Od průseru do průseru

Nejsem kronikář, nejsem komentátor ani investigativní novinář.                                                                                                                                              Už vůbec nejsem jeden z těch servilních televizních prdelolezců, které vytáhnou ze skříně pokaždé, když je potřeba národu vysvětlit, že to, co právě viděl na vlastní oči, vlastně vůbec neviděl.                                                                                                                                                                  Případně mu oznámit, že tomu sice rozumí, ale rozumí tomu špatně, protože nemá správné vzdělání, správný názor, správné informační zdroje a především správně vykalibrovaný politický světonázor.

Jsem Facebrouk.                                                                                                                                                                                                                    Neúnavný, protivný a společensky obtížný šťoural, který se při své práci inspiroval počínáním brouka hovnivála.                                                          Za ta léta jsem totiž zjistil, že právě tenhle sympatický brouk má k české politice metodologicky mnohem blíž než polovina politologických ústavů. Hovnivál alespoň ví, s čím pracuje, nic si nenalhává a nepotřebuje k tomu grant, kulatý stůl ani konferenci o demokratické odolnosti.

Když v politické bažině objevím podezřelou hromádku, neobejdu ji se zacpaným nosem jako spořádaný občan, který ráno spěchá do práce a večer je rád, že přežil další den bez exekutora, finančáku a debilní televizní debaty.                                                                                                    Zastavím se, vezmu klacek a zašťourám do ní. Pak už jen čekám, co z toho politického chlíva zase vyleze.

A ono vždycky něco vyleze.                                                                                                                                                                                                  Stačí do té hromádky několikrát šťouchnout a začnou se z ní klubat mloci, ropuchy a jiná lezoucí, plazící a kroutící se havěť v drahých oblecích. Nejdřív poradce, za ním náměstek a hned po něm advokát.                                                                                                                                                    Pak se objeví nějaká smlouva, dotační program, politický kámoš, neziskovka, expert a člen správní rady.                                                                        Úplně na konci stojí ministr s výrazem chlapa, který právě našel ve vlastní posteli cizí trenky a pokouší se schroupat litanie manželky, která mu vysvětluje, že jde o výsledek transparentního výběrového řízení.

Kulička mezitím roste a nabaluje další jména, dokumenty, podivné časové shody a politické veletoče.                                                                            S nimi přicházejí vysvětlení tak pitomá, že by jim nevěřil ani zpiťar v knajpě u Suchý Dásně po šestém rumu, když už se pokouší zaplatit chlast kartičkou zdravotní pojišťovny.                                                                                                                                                                                                Nakonec je koule tak veliká, že ji brouk neutlačí. Klacek jde stranou a musí nastoupit nakladač.

Česká politika totiž stále méně připomíná správu země a čím dál víc okresní pouť provozovanou partou ožralých kolotočářů.                                    Autodráha jim shořela, z řetízáku odletěly tři sedačky, principál zpronevěřil tržbu a medvěd z cirkusu právě zdrhá přes náměstí.                                Jen obecní rozhlas dál každou hodinu spokojeně vytrubuje, že letošní ročník probíhá mimořádně úspěšně a drobné technické komplikace nemají na celkový chod atrakce žádný vliv.

Sotva jednu hromadu přikryjeme plachtou, z vedlejší maringotky už vyjíždí další.                                                                                                        Tentokrát jsme se dozvěděli, že v bitcoinové kauze padají návrhy trestů, při kterých už někdejším mocným začíná poněkud cukat kolem análního věnečku.                                                                                                                                                                                                                                  Najednou přestává být veselo a některým politickým šíbrům tuhne úsměv rychleji než hospodskému, když před lokálem zastaví dodávka hygieny.

A právě tady se spouští další epizoda českého politického absurdistánu.                                                                                                                      Ještě nedávno se kolem bitcoinů chodilo po špičkách jako kolem chcíplé krysy za výčepem, kterou hospodský nechce odstranit, protože pořád doufá, že si jí hygiena nevšimne.                                                                                                                                                                                                Dnes před námi leží kauza, která se z údajně skvělé příležitosti pro stát proměnila v podezřelý pytel nalezený za bordelem.                                        Čím hlouběji do něj člověk strčí ruku, tím méně chce vědět, co právě nahmatal.

Nehodlám si hrát na soudce a rozhodovat, kdo má dostat šest let, osm let nebo dvacet.                                                                                                Od toho máme soudy a já pořád ještě naivně doufám, že soudce dokáže přečíst spis bez metodického pokynu politického sekretariátu, mediální nápovědy a ranního školení o tom, kdo je dnes demokrat a kdo už smrdí kriminálem.

Mě zajímá něco mnohem prostšího.                                                                                                                                                                                        Jak se vůbec může stát, že kolem miliardového majetku pocházejícího z kryptoměnového podsvětí pobíhají ministři, náměstci, advokáti a státní úředníci s výrazem venkovských strejců, kteří právě našli za stodolou kufr peněz?                                                                                                  Normálního člověka by možná napadlo zavolat policii.                                                                                                                                                        Tuhle partu zjevně jako první napadlo sehnat větší kufr.

Do toho samozřejmě nastupují provařená média, protože žádný pořádný český průser není kompletní, dokud kolem něj nezačne kroužit hejno presstitutek.                                                                                                                                                                                                                                  Každá má přitom dokonale jasno, která hromada právě smrdí demokracii a která naopak voní občanskou společností.                                                Na jednu se musí posvítit reflektorem, druhou je vhodné decentně přikrýt ubrouskem a kolem třetí raději projít se zacpaným nosem, protože tam zrovna kaká někdo ideově spřízněný.                                                                                                                                                                                      Deník Nenávist sehrál při otevření bitcoinové kauzy významnou roli a není důvod to popírat.                                                                                      Jenže Facebrouk má jednu nepříjemnou vlastnost.                                                                                                                                                                Když nějaká presstitutka začne v gumákách s mimořádnou vervou šťourat v jednom hnojišti, okamžitě mě začne zajímat, proč kolem druhého chodí v naleštěných lakýrkách, píská si a obdivuje oblohu.

Česká mediální žumpa připomíná bordel po zavírací hodině.                                                                                                                                                Každý uvnitř tvrdí, že právě on provozuje mravní očistu společnosti, přestože se mu za závěsem válí půlka politického okresu a ze skříně koukají trenky několika náměstků.                                                                                                                                                                                                    Hlavně se nesmí rozsvítit všude najednou, protože by se mohlo ukázat, že mravní maják stojí po kotníky ve stejné stoce jako ti, na které celý večer ukazuje prstem.                                                                                                                                                                                                                      Jednou se tedy investigativní reflektor rozsvítí takovou silou, že politikovi spočítají pomalu i chlupy v nose a zjistí, co měl jeho švagr před sedmnácti lety k obědu.                                                                                                                                                                                                      Jindy kolem vedlejší stoky projde procesí servilních komentátorů s očima sklopenýma k chodníku a výrazem ministrantů nesoucích kadidlo. Některé kauzy jsou zkrátka zřejmě demokraticky výživnější než jiné a některé politické lejno začne smrdět teprve ve chvíli, kdy redakce rozhodne, že fouká správný vítr.

Pavla Blažka jsem nikdy neměl potřebu nosit na ramenou.                                                                                                                                              Politická romantika mě opustila přibližně ve chvíli, kdy jsem pochopil, že výraz "služba veřejnosti" znamená v české politice asi totéž jako nápis "domácí klobása" na benzínce ve tři ráno.                                                                                                                                                                                Člověk tomu samozřejmě může věřit, ale potom by se neměl divit následkům.                                                                                                                    Blažek byl nicméně politický živočich, který alespoň věděl, kde je sever, kde Brno a kde má zakopané vlastní kostlivce.                                                Proti dnešnímu houfu naleštěných stranických tupounů je to skoro renesanční kvalifikace.                                                                                                Být schopný samozřejmě není totéž jako být svatý.                                                                                                                                                      Schopnost se ostatně se svatostí v české politice potkává přibližně stejně často jako matka Tereza s vyhazovačem v bordelu.                                    ODS se mezitím dokázala vykuchat sama s elegancí řezníka po třetí zelené.                                                                                                                    Nejdřív odejdou lidé se zkušeností, potom lidé s vlastním názorem a nakonec ti, kteří ještě dokážou předsedovi říct, že mele hovadiny.                      Po nich zůstanou mozek postrádající prdelolezci, kariérní kývači, leštiči klik a aparátčíci s páteří pružnou jako použitý prezervativ, nýmandi typu Evičky Tričko nebo Kupky hnoje.                                                                                                                                                                                      Takový stranický matador dokáže během jediného dopoledne obhájit zvýšení daní, snížení daní, zrušení daní i jejich trojnásobné zavedení.              Když bude nejhůř, podpoří ještě vznik Národní agentury pro strategickou koordinaci daňového nezdaňování.                                                          Stačí, aby na konci chodby čekala funkce náměstka, služební auto, kancelář s výhledem a asistentka.

Nad touhle veselou márnicí české politiky stojí Hrad, respektive Gumák.                                                                                                                     Kolem něj postupně hadí, hradní našeptávači vytváří mohutnou mediální vrstvu důstojnosti, státnosti, zahraničních cest, motorek, uniforem, věnců, projevů, fotografií a mediální kouřové clony. Kdyby mu ještě přidali zlatý kotouč za hlavu, můžeme prezidentskou kancelář rozpustit a místo ní založit Ministerstvo národního obdivování.                                                                                                                                                        Gumákovo ego už ani nepotřebuje kancelář.                                                                                                                                                                      Potřebuje vlastní gravitační pole, několik oběžnic a nejméně dva astronomy na plný úvazek.                                                                                        Člověk otevře noviny a Gumák někam jede.                                                                                                                                                                          Zapne televizi a Gumák někde stojí.                                                                                                                                                                                        Otevře internet a Gumák něco pokládá, přijímá, navštěvuje, zachraňuje, reprezentuje, zdraví nebo objímá.                                                                    Když zrovna nic z toho nedělá, jede na motorce nebo se státnickým výrazem hledí do dáli, kde se pravděpodobně nachází další fotograf.                Z Gumáka se takto nestane nadstranická hlava státu, ale výhodný politický věšák.                                                                                                            Kabáty si na něj postupně pověsí všichni, kteří momentálně nemají vlastní dostatečně atraktivní figurínu.                                                                      Stačí správně přikyvovat, dostatečně hlasitě obdivovat a tvářit se, že politická turistika kolem Hradu je vlastně spontánní projev občanské společnosti.

A není k tomu zapotřebí žádné velké spiknutí, podzemní bunkr ani dvanáct chlapů v kápích, kteří při úplňku kreslí mapu republiky na kozí kůži. Česká politika funguje mnohem přízemněji a právě proto také mnohem účinněji.                                                                                                              Poradce zná novináře, novinář zná analytika a analytik zná neziskovku.                                                                                                                  Neziskovka má dveře na ministerstvo, ministerstvo zná poradce, poradce zná sponzora a sponzor zná politika.                                                      Politik samozřejmě zná Hrad a kruh se může slavnostně uzavřít.                                                                                                                                    Všichni se potom potkávají na konferencích, recepcích, fórech, kulatých stolech a pracovních snídaních.

Republika se tam zachraňuje mezi croissantem a druhým espressem, zatímco obyčejný pracující člověk dole počítá, jestli mu po zaplacení elektriky zbude na oběd.                                                                                                                                                                                                              Žádnou konspirační teorii k tomu člověk nepotřebuje.                                                                                                                                                      Úplně stačí politický rybník, ve kterém kapři znají kapry, štiky znají štiky a občan představuje krmení, které tam někdo pravidelně sype shora.

Právě z tohoto rybníka vyrostla novodobá česká šlechta.                                                                                                                                                        Tvoří ji poradci, experti, koordinátoři, zmocněnci, analytici, aktivisté, profesionální členové rad a ještě profesionálnější členové komisí.                Mezi státní správou, politikou, neziskovým sektorem a poradenskými firmami se přelévají jako stará voda v plesnivé bažině.                                      Jeden měsíc zachraňují demokracii na ministerstvu, druhý měsíc ji zachraňují v neziskovce a třetí už sedí v poradním orgánu, kde za veřejné peníze radí státu, jak má financovat jejich další zachraňování demokracie.                                                                                                                      Nemají erby, mají vizitky.                                                                                                                                                                                                      Nemají panství, mají projekty.                                                                                                                                                                                                  Nemají poddané, mají daňové poplatníky.                                                                                                                                                                                  Místo modré krve jim žilami proudí dotační tituly.                                                                                                                                                                   Je to novodobá aristokracie bez zámků, tradic a rodokmenů, zato s notebookem, akreditací kolem krku a čichem na veřejné peníze vyvinutým lépe než je čich hladového čokla, cítícího párek pod hospodským stolem.

Zatímco obyčejný člověk ráno vstane, jde do práce a zaplatí elektřinu, nájem, potraviny a daně, tahle vrstva řeší mnohem vznešenější starosti. Večer pak obyčejný pracant přemýšlí, kterou složenku ještě chvíli nechá ležet.                                                                                                            Novodobá aristokracie mezitím řeší strategii strategie, evaluaci evaluace a meziresortní koordinaci doporučení pracovní skupiny, která navrhla vytvoření další pracovní skupiny.

Výsledek bývá tradičně monumentální.                                                                                                                                                                                      Sto sedmdesát stran, dvanáct příloh, tři semináře, sedm milionů v hajzlu a problém stojí přesně tam, kde stál předtím.                                            Jen má nové logo, koordinátora, tiskovou zprávu a další termín porady.

Celý tenhle systém přitom drží pohromadě díky jedinému skutečně spolehlivému článku.                                                                                                Tím je občan, který nakonec vždycky zaplatí účet.                                                                                                                                                                Politik udělá průser a občan zaplatí nápravu.                                                                                                                                                                            Úřad něco posere a občan zaplatí reorganizaci.                                                                                                                                                                        Dotační program selže, občan zaplatí komisi, která má zjistit, proč selhal.

Komise samozřejmě zjistí, že je zapotřebí nová strategie.                                                                                                                                              Občan tedy zaplatí novou strategii.                                                                                                                                                                                  Strategie doporučí koordinátora, občan zaplatí koordinátora a koordinátor založí pracovní skupinu.                                                                                Tu pochopitelně zaplatí zase občan.                                                                                                                                                                                    Když nakonec zjistí, že už nemá čím platit, vystoupí vyžraný expert a vysvětlí mu, že žijeme v těžké době.                                                            Proto se musí uskromnit, projevit solidaritu a pokud možno ještě poděkovat, že ho stát nechal zaplatit.

Český koloběh veřejných peněz tak připomíná hospodu, ve které hospodský chlastá zadarmo, personál má otevřený účet a štamgasti objednávají na sekeru.                                                                                                                                                                                                                U posledního stolu sedí jediný střízlivý host, který cucá jedno malé pivo. Když přijde zavíračka, vrchní před něj položí účet za celý lokál a ještě  držkuje, že nedal dýško.

Do toho všeho nastupují ideologičtí dozorci správného názoru.                                                                                                                                        Demokracie mají plné huby, ale při prvním nesouhlasu dostanou výraz bolševického politruka ze stranického výboru JZD, kterému právě oznámili, že družstevník Novák odmítl vyvěsit rudou fangli.                                                                                                                                                              Ještě chvíli předtím rozdával úsměvy a vykládal o svobodě.                                                                                                                                                  Teď už hledá kádrový posudek a někoho, kdo Novákovi vysvětlí, že takhle se demokratický občan nechová.

Demokracie je pro ně nádherná věc, pokud hlasujete správně.                                                                                                                                        Svoboda projevu představuje nedotknutelnou hodnotu, pokud říkáte správné věci.                                                                                                          Pluralita názorů je přímo posvátná, pokud všechny názory nakonec dospějí ke stejnému, předem schválenému závěru.                                            Jakmile někdo začne myslet mimo vyznačené korýtko, demokratický úsměv zmizí a zpod saka vykoukne starý dobrý komouš.

Zavírat takového člověka dnes samozřejmě není potřeba.                                                                                                                                                      Jsme moderní evropská společnost a máme mnohem elegantnější nástroje.                                                                                                                Stačí ho označit, zesměšnit a společensky odříznout.                                                                                                                                                              Potom se dostatečně dlouho vysvětluje ostatním, že dotyčný je závadový, nebezpečný, podezřelý nebo alespoň poněkud problematický.              Časem už nikdo přesně neví, co vlastně provedl, ale všichni vědí, že se s ním raději nemají bavit.                                                                                  Moderní pranýř už zkrátka nestojí na náměstí.                                                                                                                                                                          Má redakční radu, předplatné a experta, který vám vysvětlí, že pranýř vlastně vůbec není pranýř, ale ochrana demokracie.

A tak se valíme od průseru k průseru.                                                                                                                                                                                      Od Dozimetru k Bitcoinům, od Bitcoinů k dotacím a od dotací k poradcům.                                                                                                                          Od poradců vede cesta ke kampaním, od kampaní k Hradu a od Hradu zase k dalším volbám.                                                                                        Po nich se celý kolotoč rozjede znovu, jen na sedačkách budou sedět jiné zadky a principál nám bude tvrdit, že tentokrát jde o úplně novou atrakci.

Český stát už nepřipomíná loď řízenou kapitánem, ale děravé necky puštěné po kanalizaci.                                                                                              Sedí v nich třicet kormidelníků, čtyřicet navigátorů, devatenáct expertů na hydrologii a sedm koordinátorů plavby.                                              Uprostřed toho námořního blázince sedí jeden obyčejný člověk s kýblem a jako jediný vylévá vodu.                                                                              Všichni ostatní mu radí, jak má kýbl správně držet, kterou rukou má nabírat a zda jeho způsob vylévání dostatečně respektuje evropské hodnoty. Když necky nakonec půjdou ke dnu, založí se vyšetřovací komise, která zjistí, že občan držel kýbl neodborně.

Politika se zkrátka profesionalizovala tak dokonale, až se odtrhla od lidí, kvůli kterým údajně existuje.                                                                    Máme profesionální politiky, poradce, aktivisty, moralisty a komentátory. K tomu profesionální bojovníky proti dezinformacím a profesionální odborníky na dialog s veřejností.                                                                                                                                                                                        Profesionál sedí na profesionálovi jako slepice na bidýlku a všichni společně odborně diskutují o tom, proč je v kurníku čím dál větší bordel. Jediným amatérem zůstala veřejnost, která celý ten profesionální cirkus financuje.                                                                                                      Jednou za pár let dostane slavnostní právo vhodit papírek do krabice a na chvíli získá pocit, že je pánem země.                                                            Potom se dveře zase zavřou.                                                                                                                                                                                              Profesionálové si rozdělí kanceláře, poradce, sekretariáty, výbory, funkce a služební auta.                                                                                        Občan se mezitím může vrátit k tomu, v čem je podle systému skutečně nenahraditelný.                                                                                            Ráno vstát, makat a platit

Do dalších prezidentských voleb zbývá ještě dost času.                                                                                                                                                        Dělat dnes z jakéhokoliv scénáře hotovou věc by bylo stejně rozumné jako vsadit barák na chromou kozu v okresním dostihu.                                Právě proto ale stojí za to sledovat, kdo se kam přesouvá, kdo koho podporuje a kdo koho mediálně hladí po hlavičce.                                          Stejně zajímavé je pozorovat, kdo komu připravuje půdu a kdo najednou zjišťuje, že vlastního kandidáta vlastně vůbec nepotřebuje.

Možná proti Gumákovi vyroste silný soupeř, možná ne.                                                                                                                                                  Možná se jednou stane nadstranickým prezidentem a možná se z hry na majestátní nadstranické balení vyloupne přiznání, že je docela obyčejný politický hráč.                                                                                                                                                                                                                            Nečtu budoucnost z kozích střev a nevěštím z lógru po hradní kávě.                                                                                                                                Jen pozoruju hromádky.                                                                                                                                                                                                            A těch se poslední dobou na politické rašelině povaluje tolik, že začínám vážně uvažovat o živnostenském oprávnění na zemní práce.

Čím déle tu naši politickou bažinu sleduji, tím méně v ní vidím velkolepý střet pravice s levicí, liberálů s konzervativci nebo vlády s opozicí.          Mnohem víc vidím mohutnou vrstvu lidí, kteří pochopili jednu základní životní pravdu.                                                                                              Nejvýnosnější není něco vyrábět, opravovat, pěstovat nebo prodávat.                                                                                                                        Mnohem pohodlnější je pohybovat se dostatečně blízko kohoutku, ze kterého tečou veřejné peníze.                                                                              Kolem toho kohoutku se motají jako mouchy kolem rozlitého sirupu.                                                                                                                                  Jednou jsou v politice, podruhé v poradním orgánu a potřetí v neziskovce.                                                                                                                          Pak je najdeme v médiích a za chvíli zase na ministerstvu.                                                                                                                                               Když se jich člověk zeptá, co vlastně za celý ten život vytvořili, začnou se ohánět odborností.                                                                                          Působí přitom asi stejně přesvědčivě jako pouťový léčitel s diplomem vytištěným mezi vstupenkami na autodrom a poukázkami na cukrovou vatu.

Proti nim stojí obyčejný člověk.                                                                                                                                                                                                  Ráno vstane do práce, zaplatí nájem, elektřinu, DPH, daně, poplatky a další geniální reformu, kterou pro jeho dobro vymyslel nějaký dobroser s trojnásobným platem.                                                                                                                                                                                                              Večer otevře noviny a dozví se, že by se měl uskromnit, protože situace je složitá.                                                                                                        Pod článkem se na něj z fotografie usmívá chlap v dokonale padnoucím obleku před státní limuzínou a vysvětluje mu odpovědnost, solidaritu a nutnost přinášet oběti.

V takové chvíli člověk nepotřebuje politologii.                                                                                                                                                                          Chce to panáka.                                                                                                                                                                                                                        Já nechlastám, takže píšu.                                                                                                                                                                                                          A čím déle píšu, tím častěji mě napadá otázka, kterou bych ještě před několika lety považoval za hospodské remcání starého protivného dědka.

Jsme ještě stát, ve kterém instituce slouží občanovi?                                                                                                                                                              Nebo už jsme jen oprýskané papundeklové divadlo, kde se po každých volbách přemalují kulisy a principál vymění několik herců?                        Mediální presstitutky napíšou nové recenze, servilní komentátoři vysvětlí, že tentokrát jde skutečně o historickou změnu, a příživnická šlechta si přesedne do jiných lóží. Ideologičtí dozorci zkontrolují program a Gumák se z prezidentského balkonu státnicky zahledí do dálky.

Úplně vzadu přitom pořád sedí stejný člověk.                                                                                                                                                                          Představení si neobjednal, scénář nečetl a herce nevybíral.                                                                                                                                                    O přestávce mu zdražili pivo a po posledním dějství před něj uvaděč položí účet za celý ten cirkus.                                                                                  Ještě se ukloní, nastaví dlaň a bude očekávat dýško.

Nejsem kronikář, nejsem komentátor ani investigativní novinář.                                                                                                                                      Jsem Facebrouk. Dokud bude v téhle politické bažině do čeho šťourat, budu mít klacek v ruce.                                                                                 Mám poslední dobou stále silnější pocit, že při množství hoven, která se v ní stačila nahromadit, přestává být klacek odpovídající pracovní pomůckou.                                                                                                                                                                                                                              Budu potřebovat nakladač.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                    Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                          Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                        redakce@facebrouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Facebrouk nevznikl díky dotacím, grantům ani politickým sponzorům.                                                                                                                              Vznikl z přesvědčení, že zdravý rozum, humor a nezávislá politická satira mají své místo i v dnešní době.                                                                        Každý nový čtenář je pro mě obrovskou radostí.                                                                                                                                                                      S rostoucí návštěvností Facebrouk.cz však rostou i náklady na provoz webu, protože každý další návštěvník znamená větší objem přenesených dat.                                                                                                                                                                                                                                                Pokud vám moje fejetony, videa a komentáře dávají smysl, baví vás nebo vás nutí přemýšlet, můžete provoz Kanceláře posledního rozumu podpořit dobrovolným příspěvkem.                                                                                                                                                                                      Každá koruna pomáhá udržet Facebrouka nezávislého, bez reklam, bez placených článků a bez politických zadavatelů.                                              Děkuji všem, kteří se rozhodli stát součástí tohoto projektu.                                                                                                                                              Díky vaší podpoře může Kancelář posledního rozumu zůstat otevřená všem, kteří sem přicházejí hledat zdravý rozum, nadhled a trochu poctivé satiry.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                Pozvěte Facebrouka na kávu

Stačí otevřít bankovní aplikaci a naskenovat QR kód.

Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                          Mstivoj Facebrouk