Skutečně jde o Ankaru ?

Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, obklopen stohy lejster, usnesení, stanovisek, metodik, doporučení, právních analýz, tiskových zpráv a jiných papírových produktů evropské a české byrokratické civilizace, a čím déle se v nich přehrabuji jako hovnivál v hromadě politického hnoje, tím častěji si kladu otázku, zda ještě žiji v demokratickém státě, nebo uvnitř obřího akvária, ve kterém se stejné ryby navzájem krmí z veřejných peněz, obsazují si navzájem funkce, udělují si navzájem ocenění a následně společně vysvětlují veřejnosti, proč právě ony představují vrchol nezávislosti, odbornosti a morální integrity.

K tomuto zamyšlení mě přivedl rozhovor politického pozorovatele Erika Besta pro Parlamentní listy, který se věnoval současnému sporu mezi Hradem a vládou. Oficiálně se prý vede debata o účasti na summitu NATO, o výkladu Ústavy a o tom, kdo má kam letět a kdo má sedět na které židli během fotografování státníků před vlajkami.

Čím déle člověk pozoruje českou politiku, tím více zjišťuje, že kdykoliv mu politici tvrdí, že jde o technický problém, procedurální otázku nebo drobný výkladový spor, zpravidla právě probíhá bitva o něco mnohem většího. Protože v české politice bývá procedura často jen převlekem moci. Stejně jako bývá grant převlekem lobbingu, odborná konference převlekem politické agitace a nezávislý expert převlekem člověka, který už deset let pobíhá mezi ministerstvy, neziskovkami, poradními radami a evropskými fondy jako zatoulaná čivava mezi stánky na pouti.

A právě proto se nemohu zbavit dojmu, že současný spor mezi Hradem a vládou není ani tak sporem o Ankaru, NATO nebo letenky placené z rozpočtu daňových poplatníků. Je to spor o budoucí moc. O budoucí rozdělení moci. O budoucí podobu státu. Protože jestli něco dokáže politické elity vzrušit více než nové dotace, klimatické strategie nebo výroční konferenci o inkluzivním začleňování koordinátorů diverzity, pak je to možnost rozšířit vlastní vliv.

A právě zde začíná být celý příběh zajímavý. Na jedné straně stojí Gumák, lampasák Varšavské smlouvy v záloze, produkt dlouhých chodeb generálních štábů, vojenských struktur a později i hradního hadího hnízda, které jej pečlivě vypiplalo, naleštilo, opatřilo státnickou fasádou a slavnostně usadilo na Pražský hrad jako novou ozdobu české demokracie. Jenže stejně jako dítě, které dostane na hraní vláček a po týdnu zatouží po celé železnici, i Gumák postupně zjistil, že prezidentský úřad je mnohem příjemnější instituce ve chvíli, kdy není pouze reprezentativní dekorací na státních oslavách, pokládání věnců a pronášení novoročních projevů, ale když může skutečně zasahovat do běhu událostí, ovlivňovat směr republiky a občas připomenout vládě, že na Hradě nesedí porcelánová váza, ale člověk s ambicemi většími než státní rozpočet po schválení nového dotačního programu.

Na druhé straně stojí vláda. Vláda, která ještě ani pořádně nestačila zahřát židle ve Strakově akademii, a už zjišťuje, že některé mocenské nástroje, které považovala za samozřejmou součást výbavy vítěze voleb, mohou být najednou předmětem právních sporů, mediálních přestřelek, komentářů ústavních mudrců, expertních debat a různých interpretací, které se přelévají mezi televizními studii, právnickými fakultami, think-tanky a redakcemi stejně vytrvale jako stará voda v plesnivé bažině.

A nad tím vším se vznáší Ústavní soud. Instituce, která by v ideálním světě měla připomínat kamennou pevnost stojící vysoko nad politickými bitvami, nedotčenou vášněmi, stranickými zájmy a každodenním bahnem politického provozu. Žijeme však v České republice, nikoli v ideálním světě. A tak část veřejnosti začíná tuto instituci stále častěji vnímat spíše jako starobylý hrad zahalený mlhou, z jehož oken občas zaznívají výroky nápadně podobné těm, které lze zaslechnout na Hradě, v některých redakcích, na konferencích profesionálních zachránců demokracie nebo na setkáních grantových nomádů, kteří se motají kolem veřejných peněz stejně neúnavně jako mouchy kolem rozlitého sirupu.                                      Nelze přitom přehlédnout ani jednu zajímavou drobnost. Z patnácti ústavních soudců jich třináct jmenoval právě Gumák. Čistě formálně na tom samozřejmě není nic nezákonného. Prezident ústavní soudce jmenuje a takto funguje celý systém. Obyčejný člověk,, si občas položí jednoduchou otázku. Jak asi bude veřejnost vnímat nezávislost instituce, jejíž naprostou většinu obsadili lidé vybraní Gumákem, a která má následně rozhodovat ve sporu, který se Gumáka přímo týká? Neříkám, že z toho automaticky plyne jakýkoliv závěr. Jen konstatuji, že právě podobné situace bývají živnou půdou pro pochybnosti. A důvěra veřejnosti funguje podobně jako stará porcelánová váza. Buduje se dlouhé roky, ale stačí jeden nešťastný pád a střepy už nikdo neslepí tak, aby nebyly vidět. Když pak několik různých orchestrů začne hrát nápadně podobnou melodii, část publika si dříve či později položí otázku, zda skutečně sleduje soutěž nezávislých hudebníků, nebo pouze různé sekce stejného orchestru, dirigovaného ze stejného notového zápisu. A právě v okamžiku, kdy si tuto otázku začne klást dostatek lidí, přestává být problémem samotné rozhodnutí soudu. Problémem se stává důvěra v systém jako takový. Netvrdím, že je to důkaz čehokoliv. Netvrdím, že někde existuje tajná místnost s kulatým stolem, kolem něhož sedí spiklenci v černých pláštích a rozdělují si budoucnost republiky. Takové pohádky přenechám televizním scénáristům a milovníkům konspiračních románů. Jen konstatuji jednu prostou věc. Když několik různých týmů začne hrát nápadně stejný systémhry, člověk si dříve či později položí otázku, zda skutečně improvizují, nebo zda někde v pozadí nesedí stratég řídící tréninkový plán, podle kterého všichni hrají.

A právě tady podle mne začíná skutečná válka o budoucí moc. Nikoli válka o jeden summit NATO. Nikoli válka o jednu zahraniční cestu. Dokonce ani válka o jednoho prezidenta nebo jednu vládu. Jde o mnohem důležitější střet. O střet o budoucí pravidla hry. O to, kdo bude určovat směr republiky v příštích letech. O to, zda budou o politice státu skutečně rozhodovat volby , nebo zda budou stále důležitější instituce, autority, expertní sbory, poradní kruhy a byrokratičtí šlechtici nového věku, kteří se tváří jako strážci demokracie, ale občas připomínají bolševické aparátčíky ze stranického výboru JZD převlečené do modernějších obleků.

Jako obvykle nebude konečný účet platit Hrad, Ústavní soud ani armáda profesionálních presstitutek a poradců. Zaplatí jej člověk, který zítra ráno vstane do práce, zaplatí daně, splátku hypotéky, energie a nákup, zatímco nad jeho hlavou budou pokračovat další velkolepé bitvy o moc, vedené ve jménu hodnot, demokracie, institucí a všech těch vznešených slov, která bývají v politice používána nejčastěji právě tehdy, když jde především o moc.

Dnes už navíc známe i první verdikt. Ústavní soud vydal předběžné opatření a vládě vzkázal, že Gumáka musí do Ankary vzít. Celá záležitost tak nabrala tempo, které by záviděla většina občanů čekajících na stavební povolení, důchodové řízení nebo rozsudek ve vlastní kauze. Zatímco běžný smrtelník má často dost času zestárnout, vypěstovat si artrózu, vychovat děti a přečíst kompletní dílo Aloise Jiráska, některé spory dokážou českými institucemi proletět rychlostí vystřeleného korku ze šampaňského. A člověk si pak nevyhnutelně klade otázku, zda sleduje běžný právní proces, nebo speciální expresní linku pro obyvatele nejvyšších pater hradní žumpy. Zvenčí to celé působí téměř komicky. Vláda sotva dopověděla větu, Gumák už se řítil se žalobou, právní experti rozbalovali komentáře k Ústavě a Ústavní soud mezitím nazouval sprinterské tretry. Výsledek? Gumák letí. Ať už bude konečné rozhodnutí jakékoliv, jedna věc je jistá. V očích mnoha lidí celá kauza dávno přestala být sporem o Ankaru. Stala se symbolem otázky, zda v této zemi skutečně existují jedny koleje pro všechny, nebo zda vedle nich náhodou nevede ještě druhá, výrazně rychlejší trať pro cestující s hradní jízdenkou.

Bylo možné rozhodnutí Ústavního soudu předvídat? A týká se celá tato přestřelka skutečně jen jednoho summitu NATO v Ankaře, několika letenek, diplomatických večeří a společné fotografie státníků před lesem vlajek? Čím déle jsem o tom celém uvažoval, tím více jsem získával pocit, že sleduji další díl českého politického absurdistánu, ve kterém se veřejnosti prodává drobná procedurální neshoda, zatímco v zákulisí probíhá mnohem větší a zajímavější mocenská partie.

Pokud člověk strávil v české politice alespoň několik let pozorováním přelévání moci mezi Hradem, Strakovou akademií, ministerstvy, soudy, poradními radami, neziskovými organizacemi a všemi těmi institucemi, které se množí rychleji než sinice v rybníku plném hnoje, velmi rychle pochopí jednu jednoduchou zákonitost. Když politici tvrdí, že jde o maličkost, zpravidla jde o něco velkého. Když tvrdí, že jde pouze o proceduru, zpravidla jde o moc. A když tvrdí, že nejde o precedens, bývá to téměř vždy precedens velikosti mamuta převlečeného za laboratorní myš.

Právě proto se mi nechce věřit, že by se celý spor vedl pouze kvůli jedné zahraniční cestě. Ve světě profesionálních sběratelů funkcí, hradních stratégů, ústavních právníků, dvorních komentátorů, mediálních presstitutek a vykladačů správného názoru se málokdy vede bitva o jednu cestu. Vede se bitva o pravidla, podle kterých se budou podobné cesty schvalovat příště, a pravidla mají jednu mimořádně nepříjemnou vlastnost. Přežívají politici, kteří byli vytvořeni, přežívají vlády, přežívají volební období a často přežijí i zdravý rozum.

Dnes se podle všeho nehraje o Ankaru. Nehraje se o hotelový pokoj, místo u jednacího stolu ani o vysoce  nepravděpodobnou společnou fotografii Gumáka s Tumpem, poté co amerického prezidenta nazval "odpudivou bytostí" nebo "že poškodil NATO víc než Putin" pro večerní zpravodajství. Hraje se o budoucnost. O budoucí výklad prezidentských pravomocí. O budoucí rozložení moci mezi Gumáka a vládu. A možná také o to, kdo bude jednou určovat směr republiky ve chvíli, kdy se politická mapa Evropy začne znovu překreslovat a kdy přestanou fungovat pohodlné jistoty, na které si evropské elity zvykly stejně samozřejmě jako hradní kocour na plnou misku.

Právě tady se skrývá nejzajímavější část celé operace. Na první pohled totiž všechno působí téměř banálně. Gumák chce na summit NATO v Turecku, vláda má jiný názor, Gumák podal kompetenční žalobu, ústavní právníci začínají horečně listovat Ústavou, Ústavní soud nadzvukovou rychlostí vydává předběžné opatření, v němž nařizuje vládě Gumáka na summit vzít, televizní studia se plní experty a mediální presstitutky dostávají další důvod k několikadennímu rozebírání tématu, kterému by ještě před týdnem nerozuměli ani po třetím panáku slivovice. Čím déle se na celou věc dívám, tím méně věřím, že skutečným cílem je samotná Ankara. Ankara totiž možná není cíl. Ankara může být pouze záminka. Dveře. Klika. První dlaždice domina. Podle úvah Erika Besta se Gumák nesnaží budovat katalog křivd, které mu údajně způsobila vláda, ani vytahovat staré spory a dokazovat, jak byl dlouhodobě odstrkován. Soustředí se na jedinou věc. Na článek 63 Ústavy. Na otázku, zda může být prezident vyloučen z rozhodování. A právě tady začíná být celá záležitost mnohem zajímavější než obyčejný spor o jednu zahraniční cestu, protože jestliže Ústavní soud rozhodne, že prezident v tomto konkrétním případě vyloučen být nemůže, vznikne něco, co politici milují více než služební auta, ochranku, modré majáčky a státní recepce. Precedens. To kouzelné slovo, které dokáže z jednorázového případu vytvořit pravidlo pro budoucnost. A precedens je v politice něco jako první prasklina na hrázi. Zpočátku vypadá neškodně, nikdo jí nevěnuje zvláštní pozornost a většina lidí nad ní jen mávne rukou. Jenže o několik let později si často uvědomí, že právě tudy začala proudit voda. Když tedy dnes slyším, že jde pouze o jeden summit NATO, vybavuje se mi člověk, který tvrdí, že si pořizuje pásový bagr jen proto, aby přesadil jednu kytku na zahradě. Samozřejmě že je to možné. Ale člověk se přirozeně začne zajímat, co se bude kopat příště. Právě proto mi připadá fascinující představa, že by se celý český ústavní systém začal přepisovat pod záminkou jedné zahraniční cesty. To je ostatně jedna z nejoblíbenějších specialit moderní politiky. Velké změny se totiž nikdy neprodávají jako velké změny. Prodávají se jako technické úpravy, drobná zpřesnění, administrativní nutnost nebo jednorázové opatření. A zatímco občan řeší cenu másla, elektřiny, splátku hypotéky, termín návštěvy zubaře a přemýšlí, zda mu po zaplacení všech účtů zůstane něco víc než drobné na rohlíky, profesionální členové komisí, ústavní vykladači snů, poradci, koordinátoři, analytici a další byrokratičtí šlechtici nového věku potichu posouvají hranice moci o několik centimetrů sem a několik centimetrů tam. Nikdy to nevypadá dramaticky. Nikdy se neozve fanfára. Nikdo nevyhlásí převrat a tanky nezaplní náměstí. Jen se jednoho dne lidé probudí a zjistí, že pravidla hry už nejsou úplně stejná jako včera. A právě proto podle Facebrouka není nejdůležitější otázkou, zda Gumák nakonec do Ankary poletí. Mnohem důležitější je, kdo bude příště rozhodovat o tom, kam poletí kdokoliv další.

A právě tady se celý příběh začíná měnit z obyčejného právního sporu v něco mnohem zajímavějšího.                                                                      Protože zatímco veřejnost sleduje kompetenční žalobu, termíny jednání a výklady jednotlivých článků Ústavy, v pozadí se objevuje otázka, kterou si v Kanceláři posledního rozumu pokládám stále častěji.

Je skutečně možné oddělit samotnou žalobu od atmosféry, která jí předcházela? Best upozorňuje na projev předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy v Terezíně, ve kterém zazněla výzva k obraně základních hodnot, institucí a odporu vůči autoritářským lídrům. Sama o sobě by podobná slova možná nikoho nezaujala. Jenže problém moderní politiky spočívá v tom, že význam jednotlivých vět často nezávisí na tom, co bylo řečeno, ale kdy to bylo řečeno a kdo to řekl. A právě zde začíná být situace skutečně zajímavá. Ústavní soud má totiž v představách většiny občanů připomínat cosi jako kamennou pevnost stojící vysoko nad politickým bojištěm, místo, kde se nerozhoduje podle emocí, nálad, ideologií ani momentálních politických zájmů, ale podle práva a Ústavy. Instituci, která má fungovat podobně jako rozhodčí na fotbalovém hřišti, jenž nevstupuje do hry, nefandí ani jednomu mužstvu a píská stejně bez ohledu na barvu dresu. Problém nastává ve chvíli, kdy rozhodčí ještě před zápasem poskytne rozhovory o tom, kteří hráči mu připadají nebezpeční, kdo ohrožuje ducha hry a kdo by si měl dát pozor na žlutou kartu. V tu chvíli se diváci zcela přirozeně začnou ptát, zda bude opravdu pískat všem stejně, skutečně nestranně. Neříkám, že tomu tak je. Jen říkám, že právě takové otázky začínají vznikat. A v politice bývají otázky často mnohem nebezpečnější než odpovědi. Když pak sleduji, jak podobným jazykem mluví Gumák, jeho hadí smečka, mediální presstitutky, část servilních komentátorů a současně zaznívají podobné motivy i z některých veřejných vystoupení lidí stojících kolem institucí, které budou nakonec rozhodovat, začíná celá situace působit zvláštním dojmem. Ne jako spiknutí. Spiknutí je příliš jednoduché vysvětlení pro svět, který je ve skutečnosti mnohem složitější. Spíše jako prostředí, ve kterém se stejné myšlenky, stejné obavy a stejné představy o světě přelévají mezi institucemi podobně jako stará voda v plesnivé bažině plné prehistorických žabích sraček.                                                                                                                                                                                                                      Funguje to takto. Vybraný, dostatečně tvárný člověk se stane poradcem. Zítra expertem. Pozítří členem komise. Za rok přednáší na konferenci. A o dva roky později hodnotí práci lidí, se kterými ještě nedávno seděl u stejného konferenčního stolu. Důsledek není, že by někdo řídil tajnou operaci z podzemního bunkru, ale to, že se všichni pohybují ve stejném prostředí, čtou stejné studie, navštěvují stejné semináře a sdílejí podobný pohled na svět. Proto působí některé výroky tak nápadně souznějícím dojmem. Obyčejný člověk, který ráno vstává do práce, platí daně a večer se snaží pochopit, co se vlastně v jeho zemi děje, občas připadá jako divák sedící na podivném, fantasmagorickém představení, kde všichni herci tvrdí, že hrají improvizaci, ale nějakým záhadným způsobem znají své repliky dopředu. A čím déle ten pocit trvá, tím více lidí si začíná klást nepříjemnou otázku, zda sledují nezávislé instituce demokratického státu, nebo jen různé části stejné mocenské bažiny, ve kterém se stejní mloci navzájem krmí, požírají, vzájemně si potvrzují správnost svých názorů a současně se s upřímným údivem podivují, proč jim lidé přestávají věřit.

Tady přestává být celý spor nudnou právnickou debatou o výkladu několika odstavců Ústavy a začíná připomínat mnohem větší mocenskou partii. Přesné úmysly jednotlivých aktérů samozřejmě nikdo z nás nevidí. Do hlav politiků, poradců, ústavních soudců ani hradního hadího klubka  nevidí ani Facebrouk, přestože už roky sedí ve své Kanceláři posledního rozumu a pozoruje český politický rybník se stejným zaujetím, s jakým přírodovědec sleduje rozmnožování vzácných parazitů. Jedno však vidět lze. Lze slyšet, jak mluví. Lze sledovat, jaké názory dlouhodobě zastávají. Lze pozorovat jejich představy o budoucnosti Evropské unie, o euru, o federalizaci, o rušení národního veta, o podobě evropské integrace i o tom, jakým směrem by se podle nich měla Česká republika ubírat. A právě zde začíná být výsledný obraz překvapivě konzistentní.

Nejde o spor o jednu cestu. Nejde o spor o jednu konferenci. Nejde ani o spor o jednu fotografii před vlajkami NATO. Jde o mnohem důležitější otázku. Kdo bude mít v budoucnu možnost určovat směr. Kdo bude mluvit jménem republiky. Kdo bude reprezentovat stát ve chvílích, kdy se budou přijímat rozhodnutí s dopadem na celé další roky.                                                                                                                                                  Best upozorňuje také na výroky Josefa Baxy, který opakovaně hovořil o potřebě postavit se určitým politickým trendům a bránit základní hodnoty a instituce. Ať už si o těchto slovech myslíme cokoliv, nelze přehlédnout, že zaznívají ve stejné době, kdy se vede spor o kompetence prezidenta a vlády. A právě tehdy začíná být zajímavé sledovat, kam by případné rozhodnutí Ústavního soudu mohlo vést. Pokud vznikne precedent, který posílí možnost Gumáka samostatně rozhodovat o zahraniční reprezentaci státu, nebude se týkat pouze Ankary. Nebude se týkat pouze letošního summitu. Nebude se týkat ani pouze současné vlády. Bude se týkat všech budoucích vlád, všech budoucích prezidentů a všech budoucích krizí, ve kterých se budou střetávat různé představy o tom, kam má Česká republika směřovat.

Právě proto kolem celé věci panuje taková nervozita. Právě proto se kolem ní motají ústavní právníci, hradní stratégové, mediální presstitutky, servilní komentátoři, grantoví analytici a další obyvatelé české mocenské bažiny. Protože někteří velmi dobře chápou něco, co běžný občan řešící hypotéku, složenky, ceny energií a termín návštěvy zubaře nemá čas každý den sledovat. Nejdůležitější bitvy se zpravidla nevedou o dnešek. Vedou se o zítřek. A ještě častěji o pozítří. Protože právě tam leží skutečná moc. Ne v titulcích zítřejších novin, ale v pravidlech, podle kterých se bude rozhodovat za několik let. A jak už bývá v českém absurdistánu zvykem, většina lidí si změny těchto pravidel všimne teprve ve chvíli, kdy už dávno začaly fungovat.

Právě v této souvislosti připomíná Erik Best další pozoruhodnou věc. Podle něj by za normálních okolností podobné rozšiřování prezidentských pravomocí nemuselo vyvolávat zdaleka tolik emocí. V době politického klidu, kdy všichni veslují víceméně stejným směrem, navštěvují stejné konference, používají stejné fráze a navzájem si potvrzují správnost svých názorů, většina lidí podobné změny vůbec nevnímá. A právě to je na celé věci možná nejzajímavější.

Mocenské nástroje totiž málokdy vyvolávají spory ve chvíli, kdy je drží člověk, který se nám líbí. Skutečný význam získávají až tehdy, když se dostanou do rukou někoho, koho nemůžeme vystát. A právě tady český absurdistán nabízí jednu ze svých nejoblíbenějších disciplín. Když stejnou pravomoc používá náš člověk, jde o obranu demokracie, stabilitu systému a ochranu hodnot. Když ji používá člověk z druhého tábora, náhle se mění v ohrožení republiky, ústavní krizi a první krok k návratu temných sil minulosti.

Best v této souvislosti připomíná éru Miloše Zemana. Tehdy jsme mohli sledovat zvláštní politický úkaz, který se v české politice opakuje s pravidelností rozbitého orloje. Dokud existovala možnost, že by Zeman mohl využít své pravomoci způsobem, který se části politické scény nelíbil, vyrůstali ústavní experti v televizních studiích rychleji než houby po dešti, komentátoři psali varovné sloupky a mediální presstitutky se tvářily, jako by republiku od ústavního armagedonu dělilo několik hodin a jeden špatně podepsaný dokument. Pak se však změnila situace. A najednou se ukázalo, že některé pravomoci už nejsou tak strašlivým problémem, jak se ještě nedávno zdálo. Což je mimochodem jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak v politice poznat skutečný motiv celé debaty. Když se totiž mění názory na princip podle toho, kdo zrovna sedí v kanceláři, nejde většinou o princip. Jde o člověka. A když se pravidla začnou ohýbat podle momentální politické potřeby, připomíná to hospodského, který během karetní partie každou hodinu mění pravidla mariáše podle toho, zda právě vyhrává nebo prohrává, a přitom ostatním vysvětluje, že to dělá v zájmu spravedlivější hry.

Právě proto mám stále silnější pocit, že spor o kompetence není veden ani tak o paragrafy, jako spíše o budoucí rozložení sil. Protože pravomoc sama o sobě nemá politickou barvu. Tu jí dávají až lidé, kteří ji drží v rukou. A česká politika už mnohokrát ukázala, že stejná pravomoc bývá jednou označována za ohrožení demokracie a podruhé za nezbytnou obranu demokratických hodnot. Záleží pouze na tom, kdo zrovna sedí na Hradě, ve Strakově akademii, v redakci velkého média nebo ve studiu veřejnoprávní televize a vysvětluje veřejnosti, proč je tentokrát všechno úplně jinak než minule. A právě proto se i podle mě nevede spor o minulost. Nevede se ani o současnost. Vede se o budoucnost. O to, kdo bude mít možnost určovat pravidla hry ve chvíli, kdy se politické větry znovu obrátí, dnešní vítězové se promění v poražené a zjistí, že mocenské nástroje, které si nechali vytvořit, drží najednou v rukou někdo úplně jiný. A jak už to v českém absurdistánu bývá, právě tehdy obvykle přichází okamžik, kdy si jejich tvůrci začnou přát, aby ona pravidla nikdy nevznikla.

Právě tady se podle Erika Besta dostáváme k místu, kde přestává jít o právnické nuance, výklady jednotlivých odstavců Ústavy a akademické debaty vedené v klimatizovaných sálech právnických fakult, a začíná jít o skutečnou moc. Pokud teď Ústavní soud Hradu, byť předběžným opatřením, vyhověl, vzniká precedent posilující postavení Gumáka vůči vládě, první důsledky mohou být viditelné poměrně rychle. Ne snad v podobě tanků v ulicích, dramatické hudby nebo státní krize, jak si podobné situace představují televizní scenáristé a tvůrci politických thrillerů. Politická moc se totiž většinou nepřesouvá výbuchem. Nepřichází s fanfárami ani s průvodem bubeníků. Přesouvá se po centimetrech. Tiše. Nenápadně. Podobně jako vlhkost ve starém domě, které si zpočátku nikdo nevšimne, dokud nezačne opadávat omítka a na stěnách se neobjeví první mapy.

První efekt by spočíval v oslabení autority vlády. Pokud by totiž Gumák začal samostatně vystupovat na významných mezinárodních akcích a prezentoval odlišné postoje než kabinet, vznikla by zvláštní situace. Kdo vlastně mluví za Českou republiku? Premiér? Vláda? Nebo Gumák? A tady začíná být celé představení obzvlášť zajímavé. Protože moderní politika není jen o pravomocích zapsaných v zákonech a ústavních článcích. Je především o autoritě. O tom, koho poslouchají média. Koho poslouchají zahraniční partneři. Koho poslouchají úředníci. A nakonec, koho poslouchá veřejnost.

Může se totiž velmi snadno stát, že člověk s menšími formálními pravomocemi získá větší skutečný vliv než ten, kdo drží pravomoci na papíře. Česká politika ostatně podobné situace zažila už nejednou. A právě proto není podstatné, kolik paragrafů bude prezidentovi formálně přidáno nebo jak přesně bude napsáno konečné rozhodnutí soudu. Podstatné je, zda získá postavení alternativního centra moci. Centra, ke kterému se budou obracet média, diplomaté, zahraniční politici i domácí politické elity pokaždé, když bude potřeba zjistit, jaký je skutečný směr republiky.

Je zde jedna ještě důležitější věc. Možnost eventuální krize. Protože za klidného počasí se všechny ústavní konstrukce tváří dokonale. Stejně jako se dokonale tváří stará loď zakotvená v přístavu. Skutečná kvalita se však ukáže až ve chvíli, kdy přijde bouře. A právě tehdy začíná být otázka rozdělení moci zásadní. Protože v okamžiku vážné mezinárodní krize, bezpečnostního konfliktu nebo války přestává být důležité, kdo přestřihl pásku u nové dálnice, kdo pokřtil cyklostezku nebo kdo pronesl slavnostní projev na konferenci o inkluzi, diverzitě a udržitelném pěstování úředníků.

V takové chvíli je důležité jediné. Kdo udává směr. Kdo reprezentuje stát. Kdo mluví jménem země. A kdo je vnímán jako skutečná autorita. Právě zde vidím dlouhodobý význam celého sporu. Protože prezident sice nemusí získat nové výkonné pravomoci, ale může získat něco, co bývá v politice často ještě cennější. Možnost určovat tón. Možnost určovat směr. Možnost stát se hlavním orientačním bodem ve chvíli, kdy se ostatní začnou rozhlížet, kudy vlastně vede cesta.

A jak už bývá v českém absurdistánu zvykem, právě o takové věci se vedou ty nejtvrdší bitvy. Nikdy ne pod transparentem "boj o moc". Nikdy ne pod transparentem "boj o vliv". Vždy pod vznešenými hesly o hodnotách, institucích, odpovědnosti, stabilitě systému a ochraně demokracie. A tom se ukazuje, že spor o jednu cestu do Ankary možná nikdy nebyl sporem o Ankaru. Byl sporem o to, kdo bude jednou rozhodovat, kam celá loď popluje.

A pokud chceme skutečně pochopit, proč je celý spor o prezidentské pravomoci mnohem důležitější, než jak se na první pohled zdá, stačí se podívat na několik konkrétních příkladů z posledních let. Jedním z nich je vztah Gumáka k Německu. Téma, které v české politice vyvolává emoce stejně spolehlivě jako zvýšení daní, zdražení piva nebo další evropská směrnice vysvětlující občanům, jak správně třídit vlastní ponožky, víčka od jogurtů a myšlenky neodpovídající aktuálnímu hodnotovému rámci.

Právě během sudetoněmeckého sjezdu v Brně, nad jehož pořadateli Gumák ochotně převzal prezidentskou záštitu, se znovu ukázalo, jak rozdílně lze tutéž událost vykládat. Pro jedny šlo o projev dobrých sousedských vztahů, evropské spolupráce a snahy uzavírat staré historické rány. Pro druhé však představovala další symbolický kamínek do mozaiky politiky, která postupně přesouvá těžiště rozhodování dál a dál od samostatného českého státu a stále blíže k nadnárodním strukturám, jejichž představitelé bývají voličům vzdáleni asi stejně jako vrcholky Alp člověku stojícímu na dně šachty.

Protože politika se většinou nepodobá jedné fotografii. Připomíná spíše mozaiku. Jeden kamínek sám o sobě neznamená téměř nic. Jedna konference. Jedna záštita. Jedna návštěva. Jedno vystoupení. Jedna zahraničněpolitická deklarace. Samostatně jde o drobnosti, které by za normálních okolností zapadly mezi stovkami dalších zpráv. Jenže když vedle sebe začnou přibývat další a další střípky a všechny se skládají stejným směrem, začíná se postupně objevovat určitý obraz. Právě tak podle mnoha kritiků působí i dlouhodobé postoje současného Hradu. Ne proto, že by existoval jeden konkrétní krok, který by všechno vysvětloval. Ale proto, že jednotlivé kroky vytvářejí určitý vzorec. A lidský mozek je na podobné vzorce mimořádně citlivý. Zvláště v zemi, která strávila podstatnou část své historie mezi zájmy větších a silnějších sousedů a která si zvykla číst mezi řádky stejně pozorně, jako jiní čtou samotný text.

Proto má česká veřejnost na podobné otázky mimořádně citlivý radar. Kolektivní paměť této země totiž sahá o něco dál než k poslední tiskové konferenci nebo k poslednímu příspěvku na sociálních sítích. A možná také proto bývají Češi instinktivně podezřívaví ke každému, kdo jim příliš horlivě vysvětluje, že by se měli vzdát části vlastní samostatnosti ve jménu vyššího dobra, pokroku, modernizace nebo jakéhokoliv jiného vznešeného hesla, které se právě nachází v módě mezi evropskými úředními druidy formulářů.

Právě proto se kolem podobných gest pokaždé rozpoutá bouřlivá debata. Nejde totiž pouze o Německo. Nejde pouze o jednu návštěvu. Nejde pouze o jeden sjezd. Jde o mnohem širší otázku. Jakou roli má Česká republika v Evropě hrát. Zda má být sebevědomým státem hájícím vlastní zájmy, nebo součástí stále těsněji propojeného systému, ve kterém budou národní vlády postupně připomínat spíše krajské úřady většího celku a ministři se budou pohybovat mezi summity, konferencemi a poradními radami podobně jako obchodní cestující mezi vlakovými nádražími.

Proto není debata o prezidentských pravomocích pouze debatou o pravomocích. Je to debata o směru. O orientaci. O budoucnosti. Protože skutečný boj o moc se téměř nikdy nevede kvůli minulosti. Vede se kvůli tomu, kdo bude určovat podobu zítřka. Kdo bude nastavovat kurz. Kdo bude držet mapu. A kdo bude rozhodovat o tom, zda se republika vydá jedním směrem, nebo druhým.

V českém absurdistánu právě tato nejdůležitější otázka bývá ukryta pod tak silnou vrstvou vznešených frází, expertních analýz, hodnotových rámců, pracovních skupin, strategických dokumentů a tiskových prohlášení, že obyčejný člověk občas potřebuje bagr, krumpáč a geologickou sondu, aby se vůbec dostal k podstatě věci.

Tady se dostáváme k samotnému jádru celé války o budoucí moc. Protože podle jeho názoru nejde pouze o spor mezi Gumákem a vládou. Jde o spor o autoritu. O spor o legitimitu. O spor o to, kdo bude v očích veřejnosti vystupovat jako rozumný státník a kdo jako problémový potížista, kterého je potřeba umravnit, izolovat nebo alespoň mediálně zesměšnit.

A právě v tom bývá moderní politika mimořádně rafinovaná. Dnešní moc se totiž prosazuje jinak než v dobách, kdy se problémy řešily pomocí tanků, zákazů a stranických sekretariátů. Nepotřebuje cenzory v kožených kabátech ani stranické tajemníky s rudou knížkou. Bohatě jí stačí titulky, komentáře, televizní debaty a dostatečný počet profesionálních vykladačů reality, kteří veřejnosti ochotně vysvětlí, kdo představuje odpovědnost, stabilitu a demokracii a kdo naopak chaos, nebezpečí a společenskou nezralost.

Když starý hradní had Petr Kolář označuje některé politiky za pubertální, velmi dobře chápu, proč to dělá. Je to starý a osvědčený trik, který funguje už od dob, kdy první dvorní rádci šeptali panovníkům do ucha, koho je potřeba zesměšnit a koho naopak představit jako hlas rozumu. Pokud nedokážete protivníka porazit argumentem, pokusíte se zpochybnit jeho důstojnost. Neútočíte na jeho názor. Útočíte na jeho obraz. Na jeho autoritu. Na jeho důvěryhodnost. Protože člověk, který je veřejnosti představen jako křikloun, puberťák, extremista nebo politický exot, začíná u části publika prohrávat ještě předtím, než vůbec otevře ústa. To je věc, kterou si řada politiků neuvědomuje. Zatímco jedni vedou bitvu o charakter jednotlivých aktérů, druzí vedou bitvu o rozdělení moci. Zatímco jedni řeší osobní sympatie, mediální obrazy a politické nálepky, druzí řeší budoucí pravidla hry. A v politice zpravidla vítězí ten, kdo bojuje o pravidla. Ne ten, kdo bojuje o titulky.

Právě proto působí Gumák v celé kauze sebejistěji. Ne nutně proto, že by měl lepší argumenty. Ne nutně proto, že by měl silnější pravomoci. Ale proto, že stojí ve výhodnější pozici. Gumák navíc nepředstavuje jen figuru sedícího na Hradě. Gumák bohužel představuje instituci. Představuje symbol. Představuje úřad obalený vrstvami ceremonií, státních znaků, fanfár, čestných stráží, vojenských přehlídek a pečlivě pěstovaného kultu státnické důležitosti, který má občanům neustále připomínat, že právě zde sídlí moudrost, rozvaha a stabilita. Jenže stejně jako se z plesnivého sklepa nestane vinotéka tím, že na dveře pověsíte zlatou ceduli, nestává se automaticky symbolem nestrannosti každý, kdo usedne do prezidentského křesla. Právě naopak. Čím vyšší je funkce, tím větší bývá pokušení zaměňovat vlastní názory za zájmy státu, vlastní ambice za státnické poslání a vlastní politické preference za jediný správný směr vývoje republiky. A když se k tomu přidá hradní hadí hnízdo, mediální presstitutky, profesionální zachránci demokracie, grantoví nomádi a servilní komentátoři ochotní vysvětlit každé Gumákovo zakašlání jako projev hluboké státnické moudrosti, vzniká prostředí, ve kterém se kritika začíná považovat za nezdvořilost a nesouhlas za téměř občanský prohřešek. Zatímco premiér je každý den vláčen bahnem politických střetů, Gumák může vystupovat jako muž stojící nad nimi. Z výšky hradních zdí rozdává vážné pohledy, pronáší slavnostní projevy a nechává kolem sebe budovat obraz rozvážného arbitra, který údajně nemá žádné osobní zájmy, pouze zájmy republiky. A právě tato iluze bývá často cennější než desítky stran právních rozborů, odborných stanovisek a ústavních argumentů. Obyčejný člověk totiž večer po práci nečte nálezy soudů ani komentáře k Ústavě. Vidí obrazy. Vnímá symboly. Sleduje televizní záběry. A když se před kamerami pravidelně objevuje Gumák obklopený státní symbolikou, uniformami, čestnými strážemi a hradním majestátem, získává výhodu, kterou nelze změřit počtem paragrafů ani stran právního spisu. Proto bývá boj o obraz často důležitější než boj o samotný obsah. A právě proto se v českém absurdistánu tolik mocenských střetů nevede o pravdu, ale o to, kdo bude veřejností považován za oficiálního vykladače reality.

A v tom spočívá skutečná síla českého prezidentského úřadu. Ne v Ústavě. Ne v paragrafech. Ne v počtu článků. Ale v pečlivě budovaném dojmu neomylnosti, který kolem něj vytváří celý zástup poradců, komentátorů, aktivistů a ideologických dozorců správného myšlení. Čím více otázek veřejnost klade, tím hlasitěji zní fanfáry. A čím více pochybností vzniká, tím usilovněji bývá občanům vysvětlováno, že pochybovat vlastně není vhodné. Protože v českém absurdistánu bývá největším hříchem nikoliv omyl mocných, ale drzost těch, kteří si ho dovolí pojmenovat. Neboť ten, kdo ovládne výklad reality, často ani nemusí vyhrát spor. Stačí, když přesvědčí dostatek lidí, že ho vyhrál.

Nejzajímavější je však něco jiného. Všímejme si určité podobnosti slovníku. Podobnosti důrazů. Podobnosti obav. Když člověk poslouchá některá veřejná vystoupení, občas získá pocit, že různí aktéři používají nápadně podobné formulace, podobné výstrahy a podobné seznamy politických hrozeb. A právě tehdy začíná být celá česká politická bažina obzvláštně fascinující.

Proto si dnes kladu otázku, zda skutečně sledujeme obyčejný ústavní spor. Nebo zda sledujeme další kapitolu dlouhé války o to, kdo bude určovat hranice přijatelného názoru, směr republiky a podobu budoucího českého státu. Protože zatímco občan řeší ceny potravin, energie, hypotéku, návštěvu zubaře a vlastní budoucnost, vysoko nad ním probíhá zápas, jehož skutečný význam možná pochopíme až za několik let.

Jako už tolikrát v českém absurdistánu se i tentokrát může ukázat, že nejdůležitější nebylo to, o čem se veřejně mluvilo každý den v televizních studiích a na titulních stranách novin. Nejdůležitější mohlo být právě to, o čem se veřejně téměř nemluvilo vůbec. Protože skutečná moc se zpravidla nepřesouvá tam, kam míří reflektory. Přesouvá se ve stínu, zatímco publikum sleduje úplně jiné představení.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?       Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                              Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                    Mstivoj Facebrouk