Předvoláme Rakušana a Urbanovou

V českém politickém panoptiku se po dlouhé době ozval skřípot rezavého poklopu. Poklopu, pod kterým už několik let leží ukrytá a hnije shnilá mrtvola zvaná Dozimetr. Mrtvola, která měla zůstat navěky pohřbená. Političtí hrobaři ji v pudu sebezáchovy pečlivě zasypávali vrstvami tiskových konferencí, mediálního mlžení, účelových vysvětlení a frází o transparentnosti tak dlouho, až měla veřejnost uvěřit, že pod hromadou hlíny neleží nic zajímavého. Jenže k hrůze svých hrobařů se víko znovu pohnulo a ve STANu i TOP 09 začíná být dusno.

Najednou to v těchto stranách plných salonních moralistů, bruselských eunuchů a eurohujerů s nařvanými tlamami plnými hodnot začíná vypadat jako v kurníku, do kterého vtrhla hladová kuna. Peří lítá vzduchem na všechny strany, nosnice hystericky kdákají, kohouti pobíhají sem a tam, někteří hrají mrtvé a část osazenstva se stále snaží přesvědčit okolí, že žádná kuna nikdy neexistovala a že všechno je jen výmysl dezolátů, prorusských dezinformátorů Putinových poskoků a lidí se špatným názorem. Jenže problém s mrtvolami bývá ten, že i když je zasypete horou tiskových konferencí, politických frází a morálního pokrytectví, dříve nebo později začnou znovu zapáchat.

Jenže Dozimetr je přesně ta urputná, napůl shnilá, hororová mrtvola, kterou můžete roky zahrabávat pod tiskové konference, morální kázání a nekonečné řeči o transparentnosti. Můžete na ni navršit hromadu politických frází vysokou jako panelák a obehnat ji plotem z mediálního mlžení. Jenže tyhle mrtvoly mají jednu nepříjemnou vlastnost. Dříve nebo později začnou znovu zapáchat. A některé se navíc odmítají smířit se svým osudem. Navzdory veškerému úsilí svých hrobařů se drápou zpátky na povrch, prorážejí vrstvy hlíny, betonu, výmluv i politického pokrytectví a znovu připomínají, že nikdy nebyly skutečně mrtvé.

Stačí, aby jim někdo trochu pomohl. Aby položil několik nepříjemných otázek na financování, na svědectví, na podivné souvislosti celé kauzy nebo na lidi, kteří se kolem ní pohybovali, než za zvláštních okolností odešli na věčnost. A v tu chvíli se někteří političtí šíbři začnou zmítat jako krysy v sudu, do kterého začíná téct voda. Zvlášť, když po volbách přišli o část svého vlivu, opustili ministerská křesla nebo ztratili možnost držet ochrannou ruku nad touto páchnoucí mršinou. Dokud seděli na mocenských bidýlkách, mohli doufat, že se jim podaří zahrabat ji ještě hlouběji, zalít betonem, překrýt dalšími tiskovými konferencemi a nechat zarůst plevelem.

Jenže teď se zdá, že se objevil někdo s urputností Van Helsinga. Do jedné ruky vzal lopatu, do druhé kříž a vydal se vykopat přesně tu mrtvolu, kolem které političtí hrobaři ze STANu, TOP 09 a jejich mediální balzamovači celé roky našlapovali po špičkách jako egyptští kněží kolem sarkofágu faraona. Předcházeli si ji, oprašovali ji, líčili, pudrovali a ukládali k věčnému odpočinku. Hnilobný zápach překrývali vrstvami politických frází, moralizování a řečí o transparentnosti. Uložili ji do rakve, víko zatloukli hřeby, stáhli železnými obručemi a uzavřeli do sarkofágu tak důkladně, až sami uvěřili, že se už nikdy nevrátí mezi živé. Jenže některé mrtvoly mají nepříjemný, zejména pro své hrobaře krajně nemilý zvyk. Odmítají zůstat mrtvé. Čas od času vylezou ze svého sarkofágu, přijdou si pro vysvětlení a cestou prásknou i to, co jejich hrobaři celé roky zakrývali vrstvami hlíny, politických frází a mediálního pudru.

Předseda vyšetřovací komise Jindřich Rajchl oznámil, že mezi předvolanými by mohli být i Vít Rakušan a Barbora Urbanová. A právě v té chvíli se z hororového příběhu stala groteska. Ve STANu a TOP 09 to začalo připomínat akvárium plné skalárek, do kterého někdo hodil hladovou piraňu. Šupiny létají vodou na všechny strany, skalárky hystericky krouží kolem plastového hradu, narážejí do filtru a víří bahno ze dna, zatímco část osazenstva se stále snaží přesvědčit okolí, že žádná piraňa neexistuje a že šupiny po akváriu roznesl vodní vír.

A informace, že by mezi předvolanými mohli být i Vít Rakušan a Barbora Urbanová, musela v některých kancelářích způsobit podobný efekt, jako když rupne přetékající ToiToika na letním hudebním festivalu. Nejdřív překvapení. Pak zděšení. A nakonec zoufalá snaha tvářit se jako indiánský náčelník jménem Hovno Mi Nesmrdí.

Dozimetr totiž není obyčejná korupční kauza. Dozimetr je politická mrtvola zakopaná na zahradě, o které všichni vědí, že tam leží, ale část politické a mediální honorace se už roky tváří, že jde o okrasný záhonek. Kolem hrobu postavili plot, osázeli ho květinami, natřeli náhrobek na růžovo a každého, kdo upozornil na zápach, označili za proruského šiřitele poplašných zpráv.

Jindřich Rajchl vznesl otázku jednoduchou jako facka. Pokud soudem uznaní spolupracující svědci tvrdí, že část peněz z celé mašinérie směřovala k politickým subjektům, pak existují jen dvě možnosti. Buď lžou, nebo mluví pravdu. Jestli lžou, mají nést následky. Jestli mluví pravdu, měl by stát konečně přestat dělat mrtvého brouka a začít kopat. Protože kolem Dozimetru už roky pobíhá příliš mnoho lidí s lopatou v ruce a příliš málo lidí s chutí podívat se, co je vlastně pod tou hlínou zakopané.

Jenže právě tady začíná pravá česká politická groteska. V zemi, kde na sociálních sítích a v politické žumpě zuří svatá válka proti nesprávným názorům, kde mediální presstitutky ochraňující opoziční pětilepru, která se dodnes nesmířila s výsledky voleb, rozebírají každý přeřek politika vládní trojkoalice s pečlivostí archeologů zkoumajících egyptskou mumii, zatímco aféry svých oblíbenců ukládají do sarkofágů zapomnění rychleji než pohřební ústav při výprodeji rakví, najednou nastává zvláštní ticho. Ticho husté jako guláš z bruselských hampejzů.

A uprostřed toho všeho stojí Rakušan. Živočich, který se léta stylizuje do role neohroženého ochránce demokracie, zatímco kolem něj krouží otázky nepříjemné jako vosy v limonádě. Tvor, který rád rozdává lekce o právním státu, transparentnosti a správném fungování institucí, přestože se jeho jméno už roky vrací v souvislosti s Dozimetrem jako bumerang, který odmítá spadnout do trávy. Tváří se sice jako prorok civilizace, ale mnohdy působí spíš jako podomní prodejce hrnců, který se snaží přesvědčit zákazníka, že dým vycházející z kuchyně je ve skutečnosti známka prosperity.

Rajchl v této souvislosti upozornil na informace o schůzce vedení STAN, kde měl Rakušan mluvit o budoucích policejních úkonech ještě v době, kdy seděl v křesle ministra vnitra. Pokud by se něco takového prokázalo, nešlo by o drobnou nepřesnost ani o administrativní škrábanec na laku. To už by nebyl problém velikosti škrábance na laku při špatném parkování ale havárie nákladního vlaku naloženého dynamitem.

Jenže právě zde se česká politika mění v absurdní divadlo. Když někdo vysloví nevhodný názor, přiběhnou ideologičtí kazatelé rychlostí splašeného chrta. Když se ale objeví otázky kolem dříve mocných, začne se část systému pohybovat tempem artritické želvy po zimním spánku. Morálka některých salonních moralistů je pružná jako použité gumy u trenek jejich milenců a jejich zásady se natahují podle toho, kdo zrovna sedí ve vládní limuzíně. 

Stejně podivně působí i osud některých reportáží, které se údajně připravovaly a nikdy nespatřily světlo světa. Ve státě, který se neustále zaklíná transparentností, působí podobné příběhy asi tak důvěryhodně jako turecké adidasky z vietnamské tržnice.

Obyčejný člověk mezitím vstává do práce, platí daně, hypotéku, elektřinu a stále poslouchá přednášky o právním státu od lidí, jejichž důvěryhodnost připomíná naleštěné kliky v krematoriu. Čím více řečí o morálce zaznívá, tím častěji má občan pocit, že sleduje soutěž v přetlačování reality.

A právě proto bude zajímavé práci komise sledovat. Ne proto, že by někdo čekal hollywoodský konec. Ne proto, že by se snad přes noc rozsvítila všechna světla v temných chodbách české politiky. Ale proto, že po letech mlžení, vytáček a opatrného našlapování kolem Dozimetru někdo konečně otevřel dveře do sklepa.

A když se dveře do sklepa otevřou, nikdy předem nevíte, jestli tam najdete staré harampádí. Nebo mrtvolu, kterou se někdo celé roky snažil vydávat za okrasný záhonek.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                  Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                          redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                        Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                     Mstivoj Facebrouk