Svatý Gumák rozeštval republiku

To byly před prezidentskými volbami řeči o spojování rozdělené společnosti, že, Gumáku?                                                                                              Skoro na mně padá pocit, že po vašem zvolení přestanou sousedi válčit o plot, sparťani se obejmou se slávisty, hospodští začnou dobrovolně platit daně a úředníci finančáku budou lidem místo exekucí posílat vánoční přání. Presstitutkám vytryskly slzy dojetí, servilní, křiváčtí komentátoři z ČT a ČR se předháněli v ódách na nového spasitele, svatého lampasáka Gumáka a grantoví kazatelé už pomalu vytahovali transparenty s nápisem "Společnost je zachráněna". Když se dnes rozhlédnu kolem sebe mám spíš pocit, že republika připomíná hospodu dvě minuty po rvačce. Stoly převrácené, půllitry rozbité, každý řve přes každého a uprostřed toho všeho stojí svatý Gumák s výrazem pyromana, který právě podpálil stodolu a tváří se, že přijel hasit.

To bylo před prezidentskými volbami vznešených kydů o spojování společnosti, až z toho jednomu lezly ušima fialové konfety, fanfáry a kecy o klidu, důstojnosti a nové politické kultuře. Čím dál víc lidí dívá kolem sebe a vidí, že Gumák místo spojování zvládl hlavně rozházet republiku na znepřátelené tábory, přičemž vlastní ješitnost, předvolební dluhy vůči spřáteleným partám a potřeba ukázat, kdo je na Hradě největší play boy, dostaly přednost před vším, co jako poslední hokynář lidem před volbami vydával za státnické poslání. Proto se dnes podíváme na to, proč podle našeho názoru, podle názoru řady občanů i některých politiků, například Andreje Babiše nebo Petra Macinky, přilil Gumák do už tak rozžhaveného kotle další kýble benzínu, zatímco kolem něj poskakovaly presstitutky a servilní provaření moderátoři z ČT a ČR jako parta lokajů, kteří svému maršálovi leští holínky tak usilovně, až z nich vidí vlastní odraz. Připomeňme si také, co už před lety říkal spoluautor české Ústavy Cyril Svoboda, protože některá varování zrají jako sud s kyselým zelím ve sklepě. Čím déle je ignoruješ, tím větší smrad se nakonec vyvalí, když někdo konečně otevře víko.

Před prezidentskými volbami se z Hradu valily takové hromady vznešených keců o respektu k demokracii, Ústavě, výsledkům voleb, nadstranickosti a spojování společnosti, že by z nich šlo postavit nový val kolem Prahy. Gumák se stylizoval do role moudrého dědečka národa, který přijede, pohladí rozhádanou republiku po hlavě a všechno se zázračně uklidní. Dnes se čím dál víc lidí dívá kolem sebe a místo státníka vidí především zastydlého ješitného lampasáka Varšavské smlouvy v záloze, s egem nafouknutým jako prasečí měch na zabijačce, který leze do politických sporů častěji než štamgast do putyky, chová se jako opoziční hráč a vůbec ne jako prezident všech občanů a každou chvíli má potřebu ukázat, kdo je na Hradě největší ač poněkud zasmrádlý playboy. Montoval do sestavování vlády, odmítl jmenovat premiérem navrženého ministra, rozpoutal kompetenční válku, přisypával uhlí pod kotel sporů s vládou, posílal udání bezpečnostním složkám, mlel o zbytečném sentimentu vůči české koruně a zřeknutí se práva veta, snil o Spojených státech evropských, nacpal se do delegace na summit NATO a nakonec se opřel o rozhodnutí Ústavního soudu, které podle části veřejnosti smrdí víc než týden nevynesený kontejner za pitevnou. A čím víc podobných tahů přibývá, tím víc lidí si klade jednoduchou otázku. Kam se poděl ten Mesiáš s laskavým úsměvem, jenž se změnil na škleb ožralého řezníka s motorovou pilou, který se tváří jako chirurg a ještě se urazí, když mu někdo řekne, že po něm zůstává víc krve než pořádku.

Za největší průser celé téhle frašky ale spousta lidí nepovažuje ani kompetenční válku, ani soudní tahanice, ani další hradní divadlo pro presstitutky. Za největší svinstvo považují to, že Gumák republiku rozřezal na dva znepřátelené tábory jako prase na zabijačce. Lidi mají pocit, že pod tímhle dílem jsou podepsaní Gumák, jím vybraní ústavní soudci, opoziční Pětidemolice, presstitutky, servilní komentátoři z ČT a ČRo i celý ten hloupý cirkus profesionálních dementosaurů, kteří od chvíle, kdy Pětidemolice skončila v opozici, začali kolem Gumáka poletovat jako mouchy kolem rozlitého piva a bzučet mu do uší, jak je báječný státník. Upřímně řečeno, mě na tom fascinuje ještě jedna věc. Někteří mozkoví giganti z Pětilepry byli opozicí celý život, úplně stejně jako hospodský chytrolín, který od rána do večera ví, jak by měl trenér postavit reprezentaci, koho měl rozhodčí vyloučit a jak se měl řídit stát, ale když mu dáš do ruky píšťalku, zamotá se do vlastních tkaniček a do deseti minut rozesere celý zápas. Dokud seděli v opozici, stačilo jim každé ráno vstát, zanadávat na Babiše, oběhnout dvě televizní studia, zatvářit se jako poslední obránci demokracie a večer si spokojeně dojít pro honorář. Ale když se náhodou dostali do Nutelliérovy vlády, ukázalo se, že řídit stát není totéž jako vyměšovat exkrementy do kamer a tvářit se u toho jako spasitel civilizace. Najednou nestačily hysterické tiskovky, moralizování ani věčný antibabišismus. Vyšlo najevo, že stát se neřídí grantovými hostinami, nekonečnými poradami, kulatými stoly, pracovními skupinami, ideologickými příručkami a křečovitými úsměvy před presstitutkami, ale tvrdou prací, rozhodováním a odpovědností. Právě na tom se celý ten naleštěný cirkus rozsypal rychleji než mokrá lepenka pod dvousetkilovým pašíkem.

Po dalších volbách se logicky znovu ocitli v opozici. Domnívám se, že část jejich voličů spojuje pouze nenávist vůči Andreji Babišovi, Filipu Turkovi nebo Petru Macinkovi a neunesli výsledky voleb a fakt, že tito politici dokážou řídit stát lépe.                                                                                          Často jde o politiky, jejichž popularita stojí pouze na mediální podpoře presstitutek a permanentní kampani proti politickým soupeřům. Až jednou Andrej Babiš z české politiky odejde, budou si podle nás muset najít jiného protivníka, na kterém postaví svůj další politický marketing.

Vraťme se ale zpátky ke Gumákovi.                                                                                                                                                                                                    Všimli jste si jedné zvláštní věci? Gumák začal naplno ukazovat, na které straně politické barikády stojí, až ve chvíli, kdy po volbách vznikla nová vláda Andreje Babiše.                                                                                                                                                                                                                Do loňského října, tedy do voleb do Poslanecké sněmovny, byl z Hradu slyšet hlavně šustot nablýskaných uniforem, zvuk vrtulí a fanfáry presstitutek nad každým dalším hrdinským výkonem. Jednou se Gumák proletěl stíhačkou, podruhé vrtulníkem, pak svištěl na laně ve svatovítské katedrále jako přestárlý Tarzan v maskáčích, cestou údajně zachránil několik životů, při australské dovolené statečně zfackoval gumového krokodýla a podle některých nadšených reportáží už chybělo jen, aby na polní cestě vlastníma rukama odrodil ukrajinskou matku paterčat, čímž by jedním tahem vyřešil českou porodnost. Díky bohu alespoň za to, že hradní presstitutky nevyfotily Gumákovu utrápenou hradní tetku rádoby Dianu v plavkách. To by už člověk nerozeznal hradní vyžírky od soutěže Miss Humanitární Svatozář.

Jenže pak přišly volby. A jako když někdo přepne vypínač. Najednou zmizel usměvavý sjednotitel národa a zpoza kulis vylezl zarputilý lampasák ve výslužbě, který začal rozdávat politické povely, jako by si spletl Pražský hrad s velitelstvím roty v Prostějově.                                                            Nejdřív ještě před vznikem nové vlády slavnostně oznámil, že Filipa Turka ministrem nejmenuje za žádných okolností. Přeloženo do normální češtiny: válka byla vyhlášena dřív, než protivník vůbec obsadil zákopy. Kabinet ještě ani nevznikl, ministři nesložili slib a Gumák už měl připravenou první minu. O to komičtější pak působí nářky opoziční Pětilepry a jejích presstitutek, které dnes vyprávějí pohádku, že celý konflikt vyvolala až Babišova vláda nebo že se Petr Macinka jen mstí za nejmenování Filipa Turka.                                                                                                                  To je logika hodná štamgasta po desátém rumu.                                                                                                                                                                     I kdyby se někdo opravdu mstil, muselo přece nejdřív dojít k něčemu, co tu mstu vyvolalo. Nejdřív přijde facka a teprve potom se někdo naštve. Nikdy ne obráceně.

Mně proto připadá mnohem pravděpodobnější jiná verze. Konflikt nezačal ve Strakovce.                                                                                                  Začal na Hradě.                                                                                                                                                                                                                          Začal ve chvíli, kdy se Gumák rozhodl, že nebude prezidentem všech občanů, ale vrchním politrukem poraženého tábora Pětidemolice, který společně s Gumákem otevřeně vstoupí do konfrontace s nově zvolenou vládou místo toho, aby respektoval výsledek demokratických voleb a pokusil se alespoň trochu uklidnit společnost, kterou před volbami sliboval spojovat.                                                                                                          Mezi lidmi se povídá : "Prostě všechny Gumákovy návrhy byly navrženy přesně dle požadavků hradního našeptávače Koláře".

Přitom mohl udělat něco mnohem prostšího.                                                                                                                                                                            Mohl Filipa Turka jmenovat. Neexistoval žádný zjevný právní důvod, který by mu v tom bránil.                                                                                          Mohl ukázat, že osobní sympatie, předvolební dluhy a uražené ego nechal za Hradní branou a že respektuje pravidla, která tak rád připomínal ostatním.

Jenže to by zřejmě nebylo dostatečně teatrální.                                                                                                                                                                      A bez pořádného divadla by dnes mnohé presstitutky neměly o čem psát a servilní moderátoři z ČT a ČRo by zase museli hledat jiného svatého, kterému by mohli leštit svatozář. Takový krok mohl být symbolem smíření. Gumák mohl jít příkladem a vyzvat občany, aby stejně respektovali výsledky demokratických voleb i odlišné politické názory. Mohl ukázat, že jako hlava státu stojí nad politickými spory. Stačilo neklást nové vládě hned od prvního dne zbytečné překážky, respektovat Ústavu a dát společnosti najevo, že demokratická pravidla platí pro všechny bez výjimky. Podle mého názoru by tím přispěl ke zklidnění napětí mezi voliči a získal by respekt nejen mezi svými příznivci, ale napříč celou společností. Stačilo opravdu málo a Gumák mohl vystupovat jako skutečně nadstranická autorita.

Jenže ze zdánlivě nepochopitelných důvodů se vydal opačným směrem a od samého začátku vstoupil s novou vládou do ostrého politického střetu. Jednostrannost jeho kroků je podle nás natolik zřejmá, že zklamání vyjadřují i lidé, kteří jej sami volili. V diskusích se stále častěji objevují názory, že Gumák měl velkou šanci být dobrým prezidentem a že od něj veřejnost neočekávala nic mimořádného. Stačilo dodržovat Ústavu, zachovat nadstranickost a plnit předvolební sliby. Nic víc. Jenže to by Gumákova páteř nesměla mít pevnost opakovaně použitého prezervativu. Podle mnoha lidí právě v těchto základních bodech po svém zvolení selhal. Po nástupu nové vlády se naplno ukázalo, na které straně politického sporu stojí, a od té doby jsme svědky nepřetržitého konfliktu mezi Gumákem a vládou.

Dnes tak v přímém přenosu sledujeme nekonečnou hradní telenovelu, ve které se Gumák s novou vládou přetahuje o každý kousek pravomoci s vytrvalostí dvou štamgastů, kteří se už třetí hodinu hádají, kdo sežere posledního utopence, zatímco hospoda už dávno zavřela. Čím déle tuhle hradní frašku pozoruji, tím silnější mám pocit, že si Gumák svoji stranu nevybral až ve chvíli, kdy v naleštěných holínkách poprvé vystoupal po hradních schodech. Mnohem pravděpodobnější je, že byla vybraná už dávno předtím, když z něj jeho političtí stvořitelé začali krok za krokem tesat svého vysněného kandidáta. Ne prezidenta všech občanů, ale poslušného hradního vykonavatele jejich představ, který bude přesně vědět, komu podat ruku, komu ji nepodat, koho pochválit, koho okřiknout a kdy místo uklidňování rozhádané země přilít do ohně další kýbl benzínu.          Od samého začátku nepočítali s hlavou státu stojící nad politickými spory, ale s hlavním politrukem svého tábora pro případ, že jednou skončí v opozici. S člověkem, který nebude hasit požár, ale bude kolem něj pobíhat s pytlem uhlí na zádech a přikládat pod kotel tak dlouho, dokud se celá republika nepromění v jednu velkou politickou kotelnu, kde se místo řešení problémů topí uraženým egem, předvolebními dluhy a nekonečnými ideologickými frázemi.

Občas si člověk říká, jestli to celé vůbec vznikalo spontánně, nebo jestli někde v zákulisí neseděla parta hradních hadích našeptávačů, marketingových kouzelníků a politických alchymistů, kteří svého kandidáta celé roky brousili jako starý bajonet a vštěpovali mu jedinou poučku: nikdy neustupuj, nikdy nepřiznej chybu a hlavně udržuj konflikt při životě, protože bez pořádné komedie by presstitutky neměly co rozebírat, křiví televizní moderátoři z ČT a ČRo by přišli o každodenní vyměšování ideologických exkrementů a celý ten naleštěný cirkus by se sesypal rychleji než mokrá lepenka pod dvousetkilovým pašíkem. To je samozřejmě můj satirický pohled, ale při tom, co dnes člověk sleduje, se podobné otázky vnucují samy.

Za problém přitom nepovažuji samotný politický střet. Ten je v demokracii přirozený. Otázkou ale je, na čí straně má Gumák republiky stát. Podle mého názoru by měl hájit především zájmy občanů České republiky, respektovat Ústavu a působit jako prvek, který společnost uklidňuje, nikoliv dále rozděluje. Místo toho však sledujeme pravý opak. Gumák se při některých svých krocích odvolává na Ústavu, například v souvislosti s kompetenční žalobou nebo sporem o účast na summitu NATO. Když se ale na Ústavu odvolávají jeho kritici nebo dokonce spoluautor české Ústavy Cyril Svoboda v souvislosti se jmenováním ministra, mám pocit, že Gumák stejnou argumentaci příliš nevnímá.

Klíč k celé pravdě leží v článku 63 odstavci 3. Tento odstavec kategoricky stanovuje, že jakékoliv rozhodnutí prezidenta podle článku 63 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis (kontrasignaci) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. A odstavec 4 dodává: "Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády, odpovídá vláda."                                                                                                                                Všechny mediální iluze o tom, že Gumák může jednat samostatně, protože má silný mandát z přímé volby, narážejí na neúprosnou ústavní realitu. Bez vládního podpisu nemá Gumák v rukou vůbec nic. Gumák je neodpovědný a nelze ho za špatná politická rozhodnutí odvolat, vláda se však zpovídá Poslanecké sněmovně a občanům. Pokud by Gumákt v Ankaře cokoliv slíbil, partnerem pro NATO je česká vláda, která to musí schválit a zaplatit.

Gumák si navíc si plete pojmy "reprezentace" a "vládnutí". V zahraničí je pouze reprezentantem (tlampačem) politiky určené vládou. Pokud vláda rozhodla, že delegaci povede premiér, Gumák nemá žádné ústavní právo si svým neustálým kvičením a žalobami vynucovat účast. O to víc, když Gumák v zahraničí svými pomluvami boří naši vlastní svrchovanost a jednotnost, tedy nás všech, kteří jsme podle článku 2 odstavce 1 jediným zdrojem veškeré státní moci.                                                                                                                                                                                                                              Podle mého názoru dnes Gumák už ani neskrývá, že vystupuje proti vládě a svými kroky její fungování komplikuje. Nasvědčují tomu i některé jeho výroky. V jednom z nich například uvedl, že se snaží zabránit vládě ovládnout stát, a právě to je podle jeho slov jedním z důvodů, proč zvažuje opětovnou kandidaturu na prezidenta. Současně vládě vzkázal: "Když vy na mě takhle, tak mě tu budete mít ještě pět let."

Právě tento výrok podle nás dobře ilustruje současnou atmosféru.                                                                                                                                        Gumák se často staví do role člověka, který se pouze brání. Ale navenek to vypadá jinak.                                                                                            Domnívám se, že otevřený konflikt začal právě Gumák společně s opoziční Pětileprou a jejich cílem je znovu získat ztracený politický vliv, bez ohledu na výsledky parlamentních voleb.                                                                                                                                                                      Největším paradoxem celé situace je, že člověkem, který se dnes nejvíce snaží napětí mezi Gumákem a vládou zmírnit, je premiér Andrej Babiš. Mnohé možná překvapí, že premiér dlouhodobě usiluje o dialog mezi Gumákem, vládou i Motoristy a snaží se hledat cestu ke spolupráci.              Jak ale sám před několika dny uvedl, veškerá podobná snaha ztrácí smysl ve chvíli, kdy Gumák paličatě pokračuje ve svém současném způsobu vystupování.

Andrej Babiš stejně jako řada komentátorů připomněl Gumákovi jeho předvolební slib o spojování rozdělené společnosti. Podobně se vyjádřil také Petr Macinka, který prohlásil:

"Vnímám situaci tak, že prezident vyhlásil válku vládě a svými kroky nekonečně rozeštval celou českou společnost."

Dnes už nejde pouze o názor jednotlivců. Podobné hodnocení zaznívá stále častěji i od lidí, kteří Gumáka v minulosti podporovali právě kvůli jeho slibům o nadstranickém výkonu funkce a spojování společnosti.                                                                                                                                            Domnívám se, že Gumákovo sebevědomé přesvědčení o možné další kandidatuře nemusí být zdaleka tak jisté, jak se může na první pohled zdát.  Nebyl by to první slib, který Gumák nesplnil.                                                                                                                                                                        Položme si řečnickou otázku, zda si své další působení ve funkci nechce pojistit rozhodnutími Ústavního soudu.                                                            To je samozřejmě nadsázka a humor, protože dnes člověk nikdy neví, co všechno může být vyhodnoceno jako problém.

Dalším výrazným kritikem rozhodnutí Ústavního soudu je spoluautor české Ústavy Cyril Svoboda.                                                                                  Ten tvrdí, že podáním kompetenční žaloby začala otevřená válka mezi Hradem a vládou, která podle něj může pokračovat až do konce prezidentského volebního období.                                                                                                                                                                                              Právě Cyril Svoboda přitom kritizuje nejen současný spor, a už před lety upozorňoval i na širší problém přímé volby prezidenta.                                Už v roce 2017 prohlásil, že zavedení přímé volby považuje za chybu.                                                                                                                          Varoval, že dnes nikdo neví, kdo může kandidovat za pět, deset nebo patnáct let. Může se objevit populista nebo člověk, který podle jeho názoru nebude této funkce hoden, a přesto může být zvolen. Potom se podle něj budeme divit, koho jsme si zvolili hlavou státu.

Tato slova dnes stojí za připomenutí. Podobně dlouhodobě hovoří i Filip Turek, podle nějž by funkce prezidenta měla být vrcholnou politickou pozicí. To podle nás znamená, že by se o ni měli ucházet lidé, kteří mají za sebou dlouholeté zkušenosti z politiky, práci v různých veřejných funkcích a dostatečnou znalost fungování státu. Možná by se pak nestávalo, že si Gumák začne Ústavu vykládat po svém, bude vystupovat aktivisticky a bude řešit politické spory prostřednictvím Ústavního soudu místo hledání politické dohody.

To jsou samozřejmě pouze moje názory a pohled na celou situaci.                                                                                                                                        Na závěr si shrňme hlavní myšlenky. Podle mého názoru měl Gumák na začátku tohoto sporu možnost rozhodnout se, jakým způsobem bude k nové vládě přistupovat. Mohl usilovat o uklidnění společnosti a respektování výsledků demokratických voleb, nebo mohl zvolit cestu otevřeného střetu.                                                                                                                                                                                                                                            Gumák si bohužel vybral druhou možnost.                                                                                                                                                                          Proto jsem přesvědčen, že Gumák společně s opoziční Pětidemolicí, proopozičními a prohradními presstitutkamii, významně přispěl ke vzniku současného konfliktu mezi Hradní žumpou a vládou i k dalšímu prohlubování společenského rozdělení.

Jak to ale vidíte vy? Souhlasíte s tímto pohledem, nebo máte na Gumákovo působení od posledních voleb jiný názor? Plní podle vás svůj předvolební slib o spojování společnosti, nebo ji naopak svými kroky dále rozděluje?

Držme se slavného Sokratova mementa:                                                                                                                                                                                        "Existuje jen jedno dobro, a to je vědění.                                                                                                                                                                                     Existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost."

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                  Líbil se vám článek?    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                      redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                               Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk