lov a mravokárná pohotovost nasazuje gumové rukavice. Začíná archeologický průzkum lidské duše: kdo se před deseti lety čemu smál, proč se tomu smál, zda se smál dostatečně demokraticky a jestli měl už tehdy společensky schválený výraz v obličeji. Když si náhodou myslím, že bych si od celé maškarády mohl na chvíli odpočinout, udělám osudovou chybu a zapnu televizi. Politik. Otevřu internet. Politik. Pustím rádio. Politik. Podívám se na billboard. Politik. Začínám mít strach otevřít ledničku, protože očekávám, že za jogurtem bude dřepět náměstek ministra, odstrčí hořčici a začne mi vysvětlovat konsolidaci veřejných financí. Konzervy raději otevírám opatrně, pod postel se dívám před spaním a při splachování záchodu poslouchám, jestli z kanalizace nezazní programové prohlášení nějakého předsedy výboru. Český politický cirkus nemá zavírací dobu. Pouze mění klauny, plakáty a barvu maringotek, zatímco piliny pod šapitó nasávají pořád stejný sajrajt. Největší prdel ovšem začíná ve chvíli, kdy poslouchám nekonečné řeči o demokracii, svobodě, objektivitě, toleranci a slušnosti. Jakmile voliči zvolí někoho, koho správný stůl v nálevně nemá rád, humor kopne do nesprávného naleštěného zadku nebo občan odmítne spolknout předžvýkaný mediální výklad, z pražské stoky okamžitě stoupá morální pára. Presstitutky nahazují svatozáře, servilní komentátoři lezou na kazatelny, profesionální uraženci vytahují kapesníčky a vrchní správci veřejného dobra začínají rozdávat razítka, kdo je demokrat, kdo hulvát, kdo správně informovaný, kdo se nevhodně směje a kdo by měl v zájmu svobody slova nejlépe držet hubu. Proto zůstávám u výčepu a koukám celé maškarádě pod sukni. Nehodlám se klanět politikovi jen proto, že dostal funkci, novináři jen proto, že drží mikrofon, komentátorovi jen proto, že umí nasadit zasmušilý ksicht, ani profesionálnímu uraženci jen proto, že právě objevil další bebíčko na své majestátní duši. Budu šťourat klackem v politické bažině, nakukovat pod víka mediálních žump a smát se každému naleštěnému majestátu, který začne vyžadovat kobereček, úctu a povinné ticho. Dokud mi budou servilní komentátoři vysvětlovat, že žádný smrad necítím, presstitutky tvrdit, že žumpa je ve skutečnosti fontána objektivity, a papaláši přísahat, že drží rypák v korytě výhradně v zájmu republiky, budu dělat jedinou rozumnou věc: otevřu okno, ukážu prstem ke zdroji zápachu a budu mu říkat přesně tak, jak si zaslouží.

Andrej Babiš se do televizního křesla posadil už v dobách, kdy teprve čmuchal kolem politického koryta a počítal, jestli se mu vyplatí nazout holínky a vlézt do české politické bažiny, kde se ideály prodávají na váhu, svědomí leží ve výprodeji vedle tlačenky a morální zásady mění majitele rychleji než půllitr v nádražní knajpě. Žádný politický mesiáš ještě nebyl na obzoru, spíš podnikatel očuchávající dveře do cirkusu a zjišťující, jestli se uvnitř rozdávají koryta, nebo alespoň permanentky k výčepu. Dodnes se přesto najdou vypatlaní teoretici, kteří s výrazem okresního znalce geopolitiky po sedmém rumu tvrdí, že vstupenku do politického šapitó mu vystavil moderátor, zatímco vedlejší stůl mediálních detektivů mektá cosi o nadržování, lepších otázkách a pomalu i příznivém postavení Jupiteru nad Průhonicemi. Člověk by podle podobné logiky skoro uvěřil, že politik nevzniká vlastními rozhodnutími, schopnostmi, průsery a ambicemi, nýbrž ho v televizním studiu uplácá moderátor z plastelíny, posadí na židli, zaleje reflektorem a druhý den vypustí hotového státníka do volné přírody. Veřejná mediální stoka podobné pohádky miluje. Pustíte záznam, host otevře hubu, vyklopí vlastní moudra, předvede talent, průměrnost nebo majestátní držkopád rovnou po hlavě do politické žumpy, jenže hospodská vyšetřovací komise nakonec stejně odhalí skutečného pachatele: moderátora, kameramana, nasvícení, špatně natočenou židli, mikrofon, průvan od dveří nebo křivě pověšenou oponu. Za chvíli bude za Babišovu politickou kariéru odpovědná uklízečka, protože před vysíláním vytřela studio správným směrem. Česká politická knajpa zkrátka dokáže vysvětlit úplně všechno, hlavně když nemusí připustit nejprostší možnost: někdo přišel, otevřel hubu, zaujal lidi a následky už si republika vyžrala sama.

Podobná šaškárna se už přes třicet let válí kolem rozpadu federace, kde sentimentální plačky pořád natahují moldánky nad ztraceným Československem, jako kdyby se nerozdělil společný stát, ale shořel bájný ráj levného másla, nekonečných klobás, piva za pár korun a bratrské lásky nalévané zdarma ke každému půllitru. Vzpomínková nálevna má přitom zvláštní ceník: všechno dobré zůstalo ve vitríně, všechno nasrané se vyhodilo zadním vchodem a hádky mezi Čechy a Slováky se z paměti vypařily rychleji než výplata štamgasta po cestě kolem hospody. Rozvod přitom oběma stranám zatraceně ulevil. Stačí si představit politický chlív po dalších třiceti letech společného manželství, kdy by se od rána do večera počítalo, kdo koho živí, kdo na koho doplácí, kdo dostal větší koryto, komu přiteklo víc dotací, kdo má víc ministrů, úřadů a pravomocí a kterému hajzlovi zase zmizel poslední knedlík ze společného talíře. Federální parlament by dnes možná připomínal manželskou poradnu zkříženou s okresní knajpou po zavíračce, kde se dva rozhádaní štamgasti drží pod krkem kvůli účtu, zatímco kolem nich pobíhají političtí číšníci a každý tvrdí, že rundu platí sousední stůl. Vzájemné vztahy mohou být právě díky rozvodu nejlepší v dějinách, protože zmizela pitomá hra na staršího bráchu, mladšího bráchu, bohatšího bráchu, chudšího bráchu a rodinného účetního s kalkulačkou přirostlou k pazouře. Každý si dnes hospodaří ve vlastní politické maštali, uklízí vlastní hnůj a nemůže svádět každou chcíplou kozu na příbuzné za kopcem. Paradox celé federální grotesky je krásně hospodský: dva národy se musely odstěhovat od společného stolu, aby spolu konečně dokázaly normálně sedět u piva, aniž by jeden druhému každých pět minut strkal pod nos účet za posledních třicet let. Možná právě proto spolu Češi a Slováci vycházejí lépe jako dva sousedi přes plot než jako manželé zamčení v jednom politickém chlívku. Nikdo už druhému nesedí za krkem jako příbuzenstvo, které přijelo na pohřeb o dvě hodiny dřív, zabralo nejlepší židle a ještě před spuštěním rakve do země nenápadně zjišťuje, kdo zdědí barák, pole a porcelán po babičce.

V hokeji platí jednoduchá logika venkovského výčepu, které rozumí i štamgast po šestém pivu bez diplomu z mezinárodních vztahů: proti cizákům fandíme sousedům, ale při vzájemném mači jde bratrství do šatny, hospoda začne řvát jako prase před porážkou a každý drží svoje barvy. Češi chtějí rozmáznout Slováky o mantinel, Slováci chtějí nacpat Čechy i s bruslemi do branky, devadesát minut se nadává, huláká a proklíná rozhodčí, aby se po zápase zase normálně sedlo ke společnému stolu. Žádná diplomatická nóta, žádný summit, žádná komise pro česko-slovenské usmíření. Maximálně někdo zaplatí rundu a poražený poslouchá vítězné kecy až do zavíračky. Sportovní řezničina existuje proto, aby se soupeři mydlili na ledě podle pravidel, nikoliv aby si dva pupkáči rozvalení před televizí přáli infarkt, mrtvici a vyhubení sousedního národa jen proto, že gumový puk skončil o pár centimetrů vedle branky. Hokejová tragédie má totiž podivuhodně krátkou trvanlivost. Večer národ umírá, trenér má být veřejně vykuchán na náměstí, rozhodčí deportován na Sibiř a půlka mužstva poslána kopat uran, zatímco ráno se jde do práce, autobus přijede pozdě, rohlíky zase zdražily a svět kupodivu pokračuje bez státního pohřbu. Vztekat se tři dny kvůli prohře má přibližně stejný smysl jako třídenní opilecká euforie po vítězství, při které se štamgast s pěnou ve vousech začne považovat za spoluautora zlaté medaile, protože u třetí třetiny dostatečně hlasitě řval na televizi. Ráno stejně otevře oči do stejného marastu, složenky leží na stole, lednice vrčí, šéf je pořád stejný kokot a údajná národní velikost se smrskla na posun o jedno políčko v tabulce. Včerejší hrdina republiky pak stojí v trenýrkách u kávovaru a zjišťuje, že světový titul bohužel nezaplatí elektřinu ani nedoplní salám v lednici. Možná právě v podobné absurditě spočívá kouzlo sportu. Na pár hodin se z obyčejné hospody stane chrám národní velikosti, z televizoru oltář, z trenéra buď prorok, nebo debil a z rozhodčího mezinárodní válečný zločinec. Po závěrečné siréně se celý nafouknutý cirkus zase sfoukne jako pouťový balónek a zůstane jen prázdný půllitr, pár sprostých slov a poznání, že příští zápas začíná od nuly.

Na Turkovi krásně vidíme, jak se kolem humoru vyrojila armáda profesionálních mravokárců s tikem v oku, sevřenou prdelí a nutkavou potřebou svolávat krizový štáb pokaždé, když někdo vypustí fór bez předchozího povolení ministerstva společenského bezpečí. Stačí vytáhnout starou pitomost, černý humor nebo provokaci a z pražské mediální stoky okamžitě vyráží pohotovostní jednotka strážců mravnosti, jako kdyby právě praskla hráz žumpy a fekálie ohrožovaly samotné základy republiky. Jeden svolává morální konzilium, druhý požaduje veřejné pokání, třetí už pomalu hledá vhodné náměstí pro pranýř a čtvrtý s výrazem pohřebního zřízence vysvětluje národu, čemu se smí smát, čemu se nesmí smát a kolikrát je před pointou povoleno zakašlat. Humor přitom začíná právě tam, kde končí nalajnované hřiště slušňáckého pohodlí. Rýpe do posvátných krav, kope do naleštěných pomníčků, strká prst do politického pokrytectví a občas převrhne kýbl morálního pudru rovnou do ksichtu někomu, kdo se ještě před chvílí producíroval po veřejném prostoru jako vrchní správce lidské důstojnosti. Vtip bez rizika, provokace a možnosti někoho nasrat připomíná hospodskou rvačku s molitanovými rukavicemi: všichni bezpečně mávají pazourama, nikdo nedostane přes držku a po pěti minutách se nudí i výčepní. Sterilní, hygienicky nezávadný humor je zhovadilost podobná hospodě bez výčepu, ohni bez žáru nebo politikovi bez ega velikosti nafukovacího hradu na okresní pouti. Jakmile musí každý fór projít komisí pro neurážení citlivých dušiček, odborem správných pocitů, kanceláří společenské nezávadnosti a závěrečnou revizí vrchního inspektora dotčených prdelí, humor chcípne dřív, než dorazí pointa. Zůstane informační cedule na chodbě polikliniky: suchá, bezpečná, korektní, nikoho neurazí a dokonale se hodí k jedinému účelu, aby kolem ní každý prošel bez jediného náznaku smíchu. Vrchol grotesky nastane ve chvíli, kdy samozvaní revizoři humoru začnou s vážností soudních patologů pitvat fór starý několik let a hledat v něm důkaz charakteru, morální profil pachatele a nejlépe i kompletní rentgen jeho duše. Z hospodského žvástu se rázem stává archeologický nález celostátního významu a politická bažina slavnostně otevírá další sezonu disciplíny, ve které jsme světová velmoc: kdo se čemu smál, kdy se tomu smál a zda měl už tehdy správně schválený výraz v obličeji.

Uraženost se mezitím začala vydávat za argument, jako kdyby dotčená ješitnost automaticky znamenala vítězství v diskusi a každý, komu se stáhne prdel, získal z nebes diplom vrchního arbitra pravdy. Znamená kulový. Uražený člověk pouze oznamuje světu, že se mu něco nelíbí, což je informace přibližně stejně převratná jako zjištění štamgasta, že mu nechutná tlačenka. Jenže v současném společenském cirkusu stačí nasadit výraz čerstvě zpráskaného sirotka, prohlásit "cítím se dotčen" a půlka mediálního výčepu okamžitě pobíhá s kýblem, hadrem a morální dezinfekcí, protože někde patrně došlo k havárii lidské důstojnosti. Přizpůsobovat každé slovo možnosti, že se za třetím rohem urazí nějaký moula, znamená nakonec držet hubu a nevylézat mezi lidi. Někoho může urazit hlasitý příchod, jiného tichý odchod, dalšího déšť, slunce, pondělí, příliš studené pivo nebo skutečnost, že pátek zase nepřišel podle jeho osobního harmonogramu. Při dostatečném úsilí lze vyrobit urážku prakticky z čehokoliv. Stačí dostatečně dlouho šťourat klackem v bažině vlastní ješitnosti a vždycky vyplave nějaká chcíplá žába, kterou lze slavnostně předložit veřejnosti jako důkaz společenského bezpráví. Veřejný prostor by se při podobné logice proměnil v gigantickou čekárnu plnou lidí, kteří se bojí zakašlat, uprdnout nebo nesprávně zvednout obočí, aby náhodou neurazili vedle sedícího specialistu na vlastní důležitost. Každá věta by potřebovala helmu, chrániče, právníka a potvrzení hygieny, každý vtip předběžný souhlas komise pro citovou bezpečnost a před obyčejným "dobrý den" by člověk raději podepisoval šestistránkové prohlášení, že pozdravem nemínil nikoho ponížit, zesměšnit ani způsobit újmu na duševním čalounění. Společnost, která začne považovat samotný pocit uraženosti za právo umlčet druhého, nakonec nevytvoří slušnější diskusi, ale nálevnu plnou samozvaných vrchních, kde každý pobíhá s píšťalkou a řve na sousední stůl, že právě překročil povolenou hranici jeho citlivosti. Místo argumentů se pak poměřují bebíčka, místo debaty probíhá soutěž o nejvíc pohoršený ksicht a vítězem se stává člověk, kterému se podaří urazit dřív, hlasitěji a pokud možno před televizní kamerou. Politická a mediální žumpa podobný sport miluje, protože argument vyžaduje přemýšlení, zatímco k uraženému výrazu stačí svěsit hubu a počkat na potlesk.

Stejnou groteskou prošla novinářská verbež, která ještě poměrně nedávno seděla na informačním korytě jako velekněžstvo v chrámu jediné povolené pravdy a rozhodovala, co se lid dozví, co se nedozví a hlavně jak si má právě přečtenou zprávu správně přebrat. Aura nedotknutelných vykladačů světa dostala pořádně na prdel ve chvíli, kdy informační monopol odplaval stokou společně s telefonními budkami, faxem, videopůjčovnami a představou, že občan musí čekat do večerních zpráv, aby mu někdo slavnostně oznámil, co se dopoledne stalo. Dnes si člověk během několika vteřin pustí celý rozhovor, tiskovku nebo projev a může poslouchat autentický blábol ministra, premiéra či prezidenta přímo z politického chlíva, bez prostředníka, který mu následně dvě hodiny s výrazem vrchního profesora státnické archeologie vysvětluje, co politik "ve skutečnosti myslel", co nemyslel, co chtěl říct, co říct nechtěl a proč slova vycházející přímo z jeho huby vlastně nelze chápat jako slova vycházející přímo z jeho huby. Politická žumpa tak konečně získala přímý přenos a občan může sledovat, jak hovna padají do jímky bez komentovaného vstupu kanalizačního experta. Všichni novináři samozřejmě nejsou darebáci, stejně jako všichni politici nejsou zkorumpovaní grázlové a každý hospodský neředí rum vodou. Pasovat ovšem celou novinářskou maštal automaticky na maják objektivity v dnešní informační bažině vyžaduje víru, proti které působí zjevení Panny Marie v nádražním bufetu skoro vědecky. Pisálek je pořád člověk se svými názory, sympatiemi, antipatiemi, hypotékou, kariérou, šéfem za zadkem a občas také egem nafouknutým tak, že by mohlo sloužit jako nouzový balón při povodních. Novinářský průkaz není očkování proti zaujatosti ani glejt potvrzující, že majitel právě sestoupil z hory objektivity s dvěma kamennými deskami absolutní pravdy pod paží. Automaticky považovat každou mediální presstitutku za neposkvrněnou strážkyni demokracie proto působí přibližně stejně důvěryhodně jako teleshoppingový šaman, který ve tři ráno prodává titanový hrnec schopný podle reklamního letáku zachránit manželství, prostatu, státní rozpočet a při objednání dvou kusů patrně ještě obnovit důvěru občanů v parlament. Rozdíl spočívá hlavně v kulisách: teleshoppingový kouzelník má lesklý hrnec, mediální velekněz mikrofon a oba potřebují, aby divák především nepřepínal kanál a moc se neptal, odkud se všechna zázračná moudrost vlastně bere.

Političtí šíbři navíc v zábavných pořadech fungují přibližně jako kýbl močůvky postavený doprostřed svatebního stolu. Nikdo si ho neobjednal, nikomu nechyběl, ale někdo ho tam stejně přitáhl a teď se všichni tváří, že bez něj by hostina nebyla dostatečně společensky hodnotná. Politik přitom leze z televize, rádia, internetu, tiskovek, podcastů, billboardů i reklamních videí s vytrvalostí švába, kterého můžete šestkrát spláchnout do hajzlu a při sedmém spláchnutí už vám z mísy mává programovým prohlášením. Člověk dnes otevře ledničku a skoro čeká, že za jogurtem vykoukne další zachránce republiky, odstrčí hořčici, upraví si kravatu a začne vysvětlovat, jak během příštích čtyř let napraví zdravotnictví, školství, důchody, dopravu, energetiku, porodnost, státní rozpočet a patrně i pokažené těsnění u mrazáku. Otevřete konzervu a uvnitř sedí ministr. Zvednete prkýnko na hajzlu a z kanalizace se ozve předseda nějakého výboru. Člověk už pomalu začíná kontrolovat i krabici s vločkami, jestli se mezi müsli neschovává náměstek připravený na rozhovor o budoucnosti republiky. Publikum má spasitelských ksichtů plné zuby hlavně proto, že český politický cirkus dávno nezná zavírací dobu. Manéž jede od rána do noci, klauni se střídají, principálové slibují nový program, politické krasojezdkyně předvádějí morální piruety, kouzelníci tahají z klobouku miliardy, které ještě včera údajně neexistovaly, a provazochodci přebíhají mezi názory tak rychle, že by jim záviděl i opilec vracející se ve tři ráno z nálevny. Každé čtyři roky se slavnostně vymění plakáty před šapitó, přemaluje maringotka, přejmenuje hlavní atrakce a publiku se oznámí, že právě začíná úplně nová historická éra. Jenže pod pilinami pořád prosakuje stejný smradlavý sajrajt. Koryta zůstávají, politická maštal stojí na stejném místě, močál jen dostane nové cedule a z pražské stoky se místo starých spasitelů vyhrabou noví, kteří přísahají, že právě jejich gumáky jsou zásadně čistší. Divák potom sedí před obrazovkou a přemýšlí, proč by měl ještě v zábavném pořadu sledovat politika, když mu stejný papaláš už ráno lezl z rádia, v poledne z internetu, odpoledne z billboardu a večer patrně vyskočí zpod postele s grafem státního rozpočtu. Zábava začíná právě ve chvíli, kdy politický cirkus konečně zavře hubu a nechá národ alespoň chvíli v klidu dopít pivo.

Showbyznys s celou komediantskou šmírou je proti politickému chlívku zatraceně vrtkavý revír, kde popularita představuje měnu s trvanlivostí otevřeného mléka zapomenutého v červencovém vedru na parapetu. Jeden večer jste miláček národa, génius, fenomén a skoro národní kulturní památka, druhý večer už publikum zívá a třetí den vás poznává jen trafikant, kterému dlužíte za cigára. Pozornost lidí přebíhá rychleji než štamgast k výčepu ve chvíli, kdy někdo zařve, že další runda je zdarma, takže včerejší hvězda může dnes stát před poloprázdným sálem a přemýšlet, kam se poděla všechna věčná láska publika, která měla podle novinových titulků vydržet minimálně do konce civilizace. Každý výstup před lidi proto připomíná hazard v putyce, kde místo karet rozdává nálada publika. Jednou padne plný sál, potlesk a ovace, podruhé trapné ticho, při kterém je slyšet, jak v poslední řadě chcípá moucha, a za týden po někdejší hvězdě neštěkne ani sousedův vořech. Žádná jistota, žádné doživotní koryto, žádná tabulka zaručující, že vtip, který včera rozsekal hospodu smíchy, dnes neskončí na podlaze jako chcíplá makrela. Publikum je náladová bestie a komediant před něj pokaždé leze s vlastní kůží na trh, protože pointa nemá záruční list ani razítko potvrzující, že bude fungovat také příští úterý v půl deváté. V hledišti navíc skoro vždycky číhá budoucí vrchní komisař humoru, samozvaný revizor lidského smíchu a příslušník mravnostní hlídky, který se možná večer dokonce zasměje, ale ráno po kafi zjistí, že se vlastně smát neměl. Následuje pitva fórku s přesností soudního patologa: proč zaznělo právě takové slovo, koho smělo urazit, koho nesmělo urazit, zda byla pointa společensky odpovědná a jestli měl komik před jejím odpálením povinně nasadit ochrannou přilbu, reflexní vestu a upozornit citlivější obecenstvo, že za sedm vteřin může dojít k nekontrolovanému kontaktu s humorem. Komediantská branže je zkrátka pouťová střelnice, kde se každým vystoupením znovu mačká spoušť a nikdo předem neví, jestli trefí růži, plechovou kachnu nebo vlastní botu. Právě riziko ovšem dělá humor humorem. Jakmile komik začne před každým fórem kontrolovat seznam zakázaných témat, společenskou předpověď počasí a aktuální tlak v prdeli profesionálních uraženců, může mikrofon rovnou pověsit na hřebík a jít předčítat návody k pračkám. Bez možnosti přešlápnout, přestřelit a občas majestátně spadnout hubou do pilin zůstane z komedie jen naleštěná mrtvola, která nikoho nenasere, nikoho nepřekvapí a hlavně už nikoho pořádně nerozesměje.

Vladimír Mečiar svého času představoval politické zjevení, při kterém českým servilním komentátorům málem vyskakovaly pojistky z rozvaděče a mediální maštal začínala smrdět spálenou izolací. Část pražské komentátorské stoky při vyslovení jeho jména dostávala výraz hospodského, kterému právě do výčepu přivezli živého medvěda a oznámili, že má rezervaci u okna. Jenže Mečiar nevylezl z kanálu, nepřistál v Bratislavě na létajícím koberci ani ho Slovákům nepřivezli v bedně od banánů. Vzešel z voleb, a právě tady začíná pro samozvané velekněze demokracie nepříjemná část celého cirkusu. Respekt k demokracii totiž znamená respektovat i protivnou skutečnost, že voliči občas pošlou ke korytu člověka, nad kterým druhá půlka hospody nevěřícně zírá do piva a přemýšlí, jestli se národu hromadně nezapařil mozek. Demokracie není automat na kandidáty podle osobního vkusu, kam vhodíte hlas a vypadne naleštěný státník přesně podle objednávky. Připomíná hlučnou knajpu před zavíračkou, kde dostane hlas i chlap od vedlejšího stolu, přestože po pěti minutách jeho politického rozboru získáte chuť zabavit mu volební lístek, půllitr a pro jistotu i občanku. Smůla. Jeho hlas má stejnou váhu jako váš, což bývá část demokracie, kterou její nejhlasitější milovníci milují hlavně tehdy, když hlasuje správně. Demokratický princip totiž není "lid rozhodne, pokud rozhodne podle mého". Podobná představa připomíná hospodské hlasování, kde vrchní slavnostně oznámí svobodnou volbu piva, ale při objednávce jiné značky hosta vyhodí na ulici jako nepřítele výčepu. Volby občas vyprodukují génia, občas průměrného strejce, občas politického buldozera a někdy figurku, při jejímž pohledu člověk kontroluje, zda republika nezískala vlastní atrakci z pouti. Výsledek může být protivný, směšný nebo nasírací, ale právě schopnost snést výsledek, který se nám nelíbí, odděluje demokracii od politického bordelu s předem objednaným vítězem. Skákání do řeči v divokých debatách potom není zločin proti lidskosti, nýbrž často jediná možnost, jak udržet pořad při životě. Nechat politika dvacet minut monotónně drmolít naučenou omáčku znamená proměnit televizní studio v čekárnu na krematorium, kde kamera pomalu zabírá vadnoucí květiny a divák doma kontroluje vlastní tep. Papaláš dostane otázku na rozpočet a začne vyprávět o geopolitice, moderátor se zeptá na průser a následuje desetiminutová přednáška o úspěších, až člověk začne podezírat televizi, že místo diskuse omylem pustila audioknihu "Tisíc a jedna noc tiskového mluvčího". Pořádná debata proto stojí na tempu, střetu a schopnosti zarazit politickou mašinu ve chvíli, kdy místo odpovědi začne chrlit předem připravenou slovní sekanou. Občas se rozhovor utrhne ze řetězu a rozběhne po studiu jako prase vypuštěné z chlívku na obecní ples, moderátor honí odpověď kolem stolu, host utíká k bezpečným frázím a divák konečně vidí něco jiného než naleštěnou tiskovou konferenci s umělým úsměvem. Právě v podobném okamžiku může z politického kabátu vypadnout něco skutečného, protože papaláš nestihne sáhnout do kapsy pro další předžvýkanou frázi a musí na pár vteřin používat vlastní hlavu.

Nakonec stejně zůstává stará hospodská obrana proti politickým spasitelům, mediálním presstitutkám, profesionálním uražencům, samozvaným revizorům správného humoru a všem vrchním dozorcům veřejného myšlení: drsná ironie, otevřená huba a ochota kopnout do každého naleštěného zadku, který se začne tvářit jako nedotknutelný státní poklad. Politická bažina totiž ze všeho nejvíc miluje posvátnost. Jakmile se nějaký papaláš, komentátor nebo mravokárce začne tvářit, že kolem jeho majestátu musí občan chodit po špičkách, nastává nejlepší chvíle přitáhnout hospodskou židli, objednat pivo a pořádně se podívat, proč z údajného morálního majáku čouhá kabel až do nejbližšího koryta. Satira, která začne žádat vrchnost o povolení, přestává být satirou a mění se v poslušného pudlíka politické maštale. Sedí u dveří, vrtí ocasem, čeká na pamlsek a štěkne pouze na člověka, kterého mu panstvo předem ukáže. Jakmile musí vtip před použitím obejít ministerstvo správných pocitů, mediální hygienu, komisi pro ochranu papalášských zadků a vrchní úřad pro bezpečné zacházení s ironií, můžeme rovnou zavřít hospodu, zazdít výčep a místo humoru rozdávat občanům formulář s kolonkou "Smál jsem se společensky odpovědně". Politická maštal mezitím pojede dál. Uvnitř se budou porcovat koryta, přehazovat funkce, leštit frčky, převlékat kabáty a vyrábět nové morální cedule na staré dveře, zatímco venku bude stát mediální hlídač kanalizace s vážným ksichtem a vysvětlovat občanům, že žádný smrad necítí. Pokud něco smrdí, jde samozřejmě o nepřátelskou dezinformaci, informační manipulaci nebo nevhodnou interpretaci vůně. Hovno se nově nebude nazývat hovnem, ale alternativně aromatickým produktem demokratického procesu. Právě proto má smysl do politického chlíva pořád strkat nos, i když člověk předem tuší, že uvnitř nebude vonět levandule. Smát se papalášům, novinářským velekněžím i profesionálním strážcům správného názoru není útok na demokracii. Horší službu demokracii dělá představa, že někdo získal funkci, mikrofon nebo razítko, a tím zároveň nárok na úctu, ticho a kobereček před vlastní majestát. Úcta se nevydává společně s funkcí jako služební notebook. Musí se zasloužit. A kdo ze sebe udělá vola, nemůže následně žalovat hospodu, že se směje. Dokud tedy z pražské stoky polezou další spasitelé s aureolou nad hlavou, z mediální žumpy další samozvaní vlastníci pravdy a z mravokárné nálevny další komisaři určující, čemu se smíme smát, bude mít satira práci. Až jednou politická maštal přestane smrdět, koryta zmizí, papaláši přestanou lhát a presstitutky přestanou vydávat vlastní názory za hlas boží, Facebrouk může klidně zavřít krám.

Do té doby držíme výčep otevřený.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                              Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                  Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                  redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                              Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                      Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                            Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                 Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                            Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk