Pauknerem může být každý z nás !!!

Facebookový účet Tomase Pauknera zmizel z veřejného prostoru. Cvak, zhasnout, zavřít krám a šup s ním někam do digitálního sklepa mezi prázdné sudy, staré volební sliby a další věci, které už nemá nikdo vidět. Podle Pauknerova vlastního zveřejněného vyjádření za zmizením stojí označení jeho obsahu za nenávistný. "Nenávistný obsah" je ostatně v internetové bažině výraz pružný jako guma od trenýrek. Člověk občas ani neví, jestli někoho skutečně štval proti lidem, nebo pouze šlápl holínkou do louže, ze které začal podezřele hlasitě kvákat někdo důležitý.

Paukner podobné vysvětlení odmítá a píše, že jeho cílem nikdy nebylo rozdmychávat nenávist, ale otevírat témata, kolem kterých podle něj velká média našlapují opatrněji než štamgast kolem poblitého pisoáru. Vzkazuje zároveň něco mnohem zajímavějšího než pouhé "vraťte mi účet". Paukner podle jeho pojetí není jeden facebookový profil, jeden člověk ani jedna značka. Paukner má být způsob práce a přemýšlení, který může převzít kdokoli další.

Do příběhu mezitím přitekla další várka bahna a začíná být pořádně hustá. Paukner ve svém článku píše, že za zablokováním jeho účtu stojí lidé napojení na neziskový sektor, konkrétně parta kolem podle jeho slov "bájného sněžného muže Ludwiga", "vysavače dotací Pášmy" a projektu "Štít demokracie". Facebooková stoka tak v jeho podání přestává připomínat obyčejnou poruchu digitální kanalizace a začíná vypadat jako močál, ve kterém se kolem jednoho vypnutého profilu najednou čvachtá víc holínek, než by člověk čekal.

Jestli někdo doufal, že Paukner po uspání účtu sklopí uši, zaleze pod stůl a bude tam potichu okusovat koberec, objednal si zřejmě špatného hosta. Paukner místo toho ukazuje prstem přímo do neziskové bažiny a jmenuje lidi i projekt, které se zablokováním svého účtu spojuje. Z obyčejného facebookového "váš účet porušil cosi kdesi, děkujeme a táhněte" se tak rázem stává podstatně šťavnatější příběh, ve kterém už nestačí jen sledovat, kam zmizel jeden profil, ale také kdo podle Pauknera postával kolem vypínače.

Podle jeho vyjádření navíc před zásahem neexistoval záznam o předchozím porušení pravidel. Paukner píše, že v uplynulém období mu nebylo prokázáno žádné porušení pravidel platformy. Přesto najednou přišlo digitální bác přes prsty a účet zmizel z veřejného prostoru rychlostí volebního programu týden po volbách.

Paukner k celé záležitosti přidává poznámku, že zásah "musel být hodně drahý", a upozorňuje také na Jana Tvrdoně z Deníku N, kterého zmiňuje v souvislosti s dohledovou komisí pro český Facebook. "Zajímavá náhoda," glosuje Paukner. A český čtenář už samozřejmě ví, že slovo náhoda patří v tuzemském veřejném životě mezi nejvytíženější výrazy hned po slovech transparentnost, odpovědnost a já-o-tom-nic-nevím.

Původní účet přitom nebyl podle Pauknerova vyjádření smazán, nýbrž takzvaně "uspán". Nádhera. Digitální funebráci už ani nemažou, oni uspávají. Člověk skoro čeká, že Facebook přinese polštářek, přikryje profil peřinkou, zazpívá mu ukolébavku a ráno oznámí, že pacient bohužel stále spinká někde ve sklepě internetové márnice.

Paukner uvádí, že konkrétní důvod mu sdělen nebyl, ale v administraci účtu se objevila formulace "nenávistné projevy vůči ženám a menšinám". Výborně. Univerzální lejstro z digitálního chlíva, po kterém už stačí bouchnout razítkem, zaklapnout šanon a vyrazit na oběd. Přesné provinění aby potom člověk hledal s čelovkou, virgulemi a báňským záchranným sborem.

Paukner namítá, že o menšinách nikdy nenapsal jediné slovo, a pokud jde o Zdislavu Pokornou, odkazuje na její vlastní výroky z jejího vlastního podcastu. Příběh tím dostává krásně absurdní hospodský rozměr. Někdo něco veřejně řekne do mikrofonu, pustí nahrávku mezi lidi, další člověk její obsah připomene a nakonec se začne řešit, jestli není závadný hlavně člověk, který na veřejně pronesená slova ukázal prstem.

Jestli byla slova pronesená ve veřejném podcastu nepříjemná, urážlivá nebo profesně nelichotivá, samotná skutečnost jejich připomenutí ještě automaticky nevyrábí nenávist. Jinak můžeme rovnou zavřít archivy, vypnout mikrofony a každému politikovi i novináři po vystoupení vydat gumovou hadici, aby si vlastní výroky mohl po odvysílání spláchnout do nejbližší stoky a druhý den tvrdit, že nikdy nic podobného neřekl.

Do celé grotesky navíc vstoupil web nesoucí Pauknerovo jméno. Paukner výslovně upozorňuje, že web thomas-paukner.cz nebyl jeho, a uvádí, že informace zveřejňované jeho prostřednictvím i platby, ke kterým měl návštěvníky směřovat, poškozovaly jeho samotného i projekt Paukner Media. Odstranění webu proto podle svého vyjádření inicioval sám.

Digitální močál tím dostává další patro. Člověku zmizí účet, současně někde funguje web nesoucí jeho jméno, který podle něj vůbec nevlastní, kolem pobíhají falešné profily a běžný návštěvník internetu má rozeznat originál od napodobeniny přibližně stejným způsobem, jakým se v nádražní putyce poznával rum od kapaliny na čištění karburátorů. Internet měl být informační dálnicí, ale místy připomíná pouťovou střelnici provozovanou po setmění, kde má každý stánek stejné jméno, polovina cedulí visí nakřivo a někde vzadu už někdo vybírá vstupné na atrakci, která ani neexistuje.

Právě proto stojí za pozornost další část Pauknerova vyjádření, protože celý příběh přestává být pouze fňukáním nad jedním zablokovaným účtem. Paukner svou práci nechápe jen jako publikování informací do internetového močálu, kde se zpráva ráno narodí, v poledne ji rozcupují sociální sítě a večer už po ní plave jen mastné oko. "Paukner" má být podle něj především princip.

Paukner není člověk, účet ani ikona na monitoru, kterou lze jedním kliknutím poslat do digitální žumpy. Má představovat myšlenku, že kdokoli může začít vrtat do veřejných věcí, otevírat nepříjemná témata, prohrabovat se veřejně dostupnými informacemi a ptát se i tam, kde by část politické nebo mediální maštale nejraději pověsila na vrata ceduli NERUŠTE, PRÁVĚ VYTVÁŘÍME VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ.

Účet lze uspat, profil lze zablokovat a dosah lze přiškrtit tak, že příspěvek nenajde ani vlastní autor s baterkou a policejním psem. Myšlenku, že veřejnost nemusí pouze poslušně žrát informační prejt, který jí někdo každý večer nasype do korýtka, už ale do režimu spánku přepnout tak snadno nejde.

Veřejnost by se podle Pauknera měla více zajímat o dění, které se jí týká, a nebát se vyrazit z Paukner není člověk, účet ani ikona na monitoru, kterou lze jedním kliknutím poslat do digitální žumpy. Má představovat myšlenku, že kdokoli může začít vrtat do veřejných věcí, otevírat nepříjemná témata, prohrabovat se veřejně dostupnými informacemi a ptát se i tam, kde by část politické nebo mediální maštale nejraději pověsila na vrata ceduli NERUŠTE, PRÁVĚ VYTVÁŘÍME VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ.

Účet lze uspat, profil lze zablokovat a dosah lze přiškrtit tak, že příspěvek nenajde ani vlastní autor s baterkou a policejním psem. Myšlenku, že veřejnost nemusí pouze poslušně žrát informační prejt, který jí někdo každý večer nasype do korýtka, už ale do režimu spánku přepnout tak snadno nejde.pohodlného informačního chlívku ven mezi skutečné dokumenty, výroky, smlouvy, rozhodnutí a další materiál, který občas smrdí tak, že by vedle něj i kanál pod pražskou politickou žumpou působil jako horská bystřina. Nečekat poslušně u korýtka, až mediální kuchař rozhodne, co se dnes servíruje, co dostane titulní stranu a co se nenápadně zasune za kredenc vedle prošlého salámu.

Nejde tedy o Facebook, HeroHero ani o samotného Tomase Pauknera. Sociální síť je pouze hospoda, ve které si člověk právě pronajal stůl. Dnes mu vrchní odnese židli, zítra hospodu zavřou a pozítří se všichni přestěhují do nálevny přes ulici. Podstatnější je ochota lidí vrtat se ve veřejných záležitostech a pokládat otázky, ze kterých může politikům, úředníkům, novinářům i dalším obyvatelům zdejšího mocenského močálu začít nepříjemně vlhnout límeček.

Klidně se zítra může objevit někdo lepší než Paukner, přesnější, vzdělanější, sofistikovanější, trpělivější a třeba politicky úplně z opačného břehu. Ať přijde a za ním klidně další. Pravičák, levičák, liberál, konzervativec, anarchista, důchodce od piva nebo Marťan s novinářským průkazem. Pokud bude pracovat s fakty a nebude místo nich tahat z klobouku králíky jako varietní kouzelník po sedmém fernetu, může veřejnému prostoru jedině prospět. Veřejná kontrola nemá stranickou legitimaci a pravda opravdu nepotřebuje členskou knížku správného politického kroužku.

Čím více lidí začne šťourat klackem do veřejné bažiny, tím menší šanci bude mít kdokoli vytvořit z informačního prostoru soukromý výčep, kde několik vrchních rozhoduje, o čem se dnes smí u piva mluvit a které téma už dostalo zákaz vstupu. Média samozřejmě mají svou úlohu, ale monopol na otázky jim pánbůh nevydal na kamenných deskách. Novinář má kontrolovat moc, veřejnost má právo kontrolovat novináře a kdokoli přinese informace, musí počítat s tím, že někdo další zkontroluje zase jeho. Žádný nedotknutelný vrchní, žádný posvátný štamgast a žádná zamčená místnost vzadu s cedulí SEM VEŘEJNOST NESMÍ.

Kolem Pauknerova jména se podle jeho upozornění objevují také falešné účty. Profil, který nyní používá, označil za svůj oficiální facebookový účet do chvíle, než se mu podaří se společností Meta vyřešit osud původního profilu a zjistit, proč vlastně skončil na digitálním kavalci s cedulkou "uspáno". Vedle něj zůstává aktivní také jeho profil na HeroHero, kde chce v případě dalších problémů zveřejňovat svá vyjádření.

Další texty slíbil až poté, co zjistí, co se vlastně stalo, což je v českém veřejném prostoru skoro podezřele revoluční postup. Nejdřív zjistit fakta a potom řvát. Běžný provoz politické putyky funguje obráceně. Nejdřív se tři hodiny řve, potom se svolá tiskovka, následně se na sociálních sítích všichni navzájem pošlou do prdele a někdy kolem půlnoci začne nejstřízlivější účastník hledat, kvůli čemu vlastně celá rvačka začala.

Paukner ve svém vyjádření píše, že nenávist nemá rád, nenadává lidem, kteří nenávidí jeho, a nemá ve zvyku nikoho štvát proti komukoli dalšímu. Všechno dobré přeje dokonce lidem, kteří jeho krátké zmizení oslavovali, protože podle něj možná jednou pochopí, že svou práci dělá i pro ně.

Právě u oslavování cizího umlčení bych si dovolil přistavit Facebroukův hospodský stolek. Radovat se z toho, že názorový protivník zmizel z veřejného prostoru, je intelektuální vítězství přibližně stejné úrovně jako vyhrát hospodskou hádku tím, že soupeři odnesete židli, schováte mu boty a potom se před prázdným stolem prohlásíte za mistra Evropy v argumentaci. Dnes vypnou člověka, kterého nemáte rádi, a vy boucháte šampaňské. Zítra někdo přepíše pravidla, algoritmus dostane nový jídelníček a na digitální jatka může putovat člověk, kterého naopak čtete rádi. Pozítří můžete přijít na řadu sami.

Facebrouk proto nebude z Tomase Pauknera vyrábět svatého mučedníka digitálního věku, protože právě výroba dalších svatých obrázků je poslední věc, kterou zdejší politický cirkus potřebuje. Stejně tak ale nebude tleskat jen proto, že někdo našel vypínač a zjistil, že vypnout účet je technicky podstatně jednodušší než vypořádat se s tím, co zveřejňuje.

A právě zde se dostáváme k důvodu, proč Facebrouk celý příběh vytahuje z internetového močálu. Pauknerem může být každý z nás. Neznamená to stát se kopií Tomase Pauknera, převzít jeho názory, politické postoje nebo si jeho fotografii pověsit doma vedle kalendáře s nahatými hasičkami. Znamená to něco mnohem prostšího a pro obyvatele politické maštale možná podstatně otravnějšího: přestat čekat, až nám někdo laskavě vysvětlí, co si máme myslet, a začít používat vlastní hlavu.

Člověk k tomu nepotřebuje redakci, sekretářku, služební automobil, televizní studio ani novinářský průkaz zavěšený na krku jako legitimaci ke vstupu do chrámu pravdy. Stačí oči, uši, internet, veřejně dostupné zdroje a hlavně ochota zvednout zadek od informačního korýtka a něco si ověřit. Když politik něco slíbil, můžeme si to zapamatovat a za půl roku mu účet přinést zpátky ke stolu. Když novinář něco tvrdí, můžeme se podívat, odkud informaci vzal. Když něco zveřejní Paukner, můžeme prověřit Pauknera. A když něco napíše Facebrouk, prověřte proboha i Facebrouka, protože poslední věc, kterou česká veřejná žumpa potřebuje, je vyměnit jedno stádo za druhé, jednomu bačovi sebrat píšťalku a slavnostně ji pověsit na krk jinému.

Smyslem podobné veřejné kontroly není vytvořit armádu samozvaných internetových vyšetřovatelů, kteří po třech videích získají pocit, že právě rozlouskli Watergate, Kennedyho, bermudský trojúhelník a záhadu zmizelých ponožek z pračky. Smyslem je prostředí, ve kterém se lidé ptají, hledají původní zdroje, porovnávají tvrzení a odmítají spolknout každou informační tlačenku jen proto, že ji na tác položil jejich oblíbený politik, novinář, influencer nebo internetový spasitel. Pravda není klubová permanentka do správné politické putyky a hovadina nepřestává být hovadinou jen proto, že ji pronese člověk, kterému fandíme.

Českému veřejnému prostoru by proto vůbec neuškodilo, kdyby v něm pobíhalo mnohem víc zvědavých, otravných a po faktech hladových lidí. Tolik, aby žádný politik, úředník, novinář, aktivista ani samozvaný zachránce národa neměl jistotu, že může vypustit kravinu do rybníka a kapři ji poslušně spolknou i s háčkem, splávkem a rybářem. Kontrolovat mocné totiž nestačí. Kontrolovat je potřeba také lidi, kteří tvrdí, že mocné kontrolují, a nakonec i ty, kteří kontrolují kontrolory. Jinak se z veřejné kontroly rychle stane další uzavřená hospoda, kde se pouze vymění štamgasti, ale účet zase platí veřejnost.

Právě v podobném principu může mít Pauknerova myšlenka větší cenu než jeden facebookový profil. Jeden účet lze uspat, druhý zablokovat a třetímu přiškrtit dosah tak, že jeho příspěvek nenajde ani autor s baterkou, mapou a policejním psem. Podstatně obtížnější je nacpat zpátky do informačního chlívku tisíce lidí, kteří si jednou zvykli hledat původní dokumenty, porovnávat výroky, klást nepříjemné otázky a chtít fakta místo naleštěných keců servírovaných na porcelánu.

Neříkám, abyste se stali Tomasem Pauknerem. Říkám něco jiného: staňte se svým vlastním Pauknerem. Ptejte se na věci, které zajímají vás, kontrolujte lidi, kterým nevěříte, ale ještě pečlivěji kontrolujte lidi, kterým věříte, protože právě u vlastního politického výčepu člověk nejsnáze přehlédne, že mu hospodský místo dvanáctky nalévá obarvenou vodu. Nečekejte, až někdo určí správné téma, správnou otázku a správnou odpověď. Vlezte do bažiny sami, pohrabte se v dokumentech a když něco najdete, položte to na stůl, aby se v tom mohli pohrabat zase ostatní.

Možná se spletete, možná dostanete přes prsty a možná zjistíte, že velká konspirace byla jen bordel v účetnictví a údajný politický zločin obyčejná lidská blbost, které je v české kotlině zásoba přibližně na dalších šest geologických období. Možnost omylu patří ke svobodnému hledání stejně jako možnost opravy. Podstatné je nebýt poslušným kusem inventáře v informační nálevně, kde několik vrchních rozhoduje, co se dnes bude čepovat a která otázka už je příliš hořká pro citlivé patro hostů.

Pauknerem může být každý z nás, protože Paukner v podobném pojetí není jméno na facebookovém profilu, ale kterýkoliv člověk ochotný zvednout zadek od korýtka a podívat se, co se děje za dveřmi kuchyně. Čím více podobných lidí bude, tím hůř se bude zametat bordel pod koberec, splachovat nepříjemné otázky do stoky a vydávat mediální jídelníček za jedinou povolenou stravu pro veřejnost.

Jeden profil můžete vypnout a jeden účet můžete uspat. Můžete zavřít jednu digitální hospodu, odnést židle a na vrata pověsit ceduli, že provoz skončil. Jakmile si však dost lidí zvykne hledat informace samo, žádný vypínač už problém nevyřeší. Proto nikoho nevyzývám, aby Pauknerovi věřil proto, že je Paukner, stejně jako nechci, abyste Facebroukovi věřili proto, že je Facebrouk. Nevěřte médiu jen proto, že má redakci, politikovi jen proto, že má kravatu a za zadkem státní vlajku, ani internetovému investigativci jen proto, že mluví přesně tak, jak vám to pasuje do politického krámu. Dívejte se, hledejte, porovnávejte a především přemýšlejte vlastní hlavou.

Protože největší průser pro každou zatuchlou politickou, mediální nebo úřednickou bažinu nezačíná ve chvíli, kdy se u jejího okraje objeví jeden člověk s baterkou. Začíná ve chvíli, kdy se kolem močálu rozsvítí tisíce baterek a jejich majitelé se současně začnou ptát, co je sakra zahrabané pod bahnem a proč jsme se tam tak dlouho nesměli podívat.

A právě proto může být Pauknerem každý z nás. Ne kopií jednoho člověka, ne členem dalšího stáda a ne poslušným fanouškem nového bači, ale člověkem, který si ponechal vlastní oči, vlastní uši a vlastní rozum. Jednoho Pauknera lze uspat jedním kliknutím, jeden profil lze zamknout a jednu stránku lze poslat do digitálního sklepa. Tisíce lidí, kteří se naučili sami hledat, ověřovat, pochybovat a ptát se, už ale žádný správce informačního výčepu tak snadno do sklepa nenacpe.

A kdyby právě podobná myšlenka z celé facebookové taškařice přežila, možná by nakonec byla důležitější než samotný účet. Protože jakmile se obyčejní lidé přestanou spokojovat s tím, co jim někdo nalil do informačního půllitru, a začnou se zajímat, co je vlastně v sudu, kdo ho narazil a proč se sakra nesmíme podívat do sklepa, začne být v celé politické a mediální hospodě teprve pořádný průvan.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                      Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci.                                                                                                                                                Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                        Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                              Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl ?                                                                                                                                  redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                  Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                            Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                        Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                      Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                            Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                              Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.                                                                            Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk