Nutelliér na stupnici trapné zoufalosti opět poskočil

Normální člověk by nad tím mávl rukou, dopil pivo a šel vyvenčit psa, protože když si dva politici na mezinárodní akci podají ruku, není to zázrak, ale společenská etiketa stará jako špína pod nehty úředního šimla. Jenže my nežijeme v normální zemi. My žijeme v republice, kde se z obyčejného podání ruky během několika hodin stane státní ideologická pohotovost, do které se vrhnou televizní presstitutky, dvorní komentátoři, profesionální vykladači správné reality i celá smečka politických přicmrndávačů, kteří začnou analyzovat délku stisku, úhel lokte, výraz obličeje i počet mrknutí očí s takovou vážností, jako kdyby právě dešifrovali tajný vojenský plán na invazi marťanů. A zatímco obyčejný Franta ráno vstává do fabriky, počítá každou korunu a přemýšlí, jestli mu po zaplacení hypotéky, elektřiny a nákupu zbyde na kus flákoty, celá tahle nafouknutá kasta profesionálních žvanilů pobíhá po studiích jako hejno much kolem rozlitého sirupu a vyrábí z banality národní drama, protože skutečné problémy řešit neumějí a ani nechtějí. Na to jsou příliš zaměstnaní výrobou kouřových clon, za které by se nemusel stydět ani bolševický okresní tajemník po třetím rumu.

V českém absurdistánu se ani obyčejné podání ruky nesmí obejít bez povinného ideologického přezkumu, protože sotva se fotografie objevila ve světě, rozjela se domácí továrna na správný výklad reality naplno a Nutelliér, jeho dvorní hlasatelé i celá smečka servilních komentátorů začali kolem té banality kroužit jako vosy kolem shnilého melounu. Najednou už prý nešlo o prosté gesto mezi dvěma účastníky summitu, ale o údajně vynucenou pozornost, náhodu, omyl, optický klam nebo skoro meteorologický jev, jen aby náhodou někdo nenabyl dojmu, že svět funguje i bez schválení zdejších ideologických dozorců správného myšlení. A tak se místo prosté věty, že americký prezident podal Andreji Babišovi ruku, začala tkát pohádka složitější než účetnictví dotační neziskovky, ve které se každé mávnutí rukou vysvětlovalo tak usilovně, až člověk získal pocit, že tihle profesionální výrobci politických pohádek by dokázali popřít i vlastní odraz v zrcadle, kdyby jim to zrovna pomohlo zachránit obraz jejich nadutého hradního komouše. Čím usilovněji totiž přesvědčovali veřejnost, že se vlastně nestalo nic významného, tím víc připomínali partu štamgastů ze čtvrté cenové, kteří po pátém pivu zarputile dokazují, že jim v kartách vůbec nezáleží, zatímco druhou rukou už schovávají esa do rukávu.

Musím se přiznat, že když jsem to celé sledoval, začal jsem mít o Nutelliéra skoro strach. Ne politický, ale lidský. Protože na své osobní stupnici trapné zoufalosti zase poskočil o několik příček výš, až mám obavu, že jednou narazí hlavou do stropu vlastního ega. Klaun, který se celé roky nechával nosit jako vzácná státnická relikvie, prodával se jako symbol důstojnosti, odbornosti a světovosti, dnes sedí nad několika vteřinami diplomatického protokolu a pitvá je s urputností vysloužilého domovníka, který z okna sleduje, kdo komu v domě řekl dobrý den a kdo se náhodou usmál o půl vteřiny déle. Místo aby lidem konečně vysvětlil, co po jeho vládě Národní katastrofy zůstalo, proč stát chcípá jako kolikou postižená kobyla zapomenutá na dešti pod náporem poradců, koordinátorů, zmocněnců, analytiků, profesionálních členů komisí a všech těch úřednických pijavic přisátých na veřejné peníze, raději přesvědčuje republiku, že podání ruky mezi Donaldem Trumpem a Andrejem Babišem vlastně nic neznamená. A čím usilovněji to vysvětluje, tím víc mi připomíná bolševického aktivistu z padesátek, který se snaží přepsat realitu ještě dřív, než stačí zaschnout fotografie v novinách. Pokud někdo začne veřejnosti tvrdit, že nemá věřit tomu, co sama viděla na vlastní oči, nepředvádí státnictví ani moudrost. Jen tím dokazuje, že právě dosáhl dalšího dna vlastní ubohosti, trapnosti a zoufalství. Čím usilovněji se Nutelliér snaží přepsat realitu, tím víc připomíná vyhaslého bolševického agitátora z padesátek, který ještě dlouho po skončení schůze obchází hospodu a přesvědčuje štamgasty, že to, co všichni viděli, se vlastně vůbec nestalo. Jenže realita je mrcha. Ta se neptá Nutelliéra, mediálních presstitutek ani servilních komentátorů, jestli se jim hodí do scénáře. Prostě existuje. A právě proto z každého dalšího podobného výstupu čiší jediné. Bezmoc člověka, kterému se pod rukama rozpadá pečlivě vybudovaný obraz vlastní neomylnosti.

Teď už jen zoufale, křečovitě mává rukama zlý, trapný klaun, kterému se rozpadá pečlivě budovaný obraz vlastní velikosti a který doufá, že dostatečně hlasité řečnění přehluší zvuk praskajícího piedestalu, na němž si celé roky hověl.

A víte, co mě na tom baví úplně nejvíc? Že právě Nutelliér se teď pasuje do role arbitra světové diplomacie. Zrovna on. Člověk, o kterém jsem měl při zahraničních summitech často pocit, že kdyby mu někdo na poslední chvíli vypnul čtecí zařízení, zůstane stát s výrazem školáka, který přišel na maturitu a zjistil, že se celý rok učil jiný předmět. Jeho vystupování bylo nejisté, strnulé a křečovité, jako by každé slovo muselo nejdřív projít třemi poradci, dvěma marketéry a jedním krizovým psychologem. Když pak přišly na řadu cizí jazyky, leckdo doma místo pocitu hrdosti raději hledal ovladač od televize nebo zkoumal, jestli už není čas dojít pro další pivo. A jeho pověstný anální alpinismus? Ten dosáhl takového vrcholu, že některé politické osmitisícovky zdolával bez šerpy, bez kyslíkové bomby a s úsměvem člověka, který si plete pevnost vlastní páteře s opakovaně použitou šprckou. O hodnotách, Evropě, odpovědnosti a všech těch nablýskaných frázích dokázal řečnit celé hodiny, jenže kdykoli přišlo na okamžik, kdy měl skutečně bouchnout do stolu a hájit české zájmy, připomínal mi spíš úředníka, který vejde zlomen v pase k veducímu, nejdřív pozdraví "ručičky boskávám, pán velkomožný", pak třikrát vyplní formulář, dvakrát požádá o stanovisko pracovní skupinu a nakonec se omluví, že vlastně není vhodná doba někoho rušit. Státnictví se totiž neměří počtem naučených frází ani hloubkou uklonění před mocnějšími. To poznáte až ve chvíli, kdy je potřeba mít páteř. A právě tam jsem u Nutelliéra pokaždé marně hledal cokoliv pevnějšího než je rozvařená špageta.

Ať už má člověk na Andreje Babiše jakýkoli názor, jednu věc mu upřít nedokáže ani jeho nejzarputilejší odpůrce, pokud ovšem nedosáhl stupně zoufalství odpovídajícího Nutelliérovým parametrům. Nemusí doma před zrcadlem trénovat státnické grimasy ani si nechávat od marketérů kreslit mapu, komu se kdy usmát, jak dlouho držet ruku a kolik vteřin se tvářit světově. V mezinárodním prostředí se pohybuje přirozeně, umí navazovat kontakty, jednat napřímo a bavit se s lidmi, kteří skutečně rozhodují. A právě to některým lidem leží v žaludku víc než páteční guláš ve čtvrté cenové. Proto pokaždé, když se objeví fotografie nebo záběr, který nezapadá do jejich pečlivě vyrobeného obrazu světa, rozjede se známá mašinérie výmluv, zlehčování, překrucování a křečovitých vysvětlení. Najednou se dozvídáme, že podaná ruka vlastně není podaná ruka, několik vteřin rozhovoru není rozhovor a že světoví politici se spolu nebaví z vlastní vůle, ale zřejmě na pokyn náhodného pohybu davu, špatného směru větru nebo kosmického záření. Když tyhle výplody poslouchám, mám někdy pocit, že by mi tihle lidé s naprosto vážnou tváří vysvětlovali, že slunce ráno nevychází, ale pouze opticky mění polohu na základě grantového projektu, klimatické strategie a doporučení pracovní skupiny pro správnou interpretaci denního světla. Ne proto, že by tomu sami věřili. Jen proto, že přiznat realitu by znamenalo přiznat, že celé jejich divadlo stálo na hliněných nohách. A to je pro některá ega bolestivější než tisíc fotografií, na kterých se svět nechová podle jejich scénáře.

A právě na tom je vidět, proč kolem jedné obyčejné fotografie vzniklo tolik křečovitého povyku. Pečlivě budovaný obraz Andreje Babiše jako člověka, který je prý ve světě úplně bezvýznamný a všichni se mu obloukem vyhýbají, dostal najednou nepříjemnou trhlinu. Ne velkou, ale dost hlubokou na to, aby z ní začal vytékat jedovatý hnis nervozity všech těch profesionálních výrobců správné reality. A tak se do sborového kňučení a vytí vedle Nutelliéra ochotně přidal i další hrobař ODS, jeho stejně trapně působící nástupce Kupka Zlatoústý, který s vervou sdílí podobné výklady světa, jako by budoucnost republiky opravdu závisela na tom, jestli Donald Trump držel něčí ruku o dvě vteřiny delší nebo kratší dobu. Přitom bych od obou hrobařů ODS čekal něco úplně jiného. Třeba že se jednou postaví před občany, odloží marketingové kulisy, vypnou čtecí zařízení a bez naučených frází zhodnotí čtyřleté působení jejich vlády Národního zoufalství. Že vysvětlí, proč po jejich éře zůstala země zadluženější, rozhádanější, chudší a unavenější, než jakou ji přebírali, proč se stát proměnil v dojnou krávu pro armádu poradců, koordinátorů, analytiků, zmocněnců, profesionálních členů komisí a dalších úřednických pijavic přisátých na veřejné peníze a proč obyčejný člověk každý měsíc počítá drobné na složenky, zatímco tahle novodobá byrokratická šlechta si mezi sebou přelévá funkce jako starou vodu v plesnivém akváriu. Jenže to by vyžadovalo něco, co se nedá koupit ani u nejdražší marketingové agentury, ani vyčíst z čtecího zařízení, ani nacvičit před zrcadlem. Sebereflexi. A tu jsem u těchhle dvou zoufalcůviděl asi stejně často jako sněhové bouře na Sahaře nebo vegetariána na zabijačce.

Když to tak pozoruju, začínám mít pocit, že opoziční Pětilepra objevila úplně nový politický program. Už se nevede spor o zákony, daně, bezpečnost ani budoucnost země. Místo toho se pitvají fotografie jako svaté obrázky, měří se délka podaných rukou, stopují se úsměvy po jednotlivých vteřinách a z každého krátkého záběru se vyrábí pohádka, která má nahradit skutečnou politiku. Když Pětilepra nemá čím lidi zaujmout, začne rozebírat kulisy. Když zoufale neodborná Pětidemolice nemá lidem co nabídnout na obhajobu vlastního vládnutí, začne analyzovat, kdo komu pokynul hlavou. Když Pětilepře definitivně dojdou argumenty, nezbývá jí než vyrábět posměšné výklady reality a doufat, že si nikdo nevšimne, jak zoufale prázdná už celá je ta jejich politická bublina. Nevidím v tom žádnou politickou strategii ani státnické uvažování. Vidím jen ukázkový projev politické trapnosti, malosti a bezradnosti smečky neumětelů, kteří místo řešení problémů republiky raději vedou válku proti fotografiím, protože souboj s realitou už dávno prohráli.

A úplně nejvíc mě na celé té komedii baví ten jejich dvojí metr, pružnější než použitý prezervativ. Protože kdyby úplně stejnou ruku od Donalda Trumpa dostal Nutelliér, poslouchali bychom nejméně čtrnáct dní pohádku o historickém okamžiku české diplomacie. Mediální presstitutky by zaplavily titulní stránky oslavnými články o mimořádném státnickém úspěchu, křiví a servilní komentátoři z ČT, ČRo i CNN Prima News by se předháněli v tom, kdo hlouběji zaleze do Nutelliérova análního věnečku, klidně i bez lubrikačního gelu a kdo dojemněji vysvětlí, že právě tahle podaná ruka představuje nezvratný důkaz mimořádné úcty amerického prezidenta k České republice. Kupka Zlatoústý by obíhal studia s výrazem ministranta, který právě spatřil zázrak, a celá Pětilepra by sdílela fotografie rychleji, než si dotační loudil podává žádost o další veřejné peníze. Jenže ÓÓÓ jaká hrůza !!! Trump ruku nepodal Nutelliérovi, ale Andreji Babišovi. A tak se z nesporného státnického triumfu přes noc stala bezvýznamná náhoda, optický klam, omyl kameramana nebo téměř meteorologický jev. Přesně tak totiž funguje jejich svět. Neexistují fakta. Existují jen fakta, která se právě hodí do jejich politického krámku. A když se nehodí, nastoupí stará známá parta překrucovačů reality, která s kamennou tváří začne veřejnosti vysvětlovat, že to, co každý viděl na vlastní oči, se vlastně vůbec nestalo.

A právě tady podle mě leží rozdíl, který se žádnou fotografií ani tiskovou konferencí zakrýt nedá. Celé roky jsem sledoval zahraniční politiku Pětidemolice a měl jsem stále silnější pocit, že jejím hlavním cílem není hájit české zájmy, ale hlavně nikoho nenakrknout. Neustále jsem poslouchal řeči o hodnotách, evropské jednotě, odpovědnosti a spolehlivosti, jenže když přišla chvíle říct nahlas, co je výhodné pro Českou republiku, nastalo opatrné našlapování po špičkách, chůze v předklonu, hluboké úklony a nekonečné ujišťování všech kolem, že jsme poslušní, hodní a nezlobíme. Připomínalo mi to lokaje, který se tak usilovně snaží zavděčit pánům u stolu, až úplně zapomene, že doma na něj čeká vlastní rodina o suchém chlebu. Oproti tomu Andrej Babiš mluví především o tom, že stát má v první řadě myslet na vlastní občany, vlastní rozpočet, vlastní bezpečnost a vlastní armádu. Někdo s tím může souhlasit, jiný ne. To je v demokracii normální. Co ale normální není, je představa, že největším úspěchem české vlády je pochvala ze zahraničí, zatímco lidé doma stále častěji přemýšlejí, jestli po zaplacení daní, energií a složenek vůbec vyjdou do další výplaty. Stát totiž nevznikl proto, aby sbíral jedničky za poslušnost. Vznikl proto, aby hájil zájmy vlastních občanů. A jakmile na to jeho vládci zapomenou, začínají být spíš správci cizích očekávání než správci vlastní země.

A když si od celé té frašky odstoupím o pár kroků, zůstanou mi před očima jen úplně obyčejná fakta. Andrej Babiš byl na summitu NATO jako předseda vlády České republiky. Při odchodu po společném fotografování mu Donald Trump jako jedinému z přítomných státníků podal ruku. A právě tahle jediná vteřina stačila k tomu, aby se celá Pětilepra začala zmítat jako hejno slepic, kterým někdo otevřel vrata přímo na dálnici. Místo aby přišla s jediným pořádným politickým argumentem, jedinou věcnou kritikou nebo jediným přesvědčivým vysvětlením, proč by jí občané měli znovu svěřit správu země, rozjela hysterickou pitvu několika vteřin diplomatického protokolu. Tím o sobě prozradila daleko víc, než by dokázala na stovce tiskových konferencí. Politika, která už neumí vyhrávat argumenty, začne válčit s fotografiemi. Politika, která ztratila důvěru lidí, začne přepisovat realitu. Politika, která vyčerpala všechny nápady, nakonec skončí u měření délky podaných rukou a počítání vteřin cizích úsměvů v zoufalé naději, že si občané nevšimnou jejích vlastních prázdných rukou, prázdných slibů a prázdných výsledků.

Je až příznačné, že místo debaty o obranných závazcích, bezpečnosti země, odpovědnosti vlády Národní devastace nebo o tom, proč se českým občanům žije rok od roku hůř, se část Pětilepry s vážnou tváří věnuje rozboru několika vteřin videozáznamu. Měří se úsměvy, stopují se podané ruce, pitvají se výrazy obličeje a z každého gesta se vyrábí ideologická pohádka, jako by právě na tom závisela budoucnost republiky. Jenže nezávisí. Je to jen kouřová clona vypouštěná zoufalými neumětely, kteří pochopili, že se vlastními výsledky příliš chlubit nemohou. A tak dělají to jediné, co jim ještě zbývá. Odvádějí pozornost od skutečných problémů, protože je mnohem pohodlnější vést válku proti několika vteřinám videozáznamu než odpovídat na nepříjemné otázky o vlastním vládnutí, rostoucím dluhu, bobtnajícím státním aparátu a životní úrovni lidí, kteří tenhle celý politický cirkus ze svých daní platí.

Ne, nejsem takový blázen, abych tvrdil, že jedno podání ruky vyřeší zahraniční politiku, obranné závazky nebo postavení České republiky ve světě. Takhle diplomacie opravdu nefunguje. Jenže stejně tak nefunguje pohádka, kterou se nám Nutelliér, Kupka Zlatoústý a celá jejich tlupa snaží prodat. Podaná ruka sama o sobě nic nerozhoduje, ale docela spolehlivě bourá jejich léta budovaný obraz Andreje Babiše jako člověka, kterého prý ve světě nikdo nebere vážně a kterému se každý vyhne obloukem. A právě proto kolem několika obyčejných vteřin vzniklo tolik libtardího kvílení, překrucování a trapných výkladů. Kdyby na tom nezáleželo, mlčeli by. Jenže oni nemlčí. Naopak horečně vyrábějí vlastní verzi reality, protože dobře vědí, že když fakta nezapadají do jejich scénáře, nezbývá než přepsat scénář. A přesně v tom spočívá celé jejich dnešní politické řemeslo. Místo aby měnili realitu, pokoušejí se změnit způsob, jakým se na ni lidé dívají. Jenže ani tisíc tiskových konferencí, deset tisíc komentářů servilních presstitutek a armáda křivých, zprofanovaných televizních moderátorů nedokážou změnit jednu nepříjemnou vlastnost skutečnosti. Ta se totiž na jejich souhlas vůbec neptá.

A tak se vás na závěr ptám, přátelé. Připadá vám opravdu normální, aby bývalý ukropremiér, který po své vládě Národní devastace předal republiku zadluženější, rozhádanější, chudší a unavenější, místo věcné politické kritiky pitval několik vteřin obyčejného podání ruky mezi dvěma státníky? Připadá vám to jako práce sebevědomé opozice, nebo spíš jako poslední stadium politické závisti, trapnosti a ubohé malosti? Já si totiž pořád myslím, že skutečná opozice má vládu porážet argumenty, výsledky a lepší vizí pro zemi. Jakmile ale začne válčit s fotografiemi, měřit délku podaných rukou a vyrábět pohádky o tom, co si lidé údajně nemají myslet o tom, co sami viděli na vlastní oči, pak už podle mě nepředvádí politiku. Předvádí jen zoufalství klaunů, kterým se pod rukama rozpadá vlastní příběh rychleji, než mizí jejich volební preference.

Pokud to vidíte podobně, budu rád, když tenhle fejeton pošlete dál. Každé sdílení pomáhá dostat satiru i tam, kam by se pravda sama často vůbec nedostala. A jestli nechcete přijít o další příběhy z českého absurdistánu, zůstaňte se mnou. V hromadách politického sajrajtu je totiž pořád co obracet. A jak už dávno vím, že čím hlouběji do nich starý hovnivál Facebrouk hrábne, tím víc z nich začne vylézat krys, švábů, pijavic a dalších politických potvor, které se mocní snažili před lidmi schovat.

Facebrouk.cz | Kancelář posledního rozumu                                                                                                                                                                                      Líbil se vám článek?                                                                                                                                                                                                              Sdílejte. Doporučte. Přeposílejte.

Máte tip na zajímavé téma, kauzu nebo úřední nesmysl?                                                                                                                                                redakce@facebouk.cz

Diskuse k tomuto článku probíhá ve skupině:                                                                                                                                                                    Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů                                                                                                                                                                    Připojte se k debatě:
https://www.facebook.com/groups/httpswww.facebrouk.cz/

Pokud chcete podpořit další tvorbu Facebrouka, můžete přispět dobrovolným darem.                                                                                                      Číslo účtu: 323549364/0300

Děkuji za přízeň, podporu a sdílení.                                                                                                                                                                                            Mstivoj Facebrouk