První zběhlý posránek !!!

Podívejme se na našeho semilského potkana Davida Pražáka, čerstvého přeborníka v politickém úprku, který vzal nohy na ramena a vycouval z Babišákova holdingu rychleji než spráskaný vořech z řezníkova dvorku, sotva zavětřil první pořádný průvan od morálních světců z liberální žumpy. Stačilo pár jedovatých psaníček od samozvaných apoštolů pravdy a lásky, trochu rodinného nářku, pár kýblů morálních splašků, které se podle všeho přelily až přes práh rodinného hnízdečka, a vystresovaná dcerka, pro kterou se pohledy sousedů v maloměstském rybníčku staly nesnesitelnějšími než návštěva finančního úřadu po třech letech účetnictví vedeného na pivních táccích. A náš sněmovní potkan? Místo aby si srovnal páteř, přitáhl opasek a vysvětlil, za čím vlastně stojí, předvedl ústupový manévr tak svižný, že by mu záviděla i líná štětka prchající před svým pasákem. Sněmovní většina rázem přišla o článek řetězu a politická stoka dostala čerstvou atrakci, protože rodinný nátlak, sousedské pohledy a veřejné pohoršení v našem Absurdistánu dokážou semlít koule v mlýnku na názory na kaši. Skoro jako za starých bolševických časů, kdy se místo přesvědčování člověka pořádně proklepla jeho rodina a čekalo se, až vyměkne. Mladá paní si podle vyprávění může konečně oddechnout, fotřík slavnostně zahodil vidle do Babišákova chlívku a s výrazem čerstvě vysvěceného mučedníka vykročil do procesí politických přeběhlíků a převlékačů kabátů, kde už na něj v mé satirické galerii zmrdů čekají Vondrák, Macura, Charanzová, Dlabajová, Jourová, Pelikán, Telička, Zlatuška, Pilný i potulný bard Stropnický. Inu, v českém politickém močálu se kabáty nepřevlékají podle počasí, nýbrž podle směru větru, a když začne více foukat, poznáte hrdinu snadno, na první pohled : zůstane po něm jen rozvířená hladina žumpy, opuštěné vidle a vzdálený dusot bot.

Musím v duchu přemítat, zda všichni zmínění přeběhlíci zdrhli od Babišáka kvůli náhlému osvícení, kdy jim po letech věrné služby zničehonic došlo, co vlastně stojí ve stranickém programu, nebo se jim pod nohama začala houpat půda a nevydrželi tlak kádrovacích dopisů, psychický teror, veřejné pranýřování příbuzenstva a šikanu harantů ve školních lavicích, pokud se podobné praktiky skutečně odehrávaly. Inu, svědomí je v českém politickém močálu podivuhodná mnohoživelná potvora, celé roky spokojeně chrápe v teplém pelechu, žere z plného žlabu, a sotva někdo zaťuká na dveře a zařve, že se venku rozdávají morální vysvědčení, vyskočí jako blecha z kožichu prašivého čokla a začne kázat o zásadách. Samozvaná morální, libtardí elita z kavárenských hampejzů mezitím předvádí stále hlasitější představení veřejného kádrování, v němž se nesouhlas snadno zaměňuje za hřích a politický protivník za škodnou určenou k vyhnání ze vsi. A pokud se při podobných taženích sahá i na rodiny a děti, pak už nejde o žádnou vznešenou obranu demokratůry, ale o odporné praktiky připomínající staré kádrovácké pořádky, jen místo rudé legitimace se mává certifikátem správného svědomí. Staré záclony slušnosti letí do stoky, na návsi se staví morální pranýř a z výčepu pokrokové spravedlnosti se rozlévá další várka splašků, zatímco samozvaní dobroserové se tváří, že demokratůru právě vynalezli.

Rázem začíná dávat hluboký smysl, proč Babišák opečovává Plagu s Metnarem s něhou staré bordelmamá. Dobře totiž ví, že když jí utečou poslední dvě výdělečné holky, může rovnou zamknout hampejz a jít žebrat před kostel. A proč oba ministry zahrnuje bohovévědíproč takovou neutuchající důvěrou? Jako by místo ministrů choval dvě poslední nosnice snášející zlatá vejce do jeho politického kurníku. Vyrazit oba ministry za zásluhy na hnojiště by totiž při případném jejich odchodu ze sněmovního houfu mohlo znamenat ztrátu dalších dvou hlasů. A kdyby k nim přibalil ještě Taťánu Malou za její lidskoprávní estrády, začala by se sněmovní převaha rozplývat rychleji než výplata štamgasta ve čtvrté cenové po páté rundě. A kdyby se k podobnému průvodu uražených svědomí přidali ještě Vojtěch, Pastuchová, Válková či Králíček, kterým připomínám jejich podpisy na Istanbulské úmluvě, mohl by se celý vládní velkostatek proměnit v rozbahněný dvorek. Místo počítání hlasů by se počítala poslední neobsazená bidýlka, Babišák by pobíhal mezi prázdnými koryty s kalkulačkou v ruce a za plotem už by si brousila zobáky vyhladovělá banda modrých strak, připravená vtrhnout se zpátky do ministerských křesel, rozvalit se u veřejného žlabu a pokračovat v hostině, jako by ji z politické maštale nikdy nikdo nevyhnal.

Hnutí si totiž dlouhá léta hýčká liberálně pokrokářské křídlo, početně sice připomínající poslední čtyři štamgasty v zavírající nálevně, jenže bez jejich zvednutých pracek se může celý vládní cirkus rozloučit s většinou a Babišák rovnou začít počítat prázdné židle. Stačí trochu prošmejdit životopisy a člověk narazí i na vazby k Aspen Institutu, což samo o sobě ještě nic nedokazuje, ale plebsu už vrtá hlavou, kolik dalších politických známostí a zákulisních vazeb se v bruselsko-pražském močálu vlastně pěstuje. Vládní lavice zkrátka připomínají bidýlka obsazená figurami, u kterých si člověk klade otázku, zda by ustály pořádný politický průvan, nebo by jim stačilo poslat jedno důrazné "bububu" v obálce s vyhlídkou veřejného pranýře a leknutím by se podělaly až za ušima. A jestli se politické vyřizování účtů skutečně přelévá i na rodiny, pak už liberální inkvizice nepřikládá pod kotel demokratůry, ale roztápí starou kádrováckou pec, ze které táhne stejný smrad jako za časů povinných sebekritik. Ostatně vzpomeňme na posrání se moderátora Čestmíra Strakatého a jeho veřejné sebemrskání, při vysvětlování vlastních postojů, které na mě působilo jako svazácká sebekritika před nastoupenou jednotkou. Chyběl už jen soudruh zapisovatel, rudý ubrus, Strakatého prohlášení, že provinilec pochopil své ideové pochybení a napříště bude do mikrofonu dýchat výhradně podle schválených směrnic.

Potkan Pražák má teplé sněmovní místečko jisté, takže stranickou disciplínu může slavnostně spláchnout do kanálu a začít se pohoršovat s vervou staré doroty, které někdo bez dovolení otevřel okno v hampejzu. Najednou mu vadí noční zasedání, jako by v české politické žumpě šlo o zločin proti lidskosti, zatímco při církevních restitucích, pandemických opatřeních, změnách zdravotního pojištění nebo zásazích do peněženek důchodců se podle potřeby jednalo třeba do kuropění a demokratické svědomí spokojeně chrápalo pod stolem. Jenže běda, když se má v noci sáhnout na posvátnou Českou televizi! V tu chvíli se z politického hanbince ozve takové morální vřískání, až se i poslední ožralý kunčaft probere a začne hledat, kdo, komu šlápl na kuří oko. Podobné politické rozchody už jsme viděli u Vondráka s Macurou, své vlastní kapitoly přidali Pilný i Věra Jourová, která je v Archivu Absurdit zařazena jako nejodpornější cenzorka všech dob. Z úřednického prostředí se Jourová propracovala až k luxusním unijním křeslům, kam jí politická dráha v Babišákově hnutí pomohla otevřít dveře. A člověk si při pohledu na podobné kariéry neodpustí otázku, zda politické přesvědčení opravdu tak často dozrává až ve chvíli, kdy je kariérní žebřík bezpečně vystoupaný a další příčka už není potřeba. Ve Facebroukově Archivu Absurdit totiž podobný scénář vypadá pořád stejně: vyšplhat po cizích zádech nahoru, zabydlet se u dobře prostřeného žlabu, nacpat si těrboch politickými lahůdkami a nakonec s plnou polní, slavnostním výrazem a čerstvě objeveným svědomím zamířit zpátky do liberálního pelechu. A účet za celou hostinu? Jako obvykle zůstane na stole občanům, zatímco politický potkan už za rohem káže o zásadách, které cestou ke korytu jaksi zapomněl vybalit z kufru.

Takhle vypadá vysoká politická hra v praxi, milí přátelé, a člověk při pohledu do liberálního močálu jen žasne, jak snadno se z veřejného kádrování může stát pořádná ohýbačka na lidské páteře. Není potřeba lámat kosti ani stavět šibenice na návsi. Stačí roztočit kolotoč veřejného pohoršení, přihodit pár kýblů morálních splašků a počkat, kdo první ohne hřbet tak hluboko, až si vlastním čelem vytře podlahu. A Pražákova dcerka? Pokud jí otcovo rozhodnutí skutečně přineslo úlevu, může se konečně přestat strachovat, že má doma politického vyvrhele, a začít se tetelit pýchou nad polepšeným tatíkem, kterému samozvaní strážci správného svědomí milostivě dovolili vrátit se mezi slušné lidi. Babišák možná některé sliby opravdu splnit hodlá, jenže si do svého politického chlívku nabral také figurky s nohama z plastelíny, které při prvním hlasitějším zahřmění z kavárenského močálu začnou měknout jako máslo na rozpálených kamnech. A pokud se náhodou nebojí samy, mohou se obavy přelít na manželky, děti i sousedy, až se z obyčejného politického sporu stane rodinná estráda, v níž se místo argumentů počítají i vyděšené pohledy přes plot. Právě v podobném prostředí se rodí nebezpečné autoritářské manýry, kdy si samozvaní majitelé pravdy osobují právo určovat, kdo smí otevřít hubu, kdo má držet krok a kdo musí před nastoupenou jednotkou odříkat veřejné pokání. Připomíná mi to nejhorší politické návyky výmarského bordelu, kdy se demokratické instituce ještě tvářily vznešeně, zatímco ulicemi už pochodovala nesnášenlivost v naleštěných holínkách. K umlčování protivníka totiž není vždycky potřeba neomezená státní moc. Někdy stačí dostatečně hlučný dav, pár ochotných kádrováků a společenská stoka, ve které se svoboda slova slavnostně oslavuje právě ve chvíli, kdy se někomu zacpává huba.

Škála nátlakových prostředků v českém politickém močálu je pestrá jako jídelní lístek v putyce čtvrté cenové a bezohledná jako exekutor, který přišel zabavit poslední hrnec polévky. Stačí vzpomenout na mladého, uhlazeného a vždycky připraveného Ondřeje Prokopa, který podle svého vysvětlení nic neukradl, všechno měl podložené papíry, a přesto dostal bleskový vyhazov na mráz, jako by ho někdo přistihl při krádeži stříbrných příborů přímo z Babišákovy jídelny. V politickém chlívku totiž někdy nerozhoduje, kolik lejster člověk předloží a jak hlasitě se dovolává spravedlnosti, ale jestli se za něj vrchní hospodář postaví, nebo ho nechá napospas hladovým čoklům, kteří už za vraty slintají na další veřejnou popravu pověsti. Jakmile předseda přestane držet ochrannou ruku nad vlastními lidmi, může se celé hnutí proměnit v přehlídku poslušných Pražáků, vychcaných Vondráků a politických akrobatů, kteří mají páteř z vařených špaget, svědomí na gumičce a stranickou věrnost pevnou jen do chvíle, než z kavárenské žumpy zazní první výhrůžné zaskřehotání. A velkostatkář pak může z okna svého politického zámku jen smutně pozorovat, jak se mu místo oddaných spolubojovníků po dvoře promenádují vystrašení kapouni, kteří při prvním zahřmění zapomenou kokrhat, stáhnou ocas a začnou hledat nejbližší díru v plotě.

Dlužno připomenout jednu historickou zkušenost, na kterou se v naleštěných salonech politického panoptika zatraceně rádo zapomíná. Jakmile se totalitní chátra usadí u kormidla a začne si plést stát s vlastním bordelem, pouhé zdvořilé prosby a salonní řeči jí zpravidla nestačí k vystěhování. Historie ostatně ukázala, jak neslavně dopadají politické kalkulace mužů typu generála Schleichera, když si namlouvají, že fanatismus zkrotí zákulisními tanečky. Fanatismus totiž není ochočený pudlík, kterému hodíte piškot a on poslušně zaleze pod stůl. Jakmile získá neomezenou moc, začne hledat další nepřátele, další území a další oběti, až nakonec sežere i vlastní pohůnky, kteří mu ještě včera nadšeně leštili holínky. A když se dnes z politického močálu ozývá skřehotání Ropušana, který předvádí válečnické pózy, straší pytli na mrtvoly a každou kritiku by nejraději utopil v kaluži veřejného pohoršení, připadám si jako na návštěvě žabího pavilonu, kde se místo much polykají politická hesla. Pokud by navíc někdo vědomě kryl výhrůžky politickým odpůrcům, nebyla by to žádná demokratická diskuse, ale pořádně smradlavá záležitost hodná policejního vyšetření. A Grolichovo senátní křeslo? I tam si moje satirická představivost dokáže vykouzlit takové uniformované strašáky, že by se za ně nemusel stydět ani nejtemnější kabinet historického panoptika Archivu Absurdit. Jenže podobnost s Himmlerem není důkazem ničeho a historické zločiny nejsou pouťová rekvizita. Právě proto stojí za to hlídat konkrétní činy, nikoliv jen poslouchat, kdo v politické bažině nejhlasitěji kváká.

Média ovšem nejsou jediným klackem, kterým samozvaní mravokárci dokážou v politickém močálu pořádně zamávat. Po ruce mají také pouliční výbory, hlučné procesí profesionálních pohoršenců a samozvané strážce správného svědomí, kteří umějí rozviklanému politickému hrdinovi připravit takové veřejné divadlo, že by i pouťový principál závistí spolkl vlastní píšťalku. Zvlášť vděčným materiálem bývají figurky, které do politiky nevlezly kvůli nějakému přesvědčení nebo ochotě poprat se za občany, ale především proto, aby si mohly připadat důležitě, nosit naleštěné boty, rozdávat úsměvy a užívat si společenské poklonkování jako okresní kohout na slavnostním otevření nového hnojiště. Jenže falešná prestiž má životnost papírového deštníku v průtrži mračen. Stačí, aby se liberální smetánka začala štítivě odvracet, přestala zvát na společenské hostiny a místo obdivného poplácávání po ramenou naservírovala pár pořádně kyselých ksichtů. Rázem se ze sněmovního velikána stane vyděšený návštěvník vlastní politické pohřební hostiny, který by nejraději vyměnil stranickou legitimaci za vstupenku zpátky mezi vyvolené. A prestiž? Ta už plave kanálem mezi vajgly, splašky a posledními zbytky páteře, kterou její majitel cestou za společenským uznáním jaksi poztrácel.

Tyranie totiž nemusí pokaždé vrazit do dveří v okovaných holínkách a s pistolí za pasem. Někdy přichází za bouřlivého potlesku studentstva, nadšeného pokřikování samozvaných elit a slavnostního troubení intelektuálních trubačů, kteří jsou přesvědčeni, že právě otevírají brány ráje, zatímco za jejich zády už někdo připravuje zámky na vrata budoucího kriminálu. Stačí vzpomenout na íránskou revoluci, kdy se na svržení šáha podíleli také studenti a univerzitní intelektuálové, z nichž mnozí později poznali, že Chomejního představa svobody má s jejich sny společného asi tolik co univerzitní posluchárna s výslechovou místností. Dějiny znají i tragédii německy mluvících Židů, kteří se cítili být součástí německé kultury a společnosti, ale nacistický režim jim nakonec ukázal, jakou cenu má kulturní příslušnost ve chvíli, kdy o lidském osudu rozhoduje fanatická ideologie. A právě v podobných historických katastrofách se skrývá nejjedovatější poučení pro všechny nadšené stavitele politických rájů: člověk může celý život věřit, že patří mezi vyvolené, může tleskat velkým heslům a považovat se za člena nejlepší společnosti, jenže když se politický močál promění v totalitní žumpu, nezachrání ho ani vzdělání, ani společenské postavení, ani včerejší nadšení. V Mauthausenu a dalších nacistických lágrech končily životy lidí, jejichž jediným "proviněním" byl původ přisouzený zločinným režimem. Až tak daleko může dojít politické šílenství, když se z fanatismu stane státní moc a z člověka pouhá položka v seznamu nežádoucích.

Z dnešního fejetonu neplyne žádná blesková spása, žádný zázračný recept na politickou očistu ani slavnostní pointa, při které se otevřou nebesa, zazní fanfáry a z české žumpy konečně vyplave něco jiného než další várka politických splašků. Smyslem zůstává prosté varování, že lidé se musí naučit sami organizovat, mluvit spolu a přestat čekat, až jim nějaký stranický papaláš laskavě naservíruje hotovou demokratůru na stříbrném podnose. Z politického chlíva totiž mohou s železnou pravidelností vypadávat další Plagové, Vojtěchové, Metnarové, Pražáci, Vondráci a Jourové, pokaždé s čerstvě naleštěným svědomím, slavnostním výrazem a vysvětlením, proč právě jejich poslední politická zrada představuje vrchol občanské statečnosti. Opakuji podobné varování pořád dokola a ještě mnohokrát rád pozvu každého na pokec do Kanceláře posledního rozumu, kde se dá u pořádné debaty probrat víc než při třech hodinách televizního kázání samozvaných majitelů pravdy. Chtěl jsem především ukázat mechanismy politického a společenského nátlaku, které bývají schované za vznešenými řečmi o slušnosti, demokracii a morálce. Dokud si jejich provozovatelé zachovávají alespoň poslední zbytky zábran, vypadá všechno jako uhlazená společenská hra. Jakmile ale zábrany zmizí, začne z naleštěného salonu vytékat močůvka a člověk pozná, že pod slavnostním ubrusem stojí stará dobrá kádrovácká žumpa.

Pozor proto na domovní důvěrníky a novodobé uliční výbory, které by nejraději kontrolovaly nejen politické názory, ale i to, kdo s kým mluví, komu podává ruku a zda se při pohledu na správného politika dostatečně nadšeně usmívá. Veřejnou debatu totiž neovlivňují pouze televizní obrazovky a redakční stoly. Své místo v ní mají také aktivistické skupiny, internetové štvanice a hlučné pouliční demonstrace, při nichž se z oprávněné kritiky může snadno stát společenské kádrování. Stačí pár samozvaných strážců morálky, několik ochotných udavačských povah a dostatečně hlasitý dav, aby se z politického protivníka stal terč veřejného pranýřování. A pokud vedení partaje začne vlastní personální rozhodnutí podřizovat každému výkřiku z opozičního močálu, může se jednoho krásného rána probudit v prázdném chlívku, kde zůstaly jen převrácené žlaby a cedule s nápisem "Svědomí zvítězilo". Při pohledu na některé demonstrace samozvaných chvilkařů pro nenávist si občas připadám jako před nástupem ideologické pořádkové čety, kde se místo argumentů rozdávají morální vysvědčení a každý nesouhlas vyvolává pohledy hodné dozorkyně při večerní kontrole cel. Jenže ani nejhlasitější pokřikování na návsi nedává nikomu právo rozhodovat, kdo smí mít vlastní názor a kdo musí poslušně držet hubu. Demokracie totiž není soukromý hampejz samozvaných vyvolených, v němž se vstupné platí veřejnou sebekritikou a za neposlušnost se člověk vyhazuje zadním vchodem rovnou do stoky.

Má podle vás smysl dál propichovat naleštěné mediální bubliny a šťourat do české politické žumpy? Dejte Facebroukovi lajk, sledujte, sdílejte a diskutujte! Bez vás můžu do mediálního bordelu řvát od rána do večera. S vaší pomocí ten rachot uslyší i v poslední řadě!

Facebrouk.cz a Kancelář posledního rozumu fungují bez dotací, reklamních sponzorů a politických objednávek. A tak to také zůstane!

OD 1. PROSINCE 2026 OTEVÍRÁME ČLENSKÝ KLUB KANCELÁŘE POSLEDNÍHO ROZUMU!

Za pouhých 99 Kč měsíčně, cenu dvou kafíček, získáte kompletní fejetony, exkluzivní nedělní speciály, pohled do zákulisí politických dementosaurů a přístup do soukromé diskusní skupiny. Veřejný Facebrouk samozřejmě pokračuje dál!                                                                    Podpořte nezávislou satiru, která se nebojí strkat nos do politických splašků! 

                                                                            Dobrovolně můžete přispět už nyní prostřednictvím QR kódu                                                                    Číslo účtu 323549364/0300.

Máte tip na další průser? Pište na facebrouk.redakce@gmail.com.                                                                                                                                        Veřejná diskuse pokračuje ve skupině "Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů".

Lajkujte, sdílejte, diskutujte a pomozte Facebroukovi pořádně rozvířit český politický močál!

Mstivoj Facebrouk