Politici mají hrůzu z jedovatého českého humoru

Existuje zvláštní druh humoru, kterému se lidé v Čechách smějí. Když ho ale přeložíte do angličtiny nebo němčiny, nastane ticho. A problém není v překladu. Český humor se totiž nepřekládá. Český humor se musí odžít. Nejlépe v zemi, která za pár generací vystřídala tolik císařů, prezidentů, soudruhů, spasitelů, politických šíbrů a jiných debilů, že kdyby je český člověk všechny bral vážně, dávno by seděl v koutě nějakého ústavu, cucal roh deky, slintal si na bačkory a zpíval hymnu do nočníku.                                                                                                                                              Jsem Facebrouk. Neúnavný, protivný a společensky obtížný šťoural, který se inspiroval počínáním brouka hovnivála. Když na politické louce objevím podezřelou hromádku, neobejdu ji jako ostatní se zacpaným nosem a nadějí, že ji mezitím rozšlape někdo jiný. Vezmu klacek a začnu do ní šťourat. Potom ji valím před sebou krajinou českého politického panoptika a cestou se na ni nabalují další informace, dokumenty, jména, souvislosti a otázky. Z malé kuličky je najednou balvan, který už nejde zamést pod koberec, schovat za tiskovou konferenci ani přikrýt žvásty o demokratických hodnotách. A když je balvan příliš velký i na hovnivála, musí nastoupit nakladač. Existuje jeden specifickej druh humoru, u kterýho se česká zemitá kotlina válí smíchy pod stolem, ale jakmile ten fór přeložíte sucharům do angličtiny, čumí na vás jak tele na nový vrata a ani nepípnou, pointa totiž vůbec netkví v tom, že by selhal slovník. A právě dneska si posvítíme na to, o čem se v těch načančanejch salonech radši drží huba, na českej humor – na ten zákeřnej, černější než uhelná sloj, kterej nás definuje víc než chlastání desítky, víc než prohraný hokejový mače a možná víc než všechny ty dějinný prohry dohromady, protože přes tenhle jedovatej sarkasmus celou tu národní bídu a bordel vůbec dokážeme přežít a neskočit z mostu.

Dneska vám bez servítků vyklopím, proč se my Češi s řehotem popadáme za břicho u věcí, ze kterých by se v Bruselu nebo v Americe poseroutkové rozbrečeli, začali volat krizovýho interventa a zdrhli ze sálu. Proč ten náš cynickej škleb prostě nepřeložíte, i kdybyste se rozkrájeli, a proč je upatlaná putyka čtvrtý cenový tou nejdůležitější kulturní institucí, chrámem a laboratoří týhle země? A proč schopnost zechcat se smíchy v momentě, kdy kolem vybuchuje žumpa a barák padá na hlavu, není žádná bezcitnost, ale ta nejbrutálnější forma odolnosti, kterou si ti naivní cizinci zvenčí pletou s naprostým cynismem? Právě v té chvíli začíná být některým politickým dementosaurům, presstitutkám, servilním komentátorům a křivým moralistům nepříjemně. Do té doby se totiž všichni tváří jako strážci demokracie, i když leckdy připomínají spíš bolševického politruka ze stranického výboru JZD, kterému jen někdo vyměnil rudou legitimaci za evropskou visačku. A dneska se podívám na něco, co máme tak hluboko pod kůží, že o tom skoro nemluvíme. Na český humor. Podivný, temný, kousavý a jedem nacucaný způsob, jak přežít dějiny bez toho, aby člověku definitivně hráblo. Humor nás možná definuje víc než pivo, hokej a všechny slavnostní kecy o české povaze dohromady. Právě jím totiž svoje dějiny trávíme. A když jsou obzvlášť nestravitelné, alespoň si z nich uděláme prdel.

Představte si naprosto modelovou českou scénu. Sedíte v zahuleným výčepu čtvrtý cenový, venku chčije, je upršený úterý a vzduch je hustej tak, že by se dal porcovat rezavým nožem na tlačenku. Ve vzduchu se míchá savo, levnej tabák, utopenec, přepálenej friťák a několik desetiletí lidský rezignace. Od vedlejšího stolu najednou bouchne půllitr a starej pardál s hlasivkama naloženýma třicet let v rumu utrousí: "No a doktor povídá: Pane Novák, vy jste měl s tím nádorem přijít před pěti lety! A Novák na to: To jsem chtěl, doktore, ale bylo zavřeno." A v tu chvíli lehne celá knajpa smíchy. Pingl s mastnou zástěrou se zubí jak měsíček nad žumpou, Franta málem vyprskne pivo Pepovi do guláše a vy se tlemíte taky, přestože vlastně nevíte, jestli se smějete nádoru, zubatý s kosou, českýmu zdravotnictví, ordinační době nebo celýmu Absurdistánu, kde se člověk může objednat na vyšetření přibližně tři týdny po vlastním pohřbu. A právě v tom je celý to kouzlo. Českej fór není skalpel, kterej řízne do jednoho místa. Je to rezavá vidlice vytažená ze stáje, která propíchne zdravotnictví, stát, smrt, lidskou blbost i naši národní schopnost přežívat po krk v močálu a ještě se hádat, kdo objedná další rundu. Chci vám proto ukázat, proč se Češi řehtají věcem, ze kterých by se jinde svolal krizovej štáb, psycholog, ombudsman, komise pro duševní pohodu a tři experti na bezpečný pláč, zatímco u nás Franta utře pěnu z kníru a prohlásí: "To ještě nic není, poslouchej tohle." Proč je náš humor tak zatraceně těžko přeložitelnej, a přitom to vůbec není jazykem? A proč je obyčejná česká putyka možná důležitější kulturní instituce než půlka naleštěnejch paláců, kde za dotační prachy mudrujou profesionální držitelé správnýho názoru? Ve výčepu totiž sedí Franta s Pepou, oba mají politologický vzdělání získaný mezi automatem na cigára a pípou, ale po čtvrtým pivu dokážou stav republiky rozebrat přesněji než šest politologů, dva komentátoři a jeden přiblblej moderátor v nedělní televizní debatě, kde se hodinu přelévá politická kejda z jednoho kýble do druhýho a nakonec se slavnostně zjistí, že smrdí pořád stejně. A právě proto je schopnost zasmát se vlastnímu průseru jednou z nejtvrdších forem český odolnosti. Cizinci tomu říkají cynismus, protože ještě nepochopili základní provozní řád český kotliny: když vám dějiny zase převrátí cirkusovej stan na hlavu, politici vypustí stoku do obýváku a vrchnost vás začne přesvědčovat, že ten smrad je ve skutečnosti vůně demokracie, máte jen dvě možnosti. Buď vám z toho definitivně hrábne a začnete pochodovat kolem baráku s cedulí "Děkuji, mám se skvěle", nebo si objednáte pivo, podíváte se na ten monumentální bordel kolem sebe a uděláte si z něj prdel. A my Češi jsme si za pár století nacvičili hlavně tu druhou možnost.

A teď ten samej fór vezměte, naložte ho do kufru a odvezte přes Atlantik nějakýmu vypulírovanýmu Amíkovi s chrupem jak reklamní regál na zubní pastu: "So the doctor says, Mr. Novák, you should have come years ago. And Novák says, I wanted to, but it was closed." Konec. A nastane hrobový ticho, tak hutný, že by se dalo krájet tupým nožem z nádražního bufetu. Amík čeká na pointu, vy čekáte, až mu dojde, že pointa už dávno proběhla kolem něj a kopla ho do prdele, jenže on pořád civí tím výrazem člověka, kterému právě někdo vysvětlil pravidla okresního přeboru v chovu králíků. Nakonec vycení porcelánovej chrup a utrousí zdvořilý "Oh, that's funny", což v překladu znamená asi tolik jako: "Nevím, co se tady právě stalo, ale nechci vypadat jako debil." A vy tam stojíte s nedopitým pivem a přemýšlíte, jak tomu nebožákovi vysvětlit, že směšný není jen to, že bylo zavřeno. Směšnej je doktor, Novák, čekárna, ordinační hodiny, celej ten zasranej systém i ta nádherná česká rezignace, se kterou člověk přijme, že něco nefungovalo včera, nefunguje dneska a pravděpodobně nebude fungovat ani ve chvíli, kdy jeho parte pověsí vedle cedule "Přijímáme nové pacienty". Jenže právě tady začíná problém, protože jakmile musíte pointu rozebírat cizinci šroubovákem na jednotlivý součástky, humor chcípne, vystydne a zůstane po něm jen trapná přednáška pro návštěvníky českýho absurdistánu. Čech totiž nepotřebuje vysvětlovat, proč je to směšný. On ten marast poznává. Žije v něm. Ví, jaký to je, když systém shoří jak papírovej čert na pouti, úředník vám slavnostně vysvětlí, že požár proběhl v souladu s předpisy, ministr svolá tiskovku, aby oznámil historický úspěch v hašení, a vy nakonec stojíte po kolena v popelu, otevřete si pivo a řeknete: "No, hlavně že to máme pod kontrolou." A právě proto českej humor není nějaká sbírka omšelejch anekdot ze zadní stránky novin. Je to náš národní operační systém, štít, plynová maska a nouzovej žebřík z politický žumpy v jednom. Je to způsob, jak spolu komunikujeme v týhle stoce, jak si z vrchnosti děláme prdel dřív, než začne ona dělat prdel z nás, a jak si zachovat poslední zbytky příčetnosti v zemi, kde se občas nedá věřit ani vlastnímu stínu, natož politikovi, kterej vám s rukou v kapse tvrdí, že tam jen hledá programový prohlášení vlády.

Když se zeptáte běžnýho Pepíka opřenýho o výčep, co je na tom našem českým humoru tak světovýho, akorát si odplivne, lokne piva, pokrčí ramenama a zavrčí: "Nic, vole." A právě tím vám ten umaštěnej filozof čtvrtý cenový vysvětlil podstatu českýho humoru líp než půlka profesorů na konferenci placený z evropský dotace, kde se tři dny žvaní o kulturní identitě, sežere se metrák chlebíčků a nakonec vznikne sborník, kterej nečetl ani ten, kdo ho napsal. My totiž ze svýho jedovatýho sarkasmu neděláme žádný vznešený divadýlko pro kavárenský povaleče ani kulturní estrádu s grantem, moderátorem a odbornou debatou o společenským přesahu. My tu síru chrlíme naprosto přirozeně, protože ji máme zažranou pod kůží stejně hluboko jako nedůvěru k vrchnosti, úřadům a každýmu kašparovi, kterej vyleze na tribunu, narovná kravatu a začne nám vysvětlovat, že tentokrát už nás do toho močálu vede opravdu odborně.

Teprve když vedle nás nějaká zahraniční citlivka zbledne, zalapá po dechu a začne hledat krizovýho psychologa, zjistíme, že jsme možná zase řekli něco, co se za hranicema nepodává bez příbalovýho letáku, souhlasu terapeuta a telefonního čísla na centrum duševní pohody. Jenže českej humor vysvětlovat nejde. Jakmile ho začnete rozebírat, je to pitva žáby po zavíračce. Najdete střeva, játra, slezinu i příčinu smrti, ale žába je mrtvá a prdel už není vůbec žádná. Českej humor totiž není pytel fórů, kterej vytáhnete na pouti mezi stánkem s klobásou a střelnicí a začnete z něj lovit anekdoty. Je to způsob, jakým tady trávíme realitu, aniž bychom se z ní hromadně neposrali. Když něco nefunguje, uděláme si z toho prdel. Když nás někdo ojebe, dostane přezdívku. Když se na tribuně objeví další naleštěnej zachránce národa, nafoukne hrudník a začne mávat demokracií jako pouťovej principál umaštěným cylindrem, necháme ho domluvit a pak z něj ve výčepu během deseti minut uděláme takovýho kašpara, že by ho vlastní ochranka hledala podle občanky.

A když stát vyvrhne z pražský úřednický žumpy další administrativní hovno, na který občan potřebuje tři formuláře, čtyři razítka, datovou schránku, bankovní identitu, ověřenej podpis, rodnej list pradědečka a nervovou soustavu řeznickýho psa, žádná revoluce se nekoná. Pepa u výčepu si objedná další pivo, podrbe se na pupku a jednou větou pošle celý ten byrokratický cirkus do prdele tak přesně, že by ministerstvo potřebovalo stostránkovou výroční zprávu, dvě tiskovky, tři externí poradce a pracovní skupinu pro meziresortní koordinaci, aby sdělilo totéž. A právě tady leží jádro českýho humoru. Je to obranný reflex člověka, kterej už zažil tolik vrchností, spasitelů, politických šíbrů, papalášů a úředních hovadin, že místo aby při každým dalším průseru lezl po zdi, sedne si v knajpě, zvedne půllitr, podívá se na tu stoku kolem sebe a pronese něco tak jedovatýho, že se politickej močál na okamžik přestane tvářit jako lázně.

Právě proto je českej humor tak hluboko zažranej do našich dějin. Není to kulturní ozdoba ani veselá vložka mezi dvěma národními průsery. Je to obranný mechanismus, mentální hospodskej hasicí přístroj pro případ, že začne hořet stát, režim, peněženka nebo všechno najednou. Po generace jsme sledovali, jak se před náma střídají císaři, mocnáři, aparátčíci, papaláši, ideologický dozorci, demokratičtí spasitelé a političtí dementosauři, přičemž každej novej přicházel nafouknutej jak pouťovej balón, přesvědčenej, že právě on objevil recept na naše štěstí a teď nám ho nacpe do chřtánu i s účtenkou. Kulisy se měnily, uniformy se převlíkaly, rudý legitimace vystřídaly drahý obleky, powerpointy a evropský visačky, ale princip zůstal nádherně stejnej: nahoře sedí vrchnost a vysvětluje lidu, jak báječně se mu daří, zatímco dole Franta zjišťuje, že mu zase zdražili pivo.

A českej člověk? Ten chvíli poslouchá, zaplatí daně, zanadává si, přežije další tiskovku o historickým úspěchu a večer zaleze do hospody. Tam se nad půllitrem sejdou Pepa, Franta a Karel, provedou během deseti minut kompletní pitvu režimu a z majestátní státnické důstojnosti udělají takovou groteskní hromadu hnoje, že by na její odvoz nestačil ani nakladač. Mocnář může mít Hrad, ochranku, limuzínu, poradce, tiskový oddělení a armádu servilních přikyvovačů, ale proti hospodskýmu stolu má jednu zásadní nevýhodu: stačí jedna opravdu povedená věta a z velikána dějin je rázem pouťovej kašpar s papírovou korunou, kterému z majestátu nezbylo ani to zatracený razítko.

První pilíř, kterej cizáckým panákům spolehlivě odpálí dekl a pošle jejich kulturní kompas někam do kopřiv, je náš černej humor. Ale ne ten naleštěnej pódiovej výrobek ze západních estrád, kde komik půl hodiny našlapuje kolem pointy jak pyrotechnik kolem kufru na nádraží a třikrát si kontroluje, jestli náhodou neurazil člověka v první řadě, člověka doma, člověka, kterej se ještě nenarodil, nebo profesionálně uraženýho blba, kterej na internetu čeká s prstem na tlačítku "nahlásit". Českej černej humor žádný ochranný rukavice nenosí. Sedí s náma ráno u kafe, válí se po stole v putyce, veze se tramvají do práce a občas se bez pozvánky nacpe i na funus, kde se rozvalí vedle rakve a čeká, kdo první nevydrží držet pietní hubu.

Firma zavírá a všichni letí na dlažbu? Než personální oddělení vytiskne první soucitnej canc o "optimalizaci pracovních kapacit", Franta už u automatu na kafe zahlásí takovou hovadinu, že se směje i ten, kterej právě dostal padáka. Politická krize? Tiskovka ještě ani nezačala, ministr si rovná kravatu a první politickej dementosaurus už má ve výčepu novou přezdívku, která se ho bude držet dýl než jeho vlastní volební program. Stát zase něco posral? Vláda okamžitě založí pracovní skupinu, poradní sbor, meziresortní komisi a expertní tým dotačních parazitů, kterej za osm milionů, čtyři powerpointy a šest měsíců slavnostně zjistí, že se to opravdu posralo. Pepa u pípy potřebuje deset vteřin, jedno pivo a větu, po který je celej státní cirkus popsanej přesněji než ve výroční zprávě o sto osmdesáti stranách.

A pak přijde disciplína, při který zahraničnímu pozorovateli definitivně praskne pojistka. Funus. Průměrnej Čech dokáže stát nad rakví vlastního příbuznýho, utírat si slzy a vzápětí připomenout historku tak černou, že by zahraniční terapeut dostal tik do oka, krizovej intervent sáhl po telefonu a komise pro bezpečný truchlení svolala mimořádný zasedání. Jenže kolem rakve nikdo pachatele nelinčuje. Jeden pozůstalý se začne pochechtávat, druhej přihodí ještě větší prasárnu a za chvíli se smějou lidi, který před pěti minutama brečeli. Ne proto, že by jim bylo u prdele, kdo leží v rakvi. Právě naopak. Znali ho. Vědí, co by na celou tu funebráckou parádu nejspíš řekl on sám, a tak místo aby nechali zubatou triumfálně odkráčet s kosou přes rameno, ještě jí zezadu ukážou prostředníček.

Zvenčí to může vypadat jako bezcitnost, jenže českej černej humor není radost z cizího neštěstí. Je to starej mentální hasičák pro chvíle, kdy už člověk nemůže změnit ani hovno. Když je průser malej, nadáváme. Když je větší, jdeme do hospody. Když je obrovskej, objednáme další rundu. A když je tak monumentální, že nepomůže hospoda, nadávání, vláda, doktor ani poslední stovka v peněžence, začneme si z něj dělat prdel. Protože když už vás život stáhne za kotníky do žumpy, pořád mu můžete cestou dolů říct, že mu smrdí z huby. Dokud se totiž dokážeme zasmát tomu, co nás právě koplo do koulí, ještě nás to úplně neporazilo.

Druhej pilíř týhle naší národní duševní úchylky je ironie. A tady už zahraniční návštěvník nevstupuje na tenkej led, ale rovnou po kolena do močálu, kde mu z jedný strany bublá žumpa, z druhý teče pražská stoka a někde uprostřed sedí Čech s pivem a mrtvolným ksichtem funebráka. Britská ironie je proti tý naší pořád ještě nóbl společenská disciplína. Gentleman vypustí jedovatost, decentně zvedne obočí, nepatrně ohne koutek a všichni pochopí, že právě někoho slovně nakopal do prdele, aniž by si přitom pomačkal sako. Čech na podobný tanečky sere. Ten vám naservíruje takovou podpásovku, že by po ní cirkusovej medvěd slezl z kola a požádal o invalidní důchod, ale pronese ji tónem, jakým vám bába ve výčepu oznámí, že utopenci došli. Žádný mrknutí, žádnej významnej úsměv, žádná cedule "pozor, právě probíhá ironie". Prostě hodí granát doprostřed stolu, napije se piva a dál čumí do guláše. Jestli jste to nepochopili, váš problém.

A pak do týhle komunikační bažiny dorazí nějakej vyjukanej americkej študák, kterej se tři týdny motá po Praze a už má pocit, že rozlouskl českou duši. Jednoho rána přileze mezi kamarády po probdělý noci, kruhy pod očima jak dva kanály pražský stoky, vlasy jak seno vyházený z maštale a výraz člověka, kterýho v šest ráno našli za nádražní putykou mezi popelnicí a chcíplým deštníkem. Českej kámoš si ho chvíli prohlíží a pak naprosto vážně pronese: "Ty vole, tobě to dneska sluší. Vypadáš, jako kdyby tě právě vytáhli z hromadnýho hrobu, přejeli parním válcem a pak tě poslali na vlastní pohřeb." Američan ztuhne. Mozek mu bliká jak porouchaná atrakce na pouti. Byl to kompliment? Urážka? Výhrůžka? Má se smát, poděkovat, rozbrečet, zavolat ambasádu, nebo preventivně sepsat závěť? Čech už mezitím srká kafe a vůbec netuší, proč se ten nešťastník tváří, jako kdyby právě zjistil, že český přátelství nemá návod k použití ani bezpečnostní pojistku.

Protože právě tady začíná ta největší groteska. U nás může bejt urážka skoro vyznáním náklonnosti. Když vám někdo uhlazeně oznámí: "Dobrý den, velice rád vás vidím," klidně vás může mít plný zuby a nejradši by vás spláchl do nejbližší stoky. Když vás ale starej kamarád přivítá větou: "Nazdar, ty kreténe, tys ještě nechcípnul?", je dost možný, že vás má skutečně rád a právě vám po česku rozvinul červenej koberec. Čím bližší vztah, tím míň molitanu, mašliček a naleštěnýho společenskýho cirkusu. Opravdovej kamarád totiž často není ten, kterej vám namaže kolem huby, jak báječně dneska vypadáte. Opravdovej kamarád si vás změří od bot až po ten vrabčí chlív na hlavě, chvíli mlčí a potom s výrazem soudního patologa pronese: "Ty vole, co se ti stalo? Vypadáš jak poslední štamgast, kterýho po zavíračce vytáhli z výčepu i se židlí." A tím je u nás vlastně řečeno všechno: vítej doma, vole, rád tě vidím.

A tím se plynule dostáváme ke třetímu pilíři týhle naší národní humoristický psychiatrie, k přátelskýmu ponižování a urážení jako nejvyšší formě kamarádství. V některých zemích byste před podobným fórkem museli podepsat souhlas, vymezit bezpečnou zónu, přivolat psychologa, dva právníky a komisi pro ochranu lidský důstojnosti, aby se náhodou Frantovi po větě "vypadáš jak hovno pod pařezem" nezhroutila osobnost. U nás přijde Franta do knajpy, ještě ani nesundá bundu a od stolu už letí: "Ty vole, cos to sežral? Vypadáš, jako kdyby tě tři měsíce vykrmovali v prasečáku a zejtra tě vezli na jatka." Franta se neurazí, protože není z porcelánu. Sedne si, objedná pivo, prohlídne si autora poznámky a odpálí ho zpátky: "Drž hubu, ty máš takovej pupek, že kdybys spadl do Berounky, zavřou zdymadla a vyhlásej třetí povodňovej stupeň." Oba se začnou tlemit, cinknou půllitry a je hotovo. Přátelé se právě přivítali, český společenský protokol byl dodržen a žádnej terapeut nemusel opustit gauč.

U nás totiž platí podivnej podzemní zákon, kterej nikdo nenapsal, nikde se nevyučuje, ale rozumí mu každej, kdo někdy přežil večer ve výčepu: čím lepší kamarád, tím větší svinstvo si můžete říct. Přijedete novým autem a místo obdivu slyšíte: "Kdes tu kraksnu vyhrabal, na vrakovišti po bombardování?" Přijdete s novým účesem a kamarád se zděsí: "Ty vole, tebe stříhal veterinář motorovkou ?" Uvaříte večeři a místo pochvaly dostanete znaleckej posudek: "To nežer, s tím bych se bál otrávit i krysu v kanále." Přiberete deset kilo a žádnej skutečnej kamarád vás nebude mazat medem kolem huby, že vám to sluší a že jste jenom "trochu plnější". Hovno. Obej­de vás ze všech stran, znalecky vás prohlídne jak prase na trhu a zeptá se, jestli vás budou porážet před Vánocema, nebo vás nechají ještě měsíc dojít. A vy víte, že svět je pořád v pořádku, protože kdyby vám ten samej člověk podal ruku, narovnal záda a pravil: "Velice rád tě zase vidím," okamžitě začnete přemejšlet, jestli jste mu nepřejeli psa, nesvedli starou nebo mu nedlužíte padesát tisíc.

Česká zdvořilost má totiž převodovku vyrobenou někde mezi nálevnou, cirkusem a obecní žumpou. Čím je člověk cizejší, tím víc kolem něj našlapujeme v lakýrkách: "Dobrý den." "Prosím." "Děkuji." "Promiňte." Nádhera, porcelán zacinkal, společenská fasáda drží. Jenže jakmile se z cizího člověka stane kamarád, porcelán letí do kredence, ubrus se smotá a na stůl nastupuje provozní nádobí čtvrtý cenový. Skutečnej kamarád se vás nezeptá: "Mohl bys mi, prosím tě, podat pivo?" Podívá se na vás přes stůl a zařve: "Dělej, vole, neseď tam jak pytel hoven a pošli sem to pivo!" A vy mu ho podáte, protože přesně víte, že za tím není nenávist ani pohrdání. Je za tím jednoduchý český: jsi náš, tak už kolem tebe nemusíme chodit po špičkách.

A právě proto začne bejt podezřelý, když se na vás starej kamarád najednou usmívá jak prodavač hrnců z teleshoppingu, vyká vám a děkuje za každou kravinu. To už v hlavě bliká červená kontrolka. Buď vás chce poslat do prdele, půjčit si prachy, nebo vám právě za zády kope jámu bagrem. Český člověk má totiž na přehnanou uhlazenost vycvičenej čuch, ze staletí života v politický bažině, kde se nejvíc usmívá zpravidla ten, kdo vám za chvíli sáhne do kapsy. Když politik začne před volbama říkat, jak nesmírně si občanů váží, zkušenější kus populace si automaticky zkontroluje peněženku, zamkne slepice a podívá se, jestli už někdo neodmontovává okapy. Protože v týhle zemi už dávno víme, že čím sladší marmeládu někdo maže kolem huby, tím větší lopatu má připravenou k nabírání sraček.

A tady zahraniční návštěvník definitivně ztrácí mapu, kompas i poslední zbytky duševní stability. Tenhle kód totiž do slovníku nenarvete. Nejde přeložit větu "Nazdar, ty debile, rád tě vidím" tak, aby cizinec pochopil, že první půlka je urážka a druhá půlka je vlastně obsažená už v tý urážce. Musel by s náma pár let sedět v putyce, brodit se naším historickým močálem, projet se na kolotoči českých dějin a několikrát spadnout hubou do politický stoky, aby pochopil, proč jsme schopní člověka, kterýho máme rádi, slovně rozebrat na prvočinitele, zatímco člověku, kterýho nemůžeme ani cejtit, zdvořile popřejeme příjemný odpoledne. A právě tady se nabízí ta nejzajímavější otázka: Kde se to v nás sakra vzalo? Proč jsme takhle pokřivení, jedovatí, cyničtí a přitom pořád nezničitelní? Odpověď leží v našem historickým hnojišti, kterým jsme se po staletí brodili až po krk. A to je taková tragikomedie plná císařů, soudruhů, převlíkání kabátů, politických klaunů a pravidelnýho pádu držkou do dějinný žumpy, že proti tomu vypadá cirkusová manéž jako seriózní vědecká konference.

Česká kotlina strávila zatraceně velkou část svý historie v područí mocnějších panovníků a říší, což se do naleštěný vlastenecký vitríny moc nehodí, protože tam máme radši lvy, koruny, husity a slavný řeči než účet z dějinnýho výčepu. Jenže když se ten účet položí na stůl, žádná národní dechovka z něj nehraje. Po Bílý hoře přišel jeden z největších sešupů do historickýho močálu: krátká bitva, stavovská porážka a potom pořádnej politickej výplach. Popravy, konfiskace, emigrace, rekatolizace a postupný utahování šroubů, až český země vypadaly jako hospoda po zavíračce, kde majitele vyhodili zadním vchodem, inventář rozebrali vítězové a zbylým štamgastům oznámili, že odteď se bude čepovat podle novýho řádu. Čeština samozřejmě nezmizela a nebyla jen jazykem chátry, ale z vyšších pater společnosti a státní správy postupně ustupovala, zatímco němčina získávala čím dál silnější postavení. Národ tak několik generací seděl v dějinný čekárně, koukal, jak se nad ním přelévají císařský rozkazy, církevní disciplína a zájmy mocnějších, a pomalu si osvojoval jednu zatraceně užitečnou dovednost: když nemůžeš vrchnost poslat otevřeně do prdele, nauč se jí smát tak, aby ještě cestou domů přemýšlela, jestli jsi jí náhodou právě nepoděkoval.

A přesně v tomhle historickým bahně, kde se malej člověk brodil po kolena v císařských rozkazech a vrchnost nad ním seděla rozkročená jak přežranej štamgast nad posledním gulášem, se začala rodit jedna zatraceně účinná česká zbraň: udělat si z celý tý nabubřelý parády prdel. Protože co jinýho vám zbývá, když jste proti obrovský říši jen drobnej šroubek někde vzadu v mašinérii? Vytáhnout flintu znamenalo riskovat, že vás císařskej aparát rozmáčkne jak vajgl na dlažbě, otevřeně poslat vrchnost do prdele taky nebyl zrovna recept na dlouhověkost, takže nastoupila disciplína, na kterou žádnej policejní patent nestačil: poslušně kývat hlavou a za rohem se těm papalášům tlemit. Nařízení se přečetlo, klobouk se smekl, "ano, milostpane" se odkejvalo, a jakmile se dveře zavřely, celej ten majestát skončil rozebranej na prvočinitele někde mezi výčepem, chlí­vem a návsí. Z císařskýho orla byla najednou přerostlá slepice, z nafoukanýho úředníka kašpar z pouti a z veledůležitýho dekretu papír, kterým by si sedlák nejradši podložil viklající se stůl. A právě v tom je ten fór: moc vám může sebrat majetek, zavřít hospodu, napařit daně a nařídit kdejakou hovadinu, ale jakmile z její vznešenosti uděláte groteskní cirkus, už nevypadá jako nedotknutelnej kolos. Vypadá jako navoněnej panák, kterej šlápl do vlastní žumpy a ještě se u toho snaží zachovat císařskou důstojnost. A tak jsme se tím dějinným močálem učili procházet po svým: když už nemůžeš vrchnosti nakopat prdel, aspoň jí stáhni kalhoty v hospodským vtipu.

Tenhle model se u nás opakuje pořád dokola jak ožralej kolotoč na pouti, kterej už dávno měli sešrotovat, ale český dějiny do něj furt házej další žetony. Staletí pod císařpánem nás vycvičily v nádherný národní disciplíně: držet hubu a krok, před vrchností ohnout hřbet, poslušně přikyvovat a přitom jí pod stolem ukazovat prostředníček. Nahoře se vydal majestátní rozkaz, dole se smekla čepice a zaznělo uctivý "jak si Vaše Milost přeje", ale sotva vrchnost odtáhla kočárem za roh, už seděla celá její císařská důstojnost ve výčepu s prasečí hlavou, slepičím mozkem a kalhotama kolem kotníků. Čech se tak postupně naučil mluvit ve dvou vrstvách: jednu servíroval papalášovi, aby byl klid, a druhou schovával pod jazykem pro kamarády v nálevně. Uměli jsme říct "samozřejmě, pane vrchní" takovým způsobem, že všichni kromě pana vrchního přesně slyšeli "polib si prdel", a právě z týhle každodenní slovní pašerácký stezky se ironie stala skoro základní životní funkcí. Člověk mohl stát po kolena v dějinný žumpě, nad hlavou mu mohl mávat císařskej orel a úředník mu mohl číst další lejstro dlouhý jak účet po třídenním tahu, ale dokud se na souseda podíval, nepatrně zvedl obočí a oba věděli, že si o celý tý naleštěný maškarádě myslí svoje, vrchnost ještě pořád neměla vyhráno. Mohla poroučet, mohla trestat, mohla nás vláčet močálem, ale nemohla nám nařídit, abychom ji brali vážně.

Pak přišlo slavný národní obrození a ukázalo se, že z toho staletýho ohýbání hřbetu přece jen něco užitečnýho vylezlo. Češi oprášili jazyk, vytáhli ho z kouta, naleštili mu boty a zjistili, že se s ním dá nejen básnit o vlasti, ale taky nádherně kopat vrchnost do prdele. A právě tady nastupuje Karel Havlíček Borovský, chlap, kterej nepotřeboval flintu, šavli ani regiment rozzuřených sedláků, protože mu stačil kalamář naplněnej takovým jedem, že by po něm chcípla i krysa z císařský kanalizace. Vzal nabubřelou monarchii, politický papaláše, úřednickou mašinerii i církevní pokrytectví a začal z nich po kouskách sundávat tu jejich slavnostní pozlacenou fasádu, až pod ní zůstala obyčejná lidská směšnost v parádní uniformě. Epigramem dokázal udělat z majestátu pouťovýho kašpara a novinovým článkem rozvrtat státní důstojnost tak, že se nahoře začaly potit i naškrobený límce. A právě proto byl pro vrchnost tak nepříjemnej: revolucionáře můžete rozehnat vojáky, buřiče zavřít, noviny zakázat a samotnýho Havlíčka nakonec odvézt do Brixenu, ale zkuste, sakra, pochytat smích. Jakmile se totiž lidi začnou mocným smát, je s jejich majestátem ámen. Z nedotknutelný autority je najednou panák z pouti, z mocnýho úředníka nafouklej štamgast a z celýho státního cirkusu parta kašparů, kterým někdo během slavnostního pochodu stáhl kalhoty. A moc snese ledacos, jenom zatraceně špatně snáší okamžik, kdy se jí přestanete bát a začnete se jí tlemit.

A přesně z tohohle dějinnýho močálu vytáhl Jaroslav Hašek Švejka, jednu z nejgeniálnějších postav českýho humoru, nad kterou se literární teoretici už sto let hádají, jestli je to blbec, mazaný sabotér, nebo něco mezi tím. Jenže právě v tom je celej ten fór. Švejk se pohybuje rakousko-uherským vojenským bordelem s výrazem člověka, kterej by vám s radostí pomohl přestěhovat skříň, a přitom kolem něj autorita padá do vlastní žumpy. Generálové řvou, důstojníci vydávají rozkazy, lejstra lítají, císařskej orel mává křídly a celá ta naleštěná vojenská mašina se tváří, že řídí osudy Evropy, zatímco Švejk do ní vleze s nevinným ksichtem, začne její pravidla brát smrtelně vážně a najednou vypadá celej ten majestátní cirkus jako parta ožralých kašparů, kteří ztratili návod k vlastnímu kolotoči.

A jak chcete potrestat člověka, kterej vám nic otevřeně neodmítne? Neřekne "seru na vás", nebouchne pěstí do stolu ani nezačne mávat revolučním praporem. Naopak. Poslušně přikývne, zasalutuje a svou přehnanou ochotou dovede váš rozkaz až do takový absurdity, že z něj zůstane hromádka sraček uprostřed kasárenskýho dvora. Vrchnost potřebuje neposlušnost, protože tu umí zavřít, seřvat nebo zastřelit. Ale co má dělat s chlapem, kterej je tak zatraceně poslušnej, až se z poslušnosti stane sabotáž zdravýho rozumu? To je jako kdybyste poručili hospodskýmu, aby vám dolíval pivo pokaždý, když upijete, a on vás po dvacátým půllitru pořád s úsměvem ujišťoval, že pouze důsledně plní vaše přání.

A právě proto je Švejk tak dokonale českej. Není to hrdina na koni s šavlí nad hlavou, kterej před smrtí pronese řeč dlouhou jak nedělní kázání. Je to malej člověk uvnitř obrovskýho autoritářskýho chlíva, kterej pochopil, že proti mašinérii někdy nemusíte běžet hlavou proti zdi. Stačí jí nastavit zrcadlo a nechat ji, aby se vlastní důležitostí zesměšnila sama. Čím víc se systém nafukuje, tím poctivěji mu Švejk přikyvuje, až ten papalášskej balón praskne a všichni uvidí, že uvnitř nebyl majestát, ale obyčejnej úřední prd.

A kus tohohle Švejka v český mentalitě zůstal dodnes. Šéf vám vysvětlí naprostou hovadinu a vy odpovíte: "Samozřejmě, šéfe, spolehněte se." Úředník přinese další geniální předpis a vy kýváte hlavou, zatímco vám uvnitř lebky běží úplně jinej překlad. Nejde vždycky o statečnost ani o otevřenou vzpouru. Je to starej obranný mechanismus člověka, kterej už zažil tolik vrchností, režimů, lejster a nafoukaných spasitelů, že ví jedno: někdy je nejlepší nechat blbost, aby se důsledným provedením zesměšnila sama. A pak si sednout, objednat pivo a počkat, až se ten jejich naleštěnej domeček z karet vlastní vahou sesype do žumpy.

A sotva jsme si v první republice trochu odfrkli a začali mít pocit, že jsme konečně vylezli z císařskýho močálu na pevnou zem, přihnalo se dvacátý století s dalším kýblem dějinných sraček. Mnichov, rozpad republiky, okupace a nakonec Protektorát Čechy a Morava, kde už přestávala veškerá sranda ve chvíli, kdy vám u dveří zazvonilo gestapo. Nacistická mašinérie totiž nebyla žádnej pouťovej cirkus s papírovým orlem, ale skutečnej teror, popravy, vězení, koncentráky a strach, kterej zalezl lidem až pod peřinu. A právě tehdy se český humor stáhl z hospodských stolů do kuchyní, dílen, sklepů a šeptanejch rozhovorů mezi lidma, kteří si mohli dovolit věřit jeden druhýmu. Vtip se změnil v pašovaný zboží, který se předávalo potichu, protože za některý projevy odporu a protinacistický řeči mohly přijít zatraceně tvrdý následky. Čím pompézněji nacistická propaganda vytrubovala velikost Říše, tím větší chuť měli lidi udělat z jejího orla vypelichanou slepici a z nacistickýho papaláše nafouklýho kašpara, jen se tomu tentokrát člověk nesmál před otevřeným oknem. Smích už nebyl jen hospodská zábava, ale malej soukromej prostor, kam okupantovi jeho naleštěný holínky nedosáhly. Mohli zavírat lidi, zakazovat noviny, poslouchat rádio a plnit věznice, ale pořád neměli jednoduchý způsob, jak člověku zakázat, aby si v bezpečí mezi svými pomyslel, že celej ten jejich tisíciletej cirkus jednou skončí v dějinný žumpě.

A sotva jsme se zbavili hnědýho moru, dějiny nám nedopřály ani pořádně vyvětrat a už se do baráku začal stěhovat rudej bolševickej cirkus, kterej se po únoru 1948 rozvalil v Československu na další čtyři desetiletí. Vyměnily se prapory, portréty a hesla, ale starej princip zůstal: nahoře seděla vrchnost přesvědčená, že řídí dějiny, dole seděl národ přesvědčenej, že vrchnost je banda kokotů, jen se to zase nesmělo říkat moc nahlas. Oficiální humor se postupně nacpal do televizních estrád, schválených scének a bezpečných vtípků, kde se smělo dělat legraci z roztržitýho manžela, tchyně nebo vedoucího samoobsluhy, ale běda, kdyby někoho napadlo pořádně zatahat za rudý trenýrky samotnej režim. To už soudruhům tuhnul úsměv, protože komunistickej papaláš byl sice ochotnej smát se kdejakýmu šaškovi na obrazovce, ale představa, že by tím šaškem mohl být on sám, mu způsobovala ideologickou zácpu.

A tak se skutečnej humor zase stáhl tam, kde českýmu humoru bylo historicky nejlíp: do hospod, kuchyní, dílen, garáží, na chaty a mezi lidi, kteří věděli, před kým můžou otevřít hubu. Tam už žádnej dramaturg s rudou tužkou neseděl. Tam se soudruzi měnili v kašpary, pětiletka v pouťovej kolotoč bez motoru, plánovaný hospodářství v hospodu, kde vrchní naplánoval sto řízků, kuchař dostal tři kila masa a host měl podle směrnice odcházet přežranej. Čím pompézněji režim vytruboval svoje úspěchy, tím jedovatější fóry se rodily dole v zakouřeným výčepu, protože člověk, kterej dopoledne poslouchal, jak jsme zase překročili plán, a odpoledne stál frontu na něco, co právě nebylo, nepotřeboval politologickou analýzu. Stačilo mu pivo, kamarád a jedna dobře mířená věta, která celej ten rudě natřenej bordel poslala rovnou do žumpy. Bolševik chtěl vybudovat novýho socialistickýho člověka, ale místo něj si vychoval starýho českýho vtipálka, kterej mu čtyřicet let přikyvoval a za zády se mu tlemil.

Politický vtipy byly za komančů skoro podpultová národní měna. Neležely ve výloze, nedaly se koupit v trafice a soudruh je rozhodně nedoporučoval k budování socialistický vlasti, ale stejně obíhaly rychlejc než stokoruny před výplatou. Z fabriky do hospody, z hospody na chatu, z chaty do kanceláře a odtud zase někam, kde se nejdřív člověk rozhlídnul, kdo sedí u vedlejšího stolu. Režim totiž neměl smysl pro humor, pokud se náhodou nesmálo přesně tomu, čemu dovolil. Za protirežimní řeči a vtipy mohl mít člověk zatraceně nepříjemný problémy, od průseru v práci přes zájem StB až po trestní postih, jenže zkuste zavřít hubu celýmu národu, kterej už dávno zjistil, že jedna dobře mířená anekdota dokáže propíchnout nafouklej papalášskej balón rychlejc než deset politických projevů. Husák mohl viset na každým úřadě, soudruzi mohli z obrazovky hlásit další historický úspěch socialismu, ale dole se stejně šeptalo, že největším úspěchem plánovanýho hospodářství je fronta, ve který člověk konečně pozná všechny sousedy.

A ty fóry měly nádherně jednoduchej řeznickej střih. Žádný půlhodinový vysvětlování, žádnej intelektuální balet v lakýrkách. Začalo se nevinně: "Jakej je rozdíl mezi socialismem a kapitalismem?" A už každej věděl, že za chvíli přiletí pointa, která celýmu režimu stáhne rudý trenýrky ke kotníkům. Smáli jste se frontám, nedostatku, pětiletkám, papalášům, schůzím, heslům a celý tý absurdní mašinérii, kde se podle novin všechno neustále zlepšovalo, zatímco v samoobsluze jste před prázdným regálem přemejšleli, jestli ten blahobyt náhodou nevyložili v jiným okrese. A právě proto ten smích někdy zároveň trochu bolel. Pointa nebyla vymyšlená absurdita. Pointa byla realita, jenom převlečená za klauna, aby mohla projít kolem cenzora.

V politickejch fórech tak často bylo víc pravdy o každodenním socialismu než v hromadě oficiálních projevů a stránek Rudýho práva, kde se republika každé ráno probouzela úspěšnější, výkonnější a šťastnější, jen občan si toho nějak zapomněl všimnout. Humor fungoval jako podpultový zpravodajství, lidová sociologie i hospodská psychiatrie v jednom. Jeden přinesl vtip z fabriky, druhej přihodil čerstvou hovadinu ze schůze, třetí objednal pivo a během deseti minut byl stav republiky popsanej přesnějc než v hodinovejch televizních zprávách. Režim měl cenzuru, StB, noviny, televizi a aparát od sklepa až po půdu. Čech měl Frantu, půllitr a větu začínající: "Hele, slyšels ten novej?" A soudruzi si s ímhle informačním systémem nikdy pořádně nedokázali poradit.

Pak přišel listopad 1989, zacinkaly klíče, rudá opona šla k zemi a po desetiletích jsme najednou dostali vytouženou svobodu. A s ní přišel pro český humor skoro existenční problém: Do koho teď, sakra, budeme šít, když nám soudruzi odcházejí z jeviště? Člověk by skoro čekal, že hospodskej politickej vtip skončí na pracáku, satira půjde prodávat párky a národní ironie dostane odstupný. Jenže český dějiny nejsou žádnej spořádanej podnik, ale pouťovej kolotoč, kterej obsluha zapomněla vypnout. Sotva se za posledním soudruhem zavřely dveře, už se před vchodem tlačila nová směna klaunů s naleštěnejma botama, kufříkama a vizitkama.

Devadesátky pak ukázaly, že materiálu bude dost i bez ÚV KSČ. Do veřejnýho prostoru nastoupili veksláci převlečený za podnikatele, nejrůznější tuneláři, kmotři, privatizační kouzelníci a političtí šíbři, vedle kterých vypadal pouťovej skořápkář skoro jako auditor České národní banky. Republika se učila kapitalismus metodou "drž si peněženku a doufej", majetek měnil majitele rychlejc než půllitr na hasičským bále a kde včera stál státní podnik, tam se druhej den člověk dozvěděl, že už patří společnosti, jejíž majitel sídlí někde mezi Kajmanskými ostrovy a zadním stolem pražskýho baru. Slibovalo se dohánění Západu, prosperita a zářná budoucnost, jenže vedle toho se začal pěkně plnit novej korupční močál, ve kterým se okamžitě zabydlela čerstvá generace politických obojživelníků.

A český humor? Ten si jen sundal šeptací náhubek a přestěhoval se z kuchyně rovnou na náměstí, do novin, televize a později na internet. Už nebylo nutný nejdřív zkontrolovat, jestli u vedlejšího stolu nesedí estébák. Teď jste mohli papaláše poslat do prdele veřejně, jen jste museli počítat s tím, že vám večer v televizi vysvětlí, že jste nepochopili složitost transformačního procesu. Změnily se režimy, barvy praporů, názvy funkcí i střihy obleků, ale jedna česká tradice přežila bez jediný privatizační ztráty: jakmile se někdo nahoře začne tvářit jako spasitel národa, dole už někdo brousí vtip, kterej mu z tý svatozáře udělá poklici od hajzlu. Dřív koloval po hospodách, potom v televizi a dneska proletí internetem během pěti minut. Technologie se změnila, ale princip zůstal nádherně primitivní: papaláš se nafoukne a Čech hledá špendlík.

Když to pak porovnáte se slavným americkým humorem, začne bejt krásně vidět, proč se občas smějeme úplně každej něčemu jinýmu. Americká komedie má často konstrukci jak nábytek z krabice: zádrhel, napětí, příprava, pointa a šup, publikum dostane přesně vyznačený místo, kde se má řehtat. V televizním sitcomu se někdo praští do dveří, pronese hlášku, na vteřinu se udělá pauza a ze zvukovýho pásu se vyvalí smích tak mohutnej, že i člověk po lobotomii pochopí: pozor, právě proběhl vtip. Je to humor s návodem k použití, reflexní vestou a blikajícím majákem, aby se pointa náhodou neztratila cestou k divákovi. Všechno pěkně nasvícený, zabalený a naservírovaný jak hamburger v řetězci: houska, maso, omáčka, okurka a žádný překvapení, protože zákazník musí přesně vědět, co kouše. Českej humor proti tomu občas připomíná guláš z nádražní čtvrtý cenový, kde vám nikdo neřekne, co v něm plave, kuchař odmítá vypovídat a pointu najdete až na dně talíře mezi knedlíkem a existenciální depresí. Američan vám vtip postaví, rozsvítí, označí šipkou a slavnostně přestřihne pásku. Čech ho hodí pod stůl, kopne vaším směrem a jestli jste ho nepochopili, tak jste holt přišli pozdě na výdej rozumu.

Náš humor naproti tomu žádnou ceduli "TADY JE POINTA, SMĚJTE SE, VOLOVÉ" nepotřebuje. Často ani žádnou klasickou pointu nemá, protože je rozpatlanej po celý situaci jak guláš po ubruse ve čtvrtý cenový. Je v tónu hlasu, v půlvteřinovým tichu, v povytaženým obočí, v pohledu přes půllitr a hlavně v tom, co se vůbec neřekne. Čech totiž dokáže vyrobit komplet satirickej román jedním povzdechem a slovem "výborně". Šéf právě oznámil takovou manažerskou hovadinu, že by po ní chcípla i kalkulačka, a kancelář mlčí. Jeden chlap se podívá na druhýho: "Viděls to nový nařízení z vedení?" Druhej ani nezvedne oči od kafe a suše odpoví: "Jo. Věnce už máme objednaný." Hotovo. Konec představení. Žádný bubny, žádný vysvětlování, žádnej potlesk na povel. Oba přesně vědí, že vedení právě poslalo firmu na saních rovnou do žumpy, zatímco zahraniční kolega stojí vedle jak ztracenej turista na nádraží, hledá nebožtíka a přemejšlí, komu má poslat kondolenci.

A právě tady se ty dva světy krásně rozcházejí. Část západního stand-upu dokáže z osobního problému vyrobit hodinovou archeologickou expedici do vlastního nitra: moje ego, moje vztahy, moje úzkosti, moje terapeutka, moje dětství a támhle v roce 1997 mi maminka blbě namazala toast, takže si to dneska společně rozebereme. Čech přijde do výčepu po dni, kdy mu šéf nasral na hlavu, auto chcíplo, složenky se rozmnožily jak krysy v kanále a v televizi mu politik vysvětlil, že se má vlastně báječně, protože tabulka říká, že prosperuje. Chvíli čumí do piva, pak zvedne hlavu a pronese: "No, tak hlavně že je všechno v prdeli podle plánu." A tím právě provedl psychoterapii sobě, hospodě, vládě, ekonomice i vesmíru. Českej humor totiž často neřeší, proč je svět absurdní. Vezme tu absurditu za flígr, posadí ji ke stolu, objedná jí pivo a začne se jí tlemit do ksichtu.

A pak jsou tu slavní Britové, mistři suchýho humoru, kteří dokážou člověka slovně vykuchat a přitom se tvářit, že právě diskutují o počasí nad šálkem čaje. Jenže i v tý jejich noblesní ironii občas cítíte lehký intelektuální pomrkávání: "Všimli jste si, jak rafinovaně jsem ho právě poslal do prdele?" Všechno pěkně v rukavičkách, s kapesníčkem v náprsní kapse a gramaticky správně. Čech na podobný společenský šminky většinou sere. Sedí nad tlačenkou s cibulí, podívá se na kamaráda, kterej právě popisuje svůj životní průser, a s výrazem hrobníka při inventuře pronese: "Tak vidíš, a bude hůř." Pak si namočí chleba do octa a pokračuje v jídle. Jestli jste čekali vysvětlení, soucitnou hudbu nebo ceduli oznamující, že právě proběhl černej humor, máte smůlu. Tady jste v českým výčepu, ne na komentovaný prohlídce humoristickýho muzea.

A rozdíl je i v tom, odkud ten humor vyrůstá. Britská komedie si po staletí nádherně hraje s třídama, přízvukama, aristokracií, služebnictvem a společenským žebříčkem, kde už podle způsobu, jakým člověk vysloví dvě věty, skoro víte, ze kterýho patra baráku přišel. Česká čtyřka tenhle žebříček vezme a hodí ho za kamna. U jednoho ulepenýho stolu může sedět profesor, instalatér, doktor, popelář a chlap, o kterým nikdo pořádně neví, čím se živí, protože už třicet let tvrdí, že "něco dělá kolem stavebnictví". Všichni mají před sebou stejný pivo, všichni nadávají na stejnou cenu energií a jakmile někdo vypustí dokonale černou hovadinu, titul před jménem vám nepomůže. Profesor se řehtá stejně jako popelář a doktor možná přihodí ještě větší prasárnu. Česká hospoda je totiž jeden z mála prostorů, kde společenská pyramida dostane montérky, sedne si na zadek a objedná další rundu.

A potom máme češtinu, ten nádhernej jazykovej sklad zbraní hromadnýho zesměšnění. My nepotřebujeme člověka obyčejně nechat zemřít. To by byla strašná nuda. U nás může zemřít, umřít, chcípnout, zdechnout, natáhnout brka, zaklepat bačkorama, odejít do kytek, mít to za sebou nebo definitivně zavřít krám, a každej ten výraz má úplně jinou teplotu, pach a hospodskou konzistenci. K tomu přihodíme zdrobnělinu, zkomolíme slovo, vyrobíme novotvar, přilepíme vulgarismus a během třiceti vteřin vznikne výraz, kterej včera neexistoval, ale dneska mu rozumí celej výčep. Čeština je v tomhle jak starej ponk v garáži: všude bordel, nikdo netuší, kde co leží, ale když potřebujete vyrobit přesnej nástroj na konkrétního debila, vždycky se tam něco najde.

A pak je tu německej humor, což v český hospodě zní skoro jako technickej termín z katalogu náhradních dílů. Samozřejmě že Němci humor mají, a zatraceně bohatej, jenže česká karikatura Němce vypadá úplně jinak: než vypustí fór, svolá poradu, vyplní formulář, nechá pointu přeměřit posuvným měřítkem a nakonec ji pošle do zkušebny, jestli odpovídá normě DIN pro bezpečný provoz smíchu. Vtip pak přijede přesně v 18:42, má technickej průkaz, dvě razítka, reflexní vestu a návod k použití ve čtyřech jazycích. Úvod dotaženej na momentovej klíč, zápletka namazaná předepsaným olejem, pointa sedí na desetinu milimetru a po skončení se rozsvítí kontrolka SMÍCH POVOLEN. Čech na to deset minut čumí přes půllitr, pak se otočí na Frantu a procedí: "Ty vole, to už radši školení bezpečnosti práce." Protože jakmile předem vidíme koleje, po kterých má fór přijet, začneme hledat nejbližší výhybku, abychom ho poslali rovnou do močálu.

My jsme totiž historicky trochu jinej provoz. Ne národ dokonale seřízených mašin, ale národ dějinných krys, který už tolikrát zatopili, otrávili, vyhnali ze sklepa a přestavěli jim barák, že se naučily přežít i v kanalizaci s půllitrem v ruce. Přihnal se císař, udělali jsme si vtip. Přihnali se nacisti, vtip se šeptal. Přihnali se komunisti, vtip putoval po fabrikách a hospodách rychlejc než stranický oběžník. Přišla demokracie, privatizace, tunely, kmotři, korupční močály a nová generace spasitelů s hubou plnou prosperity, a česká krysa jen vylezla z kanálu, oklepala si kožich a zeptala se: "Tak kterej kokot je tady teď vedoucí?" Nám totiž dějiny málokdy přinesly dort. Většinou přivezly kýbl sraček a my jsme na něj namalovali obličej, nasadili mu cylindr a udělali z něj číslo do kabaretu.

A možná právě podle toho poznáte národ nejlíp. Ne podle hymny, vlajky ani naleštěnejch řečí politiků při státním svátku, ale podle toho, čemu se směje ve chvíli, kdy mu teče do bot. Národy, který dějiny hladily po hlavě, si můžou dovolit humor učesanej, navoněnej a vyžehlený. My jsme dostávali přes držku zleva, zprava, shora a občas jsme si jednu preventivně flákli sami, takže z toho vznikl ten náš černej, jedovatej, sebeironickej škleb člověka, kterej stojí po krk v dějinný žumpě a místo zoufalýho řevu se rozhlídne kolem sebe a pronese: "No, aspoň nemusíme zalívat." A v tom je možná celý tajemství českýho humoru. Ne že bychom byli nezničitelní. Jen jsme se naučili udělat si prdel i z toho, co nás právě ničí.

A kde se tahle podivná česká alchymie cynismu, sprosťáren a smíchu nad vlastním průserem vlastně vaří? Přece v hospodě. Ne v naleštěným konferenčním sále, ne na teambuildingu s barevnejma fixama, ale v tom starým zakouřeným chrámu národní upřímnosti, kde stůl lepí, ubrus pamatuje tři vlády a hospodskej se na vás podívá způsobem, kterej jasně říká, že jestli chcete bezlepkový menu, jste pravděpodobně ve špatným vesmíru. Hospoda totiž nikdy nebyla jenom výdejna piva. Byla to lidová sněmovna bez mandátů, psychiatrická ordinace bez diplomů a zpovědnice, kde místo rozhřešení dostanete další půllitr. U dveří se odkládaly funkce, tituly i společenský masky a teprve uvnitř se ukázalo, co je člověk skutečně zač. Většinou úplně stejný hovado jako všichni ostatní.

Právě tam padaly zábrany rychlejc než důvěra ve vládu po volbách. Profesor seděl vedle instalatéra, doktor vedle zedníka a všichni společně řešili stát, ženský, fotbal, smrt, ceny, souseda debila i nejnovější nápad papalášů z pražský bažiny. Hospoda fungovala na jednoduchým nepsaným pravidle: co se řekne u stolu, to musí něco vydržet. Vládu jste mohli poslat do žumpy, ministra do močálu, vlastní život do prdele a smrt upozornit, že jestli si pro vás přišla, ať si nejdřív objedná, protože zavíračka je až v deset. Černej humor tam nebyl společenská závada. Byl to provozní olej, kterým se mazala každodenní mašina, aby se člověku z celýho toho bordelu nezadřel mozek.

A zkuste stejnej fór přenést do moderního korporátu. Sedíte v zasedačce nazvaný Harmony, kolem vás osm lidí s notebookama, na obrazovce svítí prezentace o bezpečným pracovním prostředí a vy vypustíte hlášku, po který by se ve čtvrtý cenový Franta zadusil tlačenkou. Najednou ticho. Personalistka přestane mrkat, manažer začne hledat interní směrnici a někde v útrobách firmy se právě automaticky zakládá váš výstupní formulář. Protože korporát je divadlo rolí. Tam jste senior specialista, junior koordinátor, team leader nebo nějakej další naleštěnej panák z powerpointovýho betlému. Ve čtyřce jste Pepa, kterej má doma rozbitou pračku, sere ho vláda, bolí ho záda a právě řekl takovou prasárnu, že se půlka stolu válí smíchy. A možná právě proto byla hospoda po generace českou laboratoří humoru. Ne proto, že by pivo automaticky vyrábělo vtipný lidi, ale protože tam člověk na pár hodin mohl přestat předstírat, že je civilizovanej, vyrovnanej a společensky dokonale naleštěnej občan. Mohl být konečně tím autentickým hovadem, kterým ho příroda zamýšlela.

A tenhle hospodskej nepsanej zákon má v zásadě tři pravidla. Nikdo je nikdy nesepsal, protože kdyby je někdo sepsal, hospodskej by tím papírem podložil viklající se stůl a štamgasti by autora poslali do prdele. Přesto je zná každej, kdo někdy přežil večer ve čtvrtý cenový, kde se pravda neměří akademickým titulem, ale tím, jestli po vaší hlášce někdo vyprskne pivo nosem.

Zaprvý: posvátný není vůbec nic. Politika, nemoc, smrt, náboženství, vlastní průsery, cizí průsery, pohřeb, svatba, exekuce, rakovina i ta nejčernější lidská tragédie. Ne proto, že by člověku bylo všechno u prdele nebo že by neměl soucit, ale právě proto, že některý věci jsou tak strašný, že kdybyste je brali pořád smrtelně vážně, do týdne vám hrábne a začnete si v kuchyni povídat s rychlovarnou konvicí. Černej humor je proto takovej hospodskej hasicí přístroj na existenciální požár. Když už vám život podpálil barák, sebral střechu a ještě vám do obýváku vypustil septik, můžete buď brečet, nebo se podívat na souseda a říct: "Aspoň nemusíme vytírat." Smích tragédii nemaže ani nezlehčuje její bolest. Jen jí na chvíli stáhne kalhoty, aby nevypadala tak zatraceně všemocně.

Zadruhý: ve výčepu vládne podivná forma anarchistický rovnosti. Tituly, funkce a naleštěný vizitky můžete nechat v šatně vedle kabátu. U stolu může sedět profesor, doktor, zedník, popelář i ředitel zeměkoule, ale jakmile profesor vypustí trapnou hovadinu, je za vola úplně stejně jako Franta od bagru. A když Franta od bagru po třetím pivu pronese větu, po který se profesor sesune pod stůl a doktor si utírá slzy do rukávu, je na dalších deset minut Franta předsedou Akademie věd hospodskýho humoru. Tady vám nepomůže diplom, funkce ani naleštěnej životopis. Jediná skutečná kvalifikace je jednoduchá: buď jste trefil hřebík na hlavičku, nebo jste právě vyrobil takový trapno, že by se za něj styděl i okresní estrádní soubor po půlnoci.

A zatřetí: timing je král, císař, hospodskej i výčepní v jedný osobě. Hospodskej humor není stand-upovej monolog, kterej si doma nacvičíte před zrcadlem, označíte si fixou pointy a potom ho slavnostně odrecitujete. To by vás od stolu vyhodili dřív, než stačíte říct "přátelé". Správná hláška je verbální granát hozenej do rozhovoru přesně v okamžiku, kdy ho nikdo nečeká. Někdo dvě minuty smrtelně vážně popisuje katastrofu, u stolu panuje ticho jak v márnici, a pak se z rohu ozve jedna suchá věta. Bum. Půlka stolu leží pod židlí a autor dál klidně žere utopence, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Jenže zkuste tu samou větu druhej den převyprávět manželce v kuchyni: "Počkej, to musíš slyšet, včera Franta řekl…" A nic. Mrtvola. Leží to na stole jak kapr tři dny po Vánocích. Protože hospodskej fór se nedá konzervovat. Narodí se z okamžiku, udělá bordel, pochčije společenskou důstojnost a chcípne dřív, než mu někdo stačí vystavit rodnej list.

Celá ta naše česká komunikace je totiž zakódovaná jak pašeráckej kufr z devadesátek. My nepotřebujeme západní návod k použití, tři vysvětlivky pod čarou a moderátora, kterej nám oznámí, kde přesně byla pointa. Nám stačí odfrknutí, zvednutý obočí, křivej škleb a jedno protáhlý "no jo" a všichni u stolu okamžitě vědí, která bije. Sdílíme totiž stejný bahno, stejnou stoku a stejnou zkušenost s vrchností, která nám už po staletí slavnostně oznamuje, že vede zemi ke světlým zítřkům, zatímco občan dole v močálu hledá holínku, kterou mu právě sežrala žába. Proto je hospoda taková darwinistická líheň českýho humoru. Novej fór se narodí někde mezi třetím pivem, utopencem a hádkou o politice, stůl ho okamžitě otestuje bez grantový komise, odbornýho posudku a ochranný sítě, a buď chcípne ještě vedle tácku, nebo přežije. A když přežije, začne se valit dál z jedný knajpy do druhý, z výčepu do fabriky, z fabriky do tramvaje, z tramvaje do kuchyně, až nakonec nikdo neví, kdo tu hlášku vymyslel, ale zná ji půl republiky. Tak vzniká naše lidová kultura, žádnej dotační inkubátor, ale hospodskej přírodní výběr, kde slabý fór chcípne a dobrej se množí rychlejc než politický sliby před volbama. Každej průměrnej Čech je díky tomu trochu glosátor, trochu záškodník a trochu odstřelovač nafoukaných autorit, protože staletí tréninku po putykách, kuchyních a zakouřenejch výčepech nás naučila jednou větou propíchnout i toho největšího papaláše tak dokonale, že z něj během pěti vteřin unikne všechno státnický helium a na podlaze zůstane jen pomačkanej pouťovej balónek v drahým obleku. Jenže běda, když toho samýho borce vytáhnete z jeho přirozenýho prostředí a posadíte ho na nóbl konferenci mezi minerálku, jmenovku a panelovou diskusi o společenským dialogu. Tam ztuhne jak utopenec v aspiku, protože mu sebrali jeho ekosystém, půllitr, Pepu naproti a možnost okamžitě někomu skočit do řeči hláškou, po který se stůl složí smíchy. A právě proto u nás americkej stand-up tak dlouho drhnul jak rezavej trakař ve stáji. Postavit jednoho šaška pod reflektor před stovku cizích lidí a přikázat ostatním, aby spořádaně seděli a čekali na pointu, je proti český hospodský tradici skoro laboratorní experiment. My potřebujeme slovní ping-pong, kde jeden něco vypustí, druhej mu to vrátí přes síť, třetí přihodí prasárnu z rohu a čtvrtej to dorazí takovou větou, že první tři leží pod stolem. Českej humor totiž není představení pro publikum. Je to kolektivní hospodská rvačka beze zbraní, kde místo židlí lítají hlášky a vítězí ten, po jehož větě ostatní vyprsknou pivo.

A tady se musíme zastavit a smeknout umaštěnej hospodskej klobouk před naším největším národním géniem, Járou Cimrmanem, fiktivním velikánem tak monumentálním, že proti němu vypadají skuteční velikáni dějin jako okresní učni na exkurzi. Cimrman samozřejmě vynalezl prakticky všechno, u všeho důležitýho byl první, všem slavným poradil, každému něco zásadního pošeptal do ucha, jenže světovej úspěch mu pokaždý utekl o půl hodiny, jedno razítko nebo jednu blbě zavřenou hranici. A právě proto je dokonale českej. Není to jen absurdní figurka, ale nádherně jedovatej pomník naší vlastní směsi velikášství, smůly, sebeironie a věčnýho pocitu, že kdyby nám do toho zase někdo nekecal, nebylo zavřeno, nepřišel císař, soudruh, úředník nebo nějakej politickej šíbr s formulářem, dávno jsme řídili zeměkouli z výčepu někde u Kolína. My jsme si totiž jako národní hrdinu nevymysleli svalnatýho dobyvatele na bílým koni, kterej rozseká nepřátele a založí světovou říši. Kdepak. My jsme stvořili chlápka, kterej dokázal úplně všechno, ale nikdo o tom neví. To je tak dokonale český, že by na to měl bejt státní znak: dvouocasý lev držící v jedný pazouře půllitr, ve druhý zamítnutou žádost a pod ním Cimrmanův nápis "Byl jsem tu první, ale úředník měl polední pauzu." A v tom je celý kouzlo. Z vlastní malosti si postavíme velikost, z historickýho průseru uděláme anekdotu a z pocitu, že nás svět zase přehlídnul, vyrobíme tak monumentální prdel, až nakonec není jasný, jestli se smějeme světu, Cimrmanovi, nebo hlavně sami sobě.

Cimrman je totiž vrchol český absurdity, národní pomník postavenej z čistýho sarkasmu, kterej se tváří smrtelně vážněji než tisková konference vlády po dalším průseru. Je to gigantická parodie na vědu, vlastenectví, akademický mudrování, národní mindráky i naši věčnou potřebu dokazovat světu, že jsme sice malá kotlina uprostřed Evropy, ale kdyby nám do toho posledních tisíc let furt někdo nesral, dávno máme vlastní kosmodrom, tři Nobelovky na rodinu a kolonii na Marsu s hospodou U Zlatýho Švejka. A celý je to zabalený do tak dokonale seriózního akademickýho hávu, s přednáškama, odbornými výklady, rekonstrukcemi a vědeckým výrazem člověka, kterej právě objevil Cimrmanovu ponožku pod Tatrami, že zahraniční návštěvník vůbec netuší, kde končí historie a začíná monumentální prdel. Čeká, že mu někdo konečně vysvětlí pointu, zatímco Čech vedle něj už se dusí smíchy, protože právě tahle hranice neexistuje. My jsme si z vlastních dějin, národní velikosti a věčnýho pocitu historický křivdy postavili pouťovej zámek se zrcadlama, ve kterým se smějeme především sami sobě.

A pak přišla chvíle, kdy tahle nádherná národní absurdita vyrazila z divadla rovnou do televizního cirkusu. V anketě Největší Čech začal vítězit člověk, kterej nikdy neexistoval. Národ dostal možnost vybrat největší osobnost svých dějin a místo aby spořádaně salutoval před králi, prezidenty, vojevůdci, světci a dalšími bronzovými velikány z učebnic, začal hlasovat pro Járu Cimrmana. To je česká hospodská demokracie v nejčistší podobě: dáte lidem slavnostní anketu a oni vám do ní přivezou na trakaři fiktivního génia a ještě se ptají, kam mu mají postavit pomník. Jenže televizní principálové zjistili, že jejich naleštěná národní slavnost začíná připomínat okresní pouť po výbuchu stánku s rumem, a Cimrman byl z ankety vyřazen, protože pravidla požadovala skutečnou osobnost. A tím vznikla pointa, kterou by nevymyslel ani Cimrman sám: největší český génius byl příliš neexistující na to, aby se mohl stát Největším Čechem, přestože právě jeho chtěla hromada skutečných Čechů. Tohle není jen fór. Tohle je česká národní povaha nalitá do půllitru, zavřená víčkem a protřepaná tak důkladně, až z ní vystříkne čistá absurdita.

Pak tu máme nádhernej českej fenomén zvanej "vopruz", což je disciplína, při který se cizáckýmu mozku rozsvítí všechny kontrolky najednou a následně mu shoří pojistková skříň. Vopruz je totiž fór tak vědomě trapnej, blbej, otravnej a zoufale nevtipnej, až se po několika kolech absurdity překlopí zpátky a začne bejt geniální. Je to humoristickej Trabant bez motoru, kterej nikam nejede, smrdí po benzínu, dveře mu upadly už před Ústím, ale celá hospoda se řeže smíchy právě proto, že se ho nějakej debil pořád snaží nastartovat. Cizinec mezitím sedí u stolu, potí se do límečku a zoufale hledá pointu, protože byl vychovanej v představě, že vtip musí někam směřovat. Hovno. Tady nesměřuje nikam. Tady se pointa utopila v žumpě už před deseti minutama a my kolem její mrtvoly pořádáme veselici.

Princip vopruzu je přitom krásně jednoduchej: vezmete něco tak pitomýho, že by to normální člověk po prvním použití zahodil do stoky, a začnete to opakovat tak dlouho, dokud ostatním nezačne cukat oko. Poprvý nic. Podruhý trapno. Potřetí vás někdo pošle do prdele. Pošestý už hospodskej přestává nalejvat a podesátý se směje celej stůl, protože původní fór dávno chcípnul a z jeho mrtvoly povstalo nový groteskní monstrum. V tu chvíli už není směšná samotná hláška. Směšný je, že ji ten vůl řekl zase, že všichni vědí, že ji řekne zase, a přesto nikdo netuší, kdy přesně ji zase vypustí. Je to humoristickej kapající kohoutek v paneláku. První kapku ignorujete, u dvacátý vraždíte očima a kolem třístý se začnete smát vlastnímu šílenství.

A právě tady zahraniční pozorovatel definitivně sjede z cesty do příkopu, protože pořád hledá nějakej skrytej význam, kulturní kontext nebo intelektuální přesah. Žádnej tam není, kamaráde. Tohle je čistá, destilovaná oslava hovadiny. Česká hospodská dadaistická laboratoř, kde vezmete naprostou blbost, ponoříte ji po krk do piva, několikrát ji protáhnete stokou a potom ji servírujete tak dlouho, až se z trapnosti stane uměleckej směr. A čím víc někoho vopruz sere, tím větší má jeho autor radost, protože v tu chvíli už nevyrábí humor. On vyrábí člověku v hlavě soukromou malou žumpu a s úsměvem sleduje, kdy přeteče.

Nebo ten náš situační sarkasmus pronesenej polohlasem s ksichtem funebráka, přesně ve chvíli, kdy se kolem všechno sere, hroutí a hoří, to je samostatná česká olympijská disciplína. Žádný mávání rukama, žádný hysterický ječení, žádnej americkej komik pobíhající po pódiu jak slepice po zásahu proudem. Čech stojí uprostřed katastrofy, kouká na hořící barák, prasklou kanalizaci, převrácený auto nebo další politickej cirkus, pomalu si zapálí cigáro a procedí něco jako: "Tak hlavně, že to mají pod kontrolou." A tím je hotovo. Jedna suchá věta, kamennej ksicht a celá majestátní tragédie se během tří vteřin sesype do groteskní žumpy, kde už nepoznáte, jestli sledujete katastrofu, tiskovou konferenci vlády nebo závěrečný číslo okresního cirkusu po otravě principála. Právě ten kontrast je na tom nádhernej: čím větší průser, tím klidnější hlas, čím víc kolem lítají hovna, tím menší potřeba vysvětlovat, že kolem lítají hovna. Když ministr před kamerama slavnostně oznamuje, že situace je stabilizovaná, zatímco za ním obrazně hoří stodola, teče stoka a z močálu už kouká jen poslední vládní holínka, Čech nepotřebuje politologickou analýzu. Stačí, aby Pepa u výčepu zvednul obočí a zamumlal: "Tak ještě že se nic neděje." A celá ta nafouknutá státnická paráda praskne jak pouťovej balónek nad žumpou, protože správnej českej sarkasmus nekřičí. Ten jen tiše sedí v koutě, čeká, až se realita dostatečně zesere, a pak jí jednou větou podrazí nohy.

A pak je tu samozřejmě česká sprosťárna jako svébytný umělecký obor, protože slova jako "prdel", "hovno" nebo "nasrat" u nás dávno nejsou jen dlaždičská munice pro chvíli, kdy vám cihla přistane na palci. Kdepak. To je kompletní dorozumívací soustava český kotliny, jazykovej švýcarák, kterým podle intonace vyjádříte obdiv, vztek, úžas, lásku, soucit, zoufalství, politickej názor i konečný smíření s tím, že se republika zase řítí do žumpy a u kormidla stojí další naleštěnej kašpar s výrazem kapitána Titaniku, kterej právě vysvětluje cestujícím, že ledovec je součást modernizačního programu. Stačí změnit tón a obyčejný "to je v prdeli" může znamenat tragédii, diagnózu státu, komentář k účtu za elektřinu i dokonale přesnou analýzu vládní politiky, na kterou by televizní politolog potřeboval dvě hodiny, šest grafů a honorář jak prase. A slovo "hovno"? To už není vulgarismus, to je skoro měrná jednotka český reality. "Vím hovno" je stav informovanosti, "stojí to za hovno" odborná recenze, "je tam hovno" inventura a "hovno se stalo" stručná závěrečná zpráva parlamentní vyšetřovací komise po půl roce práce, osmi milionech nákladů a čtyřech tiskovkách. Právě proto ti chudáci zvenčí nemají šanci tenhle jazykovej cirkus dokonale přeložit, protože oni hledají slovíčko, zatímco Čech slyší tón, situaci a celej močál kolem něj. U nás totiž sprostý slovo není jen nadávka. Je to interpunkce nasranýho národa, hospodská poezie bez grantů a někdy taky nejkratší možná cesta, jak jedním výrazem popsat politickou stoku, na kterou by vrchnost potřebovala stostránkovou strategii, tři poradce a kulatý razítko.

Jestli vás tyhle výpravy do Archivu absurdity bavěj, tak tam flákněte odběr a zvoneček na kanále Kancelář posledního rozumu, ať vám neuteče další nálož nekorektního šťourání v tom našem politickým hnojišti. Protože materiálu máme tolik, že kdyby se všechny vládní průsery, úřednický hovadiny a mediální kejdy navezly na jednu hromadu, vznikne nám nový pohoří a Říp proti němu bude vypadat jako krtinec. Ale teď zpátky do močálu, protože důležitější otázka zní: co tenhle náš jedovatej humor vlastně vypovídá o nás samotných?

Psychologové tomu vznešeně říkají kognitivní přehodnocení, protože kdyby napsali "je to v prdeli, tak se tomu aspoň zasmějeme", nedostali by grant a na konferenci by jim nedali chlebíček. My tomu žádnej akademickej frak navlíkat nemusíme. Je to prastará česká schopnost podívat se na vlastní průser, chvíli nevěřícně čumět a potom prohlásit: "No, tak to jsme zase dopadli jak sedláci u Chlumce." A právě tahle schopnost nám po generace zachraňuje příčetnost, protože když vám život vypustí septik do obýváku, máte dvě možnosti: buď se v něm utopíte, nebo z něj uděláte historku, kterou večer prodáte u výčepu.

Když vám voda vyplaví barák, fabrika oznámí konec nebo vláda objeví další revoluční způsob, jak vám vytáhnout prachy z kapsy a ještě vám vysvětlit, že je to pro vaše dobro, smích neznamená, že ten průser neexistuje. Právě naopak. Znamená, že mu odmítáte odevzdat i poslední kus vlastní hlavy. Tragédii tím nezrušíte, účet nezaplatíte a bahno ze sklepa samo nevyleze, ale vezmete osudu i vrchnosti jednu zatraceně důležitou zbraň: možnost udělat z vás psychickou trosku. Z katastrofy se stane groteska, z papaláše kašpar a z majestátního státního průseru historka, kterou Franta u pípy shrne přesněji než ministerstvo na třiceti stranách krizovýho manuálu.

Cizinec v tom někdy vidí cynismus a neúctu, jenže to je omyl velkej jak bruselskej formulář. Českej černej humor není popírání reality. Je to realismus po několika staletích provozu. Víme, že naříkáním se ještě žádný hovno samo neuklidilo, a proto jsme si vypěstovali výsměch jako poslední kapesní formu vzpoury. Mocnář může mít policii, razítka, palác, ochranku a plnou hubu dějinný odpovědnosti, ale proti jedný opravdu povedený větě je bezbrannej jak pouťovej král v papírový koruně za průtrže mračen.

O politických vtipech z dob totality ostatně koluje bezpočet historek, jejichž historickou pravost už dneska nikdo pořádně nerozsoudí, ale jejich duch je dokonale českej. Představte si mukla, kterýmu bachař vyhrožuje samotkou za fóry o Husákovi, a on mu s kamenným ksichtem odpoví: "No a co? Aspoň si je tam budu vyprávět sám a smát se dvakrát. Jednou tomu vtipu a podruhý tomu vašemu nasranýmu ksichtu." A přesně to je ten princip. Režim vám může zavřít dveře, ale jakmile se mu začnete smát, kus jeho majestátu právě odtekl kanálem.

Stejně to funguje při katastrofách. Když přišly povodně a voda se valila Prahou, vedle strachu, škod a skutečný lidský tragédie okamžitě vznikaly fórky o rybách v metru a parnících v ulicích. Ne proto, že by lidem bylo všechno u prdele, ale protože humor fungoval jako improvizovaný záchranný kruh pro hlavu. Čech dokáže stát po kolena ve vodě, koukat na plovoucí ledničku a ještě poznamenat, že aspoň nemusí odmrazovat. To není absence strachu. To je strach chycený pod krkem a převlečený za kašpara.

A úplně stejná továrna na grotesku se rozjede při každý politický krizi, epidemii nebo jiným celonárodním průseru. Ještě se nestačí dokouřit tisková konference a internet už chrlí memy, přezdívky a fotomontáže rychlejc, než tiskovej mluvčí stihne napsat, že situace je pod kontrolou. Ne proto, že by nám na problému nezáleželo. Jen jsme zjistili, že než se z politiků vzteky posrat, je společensky podstatně levnější udělat z nich obecní kašpary a nechat je obíhat republiku v podobě memu.

Největší síla toho všeho ale spočívá v něčem jiným: my umíme stejnou kudlu otočit proti sobě. Děláme si prdel z vlastní malosti, závisti, remcání, chalupářství, hospodskýho vševědství i národní schopnosti nadávat na úplně všechno včetně počasí, který vláda zatím ještě neřídí. Dokážeme sami sebe popsat jako národ, kterej chce světovou životní úroveň, švýcarský platy, norský služby a český ceny roku 1997, ideálně bez daní a s hospodou přes ulici. A právě sebeironie odděluje humor od pouhýho řvaní na souseda. Kdo umí porcovat ostatní, ale při prvním fórku na vlastní účet se nafoukne jak žába v močálu, není satirik. Je jenom ješitnej trouba s mikrofonem.

Proto taky není potřeba vyprávět pohádky, že ostatní národy sebeironii neznají. Znají ji zatraceně dobře. Jen každá kultura mačká jiný tlačítka. Česká specialita je spíš v tom, jak hluboko máme podezření k nabubřelosti. Jakmile se někdo začne tvářit příliš majestátně, začne mluvit o svém historickém poslání a za zády mu vlaje prapor, někde v český hospodě už se rodí věta, která mu během deseti vteřin sundá epoletu, korunu i kalhoty.

Humor zároveň funguje jako sociální tmel. Když si u jednoho stolu dělají prdel všichni ze všech, tituly a funkce se rozpustí v pivní pěně a na chvíli jsme v tom jednom společným hnoji opravdu spolu. Jenže má to jednu podmínku: musíte umět přijmout ránu stejně jako ji rozdáváte. Jakmile Pepa hodinu porcoval Frantu a při první poznámce o vlastní pleši začne ječet o úctě, právě přišel o hospodskej řidičák.

A je to taky nádhernej český diplomatický kanál. Čech vám málokdy slavnostně oznámí: "Domnívám se, že vaše kompetence neodpovídají zastávané funkci." Na takovou větu je život moc krátkej. Radši se na vás podívá a řekne: "Ty jsi dneska zase perlil." Vy se zasmějete, objednáte další pivo a teprve ve tři ráno v posteli vám dojde, že vás ten hajzl právě elegantně označil za úplnýho vola. Konflikt vyřešen, diplomatické styky zachovány.

V manželství je tahle metoda dotažená skoro k dokonalosti. Když vám žena po třiceti letech soužití řekne: "Ty jsi dneska zase myslel, viď? To muselo bolet," nepotřebujete rodinnýho terapeuta, překladatele ani poznámky pod čarou. V jedný větě máte kritiku, historii vztahu, diagnózu, rezignaci i jistotu, že se večer stejně budete hádat o to, kdo nechal rozsvíceno v koupelně. Třicet let manželství nacpaných do sedmi slov. To už není věta, to je komprimovaný archiv.

V politice je mechanismus stejnej. Politik přežije demonstraci, petici i dvě hodiny interpelací, protože na to má poradce, ochranku a připravený fráze. Ale když z jeho slavnostního projevu vznikne během půl hodiny virální fór a republika mu začne říkat přezdívkou, kterou nesnáší, tam začíná skutečný peklo. Autorita totiž miluje kritiku, kterou může označit za útok opozice. Mnohem hůř snáší, když se jí smějou. Proti smíchu se blbě svolává tiskovka, protože věta "důrazně odmítám, že jsem kašpar" má jednu nepříjemnou vlastnost: okamžitě zní jako něco, co by řekl kašpar.

Proto je u nás smysl pro humor tak důležitá společenská vstupenka. Můžete mít pět doktorátů, vilu na Hanspaulce, auto dlouhý jak tramvaj a vizitku potištěnou z obou stran, ale když neumíte přijmout fór a při první ironii se zatváříte jak finanční úřad na pohřbu, jste u normálního stolu vyřízenej. A naopak člověk, kterej nemá titul ani naleštěný boty, ale dokáže přesnou větou rozseknout nafouknutou debatu, dostává na deset minut čestný předsednictví Akademie věd čtvrtý cenový.

Pak přišel internet a člověk by čekal, že tuhle naši hospodskou mutaci spláchne globální kultura. Jenže ono hovno. Mladí můžou celý den koukat na zahraniční streamery, memy a seriály, ale jakmile začnou sami vyrábět humor, zpod americkýho nátěru zase vykoukne česká žumpička: místní bizár, zkrachovalá celebrita, vesnická kauza, politik s novou přezdívkou a reference tak lokální, že člověk z druhýho konce Evropy potřebuje mapu, kroniku a tři panáky, aby vůbec pochopil, proč se tomu někdo směje.

Kdo chce s takovým humorem prorazit ven, stojí před starým problémem. Buď ho začne vysvětlovat, uhlazovat a překládat do univerzální řeči, až z původního utopence vznikne sterilní tofu kostka vhodná pro mezinárodní konferenci, nebo se na to vykašle, zůstane doma v našem rybníčku a bude dál házet místním kachnám přesně ten chleba, kterej znají. Jenže jak už víme, vysvětlená pointa je humoristická mrtvola s úředně potvrzenou příčinou smrti.

Samozřejmě má tenhle náš černej cirkus taky vlastní stoku, do který je potřeba občas posvítit baterkou. Za větou "vždyť je to jenom sranda" se někdy schovává obyčejná zášť, primitivismus, rasismus nebo potřeba kopnout si do někoho slabšího. A tam přestává být satira chytrou kudlou a stává se z ní jen hospodskej klacek v ruce vola. Humor bez hranic neznamená humor bez mozku. Dobrej černej fór může bodnout do čehokoliv, ale měl by mít pointu ostřejší než předsudek, jinak je to jen slovní smrad bez ventilace.

A právě proto nám cizinci někdy nerozumějí. Ne kvůli gramatice ani proto, že by byli humoristicky méněcenní. Prostě nemají stejný kulturní heslo k našemu archivu. Neprožili naše dějiny, neznají všechny místní narážky, stejný úřední absurdity ani ten zvláštní pocit, kdy stojíte v dešti na nádraží, vlak má devadesát minut zpoždění, amplion vám potřetí oznámí "provozní důvody" a vedle vás nějakej dědek suše prohodí: "Aspoň nám neujede." Tohle se nepřekládá. Tohle se musí zažít.

Nenaučíte se to z chytrý bichle ani z univerzitního semináře o středoevropský ironii. Musíte tady chvíli bydlet, několikrát dostat přes držku od systému, čekat na úřadě za člověkem, kterej přišel po vás, sledovat tiskovku o tom, jak všechno funguje, zatímco vám doma nefunguje vůbec nic, a nakonec to spláchnout pivem ve čtyřce. Teprve potom začne člověk chápat, proč je ten náš smích současně jedovatej, osvobozující a podezřele podobnej zvuku, kterej vydává motor těsně před zadřením.

Možná tedy není důvod se před uhlazeným světem za tenhle humor stydět ani předstírat, že jsme kulturní porcelánová panenka, která se při slově "prdel" rozpadne na střepy. Zároveň ale nemusíme dělat ze své hrubosti národní náboženství. To nejlepší na českým humoru není sprostota sama o sobě. Je to schopnost propíchnout nabubřelost, přežít průser, vysmát se vrchnosti a potom stejnou dávku jedu obrátit proti vlastnímu ksichtu v zrcadle.

Až tedy zase budete sedět v nějakým zaplivaným pajzlu, kde voní přepálenej olej, utopenec a několik generací špatných rozhodnutí, zatímco z televize bude naleštěnej politickej panák vykládat další pohádku o světlých zítřcích, rozhlídněte se kolem sebe. Po stole půllitry, v rohu jukebox pamatující Havla, Pepa nadává na ceny a Franta právě vyrábí hlášku, která za pět minut pošle celou státnickou tiskovku do žumpy. A buďte rádi, že tenhle poslední kus svobody ještě funguje.

Zasmějte se tomu marastu z plnejch plic. Vysmějte se absurditě, papalášům, vrchnosti, mediálnímu cirkusu a hlavně sami sobě, protože právě tam se pozná, jestli je humor ještě humor, nebo už jen nafouknutý ego v gumákách. Tenhle jedovatej škleb je naše starý omlácený brnění. Není krásný, není uhlazený a rozhodně nevoní po levanduli. Ale pořád funguje.

Jsem Facebrouk. Neúnavnej hovnivál, kterej se bude v našem politickým hnoji šťourat tak dlouho, dokud v něm bude co obracet klackem.              A podle toho, co nám z pražský žumpy padá každej den na hlavu, se obávám, že do důchodu jen tak nepůjdu.

Pokud má podle vás smysl dál píchat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                                      Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                  Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                Sdílejte. Doporučte.                                                                                                                                                                                                                Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                    redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                      Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                  Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                      Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                  Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                        Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                               Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk