Šílený projev šílené führerky !!!

Vítám vás v Kanceláři posledního rozumu, kde si člověk musí uvařit pořádného smrťáka v hrnku od hořčice a zalít ho vařící vodou až po rantl. Pro jistotu je dobré nachystat vedle hrnku i defibrilátor, protože sledovat nejnovější estrádu z unijního hnojiště bez infarktu vyžaduje nervy ze železa a žaludek štamgasta, který přežil třicet let párků z nádražního bufetu. Německá führerka Ursula von der Lejno totiž ve svém projevu o stavu Unie rozbalila celý bruselský pouťový stánek najednou. Silnější a nezávislejší Evropa, další podpora Ukrajiny, další tlak na Rusko, obrana, energie, migrace, klima, umělá inteligence a ještě pevnější evropský šik. Politický guláš dostal všechno kromě brambor a soudnosti. Při pohledu na výkon německé mumie zůstává rozum stát někde mezi bruselskou bažinou a dveřmi čtvrté cenové. Člověk marně přemýšlí, zda sleduje politický projev, grotesku, sepsanou ožralou dorotou po zavíračce v nálevně, totální ztrátu kontaktu s realitou běžných lidí, nebo bohapustý výsměch. Nabízí se i cynický test, kolik naleštěných bruselských keců ještě obyvatelstvo spolyká, než mu rupne poslední pojistka v hlavě. Evropský cirkus mezitím dál svítí a orchestr vyhrává. Úřední klauni pobíhají kolem manéže s lejstry pod paží, z močálu se valí další várka vznešených hesel a führerka uprostřed absurdní pouti mává rukama, jako kdyby právě vytáhla z klobouku recept na spasení kontinentu. Obyčejný člověk dole pod pódiem mezitím šacuje peněženku a přemýšlí, kolik ho další kolo bruselského lunaparku bude stát a proč má po každé jízdě kapsy zase o něco lehčí.

Před několika dny zazněla v celé unijní žumpě řeč, na kterou by za normálních okolností čuměl celý kontinent a televize by ji přežvykovaly od ranní kávy až po večerní zprávy. Vrchní principálka bruselského cirkusu Ursula von der Lejno 16. září předstoupila ve Štrasburku před Evropský parlament se zprávou o stavu Unie. Člověk by čekal pořádnou inventuru evropské maštale. Účty na stůl, problémy zpod koberce ven a bez naleštěného bruselského parfému popsat, co se během uplynulého roku povedlo, co se podělalo a kde už evropskému povozu upadávají kola. Místo takového účtování přišla velkolepá politická estráda o silnější, nezávislejší a odolnější Evropě, hospodářství, energiích, obraně, Ukrajině, Rusku, migraci, klimatu, umělé inteligenci a dalších položkách unijního jídelního lístku. Z bruselského řečniště se tak valila porce optimismu tak vydatná, že by s ní šlo vytapetovat půlku unijního chlíva. Kdo čekal studenou sprchu a pitvu evropských průserů, dostal místo ní naleštěný pouťový kolotoč, kde orchestr hraje, koníci poskakují, žárovky blikají a principálka přesvědčuje obecenstvo, že jízda míří vzhůru, přestože některým cestujícím už při pohledu na účet začíná být zatraceně šoufl.

Celou šaškárnu s výročními proslovy si unijní byrokrati vypůjčili ze zámoří, kde americký prezident při projevu o stavu Unie předstoupí před Kongres, vykládá národu, kam země kráčí, a média pak každou větu porcují na prvočinitele ještě dlouho poté, co uklízečka v Kapitolu zamete poslední drobek. Evropská obdoba má podobnou slavnostní fasádu, jenže místo americké politické show dostává publikum bruselské kázání se vším všudy. Kamery běží, poslanci sedí, papaláši tleskají a z řečnického pultíku létají velká slova o budoucnosti kontinentu. Člověk by proto čekal, že po tak zásadním projevu vypukne v českých médiích informační uragán a každá věta Uršuly bude viset na titulních stránkách jako mokré prádlo na pavlači. Mediální cirkus však žádnou několikadenní orgii nerozjel. Tuzemští novinářští hlídači evropského dvorku, kteří jinak dokážou z každého bruselského lejstra vyždímat politickou polévku na tři dny, tentokrát rozhodně nepředvedli mediální rodeo odpovídající významu celé ceremonie. Možná by totiž při podrobnějším pitvání museli vedle vznešených hesel vytáhnout na pult také účet, rozpory a otázku, zda naleštěná bruselská fasáda ještě odpovídá tomu, co občan vidí kolem sebe. A právě podobné účtování bývá v každé politické maštali zatraceně méně voňavé než slavnostní řeči u mikrofonu.

Německá führerka sedící na bruselském trůnu už druhé funkční období drží v rukou kormidlo Evropské komise a podle jejích kritiků žene celý unijní parník směrem, kde na mapě začíná být podezřele mnoho bažiny a zatraceně málo pevné země. Její výroční elaborát představoval pořádný náklaďák politického materiálu, ve kterém se vršila bezpečnost, obrana, Ukrajina, Rusko, Gaza, konkurenceschopnost, energie, Green Deal, migrace, bydlení, auta, zemědělství, sociální sítě i umělá inteligence. Kdyby měl našinec celý bruselský náklad poctivě přežvýkat od první úřednické věty až po poslední slavnostní zatroubení, zestárne u monitoru, naroste mu plnovous a rodina ho mezitím prohlásí za nezvěstného. Prolezl jsem proto celý politický chlívek s lupou, hráběmi a pomyslnými gumovkami a vytáhl z něj nejpozoruhodnější perly, rozpory a výroky, které stojí za bližší pitvu. Právě na nich bude nejlépe vidět, zda před námi leží velkolepý plán evropské budoucnosti, nebo pouťová mapa k močálu, kterou bruselská führerka předkládá publiku s bohorovným klidem, jako kdyby pod manéží neseděli občané schopní počítat, pamatovat si a občas se také zatraceně nepříjemně zeptat.

Hned na rozjezd vybalila führerka perlu, při které by se i poslední ožrala ve čtvrté cenové přestal motat a začal se smát. "Naše Unie je silnější než kdy předtím," prohlásila s kamenným ksichtem, aby vzápětí sama dodala, že zároveň může působit "tak svízelně jako nikdy předtím". Takže jsme nejsilnější v dějinách a současně po krk v průseru. Nádhera. Bruselský hospodský Schrödinger, kde je chcíplá kočka zároveň živá, účet zároveň zaplacený a prázdná flaška pořád plná. Realita přitom do naleštěného cirkusu kope dveřmi. Sama Evropská komise přiznává, že průmysl drtí vysoké ceny energií a evropské firmy platí za plyn a elektřinu pořád násobně víc než hlavní světoví konkurenti. Eurostat navíc ještě v květnu naměřil meziroční pokles průmyslové výroby v EU o 0,3 procenta a v eurozóně o 1,2 procenta. Führerka však stojí uprostřed bruselského močálu po kotníky v bahně, mává praporem historické síly a vykládá obecenstvu, že právě sleduje evropského svalovce. Kdyby podobný ekonomický Herkules přišel do české nálevny, štamgasti mu změří bicák, podívají se na účet za elektřinu a pošlou ho zvedat půllitry, protože takhle absurdní silácké kecy už potřebují pořádnou hospodskou disciplínu.

Další perlu vyplivla führerka při vyprávění o Evropě, která si má razit vlastní nezávislou cestu. Nezávislou maximálně na zdravém rozumu, protože bruselský kohout stojí na hromadě hnoje, nafukuje vole a kokrhá o strategické autonomii, zatímco pod bidýlkem vede potrubí s dováženými energiemi a za vraty čekají kontejnery nacpané součástkami, elektronikou a kritickými surovinami z půlky planety. Evropská komise sama přiznává silnou závislost Unie na dovozu kritických surovin a právě proto se ji snaží prostřednictvím Critical Raw Materials Act snižovat. Přesto z bruselského výčepu létají řeči o nezávislosti, jako kdyby evropská maštal právě přestřihla všechny pupeční šňůry a vyrazila dobýt svět s vlastní energií, vlastními surovinami a fabrikami narvanými až po komín. Realita má poněkud špinavější holínky. Bez dovozu energií, surovin a strategických komponent by se značná část evropského průmyslu začala zadrhávat rychleji než pouťový kolotoč po zásahu rezavým hasákem. Führerka však dál mává praporem evropské samostatnosti a bruselský cirkus poslušně tleská. Kdyby podobnou "nezávislost" předvedl štamgast ve čtvrté cenové, který si půjčuje na pivo, cigára mu nosí soused a domů ho vozí kamarád, hospoda by mu alespoň měla tolik úcty, že by se mu vysmála rovnou do ksichtu.

Když přišla řeč na "zajištěnou prosperitu", začala klávesnice v Kanceláři posledního rozumu stávkovat, vyskákala z ní písmenka a nakonec se pokusila o sebevraždu skokem z okna v přízemí. Prsty odmítaly psát další bruselský blábol a myš se raději schovala za monitorem. Blahobyt totiž podle unijního jídelního lístku kvete tak nádherně, až člověk skoro přehlédne drahé energie, skomírající fabriky, mizerný hospodářský růst a další účty nacpané občanům do schránky. Prosperita zjevně bují především v klimatizovaných kancelářích eurokratů, politických peleších eurohujerů a kolem dotačních žlabů, kde se nejrůznější neziskoví paraziti perou o evropské miliony jako prasata o poslední kýbl šrotu. Daňový poplatník mezitím stojí u vrat bruselské žumpy sedřený skoro na kost, v jedné ruce drží účet za energie, druhou šacuje prázdnou kapsu a ještě poslouchá, jak mu führerka z naleštěného pódia vysvětluje, že právě prožívá zajištěnou prosperitu. Podobná groteska by neprošla ani ve čtvrté cenové. Kdyby hospodský sebral štamgastovi peněženku, polovinu obsahu rozdal kamarádům u výčepu, zbytek prohnal dotačním automatem a nakonec mu slavnostně oznámil, že mu právě zajistil blahobyt, dostal by půllitrem přes držku dřív, než by stačil vyhlásit další evropský program na podporu prázdných kapes.

Korunu všemu nasadila führerka báchorkou o Evropě coby "největší obchodní velmoci světa", při které už klávesnice po předchozím skoku z přízemí raději předstírala smrt. Bruselský cirkus zkrátka miluje okamžiky, kdy se realita zamkne na hajzlu a na pódium vypustí propagandistický orchestr s trumpetami. Evropský podíl na světové ekonomice dlouhodobě klesá, hospodářský růst se vleče jako ožralý štamgast od výčepu, energeticky náročný průmysl dostává přes držku drahými energiemi a v klíčových technologiích musí Unie nahánět Spojené státy i Čínu. Přesto führerka stojí na bruselském pódiu, nafoukne hruď a vyhlásí obchodní velmoc, jako kdyby evropské fabriky právě chrlily půlku světové produkce a zbytek planety stál s čepicí v ruce před branami unijní maštale. Amerika mezitím Evropě ekonomicky ujíždí a Čína ukusuje světové trhy s apetitem hladového prasete puštěného do kukuřice. Bruselský povoz však dál drncá po cestě, jedno kolo skřípe, druhé se viklá, z motoru se kouří a kočí z kozlíku řve do světa, že právě předjíždíme všechny ostatní. Podobného borce by ve čtvrté cenové neposlali řídit ani kolečko s prázdnými flaškami, protože i poslední ochlasta u výčepu pozná rozdíl mezi světovou velmocí a chlapem, který si ji namaloval fixou na vlastní čelo.

Vytahovat se odchodem od levných východních surovin jako historickým vítězstvím připomíná štamgasta, který slavnostně oznámí, že přestal kupovat lahváče za dvacku, protože našel překupníka za rohem, který mu stejnou flašku střelí za padesát. Ruský plyn Evropa skutečně ve velkém nahrazovala jinými zdroji a výrazně zvýšila dovoz LNG, včetně dodávek ze Spojených států. Jenže právě tady končí bruselský vítězný pochod a začíná účet z výčepu. Evropský průmysl dál drtí ceny energií podstatně vyšší než u některých hlavních konkurentů a samotná Komise z toho udělala jeden z problémů konkurenceschopnosti. V bruselské žumpě se tomu říká energetická nezávislost, ve čtvrté cenové by tomu říkali vyměnit jednoho dodavatele za jiného a ještě se u placení tvářit, že jste právě vyhráli Zlatého slavíka. Zámořští obchodníci si samozřejmě mnou ruce, protože evropská energetická nouze vytvořila nádherný kšeft, zatímco účet putuje přes fabriky, firmy a domácnosti až k poslednímu troubovi u elektroměru. Führerka pak vystoupí před unijní cirkus, naleští celou transakci na historický úspěch a čeká potlesk. Kdyby podobný obchodní génius dorazil do české putyky, koupil sud za dvojnásobek a začal se chlubit, jak osvobodil hospodu od levného piva, štamgasti by mu nejspíš doporučili, aby ekonomické přednášky pořádal někde hodně daleko od pokladny.

Pohádky o "průmyslové transformaci při zachování evropského sociálního modelu" znějí z bruselského pódia nádherně, skoro jako kdyby führerka právě nabízela dovolenou, kde se zároveň opalujete, lyžujete a účet zaplatí soused. Za naleštěnou cedulí transformace však stojí evropské fabriky drcené drahými energiemi, regulacemi a konkurencí ze zemí, kde se průmyslová politika nepíše v klimatizované kanceláři mezi dvěma dotačními formuláři. Zavírají se provozy, investice utíkají jinam a bruselský cirkus tomu místo průseru říká přechod k moderní ekonomice. Sociální model pak dostává další groteskní rozměr při pohledu na migraci. Unie současně řeší statisíce nelegálních překročení hranic, azylový systém, návraty odmítnutých žadatelů i miliardové náklady členských států, ale z řečniště dál létají fráze uhlazené tak dokonale, že by po nich moucha uklouzla. Místní daňový soumar mezitím táhne na hřbetě sociální systém, bydlení, zdravotnictví, bezpečnost i integrační náklady a při každém dalším účtu poslouchá, že všechno běží podle evropských hodnot. Führerka tak prodává kouzelnický trik, při kterém mají fabriky přežít zdražování a transformaci, sociální stát utáhnout další náklady a občan ještě nadšeně zatleskat. Ve čtvrté cenové by podobného kouzelníka hnali od výčepu ve chvíli, kdy by slíbil pivo zdarma celé hospodě a účet nenápadně strčil jedinému štamgastovi do kapsy.

Žvásty o evropských armádách schopných vlastní obrany pak narážejí čumákem do reality muničních skladů, které evropské země v posledních letech pořádně provětraly dodávkami zbraní a munice Ukrajině, zatímco doplňování zásob a rozjíždění nové výroby kulhá za politickými proklamacemi jako chromá herka za cirkusovým vozem. Führerka přitom z bruselského pódia burácí o připravenosti, obranné síle a mohutném zbrojení, jako kdyby za oponou čekaly nekonečné štosy granátů a z fabrik lezl jeden tank za druhým. Evropský obranný průmysl však dlouhodobě řeší omezené výrobní kapacity, roztříštěné zakázky, pomalé povolování a také obtížnější přístup některých zbrojařských firem k financování, k němuž přispívala opatrnost části finančního sektoru vůči obrannému průmyslu a pravidla udržitelného financování. Bruselská groteska tak dostává nádhernou vojenskou pointu. Nejdřív roky budujeme svět, kde se pomalu zkoumá ekologický rodokmen každého šroubku, potom zjistíme, že za vraty rachotí válka, a najednou se stejná parta žene shánět děla, granáty a prach. Evropská obrana pak připomíná chlapa z české putyky, který rozdal sousedům všechny patrony, flintu zastavil v bazaru a následně vyskočil na stůl s řevem, že je připraven ubránit celou hospodu. Štamgasti by mu možná zatleskali, ale nejdřív by se podívali, jestli alespoň nezapomněl doma prak.

Kecy o suverenitě určené občanům vyznívají z bruselského pódia jako hospodský fór po desátém rumu. Unie totiž jednou rukou slavnostně mává praporem národní svrchovanosti a druhou dál přesouvá rozhodování na společnou evropskou úroveň, kde vznikají další regulace, společná pravidla a pravomoci, do kterých už národní vlády nemohou hrábnout podle vlastní chuti. Führerka tomu říká silnější Evropa. Ve čtvrté cenové by tomu říkali předat hospodskému klíče od baráku, peněženku i dálkové ovládání a potom se radovat, jak nádherně jste posílili vlastní svobodu. Bruselský moloch mezitím kyne, úřednické chodby se větví jako kanalizace pod českou žumpou a z každé roury vypadne další lejstro vysvětlující občanovi, co smí, nesmí, musí, vykázat, zaplatit nebo ekologicky polepit. Největší groteska přichází s vyprávěním o "suverenitě občanů", protože hlavní výkonný orgán Unie, Evropská komise, nevzniká přímou volbou občanů, ale prostřednictvím nominací členských států a následného schvalování Evropským parlamentem. Demokratický řetěz tedy existuje, jen rozhodně nevypadá jako přímá volba führerky lidem. Výsledkem je bruselský politický cirkus, kde se občan jednou za čas dostaví k urně, vhodí lístek a pak sleduje, jak se nad jeho hlavou roztáčí další patro rozhodování. Říkat podobnému mechanismu návrat suverenity občanům vyžaduje hubu odolnější než podrážka hornické boty a publikum ochotné uvěřit, že čím dál od něj rozhodovací stůl stojí, tím pevněji u něj vlastně sedí.

Hledání viníků v jakési "bitvě vyprávění" působí jako výmluva hospodského, který naředí pivo vodou, zdraží ho na dvojnásobek a potom obviní konkurenci přes ulici, že mu štamgasti přestali věřit. Cizí propaganda, dezinformace a pokusy ovlivňovat evropskou veřejnost samozřejmě existují, jenže svádět na ně každý nasraný ksicht před bruselskou hospodou je pohodlná berlička pro vrchnost, která se odmítá podívat do vlastního septiku. Důvěru totiž dokážou rozleptávat také drahé energie, přebujelá regulace, ekonomická stagnace, nezvládnuté problémy a především arogance politiků, kteří občanům servírují další porci povinností a pak nechápou, proč místo potlesku slyší skřípání zubů. Bruselská führerka však raději vytáhne "bitvu vyprávění", protože nepřítel za plotem se prodává lépe než bordel ve vlastní maštali. Evropský občan pak stojí uprostřed politické žumpy, z jedné strany na něj řve cizí propaganda, z druhé domácí propaganda a mezi nimi pobíhá houf samozvaných strážců správného názoru s cedulkami, razítky a poučením, čemu má věřit. Ve čtvrté cenové by podobnou krizi důvěry vyřešili rychleji. Když štamgasti přestanou chodit, rozumný hospodský nejdřív zkontroluje pivo, ceny a hajzly, místo aby svolal konferenci o nepřátelském narativu z hospody přes ulici.

Plány na evropskou "akceschopnost a nezávislost" začínají připomínat hospodského, který štamgastům slavnostně vyhlásí větší svobodu a hned potom jim sepíše nový provozní řád na osmdesát stran. Z bruselské maštale totiž pravidelně vyjíždějí další zákazy, regulace, registry a digitální systémy, takže člověk pomalu potřebuje manuál i k tomu, aby zjistil, co všechno po něm unijní vrchnost zase chce. Zvlášť citlivá je digitalizace identity, plateb a veřejných služeb. Sama o sobě z nikoho politického vězně nedělá, ale čím více běžného života závisí na několika propojených digitálních branách, tím důležitější jsou tvrdé pojistky proti zneužití, sledování a svévolnému odstřižení člověka od služeb. Jinak se z pohodlné digitální peněženky může v politické fantazii snadno stát digitální obojek, u kterého občan oprávněně zkoumá, kdo drží vodítko a kde leží vypínač. Pamětníci rudých časů navíc dobře vědí, jak nádherně zní každá moc, když vysvětluje, že všechno dělá pouze pro bezpečí, pořádek a šťastnější zítřky. Technologie se změnila, razítko vystřídal algoritmus a šanon server, ale stará hospodská otázka zůstává stejná: kdo hlídá vrchního, když dostane do ruky příliš mnoho klíčů?

Výzvy k semknutí proti "loutkám cizích vládců" znějí obzvlášť pikantně z úst führerky stojící v čele aparátu, který současně sype veřejné peníze do celé sítě neziskovek, občanských projektů, mediálních programů a kampaní na podporu evropských hodnot, mediální gramotnosti nebo boje proti dezinformacím. Brusel tedy jednou rukou ukazuje na cizí propagandu a druhou krmí vlastní informační ekosystém, což už není politická ironie, ale cirkusový veletoč hodný opilého akrobata bez sítě. Ve školách se pořádají programy mediální gramotnosti, dospělým se vysvětluje, jak poznávat manipulaci, fact-checkeři třídí výroky a dotační penězovody klokotají pod podlahou celé evropské maštale. Führerka přitom varuje před cizím ovlivňováním, jako kdyby ovlivňování přestalo být ovlivňováním ve chvíli, kdy na faktuře svítí evropská vlaječka. Ve čtvrté cenové by podobný trik neprošel ani po šestém rumu. Hospodský, který platí půlce lokálu za přesvědčování hostů, co si mají myslet o jeho pivu, nemůže druhou půlku označovat za zmanipulované loutky konkurence jen proto, že mu odmítá zatleskat. Propaganda totiž nezačne vonět po fialkách jenom proto, že se místo z cizí ambasády platí z veřejného dotačního žlabu.

Tvrzení o "odolné evropské ekonomice" dostává přes držku pokaždé, když domácnost otevře vyúčtování za plyn a elektřinu nebo podnikatel spočítá, kolik mu energetická faktura ukousla z nákladů. Evropská komise sama přiznává, že průmyslové ceny plynu a elektřiny zůstávají v Unii výrazně vyšší než u hlavních obchodních partnerů, takže bruselské řeči o odolnosti připomínají hospodského, který vám podá účet na trojnásobek a pochválí vás, jak skvěle jste finančně odolní. Evropská fabrika mezitím počítá každý megawatt, energeticky náročné provozy skřípou zuby a konkurent za oceánem může mít díky levnější energii náskok ještě dřív, než první evropský výrobek sjede z pásu. Führerka však stojí před unijním cirkusem a vykládá o ekonomické odolnosti, jako kdyby komíny kouřily na tři směny, fabriky odmítaly zakázky pro nedostatek kapacity a podnikatelé slavili účty za energie šampaňským. Realita připomíná spíš českou putyku, kde vrchní zdražil pivo, topení i guláš, půlka štamgastů odešla přes ulici a majitel pak vyleze na stůl a slavnostně oznámí, že hospoda prokázala mimořádnou odolnost. Jasně, ještě stojí. Stejně jako kadibudka po vichřici, které sice chybějí dveře, střecha a půlka prken, ale bruselský statistik na ni nalepí ceduli "odolná infrastruktura" a jede se dál.

Nutnost "nastartovat evropské hospodářství" si protiřečí s předchozím plácáním o síle, odolnosti a zajištěné prosperitě tak dokonale, až by se z toho i hospodský kecal u výčepu zamotal do vlastní huby. Buď motor řve, kola se točí a evropský bourák sviští k zářným zítřkům, nebo stojí chcíplý u příkopu a führerka shání startovací kabely. Obojí současně může fungovat jedině v bruselské ekonomické pohádce, kde se průser přejmenuje na výzvu, stagnace na transformaci a chcíplý motor na příležitost k nastartování. Slavný jednotný trh měl být závodní dráhou evropského byznysu, jenže místy připomíná parkoviště před úřadem, kde podnikatel obíhá přepážky s lejstrem v ruce, čeká na povolení, razítko, posudek, výjimku a potvrzení potvrzení, že předchozí potvrzení bylo správně potvrzeno. Führerka přitom mluví o rychlosti a akceschopnosti aparátu, který dokáže z jednoduchého problému vyrobit směrnici, ze směrnice formulář, z formuláře pracovní skupinu a z pracovní skupiny tříletou konferenci o tom, proč se nic nehýbe. Kdyby podobným tempem řídili krizi hasiči, přijeli by k vyhořelému baráku v pondělí, ve středu založili komisi pro strategické hašení a v pátek odpoledne si na zahradě otevřeli limonádu, aby projednali harmonogram dodání vody.

Podobné vzdušné zámky už bruselský cirkus stavěl před lety, když slavné strategie slibovaly udělat z Evropy nejkonkurenceschopnější mašinu planety, dohnat svět a nejlépe mu ještě zamávat z cílové rovinky. Výsledek připomíná štamgasta, který si na Silvestra napíše na ubrousek, že do léta zhubne třicet kilo, přestane chlastat, začne běhat maratony a v červnu ho najdete na stejné barové stoličce, jen s dalším pivním pupkem a novým strategickým plánem. Brusel mezitím vyrobil hory strategií, akčních plánů, zelených knih, bílých knih, cestovních map, harmonogramů a lejster, pod jejichž vahou by se propadl i betonový stůl v nádražní putyce. Papír snese všechno a bruselský server ještě víc. Stačí starému průseru navléknout nový kabát, přejmenovat stagnaci na transformaci, přidat několik miliard do kolonky investic a führerka může před unijním panoptikem znovu slavnostně vyhlásit pochod k prosperitě. Svět mezitím běží dál, Amerika a Asie stavějí fabriky, rvou peníze do technologií a ukusují další kusy trhu, zatímco evropská maštal pořádá konferenci o tom, jak správně pojmenovat lopatu, kterou se bude jednou odhazovat hnůj. Po letech velkolepých plánů tak zůstává hromada digitálního papíru, armáda úředníků a oči pro pláč, protože dohnat svět pomocí další strategie je asi stejně účinné jako vyhrát Velkou pardubickou na houpacím koni před supermarketem.

Kázat členským státům o snižování byrokracie v podání instituce, která desítky let chrlí směrnice, nařízení, formuláře, výkazy, reporty a lejstra rychleji než automat na hajzlpapír, představuje vrchol pokrytectví hodný staré kurtizány s kapavkou rozdávající lekce pohlavní zdrženlivosti uprostřed zaplivaného močálu. Bruselský aparát dokázal z regulace udělat průmyslové odvětví, kde se k jednomu lejstru vyrobí metodika, k metodice vysvětlivky, k vysvětlivkám prováděcí předpis a nakonec seminář o tom, jak celému tomu úřednickému bordelu správně porozumět. Podnikatel mezitím sedí po večerech nad tabulkami, hlášeními a další administrativní pakárnou, zatímco führerka z pódia káže o potřebě odstranit byrokratickou zátěž, jako kdyby právě přistála z Marsu a poprvé spatřila vlastní unijní maštal. Oblíbená hospodská legenda o "zakřivení banánů" sice překrucuje skutečné evropské obchodní normy pro jakost ovoce, jenže jako pomník regulačního apetitu bruselského chlíva přežila z dobrého důvodu. Evropský úřední šiml totiž dokáže řešit rozměry, značení, obaly, vykazování i tisíc dalších detailů a následně s vážným ksichtem oznámit, že hlavním nepřítelem prosperity je přebujelá byrokracie. Ve čtvrté cenové by podobný výstup skončil hurónským řehotem. Hospodský, který vám přinese osmnáctistránkový formulář k objednávce piva a potom zahájí přednášku o zjednodušování obsluhy, si totiž koleduje maximálně o to, aby mu hosté celý jeho administrativní balík narvali do pípy.

Stěžovat si na drahé energie v situaci, kdy právě bruselská vrchnost dlouhá léta utahuje klimatické šrouby, rozšiřuje systém emisních povolenek a vrství na energetiku zelené regulace, vyžaduje sebereflexi mrtvé žáby přejeté parním válcem a drzost kapsáře, který vám vytáhne peněženku a vzápětí soucitně poradí, abyste si lépe hlídali finance. Emisní povolenka samozřejmě není jedinou příčinou evropských cen energií, ale do ceny elektřiny a nákladů průmyslu se propisuje, takže předstírat, že bruselská klimatická politika sedí v koutě a s účtem nemá nic společného, by byla komedie i na poměry unijního cirkusu. Führerka nejdřív pomáhá stavět zelenou překážkovou dráhu, přes kterou musí energetika a průmysl skákat s batohem regulací na zádech, a potom vyleze na pódium a s vážným ksichtem oznámí, že energie jsou příliš drahé a musíme s tím něco udělat. Podobný génius by ve čtvrté cenové nejdřív přirazil k ceně piva ekologickou přirážku, povolenku na pěnu, uhlíkový poplatek za lednici a transformační příspěvek na zelenější pípu, načež by svolal krizovou poradu nad záhadou, proč štamgasti nadávají na cenu půllitru. Bruselský močál však podobnou absurditu zvládne bez jediného zachvění. Nejdřív vám přiváže k noze regulační kovadlinu, potom se zděsí, že plavete pomalu, a nakonec vám za veřejné peníze vytiskne brožuru o podpoře konkurenceschopného plavání.

Hrdé řeči o odříznutí od ruských plynovodů znějí jako chlubení hospodského, který vlastníma rukama překopal zásobování lokálu a potom se nechá fotografovat u dražšího sudu jako zachránce výčepu. Evropská unie po ruském útoku na Ukrajinu vědomě rozjela politiku REPowerEU zaměřenou na rychlé omezení a postupné ukončení závislosti na ruských fosilních palivech, takže dnešní stav nespadl z nebe ani ho nepřinesl čáp v zobáku. Do celé energetické grotesky navíc v září 2022 bouchla sabotáž plynovodů Nord Stream, která jednu z hlavních tras fyzicky vyřadila, přičemž definitivní soudní tečku za odpovědností dodnes nemáme. Výsledkem evropského energetického přerodu byly nové dodavatelské trasy a prudký růst dovozu LNG, ale také období brutálních cenových šoků, které pořádně prohnalo domácnosti i energeticky náročný průmysl. Führerka však z bruselského pódia prodává odříznutí od ruského plynu jako vítězný pochod, aniž by se příliš hlasitě připomínalo, kolik celá energetická přestavba stála, kdo účet zaplatil a kolik fabrik při něm dostalo ekonomickou palicí přes držku. Ve čtvrté cenové by podobný triumf vypadal jednoduše. Vrchní vyhodí levnějšího dodavatele, potrubí někdo vyhodí do luftu, nový sud přiveze překupník za vyšší cenu a hospodský pak vleze na stůl, roztáhne ruce a řve, že právě dosáhl historické energetické nezávislosti. Štamgasti by mu možná zatleskali. Půllitry o jeho palici.

Vize energetického ráje postaveného na větru a slunci narážejí na fyziku, která má jednu protivnou vlastnost: nedá se přehlasovat v Evropském parlamentu ani umlátit zeleným lejstrem. Když nefouká, vrtule stojí, když nesvítí, solární panel vyrábí prd, a elektrická síť přesto musí držet frekvenci každou sekundu dne i noci, protože zásuvka zatím neumí občanovi oznámit, že ekologická elektřina dorazí, až se počasí umoudří. Proměnlivé zdroje proto potřebují síť, akumulaci, řízení spotřeby, propojení a hlavně dostatek řiditelného výkonu pro chvíle, kdy si příroda vezme volno. Do celé grotesky Evropa zároveň vstupovala s útlumem uhlí a některé státy, především Německo, si navrch zavřely jaderné elektrárny, takže bruselský cirkus nejdřív vyhazoval z manéže stabilní zdroje a potom začal horečně řešit, čím bude stabilitu soustavy nahrazovat. Führerka přitom káže o masivní elektrifikaci dopravy, průmyslu i vytápění, jako kdyby elektřina rostla na stromě za Berlaymontem a stačilo každé ráno poslat eurokomisaře s košíkem na sklizeň. Evropská energetika tak připomíná hospodského, který vyhodí starý sporák, odpojí kamna, koupí si elektrickou plotýnku a následně zjistí, že hospoda potřebuje elektřinu i ve chvíli, kdy nefouká a nesvítí. Pak už zbývá jen svolat tiskovku, představit strategii pružnosti a vysvětlit štamgastům, že studený guláš není průser, nýbrž historický krok k bezemisnímu stravování.

Rovné podmínky na evropském trhu vzaly za své pod nánosem dotací, pobídek, výjimek, regulací a zelených norem, takže slavné podnikatelské hřiště místy připomíná okresní fotbal po povodni, kde jeden mančaft běhá po trávníku a druhý se brodí po kolena v hovnech. Energeticky náročné podniky omezují výrobu, některé investice míří za levnější energií a příznivějšími podmínkami mimo Evropu a bruselská vrchnost mezitím vymýšlí další programy, kterými chce napravovat škody způsobené předchozími programy. Dokonalý perpetuum debile. Banky a investoři navíc roky zapracovávají klimatická a ESG rizika do financování, takže vedle hospodářských výsledků, ručení a schopnosti splácet přibylo další zelené kádrování, zda je podnik dostatečně voňavý pro novou evropskou dobu. Führerka přitom dál sní o konkurenceschopnosti, inovacích a zářných zítřcích, jako kdyby fabriky stály ve frontě na vstup do unijního ráje a zahraniční investoři se prali o poslední volnou parcelu za bruselským močálem. Realita připomíná spíš českou putyku, kde hospodský jednomu štamgastovi dotuje pivo, druhému přikáže pít ho ekologickým brčkem, třetímu napaří příplatek za uhlíkovou stopu tlačenky a pak všechny seřve, že mezi sebou neumějí férově soutěžit. Když nakonec půlka hostů přejde do hospody přes ulici, svolá krizovou konferenci o konkurenceschopnosti a objedná studii za milion, která má zjistit, kam se všichni kurva poděli.

Místo technologického náskoku přichází z bruselské maštale další várka regulací, povinností a zelených lejster, takže evropský vynálezce pomalu potřebuje vedle laboratoře ještě právní oddělení, účetního, klimatického věštce a šamana na vyvolávání správného euroformuláře. Boj s klimatickou změnou se přitom pro občana až příliš často materializuje v podobě dražší energie, povolenek, požadavků na budovy, dopravu a dalších účtů, takže vznešená záchrana planety začíná u pokladny připomínat starou českou žumpu: vrchnost pronese velkolepý projev a účet přistane na stole štamgasta. Klimatická změna a růst četnosti či intenzity některých extrémů jsou reálné jevy, což ovšem neznamená, že každé červencové vedro musí média proměnit v apokalyptickou operetu s rudou mapou, zpoceným reportérem a výrazem, jako kdyby Slunce právě podalo žádost o členství v teroristické organizaci. Sucha, vedra, povodně a další extrémy provázejí Evropu po staletí. Smysluplná debata má řešit, jak se mění jejich pravděpodobnost a dopady, ne předstírat, že naši předkové před vynálezem Green Dealu žili v klimatizovaném ráji při stabilních dvaadvaceti stupních. Führerka však z bruselského cirkusu dál prodává zelenou transformaci jako univerzální medicínu, zatímco občan sahá hlouběji do kapsy a začíná přemýšlet, zda se zachraňuje planeta, evropský průmysl, nebo hlavně nekonečný dotační lunapark kolem celého zeleného kšeftu.

Podpora zemědělců v bruselském podání připomíná pomoc tonoucímu tím, že mu vrchnost nejdřív přiváže k noze pytel předpisů a potom mu z mola hodí brožuru o správném plavání. Evropský sedlák se brodí kontrolami, evidencemi, ekologickými požadavky, podmínkami dotací a lejstry tak hlubokými, že by se v nich utopil i hroch v holínkách, zatímco Unie současně otevírá trh dovozům zemědělských produktů ze zemí s jinými výrobními náklady a někdy i odlišnými pravidly. Tvrdit, že dovážené potraviny nepodléhají "žádným normám", by bylo zbytečně snadné sestřelit, protože unijní hygienické a bezpečnostní požadavky se na dovoz vztahují. Hospodská pointa je jinde a je podstatně šťavnatější. Evropský hospodář musí splnit celý místní regulační cirkus už při výrobě, zatímco zahraniční konkurent může vyrábět za podmínek, které stejné evropské náklady jednoduše nemají. Führerka pak vyleze na bruselský valník a začne vykládat, jak chrání zemědělce. Sedlák mezitím počítá naftu, hnojiva, energie, mzdy a další lejstra, kouká na dovozní cenu a přemýšlí, jestli nemá místo traktoru koupit stánek s kebabem. Podpora evropského zemědělství tak místy připomíná soutěž v české putyce, kde domácímu hospodskému nařídíte dražší sporák, ekologickou lednici, šest kontrol a evidenci každého knedlíku, zatímco konkurenci necháte vařit levněji za plotem. Pak oba postavíte proti sobě a s vážným ksichtem slavnostně vyhlásíte rovné podmínky.

Báchorky o ohrožení práv žen dostávají obzvlášť groteskní příchuť ve chvíli, kdy se bruselská vrchnost ráda staví do role rytíře ženských práv, ale podstatně méně nadšeně mluví o problémech spojených s integrací části přistěhovalců ze společností, kde jsou postavení žen, nucené sňatky, mrzačení ženských pohlavních orgánů nebo takzvané násilí ze cti pořád zatraceně živá témata. Evropské instituce samy existenci těchto forem násilí uznávají a financují jejich potírání, takže nejde o hospodskou pohádku vycucanou po šestém rumu. Přesto veřejná debata někdy připomíná bruselský cirkus na tenkém ledě, kde se kolem původu některých problémů našlapuje v lakýrkách, aby náhodou někdo nerozcuchal peří politické korektnosti. Führerka pak z pódia burácí o ochraně žen, zatímco občan může oprávněně chtít slyšet také nepříjemnou část účtu: jak Evropa chrání ženy před praktikami, které se na její území dostávají s lidmi ze společností s výrazně odlišnými kulturními a právními normami, a jak tvrdě vyžaduje respekt k evropskému právu bez ohledu na původ pachatele. Ve čtvrté cenové by podobnou debatu zvládli bez bruselského baletu kolem horké kaše. Kdo přijde do hospody, respektuje pravidla hospody. Kdo začne mlátit ženské nebo jim vnucovat středověké pořádky, nezaslouží seminář o kulturních odlišnostech, ale zásah policie a plnou váhu zákona. Jinak jsou všechny vznešené řeči o právech žen jen naleštěná cedule pověšená nad dveřmi chlíva.

Snění o dalším rozšiřování evropského spolku působí jako delirium vyčerpaného bafuňáře, kterému už v současné hospodě teče střechou, nefunguje hajzl a dochází pivo, ale místo opravy baráku vytáhne mapu a začne plánovat dalších deset lokálů. Führerka zároveň přihazuje válečnou rétoriku, ruské drony, hybridní útoky a další bezpečnostní strašáky, až bruselský cirkus připomíná polní štáb zkřížený s poutí, kde místo cukrové vaty prodávají obyvatelstvu permanentní pocit ohrožení. Ruská agrese, sabotáže, kybernetické útoky a dezinformační operace jsou reálné bezpečnostní problémy, jenže právě proto by vedle zbrojení a odstrašení měla stejně hlasitě zaznívat otázka, kudy vede politická a diplomatická cesta k ukončení války, protože mír se jaksi nedá vyrobit na soustruhu společně s dělostřeleckým granátem. Ještě větší kopřivku vyvolávají nejrůznější manuály, strategie a akční plány proti hybridním hrozbám a dezinformacím. Samy o sobě nejsou cenzurou, ale jakmile začne politická vrchnost rozhodovat, které názory jsou dostatečně bezpečné, důvěryhodné a společensky žádoucí, musí občan držet ruku na peněžence a druhou na svobodě projevu. Historie totiž zná až příliš mnoho režimů, které začaly ochranou společnosti před škodlivými řečmi a skončily ochranou vrchnosti před nasranými občany. Bruselský výčep tak může snadno sklouznout k absurdnímu modelu, kde se každému kverulantovi nejdřív změří informační stopa, potom se na něj nalepí nálepka hybridního rizika a nakonec mu euroúředník vysvětlí, že zavřená huba je vlastně nejmodernější forma evropské svobody.

Sliby o obraně každého metru evropské půdy znějí z bruselského pódia hrdinsky, jenže po odhrnutí opony se objeví armády, které po desetiletích škrtů dohánějí personál, munici, protivzdušnou obranu i techniku a zjišťují, že válečný sklad se nedá doplnit powerpointem ani bojovým pokřikem eurokomisaře. Zbrojní nákupy narážejí na omezené výrobní kapacity, dlouhé dodací lhůty a závislost na dodavatelích mimo Evropu, takže führerka může mávat šavlí sebevíc, ale tank, raketa ani granát nevyskočí z bruselského lejstra jen proto, že se pod něj přidá razítko "strategická autonomie". Sankční balíčky proti Rusku pak tvoří další kapitolu unijní grotesky. Jejich cílem je oslabovat ruskou schopnost financovat válku a některé skutečně zasáhly obchod, technologie či energetické příjmy, jenže zároveň přinesly náklady a změny obchodních toků také evropským firmám a spotřebitelům. Vydávat každý další balíček automaticky za bezbolestnou ránu pouze protivníkovi by proto byla ekonomická pohádka pro děti před spaním. Bruselský bumerang se totiž občas vrací a praští přes držku i toho, kdo ho hodil. Führerka přesto stojí v manéži, jednou rukou slibuje obranu každého metru, druhou mává sankčním pořadníkem a evropský občan u pokladny zase zjišťuje, že v tomhle cirkusu se hrdinské projevy rozdávají zdarma, ale účet za představení se tradičně strká do jeho kapsy.

Peníze proudící z evropského měšce na Blízký východ představují další kapitolu, u které by účetnímu ve čtvrté cenové začalo cukat oko. Unie financovala palestinskou samosprávu, humanitární organizace i UNRWA, kolem níž po útoku Hamásu ze 7. října 2023 vybuchly závažné spory a vyšetřování kvůli zapojení některých zaměstnanců do teroristických aktivit. Tvrdit, že evropské peníze prostě končily v pokladně teroristů, by bylo širší než vrata bruselské stodoly, ale otázka kontroly peněz v prostředí prorostlém Hamásem rozhodně není žádná hospodská halucinace. Ochrana vnějších hranic pak v bruselských projevech vypadá jako nedobytná pevnost, zatímco roky migračních krizí ukázaly, že plot, kamera, Frontex a další strategické lejstro samy o sobě nikoho nezastaví, pokud za nimi nestojí fungující návratová politika a ochota hranici skutečně vymáhat. Největší cirkus přichází ve chvíli, kdy některý členský stát začne bruselskému orchestru hrát vlastní noty. Maďarsko se s institucemi Unie opakovaně řeže kvůli migraci, azylu, médiím, soudnictví a právnímu státu, přičemž Budapešť mluví o diktátu Bruselu a unijní instituce o porušování společně přijatých pravidel. Führerka pak káže o svobodě a jednotě, zatímco evropská rodina připomíná českou putyku po zavíračce: jeden řve, že ho vrchní buzeruje, vrchní řve, že host porušuje provozní řád, půl hospody se hádá, komu patří klíče, a nad dveřmi pořád visí naleštěná cedule "Jednota v rozmanitosti".

Celé panoptikum předvedené na půdě europarlamentu působí jako slavnostní přehlídka politické ztráty soudnosti, kde se problémy přejmenují na výzvy, průsery na transformaci, drahota na odolnost, stagnace na prosperitu a každá další díra v podlaze bruselské maštale dostane vlastní strategii, pracovní skupinu a naleštěnou cedulku se slovem "budoucnost". Fabriky omezují výrobu, energeticky náročný průmysl skřípe zuby, konkurenceschopnost se hledá s baterkou v močálu a führerka přesto stojí před poslanci s výrazem vrchní, která právě zachránila kontinent před zkázou. Největší jistotou zůstává sebevědomí politické vrchnosti a nekonečný proud naleštěných keců, protože přiznat vlastní podíl na bordelu by patrně způsobilo v bruselském paláci větší havárii než výbuch kanalizace. Zlatý Milouš Jakeš na Červeném Hrádku se svými slavnými "kůly v plotě" proti podobné tragikomedii skoro působí jako filosofický génius z antické akademie. Milouš alespoň dokázal během jediného projevu nechtěně odhalit rozklad systému, kterému šéfoval. Bruselský cirkus zvládl stejný majstrštyk v luxusnějším sále, s dražší technikou a simultánním překladem do všech jazyků Unie. Rozdíl je hlavně v kulisách. Na Červeném Hrádku zůstaly po Jakešovi kůly v plotě, zatímco v evropském močálu po führerce zůstává hromada strategií, regulací a vznešených slibů, nad nimiž se vznáší jediná zatraceně jednoduchá otázka: jestli je Unie skutečně tak silná, prosperující, odolná a nezávislá, proč musí její vrchní velení tak urputně přesvědčovat občany, že to ještě pořád mají poznat?

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                    Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                    Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                  Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                        Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                        Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                            Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                 Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                            Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk