Presstitutky vs politici

Kdo komu smí zabouchnout vrata před čumákem?                                                                                                                                                             Vítejte v pražské politické bažině, kde se politici a presstitutky navzájem kopou do holení pod stolem, zatímco nad stolem předstírají noblesu, demokracii a úctu k veřejnosti. Ve skutečnosti připomíná celá estráda čtvrtou cenovou po zavíračce, kdy už došlo pivo, došly argumenty a zbývá jen řev, uražená ješitnost a hledání hajzlu, který ještě není ucpaný. Právě v podobném močálu se krásně ukazuje, kde ještě může ministr bouchnout pěstí do stolu a říct "s vámi se nebavím" a kde už začíná povinnost eráru chovat se podle pravidel, i kdyby se mu při jejich dodržování kroutily palce u nohou.

Politická bažina a novinářská žumpa spolu samozřejmě nemusí chlastat u jednoho stolu, objímat se nad talířem utopenců, ani si po půlnoci vzájemně šeptat, jak jsou pro demokracii nepostradatelní. Politik může považovat konkrétní novinářský chlív za zaujatý, nespravedlivý, protivný nebo za nekorektní bandu presstitutek, jejichž otázky mu lezou krkem víc než teplý patok z výčepu na konci směny. Může jejich bláboly poslat do háje, odmítnout rozhovor, nezvednout telefon a neprozradit jim ani hovno o tom, co měl ráno k snídani. Demokracie totiž není seznamka, kde má každá presstitutka automaticky nárok na rande s ministrem, pusinku na čelo a exkluzivní rozhovor jako dezert.

Jenže bažinná sranda skončila ve chvíli, kdy z močálu vylezl nasraný politik a začal úřadovat vybavený razítkem, pravomocí a klíči od erární žumpy. Průser pro Deník Nenávist ve stylu "serete mě, nebavím se s vámi" nádherně vybublal při rvačce Ministerstva zahraničních věcí s presstitutkou ZBISslavou Pokornou, které byla koncem července zatržena akreditace na tiskovku o Českých centrech, protože se podle ministerstva hodlala místo předepsaného tématu brodit v úplně jiném politickém močálu. Ministerstvo jí s ledovým klidem vzkázalo, že tiskovka pro "alternativní žumpy a konspirační blogísky" proběhne jindy, z čehož další presstitutky okamžitě začaly šlehat mediální bahno a líčit ministerstvo jako bažinného drába, který sestavuje pravidla podle toho, která mediální ropucha vrchnosti právě smrdí a která jí naopak příjemně kváká do ouška. Ministr Petr Macinka pak vylezl na břeh politického močálu, oklepal z holínek mediální bahno a celou selekci veřejně obhájil s grácií politika, který právě zjistil, že když hodíte kamenem do novinářské žumpy, nestříkne bahno jen na jednu presstitutku, ale začne kvákat celý rybník.

Nebyl to žádný ojedinělý zkrat ani náhlé uklouznutí na ministerském hovně, ale repríza ohraného pouťového představení, které už jednou objelo celý pražský močál. Deník Nenávist dostal padáka už 27. ledna 2026, kdy Macinkovo Ministerstvo zahraničních věcí nepustilo na mimořádnou tiskovou konferenci v Černínském paláci ZBISslavu Pokornou, následně odpálkovalo i náhradního novináře a za dveřmi skončil rovněž fotograf Gabriel Kuchta, kterému bylo sděleno, že jde o "rozhodnutí pana ministra". Macinka tehdy po kolena v ministerském bahně válčil s Gumákem a později vysvětloval vyhazov z mediálního rybníčku mimo jiné trestním oznámením Motoristů na ZBISslavu a editora Michaela Švece, načež se z novinářské stoky ozval takový hysterický jekot deseti vrchních redakčních šašků, až se v Černínském paláci musely třást kliky od hajzlů, a ministr nakonec slíbil, že úřad nebude přístup médií na tiskové konference omezovat. Červencové repete s Českými centry proto nebylo žádnou premiérou ani organizačním šlápnutím do bažinného lejna, ale druhým kolem stejného zápasu Macinka versus Deník Nenávist, při němž stačilo znovu hrábnout klackem do mediální žumpy a bahno vystříklo až na strop Černínského paláce. Celá půtka jedné presstitutky s jedním ministrem však pořád není hlavním hovnem plovoucím uprostřed rybníka, protože mnohem zajímavější otázka zůstane smrdět nad politickým močálem i po příštím střídání stráží u erárních koryt: smějí presstitutky požadující vstup na tematickou tiskovou konferenci ignorovat její předem stanovené zaměření, přibrodit si tam s vlastní agendou a následně spustit sirény o útoku na svobodu médií, když je pořadatel pošle lovit jejich oblíbené bahno do jiné části politické žumpy?

Před rokem se v poslanecké bažině odehrála nápadně podobná komedie, jen kulisy smrděly jiným politickým sajrajtem. Předseda poslaneckého klubu tehdy vládní ODS, poslanec od narození, Mareček Benda vyzval partajní poskoky, aby Deník Nenávist hodili přes palubu, přestali mu sypat informační zobání a nechali redakční ropuchy kvákat někde u výpusti. Do éteru vypustil památnou bažinnou perlu, že zkrátka existují média, se kterými se mluvit nebude, protože mu lezlo krkem, jak novinářské krysy rozhrabávaly bitcoinovou žumpu kolem ministerstva spravedlnosti a Evičky Tričko. Demokratický močál tehdy dostal nádhernou novou disciplínu: svobodná média jsou posvátná, dokud nešťourají klackem v našem hovně, protože jakmile začnou obracet kameny kolem správného partajního koryta, svoboda tisku může na chvíli odplavat kanalizací. A světe div se, žádné mohutné dunění bubnů na obranu demokratického tisku se nekonalo, žádná mediální apokalypsa nerozervala pražskou stoku vejpůl a presstitutky, které dnes kvůli Macinkovi kvákají, jako kdyby jim někdo vypustil celý rybník, tehdy držely huby tak vzorně, až bylo z mediální žumpy slyšet jen tiché bublání.

Podobné chování si zaslouží leda plivanec do odporné politické tlamy celoživotního nemakčenka Marečka Bendy, protože vládní papaláši by měli unést i nejjedovatější mediální flusance, šťourání klackem pod pokličkou vlastního chlíva a otázky smrdící víc než výpusť pražského močálu po třiceti letech bez údržby. Uražené práskání dveřmi před nepříjemnými presstitutkami totiž nevypadá jako majestát demokratické moci, ale jako když se bahenní králík nasere, protože mu někdo sáhl do koryta a pod senem objevil hromádku, kterou veřejnost rozhodně najít neměla. Jenže mezi Bendovým partajním trucováním a Macinkovým ministerským vyhazovem podle klasicky křivého výkladu presstitutek údajně zeje propast hluboká jako hlavní sběrná jímka české politiky: partajní buňka prý není státní úřad, poslanecký křikloun není ministerstvo a stranické "s vámi se nebavíme" údajně nemá nic společného se situací, kdy státní maštal rozhoduje, koho pustí k oficiálním informacím a koho nechá po kolena v bahně před vraty. Politická partaj si podle stejné mediální močálové logiky může ve vlastním chlívě trucovat, kvákat a vybírat, komu z novinářského rybníka zvedne telefon, zatímco státní úřad už má být posvátným veřejným napajedlem, kam musí dostat čumák každá presstitutka bez ohledu na pravidla konkrétní tiskové konference. Jakmile se podobný metr vytáhne z mediální žumpy, začne podivně smrdět otázka, zda presstitutkám skutečně vadí princip selekce, nebo hlavně skutečnost, že tentokrát někdo zabouchl vrata právě před jejich vlastním rybníkem.

Právě proto podle mediálních strážců bažinné morálky nelze Bendovo partajní trucování a současné manýry ministerstva naházet do jednoho pytle a odvézt společným fekálním vozem do pražské žumpy. Oba případy sice páchnou stejným sporem politiků s presstitutkami, jenže novinářská žumpa nám vysvětluje, že pouze v jednom státní moc přímo rozhoduje, koho pustí na oficiální plac a koho kopne do prdele, přičemž právě zde má údajně ležet principiální rozdíl důležitější než všechny nasrané ksichty aktérů dohromady. Veřejná instituce samozřejmě nemusí pustit do sálu každého pobudu, který si doma vytiskne kartičku PRESS, pověsí si na krk foťák a přiběhne z ulice lovit politická hovna, protože kapacitní, organizační nebo bezpečnostní síto je naprosto legitimní; pravidla však mají platit stejně pro všechny a nemají se podle mediálního výkladu proměnit v klacek na nepohodlné držky. Jádrem celého smradu proto není otázka, zda ministerstvo vůbec smí někoho nechat před vraty, ale podle jakého klíče rozhoduje, komu otevře stavidla a koho nechá čvachtat venku v příkopu. Vysvětlení červencového incidentu pak poslalo celou frašku ještě o patro hlouběji do bažiny, protože Petr Macinka před presstitutkami oznámil, že v rámci "podpory názorové rozmanitosti" uspořádá zvláštní tiskovku pro alternativní média a konspirační blogy, kam přizve také Deník Nenávist, čímž do novinářské žumpy hodil takovou petardu, že začaly kvákat i ropuchy, které do té chvíle jen tiše seděly na břehu.

Tady už dávno nejde o osobní nasranost jednoho ministra na jednu nekorektní presstitutku ZBISslavu ani o další epizodu nekonečného seriálu, kdo komu v pražském močálu šlápl na kuří oko a kdo za odměnu dostane lopatou bahna přes držku. Z kalné vody totiž vyplouvá mnohem zásadnější otázka, kterou presstitutky raději obskakují obloukem: má státní aparát právo zavřít vrata médiu, které získá akreditaci na tiskovou konferenci s předem stanoveným tématem a následně se rozhodne pravidla hodit do žumpy, vytáhnout vlastní agendu a rozjet před mikrofony úplně jiný cirkus, jak předvedla tupá ZBISslava, která byla navíc natolik geniální, že si vlastní výpravu mimo vymezené téma natočila na ukvičené video a následně předváděla publiku tragédii o zlém Macinkovi, strašlivém ministerstvu a chudince presstitutce vláčené bahnem státní zvůle? Jestli má stát povinnost respektovat presstitutky bez ohledu na jejich politickýparfém, nemají snad presstitutky stejnou povinnost respektovat podmínky, za kterých byly na oficiální plac vpuštěny? Akreditace přece není univerzální paklíč od celé státní maštale ani glejt opravňující mediální ropuchu přiskákat kamkoliv, rozhrabat libovolné bahno a při prvním upozornění spustit kvákání, že právě před jejíma očima umírá svoboda tisku, demokracie se topí v septiku a republiku od diktatury dělí poslední zacpaná výpusť. Někde mezi právem státu nastavit pravidla a právem novináře klást nepříjemné otázky proto leží hranice, kolem které se nyní válí největší hromada smradu z celé kauzy, jenže přes nános mediálního bahna už skoro není vidět, kde končí legitimní novinářská drzost a kde začíná obyčejné sraní na pravidla.

První varianta je obyčejný provozní pořádek, bez kterého by se každá tiskovka během pěti minut změnila v rybník plný řvoucích mediálních ropuch, kde si každá vytáhne vlastní téma a začnou kvákat jedna přes druhou. Druhá varianta už otevírá vrata úplně jinému močálu, protože dává presstitutkám pomyslný bianco šek rozhodovat, kdo je podle jejich bažinného katechismu dostatečně poslušný, správně libtardí, eurohujerský a ochotný předvádět předepsané skoky do bruselského zadku, aby dostal razítko demokratické nezávadnosti. Jakmile začne mediální stoka sama rozdávat glejty na správné a závadné názory, přestává být hlídacím psem demokracie a začíná připomínat samozvaného bahenního celníka, který uprostřed žumpy kontroluje, zda máte ideologické lejno správné barvy. Právě na podobné hranici končí svobodná názorová rvačka a začíná smrdět totalitní manéž, kde se sice pořád mává praporkem demokracie, ale ke slovu smějí hlavně cirkusáci, kteří znají předepsané číslo a ochotně skáčou podle toho, odkud právě práskne bruselský bič.

Článek 17 Listiny základních práv a svobod garantuje svobodu projevu, právo na informace a státním orgánům nakládá povinnost přiměřeně informovat veřejnost o své činnosti, takže ani největší ministerský žabák nemůže zabouchnout vrata erární bažiny, zatáhnout závěsy a vzkázat občanům, že do jeho močálu jim je hovno. Z ústavního lejstra ovšem nelze vyždímat kouzelný glejt, podle kterého má každá presstitutka automatické právo sedět na každé jednotlivé tiskovce, mávat akreditací jako vstupenkou do všech pater státní maštale a rozhrabávat před mikrofonem libovolnou hromadu bahna bez ohledu na předem stanovené téma nebo organizační pravidla. Listina chrání přístup k informacím, nikoliv dědičné právo mediální ropuchy na konkrétní židli v první řadě, a právě zde začíná být ministerský výklad zajímavější než všechno hysterické kvákání kolem: stát musí informovat, ale z článku 17 ještě automaticky nevyplývá, že každá presstitutka smí diktovat, kde, kdy a za jakých podmínek jí bude erár informace servírovat.

Stejně pitomé by bylo vyskočit z mediální žumpy, ještě s bahnem za ušima, a začít bez soudu troubit do světa, že ministerstvo právě spáchalo bezprecedentní útok na zákon, Listinu, demokracii a patrně i poslední zbytky civilizace mezi Černínským palácem a bruselskou kanalizací. O tom, zda státní maštal skutečně překročila zákonnou mez, nerozhoduje nejhlasitější presstitutka, rozzuřený ministr ani sbor redakčních ropuch kvákajících ze stejného mediálního rybníka, ale příslušné úřady a případně soudní stolice na základě konkrétních okolností, pravidel akreditace a skutečného průběhu celé bažinné estrády. Do té doby můžeme Macinkovi nadávat, ZBISslavě se smát a klackem obracet každé hovno plovoucí v kauze, ale rozsudek o porušení zákona nelze vytáhnout z novinářského septiku jen proto, že se někomu hodí jeho smrad.

Celý institucionální bordel ovšem smrdí bez ohledu na to, jestli na něj někdy dopadne soudní razítko, protože státní maštal má proti jedné redakční žábě převahu asi jako bagr proti ropuše zapadlé v příkopu. Pokud by erár začal presstitutky třídit do šuplíků podle stupně poslušnosti, politického parfému, správného kvákání nebo ochoty lízat momentálnímu mocipánovi holínky, musel by podobné síto obhájit pravidly tak průhlednými a neprůstřelnými, aby jimi neproteklo ani hovno z nejsmradlavější pražské žumpy. Jinak by z močálu mohl vylézt stejný sajrajt, jaký jsme čichávali za Nutelliérovy vlády Národní devastace, kdy se z veřejných informací až příliš snadno stávalo krmení pro loajální mediální kapry, zatímco nepohodlné držky, které odmítaly poslušně plavat kolem vládního koryta, mohly skončit u výpusti. Jakmile začne státní aparát používat přístup k informacím jako cukr pro patolízaly a bič na protivné presstitutky, nevzniká svoboda médií ani pořádek, ale bažinný precedens, který dnes může kopnout do prdele Deník Nenávist a zítra úplně jiné médium jen proto, že se novému vrchnímu žabákovi nebude líbit jeho kvákání. Stejně nebezpečný močál ovšem vzniká na opačném břehu, pokud si velká média začnou namlouvat, že vlastnictví kamery, mikrofonu nebo redakční legitimace z nich automaticky dělá velekněze jediné povolené pravdy. Seznam Zprávy, iDNES, Reflex, Respekt, Deník N, Česká televize, Český rozhlas nebo CNN Prima NEWS mají stejné právo na kritiku jako kdokoliv jiný, a pokud, podle mého názoru informace podávají jednostranně, něco podstatného opomíjejí nebo zveřejní nepravdu, patří jejich práci rozebrat fakt po faktu a případnou lež jim omlátit o hlavu konkrétními důkazy. Jinak pouze vyměníme ministerského žabáka za mediálního a místo státní žumpy dostaneme redakční močál, kde se pravda neurčuje podle faktů, ale podle toho, která presstitutka zrovna drží největší mikrofon.

Nejlepší způsob, jak celou bažinnou špínu prohlédnout až na smradlavé dno, je na chvíli vyházet konkrétní jména z močálu a otočit politické kulisy naruby. Co kdyby předchozí Nutelliérova vláda Národní katastrofy začala zavírat ministerská vrata před presstitutkami, které sama orazítkovala jako dezinformátory, populisty, proruské žáby, dezolátní ropuchy nebo jiné nepřátelské živly nevhodné pro vznešený eurohujerský rybníček? Co kdyby si nějaký Nutelliérův ministr postavil před úřad ideologického vyhazovače s cedníkem na správné názory a nechal dovnitř prolézt jen mediální kapry, kteří poslušně plavou ve vyznačeném bruselském koridoru? Mediální stoka by řvala o cenzuře tak hlasitě, až by v Bruselu praskaly hajzlíky, a docela právem. Stejný smrad by ovšem měl být cítit i při obráceném scénáři, kdy příští vláda vezme dnešní mediální prominenty, nalepí jim na čelo nálepku propagandistů bývalého režimu a začne je kopat od ministerských vrat jen proto, že jejich kvákání nové vrchnosti nevoní. Pravidlo, které považujeme za demokratické pouze tehdy, když jím řežeme přes držku protivníka, není žádný princip, ale obyčejný bažinný klacek čekající na dalšího majitele.

Princip musí platit pro všechny stejně, jinak není principem, ale gumovým hovnem plovoucím po politickém močálu, které si každý ohne podle toho, komu zrovna fandí. Pravidlo, kterému dnes nadšeně tleskáme, protože jím náš oblíbený ministr přetáhl přes držku drzou presstitutku z nenáviděné mediální žumpy, musíme bez kňučení, hysterického kvákání a náhlých záchvatů lásky k demokracii přetrpět i ve chvíli, kdy stejný klacek vezme do pracky budoucí ministr z opačného břehu bažiny a začne jím vyhánět od vrat novináře, které naopak považujeme za své. Politický močál totiž pravidelně mění vrchní žabáky, ale klacky, razítka a pravomoci zůstávají ležet ve stejné státní maštali a čekají pouze na dalšího majitele. Právě zde se pozná dvojí metr v celé jeho nahotě: kdo řve "správně mu naložil", když bahno stříká na protivníka, ale začne ječet o totalitě ve chvíli, kdy stejná lopata přistane na jeho vlastní držce, nehájí žádný demokratický princip, jen si hlídá, na kterou stranu žumpy právě létají hovna.

Neznamená to samozřejmě, že každá presstitutka odvádí špičkovou práci a každé hovno vypuštěné z redakční kanalizace se má automaticky vystavovat ve vitríně jako perla investigativní žurnalistiky, protože mezi jednotlivými plátky zejí rozdíly hluboké jako pražský septik a profesionalita, práce se zdroji nebo ověřování faktů někdy končí už u první louže, kde redaktor zahlédne vlastní ideologický odraz. Presstitutky mají plné právo cupovat politiky na cáry, šťourat jim klackem pod korytem, počítat jejich průsery a vytahovat na světlo každou zdechlou krysu, kterou se politická maštal pokusila zamést pod koberec, ale stejnou svobodu mají politici při veřejném cupování mediálního hnoje, upozorňování na manipulace, chyby, jednostrannost nebo obyčejné redakční sračky. Svoboda médií totiž není svatozář přidělená každému, kdo drží mikrofon, a politik nemusí před presstitutkou klečet v bahně jen proto, že má na krku kartičku PRESS. Rozdíl začíná až ve chvíli, kdy místo ostré huby vytáhne z kapsy státní razítko a kritiku novinářské žumpy začne nahrazovat mocenským klackem.

Zásadní otázkou však zůstává, zda může státní maštal oprávněnou kritiku mediálního hnoje proměnit v selektivní závoru a nepohodlným presstitutkám zavřít vrata k veřejným informacím jen proto, že jejich kvákání momentálnímu vrchnímu žabákovi zvedá žaludek. Jakmile začne erár, stejně jako za minulé Nutelliérovy vlády, třídit média na seriózní, alternativní, aktivistická, dezinformační, nepřátelská a bůhvíjakou další havěť českého informačního močálu, musí někdo rozhodnout, která ropucha dostane úřední razítko ušlechtilého novináře a která skončí po krk v kýblu označeném "mediální póvl". Proto jsou průhledná, předem známá a pro všechny stejná akreditační pravidla naprosto klíčová: nechrání pouze presstitutky před ministerskou mstou, ale zároveň chrání státní instituce před proměnou ve výdejnu informačního žrádla, kde kamarádíčci dostanou plné korýtko, poslušné mediální ryby pravidelnou dávku granulí a každého, kdo odmítne kvákat podle momentálního bažinného kapelníka, přetáhne erár klackem přes držku a pošle ho hledat informace do kanalizace.

Byla by fatální chyba nacpat celou debatu do směšně malého kyblíku se jmény Petr Macinka, ZBISslava Pokorná a Deník Nenávist a tvářit se, že sledujeme jen další osobní rvačku několika obyvatel pražského močálu, protože pod hladinou plave mnohem větší hovno jménem nebezpečný precedens. Pravidlo upečené dnes proti jedné nepohodlné redakci totiž nezmizí společně s ministrem, ale zůstane ležet ve státní maštali jako připravený klacek, který zítra zvedne úplně jiná vládní parta a začne jím mlátit přes držku jiné pisálky, jejichž kvákání jí nebude vonět. Česká politická bažina už podobnou disciplínu zná až příliš dobře, protože za Nutelliérovy Pětilepry se zase s chutí tepaly Parlamentní listy a další média odhozená do škatulky závadného informačního bahna, zatímco správně naleštěné redakční ropuchy seděly na leknínech serióznosti a rozdávaly glejty, kdo ještě patří do demokratického rybníka a kdo už má držet hubu někde u výpusti. Kdo proto dnes jásá, že státní vrata přibouchla prsty zrovna Deníku Nenávist, měl by si schovat šampaňské, protože po příštích volbách může u stejné závory stát jeho oblíbená redakce a nový vrchní žabák jí s úsměvem vysvětlí, že pouze používá pravidla, která v močálu našel po svých předchůdcích.

Pojistka proti podobnému bažinnému svinstvu nespočívá ve výrobě státních seznamů hodných a zlých médií, kde ministerský písař s razítkem v pazouře rozhoduje, která presstitutka dostane svatozář serióznosti a která bude úředně naházena do septiku mezi dezinformátory, populisty, aktivisty, dezoláty a další havěť momentálně nežádoucího politického ekosystému. Jedinou rozumnou hrází proti podobné žumpě jsou pevná, průhledná a předem známá pravidla, která platí úplně stejně bez ohledu na barvu stranické ropuchy sedící právě na ministerském leknínu. Vládní garnitury se totiž u erárního koryta střídají rychleji než prasata u žlabu, zatímco pravomoci, razítka a úřední klacky zůstávají ve stejné státní maštali, připravené pro dalšího vrchního žabáka. Jakmile pravidla začnou měnit tvar podle toho, kdo právě hoduje u koryta a které novinářské kvákání mu leze na nervy, nevzniká žádná ochrana veřejnosti před mediálním hnojem, ale státní třídírna názorů, z níž vede zatraceně krátká kanalizační trubka přímo do politické žumpy.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                    Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                  Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                          redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době. Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                                                                                          S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                        Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                      Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                      Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                            Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk