Rozpočtový Mordor a jak ze sajrajtu vybruslit

Sekera ve státní kase už nepřipomíná účetní problém, ale díru do pekel po třídenním řádění v nonstopu, kde se u pípy střídali rozpočtoví kouzelníci, političtí kejklíři a ekonomičtí šamani, zatímco vrchní místo zavíračky objednával další sud na sekeru. Logické příčiny samozřejmě existují a není jich málo, protože státní chlív se za Nutelliérovy vlády Národní katastrofy spravoval způsobem, jakým se v nádražní putyce řeší ucpaný hajzl: přirazily se dveře, pověsila cedule "Mimo provoz", průser se prohlásil za úspěšně zvládnutou reformu a čekalo se, kterému nebožákovi splašky vyrazí první do nohavic. Kolem dveří mezitím pobíhala politická obsluha s kýblem voňavky, tiskovými prohlášeními a grafy dokazujícími, že smrad vlastně klesá, hajzl prosperuje a kdo tvrdí opak, pouze nerozumí modernímu evropskému způsobu kanalizace.

Bez pořádné hloubkové orby celé rozpočtové maštale, vyházení shnilé slámy a ukončení politického zvyku rozhazovat cizí prachy lopatou z alegorického vozu čeká republiku nikoliv elegantní ekonomické přistání, ale pořádný sešup po mastném prkně rovnou do hnojné jímky. A u jejího okraje už samozřejmě postává celý pražský cirkus s kalkulačkami, tiskovými mluvčími a výrazem staré kurtizány s kapavkou, která právě zjistila, že za její pracovní úraz může kapitalismus.

Pohádkový Národní plán obnovy definitivně chcípnul a leží u bruselského koryta nohama vzhůru jako přežrané prase po obecní zabijačce. Dřívější mastné přisypávání do žlabu končí, poslední dotační škvarky se vyškrábou ze dna lžící a nová krmě z Brusele už nepřiteče, protože kohouty vyschly a evropská dojnice začíná při pohledu na český kýbl nervózně couvat. Zlaté časy, kdy se kolem dotačního vemene mačkala půlka politické stáje s hubou od smetany a každá druhá hovadina dostala cedulku "evropský projekt", pomalu odcházejí do historie.

Mimořádná daň z neočekávaných zisků, která pumpovala do eráru balíky peněz jako automat ve špinavé herně po zásahu svatého patrona gamblerů, rovněž mizí v propadlišti dějin bez náhrady. Rozpočtová knajpa tak přijde o další výčep, z něhož ještě včera tekly miliardy proudem, a hned nadcházející sezóna ukáže holý zadek státní pokladny v celé jeho účetní nádheře, bez kalhot, bez trenýrek a hlavně bez poslední bankovky zastrčené za gumou.

Do asfaltu, betonových mostů a železničních pražců přitom míří mnohem víc chechtáků než dřív, protože dálnice se samy nevybagrují a koleje se přes noc nerozmnoží pučením jako plíseň za lednicí ve čtvrté cenové. Jenže unijní vrchnost místo někdejší štědré dotační injekce položí na český stůl sotva ohlodanou kost a popřeje dobrou chuť, takže v rozpočtu vznikne kráter velikosti Macochy, do něhož by se vešla menší okresní politická strana i s sekretariátem, poradci a služebními oktávkami.

Bagrování dálnic a pokládání kolejí přesto žádný papaláš jen tak neodpíská, protože oznámit národu, že místo slíbené infrastruktury dostane další studii, powerpoint a tiskovku o světlých zítřcích, by chtělo odvahu sebevražedného klauna na pouti. Někdo proto bude muset sáhnout do rozpočtové maštale, vyházet shnilou slámu, převrátit koryta a konečně zjistit, kolik prasátek stát skutečně uživí. Jinak nezbude než dál zalepovat miliardové díry lejstrem, politickou voňavkou a výrazem vrchního v nálevně, který právě zjistil, že celý lokál čtyři roky chlastal na sekeru a účet právě přistál na jeho stole.

Školství zeje jako bezedná rozpočtová stoka, do které stát sype prachy lopatou a pak se strašně diví, že dole není slyšet ani cinknutí. Baráky se nechtějí rušit, slučovat ani pořádně přepočítat, i kdyby po chodbách už deset let honila meluzínu uklízečka, školník a jediný zapomenutý záškolák, kterého tam rodiče omylem nechali po zápisu. Ke každému hloučku harantů navíc postává asistent, koordinátor, metodik nebo jiná rozpočtová přísavka s nataženou dlaní, takže erár připomíná chcíplou krávu v močálu, na kterou se slétlo hejno pijavic a každá má razítko, tabulku a odborné zdůvodnění, proč musí sát ještě příští rok.

Bruselská mašinérie mezitím vrže jako stará zadlužená kurva s kapavkou po třídenním tahu ve čtvrté cenové. Prachy prochlastala, členské státy by nejradši stáhla z kůže, nazpátek nepošle ani zlámanou grešli bez formuláře na sedmnáct stran a místo obyčejného rozumu rodí jednu absurdní píčovinu za druhou. Poplatky za plasty, uhlíkové karabáče, speciální cigaretové restrikce a další úřednické buzerace lezou z bruselského chlívku rychleji než mouchy z hajzlu za nádražní putykou. Normální živnostník pak stojí u pípy, v jedné ruce fakturu, ve druhé kalkulačku, zírá na další lejstro z evropské bažiny a přemýšlí, jestli mu dřív praskne cévka, živnost, nebo dveře finančáku pod náporem dalšího úředního génia s razítkem.

Mimořádné daně, padlý plán obnovy a betonování dopravních tepen dohromady dělají gigantickou díru, kterou erár musí vyklopit navrch. K tomu armádní nákupy železa a komedie s dotacemi na obnovitelné zdroje, které na sebe hodil stát, aby lůza neplatila za proud jak v luxusním bordelu. Výpalné pro solární barony z pravěku proudí přes granty a studie rovnou do chřtánu politickým neziskovkám, aby vymyslely nový dotační tunel na větrníky a papírovou flexibilitu pod hlavičkami jako Asociace pro mezinárodní otázky, Fakta o klimatu nebo Hnutí DUHA, kde všichni svorně visí přisátí na státním vemenu a při sebemenším škrtu hystericky vřeští do médií jak podsvinčata před porážkou.

Škrtnout ze zmíněného rozpočtového cirkusu nejde lautr nic, protože skutečné příjmy nikde a tupé sekyry do fungujících výdajů by místo úspor rozjely takový bordel, že by proti němu i poslední štamgast po zavíračce působil jako certifikovaný krizový manažer. Dálnice jsou nutnost, armáda vyhlášená priorita a každá větší rána sekerou znamená okamžitě frontu nasraných zájemců, kteří začnou vysvětlovat, proč zrovna jejich koryto představuje poslední nosný pilíř republiky a bez dalších miliard se česká kotlina do úterý propadne do rozpočtové žumpy.

Zavírání venkovských školiček by navíc pro Babišovu partu znamenalo politickou sebevraždu v přímém přenosu, protože sotva by někdo vytáhl klíč od první poloprázdné školy, z návsi by se stal volební Stalingrad. Starostové by řvali, rodiče mávali transparenty, opozice by přivezla pojízdný cirkus a Andrej by musel objíždět republiku s hasičákem, koblihou a výrazem principála, kterému právě někdo oznámil, že jeho vlastní medvěd sežral pokladníka. Rozpočtová maštal tedy smrdí, žlab je skoro prázdný, prasátka dál chrochtají a sekerník stojí ve dveřích s rukama v kapsách, protože kamkoli flákne, odněkud se okamžitě ozve: "Kurva, jenom sem ne!"

Cesta ven nevede přes další rozpočtové kadidlo, tiskovku a powerpointovou modlitbu za lepší zítřky, ale přes pořádnou chirurgii bez umrtvení, protože ve státní maštali už nestačí přeházet shnilou slámu z jednoho rohu do druhého a slavnostně oznámit reformu. Národní rozvojová banka sedí na hromadě úředníků a gigantickém balíku majetku jako obstarožní lichvář v nádražní knajpě na kufru nacpaném prachama, jenže reálné půjčky do ekonomiky pouští po drobných, jako kdyby každou korunu před výdejem osobně kojila, vážila a kontrolovala rodný list. Vejvar pak vykazuje hlavně z úroků za povalování peněz v centrální bance, což je bankovní obdoba hospodského génia, který zavře výčep, sudy nechá ve sklepě a večer se pochválí, kolik ušetřil za mytí půllitrů.

Radnice napříč republikou mezitím suší na kontech stovky miliard, jako kdyby se chystaly vykoupit Rakousko i s Alpami, a mastné úroky z obecních balíků tečou privátním bankovním molochům. Zahraniční centrály hlásí rekordní žně, akcionáři chrochtají blahem u naleštěného koryta a český daňový poplatník zase drží kasu, protože v rozpočtové nálevně tradičně platí největší účet právě vůl, který si objednal jenom minerálku. Metropole přitom suší v trezorech gigantické sumy za úrok, nad kterým by se rozesmál i kapsář na pouti, takže veřejné miliardy leží na hromadě jako mrtvý inventář, bankovní mašina kolem nich spokojeně mlaská a stát současně pobíhá po žumpě s převrácenými kapsami a kvílí, že mu zase chybějí prachy.

Radniční a krajské přebytky mezitím tvoří takovou horu kapitálu, že by se na ní dal provozovat vlastní finanční Klondike, jenže u České národní banky z obecních a krajských balíků končí sotva drobné plivnutí. Zbytek se válí po komerčních bankách, kde z potu českého poplatníka sklízejí bankovní molochy miliardové žně a zahraniční centrály otevírají šampaňské rychleji než štamgast lahváče po výplatě. Přímo se nabízí zapojit domácí kapitál do veřejných projektů, přimět hejtmany a radnice nakupovat vládní dluhopisy nebo přesypat část ležáků do rozvojové banky, aby prachy konečně něco dělaly místo finančního válení šunek. Politická čeládka však před komunálními volbami couvá jako kapsář přistižený s rukou v cizí prdeli, protože vyhlásit válku starostenským baronům by znamenalo kopnout do koryta, kolem kterého stojí půl republiky s naběračkou. Domácí financování státního dluhu by přitom mohlo držet mnohem větší část úroků doma, místo aby miliardová smetana odtékala bankovním potrubím pryč a českému eráru zůstala zase jen faktura, razítko a vůně finanční žumpy.

Vedle bankovního lunaparku přežívají tisíce miniaturních dědin, kde lišky dávají dobrou noc, autobus jezdí při úplňku a obecní úřad někdy připomíná samostatnou gubernii pro dvě ulice, hasičárnu, kapličku a Pepu s traktorem. Tuzemsko je kvůli extrémní obecní roztříštěnosti skanzenem administrativních pidikrálovství, z nichž každé potřebuje starostu, zastupitelstvo, účetnictví, lejstra, razítka a vlastní úřední kolečko, přestože by celý aparát šlo v některých případech vměstnat mezi výčep a automat na šipky. Rozumné slučování nejmenších obcí a společná správa části agend by mohly osekat administrativní chlív, uvolnit peníze pro investice a místo armády malých kancelářských knížectví vytvořit celky schopné zaplatit silnici, kanalizaci nebo školu bez finančního spiritismu. Lokální starostenský principál z Tetína by možná přišel o řetěz, vlastní razítko a pět minut slávy při kladení věnce, ale obecní kasa by konečně nemusela připomínat nádražní hajzl po pouti, kde zůstalo světlo, zápach a účet, jen prachy jsou dávno v hajzlu.

Zlatý důl by mohl ležet i v otočení tabákového kormidla, protože podíl kuřáků se drží zuby nehty, ale erární kasa mezitím krvácí pod daňovou palicí, kterou úřední géniové utahují s nadšením kata placeného od rány. Výsledek připomíná hospodského, který zdraží rum na pětistovku, vyžene štamgasty přes ulici a večer nad prázdnou kasou vítězoslavně oznámí, že vede mimořádně odpovědnou cenovou politiku. Polští sousedé zatím sedí za hranicí, prodávají levnější kuřivo českým zákazníkům, inkasují daně a musí se při pohledu na tuzemskou daňovou genialitu smát tak, že jim padají cigára z huby. Mírnější sazby by mohly část přeshraničních nákupů vrátit domů a do českých příhraničních kvelbů naopak přitáhnout Rakušáky, Němce i Slováky, kteří by při cestě za levnějším nákupem nechali prachy také za benzín, žvanec, pivo a další zboží. Česká kasa by konečně něco inkasovala a našinec by přestal vozit část spotřebních daní do Polska jako dobrovolný sponzor cizího eráru.

Další kohout rozpočtového výčepu nabízí tranzitní kamiony, které přes republiku rachotí od rána do večera, takže rozumně nastavené mýto může z průjezdu udělat příjem místo charitativního festivalu rozježděného asfaltu. Přihodit důslednější kontrolu pracovních agentur a překupníků s pracovní silou, kde se zaměstnanec někdy ztratí mezi několika firmami rychleji než stokoruna na pouti, a stát by mohl začít lovit odvody, které dnes mizí v účetním močálu faktur, subdodavatelů a firemních skořápek. Rozpočtová díra by se tím samozřejmě nezměnila přes noc v ropný vrt, ale aspoň by do ní erár přestal jen házet další lejstra, tiskové zprávy a zoufalé pohledy ministra financí, zatímco kolem něj tečou peníze kanálem.

Ani zmíněná náplast ovšem nezalepí celou rozpočtovou prdel, protože schodek by pořád strašil v číslech, při kterých účetní sahá po sedativech a ministr financí po powerpointu. Úroky z dluhu by dál ukusovaly z eráru miliardy jako hladová prasata vypuštěná do skladu řízků a demografie mezitím připravuje další účet, protože společnost stárne, dětí ubývá a část mladší generace řeší budoucnost planety s výrazem, jako kdyby měl příští čtvrtek vybuchnout Měsíc. Ortodoxní pravicový dravec by v podobném marasmu přestal pobíhat po nálevně s kasičkou a založil Národní fond bohatství, který by státní majetek dlouhodobě zhodnocoval po vzoru zemí využívajících velké veřejné investiční fondy. Místo každoročního rituálu "kurva, kde zase vezmeme dvě stě miliard" by stát konečně začal přemýšlet také nad otázkou, jak nechat vlastní majetek vydělávat.

Část záchranného lana představují devizové rezervy České národní banky, která už dávno nesedí na valutách jako bába na duchně, ale investuje část obrovského portfolia na globálních trzích do různých druhů aktiv. Rozpočtový kouzelník by samozřejmě nesměl zaměnit rezervy centrální banky za vlastní bankomat vedle ministerské kantýny, protože měnová stabilita není kasička na obecní pouť, ale debata o efektivním zhodnocování veřejného majetku na stole být může. Vedle ní leží penzijní úspory v řádu stovek miliard a část starých transformovaných fondů připomíná finančního důchodce v papučích, který dvacet let sedí u kamen, aby se náhodou nezapotil. Větší zapojení domácích úspor do financování českého dluhu by samo o sobě dluh nezrušilo ani nevyčarovalo zlaté tele, ale větší část úroků by mohla končit u domácích střadatelů místo odtékat zahraničním investorům. Finanční perpetuum mobile z pouti z toho nebude, jen poněkud dospělejší hospodaření než současná disciplína, kdy stát jednou rukou shání prachy po světě a druhou sleduje domácí kapitál, jak se válí na vedlejším stole.

Někdejší premiér Vladimír Špidla sklízel posměšky za legendární hlášku, že "zdroje jsou", a česká hospoda se jí řehtá dodnes, jenže samotná existence zdrojů ještě neznamená, že je musí vrchnost sebrat prvnímu kolemjdoucímu, prohnat ministerským potrubím a na druhém konci slavnostně rozdat podle tloušťky dotačního formuláře. Pravicovější recept by měl stát na aktivním zhodnocování veřejného majetku, rozumném využívání domácího kapitálu a menší závislosti na nekonečném ždímání poplatníka, kterému už z kapes lezou jen účtenky a drobky od svačiny. Veřejný majetek, penzijní úspory, státní dluh i peníze občanů totiž nejsou čtyři oddělené hospody na různých planetách. Když vrchnost hospodaří jako parta diletantů po zavíračce, účet nakonec stejně přistane před občanem, jen bude politý pivem, opatřený třemi razítky a dole bude úředním písmem napsáno: Zaplať, vole.

K prosperitě se zkrátka proškrtat nedá a Andrej Babiš v jednom nekecá, jenže rozpočtový průser už nabobtnal do rozměrů cirkusového hrocha, kterého nejde schovat za oponu a tvrdit publiku, že jde o drobnou účetní nesrovnalost. Stejně tak už nelze k blahobytu bezstarostně dorůst podle receptu marketingové maringotky, kde se na plakát namaluje růst, prosperita a růžový jednorožec, principál zamává grafem a republika má údajně do příštích voleb vystřelit mezi Švýcarsko a Katar. Náklady letí ke hvězdám, úroky ukusují z rozpočtu další miliardy, evropské penězovody řídnou a hospodářský motor místo řevu osmiválce pokašlává jako poslední trabant před technickou.

Záchrana proto neleží v další várce keců od výčepu ani v účetním kouzlu, při kterém ministr přehodí dvě miliardy z levé kapsy do pravé a na tiskovce slavnostně oznámí strukturální reformu. Potřebné jsou odvážnější tahy: přehodnotit tabákové daně tak, aby český kuřák přestal vozit spotřební daň za hranice, osekat administrativní aparát nejmenších obcí slučováním agend a hlavně probudit stamiliardy domácího kapitálu podřimujícího u penzijních společností, komerčních bank, samospráv a dalších veřejných institucí. Prachy nemají ležet na duchně v papučích a čekat na funus, zatímco stát obchází globální finanční nálevnu s čepicí v ruce a prosí, kdo mu zase půjčí na provoz vlastního chlívku.

Masivní investice do infrastruktury, energetiky a dalších produktivních projektů spolu s rozumným zhodnocováním veřejného majetku a kapitálu mohou dlouhodobě zlepšit kondici státu, žádný kouzelný kohout s nekonečným proudem zlaťáků však neexistuje. Babiš může stokrát vykládat, že se k prosperitě neproškrtáme, a klidně u toho roztočit marketingový flašinet až do zadření kliky, jenže stejně důležitá otázka zní, z čeho se k prosperitě proinvestujeme a co bude skutečně vydělávat. Jinak místo hospodářského zázraku dostaneme nejdražší pouťovou atrakci v dějinách republiky: Andrej bude prodávat lístky na kolotoč růstu, stát bude sedět na dřevěném koníkovi a daňový poplatník dole šlapat do pedálů, dokud mu z bot nezačne koukat palec.

Marketingový guru Babiš zatím žádnou velkou ekonomickou revoluci nepředvádí, vládní rezorty pod taktovkou Adama Vojtěcha či Roberta Plagy i vnitro jedou dál v zaběhnutých kolejích a představení pokračuje ve starém stylu. Poražená opoziční Pětilepra v čele s Nutelliérem, rozpočtovým manipulátorem Stanjurou a Prevítkem Ropušanem se v koutku škodolibě tetelí, jak nová garnitura v rozpočtové bažině plácá bábovičky a topí se v číslech. Docela by mě zajímalo, jaké rozpočtové kouzlo by z klobouku vytáhl opavský čaroděj Stanjura, kam se vlastně slavný financmistr vypařil.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                  Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                              Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                            Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                        Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.

Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                               Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                                Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk