Proč je Gumák nebezpečný pro národ

Nejhorší na Gumákovi totiž není to, že se rád poslouchá, ani to, že se při každé příležitosti tváří jako poslední maják civilizace uprostřed oceánu barbarů, přestože občas připomíná spíš nafouknutého vrchního domovníka, který dostal do ruky píšťalku a od té chvíle je přesvědčený, že řídí světové dějiny. Nejhorší je, že kolem sebe dokázal soustředit celý ten podivný cirkus profesionálních poradců, armáda inkvizitorů kolonek , ideologických dozorců správného myšlení, mediálních presstitutek, servilních komentátorů a věčných členů komisí, kteří se mezi ministerstvy, kancelářemi, radami, výbory a nejrůznějšími institucemi přelévají jako stará voda v plesnivém akváriu, kde už dávno chcípla poslední rybička zdravého rozumu, ale oni dál nadšeně měří kvalitu vody podle tabulek, které si sami napsali. Obyčejný člověk zatím ráno vstane, v zimě oškrábe zamrzlé auto, odmaká deset hodin, večer zaplatí hypotéku, elektřinu, plyn, dětem obědy, zakousne rohlík se salámem a přemýšlí, jestli mu po výplatě zůstane alespoň vzít děcka na víkendový výlet, zatímco v tom Gumákově vesmíru se celé dny pořádají strategické kulaté stoly o strategii strategických kulatých stolů, vznikají akční plány na tvorbu dalších akčních plánů, koordinátoři koordinují koordinátory, analytici analyzují analýzy analytiků a odborností se ohánějí stejně přesvědčivě jako pouťový léčitel diplomem právě vytaženým z tiskárny. A uprostřed toho všeho dřepí Gumák s výrazem uraženého pavlačového císaře, kterému někdo sebral plechový kyblík a on je přesvědčený, že právě padla celá římská říše, takže začne rozdávat morální lekce všem okolo, přestože jeho vlastní zásady jsou pružnější než použitá guma od armádních trenclí po třiceti letech služby. Když se něco povede, nastaví hruď jako kohout na hnojišti, který právě objevil, že slunce každé ráno vychází jen kvůli němu, ale jakmile přijde průšvih, najednou se kolem něj vyrojí houf poradců, tiskových mluvčích, expertů a vysvětlovačů, kteří s kamennou tváří začnou občanům dokazovat, že vlastně žádný průšvih neexistuje, případně že za něj může opozice, minulá vláda, klimatická změna, sociální sítě nebo špatně natočená planeta. A právě tady začíná být Gumák opravdu nebezpečný, protože už dávno nejde jen o jednoho člověka s egem nafouknutým jako kolikou postižená kobyla zapomenutá na dešti, ale o chodící symbol celé té přezrálé vrstvy politických kariéristů, kteří se drží funkcí jako ožrala posledního půllitru deset minut před zavíračkou, páteř mají ohebnější než použitou gumu od armádních trenclí a morálku natahují podle okamžité potřeby asi tak ochotně, jako hospodský dolévá vodu do sudu těsně před kontrolou. Jeho odvaha končí přesně tam, kde začíná sebemenší riziko pro vlastní pohodlí, zato sebevědomí roste rychleji než plíseň na zapomenutém salámu za kredencí, a největším životním výkonem se nakonec stalo přesvědčit sám sebe, že bez něj by se republika sesypala jako domeček z karet po průvanu. Jenže obyčejní lidé už dávno vidí úplně jiný obrázek. Čím déle tenhle nafouknutý orchestr dirigoval z Hradu své morální koncerty, tím víc začal stát připomínat putyku po celonoční rvačce, kde jsou rozkopané židle, poblitá podlaha, výčepák počítá škody a jediný člověk, který pořád tvrdí, že je všechno v naprostém pořádku, je ten, kdo tu hospodu před chvílí vlastní rukou zdemoloval.

Zelený mozek Gumáka nelze z člověka vymýt ani po čtyřiceti letech, stejně jako se z hospodského ubrusu ve čtvrté cenové nesmyjí fleky od guláše, a Gumák je toho živoucím důkazem. Celý život prožil v prostředí, kde se samostatné přemýšlení často považovalo skoro za kázeňský přestupek, rozkaz měl větší váhu než zdravý rozum a debata končila ve chvíli, kdy někdo s vyšší hodností otevřel pusu, i kdyby z ní vypadla taková kravina, že by se nad ní zarazila i koza přivázaná u okresního JZD. Není proto divu, že když dnes narazí na politický problém, jeho první instinkt nepřipomíná státníka, ale rotmistra z kasáren v Prostějově, kterému se na buzeráku rozutekla četa zbrojnošů. Nejraději by zatroubil povel, dupnul si jako domovní důvěrník na pavlači, který právě objevil nedopalky u popelnic, a čekal, že všichni okamžitě srazí podpatky, vypnou hrudník, zatnou půlky a budou poslušně skákat podle jeho píšťalky jako parta cvičených tuleňů čekajících na kýbl plesnivých sleďů. Jenže demokracie není kasárna, vláda není velitelský štáb a občané nejsou bažanti na ranním nástupu, přesto se Gumák tváří, jako kdyby celou republiku stačilo seřvat do dvojstupu a všechno se samo vyřešilo.

A právě tady začíná celé to tragikomické divadlo připomínající hospodu těsně před zavíračkou, kde nejhlasitější notor po osmém rumu rozdává životní moudra, přestože si před chvílí spletl pisoár s věšákem na kabáty. Gumák totiž na stát nehledí jako na živý organismus složený z milionů lidí s vlastními starostmi, rodinami, podnikáním, hypotékami a nervy nadranc z každé další složenky, ale jako na tabuli posetou barevnými magnetky, které stačí přeskládat podle organizačního schématu. Občan se v jeho očích mění v inventární číslo, podnikatel v kolonku excelové tabulky a rodina v administrativní položku, kterou lze přesunout zleva doprava stejně snadno jako šanon v kanceláři krajského vojenského velitelství. Empatie mu je vzdálená asi jako vegetariánský bufet mysliveckému plesu a cit pro obyčejný civilní život připomíná snahu tanku zaparkovat mezi regály v samoobsluze. Když pak začne mluvit o hodnotách, demokracii a svobodě, působí to asi stejně přesvědčivě jako kdyby školení o střídmosti vedl štamgast, kterého už třicet let nosí domů dva kamarádi, nebo kdyby se mravnosti ujal vekslák z pražské pavlače, který ještě cestou na schůzi stihl třikrát okrást vlastní peněženku. Při pohledu na tuhle grotesku si říkám, jestli v čele republiky opravdu sedí prezident demokratického státu, nebo jen přestárlý lampasák v záloze, který dosud nepochopil, že občané nejsou mužstvo na rozcvičce, ale lidé, kterým už dávno dochází trpělivost s těmi, kdo jim z Prahy neustále velí, jak mají správně žít.

Když dnes někdo začne vyprávět pohádku o Gumákově "mladické chybě", vždycky si vzpomenu na opilce ze čtvrté cenové, který po desátém pivu tvrdí, že vlastně nikdy nepil, jenom ochutnával. Tohle totiž není žádný nešťastný brigádník, co zabloudil na stranickou schůzi, protože hledal záchod. Tohle je člověk, který si budoval kariéru v samotném srdci systému, jenž měl poslušnost radši než pravdu a oddanost straně považoval za nejvyšší životní ctnost. Zatímco jiní podepisovali papíry se skřípěním zubů, aby nepřišli o práci, on stoupal vzhůru jako dobře namazaný výtah v budově ÚV, připravovaný pro elitní vojenské zpravodajství, tedy pro službu režimu, který měl Západ na seznamu nepřátel stejně pevně jako hospodský svého věčného dlužníka na seznamu štamgastů. Jenže pak přišel listopad, rudá kulisa spadla na zem s rachotem staré skříně prožrané červotočem a náš Gumák předvedl číslo, za které by se nemusel stydět ani kouzelník na pouti. Rudá hvězda zmizela rychleji než tlačenka z pultu při zlevnění, na klopu se připnula jiná placka, ze včerejšího bojovníka proti západnímu imperialismu se stal přes noc zapálený obhájce západních hodnot a člověk měl skoro chuť věřit, že se mu při převlékání kabátu protočila zeměkoule opačným směrem.

A právě ohebnost jeho páteře je na celé věci snad nejděsivější, protože některým lidem se ohne páteř jednou za život, když je semele nouze, ale Gumák ji skládá a rozkládá s lehkostí zahradní skládací židle, kterou hospodský vytáhne před putyku, když přijde víc štamgastů. Kam foukne politický vítr, tam se nakloní, kde se objeví moc, tam se usadí jako holub na čerstvě natřené soše, a ještě se tváří, že právě on představuje morální kompas národa. Marně pak hledám, kde vlastně končí přesvědčení a začíná kariéra, protože u Gumáka to připomíná použito šprcku, která už dávno ztratila pružnost, ale pořád se statečně tváří, že všechno drží pohromadě. Jeho hodnoty působí asi tak pevně jako papundeklová kulisa na okresní pouti před první letní bouřkou, jeho zásady se přelévají podle potřeby rychleji než pivo z půllitru do záchodu při policejní kontrole zavírací doby a jeho loajalita připomíná toulavého kocoura z pražské pavlače, který se každé ráno lísá k tomu sousedovi, u něhož právě cítí nejtučnější kus bůčku. Pořád se ještě najde dost lidí, kteří v tomhle politickém přeborníkovi v převlékání kabátů vidí symbol pevných charakterů, přestože působí spíš jako figurína z výlohy v bazaru, které stačí navléknout jinou uniformu, připnout jiný odznak, vyměnit kulisy a ona bude se stejným kamenným výrazem sloužit komukoli, kdo zrovna sedí na vrcholu pyramidy a rozdává funkce, prebendy a pozvánky ke správnému stolu.

Nejvíc mě ale fascinuje legenda o Gumákově údajné rozvaze, kterou jeho obdivovatelé opakují s nábožným výrazem tak vytrvale, až člověk získá pocit, že kdyby dvě hodiny neřekl ani slovo, budou to vydávat za zenovou meditaci nad osudem lidstva. Přitom ono slavné "klidné vystupování" často připomíná spíš výraz kapra čekajícího ve vaně na Štědrý den než hlubokou státnickou moudrost. Když dostane otázku, která mu neprošla přes síto dvaceti poradců, tří tiskových mluvčích a dvou mediálních kouzelníků, nastane ticho husté jako guláš z bufetu na autobusovém nádraží, ve kterém by se ztratila i lopata. Skoro slyším,jak mu v hlavě s vržou a přeskakují kolečka, jako starý výtah ve starém paneláku na pražském sídlišti, který už třicet let jezdí jen díky tomu, že se nad ním slitoval patron všech údržbářů. V očích se objeví pohled školáka, kterého učitel nečekaně vyvolal z poslední lavice, a mozek začne zoufale přehrabovat skladiště univerzálních frází o hodnotách, odpovědnosti, jednotě, pevném ukotvení a dalších slovních konzervách, které se ohřívají při každé příležitosti stejně často jako párky v hospodě, kde se olej měnil naposledy při federaci.

Jeho projevy mají zvláštní schopnost zaplnit deset minut vysílacího času, aniž by po nich člověku v hlavě zůstalo cokoli jiného než pocit, že právě absolvoval školení o správném skladování kancelářských sponek. Slova se valí jedno za druhým jako šedivá omítka padající ze stropu starého kulturáku, všechno je uhlazené, opatrné, naleštěné a dokonale sterilní, jenže obsah chybí stejně spolehlivě jako pivo v lednici po návštěvě tchána. Když to celé člověk oloupe od naleštěného PR, slavnostních fanfár, profesionálně naaranžovaných fotografií a televizních záběrů, na kterých se Gumák tváří důležitěji než domovník s novým svazkem klíčů, zůstane postava, která působí spíš jako figurína z armádního výkladu než prezident země, kde se lidé hádají, podnikají, platí daně, nadávají na drahotu a čekají, že hlava státu bude občas umět říct něco vlastního. Jenže místo toho poslouchají nekonečný proud slovní vaty, která má asi tolik chuti jako rohlík zapomenutý týden na parapetu. Tak si nakonec říkám, že největším výkonem Gumákova prezidenství není nějaká velká státnická myšlenka, ale schopnost proměnit každé veřejné vystoupení v uspávací prostředek tak účinný, že by ho mohli předepisovat místo prášků na spaní. Rozkaz zněl zřejmě opravdu jasně. Na Hradě bude klid. Takový klid, že vedle něj působí i čekárna u zubaře jako rozpustilý večírek a hřbitov o Dušičkách jako rockový festival.

Právě proto nepovažuji Gumáka za nebezpečného kvůli tomu, co říká. Nebezpečný je hlavně tím, co představuje. Je symbolem celé té přezrálé líhně politických chameleonů, kteří se naučili přežít každý režim, každou ideologii i každého nového pána, pokud jim u toho zůstane služební limuzína, teplá kancelář, ochranka, sekretářka, tučný plat a pocit, že bez jejich vznešené existence by se republika sesypala jako kadibudka po jarní povodni. Lidé přicházejí a odcházejí, vlády padají, strany se rozpadají a volební billboardy končí ve sběru, ale tihle profesionální kariérní švábi, kteří by bez mrknutí tykadlem přežili i atomový výbuch, se vždycky zázračně vynoří na té správné straně barikády ještě dřív, než si sedne radioaktivní prach. Stačí vyměnit odznak, přebarvit prapor, naučit se novou sadu správných hesel a se stejnou kamennou tváří začnou zase poučovat národ o morálce, demokracii a hodnotách, jako kdyby se jim minulých čtyřicet let nějakým nedopatřením vykouřilo z hlavy spolu s cigaretovým kouřem z papalášských salonků.

A zatímco oni pořádají další konference o hodnotách, zakládají nové pracovní skupiny, svolávají kulaté stoly o kulatých stolech a vydávají další manuály o správném způsobu života, obyčejný člověk ráno vstane, jde do práce, zaplatí státu polovinu toho, co vydělá, a večer přemýšlí, jestli mu po všech těch daních, odvodech, poplatcích a geniálních nápadech těchhle zachránců demokracie zůstane alespoň na obyčejný život.

A právě proto si myslím, že největším problémem není jeden Gumák. Ten jednou odejde. Stejně jako odešli jiní před ním. Skutečný problém je armáda kariéristů, inkvizitorů kolonek, profesionálních poradců, mediálních presstitutek a servilních komentátorů, kteří mu celou dobu přikyvují jako plastoví psi za zadním sklem staré škodovky. Protože dokud bude existovat poptávka po lidech, kteří místo vlastního názoru raději poslušně salutují tomu, kdo zrovna sedí na trůnu, budou se Gumákové rodit znovu a znovu.

A já? Já jsem jen obyčejný Facebrouk. Sedím ve své Kanceláři posledního rozumu, koukám na tuhle nekonečnou grotesku a občas si říkám, že kdyby Franz Kafka napsal román o dnešní české politice, nakonec by ho zahodil do kamen se slovy, že něco tak absurdního by mu stejně nikdo neuvěřil.

Jenže my v tom románu bohužel nežijeme jako čtenáři.                                                                                                                                                          My jsme jeho hlavní postavy.                                                                                                                                                                                                        A účet za každé další dějství, jako vždycky, zaplatíme my všichni.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                  Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                        redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                            Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk