Politika, zblblé publikum a komediantská šmíra v českém absurdistánu

Sedím u stolu v zakouřené čtyřce, do prázdného půllitru si nechávám čepovat jen obyčejnou sodovku s citronem a sleduju ten cvrkot kolem.                    Mám roky odpito a jako abstinující ex-alkáč moc dobře vím, jak vypadá pořádný blití, kocovina i těžké delírium, ale to, co se dneska odehrává v českém absurdistánu, překonává i ty nejdivočejší noční můry ze záchytky.

Předraženej chlast z pípy už roky k životu nepotřebuju, ale i s čistou hlavou a sodovkou v ruce zřetelně vidím, že celá republika chytla strašidelnou motejlici.                                                                                                                                                                                                                                       Z vysoké politiky se pod taktovkou nablýskaných klaunů v drahých oblecích stala jen trapná, vyžilá estráda a zmatený cirkus pro ožralé publikum, kde o našem osudu s tupou arogancí rozhodují figurky s mravním profilem politika Pětilepry a mentální kapacitou jakéhosi bizarního živočicha, kterého musel při šíleném, fantasmagorickém gruppensexu zplodit úchylný pornobásník Zdechy s mentálními prvoky, jako je Blbuše nebo Evička Tričko.

Nejhorší na střízlivém pohledu do téhle české žumpy je ale fakt, že do státního loutkového divadla začala masivně strkat nos vychytralá komerdiantská šmíra.                                                                                                                                                                                                          Prodejným komediantům už nestačí šaškovat v telce, a tak lezou na barikády poučovat plebs o morálce, zatímco jim zblblé publikum vymytými mozky pod pódiem nadšeně tleská.                                                                                                                                                                                          Trapní ubožáci tancují na rozpadajícím se parketu, chlastají politické pomyje a ještě se tetelí blahem, že jim panstvo hodilo ohryzanou kost. Zkrátka dospěli jsme do fázového posunu, kdy je střízlivý rozum považován za úchylku a ze státu se stala jedna velká, předražená bažina, kde ti největší šašci hrají prim a účet za tenhle kolektivní raut zase zaplatíme všichni.

Zemí, kde je prezidentem Gumák za hvězdu vesnických tancovaček a opilá omladina mu tleská ve stoje jako zfetovaní svazáci na spartakiádě za hlubokého bolševika, fakt moc nebude, protože tohle nemá se státním majstrštykem nic společného.                                                                          Je to jenom šílený cirkus, trapná fraška a totální groteska z bažiny českého absurdistánu, kde se vysloužilý lampasák v záloze nakrucuje před zlitou lůzou a hraje si na velkého strážce demokracie.                                                                                                                                                      Svou zatuhlou hubou, gumovým ksichtem a kadencí vyhaslého lampasáka připomíná nejvíc ze všeho fanatického soudruha z okresního výboru KSČ, kterému zrovna místní ožralové ukradli škodovku.                                                                                                                                                      Když se ale podíváme do naší nedávné historie, dalo se v naší tuzemské bažině plné letargických ovcí něco takového spolehlivě čekat.

Od státního dohledu nad kulturou, kde každý štěk podléhal razítku vydanému tlustou zadnicí z kulturního výboru, k dnešní zpolitizované žumpě klesáme celkem snadno.                                                                                                                                                                                                            V té se totiž komediantská šmíra, vyžilé hérečky a vychytralí zpěváčkové přetahují o státní granty a koryta jako vyhladovělí toulaví čoklové o přejetou slepici u silnice.                                                                                                                                                                                                              Do této fáze není daleko.                                                                                                                                                                                                          Jde jen o dva stejně smradlavé, hnisající vředy vyrostlé z jednoho a téhož otrockého, udavačského, pátravého mentálního nastavení.

Celá ta byrokratická bažina požírá sama sebe zevnitř s nevázaným apetitem hladových mloků, čolků a ropuch kteří se zrovna vrhli do žlabu s těmi nejhustšími pomyjemi z české žumpy.                                                                                                                                                                                        Zatímco obyčejný člověk, odřený a omlácený, vstává každé ráno v pět do fabriky nebo za volant, aby nakrmil děti, zacáloval šílené složenky a odvedl půlku výplaty téhle nenažrané státní mašinérii a jejímu aparátu, stane se neskutečná věc.                                                                                    Tenhle sedřený poplatník jen s hubou dokořán a vytřeštěnýma očima zírá, jak se nad ním tyčí celá ta namyšlená, dědičná kasta poradců, darmožroutů, expertů na hovno, zmocněnců pro všechno a pro nic, koordinátorů inkluzivního lejna a profesionálních parazitů ze správních rad. Tihle vyžraní političtí šíbři přelévají své tlusté zadky, zkorumpované kumpány a ukradené veřejné prachy mezi úřady, vygumovanými neziskovkami a ministerstvy jako stará, plesnivá voda v opuštěném močálu u kovošrotu.                                                                                                                  Jejich odbornost pak má k reálnému životu a poctivé práci asi stejně blízko jako pasáky řízená stará kurva z bordelu k neposkvrněnému panenskému početí, nebo pouťový šarlatán se zfalšovaným diplomem z domácí tiskárny k mikroskopické neurochirurgii.

Když potom pozorujete obří Gumákovo ego, jak se nafukuje do absurdních, megalomanských rozměrů jako kolikou postižená hajtra zapomenutá v dešti na pastvině, zmocní se vás čirý děs.                                                                                                                                                                      Vedle Gumáka se motají prodejné mediální presstitutky, servilní patolízalové a zakomplexovaní komentátoři z ČT,ČRo, CNN Prima news.                Ti kolem státních dotací bzučí a slintají jako mouchy kolem rozlitého sirupu na ulepeném, poblitém stole v knajpě někde u nádraží.                          V tu chvíli mně přepadne těžká civilizační kocovina, odpor a znechucení.                                                                                                                            Zdravý selský rozum už je totiž v téhle zemi úplně posledním vyhynulým druhem.                                                                                                          Byl nemilosrdně zašlapán do hnoje pod horami nesmyslných strategií, ideologických žvástů, akčních plánů, udavačských manuálů a komisních pracovních skupin na měření toho, co si smíme myslet.

A tak tu sedíme v tom našem rozpadajícím se, zakouřeném kulturáku.                                                                                                                              Vzduch je tu těžký, smrdí zvratky a je nasáklý znechucením jako mokrý, nevyzrálý beton po debilní konferenci o evropských hodnotách a inkluzi.

S půllitrem v ruce se ptám sami sebe, jestli má ještě vůbec smysl předstírat, že žijeme v normálním státě.                                                                      Nebo jestli už je to celé jen jedno velké, unavené, zablité a omlácené loutkové divadlo pro vybranou smetánku z pražské žumpy a pavlače.

V něm se pořád dokola mění jen pomalované kulisy a vyžilé maškary si navzájem půjčují obnošené kostýmy.                                                            Ten mastný, přemrštěný účet za celou tu šílenou maškarádu a cirkusové představení ale nakonec stejně vždycky do posledního haléře zaplatí ten samý odřený, mlčící chudák.                                                                                                                                                                                                  Ten, co sedí úplně sám, bez iluzí a s prázdnou kapsou v té nejzazší a nejtmavší řadě.

Kulturní politika za minulého režimu fungovala jako servis prodejných štětek na escort s diplomem a současně jako bič i vodítko pro partu uměleckých darmožroutů, kteří se svorně řídili věčným pravidlem: komu ze žlabu žereš, tomu do novin radostně hýkej.

Vedle téhle estrádní šmíry, co lezla partajním papalášům do pelechu s nadšením štěněte a byla poplatná vkusu ožralého předsedy OV KSČ, tu ale kvasila i neoficiální stoka.                                                                                                                                                                                                            Dá se říct, že underground si tam v podzemí žil po svém, chlastal ze zavařovaček a na celé komoušské panoptikum svrchu prděl.

Nebyla to žádná politická opozice, ale jen paralelní svět na zablité pavlači.                                                                                                                          Obojí se vlastně vůbec nestřetávalo, tyhle dvě party se v té národní mlze jen tiše míjely.

Tenkrát ještě autentický underground byl totiž jen alergickou vyrážkou na opruzený státní aparát.                                                                                Komoušský aparát si servilní komediantskou šmíru a zpěváčky najímal jako cirkusové opice, aby večer bavili sedřený lid v fabrikách, zvedali mu náladu před další směnou a nebo svými pomníky zalepili hubu šedivé veřejnosti.

Kdykoli se prodejná komediantská šmíra zapletla s pražskou politickou žumpou, spláchla i ten poslední zbytek lidské důstojnosti přímo do hnoje, přičemž jí bylo úplně u prdele, jestli se to stane v zaplivaném pajzlu po zavíračce nebo na vyfintěném červeném koberci.

Když oficiální režimní panáci, přežrané kabaretní figurky a prodejné držky v Národním divadle poslušně podepisovali Antichartu, totální papírovou blitku a odsouzení pamfletu, který většina z nich v životě neviděla ani z rychlíku, nebyla to žádná vysoká politika, ale jen servilní, připosraná přehlídka hnědých proužků na zaprděných podvlékačkách.

Tyhle cvičené cirkusové opice se zkrátka vždycky jen plazili před tím, kdo jim zrovna do misky přihodil kousek panského banánu.                              Když ti samí vyžilí komedianti a cvičení šašci o pár let později mávnutím proutku převlékli své smradlavé stranické kabáty a začali na zaplněných náměstích přehrávat ubrečené sametové revolucionáře, nebyla to žádná morální obroda, ale jen trapné divadlo nejhrubšího zrna a nevkusný, přehrávaný kýč z té nejlevnější zájezdové estrády ochotníků pro vesnické ožraly.                                                                                                                No a když se dneska tyhle přestárlé seriálové hérečky s plastikami z výprodeje a potulní aktivističtí pěvci s rozladěnou kytarou svorně shlukují na pódiích, aby dělali hlučnou politickou propagandu a lezli do řiti chameleonovi z hradu, dosahuje tenhle cirkus naprostého vrcholu.                            Je to už jenom k popukání směšné, beznadějně pitomé a zralé na hromadný odvoz do Bohnic v jedné velké svěrací kazajce, protože ti cvičení opičáci z pražské komediantské šmíry si zkrátka nemohou pomoct a musí panáčkovat před každým páníčkem, který jim hodí zbytek z panského stolu.

Jen zcela vzácně se v historii tihle cvičení komedianti a umělecká šmíra IV. kategorie osvědčí jako nějaká hrdinská avantgarda ohlašující novou dobu, protože většinou jen v předklonu a s nastavenou dlaní slouží stávající garnituře prodejných panáků.                                                                      S kulturností zpolitizovaného stáda pod pódiem je to koneckonců úplně stejná trapnost, protože masová hysterická psychóza rozjetá na povel z pražské žumpy už z principu nemůže mít žádnou noblesu, i kdyby se celá tahle komediantská šmíra posrala.                                                                Opravdová kultura, jakožto svobodný projev nespoutaného ducha, hledání krásy a pořádný hospodský nářez, nikdy nepotřebovala k životu panskou milost ani dotace z rozkradené státní kasy.                                                                                                                                                           Pro jakoukoli příčetnou tvorbu je státní aparát vždycky jenom koule u nohy a přisátý parazit, zatímco mocní papaláši se už od starověku řídí jediným pravidlem:  usoplenému plebsu stačí hodit flákotu levného žvance, uspořádat pouťový cirkus, a oni pak budou poslušně držet hubu a krok.

Chceme-li ale naplno pochopit dnešní frašku a panoptikum nevkusu, nebude na škodu porovnat naši zoufalou přítomnost s minulostí.                    Představa, že by starý bolševik Gustáv Husák za totáče obrážel hudební festivaly, chlastal krabicové víno s máničkami a posílal vzdušné polibky do davu, je naprosto šílená a absurdní.                                                                                                                                                                              Neměl to zapotřebí, neměl na takové opičárny čas a hlavně ho neřídil tým placených aktivistických poradců z pražské kavárny.                              Stejně tak je ujetá představa, že by po Husákovi tenkrát někdo na festivalu toužil nebo ho vyžadoval jako hlavní hvězdu večera místo pořádné kapely.                                                                                                                                                                                                                                 Ožralé publikum by ho tam možná ze strachu před obušky strpělo, protože vypískat generálního tajemníka by nikoho s čistým trestním rejstříkem nenapadlo, ale všem by bylo jasné, že je to celé neskutečně divné, křečovité a zralé na rychlé vypnutí proudu.

Jakmile se po plyšovém převratu vyměnily cedule na kravínech, z marionet a kurev bolševických aparátčíků se přes noc staly nablýskané celebrity s fankluby fanatických obdivovatelů.                                                                                                                                                                    Jenže prvotní naivní okouzlení z téhle komediantské sebranky se vypařilo přesně v momentě, kdy se rozhořel opravdový politický boj o koryta , stranické fleky a státní zakázky.                                                                                                                                                                                          Společnost se totálně rozklížila, politické loutky ztratily i ten nejmenší zbytek glancu a mezi lidmi vznikla čitelná, absolutní alergie na každého panáka v obleku.

Mezitím ovšem v pražské žumpě dorostla nová generace neomarxistických ujetých svazáků, generace Pirátů, s pamětí jepice, chudým vzděláním z internetových rychlokurzů a nulovou životní zkušeností s realitou všedního dne.                                                                                                              A když je tahle naivní skupina vymytých a vyhulených bezmozků konfrontována s naleštěnou fiktivní figurkou z dílny profesionálních marketingových žvanilů, tedy s vyfintěným Gumákem, rádoby motorkářem, co na fotkách pózuje jako hrdina z levného akčňáku, trousí banální moudra na úrovni žáka pomocné školy a leze z každé televizní obrazovky i záchodového prkénka, je z toho okamžitá láska na první pohled a naprostá ztráta zbytku příčetného rozumu.

Tohle zblblé festivalové publikum má zkrátka logickou slabost pro náš gumový profilový idol z dílny marketingových šejdířů, který v téhle komedii zázračně zvládá fungovat jako lídr opozice, vyfintěný rebel bez příčiny, vrchní dojič v liberálně-demokratické pražské kavárně a hlavní maškara módní strany války v jednom balení.

Přesně takový nablýskaný manekýn a cirkusový šašek má totiž veškeré předpoklady stát se uctívaným totemem pro tuhle sebranku křepčících militantních pomatenců, kteří s kelímkem zvětralého piva nadšeně tancují na palubě potápějícího se Titaniku a ještě u toho hystericky tleskají kapelám, že ten náraz do ledovce vypadá na fotkách fakt stylově.

K téhle totální zpolitizované frašce a znásilnění kultury samozřejmě nedošlo jen tak náhodou z čistého nebe.                                                                Všichni ti přestárlí komedianti, cvičení opičáci a potulní šašci se totiž osmělili kibicovat do věcí veřejných, až v momentě, kdy celkový úpadek politického stavu udělal ze státní správy jen levný kabaret, podřadnou pavlačovou estrádu a zaplivané jeviště, kde jsou tihle darmožrouti konečně jako doma.

Všechno to do sebe najednou krásně a groteskně zapadlo jak ozubená kolečka v rezavém orloji. Zpolitizované festivalové stádo ožralů pod pódiem, vyžilí umělci, co se z čiré rozvernosti a nedostatku kšeftů vrhli na politický aktivismus, a opoziční Pětileprou oslavovaný Gumák, který jakýmsi nepochopitelným omylem osudu doputoval z buzeráku v prostějovských kasárnách do vysoké politiky a zakotvil na Hradě.                     Výsledkem je jen jedno obří demokratické panoptikum a potulný cirkus, ve kterém se jakákoli reálná kultura i politika vystavují už jen jako groteskní kuriozity vedle dvouhlavého telete a vousaté ženy.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                 Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                      Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                  Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                  Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud vám Facebrouk dává smysl a chcete podpořit vznik dalších fejetonů, videí a nezávislé politické satiry, můžete přispět dobrovolným darem. Každá koruna pomáhá udržet projekt nezávislý.

QR kód je na obrazovce                                                                                                                                                                                                            Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk