Porážka soukromí i demokracie

Europoslanci odhlasovali pokračování Chat Control 1.0

Sedím tady ve své Kanceláři posledního rozumu, koukám na tu bruselskou bandu šašků a zase si říkám, že kdyby se pořádala olympiáda v ohýbání demokracie přes koleno, odvezli by si zlaté medaile dřív, než by rozhodčí vůbec stihl zapískat.                                                                    Když totiž něco neprojde normálně, vytáhne se procedurální klička, zamává se jednacím řádem jako falešný karbaník ošoupanými mariáškami a najednou se začne tvářit, že právě proběhla velká obrana svobody.                                                                                                                                  Takto nám znovu oživili Chat Control 1.0, šmírovací paskvil, který měl podle zdravého rozumu už dávno ležet zakopaný někde na skládce evropských pitomostí vedle zákazu plastových brček, povinných kvót a ostatních byrokratických výplodů, jenže tihle úřední šamani mají jednu podivuhodnou vlastnost.                                                                                                                                                                                                    Každou dementní kravinu dokážou tihle nebezpeční klauni nafouknout jako kolikou postiženou kobylu zapomenutou na dešti, oprášit ji, nalakovat a s vážnou tváří prodávat jako další vítězství demokracie.                                                                                                                                                        Už se tomu ani nedivím, protože tihle dotační zlatokopové, lovci veřejných peněz, profesionální členové komisí a ideologičtí dozorci správného myšlení sedí na svých židlích tak zarputile, že kdyby se pod nimi rozpadla podlaha, začali by okamžitě zakládat pracovní skupinu pro ochranu židlí. Obyčejný chlap ráno vstane, jde do práce, zaplatí daně, hypotéku, elektřinu a dětem obědy, zatímco bruselská vrchnost sedí v klimatizovaných sálech, předkládá jeden nesmysl druhým, schovává ho za vznešené kecy o bezpečnosti a nakonec rozhodne, že největší hrozbou pro Evropu nejsou zločinci, ale občan, který si dovolí poslat manželce soukromou zprávu bez toho, aby mu přes rameno nenakukoval nějaký digitální neobolševický komisař s unijním razítkem.

Připadám si jako poslední blb v zemi, kde se slušný člověk musí pořád dokola zpovídat, zatímco skuteční gauneři, kteří prosazují tuhle šmírovací mašinérii, se smějí lidem do ksichtu a dál si jedou po svém.                                                                                                                                                Když se proti tomu někdo ozve, okamžitě přiběhnou servilní komentátoři a mediální presstitutky, nasadí ten svůj profesionálně pohoršený výraz a začnou každému vysvětlovat, že právě tohle je vrchol svobody, demokracie a ochrany občanských práv.                                                                    Kdyby to nebylo tak zatraceně blbé a trapné, chechtal bych se tomu tak dlouho, až by mě v Bohnicích přestěhovali z klecového lůžka do vlastního pokoje, jmenovali vzorným pacientem a na slavnostním nástupu mi připnuli Řád Martina Schmarcze za mimořádné zásluhy o správně uvědomělou evropskou psychiatrickou demokracii.

Jenže tím to neskončilo. Europoslanec Ondřej Krutílek z ODS, pak na síti X popsal, jak tahle bruselská fraška vlastně proběhla.                                  Chat Control 1.0 prý nezmizel, jen ho euroúřední kouzelníci znovu vytáhli z rakve pomocí procedurální kličky, jako když šejdíř na pouti vytáhne z rukávu páté eso a začne všem tvrdit, že právě zachránil pravidla pokeru.                                                                                                                  Hlasovalo se znovu, ANO nejdřív zastrčilo hlavu do písku tak hluboko, že by mu ji nezáviděl ani pštros po lobotomii, a když přišlo na lámání chleba, najednou se k celé věci raději nemělo.                                                                                                                                                                                    Zato část ostatních českých europoslanců zvedala ruce s takovou ochotou, jako kdyby jim právě rozdávali služební auta, nové kanceláře a příplatky za každou další ukrojenou porci cizího soukromí.                                                                                                                                            Člověk by skoro uvěřil, že čím víc se obyčejnému občanovi nakoukne pod pokličku, tím větší prémie v Bruseli padají.                                                   Největší groteskou na tom všem je, že tihle samozvaní obránci demokracie prodávají šmírování jako svobodu se stejnou drzostí, s jakou vekslák na pražské pavlači prodává rezavou škodovku jako zánovní mercedes po důchodci, který s ní jezdil jen každou druhou neděli do kostela.

Tahle bruselská šaškárna nezačala včera.                                                                                                                                                                                Název Chat Control 1.0 a 2.0 se po chodbách Evropského parlamentu válí už pěknou řádku měsíců jako smrad po zkyslém guláši na pavlači, který všichni cítí, všichni o něm vědí, ale nikdo nemá odvahu otevřít okno.                                                                                                                                Původně se tomu říkalo dočasné opatření.                                                                                                                                                                            Každý, kdo někdy zažil český úřad, dobře ví, že nic není trvalejšího než dočasnost.                                                                                                    Dočasná dopravní značka stojí deset let, provizorní lešení obrůstá břečťanem a úředník na dočasně zřízené židli stihne mezitím povýšit třikrát a vychovat dva nástupce.                                                                                                                                                                                                      Stejně dopadl i Chat Control 1.0.                                                                                                                                                                                           Pod vznešenou záminkou ochrany dětí dostaly internetové platformy typu WhatsApp, Facebook nebo Instagram možnost dobrovolně prohledávat soukromou komunikaci uživatelů.                                                                                                                                                      Dobrovolně.                                                                                                                                                                                                                               To slovo zní asi stejně důvěryhodně jako když lichvář tvrdí, že exekuce je vlastně forma finančního poradenství, nebo když vekslák na pražské pavlači přísahá na zdraví vlastní, dávno mrtvé tchyně, že ta rezavá škodovka je opravdu po prvním majiteli a jezdila jen každou druhou neděli do kostela.                                                                                                                                                                                                                                           V březnu letošního roku se sice europoslanci při hlasování o prodloužení téhle šmírovací sračky do roku 2028 tvářili, že ještě zbytky zdravého rozumu úplně nevymřely, a návrh tehdy neprošel.                                                                                                                                                                Jenže v Bruseli se mrtvé nápady nevyhazují.                                                                                                                                                                          Tam se ukládají do mrazáku vedle ostatních byrokratických jurských příšer, počká se pár měsíců, přelepí se nový štítek, přidá pár líbivých vět o bezpečnosti a ochraně občanů a celá ta chcíplá obluda se znovu přitáhne na stůl, jako kdyby mezitím zázračně omládla a zmoudřela.                    Ve skutečnosti jen znovu smrdí stejným naftalínovým pachem moci, která si už dávno zvykla lézt lidem do kapes, a teď by jim nejraději nastěhovala úředního domovníka i do soukromých zpráv.

Bruselský cirkus ještě ani nestihl sbalit klaunské nosy a už se v zákulisí rozbíhal další trik pro důvěřivé publikum.                                                Sedmnáctého června přispěchala lidovecká frakce EPP jako zkušený šmelinář, který už zdálky vidí, že mu kšeft začíná utíkat mezi prsty. Vykňučela na předsedkyni Evropského parlamentu Robertě Metsolaové, aby se to celé ještě jednou zkusilo, jen trochu jinudy, protože když se demokracie postaví do cesty správné věci, stačí jí přece trochu přehodit koleje.                                                                                                              Paní předsedkyně ochotně kývla, lídři dostali pokyn pokračovat a Rada Evropské unie poslušně přehodila celý spis do druhého čtení, kde už neplatí stejná pravidla jako předtím.                                                                                                                                                                                         A tady začíná ta pravá bruselská magie.                                                                                                                                                                                   Když se výsledek nehodí, nezmění se návrh, ale pravidla hry.                                                                                                                                               Je to asi stejně poctivé, jako kdyby v mariáši po rozdání karet někdo oznámil, že od této chvíle vyhrává ten, kdo měl původně prohrát, protože to lépe odpovídá evropským hodnotám.

Aby té frašce nechyběla správná dynamika, lidovecká frakce ještě prosadila zrychlené projednání, takže celý návrh elegantně prosvištěl kolem výborů rychlostí mastného papíru unášeného větrem po pavlači.                                                                                                                                    Tam, kde by se mělo diskutovat, ptát se a rozebírat důsledky, se jen zvedla závora a byrokratický rychlík projel stanicí bez zastavení.                        Přesně jako když na českém úřadě přijdete s deseti razítky, ale úředník vám s kamennou tváří oznámí, že dnes se razítka nepočítají, protože od půl jedenácté platí úplně jiný formulář, který vymyslela pracovní skupina pro zjednodušování administrativy.                                                                   A pak se tihle samozvaní strážci demokracie ještě diví, že jim lidé přestávají věřit.                                                                                                            Nedivím se. Když totiž rozhodčí začne během zápasu posouvat branky podle toho, který mančaft právě prohrává, už to není fotbal.                     To je pouťová atrakce, kde je výhra předem rezervovaná pro provozovatele střelnice.

A tady se z celé té bruselské komedie stala regulérní fraška pro pokročilé.                                                                                                                      Většina přítomných europoslanců totiž hlasovala pro zamítnutí celé té šmírovací křivárny.                                                                                            Normální člověk by si řekl, že většina je většina, sbalí fidlátka a jde se domů.                                                                                                                        Jenže to by nesměl být Brusel, kde se demokracie používá podobně jako harmonika na pouti.                                                                                        Když se to hodí, hraje.                                                                                                                                                                                                          Když se to nehodí, strčí se pod stůl a vytáhne se jiná.                                                                                                                                                              Tři sta čtrnáct hlasů nestačilo, protože tentokrát se nepočítalo podle selského rozumu, ale podle bruselské účetní magie, kde dvě a dvě občas vyjdou pět, když je správně vyplněný formulář a razítko míří tím správným směrem.                                                                                                    Absolutní většina zkrátka chyběla, a tak se celý ta chcíplý mastodont znovu postavil na nohy a s vítězoslavným rykem vyrazil dál strašit evropské občany.

Tím ovšem představení ještě neskončilo.                                                                                                                                                                                  Teď už zbývá jen, aby Rada Evropské unie slavnostně přiklepla poslední razítko, úřední orchestr zahrál Ódu na radost a Chat Control 1.0 se po vyhlášení v Úředním věstníku pojede naplno až do roku 2028.                                                                                                                                              Aby to celé vypadalo trochu lidštěji, přihodili europoslanci ještě pozměňovací návrh, který prý výslovně chrání šifrovanou komunikaci.                      To je asi stejně uklidňující, jako kdyby vám kapsář před nastoupením do tramvaje slavnostně oznámil, že dnes vám ukradne jen peněženku, ale občanku vám velkoryse nechá.                                                                                                                                                                                      Bruselský cirkus totiž dokonale ovládá jedno staré kouzelnické číslo.                                                                                                                                Nejdřív člověka vyděsí obrovskou mnohahlavou obludou, pak jednu hlavu té obludy uřízne a čeká potlesk za to, jak krásně ochránil jeho svobodu. Jenže obluda pořád žije, pořád má spoustu hlav, ve všech má zuby a pořád má stejnou chuť lézt lidem do soukromí.

Pak se ozvali naši domácí eurohujeři.                                                                                                                                                                                      Farský začal farizejsky vysvětlovat, že vlastně všechno dělá pro ochranu dětí.                                                                                                                    Poskok lichvářů, dementosaurus Zdechy, se pustil do dokazování, že šmírování vlastně není šmírování, ale jen jakési citlivé evropské pohlazení po soukromí, což s takovým úspěchem předváděl na Slovensku.                                                                                                                                Niedermayer tradičně působil dojmem profesora evropské poslušnosti, který by s kamennou tváří odhlasoval i zákaz vlastního prdu, pokud by mu na zaprděných trenclích s hnědým pruhem, svítilo modré logo Evropské unie.                                                                                                                  A Kolář? Trapný syn svého národem milovaného otce. Už léta připomíná horlivého pionýra bruselského oddílu, který zvedá ruku ještě dřív, než vůbec stihne přečíst, o čem se hlasuje, protože správný eurohujer přece nezdržuje přemýšlením.                                                                            Když v Bruseli zazní povel, všichni tito eurohujeři mačkají hlasovací tlačítko rychleji, než Pavlovův pes stihl polknout první granuli.                                Když tyhle směšné šašky poslouchám, připadám si jako na pouti, v panoptiku zrůd, kde principál tvrdí, že ta třínohá koza není podvod, ale inovace.                                                                                                                                                                                                                                        Kdyby tihle klauni prodávali na tržišti rezavou škodovku bez motoru, ještě by se pohoršovali nad tím, že zákazník nechápe její ekologické přednosti.                                                                                                                                                                                                                                Když jim někdo připomene, že soukromí občanů není tahací harmonika, na kterou se hraje podle toho, kdo zrovna sedí v bruselském šapitó, začnou uraženě mávat rukama a vykládat, že byli špatně pochopeni.                                                                                                                                  To je starý politický trik morálních mrzáků.                                                                                                                                                                                Nejdřív člověku strčí jednu nohou do obýváku, potom ho přesvědčují, že stojí jen na rohožce, a nakonec se diví, proč se ten podivín rozčiluje, když už z jeho lednice vyžrali poslední párek.

Ve čtvrtek se při hlasování o Chat Control 1.0 odehrálo další politické představení, které připomínalo pouťový autodrom, kde se někteří řidiči během jedné jízdy stihnou třikrát nabourat do vlastních slibů.                                                                                                                                          Všichni přítomní europoslanci ANO nakonec hlasovali pro zamítnutí návrhu, přestože ještě v úterý někteří z nich ochotně přihazovali uhlí pod kotel jeho znovuoživení.                                                                                                                                                                                                              Chvílemi jsem měl pocit, že nesleduji hlasování Evropského parlamentu, ale karetní partu ve čtvrté cenové, kde se pravidla mění podle toho, kolik bylo vypito rumu a kdo zrovna drží bank.                                                                                                                                                                           Proti bruselskému šmírovacímu cirkusu se vedle nich postavila také Markéta "Chceš prcat" Gregorová z Pirátů, Kateřina Konečná, Ondřej Dostál, Ondřej Krutílek, Ivan David i Antonín Staněk, takže se v jednom hlasování sešla sestava, která by za normálních okolností nevydržela pohromadě ani tak dlouho, jako fronta na utopence v nádražním bufetu.

"Dnešní den je porážkou soukromí i demokracie. Jsem obrovsky zklamaná i z českých kolegů, kteří ještě nedávno proti Chat Control brojili, a teď se tváří, že o žádné masové šmírování nejde. Inu, jde. A také díky nim je zpátky se vším všudy. Navíc jde o nebezpečný precedent, kdy lze zamítnutý návrh vracet tak dlouho, dokud se nenajde většina," napsala na Instagramu Markéta "Chceš Prcat" Gregorová.                                          Tentokrát jí musím dát v jednom za pravdu.                                                                                                                                                                          Jestli se totiž v Bruseli něco pěstuje opravdu poctivě, pak je to disciplína zvaná "kolotoč na pouti", kde principál pouští pořád stejnou atrakci dokola, dokud se nenajde dost opilců, kteří si za další jízdu znovu zaplatí.                                                                                                                            Když návrh neprojde napoprvé, opráší se, přelakuje novým nátěrem, přelepí cedulkou "pro vaši bezpečnost" a znovu se přiveze na plac jako rezavá střelnice, kde se místo plechových kačen trefuje do soukromí obyčejných lidí.                                                                                                        A když ani to nestačí, vytáhnou další kolo, jako vekslák na venkovské tancovačce, který už potřetí nabízí stejnou chcíplou kozu a pořád přísahá, že tentokrát určitě dojí víc mléka než minulý týden.                                                                                                                                                                  Celé to začíná připomínat bordel, kde se neprodávají štětky, ale hlasovací tlačítka.                                                                                                              Stačí jen chvíli počkat, přepočítat osazenstvo, dolít správným lidem kávu, případně něco silnějšího, a návrh, který ještě včera ležel na politickém hnojišti jako chcíplá slepice, najednou slavnostně vstává z mrtvých a tváří se jako evropský spasitel.                                                                                A občan?                                                                                                                                                                                                                                      Ten má jen sedět na pavlači, držet hubu, platit účet a s vděčností poslouchat, že když mu někdo montuje kukátko do ložnice, děje se to přece výhradně pro jeho vlastní dobro.                                                                                                                                                                                                To už není demokracie.                                                                                                                                                                                                                To je kočovný cirkus, kde klauni vybírají vstupné a publiku přitom nenápadně šacují kapsy.

Na závěr souhrn toho, jak čeští europoslanci hlasovali, okamžik pravdy.                                                                                                                          Tedy alespoň té evropské, která se ohýbá podle potřeby asi stejně ochotně jako hliníková lžíce v rukou pouťového kouzelníka. Na tabuli se rozsvítila jména českých europoslanců a občan si může udělat obrázek, komu ještě připadá soukromí jako hodnota a komu už jen jako otravná překážka při budování dalšího evropského dozorčího baráku. Proti hlasovali Ivan David, Klára Dostálová, Ondřej Dostál, Markéta Gregorová, Jaroslav Knot, Ondřej Knotek, Kateřina Konečná, Ondřej Krutílek, Jana Nagyová, Danuše Nerudová, Jaroslava Pokorná Jermanová a Antonín Staněk.

Stateční pokrytci Nikola Bartůšek, Jaroslav Bžoch, Alexandr Vondra a Veronika Vrecionová zvolili starou politickou disciplínu jménem nehlasoval, což je asi stejně odvážné, jako když se na pavlači dvě ženské řežou kabelkami, soused pootevře dveře, rychle je zase zabouchne a druhý den slavnostně vykládá, že u toho vlastně vůbec nebyl.

A pak tu byla čtveřice eurohujerů, která bez mrknutí oka zvedla ruku pro pokračování celého toho šmírovacího svinstva.                                            Jan Farský, Ondřej Kolář, Luděk Niedermayer a Tomáš Zdechovský hlasovali s takovou chutí, jako kdyby se v Bruselu právě rozdávaly nové kanceláře, služební limuzíny a zlaté plakety Vzorný evropský domovní důvěrník roku.                                                                                                      Úplně jsem nabyl dojmu, že čím hlouběji stát strčí nos do cizího soukromí, tím víc se těmhle bruselským análním alpinistům rozzáří oči.                  Ono je to vlastně logické.                                                                                                                                                                                                      Kdo si jednou zvykne, že občan je především objekt kontroly, tomu nakonec začne připadat normální i to, že vám jednou úředník vleze nejen do peněženky, ale i do telefonu, ložnice a mezi zprávy s vlastní ženou.                                                                                                                                      A ještě vám u toho bude vykládat, že to všechno dělá pro vaše dobro se stejnou přesvědčivostí, s jakou vekslák na pražské pavlači přísahá na zdraví své vlastní, dávno mrtvé tchyně, že ta rezavá škodovka je opravdu po prvním majiteli a jezdila jen každou druhou neděli do kostela.

A víte, co mě na tom všem sere úplně nejvíc? Ne samotný Chat Control. Dokonce ani Brusel.                                                                                            Ale ta drzá arogance šašků, kteří jsou přesvědčeni, že občan je takový blb, že mu stačí přelakovat stejnou boudu jinou barvou a on jim do ní znovu poslušně vleze.                                                                                                                                                                                                              Když jim něco nevyjde, je jim úplně jedno, že lidé nesouhlasí.                                                                                                                                          Prostě přemalují kulisy, vymění název, nalepí na to modrou evropskou fangli a s tím svým "upřímným" úsměvem pasáka, který přesvědčuje nějakého hejla, že ta stará orajtovaná ludra je vlastně skoro panna, nám tvrdí, že tentokrát už to rozhodně není to samé.

Nepřipadáte si u toho občas jako pitomci?

Já teda jo. A právě proto o tom píšu.                                                                                                                                                                                          Jsem sice nasranej. Ale nejsem poraženej.                                                                                                                                                                                Dokud budeme používat vlastní mozek, ještě nevyhráli.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                      Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                  redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                              Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk