Ropušan požírá partnery a dere se na vrchol !!!

Sedím v Kanceláři posledního rozumu, popíjím kafe stydnoucí rychleji než politické mrtvoly a tupě civím do zdi, protože po celodenním sledování české politické žumpy už mozek odmítá přijímat další splašky. Vtom na stole přistane časopis TO od Marka Stoniše, bývalého krotitele šelem z mediálního cirkusu Reflexu, kterého dříve v naivním rauši plném víry v uhlazenou kavárenskou bažinu nešlo ani vystát. Tenhle chlapík totiž ryl do unijního skanzenu už v dobách, kdy většina návštěvníků českého politického výčepu ještě blaženě chrochtala nad evropským jídelním lístkem, věřila každému bruselskému číšníkovi a netušila, jaký smrad se jednou začne valit z kuchyně, až někdo nadzvedne pokličku nad kotlem. Stonišovy úvodníky tehdy působily jako opilec, který vleze doprostřed nóbl recepce, stáhne ubrus ze stolu a začne řvát, že pod ním sedí krysy, zatímco ctihodná společnost si zacpává nos, volá ochranku a navzájem se ujišťuje, že žádné krysy neexistují, protože na pozvánce bylo přece napsáno "evropské hodnoty". Slabší kavárenské povahy z jeho textů dostávaly kopřivku, politické svaté obrázky se jim rosily na stěnách a ještě po zavíračce je ve snech honil přízrak chlapa, který měl tu drzost šťourat klackem v naleštěné bažině dávno předtím, než ostatním vůbec došlo, že luxusní evropský parfém možná není parfém, ale stará politická stoka přestříkaná voňavkou, aby štamgasti nepoznali, že jim pod stolem právě praskla kanalizace.

S odstupem času a po vystřízlivění z liberálního opojení se ovšem pohled zatraceně mění, protože v bývalém šéfovi Reflexu dnes vidím formát, jaký se v současném chudobinci myšlenek hledá skoro stejně obtížně jako panna v bordelu po výplatním termínu. Pod Stonišovým bičem totiž v redakční maštali vykynula celá kumpanie hlasitých jmen jako Pečinka, Michopulos, Strakatý nebo Bartkovský, která se postupně rozutekla z mateřského chlíva, postavila si vlastní mediální stánky a dnes zásobuje sítě vlastním publikem, názory a leckdy také kýbly hnoje létajícími zpátky přes plot k bývalému chlebodárci. Politická a mediální pouť má zkrátka zvláštní smysl pro humor: principál vypiplá artisty, půjčí jim manéž, nechá je léta skákat přes obruče před publikem, a když se z nich stanou samostatné hvězdy, zjistí, že první číslo jejich nového programu může spočívat právě v kopání do chlapa, který jim kdysi rozsvítil reflektory. Nebýt prostoru, který tehdy v Reflexu dostali, možná by dnes místo vlastních mediálních cirkusů leštili kliky u veřejných záchodků, vykládali bedny na pouti nebo přesvědčovali štamgasty ve čtvrté cenové, že právě jejich rozbor politické žumpy je ten jediný, kvůli kterému stojí za to přestat na pět minut čumět do půllitru. Stoniš si tak může na zeď pověsit jeden z nejkrásnějších diplomů českého mediálního bordelu: vychoval si vlastní katy, nabrousil jim sekery a ještě jim ukázal, kde má krk.

Stonišovi nelze upřít manažerský tah na branku, protože ve své redakční maštali nechával růst plevel, bodláčí i ušlechtilé kvítí a dával prostor také kreaturám, jejichž pindy mu občas musely kroutit střeva takovým způsobem, že by slabší šéfredaktor hledal kýbl, svěcenou vodu a číslo na exorcistu. Místo ideologického herbicidu ovšem nechal ten podivný záhon bujet, hádat se, smrdět, kvést a navzájem si srát do květináčů, což je v dnešním mediálním chudobinci skoro podezřelá úchylka. Podobnou velkorysost bych u dogmatického kazatele Michopulose nebo věčně rozparáděného Bartkovského hledal asi tak snadno jako čistou lavici v zaplivané nádražní nálevně po půlnoci, kde se poslední štamgast právě poblil do popelníku a vrchní hadrem po podlaze pouze rozmazal důkazní materiál. Český mediální cirkus je totiž plný principálů, kteří vznešeně žvaní o pluralitě názorů, dokud někdo nevysloví názor jiný než jejich vlastní, načež se z apoštolů otevřené diskuse během tří vteřin stanou nasraní vyhazovači před bordelem, kteří kontrolují, zda máte správný názor, správnou nálepku a ideologicky vydezinfikované boty.

Z čistého respektu k vymírajícímu druhu normálních novinářů tak vznikl pro papírový měsíčník TO rozsáhlý elaborát, nad kterým padlo moře potu, kafe a popela z cigaret, protože rozpitvat českou politickou stoku není práce pro člověka se slabým žaludkem a světlým kobercem. Skalpel tentokrát zajel hluboko do obskurního močálu zvaného hnutí STAN, kde se pod naleštěnou fasádou komunálních sympaťáků rozprostírá politická maštal plná kariérních šmejdů, hladových selátek a lokálních kohoutů, kteří se postupně naučili zobat ze státního žlabu s elegancí hladového prasete na svatebním rautu. V samém čele přehlídky samozřejmě kráčí vrchní principál Prevítek Ropušan, muž s výrazem nedělního ministranta, politickým apetitem cirkusového krokodýla a schopností přežít v české bažině takřka všechno, co kolem něj začne smrdět. Výsledkem není novinářská jednohubka k rannímu kafi, ale pořádná pitva politického organismu, při které člověk chvílemi neví, zda ještě čte časopis, nebo stojí v gumových holínkách nad otevřeným kanálem a čeká, jaká další zdechlina z něj vyplave na hladinu.

Základy téhle vesnické politické maštale totiž v zákulisí stloukali ostřílení matadoři napojení na galérku Polčák s Gazdíkem a Michalikem, kolem jejichž světa se postupně začaly motat kontakty a postavičky, které později v různých rolích vykoukly také z příběhu jménem Dozimetr. Navenek se mezitím do výkladní skříně skládaly naleštěné figuríny Bessera, Peckové a vyžehleného Ropušana, aby před prosťáčky cinkaly klíči od radnice, rozdávaly perníčky a prodávaly pohádku o hodných starostech z návsi, zatímco za plachtou už se rodila úplně jiná politická atrakce. Kontakty, zákulisní šíbři, kamarádíčci a nejrůznější vazby se tam začaly množit jako švábi pod lednicí ve čtvrté cenové, až z celé romantické pohádky o komunálních dobrácích postupně vyrostlo prostředí, ze kterého později vykoukl Dozimetr jako obrovské hovno zpod svatebního ubrusu. Najednou už před publikem nestála roztomilá parta starostů zachraňující náves, ale politická kurva navlečená do kroje, která se tvářila jako panna z nedělní mše, zatímco z kabelky jí čouhal telefonní seznam české politické žumpy a šifrovaný telefon. Ropušan mezitím pochopil, že vesnická pouť je pro jeho apetit zatraceně malá, popadl principálskou hůl a začal z komunálního stánku s perníčky budovat mocenský lunapark, v němž už se nehraje o lavičku před obecním úřadem, ale o ministerstva, miliardy a co největší koryto v českém státním chlívě.

Schéma celé téhle politické atrakce působilo s drzostí pouličních skořápkářů, kteří vám na bedýnce před nádražím třikrát ukážou kuličku, počtvrté ji strčí do kapsy a ještě vás přesvědčí, že jste kokot, protože jste ji nenašli. V předním šiku zářily naleštěné kecy o morálce, hodnotách, transparentnosti a čistotě veřejného života, až měl člověk pocit, že sleduje procesí neposkvrněných panen cestou ke svatořečení, zatímco z pražského zákulisí později vylezl Dozimetr a obžaloba začala popisovat organizovanou skupinu kolem Redla a Hlubučka, dosazování vlastních lidí do dopravního podniku a ovlivňování zakázek. Z naleštěného stánku s morální cukrovou vatou tak vykoukla stará kurtizána s kapavkou, která ještě před minutou kázala o pohlavní zdrženlivosti a teď se diví, proč jí z kabelky čouhá ceník. Výsledkem byla groteskní parodie na babišovský politicko-podnikatelský model, jen přelakovaná narůžovo, ověšená duhovými pentlemi a servírovaná publiku, které se rádo tváří, že dokáže podle etikety na lahvi rozeznat demokracii od močůvky. Babišák postavil svůj krám jako supermarket a ani moc neskrýval, že za pultem stojí majitel, kdežto starostenský lunapark prodával stejnou chuť moci zabalenou do recyklovaného papíru s nápisem "hodnoty", aby se volič s diplomem, plátěnou taškou a nosem zapíchnutým do stropu mohl při cestě ke žlabu pořád cítit jako morální elita. Česká politická žumpa totiž dokáže zázraky: přebarví prase narůžovo, navoní mu prdel, pověsí na krk cedulku "nová politická kultura" a čeká, kolik lidí začne obdivovat labuť.

Jenže pak bouchla žumpa jménem Dozimetr a fekálie z kriminální aféry zalily celý český politický rybník takovým přívalem, že i nejotrlejším štamgastům u výčepu začaly plavat půllitry po stole. Ropušan v tu chvíli ukázal žaludek všežravé štiky z močálu, která se při prvním zápachu průseru neohlíží na kamarádství, společné fotografie ani včerejší poplácávání po zádech, ale začne kolem sebe chňapat, aby sama zůstala nad hladinou. Gazdík letěl politicky přes palubu, Polčák se odporoučel z první řady a stará parta, která ještě včera společně pózovala před starostenskou maštalí jako veselý ochotnický soubor, začala mizet v kanálu rychlostí hoven spláchnutých po návštěvě hygienika. Ropušan ovšem nezůstal stát nad septikem s kapesníkem u nosu, protože politická štika dobře ví, že chcíplé ryby se neoplakávají, ale nahrazují čerstvým masem. Zaprášenou starou gardu tak začal překrývat nablýskaný svět miliardářů, liberálních mecenášů a salónních šíbrů nového ražení, kteří už nepřicházejí do politické maštale v holínkách od komunálního hnoje, ale v naleštěných polobotkách, s vizitkou, kontakty a společenským parfémem za cenu půlky vesnické hospody. Z někdejšího starostenského stánku s klobásou se tak začal rodit nóbl mocenský bordel s čalouněnými křesly, drahým vínem a úplně stejnou starou chutí po moci, pouze naservírovanou na porcelánu místo mastného papírového tácku. Ropušan zkrátka po výbuchu Dozimetru nepřipomínal kapitána, který se potápí se svou posádkou, ale vychcaného majitele hampejzu, který při policejní razii vyhodí personál zadním oknem, přetře ceduli nad vchodem a ještě téhož večera slavnostně otevře nový Institut pro kultivaci mezilidských vztahů.

Od té chvíle začala vyhladovělá partaj STAN ohlodávat Fialovu fialovou ODS jako prašivý čokl starou kost vyhrabanou za hospodou, kousek po kousku ukusovala ze společného politického koryta a přitom se tvářila, že bývalému koaličnímu parťákovi pouze přátelsky kontroluje chrup. Modré straky ještě nestačily pochopit, že mejdan skončil, hudba dávno nehraje a vrchní už skládá židle na stůl, zatímco Ropušanova hladová smečka začala obcházet jejich někdejší štamgasty, lovit lidi, kontakty i prostor a zjišťovat, kolik masa vlastně na vysloužilé modré mršině ještě zůstalo. Někdejší koaliční zdvořilosti se vypařily jako rum z panáku před zavíračkou a místo společného objímání nastoupila obyčejná politická hostina, při které se nečeká, až chcíplé zvíře vychladne, protože hladové prase se etikety neptá. V současnosti už STAN své někdejší vládní partnery neoždibuje někde potají za stodolou, ale požírá je za bílého dne s apetitem prasete vpuštěného do špajzu po čtrnáctidenní hladovce, zatímco ODS stojí vedle vlastního vybrakovaného koryta, drží v ruce příbor a pořád nechápe, že tentokrát není hostem u tabule, ale hlavním chodem.

Celá tahle nechutná proměna středočeského, poslušného, bílého šimla ve všehoschopného politického predátora stojí na pevném paktu s vládci mediálních impérií, marketéry a salónními pasáky veřejného mínění, kteří nad ministerským oblíbencem roztáhli ochranný deštník tak široký, že by pod ním nezmokl ani cirkusový slon při průtrži mračen. Stejná politická bourárna už předtím pomáhala vyrobit z Gumáka naleštěný hradní exponát, obrousila ostré hrany, nasvítila správný profil, přidala státnickou polevu a naservírovala ho publiku jako čerstvý zákusek, přestože česká politická lednice pamatuje jeho ingredience zatraceně dlouho. Ropušan následně vyfasoval podobnou marketingovou kuchyni, mediální masáž a profesionální leštění fasády, takže z někdejšího komunálního šemíka začal před kamerami vyrůstat plemenný hřebec připravený přeskočit poslední ohradu a docválat až k premiérskému korytu. Každý jeho politický prd se dá zabalit do celofánu jako státnický čin, každá hospodská estráda převléknout za odvážnou komunikaci s občany a každý výlet mezi lid přemalovat na hrdinskou expedici do divočiny, kde se ministr s kamerou v zádech statečně setkává s domorodci. Český politický cirkus zkrátka objevil dokonalý recept: vytáhnete starou herku z maštale, vykartáčujete jí prdel, přivážete na ocas hedvábnou mašli, kolem postavíte reflektory a dostatečně dlouho řvete do publika, že sleduje arabského plnokrevníka. Pak už jen zbývá doufat, že nikdo nevleze za kulisy a nezjistí, že zázračný hřebec pořád stojí po kolena ve stejném starém politickém hnoji.

Aby celá fraška vyšplhala až na absolutní vrchol absurdity a mohla tam vztyčit modrou vlaječku s dvanácti hvězdičkami, přisál se kolínský zmetek ještě na bruselský cecek k samotné führerce Uršule von der Lejno, vrchní principálce unijního cirkusu, která z velitelské lóže diriguje evropskou maštal a počítá každého koně, který ještě dokáže oběhnout manéž, nezdechne před publikem a po zazvonění poslušně řehtá správným směrem. STAN se tak v české kotlině nabízí jako jednoho z posledních použitelných řehtavých, zapřažených do unijního lidoveckého povozu, zatímco Ropušan pohazuje naleštěnou hřívou, cení chrup na bruselské fotografy a čeká, jestli z vrchního patra nespadne další pytel politického ovsa. Führerka Uršula von der Lejno zase potřebuje každého ochotného tahouna, který doma zvládne odříkat kecy o evropských hodnotách, oběhnout s nimi českou náves a přesvědčit pár štamgastů, že vůz stále míří do zářivé budoucnosti, přestože mu hoří zadní náprava, kola skřípou a kočí už potřetí ztratil mapu. Ropušan na oplátku potřebuje bruselské reflektory, mezinárodní potřásání rukama a aureolu evropského státníka, protože premiérské koryto se dobývá zatraceně lépe v naleštěném evropském chomoutu než v zablácených holínkách starosty z Kolína. Vzniká tak politické soužití krásné jako románek staré kurvy s kapavkou a posledního kunčafta před zavíračkou: každý ví, proč tam přišel, nikdo se na nic neptá a oba doufají, že účet nakonec zaplatí někdo úplně jiný.

Zpanikařená obstarožní bruselská mumie by pro svého českého vazala nejraději udělala první poslední, naleštila mu kopyta, přistrčila mikrofon a rozvinula nad ním evropský deštník tak veliký, že by pod ním mohl Ropušan pořádat vlastní politickou pouť i za průtrže sraček. V představě českého štamgasta už stačí jen přihodit mediální protekci, pár správně nasvícených státnických fotografií a celý ansámbl bruselských kejklířů, kteří dokážou z politického kašpara během jednoho odpoledne vyrobit evropského vizionáře. Není vyloučeno, že kdyby šlo v příštích volebních hrátkách opravdu do tuhého, začaly by kolem domácího písečku svištět také všechny možné unijní biče a náhubky schované pod vznešenými zkratkami typu DSA, protože právě podobné regulační nástroje dávají evropským institucím vůči největším platformám skutečné vyšetřovací a sankční pravomoci, byť samy instituce tvrdí, že mají současně chránit svobodu projevu. Pak už by grotesce chyběl pouze bruselský dráb v naleštěných holínkách, který obejde českou náves, změří každému hubu evropským šuplérem a rozhodne, zda z ní vypadává povolený demokratický názor, nebo závadný politický pšouk.                                                                                                                                                            Führerka Uršula von der Lejno by zatím mohla z balkonu mávat lejstrem o ochraně demokracie, Ropušan dole sbírat body do premiérského prasátka a český občan by jako obvykle stál uprostřed manéže s otevřenou hubou a přemýšlel, kdy se z evropského chrámu svobody stal bordel, ve kterém se u vchodu kontroluje, zda máte správně vydezinfikovaný názor.

Z někdejšího naleštěného šimla vyrostlého ve starostenské maštali, kolem níž se motali Redl, Polčák, Gazdík, Michalik a další figurky později vláčené bahnem Dozimetru, se Ropušan postupně vyškrábal až na samotný okraj české politické žumpy, kde dnes stojí rozkročený jako falešný král močálu a rozhlíží se, koho ještě sežrat cestou k premiérskému korytu. Staré parťáky nechal postupně zmizet v kanálu, jejich místa zaplnil novým společenským inventářem a místo vesnických šíbrů si kolem sebe skládá naleštěnou stafáž z bohatých mecenášů, mediálních kejklířů, salónních liberálů a hradních kontaktů. Nad celým cirkusem se navíc tyčí bruselská führerka Uršula von der Lejno, nejmocnější byrokratka skomírající Evropy, která v téhle facebroukovské grotesce připomíná starou dorotu nabízející věčnou lásku za erární chechtáky, jen dokud zákazník poslušně platí, přikyvuje a nechává boty před dveřmi. Ropušan tak už dávno nevypadá jako komunální figurína postavená před stánek s perníčky, ale jako politický predátor, který se naučil žrát vlastní smečku, měnit spojence podle jídelního lístku a šplhat po jejich ohlodaných kostech vzhůru. Zbývá jediná otázka: kolik bývalých kamarádů, koaličních partnerů a užitečných idiotů ještě musí skončit v jeho všežravém žaludku, než si Prevítek Ropušan konečně utře hubu, narovná kravatu a zkusí si sednout na premiérský trůn.

Zbytek opozičního chlíva přitom tupě čumí do prázdna, přežvykuje vlastní tisková prohlášení a pořád nechápe, že ve facebroukovské grotesce už nad nimi dávno visí parte vytištěné na bruselském papíře se zlatými hvězdičkami. Nemají správné kádrové krytí, dostatečně dlouhé hadičky k unijním korytům ani partu mediálních pasáků, která by z každého jejich prdu dokázala přes noc vyrobit vůni evropské demokracie, takže zatímco oni na návsi slavnostně otevírají další petici a fotí se u stánku s klobásou, Ropušan už obchází jejich politické hroby s metrem v ruce a zjišťuje, komu bude která rakev slušet nejvíc. Prevítek totiž pochopil základní zákon českého politického močálu: mrtvola soupeře není tragédie, ale schůdek. Jednoho partnera sežere, druhého ohlodá, třetímu ukradne židli a po hřbetech zbytku stáda šplhá vzhůru s elegancí hladového prasete, které ucítilo otevřený špajz. Jestli mu idiotští soupeři budou dál dělat užitečné štafle, může se nakonec opravdu vyškrábat až k premiérskému korytu, utřít si jejich krev z politických tesáků do evropského ubrousku a z vrcholu české žumpy slavnostně oznámit, že právě zvítězila nová politická kultura.

Jestli se z Ropušana skutečně vyklube tuzemská obdoba maďarského Magyara, která začne vysávat chcípající konkurenci zprava i zleva, nebo jeho gigantické ego nakonec nabobtná tak, že se nevejde ani do vrat vlastní politické maštale, rozebírá dopodrobna titulní materiál aktuálního čísla měsíčníku TO. Stonišův ansámbl tentokrát nechodí kolem močálu v naleštěných polobotkách, ale natahuje gumáky až ke koulím a leze rovnou doprostřed politických splašků, kde pitvá Ropušanovu cestu od komunálního šimla přes Dozimetrem potřísněný starostenský chlív až k dnešnímu predátorovi očichávajícímu premiérské koryto. Žádné voňavé ubrousky, kavárenské tanečky ani sterilní kecy politologů nad minerálkou, ale pořádné hrábnutí klackem do české bažiny, po kterém zpod hladiny vyplouvají staré vazby, noví mecenáši, mediální kejklíři, hradní kulisy i bruselské cecíky. Čtenář si pak může sám rozhodnout, zda sleduje zrození nového opozičního lídra, nebo jen další dějství nekonečného českého bordelu, ve kterém se mění principálové, kurvy i nápisy nad vchodem, ale smrad z politické žumpy zůstává pořád stejně důvěrně známý.

Mimo domácí politické bahno, přetahování o koryta a žabomyší války nabízí aktuální výtisk také mimořádně silné svědectví o třech desítkách neznámých hrdinů z krvavé lázně sedmého října v Izraeli. Najednou zmizí Ropušané, bruselské maštale, naleštěné politické držky i všechny vznešené kecy o odvaze, které se tak krásně pronášejí z bezpečí řečnického pultíku, protože na scénu vstupují obyčejní lidé postavení před okamžik, kdy se o charakteru nehlasuje a na rozhodnutí není tiskový mluvčí ani porada marketingového týmu. Právě tam se ukazuje ryzí lidství bez politických floskulí, kamer, průzkumů a potlesku stranických sekretariátů, kdy někdo místo útěku udělá krok opačným směrem, protože vedle něj leží člověk, kterému může zachránit život. Podobné příběhy člověka přinutí na chvíli zavřít hubu, odložit všechny chytré řeči a položit si zatraceně nepříjemnou otázku, na kterou se nedá odpovědět od klávesnice: našel bych v sobě alespoň kapku podobné odvahy, kdyby skutečně šlo do tuhého, kolem létaly ostré včely a mezi mnou a průserem už nestál vůbec nikdo?

Zrovna osud osmdesátipětiletého Shloma Rona zacloumá i tím nejotrlejším chlapem u pultu. Rodinu ukryl do bezpečí, sám zůstal v domě, vytvořil dojem, že uvnitř žádní další lidé nejsou, a zaplatil za záchranu svých nejbližších vlastním životem. V podobné chvíli přestávají fungovat hospodské fórky, ironie i chytré kecy od klávesnice, protože před člověkem stojí něco, co se nedá koupit marketingem, vyrobit průzkumem ani nacvičit před kamerou: vědomé rozhodnutí postavit vlastní tělo mezi vrahy a vlastní rodinu.

Právě vedle Ropušana dostává Ronův příběh téměř brutální kontrast. Ron v okamžiku největšího průseru postavil před ostatní sám sebe. Ropušan v naší titulní politické grotesce dělá přesný opak: kdykoliv začne téct do lodi, strčí před sebe parťáka, nechá ho schytat ránu, shodí ho přes palubu a po jeho zádech pokračuje k dalšímu korytu. Jeden člověk se rozhodl zemřít, aby jeho blízcí mohli žít. Druhý v satirickém obrazu české politické bažiny přežívá právě tím, že kolem něj politicky umírají ostatní. Ron nepotřeboval marketéra, kameru, bruselský deštník ani naleštěnou fotografii, aby ukázal, co znamená charakter. Ropušan potřebuje celý politický cirkus, aby se pokaždé vysvětlilo, proč další mrtvola v jeho politickém příkopu vlastně vůbec nesmrdí.

Mezi Ronem a Ropušanem tak neleží jen několik tisíc kilometrů, ale dva naprosto opačné světy. V jednom chlap nastaví vlastní krk, aby zachránil druhé. Ve druhém se nastavují cizí krky, aby jeden mohl šplhat výš. A právě do propasti mezi těmito dvěma principy můžete naházet celý český politický chlív i s koryty, funkcemi, marketéry, bruselskými cecíky a naleštěnými sviněmi, a ještě zatraceně dlouho neuslyšíte, že dopadly na dno.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                            Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                         Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                      redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                      Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům. Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                                                                                                                                                  Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí. S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                      Pokud vám Facebroukovy fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                              Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                 Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                        Mstivoj Facebrouk