Scott Ritter pro zmatené osazenstvo českého močálu !!!

Co čeká starý kontinent, pokud v něm člověk hodlá ještě nějaký čas přežívat, a jaká knížecí rada platí pro vyděšené stádo namačkané v zaplivané nálevně jménem Evropa? Zaoceánský vojenský analytik Scott Ritter nabízí odpověď, která rozhodně nepřipomíná uklidňující čajíček před spaním. Uprostřed bezedného politického močálu se totiž uťápnutí prosťáčci odjakživa rozhlížejí po zázračném pasáčkovi, který popadne hůl, rozežene bahenní havěť a vyvede je z bordelu, v němž už jim nad hladinou koukají sotva uši. Jenže stará pravda z vesnické maštale smrdí hnojem, ale funguje líp než tisíc bruselských lejster: jakmile ovce poslušně vyrazí za pastýřem, málokdy je za kopcem čeká zelená louka, wellness a jetelový bufet. Mnohem častěji se ocitnou před vraty jatek, protože politická vrchnost hledí na obyčejného člověka hlavně jako na užitečný kus inventáře. Dokud maká, platí daně a drží hubu, všechno šlape. Když přijde účet za další geniální nápad papalášů, občan poslouží jako platební karta s nohama, zatímco páni nahoře si u kaviáru připijí na demokracii, mír a další úspěšně zachráněnou Evropu.

Papaláši podle Ritterovy diagnózy selhali na celé čáře a obyčejného člověka už zase strkají do politického mlýnku, jako by z něj chtěli semlít poslední várku volebního prejtu. Mezi navoněnou šlechtou evropského močálu hledá člověk rozumného hospodáře lucernou, hráběmi i služebním psem, protože místo státníků připomíná scéna pouťovou střelnici plnou figurek, které po zásahu spadnou, zase vyskočí a pokračují ve stejném projevu, jen si vymění kravatu. Ritterova rada zní v principu jednoduše: občané nemají čekat, až jim politickou maštal přijde uklidit bájný spasitel na bílém koni. Mají se ozvat sami, veřejně, masově a pokojně, protože vidle mohou klidně zůstat zapíchnuté v hnoji za stodolou. Milion lidí na náměstích udělá politické vrchnosti větší průvan v gatích než vesnická vzpoura z historického filmu.

Nejvýbušnější část Ritterovy argumentace míří k Rusku, NATO a představě, že Evropa může donekonečna dráždit jadernou velmoc a současně počítat s tím, že následky případné eskalace spolehlivě odnese někdo jiný. Napínat chcíplé geopolitické svalíky před ruským medvědem podle podobné logiky připomíná hospodského ratlíka, který za plotem řve na medvěda a svou bezpečnost odvozuje od přesvědčení, že vrata snad vydrží. Atomový hřib nad českou kotlinou by totiž nebyl vítězný ohňostroj evropské statečnosti, ale definitivní zavíračka Absurdistánu ČR. V takové chvíli už by nepomohl evropský summit, tiskový mluvčí ani mimořádná tiskovka o tom, že situaci intenzivně sledujeme.                                Ritter je také mimořádně skeptický k představě, že alianční smlouvy fungují jako kouzelný neprůstřelný deštník. V jeho podání evropské vojenské chvástání připomíná chcíplého kapra, který se břichem vzhůru snaží přesvědčit rybník, že právě zahájil námořní manévry. Brusel mezitím vyrábí další stohy strategií, akčních plánů, deklarací a závěrů summitů, takže kdyby se války daly vyhrát množstvím lejster, evropská byrokracie by už dávno tábořila na Marsu. Jenže skutečný průser má protivnou vlastnost: nečte tiskové zprávy a kašle na grafiku vlaječek za řečnickým pultem.

Historie přitom ukazuje, že evropská náměstí rozhodně vždycky jen nezevlovala. Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a Rumuni zažili masové protesty proti komunistickým režimům, v Berlíně padla zeď a železná opona skončila v historickém šrotu. Francouzům dodnes stačí sáhnout na peněženku, důchody nebo sociální jistoty a ulice se začnou plnit rychleji než výčep po výplatě. Člověka proto napadá nepříjemná otázka: kam se poděla evropská schopnost dát politické vrchnosti hlasitě najevo, že občan není dekorativní fíkus stojící vedle volební urny?                                                  Místo náměstí dnes značná část české společnosti sedí přikovaná k televizním obrazovkám, polyká večerní dávku politického krmiva a maximální občanský odpor spočívá v tom, že člověk zanadává na gauči tak důkladně, až probudí psa. Jednou za pár let přijde svátek demokracie, vhodí se lístek do urny, zakroužkují oblíbené ksichty a občan odchází domů s pocitem, že právě provedl generální opravu republiky. Politický močál mezitím jen spokojeně zabublá, ropuchy si vymění lekníny, několik mloků dostane ministerstvo a začíná další série stejného seriálu.

Do podobné debaty zapadají také spory kolem rumunských prezidentských voleb či německé diskuse o zacházení s radikální opozicí. Právě podobné případy živí otázku, co zbývá z demokracie ve chvíli, kdy část občanů získá pocit, že volební urna připomíná bednu odloženou někde mezi paragrafy, soudními rozhodnutími, tajnými službami a politickými zájmy. Odpovědí ovšem nejsou gilotiny, lucerny ani další rekvizity ze středověkého lunaparku. Mnohem nepříjemnější pro každou politickou vrchnost jsou náměstí narvaná lidmi, petice, veřejný tlak, demonstrace a občanský kravál tak vytrvalý, že jej nelze přehlušit ani tiskovou konferencí dlouhou jako velikonoční pašije.                                                            Vláda bez důvěry občanů totiž připomíná vrchního v prázdné putyce. Může dál leštit pípu, počítat kasu, vydávat směrnice o správném držení půllitru a pronášet slavnostní projevy k židlím, jenže hosté už odešli. Demokracie není jednou za čtyři roky vhodit papír do bedny a pak držet hubu, dokud vrchnost nezazvoní k další směně. Patří k ní možnost protestovat, kritizovat, organizovat se, demonstrovat a dělat mocným takový demokratický kravál, aby si vzpomněli, že státní paláce nejsou jejich rodinné chalupy.

Nejjedovatější Ritterova poznámka míří na gaučové berserkery. Kdo považuje válku na východě za natolik zásadní, že je ochoten posílat do zákopů další lidi, měl by alespoň připustit nepříjemnou otázku, proč se válečnické nadšení tak snadno rozdává z bezpečí kanceláře, televizního studia nebo obýváku. V teplém kvartýru se totiž válčí nádherně. Generálů je plný internet, strategické vítězství přijde mezi druhým pivem a večerními zprávami a jediným bahnem široko daleko bývá hlína spadlá z květináče. Skutečný zákop ovšem nemá tlačítko "odhlásit odběr" a skutečná válka se odmítá řídit komentářovou sekcí.                                                                                                                                                                Bojovat do posledního Ukrajince je vůbec nádherná disciplína pro salonního válečníka. Frontu lze řídit z koženého křesla mezi chlebíčkem a služební limuzínou a největší válečné zranění hrozí od vystřeleného knoflíku, který nevydrží tlak přežraného pupku. Právě proto mají lidé požadující mír stejné právo zaplnit bulváry jako lidé podporující pokračování současné politiky. Občan není pěšák na geopolitické šachovnici ani kus dobytka z erární maštale. Politický mandát není dědičný šlechtický titul a už vůbec ne bianco šek na každou hovadinu, která se zrovna vylíhne v hlavách dočasně mocných.

Česká kotlina přidává k evropskému panoptiku vlastní, šílenou atrakci : hradního komouše Gumáka, obstarožního lampasáka Varšavské smlouvy v záloze, jehož minulost poskytuje Facebroukovi tolik materiálu, že by s ní Kancelář posledního rozumu mohla vytápět redakci, udírnu i přilehlý kravín až do jara. Gumák mezitím vláčí svou hradní estrádu po světě a podle Rittera dělá republice takovou ostudu, že by česká diplomacie mohla místo recepcí rovnou rozdávat omluvenky a pytlíky na zvracení. V sídle českých králů pokračuje nekonečná estráda, při níž se půlka národa klaní naleštěné marionetě a druhá přemýšlí, jestli se dějiny náhodou neožraly a nevlezly zadním vchodem zpátky na jeviště.                                                Kdyby se česká náměstí zaplnila desetitisíci či statisíci lidí požadujících změnu, nebyl by podobný občanský kravál útokem na demokracii, ale přesně jedním z jejích nástrojů, byť mocným chutná přibližně jako finanční kontrola majiteli pochybné herny, kterému právě našli troje účetnictví pod automatem. Gumák by najednou nekoukal z naleštěného hradního akvária na poslušný komparz, ale na občany připomínající drobnou nepříjemnost, na kterou se v palácích rádo zapomíná: Hrad není dědičná trafika, republika není erární kasárenský kancl a občan není kus inventáře, který se jednou za pár let opráší před volbami a potom zase strčí do kumbálu. Podobná jiskra by mohla přeskočit hranice rychleji než drb ve čtvrté cenové a připomenout evropským bahenním baronům, že jejich pompézní domečky z karet stojí jen tak dlouho, dokud jim lidé podpírají stůl, takže mluvit, demonstrovat, organizovat se a dělat mocným demokratický kravál má smysl dřív, než se z rezavých mříží stanou "bezpečnostní opatření", z umlčování "ochrana demokracie" a ze zhasnuté poslední lampy další historický úspěch slavnostně oznámený na tiskovce.

Jiskra občanského odporu navíc nemusí mít podobu převrácených aut, dlažebních kostek ani historického kostýmu s vidlemi. Může vypadat mnohem nudněji a právě proto účinněji: plná náměstí, vytrvalé demonstrace, petice, občanské iniciativy, veřejná kontrola, politická organizace a ochota nenechat každou novou pitomost vyšumět po třech dnech mezi fotbalem a televizní detektivkou. Domeček z politických karet totiž nestojí pouze na papaláších nahoře. Stojí také na přesvědčení, že lidé dole nakonec zase sklopí uši, zanadávají si doma a v pondělí poslušně nastoupí k pásu.

Ritterova slova proto mohou člověka provokovat, štvát nebo mu mluvit z duše, ale nejzajímavější otázka neleží v tom, zda budeme zaoceánskému analytikovi dělat ministranta. Spasitelů, proroků a samozvaných majitelů jediné pravdy už evropský močál vyprodukoval tolik, že by mohli založit vlastní zoologickou zahradu. Podstatnější otázka zní, proč občané pořád čekají, že jejich práci udělá někdo za ně.                                                        Hulákat do tmy o odporu je totiž houby platné, když většina národa sedí přirostlá ke gauči a čeká na zázračného spasitele, který sestoupí z nebes, vyčistí politickou žumpu, opraví rozpočet, zařídí mír, zlevní elektřinu a cestou ještě vynese popelnice. Spořádaný pochod s amplionem může být legitimním začátkem, nikoliv kouzelným zaklínadlem. Občanská síla začíná ve chvíli, kdy lidí pokojně dorazí tolik, jejich požadavky jsou natolik srozumitelné a jejich zájem vydrží tak dlouho, že je nelze zamést pod koberec, utopit v kýblu úřednických keců ani přečkat u kaviáru do příštího víkendu.

A právě tam končí Ritter a začíná Facebrouk. Zaoceánský generál může ukazovat na mapu, geopolitici mohou do rána přesouvat figurky a televizní maršálové mohou na gauči vyhrát třetí světovou ještě před reklamou na prací prášek. Obyčejnému člověku ale zůstává mnohem prostší otázka: chce být občanem, nebo inventářem? Protože močál má jednu starou a spolehlivou vlastnost. Kdo v něm příliš dlouho stojí a čeká, až ho někdo vytáhne, většinou zjistí, že bahno mezitím vystoupalo až ke krku.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                      Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                    S lajkováním, sledováním, sdílením a podporou je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                    redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                      Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                                  Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S rostoucí návštěvností webu Facebrouk.cz však rostou také náklady na provoz webu.                                                                                           Každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat, k tomu prostor na serveru a další věci, bez kterých by celý tenhle cirkus dlouho nefungoval.                                                                                                                                                                                                                                  Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                              Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, placených článků a politických zadavatelů.                                                            Právě díky vaší podpoře nemusí mít Facebrouk za zády žádnou korporaci, sponzora ani někoho, komu by za jeho peníze musel papouškovat názory.                                                                                                                                                                                                                                            O čem budeme psát a koho si vezmeme na paškál, nám nikdo nediktuje. A přesně tak to chci zachovat.                                                                        Nechci žádné HeroHero ani jiné placené platformy, za jejichž dveřmi by část obsahu zmizela.                                                                                  Všechno, co na Facebrouku vzniká, chci ponechat veřejně dostupné pro každého.                                                                                                            Výše případného příspěvku je proto čistě na vás. QR kód najdete vždycky tady.

Zvláštní poděkování patří těm z vás, kteří Facebrouka podporujete pravidelně.                                                                                                                  Jsou mezi námi lidé, kteří peníze na placený obsah jednoduše nemají.                                                                                                                                  Díky vám si mohou přečíst úplně stejné fejetony jako ten, kdo přispěl.                                                                                                                                  Vaše podpora tak neplatí jen provoz Facebrouka.  Pomáhá udržet jeho dveře otevřené úplně všem.                                                                        Díky vám může Kancelář posledního rozumu zůstat veřejná, nezávislá a bez placené závory pro všechny, kteří sem chodí hledat zdravý rozum, nadhled a pořádnou dávku politické satiry.                                                                                                                                                                                A za to vám patří opravdu velké díky.                                                                                                                                                                                                                                                                                                     Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                    Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                          Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                        Mstivoj Facebrouk