Neuvěřitelné, co stále lidem o Gumákovi nedochází !!!

Vítejte u výčepního pultu nejumolousanější nálevny jménem Česká bažina, kde se naivním českým štamgastům pořád ještě nerozsvítilo v makovicích a dál žerou pohádku o panensky čistém hradním spasiteli. Jako kdyby Gumák přistál na Hradě rovnou z nebe, zabalený do státní vlajky, s demokratickou svatozáří kolem gumové tykve a potvrzením o neposkvrněném početí orazítkovaným někde u nebeské podatelny. Vojenská kontrarozvědka přitom nebyla skautská klubovna, spolek milovníků přírody ani večerní kroužek pletení fuseklí pro důchodce. V komunistickém Československu byla součástí bezpečnostního aparátu režimu a její minulost se nedá spláchnout do hajzlu jen proto, že dnešní hradní cirkus potřebuje naleštit hlavní atrakci.

Stejná rudá maštal, stejný režimní chlív, stejné stranické koryto a nad ním bolševická vrchnost. Jen každý box měl na dveřích jinou cedulku a vlastní kýbl na splašky. Přesto dnes část české nálevny hledí na Gumáka s výrazem vesnické babičky klečící před obrázkem svatého Kunďabáska. Jako kdyby minulost stačilo přetřít fasádní barvou, navěsit na uniformu metály, pustit slavnostní fanfáru a všechno před listopadem se zázračně vypařilo komínem dějin. Česká bažina podobná kouzla miluje. Včera režimní kádr, dnes demokratická relikvie vystavená pod sklem, kolem ní kadidlo, televizní kamery a zástup politických ministrantů, kteří se tváří, že právě objevili neposkvrněnou pannu v generálské uniformě.

Stačí přepsat cedulku, vyměnit kulisy, zatáhnout oponu nad minulostí a hradní cirkus může prodávat vstupenky na další představení. Gumák dostane naleštěné metály, státnický výraz, správně nasvícenou bradu a z režimního životopisu se udělá starý smradlavý koberec, pod který se zamete všechno, co kazí obrázek novodobého tatíčka národa. Jenže ani deset vrstev demokratického laku nezmění minulost v panenskou blánu a žádná hradní svatozář nepřepíše, odkud člověk přišel. Gumák může stát před kamerami rovný jako násada od krumpáče, rozdávat moudra a tvářit se jako poslední neposkvrněný kus charakteru v českém močálu, ale politická kosmetika má jednu zatracenou vadu: když se začne škrábat pod naleštěným povrchem, starý nátěr začne lézt ven. A českému štamgastovi se přesto poroučí držet hubu, dojatě slzet, mávat praporkem a tleskat, až mu popraskají mozoly na dlaních, protože největším hradním zázrakem nakonec není Gumák. Největším zázrakem je, kolik lidí ještě pořád věří, že když se stará režimní holínka dostatečně dlouho leští, promění se v demokratickou lakýrku

Právě v estébáckém pelechu se režimní spolehlivost podobných kariérních panáků pitvala do posledního šroubku, protože zelení donašeči, kádrováci a političtí čmuchalové představovali ozubená kolečka jedné bolševické mašinérie. Potřebovala vědět, kdo drží hubu, kdo poslušně salutuje, kdo má správně rudý životopis a komu by náhodou mohlo začít rašit něco tak režimně nebezpečného, jako vlastní názor. Žádné romantické chytání západních agentů v baloňácích po nočních nádražích, žádný James Bond s kufříkem pod lucernou. Hlavní disciplínou režimního cirkusu bylo šmírování lidí, prověřování spolehlivosti, kádrování a hlídání, aby z poslušného stáda náhodou nevylezla ovce, která si dovolí přestat bečet podle stranických not.                                                                                                                                                                      Rudý čmuchací aparát začínal už dole v bahně u domovních důvěrníků, správcových, uličních práskačů a dalších přičinlivých slídilů bolševického chlíva, kterým režim poskytl nádherný životní smysl: strkat rypák do cizích věcí a ještě si připadat důležitě. Čmuchalo se v bytech, rodinách, hospodách, zaměstnáních i životopisech. Kdo s kým chlastá, co doma mele, jestli má příbuzného za kopečky, proč se netvářil dostatečně nadšeně na prvního máje a zda náhodou nepoužívá mozek k něčemu jinému než k přidržování čepice. Československo připomínalo obrovský rudý chlív, kde měl každý kotec svého čmuchala a každý čmuchal nad sebou ještě většího čmuchala, až celá smradlavá pyramida končila někde u vrchnosti, která chtěla mít přehled i o tom, kdo se při stranické schůzi zatvářil, jako kdyby právě spolkl hřebík.                                                                                Do vyšších pater rudé maštale se proto nešplhalo jen tak s rukama v kapsách a hubou plnou pochybností. Kariérní figurka musela být pro aparát dostatečně spolehlivá, správně zařazená a použitelná, protože bolševický cirkus nepotřeboval nahoře svobodomyslného kovboje, který po ranní kávě objeví svědomí. Potřeboval panáka, jenž věděl, kdy zasalutovat, kdy sklapnout kufry a kudy vede schodiště ke kariérnímu korytu. Kdo by při pohledu na stranický úkol začal příliš přemýšlet, mohl místo dalšího patra kariérního výtahu dostat jízdenku rovnou dolů do močálu. Rudá maštal totiž odpouštěla kdeco, ale samostatně fungující mozek byl mezi kariérní výbavou zatraceně podezřelá součástka.

Gumák v podobném prostředí rozhodně nepůsobil jako vyděšený disident schovaný za skříní s Havlem v kapse, ale jako ambiciózní kariérní důstojník připravený stoupat po režimním žebříku a plnit stranické úkoly, protože právě tak se v bolševickém chlívě lezlo k vyšším korýtkům. Dnešní pohádka o člověku téměř nedotčeném tehdejším režimem proto připomíná štamgasta nalezeného po zavíračce pod výčepem se třemi prázdnými lahvemi rumu, který s vážným ksichtem tvrdí, že do hospody přišel pouze zkontrolovat hasicí přístroj.                                                        V letech osmdesát osm až osmdesát devět Gumák pilně šplhal vzhůru v elitním rozvědném kurzu Zpravodajské správy Generálního štábu. Žádný víkendový skautský tábor s buzolou, ešusem a buřtem opékaným na klacku, ale příprava pro vyšší patro vojenského zpravodajského aparátu rudého chlíva. Nešlo o kurz přežití pro zmatené turisty, kteří se ztratili za Berounem a potřebovali najít sever. Šlo o kariérní schodiště uvnitř armádní mašinérie komunistického státu, kde se k citlivější práci neposílal první Franta, který zaklepal na vrata a přinesl dvě fotografie.                    Bez prověřování politické spolehlivosti by podobný ambiciózní panák sotva prošel přes vrátnici, natož aby ho aparát připravoval pro zpravodajskou práci. Armádní kádrováci obraceli životopisy ze všech stran, vážili politickou použitelnost a rozdávali posudky jako mastné karty u mariáše v zakouřené nálevně. Gumák zjevně neseděl v koutě jako podezřelý rozvraceč socialismu s Havlem pod polštářem, americkou vlajkou ve skříni a plánem na útěk přes Rozvadov nacpaným v kanadě. Režim ho připravoval pro vlastní zpravodajský aparát a investoval do jeho další kariéry, protože rudá maštal nebyla charita pro politicky nespolehlivé dobrodruhy.

Dnešní malování tehdejší kariéry na téměř nevinný vojenský kroužek proto smrdí absurditou přes celou českou bažinu. Připomíná řezníka, který třicet let stojí na jatkách v gumové zástěře, brousí kudlu, chodí kolem půlek prasat a potom před kamerou slavnostně oznámí, že s masem vlastně nikdy neměl nic společného. Gumák zkrátka nešplhal kariérním výtahem cizího režimu omylem, protože si spletl tlačítko s veřejným záchodem. Šplhal v systému, který si své lidi prověřoval, třídil a připravoval pro vlastní potřebu. Přemalovat po desetiletích rudý kariérní výtah na demokratickou koloběžku je sice pěkné číslo pro hradní cirkus, jenže z lejna se po přestříkání zlatou barvou pořád nestane Mozartova koule.                                                                                                                                                                                                                                                            Zatímco se Gumák dodnes ohání báchorkami o nevinném výsadkáři a obyčejném průzkumníkovi pobíhajícím s dalekohledem někde po lese, badatelé v zaprášených lejstrech čtou podstatně méně romantický příběh. Žádný Vinnetou v maskáčích, který stopuje imperialistu podle zlomené větvičky, očichává mech a večer si u táboráku opeče buřta. Šlo o přípravu vojenského zpravodajce pro práci v zahraničí, kde se nehrálo na šišky, buzolu a skautské bobříky. Rudý chlív si nevychovával elitnější kádry proto, aby po lese počítaly veverky a hlásily veliteli, odkud fouká vítr.              Podobný kariérní výtah navíc nevozil každého Frantu z kasáren, který dokázal správně zavázat kanady, neztratil samopal a trefil po obědě zpátky na rotu. Kandidát musel projít sítem kádrování a prověrek, protože rudá maštal rozhodně neposílala k citlivé zpravodajské práci někoho, u koho si nebyla jistá politickou spolehlivostí. Gumák tedy nebyl žádný nešťastný kolemjdoucí, kterého bolševický cirkus omylem vcucnul mezi dveřmi, oblékl do uniformy a vyplivl na vyšším patře aparátu. Šplhal po žebříku systému, který si perspektivní kádry vybíral, lustroval, třídil a připravoval pro vlastní potřebu. Kariéra v podobné mašinérii nebyla tombola na vesnické pouti, kde člověk koupil lístek a náhodou vyhrál zpravodajský kurz místo plyšového medvěda.                                                                                                                                                                                                    Dnešní řeči o pouhé vojenské službě bez politického zápachu proto mají asi takovou váhu jako slib věrnosti staré kurvy s kapavkou v zapadlém hampejzu, která si při zapínání podvazků položí ruku na srdce a přísahá, že celý život chodila do bordelu pouze zalévat muškáty. Gumák může svou tehdejší kariéru balit do maskáčové celofánové fólie, přidat mašličku obyčejného vojáka a nechat hradní ministranty kropit balíček demokratickou svěcenou vodou. Smrad minulosti se ale parfémem nepřepíše. Čím víc se z rudého kariérního schodiště vyrábí nevinná lesní pěšinka s dalekohledem na krku, tím víc celý hradní cirkus připomíná bordelmamá, která před ranní kontrolou přejmenuje hampejz na botanickou zahradu a čeká, že jí všichni sežerou i ty muškáty.

Olomoucké archivní sejfy i pražská úřední doupata ukrývají fascikly, z nichž rozhodně nevylézá obrázek neposkvrněného vojáčka, kterého rudý režim omylem zapomněl v kasárnách mezi ešusem a bednou kanad. Gumák vyrůstal uvnitř systému, který perspektivní kádry pečlivě vybíral, kádroval, prověřoval a připravoval pro další kariéru. Poslušnost vůči tehdejší vrchnosti přitom nebyla nějaká drobná skvrnka od guláše na uniformě, kterou stačilo večer přejet mokrým hadrem. Představovala vstupenku do vyšších pater vojenského aparátu, protože rudá maštal si ke kariérnímu korytu nepouštěla kdejakého politicky kulhajícího mezka, kterému by mohlo uprostřed služby začít překážet vlastní svědomí.              Jakmile rudá opona spadla na podlahu a staré bolševické dekorace putovaly do skladu dějin, Gumák dokázal kariérní kompas přenastavit zatraceně svižně. Maskáče se obrazně obrátily naruby, z kapes se vyklepaly drobky starého režimu, rudý odér se přestříkal západní kolínskou a kariérní výtah pokračoval vzhůru pod úplně jinými prapory. Politický cirkus změnil principála, orchestr začal hrát jinou hymnu a Gumák už zase stál připravený uprostřed manéže, rovný jako násada od lopaty a použitelný pro další představení. Schopnost přežít výměnu režimních kulis by mu mohl závidět i pouťový chameleon, který ráno prodává rudé balónky, odpoledne modré a večer přísahá, že barvy vlastně nikdy nerozeznával.

Česká bažina dnes podobnou proměnu prodává skoro jako politický zázrak hodný vlastního oltáře. Jeden den perspektivní kádr armády komunistického Československa, později vysoký představitel struktur NATO a nakonec hradní spasitel v naleštěném balení, kolem kterého se chodí po špičkách, aby někomu náhodou neupadla svatozář. Kariérní pružnost hodná vrchního ze čtvrté cenové, který přes noc vymění majitele putyky, ubrusy, jídelní lístek i portrét nad výčepem a ráno hostům s kamenným ksichtem vysvětluje, že včerejšího šéfa vlastně skoro neznal. Gumákův kariérní kompas zkrátka disponuje pozoruhodnou technickou vlastností: světové strany se mohou převrátit vzhůru nohama, režimy mohou chcípnout, prapory skončit v popelnici, ale střelka jako zázrakem pořád ukazuje jediným směrem. Nahoru.

Proč Gumák zuby nehty odmítá vyklopit kompletní olomoucký vojenský spis na stůl před celý národ? Právě v podobných fasciklech neleží recepty na buřtguláš, výsledky přespolního běhu ani seznam ztracených ešusů, ale personální historie vojenské kariéry člověka, kterého dnes hradní lakovna prodává jako demokratický porcelán bez jediného rudého otisku prstu. Jestli je minulost tak čistá, vysvětlená a průhledná, jak se kolem ní léta troubí, kompletní fascikl by měl být nudnější než nástěnka požární ochrany na chodbě okresního úřadu. Jenže právě proto budí olomoucká almara takovou zvědavost.                                                                                                                                                                               Elitní rozvědčický kurz nebyl pionýrský tábor s buzolou, samopalem a ranním během kolem kasáren. Vedle jazykové a odborné zpravodajské přípravy se tam vyučovala také marxisticko-leninská filozofie. Rudá maštal si budoucí zpravodajské kádry rozhodně nepěstovala podle toho, kdo nejrychleji rozebere kvér, přeskočí příkop a udělá padesát kliků bez prdnutí. Politická spolehlivost představovala v podobné kariéře vstupenku do vyššího patra bolševického bordelu, protože režim sotva svěřoval citlivou práci Frantovi od vedle, který po třetím pivu nadával na soudruhy, doma poslouchal Svobodnou Evropu a při pohledu na stranickou legitimaci dostával kopřivku.                                                                                                  Právě proto zůstává olomoucký fascikl zatraceně zajímavý. Když je Gumákova minulost údajně čistá, vysvětlená a průhledná jako sklo, proč kolem poslední almary pořád chodit po špičkách? Odemknout, vysypat papíry na stůl a hotovo. Jestli uvnitř opravdu leží jen nevinné vojenské lejstro, národ se zasměje, objedná si pivo a hradní lakovna může Gumákovi nanést další vrstvu demokratického autolaku. Jestli se ale kolem starého šanonu musí tančit jako kolem sudu nitroglycerinu, nelze se divit štamgastovi, že začne vrtat hlavou, proč se s obyčejnou hromadou papíru zachází jako s posledním vejcem Tyrannosaura rexe.                                                                                                                                                      Podezření samozřejmě ještě není důkaz a zavřená almara sama o sobě žádného kostlivce nevyrábí. Jenže politika má jednoduchou hospodskou fyziku: čím hlasitěji někdo huláká, že ve sklepě vůbec nic nesmrdí, a současně nechce otevřít dveře, tím víc lidí začne čichat kolem kliky. Gumák by proto mohl celé divadlo ukončit jediným pohybem. Otevřít fascikl a nechat papíry mluvit. Dokud se kolem něj místo toho našlapuje jako kolem hromady nevybuchlé munice, česká bažina bude samozřejmě přemýšlet, zda v almaře neleží kostlivec tak vypasený, že už mu mezi dvířky čouhá rudá prdel a hradní čalouník přes ni nestíhá natahovat demokratický závěs.                                                                                                                       V olomouckých šanonech navíc spí papírová stopa kariérního kotrmelce, při kterém Gumák dokázal během změny režimu přehodit výhybku z armády komunistického Československa směrem k novým západním pořádkům. Rudé kulisy spadly, staré poučky letěly do kumbálu, portréty soudruhů ze stěn do skladu a kariérní kompas se otočil na opačnou světovou stranu tak svižně, až mu málem ulétla střelka. Vlak přitom pokračoval dál, jako kdyby se na nádraží vlastně nic zvláštního nestalo. Včera jedna souprava, dnes druhá, průvodčí převlékl čepici, lokomotiva dostala nový nátěr a ambiciózní cestující pořád seděl pěkně uvnitř s jízdenkou směrem nahoru.                                                                                    Právě proto by úplné otevření olomoucké almary bylo zatraceně zajímavější než další naleštěná hradní pohádka o demokratickém rekovi, který se jednoho krásného rána vylíhl z vajíčka NATO už s generálskými hvězdami, západní svatozáří a celoživotní touhou bránit liberální demokracii. Kompletní fascikl by mohl ukázat, co přesně tehdejší aparát u perspektivního důstojníka hodnotil, proč mu otevíral další dveře a jak jeho kariéra pokračovala přes historický předěl do úplně jiného vojenského světa. Právě podobné papíry jsou zajímavější než deset slavnostních projevů, protože archiv nemá tiskového mluvčího, stylistu ani pudřenku. Leží v almaře, smrdí starým papírem a čeká, až někdo rozsvítí.

Hradní lakovna může starou fasádu natírat tak dlouho, až bude svítit přes půl republiky, jenže jediný pořádný kýbl archivních lejster dokáže s čerstvou omítkou udělat zatraceně nepříjemné věci. Jestli je pod ní opravdu všechno čisté, tím lépe. Otevřít almárku, vysypat šanony a nechat národ koukat. Gumák může potom klidně stát vedle v naleštěných polobotkách a sledovat, jak poslední pochybnosti odtékají kanálem. Čím déle se ale kolem starého fasciklu našlapuje s hadrem přes nos, tím víc český štamgast přemýšlí, zda uvnitř leží jen pár zaprášených papírů, nebo politická žumpa, jejíž dekl už začíná nadskakovat. Protože nejhorší reklamu zavřené almaře nedělá zvědavý štamgast. Dělá jí vrchnost, která kolem kliky postaví čestnou stráž a potom půl dne řve, že uvnitř stejně není vůbec nic zajímavého.

Pokud má podle vás smysl dál propichovat naleštěné mediální bubliny, dejte Facebroukovi lajk, sledujte, sdílejte a přidejte se k diskusi. Bez vás můžu do mediálního bordelu řvát od rána do večera. S vaší pomocí je alespoň šance, že rachot uslyší i někdo v poslední řadě.

Facebrouk.cz a Kancelář posledního rozumu nevznikly z dotací, grantů, reklam ani peněz politických sponzorů. Nikdo mi neplatí za to, koho chválit, koho šetřit a do koho raději nevrtat. A přesně tak to chci zachovat.

Veškerý obsah zůstává veřejný. Žádné HeroHero, žádná placená závora, za kterou bych schovával půlku fejetonu. Kdo může a chce, může provoz Facebrouka dobrovolně podpořit. Každá koruna pomáhá platit web, přenesená data a další náklady, aby Kancelář posledního rozumu mohla dál svítit do českého politického sklepa.

Podporou navíc držíte dveře otevřené i lidem, kteří si placený obsah dovolit nemohou. Všichni čtou totéž. Ať přispěli stovku, nebo ani korunu.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho, doporučte a pošlete dál. Máte tip na kauzu, politickou absurditu nebo úřední pitomost? Napište na redakce@facebrouk.cz. Diskuse pokračuje ve skupině "Facebrouk – Archiv absurdit a diskuse čtenářů".

                                                                             Chcete-li Facebrouka pozvat na kávu, použijte QR kód                                                                              Číslo účtu 323549364/0300.

Děkuji za přízeň, sdílení i podporu.                                                                                                                                                                                            Díky vám zůstává Facebrouk veřejný, nezávislý a bez placené závory.                                                                                                                                Mstivoj Facebrouk