Ohavná servilita, odporné presstitutky

Vítejte v další odporné frašce vytažené z české mediální žumpy a hradního politického močálu, kde se televizní žurnalistika převlékla za naleštěnou pouťovou atrakci a doufá, že si nikdo nevšimne smradu z maringotky. Normální chlap si v zaplivané nálevně objedná pivo, sedne k televizi a čeká tvrdou konfrontaci, nepříjemné otázky a skutečného novináře, který politika chytí za slovní límec a nepustí ho, dokud z něj nevypadne odpověď. Místo novinářské práce však dostane televizní cirkus, kde se otázky vozí na růžovém kolotoči, odpovědi se češou před zrcadlem a politická realita dostává tolik pudru, že by ji nepoznala ani vlastní matka.

V pořadu Partie na CNN Prima News podle mě trapná, servilní presstitutka Tománková nepředvedla tvrdou politickou žurnalistiku, ale předtočený hradní tyjátr, který působil, jako pečlivě naleštěný televizní výrobek než skutečný souboj moderátorky s politikem. Divák nesledoval živý zápas, kde může přijít přeřeknutí, trapné ticho, zadrhnutí nebo otázka, po níž politikovi začne téct studený pot po zádech. Dostal hotovou porci z televizní kantýny, upravenou, sestříhanou a naservírovanou s petrželkou, aby zatuchlý, okoralý, politický karbanátek vypadal jako čerstvá svíčková z prezidentského salonku.

Pozornému divákovi navíc mohlo připadat podivné, jak se během rozhovoru měnilo světlo a posouvaly stíny. Denní světlo postupně ustupovalo umělému osvětlení a výsledná stopáž tak vyvolávala otázku, jak dlouho vlastně natáčení probíhalo a kolik materiálu skončilo pod střihačským stolem. Právě střih je totiž kouzelnická hůlka televizního cirkusu. Stačí cvaknout nůžkami a přežblept je v hajzlu, dlouhé ticho odplulo stokou, nepovedená odpověď zmizela v kanále a politik, který mohl chvíli působit jako kapr vytažený z bahna, se na obrazovku vrátí naleštěný jako vyhraný porcelánový jelen ze střelnice.

Gumák tak mohl před divákem působit uhlazeně, klidně a prezidentsky důstojně, protože televizní dílna má proti obyčejné hospodské debatě jednu nádhernou výhodu: v hospodě už vypuštěnou hovadinu zpátky do huby nenacpete, zatímco ve střižně stačí pár kliknutí a politický průser se vypaří rychleji než výplata štamgasta po zavíračce. Zůstane čistá podlaha, naleštěný pult a politik stojící uprostřed televizní cimry s výrazem státníka, přestože divák vůbec netuší, kolik slovního hnoje bylo předtím odvezeno zadním vchodem.

Právě proto podobný formát smrdí problémem. Ne proto, že je rozhovor předtočený, ale protože předtočený a sestříhaný politický rozhovor nikdy není totéž co skutečná konfrontace v přímém přenosu. Mezi obojím leží střižna, a střižna dokáže z politické žumpy udělat reprezentační salonek rychleji, než hospodský přelepí cenovku na utopenci. Jestli má veřejnost věřit, že sleduje tvrdou novinářskou práci, měla by také vědět, jak moc výsledný obraz vznikl rozhovorem a jak moc televizními nůžkami. Jinak už nesledujeme politickou žurnalistiku, ale hradní varieté, kde se realita před vstupem na jeviště vykoupe, navoní a všechny její nepohodlné bradavice nechá střihač za plentou.

Gumák v sestříhané komedii odříkával sáhodlouhé traktáty bez mrknutí oka, sypal z rukávu naučené tabulky o magnetických rezonancích v Česku i Izraeli a chrlil čísla s takovou kadencí, až člověk čekal, kdy mu ze zad vyleze kabel a někdo z hradní režie vymění baterky. Nepůsobil jako politik nucený reagovat na nečekanou otázku, ale jako tradičně naleštěný pouťový panák s nahranou páskou v břiše. Hodíte dovnitř žeton, zmáčknete čudlík a Gumák spustí: rezonance, Izrael, zdravotnictví, tabulka, další tabulka, děkujeme za návštěvu a nezapomeňte si u východu koupit cukrovou vatu.

Celá šaškárna budila dojem předem nalajnovaného představení, kde presstitutka Tománková místo novinářského grilu obsluhovala hradní lázně pro politické ego. Falešný medový úsměv od ucha k uchu, bezpečně načesané otázky na stříbrném podnose a kolem Gumáka tolik novinářské opatrnosti, jako kdyby na stole neležel politik, ale poslední porcelánový nočník po císaři pánu. Žádné pořádné rýpnutí pod žebra, žádné rozkopnutí naučené odpovědi, žádné "moment, pane prezidente, ptala jsem se na něco jiného". Gumák mohl v klidu deklamovat nabrífované tirády a projíždět televizním výčepem po kolejničkách, aniž by mu někdo přehodil výhybku do močálu.

Čekal jsem už jen na okamžik, kdy presstitutka Tománková coby zdatná dělnice mediálního bordelu vytáhne zpod stolu leštidlo, přeleští Gumákovi prezidentskou svatozář, přinese papuče a s profesionálně servilním úsměvem mediální kurtizány se zeptá, jestli si Jeho Hradní bolševické Gumáctvo nepřeje ještě vykouřit.

Politická žurnalistika se mezitím mohla jít vycpat do kumbálu za televizní kulisy, protože místo souboje otázek a odpovědí připomínala Partie návštěvu ošuntělého bordelu pro politické papaláše: hlavně klienta ničím nerozrušit, nenarušit příjemnou atmosféru a proboha, hlavně nevyslovit otázku, po které by politická erekce pečlivě naučeného scénáře ochabla a očekávaná ejakulace Gumákových pracně nacvičených mouder jaksi nenastala.

Komedie se vyšplhala na další patro absurdity u státního rozpočtu. Gumák sice alibisticky hodil přes palubu hospodaření předchozí Nutelliérovy vlády Národní devastace, jenže jakmile přišla řeč na hledání úspor, jeho prezidentský prst zamířil ke špitálům a drahým zdravotnickým přístrojům. Čirou náhodou zaryl zrovna do zdravotnictví, které Babiš vydává za jeden ze svých vlajkových projektů. Člověk u výčepu málem vyprskl pivo. Takže když státní kasa chrastí jako poslední drobáky v kapse štamgasta před důchodem, vyrazíme s kosou mezi magnetické rezonance, prohrabeme nemocniční šuplíky a budeme počítat, jestli náhodou někde neleží jeden tomograf navíc?

Výborně. Státní rozpočet zachráníme tím, že obejdeme špitály s kasičkou, pacientům vytřepeme drobné z pyžama, sestrám přepočítáme obvazy, doktorům změříme spotřebu leukoplasti a nakonec zkontrolujeme, jestli náhodou nějaký marod neleží na lůžku zbytečně pohodlně. Když bude nejhůř, odmontujeme kolečka z nemocničních postelí, prodáme je do šrotu a slavnostně oznámíme národu, že rozpočtová odpovědnost právě zvítězila nad rozhazovačností. Hradní účetnictví jak z knajpy po třetí zavíračce: miliardy chybějí, tak se jde hledat desetikoruna pod nemocniční matrací.

Jakmile by se ovšem stejná otázka po hospodárnosti mohla přestěhovat mezi armádní nákupy a miliardové zbrojní zakázky, jako by někdo v televizním bordelu zhasnul světlo a vyvěsil ceduli "Tady se vidlemi do koryta nepíchá". Kde byla stejně důsledná otázka, zda se také ve vojenských výdajích nedá někde ušetřit, jestli stát nakupuje všechno účelně a kdo nese odpovědnost za případné předražené nebo nepovedené nákupy? Hovno. Místo pořádného prohrabání vojenského hnojiště vidlemi pokračovala uhlazená hradní besídka a servilní presstitutka Tománková způsobně držela hubu a krok, jako pikolík v nóbl putyce, který moc dobře ví, ke kterému stolu se účet nikdy nenosí.

Špitál se tedy může obrátit naruby, vytřepat kapsy sestřičkám, spočítat šroubky na rentgenu a pomalu zkontrolovat, jestli pacient neleží na matraci zbytečně pohodlně. U generálských koryt bych však očekával úplně stejnou chuť hledat každou zatoulanou miliardu. Jestli má být šetření státní politikou, nemůže fungovat jako hospodská sekera psaná podle toho, kdo právě sedí u stolu: doktorovi spočítáme párátka, ale kolem vojenského žlabu našlapujeme v lakýrkách, aby se náhodou některý papaláš při přežvykování nerozrušil.

Takhle podle mě vypadá novinářské dno mediální žumpy, kde se presstitutky typu Tománkové, Wolfové, Čermákové, Klugeho nebo Vzorka mění z hlídacích psů demokracie v poslušný komparz politického panoptika. Místo aby se zakously papalášům do nohavic a tahaly z nich odpovědi, sedí způsobně u televizního žlabu, vrtí mikrofonem a vytvářejí dojem, že politická moc právě sestoupila z Olympu, aby prostému lidu laskavě vysvětlila, jak má správně chápat svět. Novinářská hlídka připomíná partu vycpaných dobrmanů před bordelem: vypadají výhružně, ale kolem koryta může projít papaláš v papučích a ještě dostane podrbat za uchem.

Výsledkem je hradní panoptikum, které na mě působí jako ochotnická šmíra převlečená za státnickou moudrost. Politik dostane světla, kamery, naleštěnou židli a dost prostoru na své naučené evangelium, zatímco divák má spolknout výsledný televizní guláš i s naběračkou a ještě pochválit kuchaře. Jestli média chtějí veřejnost přesvědčit, že sleduje skutečně tvrdý politický rozhovor a nikoli naleštěný pouťový výstup, existuje nádherně jednoduchý recept: ukažte kompletní nesestříhaný záznam a nechte každého, ať si udělá obrázek sám.

Dokud kompletní nesestříhaný záznam neleží na stole, visí nad celou zoufalou a trapnou debatou otázka velká jako vrata od Jízdárny Pražského hradu: co všechno skončilo na podlaze střižny? Kolik zadrhnutí, přeřeknutí, dlouhého ticha, opakovaných odpovědí, nepovedených formulací nebo okamžiků, kdy se naleštěný hradní chameleon třeba na chvíli zabořil kolem do močálu, divák vůbec neviděl? Kolikrát se zastavovalo, začínalo znovu a kolik materiálu muselo odtéct televizní stokou, než z hromady natočených záběrů vznikla uhlazená hradní pohádka? Dokud televize nevyloží karty na stůl, výsledný pořad působí jako naleštěný kýbl mediálního hnoje, kterému televizní alchymisté přivázali prezidentskou mašli, postavili ho pod reflektory a čekají, že národ začne obdivně hýkat nad vůní státnické moudrosti.

Pravda přitom nepotřebuje pudr, kulisy, bezpečnostní zábradlí ani střihačské nůžky schované za plentou. Pravda snese celý záznam, protože se nemusí před divákem převlékat na hajzlu za lepší verzi sebe sama. Manipulace naopak miluje přítmí televizního bordelu, poslušné kamery, naleštěné kulisy a kouzelnou možnost poslat do kanálu všechno, co se právě nehodí do připraveného obrázku. Střihač potom vezme mediální skalpel, odřízne nepohodlný kus reality, přišije vhodnější výraz, napudruje mrtvolu a televizní márnice může slavnostně oznámit, že pacient překypuje zdravím.

Takže sem s kompletním materiálem. Bez střihu, bez kosmetiky, bez televizního parfému a bez prezidentského pudru na opruzenou prdel. Potom teprve uvidíme, jestli jsme sledovali skutečný rozhovor s hlavou státu, nebo další pouťové číslo z hradního politického cirkusu, kde se hovno vytáhne z hradní žumpy, přestříká voňavkou, převáže státní trikolórou a zprofanované presstitutky kolem něj začnou slavnostně mávat kadidlem, aby si náhodou někdo nevšiml, co to vlastně smrdí uprostřed bažiny.

Tak si to shrňme.

A takhle měl vypadat otevřený a upřímný rozhovor s prezidentem republiky? Ale jděte. Celá televizní komedie na mě působila spíš jako hradní besídka pro jednoho obstarožního lampasáka Varšavské smlouvy v záloze, kterému před příchodem naleštíte židli, zkontrolujete teplotu čaje a z místnosti preventivně odnesete všechny otázky s ostrými hranami. Už samotný výběr témat nabízel Gumákovi krásně upravené hřiště, přesto místy působil, jako kdyby ho někdo vytáhl z prezidentské vitríny, oprášil rukávem a zapomněl mu před vysíláním dohrát poslední aktualizaci státnických vědomostí.

Korunu celé šaškárně nasadilo sluchátko v uchu. Pokud skutečně sloužilo k nápovědě, máme před sebou televizní grotesku první kategorie: hlava státu odpovídá, moderátorka se usmívá a někde za plentou možná sedí našeptávač připravený zachránit prezidentský kočár, kdyby mu cestou upadlo kolo. Jestli však šlo pouze o běžný technický odposlech, bylo by fér nepřisuzovat mu bez důkazu funkci hradního taháku. Satira může kopat do koulí, ale nemusí si kvůli tomu přimalovávat vidle tam, kde zatím žádné nevidíme.

Místo skutečného rozhovoru s nepříjemnými tématy na mě Gumák působil jako host hýčkaný v televizních lázních a presstitutka Tománková jako obsluha prezidentského wellness. Ještě nahřát ručníček, podložit zádíčka polštářkem a mezi bezpečnými otázkami pošeptat: "Jste skvělý. Jste nejlepší. Máte pravdu. Hlavně klid, pane prezidente, žádnou otázku, po které by vám spadla nastřelená patka do močálu, jsme do dnešního programu nezařadili." Chyběla už jen okurka přes oči a cedulka na dveřích: Politické ego nerušit, právě probíhá regenerace.

A právě předtočení se střihem celé estrádě nasazuje další klaunský nos. Pokud je pravda, že z přibližně pěti hodin natáčení vzniklo pouhých sedmdesát minut výsledného pořadu, sem s kompletním záznamem. Pět hodin dovnitř, hodina a deset minut ven, zbytek zmizel v televizním Bermudském trojúhelníku CNN PrimaNews. Co bylo v těch zbývajících hodinách? Přestávky? Technické přípravy? Opakované záběry? Nepovedené odpovědi? Nic zajímavého? Právě proto má smysl chtít celý materiál, místo abychom u výčepu věštili ze střihačských pilin.

Gumák na mě nepůsobí jako prezident, který svou autoritou naplnil funkci. Působí jako klaun, kterému navlékli prezidentský kostým, rozsvítili reflektory a očekávají potlesk už za samotný fakt, že z něj během představení nevypadla vycpávka. Funkci lze získat volbou. Státnický formát se však v žádné volební urně nepřibaluje.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu. Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu Líbil se vám článek? Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl? redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině: Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům. Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době. Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí. S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.

Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem. Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů. Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu. Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.

Pozvěte Facebrouka na kávu

Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód. Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení. Mstivoj Facebrouk