Proč se cpe Gumák do Ankary zuby nehty ???

Když jsem se začal hrabat v celé té taškařici v Ankaře, neudělal jsem přesně to, co dneska dělá půlka internetu. Nepodělal jsem se z první bombastické teorie, která kolem prolítla jako splašená vrána, ale stejně tak jsem ji nehodil do koše jen proto, že se o ní v hlavních zprávách cudně mlčí. Udělal jsem něco, co se dneska skoro nenosí. Uvařil jsem kafe. Sedl jsem si do křesla. Zapálil cígo. A položil si úplně obyčejnou otázku.
Co tam ten Gumák sakra vidí, že se do Ankary dere, jako kdyby tam rozdávali nesmrtelnost zdarma? Nevěřím, že je to kvůli kebabu. Nevěřím, že je to kvůli společné fotce pod modrou vlajkou NATO, kterou si pak nechá zarámovat na Hrad vedle dalších státnických momentek. A už vůbec nevěřím, že se kvůli několika hodinám na jednom summitu normálně rozjede takový cirkus. Jen se na to podívejme. Kompetenční žaloba. Ústavní soud. Politické přestřelky. Servilní, provaření komentátoři z ČT, kteří ještě nestačili dopít ranní kávu, už seděli v televizích a s výrazem proroků po apokalypse vysvětlovali národu, že je všechno naprosto normální. Internetoví berserkeři sekali virtuálními sekerami každého, kdo si dovolil položit otázku. Gaučoví válečníci zase zachraňovali západní civilizaci z pohodlí obýváku mezi druhým pivem a třetím chlebíčkem.
A uprostřed toho všeho Gumák. Tvářil se, jako kdyby bez jeho přítomnosti v Ankaře hrozilo, že se NATO rozpadne dřív, než obsluha stihne roznést první konvici překapávané kávy. Sorry, ale tohle mi prostě nevoní. Politici jsou schopní půl roku přežvykovat důchody, zdravotnictví nebo rozpadlé silnice tempem líného šneka po zimním spánku. Najednou ale kvůli několika hodinám na jednom summitu lítají po republice jak vosy kolem rozkopnutého hnízda.
A přesně v tu chvíli se ve mně probudil starej šťoural hovnivál. Ten protivnej brouk, kterej už zažil tolik politickejch báchorek, že když někdo začne tvrdit, že se vlastně vůbec nic neděje, automaticky bere do ruky klacek. Protože právě tehdy se většinou děje úplně nejvíc.
Narazil jsem na vystoupení Roberta Fica v Bardejově. Ne na jedné z těch sterilních tiskovek, kde se servilní moderátor zeptá přesně na to, co má napsané v poznámkách od tiskového oddělení. Ne před kamerami, kde presstitutky už předem vědí, co je správný názor pro dnešní den. Normálně mezi lidmi.
A tam Fico vypustil větu, která rozčeřila stojaté české mediální rybníčky víc než pytel hnoje hozený doprostřed koupaliště. Řekl, že má vážné obavy ze summitu v Ankaře . Podle jeho slov se za zavřenými dveřmi nemusí řešit jen další kolečko diplomatických úsměvů, potřásání rukou a společných fotografií, na kterých se státníci tváří jako nejlepší kamarádi, přestože by si někteří z nich nejraději navzájem hodili aktovku z okna. Ve hře podle něj může být rozsáhlý dlouhodobý program další podpory Ukrajiny. Má pravdu? Nevím. Přehání? To taky nevím. Na rozdíl od internetových berserkerů, kteří mají jasno ještě dřív, než dočtou titulek, si pořád myslím, že mezi slepou vírou a slepým odmítáním existuje ještě jedna zapomenutá disciplína. Říká se jí přemýšlení. Právě tady začíná být celá věc zatraceně zajímavá. Jestli Fico udeřil hřebík na hlavičku, pak se celý ten pražský cirkus kolem Ankary najednou jeví v úplně jiném světle. Najednou už nejde jen o Gumákovo ego. Nejde jen o spor o pravomoci. Nejde ani o to, kdo bude stát v první řadě při společném focení. Najednou člověku hlavou proběhne mnohem protivnější otázka. Co když se v Ankaře nebude rozhodovat jen o politice, ale také o penězích tak velkých, že proti nim vypadá český státní rozpočet jako prasátko na drobné?
A právě tady začíná práce Facebrouka. Ne práce televizních servilů z obrazovky. Ne práce internetových berserkerů. A už vůbec ne práce presstitutek, které mají verdikt připravený dřív, než zazní první otázka. Facebrouk totiž dělá něco úplně jiného než oni. Facebrouk vezme klacek a začne šťourat. Protože za ty roky zjistil jednu jednoduchou věc. Čím hlasitěji někdo kvičí, že pod tou hromadou sraček vůbec nic není... tím větší chuť má starej hovnivál zjistit, proč kolem páchnoucí kupy všichni chodí po špičkách.
Jenže právě tady přestává být celá ta historka z Ankary obyčejnou politickou hádkou a začíná připomínat pořádnou hospodskou rvačku, ve které všichni křičí, že se vlastně nic neděje, zatímco pře stoly létají židle. Řekněme si to po chlapsku. Co když Fico tentokrát opravdu nekopal vedle? Co když se za zavřenými dveřmi nebude řešit jen další várka tiskových prohlášení, společných fotografií a diplomatických úsměvů, které vydrží přesně do okamžiku, než zhasnou kamery? Co když se tam opravdu bude mluvit o programu, kolem kterého začnou obcházet zbrojaři, lobbisté a všichni obchodníci se strategickou bezpečností s takovým leskem v očích, jako když hospodský oznámí štamgastům pivo za polovinu?
Pak už se nebavíme o obyčejném summitu. Pak se bavíme o pořádném medvědovi.
A kolem něj už nervózně přešlapují hladové smečky, které dobře vědí, že kdo přijde první, ukrojí si největší kus. Tanky. Drony. Houfnice. Rakety. Munice. Obrněná technika. Radary. To všechno nejsou jen zbraně. To jsou také zakázky. Smlouvy. Faktury. Výrobní linky. Dividendy. A hlavně peníze, ze kterých se některým lidem začnou oči lesknout víc než oči rybářů při výlovu kaprů .
A právě tady přestává být zajímavá samotná Ankara. Zajímavé začíná být všechno kolem ní. Najednou už Gumák nepůsobí jen jako prezident, který se nemůže dočkat další společné fotografie mezi světovými státníky. Najednou si člověk položí mnohem nepříjemnější otázku.
Co když se tam opravdu bude porcovat medvěd tak veliký, že jeho maso vystačí evropským zbrojovkám na dlouhé roky? Nevím. Ale stejně tak nevím, proč bych měl bez přemýšlení spolknout každé ujišťování, že jde výhradně o vznešené ideály, zatímco kolem stolu poletují částky s tolika nulami, že by je průměrný člověk počítal až do důchodu. A teď pozor. Než se zase ozvou provaření komentátoři z ČT, presstitutky, internetoví berserkeři a gaučoví válečníci s připravenými přednáškami o jediné správné pravdě, sluší se říct i druhou polovinu příběhu. Veřejně neznáme pravidla žádného takového programu. Nevíme, jak by fungoval. Nevíme, kdo by o zakázkách rozhodoval. Nevíme ani, jestli vůbec vznikne. To je prostě fakt.
Jenže stejně poctivé je připomenout ještě jednu věc. Kdykoliv se někde začne rozhodovat o veřejných penězích v hodnotě desítek miliard eur, začnou se jako na povel objevovat lidé, kteří náhle objeví hlubokou lásku k historické odpovědnosti, evropským hodnotám, civilizačnímu poslání a všem těm krásným slovům, která znějí nádherně... zvlášť když je pronáší někdo stojící vedle otevřeného trezoru. A právě proto se ptám znovu.
Čím déle nad tím přemýšlím, tím míň mi to celé smrdí státnickou odpovědností a tím víc obyčejnou lidskou urputností. Gumák se do Ankary necpe dveřmi. On se tam dere oknem, komínem, větrací šachtou i kanalizací. A to už ve mně probouzí starého protivného hovnivála. Proč je pro Gumáka tak strašně důležité procpat se do čela české delegace? Kvůli jedné společné fotografii? Kvůli potřesení rukou s Trumpem, kterého nazval "odpudivou bytostí "a vyjádřil naději, že mu nikdy nebude muset podat ruku, nebo člověka, který "poškodil NATO víc než Putin"? Kvůli možnosti pronést několik naučených vět před kamerami? Tomu nevěřím ani za mák. Ani mozkový gigant Gumák s jeho olbřímím IQ 107 přece nerozpoutá ústavní válku, neobrátí politickou scénu vzhůru nohama a nenechá rozhodovat Ústavní soud kvůli pár minutám před objektivy fotografů. Taková bitva se vede jen tehdy, když je ve hře něco, co má mnohem větší cenu než jedna fotografie, jedno potřesení rukou nebo několik televizních záběrů. Právě proto mi ta Ankara pořád vrtá hlavou.
A právě tady začínám být zatraceně zvědavý.
Co je v Ankaře tak důležitého, že se tam Gumák cpe mermomocí jako poslední cestující do záchranného člunu na Titaniku? Co tam chce získat? Co tam chce ovlivnit? A proč je pro něj tak zásadní stát právě v čele delegace? Možná na to existuje úplně nevinné vysvětlení. A možná také ne. Jenže dokud na tyhle otázky nikdo srozumitelně neodpoví, bude tenhle příběh smrdět víc než týden zapomenutá popelnice za rybárnou.
Nebo se za oponou hraje partie, ve které mohou mít budoucí zakázky větší váhu než všechny slavnostní projevy a společné fotografie dohromady? Nevím. Ale jednu věc jsem za ty roky pochopil. Když politici začnou s kamennou tváří opakovat, že o peníze vůbec nejde, bývá ten nejlepší okamžik podívat se, kdo už si potichu připravuje kapsy.
A právě tady se ve mně definitivně probudil starej šťouravej hovnivál. Ten protivnej brouk ve mně, už slyšel tolik politických keců o čistých úmyslech, až z nich dostal alergii. Historie mě naučila jednu jednoduchou věc. Když se někde začnou válet miliardy, netrvá dlouho a začnou se kolem nich slétat lobbisté, poradci, obchodníci se svědomím i všichni ti nenápadní šíbři, kteří se jinak tváří jako skromní služebníci veřejného zájmu. Čím hlasitěji se začne mluvit o historické odpovědnosti, evropských hodnotách a obraně civilizace, tím větší chuť mám podívat se, kdo už si potichu připravuje faktury.
Položme si jednoduchou otázku. Byla to opravdu jen hádka o výklad Ústavy? Nebo jsme sledovali něco mnohem většího? Protože přiznejme si to. Kvůli jediné zahraniční cestě se v téhle zemi už dlouho nerozjel takový cirkus. Kompetenční žaloba. Brutálně rychlé rozhodování. Politici pobíhající po televizích jak kuřata bez hlavy. Servilní komentátoři z ČT, svrašťující čela tak usilovně, až člověk čekal, kdy jim praskne obočí. Hradní hadí klubko mizící za dveřmi rychleji než číšník, když přijde řeč na placení. Tohle všechno kvůli několika hodinám v Ankaře? To mi připadá asi stejně uvěřitelné, jako že vlci přešli na veganství a krokodýl, kterého Gumák přepral v Austrálii pláče dojetím.
Jestliže by se totiž za zavřenými dveřmi skutečně jednalo o programu za desítky miliard eur ročně, začíná celé to divadlo vypadat jinak. Najednou už nejde o prestiž. Nejde o fotografie. Nejde ani o diplomatickou etiketu. Najednou může jít o místo u stolu, kde se budou rozdělovat zakázky, ze kterých se leckomu rozsvítí oči jasněji než dítěti pod vánočním stromkem.
A právě tady se starý hovnivál začne ptát. Komu by taková partie nejvíc prospívala? Kdo by měl největší důvod být u toho? A proč kolem jediné cesty vznikla taková nervozita, jakou jsme u obyčejné zahraniční návštěvy ještě neviděli? Nevím. Ale vím jedno. Když politici začnou s kamennou tváří tvrdit, že o peníze vůbec nejde, bývá ten nejlepší okamžik podívat se, kdo už si potichu přitahuje židli ke stolu.
A právě tady se dostáváme k bodu, kde už přestává jít jen o Ankaru. Přestává jít dokonce i o samotného Gumáka. Ve skutečnosti jde o něco mnohem důležitějšího. O důvěru občanů ve stát. Protože stát může přežít špatnou vládu. Přežije i Gumáka. Dokonce přežije i několik mimořádně talentovaných politických diletantů, kteří si pletou řízení republiky s firemním teambuildingem. Co ale každý demokratický stát jen těžko přežívá bez následků, je okamžik, kdy občané přestanou věřit, že se rozhoduje podle pravidel. Právě proto bude Ankara mnohem důležitější než jen další položkou v diplomatickém kalendáři. Může se stát lakmusovým papírkem české zahraniční politiky. Pokud se tam skutečně bude rozhodovat o dlouhodobých finančních a vojenských závazcích, pak Česká republika nebude potřebovat další tiskové mluvčí, další profesionální uklidňovače veřejnosti ani další televizní moralisty vysvětlující občanům, že ničemu nerozumějí.
Bude potřebovat jediné. Jasný postoj. Protože stát nemůže současně vysílat do světa dvě protichůdné zprávy.
Nemůže mít premiéra, který bude mluvit jedním jazykem, a prezidenta, který bude vysílat úplně jiný signál. Taková zahraniční politika připomíná autobus, ve kterém se dva řidiči současně přetahují o volant, zatímco cestující jen tiše doufají, že první zatáčka nebude zároveň poslední. A přesně tak může Česká republika působit i navenek. Ne jako sebevědomý partner. Ale jako stát, který se hádá sám se sebou ještě dřív, než otevře dveře jednacího sálu. Po summitu proto nebude nejdůležitější společná fotografie. Ani počet potřesených rukou. Ani to, kdo seděl v první řadě.
Nejdůležitější bude něco úplně jiného. Budou občané vědět, o čem se skutečně jednalo? Budou znát případné závazky? Budou vědět, jaké důsledky mohou mít pro Českou republiku? Nebo se opět dozví jen pečlivě naleštěnou tiskovou zprávu, ve které bude třikrát zmíněna solidarita, pětkrát bezpečnost, sedmkrát odpovědnost a ani jednou to podstatné?
Právě tady totiž začíná práce Facebrouka. Ne tupě věřit. Ne odsuzovat. Ale ptát se tak dlouho, dokud někdo nezačne odpovídat. Protože tam, kde se rozhoduje o desítkách miliard eur, nestačí občanům vyprávět pohádky o vyšším dobru a evropských hodnotách. Tam už je potřeba ukázat karty na stůl.
A jestli se někdo začne rozčilovat, že se občané příliš vyptávají, měl by si připomenout jednu nepříjemnou pravdu. Veřejné peníze totiž nepatří politikům. Nejsou ani Gumákovým majetkem. Nepatří ani lobbistům, poradcům, zbrojařům nebo jejich mediálním roztleskávačkám, kteří při každé nepříjemné otázce dostávají kopřivku. Patří občanům. A občané mají plné právo vědět, co se jejich jménem podepisuje, o čem se jedná a kdo z toho nakonec bude mít největší prospěch. Možná se nakonec ukáže, že všechny dnešní obavy byly zbytečné. Možná se ukáže, že Ankara byla opravdu jen obyčejným summitem. Pokud ano, bude to dobře. Jenže stejně dobře může platit staré české přísloví, které politici z duše nenávidí.
"Kdo se bojí otázek, většinou se nebojí bezdůvodně".
A právě proto bude Facebrouk dál dělat to, co umí nejlíp ze všeho. Bude dál šťourat klackem do hromad politického sajrajtu.
Protože historie české politiky už nesčetněkrát ukázala, že čím hlasitěji se z některé hromady ozývá: "Tady se vůbec nic neděje!", tím větší bývá pravděpodobnost, že pod ní něco velmi usilovně kope nohama.
Epilog aneb proč se vyplatí štourat do hromady politických sraček
Víte, co mě na celé téhle grotesce okolo Ankary fascinuje úplně nejvíc? Ne Gumák. Ne Fico. Dokonce ani všechny ty televizní presstitutky, které se s vážnou tváří tváří, že přesně vědí, co se stane dřív, než se to vůbec stane. Ne. Nejvíc mě fascinuje něco úplně jiného. Jak neuvěřitelně rychle se v české politice mění význam slov. Když občan položí nepříjemnou otázku, je okamžitě označen za šiřitele poplašných zpráv. Když tutéž otázku položí vládní politik, je prý populista. Když ji položí slovenský premiér, je to údajně proruská propaganda. Ale když se po několika měsících ukáže, že ta otázka vůbec nebyla hloupá, nastane mezi presstitutkami podivné ticho. Takové to hřbitovní ticho, ve kterém najednou nikdo neví, kdo ještě včera křičel nejhlasitěji. Proto Facebrouk nikdy nezačíná odpověďmi. Začíná otázkami. Protože odpovědi politiků mají životnost jarního sněhu, zatímco dobře položená otázka dokáže strašit celé roky. Možná se jednou ukáže, že Ankara byla skutečně jen běžným summitem. Možná se ukáže, že všechny dnešní obavy byly přehnané. Výborně.
Pak budu první, kdo to bez problémů přizná. Ale stejně tak se může ukázat, že některé dnešní otázky byly zatraceně na místě. Právě proto má smysl je pokládat dřív, než se zavřou dveře jednacích sálů, ne až ve chvíli, kdy jsou podpisy dávno na papíře a miliardy dávno na cestě. Politici totiž mají jednu pozoruhodnou vlastnost. Když se všechno povede, vystupují před kamery jako zachránci civilizace. Když se něco pokazí, začnou hledat viníka s takovým nasazením, že by je člověk nejraději zaměstnal jako lovecké psy. Jen sami sebe hledají překvapivě zřídka.
A tak si dovolím na závěr jednu starou facebroukovskou radu. Nevěřte automaticky mně. Nevěřte automaticky ani politikům. Nevěřte televizním presstitutkám, kazatelům demokracie, profesionálním moralistům ani internetovým prorokům, kteří mají na všechno odpověď dřív, než padne první otázka. Čtěte. Porovnávejte. Ptejte se. A hlavně si nenechte namluvit, že občan má ve správně fungující demokracii jen dvě povinnosti. Jednou za čtyři roky vhodit lístek do urny a další čtyři roky poslušně mlčet. Demokracie by neměla být divadelní představení, ve kterém občané sedí v hledišti, politici pobíhají po jevišti a novináři rozdávají programy. Demokracie musí být neustálá kontrola těch, kteří právě drží moc. A právě proto bude Facebrouk dál dělat to, co některým lidem leze na nervy úplně nejvíc. Bude dál šťourat do politických hromad hnoje. Protože pod nimi občas není vůbec nic. Ale občas se z nich vyhrabe něco, co by jinak zůstalo navždy zahrabané.
A přesně kvůli těm několika případům stojí za to mít občas od hnoje špinavé ruce.
Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.
Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebouk.cz
Diskuse k tomuto
článku probíhá ve skupině: Facebrouk – Archiv
absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k
debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/
Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem. Číslo účtu: 323549364/0300
Děkuji za přízeň, podporu a sdílení. Mstivoj Facebrouk
