Pětilepra páchá sebevraždu ve stínu Gumáka

Pětilepra chcípá.                                                                                                                                                                                                                Nehroutí se s rachotem, nepraskají trámy a z oken nelétají poslední zoufalí straníci.                                                                                                      Pomalu sesychá a scvrkává se ve stínu Gumáka, kterému ještě nedávno její vlastní političtí pucflekové leštili hradní svatozář tak usilovně, až se z obstarožního lampasáka Varšavské smlouvy v záloze podařilo vyrobit téměř nadpozemský exponát světové politiky.                                                Vznikl tak jakýsi, podivný mutant, cosi mezi tatíčkem národa, zachráncem koťátek, lovcem krokodýlů, výstavním kusem z motorkářského veletrhu a státním maskotem pro slavnostní příležitosti.                                                                                                                                                            Univerzální Gumák do každého počasí, vhodný k položení věnce, návštěvě vojáků, fotografování na motorce i důstojnému hledění do dáli, pokud je poblíž objektiv a někdo, kdo by předem určil, kam přesně se má státnicky hledět.                                                                                                    Teď Pětilepra za svou servilní turistiku do hradní kloaky platí účet.                                                                                                                                        A tváří se přitom překvapeně jako štamgast z knajpy U Nádraží, který celý večer objednával rundy celé hospodě a ve tři ráno zjistil, že vrchní kupodivu odmítá placení útraty státními dluhopisy.                                                                                                                                                                Celé roky pomáhali Gumáka nafukovat jako kolikou postiženou kobylu zapomenutou na dešti.                                                                                      Cpali mu do mediálního žlabu další a další porce státnické velikosti a fotografovali snad každý jeho krok, výjezd, příjezd, odjezd, motorku, uniformu, bundu, helmu, psa, kočku, návštěvu, cestu i slavnostní návrat z cesty.                                                                                                            Pomalu už chyběl jen přímý televizní přenos z okamžiku, kdy si Jeho Výsost Gumák na Hradě odskočí osobně zkontrolovat průchodnost prezidentské kanalizace.

Každá podobná banalita byla mediálními presstitutkami a servilními komentátory naleštěna jako cetka z vietnamského stánku na okresní pouti. Zejména v hradním deníku Nenávisti, který byl k tomu účelu založen, České televizi, Českém rozhlase nebo na CNN Prima NEWS dokázali z obyčejného prezidentského pohybu vyždímat státnickou událost skoro tak snadno, jako zkušený hospodský vyrobí z půllitru pěny dojem načepovaného piva.                                                                                                                                                                                                         Národu pak byl každý další obrázek předložen coby důkaz, že na Hradě nesedí obyčejný ústavní činitel, nýbrž politický polobůh s perfektně střiženým sakem, správně nasvícenou bradkou a fotografem připraveným v pohotovosti jako porodník na sále.                                                        Stačilo, aby se Gumák ráčil podívat z okna, a člověk skoro čekal, kdy zpravodajství přeruší mimořádné vysílání a odborný panel začne rozebírat, kam se podíval, proč se tam podíval a co tím chtěl sdělit Evropě, světu a vyděšenému zbytku civilizace.

A zoufalá Pětilepra, bez jediné skutečné vůdčí osobnosti, bez člověka schopného praštit pěstí do stolu a bez ksichtu, za kterým by šel dobrovolně někdo jiný než stranický sekretariát, tomu všemu nadšeně tleská, protože ve své politické genialitě hodné ožralého vedoucího střelnice na okresní pouti patrně předpokládala, že čím větší pomník Gumákovi postaví, tím více jeho majestátní stín ochrání právě ji.                                                        Jenže stín má jednu protivnou vlastnost: když je dost velký, přestane chránit a začne dusit všechno, co pod ním roste, a když pod ním navíc stojí pět zoufalých, polochcíplých, bezradných, politických blbečků bez vůdce, bez společného směru a bez jediného důvodu, proč by je měl ještě někdo poslouchat, začne to připomínat výprodej zkrachovalého lunaparku, kde zůstalo pět rezavých atrakcí, ale nikdo už neví, kdo vlastní klíče od ovládacího panelu.                                                                                                                                                                                                                      A přesně tam dnes bývalá Nutelliérova vládní banda stojí, namačkaná pod hradním okapem jako tlupa zmoklých koček za nádražní putykou, každá čeká, jestli z prezidentského talíře nespadne alespoň mastný odřezek politické autority, zatímco hradní komouš, který si to s jejich pomocí odpracoval, jehož pomáhala vyrábět, lakovat, leštit a vystavovat národu jako poslední funkční kus státnického porcelánu, už jejich služby dávno nepotřebuje.                                                                                                                                                                                                                    Gumákova hradní smečka už má vlastní reflektory, vlastní publikum, vlastní mediální kadidelnice a především, syčícími hradními našeptávači, vytvořené vlastní ego, vedle něhož začínají opoziční předáci působit jako okresní delegace zahrádkářů, která omylem vlezla na prezidentskou recepci a teď se bojí zeptat, kde se odevzdávají kabáty.                                                                                                                                              Gumákovi loutkovodiči totiž pochopili něco, co politickým rádoby stratégům Pětilepry uniklo mezi třetí poradou o komunikaci a čtvrtým seminářem o tom, proč občané nechápou jejich genialitu:  Gumák nepotřebuje stranu, pokud má dostatečně silnou vlastní značku, dost fotografů, dost mikrofonů a dost servilních mediálních balzamovačů ochotných každý jeho pohyb natřít státnickou fermeží.                                                        A tak zatímco opoziční partaje Pětilepry živoří, přešlapují, svolávají tiskovky, zakládají pracovní skupiny a hledají nový příběh, Gumákovi loutkovodiči budují své marionetě její vlastní politický oltář, vrstvu po vrstvě, fotografii po fotografii, zahraniční cestu po zahraniční cestě, až začíná být jeho sebeprezentace nafouknutá tak groteskně, že připomíná pouťového siláka, který si před zrcadlem půl hodiny napíná svaly a nevšimne si, že mu mezitím někdo ukradl kalhoty.

A právě tady začíná ta nejkrásnější politická groteska.                                                                                                                                                    Pětilepra dnes nemůže proti Gumákovi pořádně vystoupit, protože by musela přiznat, že sama pomáhala míchat směsku, ze které byl jeho piedestal uplácán.                                                                                                                                                                                                            Nemůže najednou začít křičet, že prezidentská sebeprezentace je přehnaná, když ještě nedávno její vlastní političtí ministranti stáli pod hradním balkonem s kadidelnicí, mávali čepicemi a při každém prezidentském zakašlání hledali hlubší státotvorný význam.                                                        Nemůže se věrohodně vymezit proti chameleonovi, kterého sama pomáhala politicky balzamovat zaživa a vystavovat ve vitríně jako vzor rozvahy, důstojnosti a západního směřování, protože by tím zároveň přiznala, že celé roky prodávala občanům naleštěnou figurínu a ještě jim vysvětlovala, jaké mají štěstí, že ji mohou obdivovat.

A tak se opoziční Pětilepra upíná k Hradu dál, protože nic jiného už pořádně neumí.                                                                                                        Přisává se k prezidentské autoritě jako poslední opilec k výčepnímu pultu pět minut před zavíračkou a doufá, že z té hradní slávy ještě něco ukápne.                                                                                                                                                                                                                                  Jenže neukápne.                                                                                                                                                                                                                  Gumák si už jede vlastní jízdu, vlastní fotografie, vlastní zahraniční výlety, vlastní gesta a vlastní pečlivě pěstovanou legendu, zatímco jeho někdejší političtí podporovatelé stojí opodál a pomalu zjišťují, že z nich nejsou partneři Hradu, nýbrž stafáž.                                                                                  Kulisy.                                                                                                                                                                                                                                        Kompars, který kdysi pomohl hlavnímu herci na jeviště a dnes může maximálně podržet kabát, než se Jeho Výsost Gumák vydá vstříc dalšímu objektivu.

Pětilepra tedy nechcípá proto, že by ji Gumák zákeřně zavraždil.                                                                                                                                        To by se mu přisuzovalo příliš mnoho práce.                                                                                                                                                                        Ona, blbka, páchá politickou sebevraždu sama, pomalu, svědomitě a s administrativní důkladností úředníka, který si před skokem z mostu ještě nechá potvrdit formulář ve třech kopiích.                                                                                                                                                                          Nejdřív pomohla vytvořit hradní modlu, potom před ní klečela, následně jí půjčila vlastní mediální amplion a teď překvapeně zjišťuje, že ve stínu vlastního výtvoru není dost světla ani kyslíku pro její vlastní politické přežití.                                                                                                                       A jestli v tom někdo hledá tragédii, hledá špatně.                                                                                                                                                              Tohle není tragédie.                                                                                                                                                                                                                    Tohle je česká politická tragikomedie v plné parádě:  banda samozvaných strategických idiotů si vlastníma rukama postaví obrovský pomník, zaleze pod něj, aby se pochlubila, jak je nádherný, a pak se strašně diví, když jim ten několikatunový krám začne padat na palici.

Podle toho také vypadalo setkání předsedy TOP 09 Matěje Ondřeje Havla s Gumákem.                                                                                                Zastydlý svazák, eurohujer a momentální kapitán stranického člunu, který se podle průzkumů potácí někde kolem dvouprocentní hranice politického planktonu, se po návštěvě Hradu vyblil do veřejného prostoru s úžasně servilním a zatuchlým blábolem, že jednání proběhlo v údajně "otevřené a věcné atmosféře".                                                                                                                                                                                              Což je přesně ten druh politické hámotiny, kterou se v Praze popisuje schůzka, u níž předem nikdo neví, proč se koná, během ní nikdo netuší, co se vlastně děje, a po ní už vůbec nikdo nedokáže vysvětlit, co přinesla.                                                                                                                                Hlavně že se otevřely hradní dveře, potřáslo rukama, nafotilo několik státnických obrázků a následně se do světa vypustila porce slovního průjmu o konstruktivním dialogu, demokratických hodnotách a věcné atmosféře.                                                                                                                      Jenom přemýšlím, proč kvůli tomu vůbec někdo vytahoval lepší sako ze skříně, když by úplně stejný výsledek přineslo setkání dvou figurín ve výloze obchodního domu.

Šéf TOP 09, vzhledem připomínající Nutelliéra někdy kolem čtrnáctého roku života a pokusem o Nutelliérovu rétoriku přibližně ve stadiu pětiletého přípravného kurzu, má politický vliv odpovídající dechovce vyhrávající v rohu během požáru bordelu.                                                          Přesto prý s Gumákem hovořil o podobě českého vzdělávání, ochraně demokratických institucí a kondici veřejných financí, což při gigantické mozkové kapacitě těchto dvou politických exotů bude mít jistě naprosto zásadní vliv na budoucnost všech tří probíraných témat.                            Zkrátka a dobře, probrali všechno dostatečně vznešené na to, aby z toho šla uplácat státnicky páchnoucí tisková zpráva, ale zároveň natolik obecné, aby po schůzce nebylo možné poznat, jestli se skutečně něco projednalo, nebo si oba jen hodinu přehazovali politické fráze jako dva ožralí klauni nafukovací balon na okresní pouti.                                                                                                                                                                Výsledek je každopádně stejný: balon nikam nedoletí, klauni mají pocit dobře odvedené práce a obecenstvo zase zaplatilo vstupné.

A protože samotná návštěva hradního komouše přiblblému eurohujerovi zjevně nestačila, připojil Havel po audienci ještě fantastickou ukázku análního alpinismu v osobnějším hodnocení hlavy státu.                                                                                                                                                  Politické mačky nasadit, cepín pevně sevřít, lano uvázat kolem pasu a vzhůru do Gumákovy nejvýsostnější svaté řiti za lepšími zítřky.                      Když má totiž vaše partaj problém najít vlastní voliče, vlastní téma, vlastní osobnost a pomalu už i vlastní politický puls, nezbývá než se pokusit vyšplhat co nejvýš po majestátu někoho, koho jste si sami pomáhali natírat na zlato.

Havel se tedy pustil do hradní severní stěny s vervou zkušeného prdelolezce, protože v TOP 09 už zřejmě pochopili, že ani na vlastní politickou Sněžku jim nezbyly ani nohy, ani kyslík, ani voliči.                                                                                                                                                            Zbývá proto expedice do prezidentského análu, kde je cesta sice kluzká, místy páchnoucí a lidsky poněkud nedůstojná, zato nahoře možná čeká společná fotografie, pochvalné poplácání po rameni a několik drobečků autority, které Jeho Výsosti Gumákovi upadnou od hradního stolu. Zatímco normální politická strana by se snažila vybudovat vlastní program, najít vlastní osobnosti a přesvědčit občany, že má ještě nějaký důvod existovat, TOP 09 zřejmě zvolila cestu rektálního alpinizmuu.                                                                                                                                                Jenom místo Sněžky má Hrad, místo skalní stěny Gumákovu zadnici a místo vrcholové vlajky naději, že si někdo všimne, že tahle dvouprocentní expedice ještě úplně nezmrzla v základním táboře.

"Setkání s nadpozemskou bytostí Super Gumákem bylo mimořádně otevřené, nadmíru věcné a neskutečně lidské, až mi vehnalo slzy do očí a vyhnalo sliny z úst.                                                                                                                                                                                                                Jenom takový geroj, nadčlověk, nebešťan a státnický polobůh, jakým on bezpochyby je, dokáže v lidech probouzet dobro, lásku, pokoru a hlubokou vděčnost za každý kousek žvance, který jim po zaplacení daní ještě zůstane na talíři.                                                                                        A to navzdory tomu, že se nám různí zlí, nedemokratičtí, prokremelští, proputinovští agenti, dezoláti a věčně nespokojení škarohlídové snaží namluvit opak.                                                                                                                                                                                                                        Mluvili jsme o podobě vzdělávání v naší zemi, ochraně demokratických institucí a také o tom, v jaké kondici jsou veřejné finance," vyblil po audienci na síť X eurohujer a anální apinista Matěj Ondřej Havel tento politický zvratek, tak ulepený servilitou, že by se na něj dala chytat hejna much kroužících kolem hajzlu na okresní pouti.                                                                                                                                                                  Skoro při čtení slyším cvakání horolezeckých karabin, zarývání politických maček do hradního pozadí a namáhavé funění dvouprocentní expedice TOP 09 při výstupu do míst, kam by se člověk se zbytkem sebeúcty neodvážil ani s čelovkou, kyslíkovou bombou, gumovými rukavicemi a platným očkováním proti tetanu.                                                                                                                                                                                          Kdyby tenhle politický nedouk přidal ještě pár vět o Gumákově lidskosti, státnickém nadhledu, odvaze, moudrosti a demokratických hodnotách, mohl prdelolezec Havel na vrcholu prezidentské kostrče slavnostně vztyčit stranickou vlaječku TOP 09, pořídit vrcholové foto a vysílačkou ohlásit do centrály, že expedice byla úspěšná a TOP 09 konečně po dlouhých letech zase někam vystoupala.                                                                          Bohužel pouze tam, kam by se normální člověk styděl strčit i teploměr.

Právě v tomhle zoufalém vztahu současné opoziční Pětilepry s Gumákem vidím jednu z jejích největších politických chyb.                                    Bezzubá a impotentní opozice se ovíjí kolem Hradu jako přestárlá štětka z Bologneského lesíka, kolem posledního štamgasta, který ještě nevypadá úplně na mizině, a namlouvá si, že právě tam našla poslední pevnost protivládního odporu.                                                                          Když už sama nemá vůdce, koule, společnou myšlenku ani člověka schopného přitáhnout pozornost někoho jiného než vlastní stranické metresy, začne doufat, že její práci odmaká hradní chameleon.                                                                                                                                                            Hrad se tak v současném politickém uspořádání pomalu mění v jakousi opoziční čekárnu.                                                                                              Pětilepra v ní sedí s pořadovým lístkem v ruce, nervózně podupává a čeká, jestli se Gumák nepohádá s vládou, nezkritizuje některého ministra, nevrátí zákon nebo alespoň neudělá dostatečně nasraný obličej před televizní kamerou.                                                                                        Každé, hradními loutkovodiči Gumákovi naordinované zavrčení, pak může být vydáváno za záblesk naděje, že na Hradě konečně povstal rytíř, který za opozici vytasí meč, nasedne na fichtla a vyrazí zachraňovat demokracii, zatímco ona sama bude stát u cesty, mávat kapesníčkem a vydávat tiskové zprávy.

Tahle strategie může skončit přesným opakem toho, co od ní Pětilepra očekává.                                                                                                    Gumák samozřejmě může čas od času některý vládní krok kritizovat.                                                                                                                              Může vetovat zákon, pohádat se s kabinetem, kopnout ministra do kotníku, dělat ramena kolem velvyslanců nebo před kamerami státnicky nakrabatit čelo tak mocně, až se v redakcích rozsvítí kontrolky mimořádného vysílání.                                                                                                    Hradní komouš podobné střety přežije bez většího politického šrámu a ještě z nich může vytřískat další kus vlastní legendy nezávislého hradního samce, který se údajně nebojí postavit nikomu.

Co z toho dostane Pětilepra?                                                                                                                                                                                                  Velké hovno.

Každý spor s vládou, který za ni odvede Gumák, posiluje Gumáka.                                                                                                                                      Každá jeho kritika vlády připomíná veřejnosti především Gumáka.                                                                                                                                        Každé veto, každý konflikt a každé teatrální hradní zamračení buduje především budování Gumákova kultu osobnosti.                                      Pětilepra zatím stojí vedle jako banda nezaměstnaných cirkusáků a nadšeně tleská principálovi, který právě předvádí číslo, jež měla předvádět ona.

A právě v tom spočívá sebevražedná, zbabělá tupost bezradné Pětilepry.                                                                                                                     Čím více bude Pětilepra spoléhat na Hrad jako na náhradní motor protivládní politiky, tím méně důvodů bude mít občan zajímat se o samotnou opozici.                                                                                                                                                                                                                                    Proč poslouchat pět unavených partají politického odpadu, jejich provařené předsedy, místopředsedy, expertní týmy, stínové ministry a další politické inventární položky, když stejný konflikt s vládou zvládne Gumák sám, před kamerou, v jednom saku a ještě s lepšími fotkami?

Pětilepra tak netvytváří protiváhu vlády.                                                                                                                                                                                  Kope si vlastní hrob.                                                                                                                                                                                                                  Vyrábí si vlastního hrobníka.                                                                                                                                                                                                      A zatímco mu nadšeně podává lopatu, ještě ho chválí, jak krásně kope.

Gumák si samozřejmě občas, za nadšeného hýkání svého fanklubu, trochu "zazlobí".                                                                                                        Sem tam vetuje nějaký zákon, sem tam státnicky nakrabatí čelo nad počínáním vlády, sem tam se pohádá o velvyslance a jednou za čas vypustí z Hradu nějakou tu kritickou větu, nad kterou se mediální presstitutky okamžitě seběhnou jako slepice kolem čerstvě vyvrženého kýblu šrotu. Následují titulky, rozbory, komentáře, expertní studia prezidentského výrazu a několikadenní mudrování nad tím, zda Gumák právě vstoupil do otevřeného konfliktu s vládou, nebo se jen v noci blbě vyspal.

Většinu času si ale bude především užívat benefitů hradní zážitkové agentury, ve kterou svůj úřad postupně proměnil.                                                Jednou motorka, podruhé vládní speciál, potřetí uniforma, počtvrté nějaká exotická dálava, popáté státnické potřásání rukou, pošesté další fotografie s výrazem chlapa, který právě vlastníma rukama zachránil západní civilizaci před nájezdem Hunů.                                                                Hrad už chvílemi nepřipomíná sídlo prezidenta republiky, ale cestovní kancelář pro jednoho mimořádně fotogenického klienta, kde občan platí zájezd, ochranka hlídá kufry a fotograf zajišťuje, aby se každá dovolená tvářila jako historická státní návštěva.

A Pětilepra mu k tomu ještě nadšeně tleská.                                                                                                                                                                            Právě tady se její politická impotence mění v regulérní sebevražedný výkon hodný artisty, který si na cirkusové manéži sám namaže provaz sádlem a potom se diví, že z něj spadl držkou do pilin.                                                                                                                                                  Politická síla Gumáka totiž nestojí na žádné prezidentské armádě voličů ani zástupech stranických pěšáků.                                                                  Stojí především na jeho veřejném obrazu, na pečlivě pěstované značce a na schopnosti být neustále vidět.

Jestli se tedy opoziční Pětilepra bude dál tlačit do jeho blízkosti a vydávat Hrad za hlavní pevnost odporu proti současné vládě, neposiluje sebe. Posiluje Gumáka.                                                                                                                                                                                                                Každou návštěvou, každou pochvalou, každým análně apinistickým výstupem a každým nadšeným očekáváním, že Jeho Výsost Gumák konečně bouchne do stolu za ně, přikládá další cihlu do jeho pomníku.                                                                                                                                            Místo aby si Pětilepra budovala vlastní značku, vlastní témata a vlastní politické osobnosti, dělá bezplatnou reklamní agenturu hradnímu komoušovi, který její služby vůbec nepotřebuje.

Je to asi stejně chytré, jako kdyby majitel skomírající putyky celé dny posílal své poslední štamgasty do hospody přes ulici a ještě jim u dveří rozdával slevové poukázky. Pak večer seděl sám nad prázdnou kasou, civěl na prázdné židle a nechápal, kam se mu všichni ti zkurvení zákazníci poděli.

Vládu nějaké občasné Gumákovo okopávání kotníků nepoloží.                                                                                                                                      Jedno veto sem, jedna nasraná hradní grimasa tam, tuhle veřejné pokárání, támhle spor o velvyslance a kabinet pojede dál jako obstarožní hovnocuc po okresce.                                                                                                                                                                                                            Bude smrdět, bude překážet, občas z něj něco ukápne na silnici, ale kvůli tomu, že na něj z hradního chodníku někdo zahrozil prstem, se rozhodně nepřevrátí.

Účet za celou tuhle hradní opoziční operetu tak nakonec nemusí zaplatit vláda, ale právě Pětilepra.                                                                            Zatímco Gumák bude před kamerami růst, státnicky se mračit, rozdávat výhrady a tu a tam předvádět, že umí vládnímu kabinetu strčit pod nohy hrábě, strany opoziční Pětilepry se budou pomalu ztrácet někde za jeho naleštěnou prezidentskou siluetou.                                                                  A ještě mu budou držet reflektor, aby byl ten stín pokud možno co největší.

Gumákovo okopávání kotníků vláda bez větších problémů přežije.                                                                                                                                Maximálně si zanadává, zalepí modřinu politickou náplastí a pojede dál.                                                                                                                              Opoziční Pětilepra však bude mezitím živořit a postupně chcípat na vlastní neschopnost ve stínu marketingově vypulírovaného Gumákova majestátu, který sama pomáhá nafukovat jako pouťový balon.

To je na celé věci ta úplně největší prdel.                                                                                                                                                                                   Pětilepra stojí pod Gumákovým pomníkem, leští mu podstavec, přikládá reflektory, odhání od něj holuby a současně se diví, proč si jí nikdo nevšímá.                                                                                                                                                                                                                                Ještě chvíli může pokračovat a na příští volby už nebude potřebovat volební štáb.                                                                                                              Bude jí stačit jeden starý, ožralý funebrák, černá dodávka a věnec s nápisem:

"Odešla tiše, vlastní vinou a za doprovodu Hradního orchestru."

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                         Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                            redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                        Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                        Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                                              Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                          Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                               Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                    Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  Pozvěte Facebrouka na kávu

Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk