Překvapivě rychlé rozhodnutí Ústavního soudu podle Václava Klause

Tentokrát jsem nestačil ani dopít první hrnek kafe a už mi přistála na stole další ukázka českého politického kouzelnictví. Ne takového, při kterém iluzionista vytáhne králíka z klobouku. Tohle je vyšší disciplína. Tady se z ústavních otázek vytahují odpovědi rychlostí, která by probudila ze zimního spánku i úředníka stavebního úřadu. Znovu si pokládám otázku, jestli ještě sedím v demokratickém státě, nebo už jen uprostřed smrduté bažiny plné prehistorických žabích sraček, kde se tlustí političtí obojživelníci celé roky převalují v teplém bahně státních peněz, navzájem se poplácávají blanitými prackami po zádech, střídají lekníny ministerstev, úřadů a rad a kvákají o demokracii tak přesvědčivě, až by jeden uvěřil, že největším predátorem té bažiny není čáp, ale obyčejný daňový poplatník. z veřejných peněz, střídají si funkce, dozorčí rady, poradní sbory, správní výbory, komise, expertní panely a ještě si mezi sebou píší pravidla, podle kterých budou příště rozdělovat další kýble žrádla.

A právě do téhle smradlavé bažiny připlavala další podivnost. Ústavní soud rozhodl překvapivě rychle. Tak rychle, až se leckomu rozsypaly hodinky, kalendář se převrátil naruby a úřední čas, který se jinak vleče rychlostí revmatického hlemýždě táhnoucího za sebou pytel cementu, najednou vystřelil jako krysa, které právě někdo zapálil ocas. Ne že by soud neměl právo rozhodovat svižně. Jenže po letech života v české byrokratické žumpě si člověk zvykl na jiný přírodní zákon. Když obyčejný chlap žádá spravedlnost, čeká tak dlouho, až mu zešediví vousy, vnuci dostudují a spis začne zapadat prachem vedle dalších lejster. Když se ale nahoře začne přelévat moc mezi papaláši, kteří se léta potkávají na recepcích, konferencích, kulatých stolech, slavnostních rautících a všemožných debatách o tom, jak zachránit demokracii před občany, rozběhne se celé soukolí státní mašinérie takovým tempem, že by mu nestačil ani splašený chrt na pervitinu.

A do toho vstoupil bývalý prezident Václav Klaus se svou úvahou, že překvapivě rychlé rozhodnutí může vrhat nové světlo na letošní spor kolem nejmenování Filipa Turka ministrem. Ne jako člověk, který přináší hotové rozsudky, ale jako někdo, kdo pokládá nepříjemnou otázku. A jak už to v českém absurdistánu bývá, samotná otázka začala některé lidi znervózňovat víc než všechny možné odpovědi dohromady.

Neříkám, že Václav Klaus má automaticky pravdu. Satirik není soudce a hospodský štamgast není ústavní právník. Ale říkám něco jiného. Ve státě, který je zdravý, se otázky nevypalují plamenometem morálního pohoršení. Odpovídá se na ně. Klidně, věcně a s vědomím, že důvěra veřejnosti nevzniká tím, že se lidem bude vysvětlovat, co si mají myslet.

Připomeňme si nejprve část jeho předchozího stanoviska:

"Aktéři této hry neskrývají vzájemnou domluvu, koordinaci postupu a tím i faktickou podjatost soudu. Prezident, který si je jist podporou Ústavního soudu, opakovaně vládě hrozil kompetenční žalobou. Měl ji dopředu připravenou a během několika hodin ji také podal. Ústavní soud v otevřeném rozporu s dosavadní praxí svého fungování rozhodl během několika hodin dosud nepoužitým a Ústavou nepředvídaným institutem předběžného opatření. Tím zároveň podle mého názoru předurčil i svůj konečný nález."

Václav Klaus tvrdí, že právě tahle podivná souhra okolností vrhá na celý příběh stín, který se nedá jen tak zamést pod ústavní koberec. Gumák podle něj od samého začátku vystupoval s takovým sebevědomím, jako kdyby už dávno držel v kapse konečný rozsudek a jen čekal, až ostatní dohrají povinné politické divadýlko, zatímco Ústavní soud předvedl rychlost, jakou české instituce obvykle vytahují jen tehdy, když je potřeba vyhovět někomu z vysokého papalášského chovu. Pokud se spravedlnosti domáhá obyčejný člověk, mezitím mu zešediví vousy, vnuci odmaturovali, revma se zabydlí v kolenou a spis zapadne prachem vedle tisíců dalších. Když navíc celé tohle představení skončilo právě včas, aby se Gumák ještě stihl vecpat do české delegace na summit, začalo to podle Klause smrdět víc než kanál po srpnových vedrech a působit dojmem, jako by scénář ležel dávno napsaný v šuplíku, role byly rozdané, kulisáci měli odmakáno, nápověda znala text zpaměti a Ústavní soud už jen poslušně odehrál předepsanou scénu, zatímco mediální presstitutky a servilní komentátoři z ČT a ČR se vrhli přesvědčovat veřejnost, že se nedívá na politické divadlo, ale na ukázkovou nezávislost justice, stejně důvěryhodnou jako slib veksláka, že tentokrát už nikoho opravdu neojebe.

Právě od této chvíle začal celý spor získávat úplně jiný rozměr.

Při zpětném pohledu se začíná vynořovat otázka, která píchá jako rezavý hřebík v hospodské židli. Jestliže byla tehdejší opoziční Pětilepra tak skálopevně přesvědčená, že Gumák postupuje správně, proč s takovou urputností tlačila premiéra do kompetenční žaloby? To je přece stejně podivné, jako kdyby karetní podvodník sám přemlouval protivníka, aby si pořádně zamíchal balíček. Právě tahle podivná horlivost podle autorů vyvolává pochybnosti, protože člověk obvykle netlačí soupeře do partie, pokud si není zatraceně jistý, že mu karty půjdou do ruky. I proto dnes začíná stále víc lidí pohlížet na tehdejší rozhodnutí Andreje Babiše žalobu nepodat jako na mnohem prozíravější tah, než jak jej tehdy líčili političtí mudrlanti, mediální presstitutky a televizní vševědové, kteří měli jasno dřív, než vůbec dočetli vlastní poznámky. Když se k tomu dnes přidá sebejistota, s jakou Gumák nastupoval do nynějšího sporu, i překvapivá rychlost, s níž Ústavní soud rozhodl, začne podle tohoto pohledu celé tehdejší odmítnutí podat kompetenční žalobu ve věci Filipa Turka vypadat úplně jinak a z údajné politické chyby se stává krok, nad kterým si dnes nejeden chytrák z televizního studia raději tiše odkašle a začne se dívat jinam.

Do celé mozaiky pak zapadá i další vyjádření Václava Klause.

Ve svém novém prohlášení uvedl:

"Dnes se v důsledku toho jeví v jiném světle i kauza Turek při sestavování vlády a postup prezidenta Pavla, který se už tehdy domáhal kompetenční žaloby, kterou on sám podat nemohl. Premiér Babiš tento krok prozíravě odmítl. S dnešní znalostí věci si dokážeme představit výsledek. Nález, že vládu fakticky nesestavuje premiér, ale prezident. Parlamentní volby se mohly odsunout stranou."

Právě v tom leží důvod, proč Andrej Babiš tehdy odmítl tahat celý spor před Ústavní soud. Tohle totiž nepronesl náhodný internetový mudrc s přezdívkou Pravda123, ale bývalý prezident republiky, který dobře ví, jak podobné mocenské hry chodí a jak se v nejvyšších patrech politiky rozdávají karty ještě dřív, než si veřejnost vůbec všimne, že se hraje. Jen těžko si lze představit, že by Václav Klaus vypustil tak ostrá slova do světa jen proto, aby si zpestřil odpoledne nebo rozvířil bahno v mediálním rybníku. A jestli má jeho úvaha alespoň kousek pravdy, začne najednou dávat smysl i tehdejší hysterický nátlak Gumáka a části opoziční Pětilepry na podání kompetenční žaloby, protože kdo s takovou urputností žene soupeře do partie, obvykle nečeká spravedlivou hru, ale výsledek, který už má někde v šuplíku předem spočítaný. Právě tahle možnost mění pohled na celý letošní spor a z obyčejné právní přestřelky dělá politickou frašku, nad kterou se člověk buď začne smát, nebo si radši objedná dvojitou slivovici.

Jestliže by se naplnila úvaha, kterou předkládá Václav Klaus, pak podle autorů nešlo o obyčejný spor kolem jednoho ministra, ale o mnohem větší hru, ve které se mohlo rozhodovat o tom, kdo bude mít v budoucnu poslední slovo při sestavování vlád. Každé podobně bleskové rozhodnutí Ústavního soudu by totiž mohlo po kouskách rozšiřovat pravomoci Gumáka způsobem, se kterým Ústava výslovně nepočítá, až by se parlamentní systém začal měnit stejně nenápadně jako žába vařená v pomalu ohřívané vodě. Pak by už možná nebylo potřeba vyhrávat parlamentní volby, stačilo by obsadit Hrad a postupně si nechat nálezy Ústavního soudu připsat další a další pravomoci, zatímco premiér by se měnil v člověka, který sice sedí v čele vlády, ale rozhoduje asi tolik jako figurína ve výloze. Jde o hypotetickou úvahu, nikoli o prokázaný fakt, zároveň však připomínám, že právě takhle se ústavní poměry často neposouvají jedním velkým převratem, ale desítkami nenápadných rozhodnutí, která se tváří jako běžná rutina. Jestli by jednou přišlo na euro, další předávání pravomocí Bruseli nebo jinou zásadní otázku, mohl by podle této úvahy být pro některé mocenské hráče bezpáteřní prezident Gumákova typu mnohem užitečnějším partnerem než vláda a Parlament dohromady. Právě proto podle autorů stojí za to sledovat, jestli jednotlivé události posledních měsíců skutečně nejsou jen náhodnými epizodami, nebo zda postupně nezačínají zapadat do jednoho většího obrazu, na který Václav Klaus ve svém stanovisku upozorňuje.

Na celé věci není podle mě nejzajímavější samotná přetahovaná mezi Gumákem a vládou. Takových politických kohoutích zápasů už český absurdistán zažil plné kurníky. Mnohem důležitější je otázka, kterou otevřel Václav Klaus. Co když se ve skutečnosti nehrálo o jedno ministerské křeslo, ale o to, aby se po kouskách začala přepisovat rovnováha ústavních pravomocí, aniž by si toho většina lidí vůbec všimla? Jestli má jeho úvaha alespoň část pravdy, pak se najednou jinak jeví nejen Gumákovo sebevědomé mávání Ústavním soudem pokaždé, když se mu něco nehodilo, ale i jeho tvrdohlavost kolem nejmenování Filipa Turka a téměř nedočkavé pobízení premiéra, aby celou věc dotlačil až před soud. Roky nám občanské iniciativy, grantoví kazatelé a prolhaní moderátoři z ČT a ČR vykládali, že demokracie umře každým druhým opozičním projevem. Ale co když se skutečný problém skrývá úplně jinde? Co když se pravomoci nejvyšších ústavních institucí neposouvají jedním velkým převratem, ale nenápadně, nález po nálezu, až se jednoho dne probudíme a zjistíme, že se hraje podle úplně jiných pravidel, než která napsali autoři Ústavy? Právě proto Klausovy výroky stojí za pozornost. Ne proto, že by samy o sobě něco dokazovaly, ale protože pokládají otázky, na které by v normální zemi odpovídali politici i soudci, místo aby se presstitutky a servilní komentátoři ČT a ČR předháněli ve vysvětlování, proč je vlastně úplně nevhodné se vůbec ptát. Pak člověk otevře noviny a zjistí, že největší událostí dne je zase někdo úplně jiný.

Zatímco jiné věci jako by se vůbec nestaly. V Litomyšli probíhá Smetanova Litomyšl a v hledišti sedí Světlana Witowská, starý hradní našeptávač Kolář a jejich přátelé, manželé Šámalovi, tedy mimo jiné i ústavní soudce zpravodaj se svou chotí. Samozřejmě, na koncert může jít každý a nikomu to nelze vyčítat. Jen je zatraceně zvláštní, jak některá setkání presstitutky pitvají do posledního knoflíku u saka, zatímco jiná přejdou mlčením rychleji než ministr nepříjemnou otázku na tiskovce. Když se někde objeví Macinka, rozpoutá se mediální rodeo, ale když se na kulturní akci potkají lidé z prostředí Hradu, Ústavního soudu a jejich známého okruhu, nastane hrobové ticho, jako by někdo v redakcích vytáhl pojistky ze všech kamer. A právě na podobné dvojí metry upozorňuje i Jana Bobošíková, když tvrdí, že Ústavní soud je ve skutečnosti politickou institucí a že Gumák při výběru ústavních soudců nedodržuje vlastní kritéria, o kterých tak rád moralizuje. Gumákem navržený Josef Baxa, podporovatel demonstrace Milionu chvilek hloubící příkopy ve společnosti, v duchu odkazu Otakara Foltýna nezklamal. Strhnul na svou stranu další Gumákem dosazené členy Ústavního soudu a Gumák mohl vítězoslavně prohlásit: 

"Ústavní soud všechny mé návrhy sepsány přesně dle požadavků hradního našeptávače Koláře přijal"

Baxa podle Bobošíkové nesplňuje ani generační pestrost, ani hodnotovou orientaci, ani osobní integritu, které Gumák veřejně proklamoval. Připomíná, že se v minulosti hlásil do KSČ, dnes podle ní podporuje Milion chvilek a pod jménem své manželky Evy tomuto spolku pravidelně posílá pět set korun měsíčně. Zmiňuje také okolnosti kolem studia jeho dcery na plzeňských právech. A člověk si pak položí úplně obyčejnou otázku. Kdyby se úplně stejné informace týkaly kandidáta navrženého Babišem nebo Macinkou, kolik mimořádných pořadů, zděšených komentářů, morálních kázání a televizních tribunálů by už dávno běželo? Jenže když jde o člověka z toho správného chlívečku, většina presstitutek náhle ztratí čich, servilní komentátoři přestanou klást otázky a z hlídacích psů demokracie se přes noc stanou ochočené čivavy, které poslušně vrtí ocasem a dělají, že kolem nich právě neprošel slon s cedulí "DVOJÍ METR".

Jestli ani tohle není důvod zamyslet se a zpozornět, pak už se můžeme přestat ptát úplně na všechno a rovnou si na Ústavu nalepit ceduli "Nerušit, scénář už je napsaný."

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?      Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                      redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                      Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                        Mstivoj Facebrouk