Od srpnových tanků k dnešnímu močálu !!!

Osmašedesátej, normalizace, disent, převlékání kabátů, listopad 1989, privatizační rvačka a dnešní politická bažina.

Tak se na ten náš národní tyjátr podívejte v plný parádě, protože takovouhle frašku by nevymyslel ani dramaturg okresního cirkusu po třech dnech strávenejch v lihu. V osmašedesátým sem přihřměly sovětský tanky, rozšlapaly socialismus s lidskou tváří jak pouťovej stánek po zavíračce a z republiky udělaly normalizační maštal, kde se kádrovalo, vyhazovalo z práce a měřila správná ohebnost páteře. Kdo nechtěl držet hubu a válet se v režimním hnoji, tomu soudruzi ochotně vysvětlili, kde má místo. Jan Palach se na protest proti nastupující rezignaci upálil a normalizační soukolí mezitím semlelo kdekoho. Dokonce i tak čistá duše, jako Gumák vstoupil do KSČ a ve svém tehdejším životopise používal přesně ten ideologický slovník, kterým byla tehdejší žumpa vytapetovaná od okresního výboru až po poslední kancelář s fíkusem.

A dneska? Dneska se kolem výročí zase otevřou vrata pražskýho politickýho chlíva, z mediální bažiny vyplavou každoroční mravní mloci, naleští si svatozáře, nasadí ksichty posledních spravedlivých na planetě a začnou pořádat další kolo národního mistrovství v kádrování mrtvých i živých. Kdo co podepsal, kdo kde stál, kdo se kdy posral strachy a kdo měl před půl stoletím páteř rovnou podle dnešního pravítka. Jenže jakmile by se stejný reflektor otočil na současné autority a jejich vlastní minulost, v cirkuse najednou zhasnou světla, kapela přestane hrát a principál začne hledat nouzový východ. Z hrdinského kádrování je rázem ticho jak v nálevně pět minut před policejní razií.

A pak nastupuje nejkrásnější disciplína český politický bažiny: selektivní paměť s dvojitým saltem a dopadem přímo do žumpy. Jedni se vytahují ze starých archivů kleštěma, druzí se probírají pod mikroskopem a u třetích se minulost přikryje ubrusem, protože zrovna sedí u správnýho stolu. Z jedněch podpisů se vyrábějí morální rozsudky na věčnost, jiné se vysvětlují dobou, strachem nebo okolnostmi. A nad tím vším duní další apokalyptická tiskovka o Rusku a válce na Ukrajině, kde se skutečná tragédie míchá s propagandou, politickým marketingem a internetovým fanděním tak dokonale, až člověk občas neví, jestli sleduje geopolitiku, fotbalový derby, nebo dva opilý štamgasty, kteří se u výčepu hádají, kdo už pátým rokem definitivně prohrál.

A tak dneska stojíme osmapadesát let po okupaci pořád v tom samým českým politickým močálu. Jen tanky vystřídaly televizní kamery, okresní tajemníky tiskoví mluvčí a kádrový posudky statusy na sociálních sítích. Kulisy se přemalovaly, klauni převlíkli saka, ale princip zůstal nádherně českej: cizí minulost vytáhnout na náměstí a umlátit jí protivníka, vlastní minulost zahrabat za hospodu a doufat, že ten smrad přebije nejbližší tiskovka.

Disidenti mezitím podle pozdější národní legendy hrdinně "živořili" v kotelnách, jako kdyby celá opozice proti režimu bydlela mezi lopatou na uhlí a rezavým kotlem a každé ráno fasovala od StB jednu dávku sazí k snídani. Jenže i tahle pohádka měla podstatně pestřejší obsazení. Někteří skutečně skončili v mizerných zaměstnáních, ve vězení nebo pod permanentním dohledem estébáckých čmuchalů, zatímco jiní měli kolem sebe kulturní a přátelské zázemí, scházeli se, psali, pořádali mejdany a udržovali kontakty se Západem. Zkrátka žádná jednolitá armáda svatých kominíků, ale normální lidskej zvěřinec, ve kterým vedle odvahy pobíhala ješitnost, vedle zásad chlast a vedle velkých ideálů všechny ty obyčejný lidský radosti a průsery. Jen naše pozdější národní pouť z toho zase vyrobila svatý obrázek tak naleštěnej, že by se v něm dala kontrolovat pěšinka.

A vůbec, kdyby ty sovětský plechovky v osmašedesátým nepřijely, kde jsme dneska mohli bejt? Nebo kdyby se národ po Palachově smrti skutečně masově vzepřel a okupaci odmítl mnohem tvrději? To už je samozřejmě historický věštění z pivní pěny, disciplína, ve který má každej Pepa po třetím kousku jasno, přesněji než půlka Akademie věd. Mohli jsme být svobodnější dřív, mohlo přijít ještě větší krveprolití a taky mohlo všechno dopadnout úplně jinak, protože dějiny nejsou jukebox ve čtyřce, kam hodíte korunu a objednáte si požadovaný konec.

Jenže naše politická žumpa má pro složitý dějiny jednodušší manuál: za všechno můžou komunisti! Výborně, Franto, další rundu. Akorát okamžitě narazíme na drobný hovno plovoucí uprostřed téhle krásně průzračné teorie. Kteří komunisti? Ti reformní, kteří Pražské jaro rozjížděli? Ti normalizační, kteří po okupaci drželi mašinu v chodu? Ti, kteří ze strany později odešli? Nebo ti, kteří do ní vstupovali ještě v osmdesátých letech, když už i poslednímu chcíplýmu kaprovi ve výloze muselo být jasný, co je tenhle režim za plesnivou žumpu?

A tady začíná vrcholný číslo našeho politickýho cirkusu. Gumák byl členem KSČ a připravoval se na práci ve vojenském zpravodajství, politručka byla rovněž členkou KSČ a působila v armádních politických strukturách. Jenže místo abychom jejich minulost hodnotili stejným metrem jako minulost kohokoliv jiného, česká pouť okamžitě vytáhne kouzelnickou bednu. U někoho je členství v KSČ doživotní cejch vypálenej na prdel dějin, u druhého se začne hledat správný světlo, kontext, polehčující okolnosti a vysvětlení tak jemný, že by s ním šlo restaurovat porcelán. Nejde přitom o to Gumáka nebo jeho ženu navěky vláčet stokou za něco, co dělali před desítkami let. Jde o něco mnohem prostšího: jestli už chceme dělat kádrovou hygienu, tak laskavě jedním kartáčem pro všechny. Protože morální metr, kterej se podle jména natahuje a smršťuje jak guma od trenýrek, není morálka. To je jen další pouťovej trik z pražskýho politickýho panoptika.

Takhle to v tomhle našem národním močálu fungovalo odjakživa. Zatímco obyčejnej Franta někde v dílně poctivě zachraňoval soustruh, rodinu a poslední dvě stovky do výplaty, ti nejmazanější šíbři z politickýho podhradí už měli nos ve větru a zjišťovali, odkud tentokrát přifoukne vítěznej smrad. Jednou bylo výhodný mít dveře otevřený směrem k Berlínu, podruhý k Moskvě a potřetí na Západ. A úplnej mistr český politický jógy dokázal páteř ohnout na všechny světový strany současně, aniž by mu praskla jediná obratlová plotýnka. To už nebyla kolaborace, to byl kurva vrcholovej gymnastickej sport.

Skutečně flexibilní vlastenec z naší historický bažiny totiž nepotřeboval ideologii, přesvědčení ani charakter. Potřeboval jen kvalitní čich, správně namazanej pant u dveří a schopnost včas poznat, kterej prapor bude zítra viset nad náměstím. Včera mohl obdivovat Berlín, potom Moskvu a za pár desetiletí Washington, přičemž pokaždý vypadal, jako kdyby právě tahle světová strana byla jeho osudem už od kolébky. Reinhard, Stalin, Chruščov, Brežněv, Gorbačov, Kohl nebo Bush představovali rozdílný epochy, režimy a historický okolnosti, ale česká politická žumpa měla pro všechny připravenou jednu nesmrtelnou disciplínu: včas zjistit, komu se klaní vítězové, převlíknout kabát a potom národu vysvětlit, že přesně tímhle směrem jsme přece kráčeli odjakživa.

Zbytek republiky se mezitím naivně snažil dělat tu největší ekonomickou pitomost ze všech: normálně pracovat, vychovávat haranty, splácet bydlení a věřit, že když člověk nebude krást, podvádět a lézt správným lidem do prdele, třeba po něm jednou něco zůstane. Jenže základní poučka českýho tržního bordelu je krutější než ranní účet ve čtvrtý cenový: kdo od nevidím do nevidím maká v montovně, ten nemá čas studovat, kudy vede potrubí k veřejnýmu vemenu. A zatímco on večer počítá drobný na pivo, profesionální dojiči systému už sedí u jinýho výčepu, připíjejí na svobodnej trh a vysvětlují mu, že kdyby byl schopnější, mohl přece dojit s nima.

A kde jsme jako mohli bejt, kdyby ty sovětský tanky v osmašedesátým nepřijely? No samozřejmě, že to dneska každej hospodskej geopolitik ví naprosto přesně. Stačí tři piva, utopenec a dvacet minut nad mapou Evropy a Franta od výčepu vám dopočítá alternativní dějiny Československa až do roku 2026, včetně kurzu koruny, počtu dálnic a výsledků hokejovýho mistrovství. Jenže skutečný dějiny jsou svině a do týhle krásně naleštěný pohádky nám házejí vidle. Po okupaci totiž Havel, Kriegel, Kryl, Dubček, Čuňas, Uhde, Landovský, Šabatová ani Vaculík neskončili společně v uranovým dole na Jáchymovsku a už vůbec neodfrčeli jedním dobytčákem na Sibiř. Každej z nich měl úplně jinej osud, někteří seděli, jiní byli šikanováni, sledováni, vyhazováni z práce nebo donuceni k emigraci, Kriegel dokonce Chartu 77 nepodepsal a Dubček či Kryl do tohohle chartistickýho pytle už vůbec nepatří. Takže z nich dělat jednu partu, která si v obýváku podepsala Chartu, otevřela flašku a čekala na sametový koryto, by byla historická groteska tak tlustá, že by nevlezla ani vratama do stodoly.

To ovšem neznamená, že kolem disentu později nevznikla svatozář naleštěná jak pouťovej kolotoč před zahájením sezóny. Jan Patočka po vyčerpávajících policejních výsleších skutečně zemřel krátce po jednom z nich, zatímco jiní disidenti se roku 1989 dožili a vstoupili do politiky. A právě tady začíná ta naše oblíbená česká disciplína: z komplikovaných lidských osudů vyrobit zpětně katalog světců a katalog hajzlů, každému přidělit správnou svatozář nebo vidle a pak se čtyřicet let hádat, kdo měl v roce 1977 čistší charakter. Jedni skutečně riskovali svobodu, práci i zdraví, druzí byli opatrnější a další se prostě snažili v tom normalizačním močálu nějak přežít. Dějiny nejsou výčepní lístek, kde máte vlevo hrdiny za třicet a vpravo kolaboranty za pětadvacet.

A pak přichází ještě šťavnatější hospodská legenda: že někteří přeživší byli v roce 1989 tak zdraví, mocní a nebezpeční, že museli mít nějakou "podivnou autonehodu", aby nepřekáželi vyvoleným figurkám, na cestě k Hradu. Tady už ale opouštíme historickou hospodu a lezeme rovnou do maringotky věštkyně Jolandy. Bez důkazů je to jen podezření nalitý do panáku konspiračního rumu. A český dějiny mají dost skutečných sviňáren na to, abychom jim nemuseli přimalovávat další jen proto, že se krásně vyjímají pod blikající cedulí "Tajné spiknutí".

Po listopadu se ovšem na jednom politickým smetišti opravdu potkala pozoruhodná směsice lidí, názorů a životopisů. Občanské fórum nebyla jednotná armáda předem připravených držitelů koryt, ale politickej blešák, kam se během několika týdnů nanosilo všechno od bývalých disidentů přes reformní komunisty až po lidi, kteří ještě nedávno stáli úplně mimo politiku. Někteří měli zkušenost z osmašedesátého, jiní z Charty, další prostě ucítili, že se otevřely dveře, a nacpali se dovnitř rychlostí štamgasta, kterej zaslechl větu "další runda je zadarmo". A z revolučního nadšení se během několika měsíců stal normální politickej jarmark, protože člověk může svrhnout režim, ale lidskou chuť po funkcích, vlivu a korytech tím opravdu neodmontuje.

A Michael Kocáb? Ten sehrál při jednáních o odsunu sovětských vojsk významnou roli, ale představa, že přijel do Milovic, rozsvítil kolem sebe svatozář a sovětští generálové při pohledu na něj začali v panice nakládat tanky na vagóny, je přesně ten druh národní pohádky, kterej patří mezi Krkonošské pohádky a Pata s Matem. Odsun byl výsledkem politických jednání Československa se Sovětským svazem a změněné mezinárodní situace v rozpadajícím se východním bloku. Kocáb nebyl kouzelník s píšťalkou na Rusáky, ale jeden z lidí, kteří ten historickej bordel pomáhali uklízet. A rodinu Kličků samozřejmě cestou z Milovic nikdo symbolicky "nevyklopil v Kyjevě". To už bychom z dějin neudělali satiru, ale geopolitickej večerníček po šestým rumu.

Všichni ti odstavení, odstrčení a politicky vykastrovaní z osmašedesátýho se po dvaceti letech začali vracet z historickýho sklepa a leckdo si chtěl vyzvednout účet i s úrokama. Jenže listopadovej cirkus nebyl žádnej kouzelnej automat, do kterýho hodíte klíče a vypadne dokonale čistá demokracie zabalená v celofánu. Začala řežba o funkce, vliv, soudy, diplomacii, podniky a místa u novýho výčepu. Starý struktury se promíchaly s novými, bývalí komunisté s disidenty, kariéristi s idealisty a estébácký bahno s čerstvě natřenými demokratickými kulisami tak dokonale, že kdyby do toho močálu spadl prasečí veterinář, dodnes hledá, kterej kus má vlastně očkovat.

A podívejte se, co všechno tahle nová maštal dokázala během dalších desetiletí semlít. Z Gumáka, někdejšího člena KSČ a vojáka připravovaného pro práci ve vojenském zpravodajství, se stal generál, předseda Vojenského výboru NATO a nakonec prezident republiky. Z Pavla Rychetského se stal předseda Ústavního soudu, Josef Baxa se do čela stejného soudu dostal později a Pavel Šámal stanul v čele Nejvyššího soudu a následně zamířil také na Ústavní soud. Anna Šabatová prošla disentem až do křesla veřejné ochránkyně práv, Šimon Pánek od studentské revoluce k vedení Člověka v tísni a Michael Žantovský, Jiří Schneider, Petr Kolář a další postavy porevolučního provozu zase obsadily diplomacii, bezpečnostní instituce, think-tanky a další patra nově postaveného politického baráku. To samo o sobě samozřejmě nedokazuje žádný tajný spolek pod stolem. Dokazuje to něco mnohem méně romantického: když se jednou dostanete do politickýho kolotoče, můžete na něm jezdit zatraceně dlouho a mění se hlavně koně, cedule a cena vstupenky.

A do toho přišla devadesátá léta, privatizace a takovej ekonomickej lunapark, že proti němu vypadá střelnice na Matějský pouti jako švýcarská centrální banka. Státní majetek se převáděl, prodával, privatizoval, kupónoval, zastavoval a občas taky mizel rychlostí basy lahváčů na hasičským bále. Vedle poctivých podnikatelů vyrostla armáda šíbrů, veksláků v nových sakách, finančních kouzelníků a tunelářů, kteří pochopili kapitalismus především jako nádhernou možnost zjistit, kolik majetku se vejde do jedné bílé dodávky, tří eseróček a účtu někde za hranicemi. Ne všechno bylo legální a už vůbec neexistoval žádný zákon, který by prostě "zlegalizoval tunelování", ale právní díry, slabý dohled a divokej transformační bordel vytvořily tak prostornou stoku, že se v ní někteří podnikatelští mloci naučili plavat znak.

A tak se z revolučního hesla o návratu do Evropy postupně stal typicky českej provoz: nahoře se slavnostně stříhala páska k demokracii, dole už někdo zjišťoval, jestli by se ta páska nedala prodat. Restituce, privatizace, lustrace, nový soudy, nový strany, starý známosti, nový milionáři a staří kádři převlečení tak rychle, že jim ještě z kapsy koukala legitimace z minulýho představení. A zatímco obyčejnej Franta věřil, že po čtyřiceti letech konečně přišel systém, ve kterým bude stačit makat a nechovat se jako hovado, kolem něj už se rozjížděla další směna český politicko-ekonomický žumpy. Režim se změnil, vývěsní štít se přemaloval, ale fronta k veřejnýmu vemenu se kurva nezkrátila.

Výsledek týhle porevoluční maškarády žereme dodnes plnejma lžícema přímo z republikovýho koryta a ještě nám u toho vrchnost vysvětluje, jak výživná je ta břečka. Velká část bank, průmyslu a dalších podniků skončila v zahraničních rukách, z české ekonomiky každoročně odtékají stovky miliard korun na dividendách a stát mezitím hospodaří s dluhem v bilionech. Do toho Brusel chrlí směrnice, normy a regulace takovým tempem, že kdyby tohle papírový perpetuum mobile ukázali Vasilu Biľakovi, možná by závistivě zahodil legitimaci a požádal o stáž v Evropské komisi. Na každej evropskej prd vznikne metodika, na metodiku formulář, na formulář kontrolní orgán a na kontrolní orgán další úřad, kterej vám vysvětlí, že administrativní zátěž byla právě úspěšně snížena o nový šestnáctistránkový lejstro.

Bydlení se mezitím pro mladý změnilo v luxusní fantasy žánr, kde hlavní hrdina získá hypotéku, byt a ještě mu po zaplacení energií zůstane na rohlík. Statisíce lidí se pořád motají kolem exekucí, energie dokážou průmyslníkovi vykouzlit tik v oku a tradiční fabriky počítají každou korunu, zatímco politickej cirkus slavnostně stříhá pásky u dalších dotačních programů. Krajinu zaplňují solární parky a větrné elektrárny, o jejichž smyslu, umístění a ceně se vede další nekonečná hospodská válka, a český průmysl místo klidnýho podnikání dostává jednu energetickou, regulatorní a daňovou hádanku za druhou. Montovna má vyrábět, zachraňovat planetu, platit lidi, konkurovat Asii a ještě radostně mávat evropským lejstrem, že její šroubek má správně demokratickou uhlíkovou stopu.

Podnikatel se v části veřejný debaty pořád pohybuje někde mezi hrdinou národního hospodářství a podezřelým kokotem, kterej určitě něco tuneluje, protože jinak by přece nemohl mít lepší auto než soused. Na internetu se místo někdejších uličních důvěrníků prohánějí samozvaní strážci jediného správného názoru ze všech možných politických táborů, vzájemně se nahlašují, lustrují, blokují a s nadšením okresního kádrováka zkoumají, kdo před sedmi lety olajkoval špatnej příspěvek. Formální státní cenzuru minulého režimu jsme naštěstí neoprášili, zato jsme si vypěstovali nádhernej společenskej reflex, kdy si leckdo před vyslovením názoru nejdřív spočítá, co mu za něj může přistát na hlavě od zaměstnavatele, internetu nebo vlastní sociální bubliny. Cenzor už nemusí sedět v kanceláři. Stačí, když si ho člověk nastěhuje do vlastní palice a ještě mu tam zdarma zatopí.

A školství? To statečně reformujeme tak dlouho, až už pomalu nikdo netuší, jestli má škola dítě něco naučit, vychovat z něj občana, připravit ho na zaměstnání, zachránit jeho psychickou pohodu, digitalizovat ho, nedigitalizovat ho nebo mu hlavně nepokazit sebevědomí tím brutálním traumatem, že dvakrát dvě jsou pořád čtyři. Obce mezitím řeší parkovací místa, stát daně, ministerstva další strategie a politici před kamerami soutěží, kdo nejkrásněji oznámí občanovi, že mu zase sáhne hlouběji do kapsy, samozřejmě výhradně pro jeho vlastní dobro. A média? Ta už dávno nejsou jedno Rudé právo řízené jedním ÚV, což je sakra podstatný rozdíl. Máme jich hromadu, hádají se mezi sebou a každý si může vybrat vlastní informační výčep. Jenže o to větší groteska nastává, když se zpravodajství začne míchat s aktivismem, marketingem a politickou náklonností tak důkladně, že divák občas potřebuje detektor kovů, aby v tom hnoji našel samotnou zprávu. Takže jsme se z jedný zglajchšaltovaný maštale opravdu dostali ven. Jen jsme místo ní postavili obrovskej demokratickej lunapark, kde máme svobodnou volbu, u který atrakce nám bude nejdřív blbě. Můžeme nadávat na vládu, Brusel, opozici, média, prezidenta i celý ten cirkus, aniž by pro nás v noci přijela černá Volha, a právě proto není dnešek žádná převlečená normalizace. Jenže svoboda sama o sobě nezaručuje, že stát nebude bobtnat, politici lhát, úřady buzerovat, ekonomika skřípat a občan stát uprostřed týhle demokratický pouti s prázdnou peněženkou a výrazem chlapa, kterej právě zjistil, že vstup byl sice zdarma, ale za každou atrakci se kurva platí zvlášť.

A teď přichází pointa celý týhle historický grotesky. Máme si opravdu namlouvat, že dnešní politickej lunapark je přesně ten ráj, kterej měli reformátoři roku osmašedesát naplánovanej v šuplíku? To už bychom z dějin nedělali satiru, ale věštění z lógru po šestým rumu. Reformní komunisti tehdy chtěli především uvolnit vlastní socialistickej režim, odstranit část cenzury, rozšířit občanský svobody a vytvořit onen slavnej "socialismus s lidskou tváří". Dnešní Evropskou unii, NATO, globalizovanou ekonomiku ani český kapitalismus roku 2026 jim opravdu nemůžeme zpětně nacpat do aktovky. Ale jednu věc si z tý hospodský spekulace klidně ponechme: česká politická elita měla už tehdy mimořádnej talent zjistit, odkud fouká vítr, a postavit se tak, aby jí co nejmíň cuchal účes.

Rusáci do pražskýho jara hodili pásy tanků a po roce 1989 se o podobu novýho státu začali rvát úplně jiní hráči. Klaus, Zeman, Havel, bývalí disidenti, bývalí komunisti, noví podnikatelé, staří šíbři a čerstvě vylíhlí demokraté se namačkali kolem jednoho kormidla tak těsně, že z republiky chvílema koukala jen záď. Klaus se Zemanem určitě nebyli žádná dvojice posledních rytířů bránících republiku před "transatlantickým vlakem", stejně jako jejich protivníci nebyli jeden tajnej mozkový trust připravující dnešní pořádek už od osmašedesátýho. Byla to normální česká rvačka o směr, moc a koryta, jen místo půllitrů se po sobě házely privatizace, opoziční smlouvy, funkce a miliardy.

A přesto je na dnešku jedna groteska opravdu k sežrání. Země, která se desítky let zaklíná odporem ke komunistický minulosti, si nakonec zvolila prezidentem Gumáka, někdejšího člena KSČ a profesionálního vojáka připravovaného pro práci ve vojenském zpravodajství. To samo o sobě není důkaz žádnýho spiknutí, jen nádhernej exponát do českýho muzea absurdity. Kdyby tohle někdo napsal v roce 1989 jako scénář, dramaturg by ho vyhodil se slovy: "Uber, vole, tohle už nikdo nesežere." Jenže my jsme Češi, takže jsme to nejen sežrali, ale ještě se u toho dokázali rozhádat, jestli je jeho minulost zásadní morální problém, nebo bezvýznamná poznámka pod čarou.

Stejně opatrně je potřeba zacházet s Baxou, Rychetským a Šámalem. Můžeme jejich rozhodnutí porcovat, zesměšňovat a hádat se o ně do zavíračky, ale dělat z nich nějaký partajní trojspřeží, který Gumákovi vystavilo politickej glejt, by bylo přitažený za vlasy i na poměry Facebrouka. Mnohem šťavnatější je skutečnost, že český presstitutky dokážou u jednoho člověka vytáhnout dávný členství v KSČ jako posvátnou relikvii věčný viny, zatímco u druhýho začnou minulost louhovat v takovým množství kontextu, až z rudý legitimace vznikne skautská průkazka. Nejde o to každého bývalého komunistu navěky máčet v žumpě. Jde o to nepoužívat na každýho jinou žumpu podle toho, jestli nám zrovna sedí u správnýho stolu.

A svoboda slova? Ta samozřejmě svoje právní meze má a měla je v každé demokratické zemi, takže ani tady není potřeba vyrábět pohádku, že nějaký prokurátor jednoho rána zakokrhal a republika přišla o hubu. Zato se můžeme z plných plic smát tomu, jak pružně společnost zachází s tím, co ještě považuje za přijatelnou politickou prasárnu. Jeden veřejnej výrok vyvolá mravní poplach, druhej se omluví nadsázkou, třetí uměním a čtvrtej tím, že ho pronesl náš oblíbený kašpar. Principy jsou u nás občas jak gumový holínky z vietnamský tržnice: vytáhnou se přesně tak vysoko, jak hluboký je zrovna politický bahno.

Takže si hlavně nenalhávejme závěr, kterej z dějin vyčíst nejde: že bez srpnových tanků bychom nevyhnutelně skončili v úplně stejný dnešní žumpě. To neví nikdo a kdo tvrdí opak, prodává u historickýho výčepu panáky z křišťálový koule. Mohli jsme skončit líp, hůř nebo úplně jinak. Jedno je ale nádherně pravděpodobný napříč režimy: ať nad Prahou vlaje jakejkoliv prapor, kolem kormidla se vždycky včas objeví armáda pružných šíbrů, kteří celý život tvrdí, že právě na tuhle světovou stranu mířili od narození. A Franta dole v kotelně, montovně nebo u výčepu pak jen sleduje, jak se mění hesla, spojenci a uniformy, zatímco fronta ke korytu zůstává podezřele stejně dlouhá.

Pokud má podle vás smysl dál šťourat do naleštěných mediálních bublin, dejte Facebroukovi lajk, sdílejte, sledujte a podpořte Kancelář posledního rozumu.                                                                                                                                                                                                                      Protože bez vás můžu řvát do mediálního bordelu, jak chci. Se sdílením je alespoň šance, že to uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                                    Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                          redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                        Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                                  Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                    Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S vaší rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                          Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                        Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                                  Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               Pozvěte Facebrouka na kávu

                                                                                    Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk