Ryšavý bača Minář

Nějaký ten pátek se hrabu v české politice jako starej hovnivál v hromadě politického hnoje, začínám si všímat jednoho podivného přírodního úkazu. Z obyčejných studentů a zběhlých teologů se mi před očima líhnou spasitelé národa, z organizátorů demonstrací proroci nové doby a z lidí, kteří ještě před pár lety bloudili po fakultě s plánkem v ruce a marně hledali hajzly, jsou najednou přes noc samozvaní odborníci na řízení státu, demokracii, morálku, Evropu, svět i lidskou duši. A mezi nejpodivnější exempláře téhle zatuchlé bažiny českého veřejného života bezpochyby patří Mikuláš Minář. Koukám na něj, drbu si krunýř a říkám si, že některým lidem zřejmě stačí nedokončené studium, mikrofon a pár transparentů, aby nabyli přesvědčení, že právě jim osud svěřil klíče od celé republiky.

Mikuláš, samozvaný bača s tykví připomínající hořící Brandejs, začal svou pouť na Karlově univerzitě. Filozofie, bohemistika, teologie... Nasával obory jako houba vodu po jarním dešti. Když přišlo na lámání chleba, zkoušky nebo dokončení dalšího stupně studia, jako by ho znenadání ozářilo světlo boží, seslalo se na něj neodolatelné duchovní vnuknutí a přesvědčilo ho, že existuje něco mnohem důležitějšího než sedět nad skripty. V roce 2017 se školou praštil a zřejmě dospěl k názoru, že kázat několika desítkám lidí z kazatelny je zbytečně malý rybníček, když může z pódia na Letné udílet lekce celému stádu tupohlavých ovcí. A tak se z věčného studenta začal před očima národa rodit samozvaný pasáček, který uvěřil, že právě jemu osud svěřil do rukou bačovskou hůl, fujaru a svaté právo hnát celé stádo přesně tam, kam zrovna ukáže jeho vlastní ego.

Tak nějak bych čekal, že než se někdo pustí do bačování celé republiky, dokáže nejdřív dodělat aspoň vlastní studijní index. To by bylo málo velkolepé. Proč se mořit s jednou nablblou zkouškou, když můžeš rovnou poučovat deset milionů lidí o tom, jak mají řídit svůj stát. Normální člověk nejdřív postaví základy, potom zdi a nakonec střechu. Jenže existuje i zvláštní poddruh lidí, který ještě nemá ani verandu, ale už kreslí velkolepé plány na přestavbu celé vesnice, okresu, republiky a při troše štěstí i půlky Evropy. A když se ho někdo zeptá, jestli by si nejdřív neměl uklidit před vlastním prahem, zatváří se jako nasraný Mojžíš, kterému někdo právě rozmlátil kamenné desky s Desaterem. .

To, že bakaláře doklepal "už" v roce 2025, je samo o sobě výkon hodný zápisu do kroniky akademické vytrvalosti. Jiní za tu dobu vystudují dvě školy, postaví barák, založí rodinu a stihnou dvakrát vyměnit auto. Ryšavec mezitím zřejmě zrál jako smradlavý sýr do role národního pastýře. Pak vypotil bakalářku s názvem "Struktura spirituálních revolucí: Stádia duchovního růstu...". Přiznám se, že když jsem ten název viděl, chvíli jsem přemýšlel, jestli se jedná o akademickou práci, nebo návod na eintopf, Vývar z vlastního ega pro celou knajpu. Každopádně to byla víc než důstojná teoretická příprava na manipulátora, který později nabyl přesvědčení, že právě on má duchovní i politické poslání hnát celé stádo všemu věřících tupounů tím jediným správným směrem.

Když se tehdy Andrej Babiš ujal vlády, zrzavého baču to evidentně pořádně nadzvedlo. Na tom není vůbec nic zvláštního. Nasraná byla tehdy dobrá polovina republiky. Rozdíl byl jen v tom, že většina lidí si doma zanadávala u televize, dopila pivo a druhý den šla do práce. Ryšavec se rozhodl, že ze svého rozhořčení udělá životní byznys.

Tak založil Milion chvilek a rázem se z něj stal národní spasitel. Plnil náměstí, hřímal do mikrofonu a tvářil se, že kdyby dostal do ruky hadr a leštěnku, během jednoho odpoledne by vyleštil republiku do zrcadlového lesku. Jenže Miki zřejmě trpí zvláštním syndromem vrtkavého bači. Jakmile to začalo připomínat opravdovou politiku, usoudil, že vodit tupé ovce zpoza transparentu už nestačí. A tak přišel klasický veletoč. Poděkoval za podporu, rozloučil se a vydal se zachraňovat republiku po svém. Milion chvilek nechal za sebou jako ovčácký pes, který přeběhl k jinému stádu, sotva zahlédl zelenější pastvinu.

No a přišel projekt Lidé PRO. Politická fata morgána, která se z dálky tvářila jako mohutnýdav, ale když k ní člověk došel blíž, zůstalo jen pár zaprášených cedulí a spousta prázdných slov. Pasáček ovcí si stanovil cíl nasbírat půl milionu podpisů. Ambiciózní plán, asi stejně pravděpodobný jako očekávání, že některý politik Pětilepry přes noc začne mluvit pravdu. Podpisy přibývaly podstatně pomaleji, než zněly projevy z pódia. Když se ukázalo, že nadšení veřejnosti je téměř nulové, celý projekt se postupně vytratil z výsluní. Po velkolepých slibech zůstala hlavně pachuť další nerealizované politické spásy a otázka, kolik energie, důvěry i peněz lidé do téhle další velké bačovy mise vložili.

Na tom by ještě nebylo nic tak divného. Mladý člověk má právo být naivní, věřit, že zachrání svět, a občas si i myslet, že sežral všechnu moudrost světa i s talířem. Jenže v české žumpě se z podobného idealismu často stává výnosný obor podnikání. Ochutnáš reflektory, mikrofony a potlesk stejně naladěného davu a začneš zjišťovat, že je mnohem pohodlnější zachraňovat lidstvo na pódiu než ráno vstávat do práce.

A tak se nám tu spolu s ryšavým spasitelem rozmnožila zvláštní kasta profesionálních zachránců republiky. Přelévají se mezi spolky, iniciativami, poradními radami, pracovními skupinami, neziskovkami, konferencemi a kulatými stoly jako stará voda v plesnivém akváriu, kde už dávno chcípla poslední zlatá rybka zdravého rozumu. Když chcípne jedna iniciativa, druhá už se právě líhne. Když vyšumí jedna petice, vytáhne se další manifest. Když se okouká jedno heslo, natisknou nové transparenty a přejmenují celou taškařici na ještě vznešenější občanskou platformu. Jen se přemalují kulisy, přestaví mikrofony o pár metrů vedle, vymění loga na bannerech a stejné obličeje zase začnou lidem vysvětlovat, jak strašně špatně žijí, jak ničemu nerozumí a jak bez jejich osvíceného vedení republika nejpozději do příští středy zkolabuje.

Zatímco se tihle samozvaní novodobí Mesiášové, spasitelé republiky střídají u mikrofonů rychleji než štamgasti u výčepu, obyčejný chlap ráno vstane, odmaká osm, deset nebo dvanáct hodin, večer zaplatí hypotéku, energie, dětem kroužky, koukne na stav účtu a začne přemýšlet, jestli mu po výplatě zbyde aspoň na týden u Mácháče, nebo zase pojede na dovolenou maximálně mezi zahrádkou a Lidlem. Vedle tohohle světa existuje ještě jiný vesmír. Svět nekonečných panelových diskusí, strategických vizí, akčních plánů, hodnotových deklarací, kulatých stolů, pracovních skupin, expertních rad, koordinátorů koordinátorů a analytiků analytiků, kteří celé dny žvaní o tom, co si obyčejní lidé údajně myslí, aniž by se jich někdo byť jen jednou obtěžoval zeptat. Čím méně toho o skutečném životě vědí, tím delší mají prezentace a tím jistěji vysvětlují instalatérovi, řidiči, zdravotní sestře nebo zedníkovi, jak má správně žít svůj vlastní život.

A právě tam se podobným klaunům dýchá úplně nejlíp. Tam se člověk nemusí brodit sračkama skutečného života, nemusí ráno vstávat do práce, nemusí řešit složenky ani přemýšlet, jestli mu po zaplacení všeho zůstane na kus flákoty. Stačí správně sepsat tiskovou zprávu, uspořádat konferenci, svolat kulatý stůl, třikrát pronést slova demokracie, hodnoty, občanská společnost a evropské hodnoty, čtyřikrát se pokřižovat proti populismu a celý ten kolotoč se může roztočit nanovo. Stejní lidé, stejné ksichty, stejné řeči, jen pokaždé pod jiným logem a s novou visačkou na krku.

Odborností se ohánějí s takovou jistotou, až by člověk čekal, že mají za sebou desítky let praxe. Když jim člověk nahlédne pod pokličku, často zjistí, že jejich odbornost připomíná diplom vyhraný při hodu kroužkem na pouti. A čím prázdnější mají životopis, tím delší bývá seznam funkcí, komisí, poradních sborů, expertních platforem a pracovních skupin, ve kterých se navzájem poplácávají po zádech a udělují si razítka vlastní výjimečnosti.

Největší prdel ale začíná ve chvíli, kdy sleduju, jak se z lidí, kteří ještě včera kázali o pokoře, slušnosti a službě veřejnosti, během pár let stanou politrukové občanské společnosti, samozvaní biskupové jediné správné pravdy a dozorci správného myšlení. Dnes poučují vládu, zítra prezidenta, pozítří parlament, za týden soudce, policii a armádu a kdyby se příští měsíc opozdilo jaro, svolají tiskovou konferenci, aby meteorologům vysvětlili, že déšť padá nedostatečně demokraticky, vítr fouká ideologicky nevyváženě a slunce svítí bez předchozího schválení pracovní skupiny pro klimatickou spravedlnost. V jejich světě totiž neexistuje jediný problém, ke kterému by neměli připravené stanovisko, otevřený dopis, petici, manifest nebo kulatý stůl. Jen jakmile přijde řeč na obyčejnou práci, začnou se tvářit, jako kdyby po nich někdo chtěl vzít do ruky lopatu.

Do toho ochotně přizvukují presstitutky, které se tváří jako poslední bašta objektivity, přestože jejich oddanost vybraným modlám připomíná spíš dvorní pěvecký sbor vykleštěných ministrantů než skutečnou novinařinu. Když jejich favorit otevře mordu, rozhostí se posvátné ticho hodné chrámové lodi a každé jeho slovo opisují s úctou, jako by právě sestoupilo z kamenných desek. Jakmile ale promluví někdo, kdo nezapadá do jejich svatého vidění světa, začíná veřejná pitva vedená s vervou vesnického řezníka při zabíjačce. Titulky se mění v obžaloby, komentáře v rozsudky a z novinařiny se stává prodejná politická děvka, která už dávno nehlídá moc, ale poslušně jí olizuje anální věneček.

A pak se tihle honimírové strašně diví, že obyčejný člověk přestává věřit nejen podvodníkům v politice, ale pomalu už úplně všemu. Ne proto, že by byl hloupý. Právě naopak. Rozumí tomu až moc dobře. Každý měsíc vidí, jak mu stát sahá hlouběji do kapsy, zatímco kolem veřejného prostoru poletuje stále stejná pakáž, stejná parta aktivistů, politruků občanské společnosti, profesionálních zachránců republiky a samozvaných autorit, které se živí hlavně tím, že ostatním vykládají, jak mají správně myslet, správně mluvit a správně žít. Jedni sepisují petice, druzí deklarace, třetí otevřené dopisy, čtvrtí zakládají další iniciativu a pátí už mezitím svolávají kulatý stůl, aby založili pracovní skupinu, která doporučí vznik nové expertní komise. Člověk pak snadno nabude dojmu, že největším českým přírodním bohatstvím už dávno není uhlí, pivo ani šikovné ruce obyčejných lidí, ale nekonečný chov samozvaných autorit, které se množí rychleji než potkani kolem přecpaného kontejneru. A náš ryšavý génius? Ten po tom všem dospěl k neotřesitelnému přesvědčení, že jediné, co téhle zemi ještě schází ke štěstí, je další politická strana. Jenže než se začne zachraňovat republika, je potřeba udržovat pořádek ve stádu a nejdřív ostříhat ovce. Transparentně, demokraticky a nejlépe s úsměvem na rtech. Bez peněz od nadšených fanaticky věřících se totiž ani ten největší spasitel daleko nedostane. A tak se znovu natahuje ruka s kasičkou, znovu se slibuje lepší budoucnost a znovu se prodává naděje zabalená do nového loga a několika líbivých hesel. Protože když se republika topí v bahně, vždycky se najde někdo, kdo s vážnou tváří přiveze další valník hnoje a bude lidem tvrdit, že tentokrát voní po levanduli.

Jak to celé dopadlo? Přesně tak, jak to u podobných mesiášských projektů bývá. Politická strana se nikdy pořádně nenarodila, velkolepé plány vyšuměly do ztracena a projekt Lidé PRO skončil dřív, než stačil změnit republiku. Po někdejší revoluční horečce zůstaly hlavně vzpomínky, otázky a pachuť z další velké spásy, která nedorazila. A ryšavec? Samozřejmě myslel to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Žádná strana založena nebyla sedm mega se taky jaksi vypařilo a ryšavý kazatel zmizel kdesi v lesích. Vynořil se znovu až ve chvíli, kdy se po volbách na podzim roku 2025 změnila politická mapa, vznikla nová vláda Andreje Babiše a veřejný prostor zase dostal chuť na dalšího samozvaného baču. Ryšavec se vrátil s vervou člověka, který uvěřil, že bez návratu jeho fujary se celé stádo rozuteče po mezích. Znovu začal rozdávat rozumy, určovat správný směr a tvářit se, že právě on drží v kapse jediný kompas na demokracii. Skoro ve mě probudil pocit, že kdykoliv se politické počasí změní, někde z mlhy se zase vynoří ryšavý ovčák, přesvědčený, že republika bez jeho pískání na ovce nedokáže udělat ani krok. A tak byl zkušený bača znovu vytažen z lesní samoty, vyrušen z hlubokého rozjímání a povolán zpátky na scénu, protože v politickém ovčíně se zase začalo hlasitě bečet. S vervou sobě vlastní znovu popadl pomyslnou bačovskou hůl, oprášil fujaru a jal se přesvědčovat celé stádo, že jedině on zná ten správný směr, prezentovaný Pětileprou a bezpáteřním hradním komoušem, zatímco nový vládní kurz je potřeba co nejhlasitěji kritizovat a klást mu do cesty jednu překážku za druhou. Mám pocit, že ryšavci stačí ucítit politický vítr a okamžitě se vrací z hor mezi ovce, přesvědčen, že bez jeho hlasitého pískání by se republika do rána rozpadla. Okamžitě začal směrovat stádo tupohlavých ovcí správným směrem abynenáviděnému Babišákovi naházel co nejvíc klacků pod nohy.

A co na to já? Sedím na kraji toho všeho, oprašuju si krunýř, chvíli pozoruju tuhle zatuchlou bažinu přeplněnou samozvanými zachránci republiky a říkám si, jestli ještě vůbec žiju v demokratickém státě, nebo už jen v utahaném kočovném divadle, kde se kulisy mění rychleji než volební billboardy, ochotníci střídají kostýmy podle toho, odkud zrovna fouká vítr, a každému novému principálovi se tahle trapná komediantská šmíra snaží namluvit, že právě tentokrát začíná úplně nová éra. Jen účet zůstává pořád stejný. Ten nikdy nezaplatí aktivista, politruk občanské společnosti ani mediální presstitutka. Ten pokaždé zacvaká obyčejný chlap, který ráno vstane do práce, večer doma počítá složenky a cestou ještě poslouchá, jak mu další samozvaný spasitel už potisící melduje, že to všechno dělá výhradně pro jeho dobro. Čím déle se v tomhle politickém sajrajtu hrabu, tím častěji mě napadá, že už dávno nesleduju demokracii, ale jen nekonečnou kašpariádu, ve které se mění kulisy, komediantská šmíra i názvy spolků, zatímco účet za tuhle absurdní bažinu plnou prehistorických žabích sraček pokaždé přistane ve schránce úplně stejného člověka.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                          redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                          Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk